Správná parta by Leonyda Styron
Obsah:

Píše se rok 2011. Konec světa začal dřív a na území naší krásné republiky se začaly objevovat Hollow. Nacházíme se v Brně, kde právě začíná Animefest. A čirou náhodou se právě tam setkávají všichni fanfictionáři, kteří prožili své dobrodružství v Konoze. (Jak jsme vyháněli Naruťáky + pokračování) Je to snad osud?

Účinkují: Rika, Tobinka, Yuki Kaze-san, hAnko, sorafay, Lenura, Minata, Mirindaaa-chan, T.a.r.a.n.e.e, Lilithka, Characterless, Parry, Kubby, Perla, Alea, Ketsueki a Leonyda

Upozornění: Krom Yuki a Perly o tom, že tahle povídka existuje, neví z ostatních aktérů nikdo. Můžete mě teda kamenovat :-D


Kategorie: Bleach
Postavy: [OC], [Všechny]
Žánr: Alternative Universe, Dobrodružné, akční, Komedie / Parodie, Psychologické, Sci-fi
Upozornění: Alternative Universe, Krev, Násilí, Vulgární výrazy
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 29 Dokončeno: Ne
Počet slov: 71927 Přečteno: 28058
Publikováno: 18.06.10 | Aktualizováno: 13.05.11
Poznámky k povídce:

Ne, že se nebudete smát ;-)

1. 1. kapitola - Otaku a Hollow by Leonyda Styron

2. 2. kapitola - Přízemní záležitost by Leonyda Styron

3. 3. kapitola - Nedůvěra by Leonyda Styron

4. 4. kapitola - Přituhuje by Leonyda Styron

5. 5. kapitola - Rada od ovečky by Leonyda Styron

6. 6. kapitola - Není nebe jako nebe by Leonyda Styron

7. 7. kapitola - Jen pomocná ruka někdy nestačí... by Leonyda Styron

8. 8. kapitola - Večírek na rozloučenou by Leonyda Styron

9. 9.kapitola - Vůle žít by Leonyda Styron

10. 10.kapitola - Hněv podkapitána Abaraie by Leonyda Styron

11. 11. kapitola - Krycí jméno: Přepadovka by Leonyda Styron

12. 12. kapitola - Tam, kde jsme začali... by Leonyda Styron

13. 13. kapitola - Sekretářka by Leonyda Styron

14. 14. kapitola - Až do nitra duše by Leonyda Styron

15. 15. kapitola - Síla v pažích by Leonyda Styron

16. 16. kapitola - Já na několikátou by Leonyda Styron

17. 17. kapitola - Informace k nezaplacení by Leonyda Styron

18. 18. kapitola - Dostaveníčko by Leonyda Styron

19. 19. kapitola - Diplomacie by Leonyda Styron

20. 20. kapitola - Přehmat by Leonyda Styron

21. 21. kapitola - Ryuuhime by Leonyda Styron

22. 22. kapitola - Neohlížej se, rusovlásko! by Leonyda Styron

23. 23. kapitola - Další v pasti by Leonyda Styron

24. 24. kapitola - Pochod magorů by Leonyda Styron

25. 25. kapitola - Jen iluze by Leonyda Styron

26. 26. kapitola - Reflexy by Leonyda Styron

27. 27. kapitola - Zkouška kanálem by Leonyda Styron

28. 28. kapitola - Nejlepší obrana je útok by Leonyda Styron

29. 29. kapitola - Mise blond by Leonyda Styron

1. kapitola - Otaku a Hollow by Leonyda Styron

Svět se změnil. Zdá se mi, že je čím dál zkaženější. Lidi se nezdraví a stále víc se zapomínají radovat z maličkostí. Jsou na sebe jako psi, ani už si nevzpomínám, kdy jsem naposledy od cizího člověka slyšela byť jen jediný vlídný slovo. A těch katastrof taky není zrovna málo. Sopka, povodně, otřesy… Tak se mi zdá, že ten konec světa asi nastane předčasně.
   Jenže tohle by neměly být myšlenky, které se ve vás probudí, když cestujete autobusem Student agency a čekají vás tři dny plné radovánek.
   Vyjela jsem z Prahy časně, do Brna je to pěkná dálka. A taky bych se měla usmívat, když vedle mě sedí moje malá kamarádka, kterou konečně taky rodiče pustili do velkýho světa. Bude to skvělý, číši vzrušení si vypijeme až do dna. Nad tou představou jsem se uchechtla.
   Podívala se na mě malinko vyplašeně. „Nad čím přemýšlíš?“
   „Myslim na to, jaký to ty tři dny bude skvělý. Bude to tvůj první Animefest, žádná nuda se nepřipouští, jasný?“
   Perla kývla a tvářila se malinko šťastněji. Dostala jsem ji na starost, musím na ni dát pozor. Mě nikdo nehlídal, a možná to byl důvod, že jsem se ztratila v tak velkým městě uprostřed noci, když už skoro všechny šaliny dávno chrněly.
   „Jak se ti líbí cesta?“
   „Něčím tak pohodlným jsem ještě nejela,“ přiznala se Perla a zaposlouchala se do uklidňující hudby.
   Taky jsem sáhla po sluchátkách. Moje nadšení trochu kazil fakt, že k večeru přijede Kolaps. Není to kluk do společnosti, ale já zas nejsem taková mrcha, abych při každém rozhovoru s ním neužívala diplomacii. Samozřejmě, že jsem se těšila. Na petushkgu, její báječnou mamku a celý cosplayerský tým. Na Srandistku a mosteckou partu, na všechny své známé.

   Dorazily jsme, vysoukaly se z autobusu, popadly věci a chvíli se rozhlížely. Bez rozmýšlení jsem sáhla po své narutovské čelence.
   „Copak to děláš?“ zvídavě se mě ptala má hnědovlasá kamarádka.
   „Těch lidí v Brně je hrozně moc. Připadám si mezi nimi tákhle malinká,“ prohlásila jsem se smíchem a pleskla si čelenku na hlavu.
   Než začala registrace, omrkly jsme si ubytovnu a prošly si město. Dobře si pamatuju, jak jsem tu loni bloudila. Maj tam divný značení. Kolaps si nás samozřejmě našel, jak nejrychleji to šlo. Rozpačitě jsem mu představila Perlu, která ho už znala z předchozího vyprávění, takže se nepřestávala pochechtávat.
   „Čemu se směje?“ nechápal, obyčejné věci mu obyčejně nedocházely.
   „To jsi ještě neviděl nikoho se upřímně zasmát?“ rýpla jsem si. „To se dělá takhle! Ha ha!“

   Dalo se to snést, zvláště když nás pak překvapila milá návštěva. „Styronka! Moja, čo tu robíš?“ sofaray na nás mávala z protějšího chodníku, v patách za ní hAnko.
   Byla jsem v šoku, když jsem zjistila, že je tu celá naše parta, s níž jsem prožila jedno velké pofiderní dobrodružství.
   „A kde jsi nechala bratra?“
   „Nechtělo se mu, ale za rok už ho určitě dotáhnu, to slibuju,“ uchechtla jsem se. „Jo, mimochodem… vzpomínáte na Perlu? Byla s náma tenkrát v Konoze.“
   Jistě, jak bychom někdy mohli zapomenout, jak se nám Naruťáci nabourali do počítačů a pak nás konožští elitní bojovníci naučili s našimi silami pořádně zacházet. Ve světě anime jsme byli, my všichni, jak jsme tu seděli, na úrovni Chuuninů.

   Holky se usadily na fontánu a kluci si stoupli za ně. T.a.r.a.n.e.e a Mirinda se držely u sebe. Lilithka pokukovala po Tobince, které (jako už každoročně) opět zakázali orgové její ultimátní zbraň – yaoi pádlo. Kubby a Parry, nerozlučná dvojka, stáli nad Minatou, Rikou a Ketsueki. Nechyběla Characterless v hetalijském kostýmu. Alea s Lenurou se zaujatě bavily s Yuki Kaze, hAnko a sorafay. Chyběl jediný člověk… Johnny Wolf, ale toho sem zaručeně dotáhnu příště.
   Bylo to skvělé, být zas všichni pohromadě, teď už jen zařídit trochu soukromí. „Kolapsi, tady máš peníze, dojdi mi, prosím tě, pro colu. Jsem ztahaná, potřebuju chvíli sedět.“ Ne, že by mě překvapilo, že si ty prachy vážně vzal, ale… víc mě dostalo, když se Perla zase začala pochechtávat. A protože smích je nakažlivej, za chvíli jsme se tlemili všichni.

   Kromě nás bylo po celém Brně rozeseto stovky a stovky otaku, však to taky byla akce velkého formátu. Tři velké prostory pojmou hodně lidí a zbytek relaxoval venku, než mu začne program. Právě jsme se chystali rozejít, jenže na obloze nad námi se zničehonic blýsklo. Bylo to divný, na nebi nebyl ani mráček a vzduch v sobě neměl vůbec žádnou vlhkost. No jo, náhody se stávaj, co to budem řešit, že? Jenže to už se kolem strhnul povyk, ale vůbec ne panika.
   „Hele lidi, koukněte! Na obloze je Hollow!“
   „To je teda to překvapení, co nám slíbili orgové?“
   Přirozeně jsme si mysleli, že je to obyčejná vzdušná atrapa, a jen kroutili hlavou, jak za nás mohli organizátoři utratit takovej balík prachů, protože něco takovýho určitě nebyla levná záležitost. A pak lidi začali sahat po deštníkách, protože to po nich začalo plivat zelenej sliz. Byli tak natěšený, tváře jim úplně hořely, naše parta na to taky zírala se zaujetím. To něco slítávalo k zemi a mně se to přestávalo líbit. V tu chvíli k nám doběhl Kolaps, oblohy si samozřejmě nevšiml, a natahoval ke mně ruku.
   „To mi to pití neumíš podat pořádně?“ Vyškubla jsem mu pet lahev z ruky a pak si teprve všimla, že se nehýbe. Nadšený křik kolem nás ustal, z obličejů lidí se vytratily emoce. Bylo to, jako kdyby někdo zastavil čas. Zadívala jsem se do strany a neuniklo mi, že Perle trčí z kalhot modré provázky.
   „Ty sis brala nějaké provázky z domova?“
   „Já? Rozhodně ne!“
   Sáhla jsem po nich, ale dostala jsem ránu. Byly nabité její chakrou. Ale… to by znamenalo… Zbledla jsem, protože jsem ucítila, jak mě začíná svrbět ruka. A pak ta věc nad námi zařvala a za ní se objevily další, menší, zlomyslnější. Co se to tu krucinál děje?

   Tobinka s Rikou vyběhly první. Pomalu jsem si začínala uvědomovat, že je to živý a jestli ty příšery chcem vážně zneškodnit, musíme odtud dostat všechny ty lidi pryč. Naštěstí jsem nebyla jediná, koho to napadlo. Teď, když náš kage Prásátko pravděpodobně zkameněl v některé z budov, převzaly vedení hAnko a sorafay.
   „Rozdělte se do dvou skupin! Jedna se zbaví Hollow a druhá bude záchranná četa! Musíme evakuovat civilisty!“
   „A normální lidi nebo otaku?“ ozval se někdo.
   „Otaku!“ zařvala většina, takže slaboučký hlásek volající: „Normální lidi.“ zanikl v bojové vřavě, ale o chvíli později se ozval znovu.
   „A proč ne normální?“
   „Protože ty Hollow nevidí, na rozdíl od našich,“ prskla jsem a ušklíbla se nad tak blbou otázkou. Pak jsem mrkla na Characterless. „Chari, myslíš taky na to, co já?“
   „Jo. Mayové to podělali,“ zašklebila se a krátce se podívala na Minatu a hned potom na její katanu, kterou měla jako součást kostýmu. „Ty, hele… můžu si todle na chvíli pučit?“ Ani nečekala na souhlas, vytrhla jí meč z ruky a vyběhla za ostatními.
   Dala jsem ruce před sebe a silou vůle vyvolala pro ostatní neviditelnou tyč. „Tak hodně štěstí, lidi, a nezdemolujte přitom celý Brno!“

   Lenura, Parry, Kubby a Kaze už začali se „stěhováním otaku“. „Dáme závod?“ optala se hnědovláska hravě.
   „To projedeš, Len,“ chechtal se jeden z našich komentátorů. Vcelku bych tomu i věřila, že na Kubbyho nohy nikdo nemá.
   Parry také nezahálel. „Bunshin no Jutsu!“ Napřed se rozčtvrtil, pak rozpětil (Počkat! Existuje vůbec takový slovo?) a za chvíli ho bylo všude plno. Slyšeli jsme výkřiky jako: „Dvacet!“ „Padavky, já mám víc!“ když se naše záchranářská četa trumfovala v počtu „odklizených z cesty“.
   Lilithka se k nim chtěla připojit, ale chytla jsem ji za ruku. „Nikam nechoď! Potřebujem tě tady!“
   hAnko už vyběhla a přitom křičela, abychom si drželi od sebe odstup, a pokud možno nic nerozbili.

   Bylo to horší než v nějakém filmu. Potvor přibývalo a my to konečně začali brát vážně. „Z cesty! Řítí se Tarush!“ Černovlasá milovnice hadů už formovala pečetě. „Katon: Ohnivá střela!“ Šíp se zabodl do těla Prázdného a ten jí s příšerným jekotem shořel před očima.
   Characterless složila další obludu a Rika právě vytrvale bušila do té své. Minata sbírala kamínky z fontány a mrskala je po Hollow takovou rychlostí, že nikdo z nás nechtěl být poblíž. Min totiž byla nebezpečná sama o sobě, a kdyby měla bojovat s TenTen, vůbec si netroufnu odhadnout vítěze. Protože když k její perfektní trefě připočítám malé oblázky přeplněné chakrou, je to sama o sobě ničivá síla. A teď se zrovna trefila jednomu Hollowovi přímo mezi oči.
   Mirinda prohlásila, že nemusí být u všeho, a přidala se k záchranářům. Tobinka si zvětšila ruku a nechala sorafay, aby na ni vyskočila, a snáz se tak dostala na Hollowova záda. Pak udeřila plnou silou svou vodní bombou a příšera se jí pod nohama roztekla.
   „Sedmdesát! No tak, kluci, dejte mi svátek!“ funěla Lenura.
   „Mám víc!“ chlubil se Kubby a Parry mu přizvukoval.

   Udatná bojovnice hAnko dorazila nepřítele naproti ní bleskovou ranou a Ketsueki pod tím svým vyvolala zemní korál a rozpíchala ho skrz naskrz. Stačila jsem se sotva ohlédnout, když jsem viděla, že se Perla taky chystá vyběhnout a zapojit se do boje.
   „Ať tě to ani nenapadne! Máš techniku na dálku, tak neriskuj!“
   „Hai,“ vydechla a natáhla ruku před sebe, druhou si vytáhla provázek z kalhot. To slabounké lanko bylo nabité energií a způsobilo by pořádný šok každému, kdo by se ho teď dotkl. Hodila ho a já zírala, jak se provázek řítí k nejbližšímu Hollowovi. „Kryjte se!“
   Otočili se včas a uskočili, provázek prolétl kolem nich, takže zranil jen příšeru, která poté, co ji lanko celou obalilo, explodovala.

   Zbývalo jich ještě pár, jeden se vznášel přímo nad námi. „Lil, držím v ruce tyč. Až se rozzáří, tak ji uvidíš. Budeš mýma očima, ano?“ Podržela jsem jí ruku, aby zbraň ucítila, pak jsem se soustředila a nechala ji rozzářit.
   „Teď!“ vyhrkla Lilithka a společně jsme vystřelily a zasáhly cíl, rozplynul se.
   „Nechte mi toho posledního!“ hulákala nadšená Tobinka, a než jí mohl někdo odpovědět, rozmáčkla posledního pidi Hollowa svou obrovskou rukou.

   Mohli jsme si vydechnout, bylo po všem. Když jsme ale uslyšeli vzrušené výkřiky, nemohli jsme se tomu nesmát.
   „Sto padesát!“ výskala Lenura a kluci zklamaně zakňučeli. Yuki se k ní hned vrhla, protože naší skvělé záchranářce se podlomila kolena.
   Rozhlédli jsme se kolem sebe, byla to příšerná spoušť. „Hm, vám něco říkat… Kdyby tohle viděl kage,“ povzdychla si hAnko.
   Uchechtla jsem se nad představou, co by tomu řekla Malwa, naše Birukage, ale nejspíš by se jí tváře chvěly vzrušením, kdyby tohle mohla zažít.
   „Moja, kdo tohle zaplatí? Teraz je to naozaj malér,“ bědovala sorafay.
   Zatímco jsme si lámali hlavu, jak to dát všechno zase do kupy, začali ze vzduchu seskakovat postavy v černém.
   „Che, jdou s křížkem po funusu,“ chechtala se Characterless a kriticky si neznámé Shinigami prohlížela.
   „Velice se omlouváme, ale budete muset jít s námi.“ Chlápek, který k nám hovořil, byl vysoký a měl plešku. „Vedení si žádá, abychom vás přivedli. Je to politováníhodné, že se Hollow dostal až sem. Jsme vám zavázáni.“
   Když na nás mluvil, byla už celá parta zase pohromadě, semkli jsme se. Shinigami bylo stále víc, takže protestovat by asi nemělo valný smysl. Jeden z nich namířil mečem do prostoru a před námi se začala zhmotňovat brána. Jít či nejít? To byla palčivá otázka.


(Začalo to tak nevinně - jedním Hollowem na obloze ;-))

 

2. kapitola - Přízemní záležitost by Leonyda Styron

    Kráčeli jsme obklopeni Shinigami někam do tmavého prostoru. Minata trochu nevraživě sledovala Characterless, která jí stále ještě nevrátila katanu. Perla se držela u mě, Mirinda u sestřenky. Šli jsme mlčky, byli jsme pořádně zmatení. Vypadalo to, jako kdyby se noční můry lidstva zhmotnily a chystaly se pohltit svět. Jak jinak jsme si měli vysvětlit, že se uprostřed Brna objevila snad stovka Hollow?
   Překročili jsme hranice a ocitli se v Rukongai. Tohle už nebyl meziprostor, ale skutečný svět anime. Náhle mě přepadla palčivá bolest v levačce, a když jsem si druhou rukou sáhla na rameno, měla jsem ji celou od krve. Kousla jsem se do rtu. Takže ten sen… ono se to skutečně stalo?
   Dostala jsem se neplánovaně přímo mezi budovy Společenstva. Když jsem zjistila, že tu můžu použít své síly, šance na návrat se přeci jen trochu zvýšily. Údery gongu byly tak vtíravé, že zabraňovaly normálnímu uvažování. Nechtěla jsem bojovat, ne s ním.
   Krčila jsem se za větrnou stěnou a hovořila k modrovlasému mladíkovi s brýlemi. Vysvětlovala jsem mu, proč jsem vyvolala tu bariéru, stále tím byl ohromen. Pak se ale moje pozornost opět zaměřila na nepřítele. „Abaraii Renji! Chci si promluvit!“
   Jeho zanpakuta nakonec prorazila stěnu a zasekla se mi v rameni. Stáhl mě na zem a přitáhl k sobě. Byla to ošklivá situace.

   S námahou jsem si klekla. To už si i ostatní všimli, že krvácím, sami měli jen pár škrábanců a na několika místech ohořelé šaty.
   „Styronka, čo ti je?“ sorafay mě vzala za ruku.
   „Leony, jsi v pořádku?“
   Shinigami zřejmě také chtěli pomoct, ale nenechala jsem na sebe sáhnout, pořád ještě jsem byla v šoku. „Ruce pryč!“ Rozmáchla jsem se zdravou rukou a udeřila jednoho z mužů do břicha. „Yuki,“ zachrčela jsem. „Pojď se mi na to, prosím tě, podívat.“
   Kaze kývla a ohmatala mi rameno, pálilo to jako svině. „Hele a víš, že ta rána je hluboká? Jak se ti to stalo?“ vyptávala se, zatímco mě ošetřovala. Kdybych jí řekla pravdu, mohli bychom si pěkně zavařit.
   „Nevím,“ zalhala jsem. „Asi se ke mně dostal jeden z těch zmetků zezadu. Ale radši ještě zkontroluj Lili, jestli jí nic není,“ řekla jsem, aby to vyznělo věrohodně.
   Yuki šlo léčitelství dobře. Rána se zatáhla, i když mi v ní dost bolestně škubalo. Shinigami počkali, až skončíme, a pak jsme nejkratší cestou zamířili do hlavního štábu Společenstva duší.

   Všichni důstojníci se shromáždili před budovou a zaplnili několik ulic, vedli nás proto raději oklikou. Okolostojící Shinigami si na náš průvod ukazovali a něco si vzrušeně šeptali. Zahlédla jsem v davu Abaraie a v rameni mi znovu zaškubalo.
   „Dobrý, Leony?“
   „V poho, Kaze,“ odbyla jsem ji, ale moc dobře jsem věděla, že to není pravda. Netušili jsme, v jaké pozici se vlastně nacházíme a proč po nás prostě neuklidili nepořádek a nezmizeli, jak se od Shinigami očekává. Bylo to divné. Hosté nebo zajatci? Která odpověď je správná?

   K našemu velkému překvapení nás nechali vejít do budovy v doprovodu, ale do označené místnosti už samotné. Čekal na nás sám nejvyšší velitel, Yamamoto Genryuusai, a ihned nás vyzval, abychom se posadili. Čumilové z chodby se záhadně vytratili. Rozesadili jsme se do kruhu a čekali, co nám řekne.
   „Současný stav světa je politováníhodný,“ začal starý muž a tíha jeho slov na nás všechny dopadala. „Zlo, násilí, korupce, nespravedlivé jednání… to vše jen dokazuje, jak zkažené je lidstvo, a je proto přirozené, že jeho nejhorší představy se začínají zhmotňovat. Hollow bylo čím dál víc a my se je rozhodli zničit zde, uvnitř Společenstva. Jenže kvůli zanedbání bezpečnosti došlo k jejich úniku do reálného světa.“
   „A zaútočili na otaku, kteří v ně nejvíc věří,“ doplnila ho tiše hAnko.
   Stařík přikývl. „Za normálních okolností bychom vás tu nezdržovali, ale sami se právě potýkáme s příchodem vetřelců. Musíme tudíž nalézt ryoky, aby se nám Společenstvo nerozpadlo pod rukama.“
   Pořád mi to vrtalo v hlavě. No ano, takže jsme se ocitli v době, kdy je Rukia zavřená a čeká na popravu, takže Ichigo a ostatní už sem pronikli. A vedení štábu je samozřejmě vzhůru nohama. Ale stejně mi to nedalo, abych se nezeptala.
   „Ehm, promiňte, Yamamoto-sama, jestli to bude znít neomaleně, ale… je tu děsná spousta důstojníků, tak proč se nemůžete rozdělit a ten bordel si po sobě neuklidíte?“
   „Jasně!“ přidala se Characterless. „Proč máme my riskovat krk kvůli vám? Co za to?“
   hAnko a sorafay se chytaly za hlavu, Perla a Lilithka seděly na zemi jako přibité a Tobinka se chichotala.
   Starci se v očích zablýsklo, jako kdyby se rozmýšlel, zda nám má sdělit to, na co právě myslel. „Zaručíme vám bezpečnost a dobré zacházení. Vy nás na oplátku zbavíte Hollow, kteří začali napadat duše v Rukongai. Jakmile to bude skončeno, vrátíte se domů. Chtěl bych říci, že jsem byl udiven, když mi řekli, že existují lidé s technikami, které jsou pro nás neznámé, (no jo, v Bleachi ještě neznají crossovery), proto si myslím, že jste si svých schopností vědomi a nebudete potřebovat školení. Spoléháme na vás.“
   Pak před nás položil smlouvu, ve které bylo zahrnuto vše, o čem nám řekl. Dlouho jsme se mezi sebou dohadovali, než jsme dokument podepsali (pod přezdívkami, samozřejmě).

   Dost nás překvapilo, že kapitáni a jejich zástupci připravili na naši počest hostinu na přivítanou. Sám velký šéf Yamamoto nám ukázal svou dobrosrdečnou povahu tak, že na speciálním stole byl připraven přístroj, díky němuž jsme si mohli přivolat jednu věc z reálného světa, která nám připomene domov. Během obřadu na nás dohlížel kapitán Aizen, velitel páté divize.

   Bylo zajímavé sledovat, co si děvčata přivolávala. Neviděla jsem tam zrovna moc dobře, ale zahlédla jsem jeden řetízek, jednoho plyšáka, a dokonce sluchátka s mp3kou. Nepřekvapilo mě, že si Perla vyvolala zápisník a pero, aby mohla pečlivě zaznamenat všechno, co tu zažijeme.

   Už jsme zbývaly jen dvě, Tobinka a já. Už když nám stařík oznámil, co se po nás chce, jsem věděla, jaká bude moje volba. Vyvolala jsem ten předmět z útrob své vlastní postele, ale zatím nikdo netušil, co to je, jen, že je to dlouhé a zahnuté. Položila jsem na předmět ruce a začala ho napouštět chakrou. Plast se změnil v kov a já všem hrdě ukázala… florbalovou hokejku.
   „Copak to je?“ zeptal se Aizen a přitom se usmíval.
   Zaculila jsem se také. „To je moje zanpakuta!“ odpověděla jsem a posunula si narutovskou čelenku trochu výš.
   Naše narutovská parta propukla v hrozný řehot a víc než oni se smál snad už jen Zaraki Kenpachi.
   Tobince zasvítilo v očích, když přistupovala ke stolku a my dychtivě čekali, co se před ní objeví. A když se ta věcička konečně zhmotnila, začali jsme skandovat. „Yaoi pádlo! Yaoi pádlo!“
   No jo, ani orgové nejsou všemocní.

   Zábava se brzy rozproudila, došlo i na tanec. Zahlédla jsem Tobinku, jak shinigamské důstojníky učí macarenu. Mě kupodivu vyzval blonďák, který mi trochu vzhledem připomínal Deidaru. Koutkem oka jsem zahlédla Perlu, kterou váhavě držel kolem pasu Hitsugaya, a vsadila bych všech deset na to, že má svěřenkyně je teď v sedmém nebi, protože mi rozhodně neuniklo, jak na něj ta holka trpí.
   Malinká Yachiru obíhala Parryho s Kubbym a točila se s nimi v kruhu, hAnko něco řešila se staříkem Yamamotem a sorafay se držel Aizen. Tarushka tancovala s dredatým chlápkem a Lenury se chytil vysoký bojovník s helmou, kvůli které pravděpodobně vůbec neviděl na krok, a jiný chlapík v květinovém oblečku a se slušivým kloboukem blbnul hlavu Mirindě a Minatě. Characterless měla smůlu, protože v kostýmu Rakouska působila jako muž a asi neměla to srdce říci podkapitánce Hinamori, aby se na ní nelepila. Ale bylo úplně jasný, že kdyby se ji pokusila políbit, okamžitě by ji poslala do příslušných míst.

   Byla to sranda, to fakt jo. Šli jsme si lehnout brzy, dokázali nás všechny naskládat do jedný místnosti. Chari žužlala zrovna něco sladkýho a šklebila se na mě.
   „No a ptal se mě, jak dlouho se chceme zdržet. No tak jsem mu řekla, že to závisí na tom, kolik tu mají Hollow.“
   „No teda, Leonydo, ty jsi ale hrozná romantička,“ chechtala se Tarush.
   „Jo, mělas Kiru přenechat mě,“ prohlásila Kaze vyčítavě.
   „No, ale stejně to bylo skvělý. Tobinka je extra dobrej učitel. Ste je měli vidět, jak makali.“ Rika nebyla k zastavení, bylo skvělý ji poslouchat.
   „Sranda ti to bude závidět,“ mrkla jsem na ni a pak upřela svůj „pronikavý“ pohled na potutelně se tvářící Lenuru. „A hele… kdo vlastně vyhrál ten váš uklízecí závod? Bylo to, jako když se handrkovali Gimli s Legolasem od Tolkiena, nebo když se Ichigo s Ishidou hádali, kdo složil víc Hollow.“
   „Ona podváděla,“ vysvětlil okamžitě Parry. „Vzala jich víc najednou.“

   Bylo pochopitelné, že Kubbyho schopnost rychlého úniku, Lenuřino mizející jouninské jutsu a Parryho klonování se v tu chvíli hodilo nejvíc. Nechtěla jsem ale moc myslet na to, jak to bude vypadat, až zkamenělí procitnou a zjistí, že jsou narvaní v KFCčku, Mekáči a jiných občerstvovacích zastávkách, nebo obecně v obchodech, restauracích, prostě všude, kde bylo místo.

   hAnko si vzala slovo. „Poslyšte, musím vás poprosit o diskrétnost. Znáte tohle anime, znáte budoucnost i pravidla. Nic se tady nesmí změnit, takže krom neplánovaného ničení Hollow tady nic nezvorejte. A Leony… ten tvůj proslov k panu Yamamotovi nebyl zrovna taktní.“
   „No jo, já jsem děsně upřímná.“
   „Tož idem na kutě, hlava mi začíná třeštit,“ rozloučila se s námi sorinka a my ostatní jsme pak taky brzy zalehli. Čekal nás náročný… den… týden… měsíc… Kdo ví?

 

 


(Velitel páté divize, kapitán Aizen, je tak vtíravě milý...)
3. kapitola - Nedůvěra by Leonyda Styron

   Ráno jsme vyfasovali pár pruhů zelené látky, které jsme si měli obtočit kolem pasu, a nefalšované oděvy pro Shinigami. Naše hlavní velitelka už nám stihla obstarat i mapy.
   „Máme jich málo, takže budeme po skupinách a po dnech se prostřídáme. Udělaly jsme to se Sorou tak, aby vaše týmy byly schopné spolupracovat.“
   Vida, zjevil se nám Hatake Kakashi v ženské podobě! Pomyslela jsem si a čekala, ke komu mě přidělí.
   „Rika, Tobinka, Minata, první skupina.“ Dívky si šly pro mapu a Tobí hned sáhla po svém věrném pádlu.
   „Kubby, Characterless a T.a.r.a.n.e.e, vy budete spolu.“
   hAnko a sorafay měly trojici s Mirindou. Alea zůstala s Lilithkou a Yuki. Ketsueki byla s Lenurou, jediná dvojice pro dnešní den. Parry se ke mně a Perle s radostí přidal.
   Characterless poukázala na to, že když jí seberou zbraň, nebude mít žádnou a Minata si šla (s patřičnou drzostí) vyžádat nějakou zbraň u nejbližší divize, a skutečně dostala vlastní zanpakutu.

   Rozdělili jsme se náhodně, ale snažili jsme se držet v týmech. Všude nás nechali projít a dívali se, jako bychom byli nějaká pouťová atrakce. A aby toho nebylo málo… všude se za náma táhli nějací čumilové, a k mému velkému zděšení i někteří důstojníci.

   Moje trojice se jim ztratila na lesní mýtině. No jistě, musel to být pohled pro bohy! Perle visely provázky všude možně, aby jich snad nebylo málo, já měla florbalku hozenou přes záda a Parryho klony nám dělaly tělesnou stráž, takže to vypadalo, že je nás víc.
   „Tady je dobrý místo,“ prohlásila jsem a zvedla „zbraň“ nad hlavu.
   „Co to děláš, Leo?“ Hnědovláska na mě upřela pátravý pohled.
   „Coby? Přivoláme tu věc sem, a když bude mít přijatelnou velikost, tak ty jí chytíš a já dorazím.“
   Ne, vůbec jsem to nebrala lehkovážně, když mi z dříve relativně neškodné pomůcky na sport začala tryskat energie. Navíc jsem pořád měla špatný pocit z toho, že nás někdo sleduje. Jo, určitě za tím stromem někdo byl.

   Náhoda je blbec, takže se nikdo nemůže divit, že jsme přivolali přízraky dva. „Ten menší je můj!“ Parry si ho okamžitě zabral a pár jeho klonů vyběhlo do strany.
   „Zblízka je to moc nebezpečný. Chyť ho takhle, Perlí!“ Provázky zachytily stvůru, která byla rozhodně větší než my dvě dohromady, za nohu.
   „Netrefila jsem se!“ zanaříkala.
   „Klídek, nic se neděje, hlavně ho drž.“
   Zatímco se Hollow pokoušel vyprostit, připravila jsem si střelu. „A teď přijde… pořádná… tlaková vlna!“ Zasažená nestvůra zakvílela a rozplynula se. Zaslechly jsme jásavé zavytí a ohlédly se. Parry v počtu jednoho tuctu právě naskakoval na druhého Hollowa.
   „Ultimátní útok doktora Hatakeho!“ Musely jsme se smát, bylo po boji. „Hej! Máte válčit, ne se chechtat!“ Parry se tvářil uraženě.
   „Promiň, ale tahle tvoje hláška mě pokaždé dostane. Ale jsem ti moc vděčná, že jsi s tím počkal, až když jsme dobojovaly,“ říkala jsem se slzami v očích, nemohla jsem se přestat smát.

   Tarush se rozběhla a během utíkání pečetila. „Katon: Housenka no Jutsu!“ sprška ohnivých koulí donutila Hollowa přepadnout na záda, kde na něj z větve seskočila Characterlesss a rozřízla mu mečem hlavu na dvě půlky.

   Mirinda se držela vzadu, zatímco hAnko se sorafay si připravovaly svou techniku. Vypustily své jutsu zároveň, a i malé dítě ví, že voda vede elektřinu.

   Tobinka smutnila, Rika naopak zuřila. „Hej, Min, nemysli si, že to tady vymlátíš sama! Chcem si taky bouchnout!“

   Alea udržovala jutsu iluze a nespouštěla oči ze stvůry pod ní. Ta právě hleděla na tři strnulé dívky, zatímco Lilithka se k ní blížila zezadu připravena vypálit pulsující kouli z rukou.
   „Teď, Lili!“
   Příšera se ohlédla a to znamenalo její konec. Dostala ránu do hlavy.

   Ketsueki a Lenura to měly nakonec asi nejsnazší. Kdykoli černovlasá zaútočila Dotonem, Lenura ji přenesla jinam. Měnily polohu stejně rychle jako ponožky.

   Zatímco starý Yamamoto byl smířen s tím, že mu pár skoro-ryoků-skoro-Shinigami likviduje území, důstojníci neodolali zvědavosti a vyšli do terénu šmírovat.

   Abarai sebou trhl a přisunul se blíž ke kmeni. „Nevěděl jsem, že jsi tu taky, Kiro.“
   „Pozoroval jsem tu holku, co to umí s ohněm. Je rychlá a mrštná. Má instinkty jako zvíře,“ odpověděl mu blonďák.
   „Tady to bylo taky zajímavé,“ kývl Renji hlavou. „Ty tři v jednu chvíli přinutily toho Hollowa se úplně zastavit. Netuším, jak to udělaly.“

   Yachiru se snažila udržet na Kenpachiho zádech. „Honem! Honem, Keníčku, nebo o to přijdeme!“ popoháněla svého nejlepšího přítele.
   „Přestaň mi ječet do ucha, spratku drzej!“ utrhl se na ni a zabočil do uličky.

   „Moja, toto bylo o chlup.“ sorafay si otřela z čela kapičky potu a zadívala se k obloze. hAnko jí zamávala před očima a pak ukázala ke křoví, z něhož vykukovala dredatá hlava.
   „Není mu nic?“
   „Idem tam, ne?“
   Než k němu došly, byl pryč.

   „Kapitáne Hitsugayo! Konečně jsem vás našla!“ Vysoká zrzka s kadeří vlnitých vlasů šplhala na větev.
   „Říkal jsem ti přece, že to máš vzít za mě! Potíže?“ obořil se na ni bělovlasý kluk s pichlavýma očima.
   „Ne, jenom… pár obyčejných hlášení a… svačina.“ Podávala mu úhledně zabalený balíček.
   „Hernajs, ženská! Říkal jsem ti přece, že se jdu podívat na ty boje, kdyby někdo z nich potřeboval pomoc. Pojď!“ zavelel a v tu chvíli jsme si jich všimli.
   „Leony, podívej, kdo tu je!“
   „Já vím, Perlo, seděl tam celou dobu.“
   „A támhle je další!“ upozornil nás Parry a my zahlédli už jen záda Ichimaru Gina. Přestávalo se mi to líbit.

   Naše dnešní boje se daly spočítat na prstech jedné ruky, ale to nebylo nic proti tomu, co následovalo po návratu k civilizaci.
   Kolem nás se začaly tvořit hloučky a lidé v nich na nás mávali vším, co měli zrovna po ruce. „Prosím, podepište se nám!“
   „Jak se máme odvděčit za to, že jste chránili naše životy?“
   Usmívali jsme se, byl to tak povznášející pocit a opravdu rádi jsme se těm milým dušičkám podepsali na papíry, oblečení, v podstatě na cokoli, co nám podstrčily.
   „A mně také dáte podpis? Rád bych si zachoval malou památku na vaši návštěvu.“
   „Kapitáne Aizene… ale… jo, jasně.“ Vytrhla jsem mu papír z ruky, abych se mu nemusela dívat do očí. „A prosím… dejte rozkaz, aby byl zaveden zákaz vycházení za hranice Rukongaie, dokud tu budou řádit Hollow.“
   „To je dobré opatření. Rozhodně to zařídím,“ odvětil a vzal si papír zpátky.

   Večer jsme se všichni sešli v pokoji. „Tak jak jste si vedli, co? Jaký to bylo?“
   „No, my dneska s Perlou zažily Parryho ultimátní útok, a to hned dvakrát. Jenže podruhý byl ten Hollow tak vyvedenej z míry tím, že sme se mu smály, že se klidně nechal dorazit,“ dala jsem k dobru historku z doby kolem čtvrté odpolední.
   „Já vznáším námitku!“ zatvrdila se Tobinka. „Minata jela sólo a na nás se vykašlala. Pádlo si stěžovalo,“ ušklíbla se a následovala další salva smíchu.
   „Ale pár jich ušlo,“ přiznala sorafay po chvíli.
   „Dneska se to obešlo bez zranění, ale zítra to možná bude horší. Nevíme, jestli si to mezi sebou neřeknou a neodhalí naše slabiny.“

   Další ráno jsme si sbalili věci a vydali se pokud možno na stejná místa, alespoň tedy naše skupina. Perla mi zůstala, ale vyměnili nám Parryho za Kubbyho. Řeknu to na rovinu, nechtělo se mi trmácet se po všech čertech, takže jsme si vždycky nějakého toho démona přivolali, a buď přiletěla parta malých hollowských harantů, co z toho ještě neměli rozum, anebo pár větších macků, jejich likvidace byla obtížnější a taky zdlouhavější.
   Kubby měl na to báječnou metodu. Věděl, že Hollowa vyprovokuje nejlíp snůška hrdinských keců, a taky toho využíval. „Hej ty! Vyzývám tě na souboj!“ Pak vyrazil, rozptýlil pozornost příšery a my ji potom mohly snáz skolit, aniž bysme se musely dlouze rozmýšlet, ze který strany na ní pudem.

   Přestože se Perla opravdu snažila, nemohla jsem se zbavit pocitu, že je nesoustředěná a její pohled se stále stáčí k tomu stromu. Zaostřila jsem a neunikla mi malá mužská a o dost větší ženská postava. Dožralo mě to tak, že jsem s hnědovlasou smýkla o zem a patřičně si ji přidržela.
   „Uvědomuješ si vůbec, v jaký jsme situaci? Tohle není hra, neni to jenom jako! Jestli se někomu z nás něco stane, už se domů nevrátí. Pokud ti na tom klukovi vážně tak záleží, tak ho jdi hledat po večerce, rozumělas? Začni to brát vážně!“
   Z očí mi sršely blesky a ještě plná hněvu jsem sahala po florbalce. Vyděšená Perla si zakryla rukama obličej.
   „Kapitáne! Ona ji chce napadnout! Musíme zasáhnout!“
   „Klid, Matsumoto! Nedělej ukvapené závěry a dívej se!“ zarazil ji Hitsugaya a znovu zavrtal zrak do scény pod sebou.

   Rozmáchla jsem se plnou silou. „Zmizni, zmetku!“ a odmrštila Hollowa, který nás chtěl zastihnout nepřipravené a zřejmě sežrat obě najednou. Hned jsem taky vyskočila a šla ho dorazit. Když jsem se vrátila, Perla už se stihla posadit.
   „Poslyš, snad sis nemyslela…“ Pohled v jejích očích mi ale prozradil, že přesně tohle se stalo. „T… to nemyslíš vážně, že ne? Já bych ti přece nikdy… Ne! To se mi zdá!“ Šla jsem k nejbližšímu stromu a praštila do něj „zanpakutou“ takovou silou, až se přelomil. Kubby na to jen ohromeně zíral. „Jdu napřed. Sejdem se u večeře,“ řekla jsem a okamžitě vyběhla pryč.

   Jenže ani po večeři mi moc dobře nebylo. Vyšla jsem ven a zamířila k nejbližšímu místu, odkud se linula vůně alkoholu. Dostali jsme nějaké peníze na stravu, bylo to tak trochu jako výplata.
   Donesla jsem si pití do prázdného pokoje, nechtěla jsem se ale dorazit něčím moc silným. Seděla jsem tam sama a celý den tolik zadržované slzy teď padaly na zem proudem. Myšlenka na to, že jim tu možná s trochou štěstí vytopím podlahu, mi ale tentokrát na náladě vůbec nepřidala. Byla jsem tak zabraná v myšlenkách, že jsem si ani nevšimla, že někdo další vešel.
   „Ale ale! Copak se to sluší, aby tak krásná mladá žena plakala sama v pokoji uprostřed noci?“
   Otřela jsem si oči rukou a podezřívavě se zadívala na chlapíka ve slamáku, který se už zase obrátil ke dveřím.
   „Nanao, drahoušku, dones mi sem taky něco k pití!“
   Ošklivý pohled, který na mě brýlatá mladá žena vrhla, byl srovnatelný s tím, jak jsem se tvářila dneska ráno. To už mi ale chlápek podával ruku.
   „Jsem Kyouraku Shunsui, vrchní velitel osmé divize.“
   Stisk jsem mu oplatila. „Leonyda Styron z Vesnice ukryté v pivní pěně.“
   „No, to je ale vážně zajímavé. A copak vás tolik rozesmutnilo?“
   Podívala jsem se na něj a v duchu si říkala, jestli to fakt myslí vážně. „Hm, řekněme, že prostě jen zapíjím žal. No, ale když mi budete vykládat nějaké veselé historky, tak mi možná náladu zlepšíte, Shunsui-taichou.“ Podařilo se mi vykouzlit na tváři upřímný úsměv.
   „Vida vida, máme my to ale zdvořilé hosty!“ podivil se, ale zrovna na něj se člověk zlobit nemohl. Byl to takový pohodář, že to až zaráželo.
   „Tak dobrá! Povím vám, jak jsme se s Ukitakem schovávali ve škole, když jsme ještě byli malí…“

   Upíjela jsem z hrnku a slzy už přece jenom trochu zaschly. Tenhle mužskej měl v rukávu tolik vtipných historek, že se člověk musel divit tomu, že je to jeden z nejvýše postavených lidí ve Společenstvu.
   „A jak je to u vás? Máte tam něco, co má spojitost s naším světem?“
   „No…,“ zamyslela jsem se. „Máme u nás lidi, kteří dělají zřejmě práci podobnou té shinigamské, akorát nemají zbraně. Říká se jim mediátoři a mají na starost zařizování toho, co ten mrtvej člověk už nestih, a pak může duše v klidu odejít. A… zlý duchy většinou zaháníme magií.“

   Ani jsem si neuvědomila, jak je strašně pozdě, když přišla další návštěva. Chlápek na mě zrovna koukal jako na zjevení. „Nemožné!“
   „Ale jo, nevymýšlim si! Gina u nás máme taky, jenže se to čte džin, jako ta potvůrka z pohádek, co vylejzá z lahve, a je to druh pití.“
   „Tak to se musí říct klukům na štábu!“ uchechtl se a očička mu jiskřila.
   „Klíďo, ale ode mě to nemáte!“ smála jsem se už taky.
   „No Leony, zázraky se fakt dějou! Ty chlastáš!“ Otočila jsem se po hlase. „A ke všemu balíš chlapy!“ dodala Characterless zlomyslně.
   „Nelovim chlapy, zapíjím žal,“ opravila jsem ji a mrkla na kloboučníka. „Vlez sem sám, klidně se ho zeptej!“
   Donesla si taky nápoj a posadila se k nám. „Víš, jak dlouho už seš pryč? Holky mají starost. Říkalas, že budeš venku tak hodinu.“
   „No jo, jak vidíš, zakecala jsem se tu. Našel mě tady ubrečenou, tak se mnou soucitně držel basu.“
   „A co se teda stalo?“
   „No, dalo by se říct, že jsem kamarádce ukázala svojí pravou tvář.“ Zalétla jsem očima ke dveřím, v nichž stála Nanao a svírala pěsti. Určitě se jí nelíbilo, že se tu takhle množíme. „Jo, holkám to vysvětlim zejtra. Dneska už na to vážně nemám sílu.“


(Shunsui Kyouraku, kapitán se slabostí pro hezká děvčata.)

 

 

4. kapitola - Přituhuje by Leonyda Styron

Ráno jsem slízla kázání, když jsem svůj noční příchod okomentovala slovy: „Jsou věci, o kterých se nemluví.“ a potom se hned zas nastupovalo na šichtu. Dneska jsem zůstala ve dvojici s Chari. Napadlo mě, že si to sama vyžádala. Ale jestli si myslí, že jí řeknu, co se včera stalo, tak se teda hodně plete.

   Dorazily jsme zase k mýtině. „Pěkný bojiště,“ hvízdla uznale. „Tak dělej, přivolávej!“
   „Kdo ti to prásknul?“ uchechtla jsem se.
   „Náš klonovač Parry. Byl to jenom… obyčejnej křížovej výslech.“
   „Oki, jdu na to.“
   Zvedla jsem florbalku nad hlavu, ale tentokrát jich přiletělo tolik, že jsem si nebyla jistá, že to zvládnem jen samy dvě.
   „Hm, dvacet na dvě, to máme deset na jednu… hm, slušná převaha. A navíc jsou i různě velký. No, to se pomějeme.“
   Zdálo se, že Characterless to všechno bere s ledovým klidem.
   „Hm, dobře, možná, že to zmáknem. Ale asi si vyžádám jiný oblečení, to zelený kolem pasu mi nějak nevoní.“
   Během řeči jsem se s napřaženou florbalkou sunula ke své společnici. Bylo nám jasný, že nejlepší bude stát k sobě zády, zatímco nás Hollow pomalu obkličovali.
   „A jaký bys chtěla?“
   „Třeba modrý.“
   „To bysme vypadaly jak králíček Azurit. Námitka se zamítá!“ vřískla Chari a praštila do první příšery.
   Pomyslela jsem si, že dneska to spíš než boj bude jedna velká prča. Levačkou jsem si držela zbraň, pravačkou vyvolala pořádnou tlakovku, která odmrštila protivníky o kus dál. Pak jsem hned vyrazila a sejmula prvního dobře mířenou ranou do čelisti. Přitom jsem si vzpomněla, jak stejným způsobem bojovali Ichigo a Ishida.
   Tmavovláska zvolila docela zvláštní způsob boje, na můj vkus teda. Nabila Minatinu katanu chakrou, takže jí špička úplně neskutečně zářila, a s výrazem, který říkal: pojď blíž a uvidíš, co se stane, a ten naoko vševědoucí pohled… byla to dobrá kombinace k zastrašení nepřítele. Zatímco já jsem se snažila držet je od sebe, Chari dělala přesný opak. Připadalo mi, že zatím zkouší, co si k Hollow může dovolit, aby si ještě pořád chránila záda, a až je otestuje, přijde ten správnej mazec.
   „Na co myslíš?“ zabručela a praštila do dalšího, který se odvážil přiblížit.
   „Vzpomněla jsem si na Ishidu.“
   „No jo, tys měla dycky blbej vkus.“
   Dalšího jsem odmrštila a po dalším skočila, přirozená tupost jim zabránila, aby po nás skočili všichni najednou.
   „Furt lepší, než řečově nevybavenej Kuchiki!“ odsekla jsem a máchla zbraní do strany.
   „A co se stalo včera?“
   „O tom se bavit nehodlám, jasný?“ Teď už jsem byla fakticky podrážděná, a agresivita na mě začínala být znát.
   „Máš v sobě vztek? Tak ho vypusť!“ poradila mi a já kývla, s florbalkou v obou rukách jsem se rozkročila a spustila takový řev, že zmatení Prázdní se ještě kousek stáhli. Energie pronikala do předmětu, který jsem držela v ruce, a začala z něj stříkat.
   Rozhodla jsem se toho využít. Vyrazila jsem proti Hollow divoce s ní máchajíc, aby si nezapomněli všimnout, že když je s ní zasáhnu, je to konec.
   Chari se ohlédla přes rameno. „Hej! Neber mi prvenství! Největší bouchač jsem tady já!“
   Myslím, že chtěla, abych trochu upustila na zásadovosti. „Promiň, ale mně ničení Hollow nepřijde jako adrenalinovej sport!“ křikla jsem na ni a skolila dalšího. Já to brala až moc vážně, Chari vůbec, ale přesto jsme se báječně doplňovaly a za chvíli to bylo znát ještě víc, protože jsme se začaly provokovat a to nám ještě víc rozproudilo krev v žilách.
   „Hele, když ne Kuchiki, tak kterej by se ti zamlouval?“ vypálila tmavovláska drze.
   „To je těžký říct. Nesměl by to bejt egoista.“
   „Hm, tak to zužuje výběr,“ uchechtla se a praštila mi do stvoření, co se zrovna odvážilo přijít ke mně blíž.
   „Hele! Máš jich na svý straně mraky!“ prohlásila jsem žertem.

   Hollow z nás byli, mírně řečeno, v šoku. Vyděsit nás nemohli, neustále jsme jim dávaly okázale najevo svůj nezájem, v podstatě nabyli dojmu, že jsou pro nás jen kratochvíle a že je bez milosti podřízneme, prostě jen tak, ze zábavy. Z mý strany to byl záměr, jak to vnímala Chari, to jsem nevěděla.

   „Hele, tak mě napadlo… jaký to bylo, tancovat s Hinamori?“ Poskočila jsem dopředu a odmrštila dvě malé příšerky naráz.
   „Ještě jednou se o tom zmíníš a zarazím ti tu katanu do hlavy!“
   „Pche!“ ušklíbla jsem se a sehnula se, aby mohla udeřit do stvůry za mnou. Pak jsem pohledem zalétla ke stromoví. „Zase už tam čumí! To by mě zajímalo, proč se sem táhnou jak vosy na med,“ napadlo mě.
   „Hele, to netušim, asi jsou jen zvědavý,“ chechtala se Characterless.
   „No jo, hlavně že stařík žadonil, abysme tu zůstali, že musí honit vetřelce, a zatím většina posedává poblíž.“
   „No jo, maj to místo cirkusu. Tak jim pořádně zapózujem, ne?“ navrhla tmavovláska, a jen co jsem kývla, už jsme obě dorážely poslední přízrak. Pak jsme pěkně zhluboka vydechly a natáhly se do trávy.
   „Ale řekla jsi mu to dobře.“
   „No že jo?“ přikývla jsem a po očku pozorovala, jak se něčí postavy vytrácejí. „Má tu bordel, tak ať si to uklidí. Kdyby byli důstojníci pode mnou, mlátila bych to, aby pořádně poslouchali.“
   „Ha, velký drsňák promluvil!“ Characterless se po záchvatu dávivého smíchu rozškytala.

   Yachiru se opět snažila navigovat velkého hromotluka. „Takhle zas nic nestihnem. Přidej, Keníčku, přidej!“ Zaraki si pomyslel, že si ho to pištící stvoření plete s koněm. Pak se náhle zastavil. „Co je?“
   „Ztratil jsem zájem,“ zabručel a sundal si růžovlasé děvčátko ze hřbetu. „Otestuju si je jinak.“

   Perla zůstala ve skupině s Tobinkou a Kubbym. Tobí je holka, která nezkazí žádnou srandu a řeší věci bez rozmyslu. Boj s Hollow si ale výborně užívala. Hnědovláska se vždycky pokusila chytit stvůru a bojovnice s pádlem ji pak většinou zvětšenou nohou zašlápla, nebo rozmáčkla obrovskýma rukama.
   „Jsi dobrej chytač,“ pochválila ji a zase se zmenšila.
   „Arigato,“ špitla Perla a zajíkla se.

   hAnko, sorafay a Mirinda řešily problém s Hollow, který byl příliš obezřetný a přímo gigantický. Aby ho zničily, musely by zaútočit najednou, což jim zatím nedovolil.

   Miri je od přírody černovláska, ale její sváděcí jutsu jí přidává křivky na těch správných místech a pozměňuje vzhled. Teď ho použila proti Hollowovi, když došla k němu na nejvyšší možnou bezpečnou vzdálenost, kde si klekla a sepjala ruce, jako kdyby se chystala modlit.
   „Prosím, pane, vydávám se vám na milost, jen ušetřete moje dvě přítelkyně, ony na vás vlastně ani zaútočit nechtěly. Můžete mě sežrat, nebudu se bránit!“
   Prázdný byl udiven. Ještě nikdy se mu nestalo, aby mu někdo nabízel vlastní duši. Pro jistotu se rozhlédl, ale nikoho dalšího neviděl. A tohle… úžasné blonďaté stvoření, co tak krásně škemrá, se mu samo nabízí, dokonce to vypadá, že si před ním i lehne, aby to měl snazší…
   Opatrně natáčel hlavu do stran, ale stále se nic nedělo. Přihlížející však byli Mirindiným počínáním zděšeni.
   „Musela se zbláznit! Proč se chce obětovat?“ šeptala modrovlasá žena patřící ke druhé divizi svému společníkovi.
   „Nevím. Uvidíme, když se budeme dívat dál.“

   Hollowovy pochyby už byly zcela rozptýleny. Dívka krásná jako víla je zřejmě v transu, nikdo jiný poblíž není, tak už jen směle otevřít tlamu, naklonit se nad oběť a spolknout ji. To už ale z úkrytu vyběhly hAnko se sorafay s připraveným jutsem a obě naráz ho udeřily do pohyblivého pozadí. Stvůra zařvala, bleskově se otočila a schytala další ránu doprostřed čela a pak se konečně rozpadla.
   „Miri, ako ti je?“
   „No, popravdě, daly jste si hrozně načas.“ Černovláska si otírala pot z čela. „Fakticky by mě sežral, to je ale nechutný.“
   „No aby ne! Kto by odolal takovej překrásnej babě,“ chechtala se Slovenka a pomohla jí vstát.

   Večerní atmosféra byla bouřlivá, měli jsme co oslavovat. Ani jednomu ze skupiny „pomocníků“ se nic nestalo. Všichni oslavovali Mirindinu statečnost, protože její sebeobětování byl pravděpodobně nejšílenější kousek za celý den.
   „Ale holky taky bojovaly dobře,“ špitla Lilithka a ukázala na nás.
   „Cože?“ Obě dvě jsme vyjekly zároveň, ale to už se ozývaly další hlasy a pár osob přikývlo.
   „Bylo to teda něco. Vypadalo to, že i vaše důstojnický publikum z vás má nahnáno,“ šklebila se Tarush.
   „A jak vy to víte?“ vydechla jsem překvapeně a ne úplně klidně.
   „No… už jsme byly unavený, tak jsme se chtěly vrátit na ubytovnu,“ začala Lili nejistě.
   „Jenže z lesa se ozval děsnej kravál, tak jsme se tam rozběhly a viděly vás dvě, jak máte proti sobě přesilu,“ doplnila ji Lenura.
   „Neslyšely jsme, co říkáte, ale ty jsi pak zařvala a málem z tebe lítaly blesky. Fakt, když seš naštvaná, jde z tebe strach,“ usmála se Yuki a já jí úsměv oplatila.
   „Přece se nemůžem uprostřed boje začít bát, ne?“ Chari mi stiskla pravé rameno. „Navíc… todle byla prkotina.“
   Ještě chvíli jsme se dohadovali a sdělovali si dojmy z uplynulého dne. Perla se skláněla nad zápisníkem a Mirinda si hrála s řetízkem. Byla to idylka.

   Možná jsme se nechali příliš opojit vlastní mocí, nevím. Další den, když už jsme načerpali nové síly, jsem se vydala s Minatou a Yuki na další lov. Možná se mi to jenom zdálo, ale naše mistryně v ovládání zbraní si se svou půjčenou zanpakutou úplně dokonale rozuměla, a pořád na mě tak divně mrkala, že už jsem se několikrát zarazila, protože jsem ji toužila okřiknout.

   My tři jsme neměly skoro žádné potíže, dokud jsem se nerozmáchla příliš a v rameni mi nezaškubalo tak, že jsem zbraň upustila do trávy. Yuki byla okamžitě u mě a odhalovala mi vršek shinigamského oděvu.
   „To je zlý… levý rameno… a já zapomněla, že jsi levák. Jak jsi s tím dokázala bojovat takhle dlouho?“ Nechápala to, ale popravdě, já taky ne.
   „Asi jsem tomu škubání nevěnovala dost pozornosti,“ sykla jsem a chtěla se zvednout.
   „Blázníš? Vždyť se ti to otevřelo znova! Teď nemůžeš jít bojovat!“ namítala Kaze, ale já byla paličatá.
   „Jenže v tom nemůžu Min nechat. Budu útočit z dálky, tak to zatáhni a bude to zas dobrý… na chvíli.“
   „A když ti to začne krvácet? Aspoň do zítřka bys měla být v klidu!“ stála na svém Yuki.
   „Hele, slíbím ti jednu věc. Dorazíme tu stvůru a pak hned půjdu do nemocnice, ale jen do zítra. Mám zodpovědnost.“
   „O nás se neboj.“
   „Mám starost o Perlu. Rodiče mi jí dali na starost a mezi náma, nemusí mě ani cejtit.“
   Yuki se znechucením začala ošetřovat rameno a pořád si pro sebe něco brblala.
   „Co si tam mumláš pod fousy?“ Pátravě jsem se na ni zadívala.
   „Že si nemusíš dělat starosti. Perla je s Kettie a Rikou, a ty by radši padly, než by někoho ohrozily. Tak… a je to. Ale prosím tě, opatrně.“
   „No jo,“ zabručela jsem, zvedla se a vyběhla k nejbližšímu stromu.

   Šplhání je obtížné, zvlášť když jedna ruka nestíhá druhou, ale nakonec se mi nahoru nějak vysoukat podařilo. Min teď proti sobě měla přesilu, a byla už tak udýchaná, že pomoc jí přijde vhod. Kaze už mizela za nejbližším křovím. A ve chvílích, jako je takhle, si teprve člověk uvědomí, jak moc je závislý na ruce, která teď tak bolí. Musela jsem stát vzpřímeně, v podřepu to dlouho nejde, takže jedna ruka se musela přidržovat kmene a levou bych se dlouho neudržela. „Promiň mi, Yuki!“
   Vystřelovala jsem větrné pulsující koule a snažila se alespoň rozptýlit pozornost těch dvou nestvůr. Nebylo divu, že Min už umdlévala. Jasně, byla mrštná, rychlá a tak… jenže válčily jsme tu už celý den, protože se jich na nás sesypalo moc. A kdyby došlo k nejhoršímu… Yuki má skvělé obranné jutsu, ale bez pomoci by dlouho neudržela bariéru proti dvěma tak velkým Hollow.

   Kaze měla pravdu. Rána se otevřela a začala znovu krvácet. Byla jsem ale rozhodnutá doklepat to až do konce, a když se tak stalo, natáhla jsem se na větev a zůstala na ní ležet, zatímco mi červené kapky stékaly po oblečení.

   Trvalo dlouho, než jsem zas otevřela oči, tak mi to připadalo, ale podle Yuki to bylo jen pár minut. To byla totiž ta hlava, co se nade mnou skláněla. „Nemocnice?“ tipla jsem si a Kaze kývla.
   „To, co ti řeknu, se ti moc líbit nebude. Už máme první ztráty.“ Chtěla jsem něco říct, ale pak jsem zmlkla a nechala ji mluvit. „Tarush použila přeměnu a přehnala to.“
   „To to bylo tak zlý?“
   „Jo… no, Mirinda říkala, že potřebovaly tu potvoru dorazit na jeden úder. Tarí se změnila v oheň, jenže… víš jak, když zůstaneš moc dlouho…“
   „Jasně,“ přikývla jsem netečně. „Voda chladí, vítr chladí, ale oheň spaluje. Jak je jí?“
   „No, má pořádně spálený obě ruce, ale dostane se z toho. A vedle ní leží Lili… Vyčerpala se, je to obyčejná slabost,“ informovala mě Yuki a snažila se tvářit povzbudivě.
   „Takže my máme takovej úbytek a já tu mám ležet jak lazar se škrábancem na rameni?“ ujišťovala jsem se.
   „Jo, budeš ležet a odpočívat, už je to zařízený.“ Zvedla se a odcházela.
   „Počkej! Jak zařízený? Yuki!“ Chtěla jsem se zvednout, ale přepadla mě znovu křeč a musela jsem si zas lehnout.

   Probralo mě až divné šramocení. Mezi pokoji procházel nějaký Shinigami s tácem plným jídla. Zaostřila jsem, když se postava blížila ke mně, a zaúpěla.
   „Přikázali mi, abych roznesl svačiny,“ vysvětloval blonďák, kterému lezly vlasy do obličeje. „Jste totiž na speciálním oddělení, jak to nařídila paní Unohana. Ošetřují se tu všichni obyvatelé ze Společenstva. Udělala to, aby… nevznikla panika.“
   To bylo pochopitelné. Kdyby obyčejní lidé viděli, jak jejich zachránci padají jeden po druhém, vznikl by chaos.
   Jen jsem kývla, ale už se mnou zase šili všichni čerti. „Je mi fajn, půjdu.“
   Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Máte povoleno odejít až zítra. Ale pokud se budete zdráhat, máme tu určité prostředky, které by vás mohly přivést k rozumu.“
   Zírala jsem na blonďákovu ruku, ve které se zaleskla injekční stříkačka, se kterou zkusmo stříkl do vzduchu.
   „Oukej,“ vzdychla jsem a rozhodila rukama. „Vzdávám se, chlape.“
   „Jsem Kira, Leonydo-san,“ zaculil se a podal mi jídlo. Dalo se to.

   Unavenej válečník potřebuje spánek jako sůl, proto asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem po jídle zase zalehla. Bylo to příjemný spaní, který nerušilo vážně vůbec nic. Ale když jsem se pak zavrtěla, otevřela oči a pěkně naplno zívla, čekal mě šok. Mužská postava s krátkým sestřihem a bílými vlasy mi seděla na posteli. Příšerně jsem se lekla a vrazila hlavou do zdi za sebou.
   „Ale ale… Že bys neměla čisté svědomí? Proto jsi tak lekavá?“
   „To je u nás každej druhej člověk… pane,“ zasyčela jsem a sáhla si zdravou rukou na hlavu. „A co vy tu vlastně chcete?“
   „Hledal jsem svého zástupce. Štáb ho prý pro dnešek převelel sem, to mi řekli.“
   „Jo, ten se tu někde motá,“ přikývla jsem.
   Díval se tak… zvláštně, možná vztekle. Neměla jsem důvod se ho bát. Už jsem měla tu čest s horšími hady, než byl on. Při té letmé vzpomínce na děsivého Voldyho jsem se otřásla. Zřejmě ho to pobavilo.
   „No, měl byste ho jít hledat, nebo se vám tady ještě někde ztratí… kapitáne Ichimaru,“ řekla jsem se vší vážnosti a obrátila jsem se k němu zády. Tentokrát měl pravdu. Neměla jsem svědomí čisté. Ale radši budu bojovat do posledního dechu, než bych někomu prozradila to velké tajemství.

 

(No jo, já vím, mám blbej vkus :-D)

 

 

 

5. kapitola - Rada od ovečky by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Tak, poslední kapitoly před odjezdem ;-) další nejdřív za 3 týdny ;-)

Do rána už se nic překvapivého neodehrálo. Přirozeně jsem se chtěla přesunout za přítelkyněmi a rozloučit se, takže jsem se opatrně vykradla z pokoje a zamířila naproti přes chodbu. Ležela tam vzbuzená Lilithka a pochrupující T.a.r.a.n.e.e.
   „Nazdárek. Cos to vyváděla?“ zašklebila jsem se na blonďatou holčinu.
   „No… já bych to bývala zvládla, no… jenže… já těch posledních pár dní moc nespala,“ přiznala se a já okamžitě protočila oči v sloup.
   „Ty třeštidlo jedno! Můžeš být ráda, že to dopadlo takhle.“ Stiskla jsem jí ruku a povzbudivě se usmála.
   „A co tvý rameno?“ zeptala se mě.
   „Je lepší. Ale dokud s ním můžu hejbat, nikdo mě v posteli neudrží.“
   Lilithka v příští chvíli zbledla a já bolestivě vyjekla. „Au!“ Copatá černovláska mi drtila rameno. „Co je?“
   „Kdo vám dovolil opustit pokoj, slečno?“ zeptala se velitelka čtvrté divize a propalovala mě pohledem. „Vy můžete odejít až zítra.“
   „Zí… zítra?“ zalapala jsem po dechu, takhle domluva nezněla, ale s touhle ženskou vlastně ani o žádnou domluvu nešlo. Čapla mě za bolavé rameno a táhla pryč. Zaslechla jsem Tarushčino úpění, když si stěžovala, že se v místnosti moc křičí.
   „Poslyšte… a nemohla byste mě vzít za to druhý rameno? To mam totiž zdravý.“
   „Bolest tlumí odpor,“ řekla a dál kráčela stejným tempem. „A teď si vlezte do postele,“ nařídila, a když jsem to udělala, zmáčkla mi levačku takovou silou, že jsem se bála, že mi ji zlomila. Radši jsem zavřela oči, abych tu bolest mohla vstřebat.
   „Odvedou si vás zítra ráno. Nepřeji si, aby na kohokoli z vás natrefili naši nemocní a došlo k nepředvídatelným událostem.“

   Zatnula jsem zuby. Moje levá ruka vězela v nějakém kovovém obalu, který těsně přiléhal k ruce a byl propojen s postelí. Chtěla jsem si to zkusit alespoň trochu uvolnit, protože to bylo fakt docela dost natěsno, ale když jsem se dotkla kovu druhou rukou, dostala jsem pořádnou šlupku. „Kurva!“

   „Vraúúú!“ zavyla Rika a z očí jí sršely blesky. Pak vší silou nakopla Hollowa, který se k ní řítil. „Takhle útočí Sanbi!“ vydechla, modré vlasy jí povlávaly kolem uší. Mnohem víc se teď blížila své zvířecí podstatě. Dva šmíráci na střeše starého stavení je pozorovali se smíšenými pocity.
   „Je to hrůza! Proč se vlastně máme zabývat takovými hroznými barbary? Ječí u toho jako blázni a vůbec si nedávají pozor na oblečení.“ To byla pravda, Rika už totiž měla oblečení samé bláto.
   Holohlavý bojovník po svém společníkovi střelil ošklivým pohledem. „Poslyš, Yumichiko, šéf to po nás chce, tak mu ty informace donesem. A když už jsme u toho… nikdo neni takovej metrosexuál jako ty.“
   „No dovol! Já jen pečuju o svou krásnou tvář.“
   „Tupoune! Teď jsme to promeškali!“ Ikkaku zlostně praštil vedle sebe. Na prostranství pod ním právě modrovláska udeřila obrovského Hollowa zezadu do hlavy a ten ji nemohl napadnout, protože mu podklouzávaly nohy, což měla na svědomí sorafay a její vodní jutsu.

   Bylo mi mizerně a klidně jsem to svému svědomí přiznala. Levačka brněla, jak byla utažená, a místo abych větrala, nemohla jsem ze sebe tu přebytečnou energii dostat, takže mi bylo horko, že by z toho jeden pad. Chtělo by to aspoň vějíř, ale to tu asi nepatřilo ke standardnímu vybavení. Otvírala a zavírala jsem pravačku a natahovala ji směrem k oknu. Pro někoho nesmyslné počínání, ale já se snažila zachytit větrné vlny a ochladit si tělo.
   „Chytáš lelky?“ Usměvavý rarášek mi před očima zamával deníčkem.
   „Ahoj, Perlí, tak co, už máte padla?“
   „Jo, zničily jsme s Characterless dalších pár potvůrek. A co ruka?“
   „No, jen se koukni! Ta milá paní ze čtvrté mi ji takhle hezky přikurtovala k posteli. Ne, nedotýkej se toho, dostala bys pecku,“ varovala jsem jí.
   Zůstala u mě dlouho a vyprávěla, co jí zrovna napadlo. Člověk na chvíli zapomněl na starosti.

   Zástupce kapitána šesté divize bral za kliku. Chvíli váhal, než vešel. „Co jsi přinesl, Abaraii?“
   „Myslel jsem, že by vás to mohlo zajímat, Kuchiki-taichou.“
   Hodil mu na stůl popsané papíry a zmizel. S povzdechem po nich sáhnul.

   Mirinda zděšeně polkla. Nepřítele, který se přiblížil zezadu, zpozorovala pozdě. „Kettie! Uhni!“ Zakopla se a hlučně dopadla do trávy, ale černovláska ji zaslechla a utvořila kolem sebe zemní bariéru. Myslím, že tohle odkoukala od Gaary.

   hAnko a Yuki právě dorazily dalšího Hollowa. „Kde jsou kluci?“
   „Bojujou o kus dál.“ Dnes pracovali ve čtveřici.
   „Doktora! Rychle!“ ozvalo se v dálce.
   „To je Parry!“ vydechly a rozběhly se po směru volání. Našly Kubbyho pod stromem a Kaze se k němu okamžitě sklonila.
   „Musí do nemocnice! Zvládám zlomeniny i krvácení, ale ne otřes mozku…“
   Přikývli a každý z nich ho vzal z jedné strany.

   Zaúpěla jsem, když se k večeru do pokoje nahrnulo tolik lidí, že praskal ve švech, jak ho naplnilo vzrušené štěbetání. Pak se ale dopředu protlačila Characterless a já ztuhla. „Co to máš s vlasama?“
   Vypadalo to, jako když jí někdo chtěl zasáhnout oko, ale místo toho šmiknul ofinu.
   „Ále, to nic! Ten šmejd měl pracky jak Střihorukej Edward. Ale jak tak na tebe koukám… ty jsi zlobila?“
   Zaškaredila jsem se na ní a pak se na ni usmála tak sladce, jak jen to šlo. „Nemyslíš, že bych si zasloužila jedno přátelský pohlazení?“ Udělala jsem přitom posunek tak výmluvný, že se okamžitě zarazila.
   „V tom je nějakej trik, že jo?“
   „Jo, šáhni na to a dostaneš takovou šlupku, že vodletíš na druhej konec místnosti. Ostatní se rozprchli, co?“
   „No jo, jak jinak. Taky na tobě neni nic k obdivování,“ chechtala se Characterless a pak se s předstíranou úklonou vytratila.
   Zahlédla jsem na chodbě známou kštici. „Yuki! Pojď sem, ty mrcho jedna proradná!“ Strčila hlavu do dveří, a když uviděla můj vražedný výraz, poslušně přiběhla.
   „Promiň, byla jsem u Kubbyho. Napálil to do stromu a způsobil si otřes mozku. A Mirinda má sedřenou celou pravou nohu.“
   „Povzbudivý, to je fakt. Heleď… nevšimla jsem si Tobí, Aley a Minaty. Kde jsou ty?“
   „Holky zůstaly ještě venku a Min leží, protože se jí trochu točila hlava. Jak bylo tady?“
   Vzpomínala jsem na odpoledne a uniklo mi drobné uchechtnutí. „Zastavil se tu Ukitake a vykládal nám, že každej dělá chyby, a že když na to budem myslet, dopadnem příště hůř. Myslím, že se dneska řehtala celá nemocnice.“
   Yuki kývla a rychle se rozloučila. Vystřídala ji k mému velkému překvapení hAnko.
   „Kaze ti možná věří, ale já ne. Viděla jsem vás s Lili, útočily jste na dálku. Co se děje, Leony? Mně to přece říct můžeš.“
   Vzdychla jsem. „Já vím, že jsem lhala. Nezpůsobil to Hollow, nechtěně už jsem se tu párkrát ocitla. A při tý poslední neplánovaný snový návštěvě mě napadli. Jenže ti nemůžu říct kdo, protože kdyby se to dostalo ven, tak lítáme v pěkným průšvihu.“
   „Dobře, tak já tě nechám. Ale promysli si dobře, co děláš.“
   Přikývla jsem. „Nechci nikoho ohrozit. A… děkuju za radu.“
   „Od toho jsou kamarádky, ovečko,“ usmála se na mě a rozloučila se.


(Yumichika je vážně hroznej metrosexuál ;-))

 

 

 

6. kapitola - Není nebe jako nebe by Leonyda Styron

sorafay si všimla, že je hAnko nějaká ustaraná. „Čo ťa trápí, ovečka?“
   Dívka s kratšími kaštanovými vlasy a brýlemi posmutněla. „Mluvila jsem s Leonydou a potvrdila si to podezření, že nám něco tají. Řekla mi, že už tu někdy byla… dřív, než jsme se sem dostali. Ale nechce prozradit víc, tvrdí, že nás nechce ohrozit.“
   „No tak jí to ver, predsa by nás za nos nevodila,“ domlouvala jí černovlasá Slovenka.
   „A kde je Minata?“ všimla si hAnko prázdné postele v pokoji, kde Min dovolili lidé z divize přespat, protože do nemocnice jít nechtěla.
   „Řekla, že už je jí dobře a odešla. Všichni už nám ušli, moja.“
   „Odešli? Sami? Jestli se rozdělili špatně, tak to dobře nedopadne. A s kým šla Minata?“
   „Odcházela s Perlou, chuděrka tu zbyla.“
   „Honem, jdeme! Jinak máme vážně velkej problém!“ Tmavovláska chytila svou slovenskou kamarádku za ruku a táhla ji ven. Musely si pospíšit.

   Otevřela jsem oči a pořádně si zívla. Popravdě, teď už mě nebolelo lautr vůbec nic, viděla jsem totiž rudě. Čekala jsem, až konečně někdo otevře ty dveře a donese snídani. Navíc mě rozčilovalo, že mi někdo píská pod oknem.
   „Už jste vzhůru?“ ozvalo se ode dveří, někdo opatrně nakoukl dovnitř.
   „Dále,“ zabručela jsem a čekala, kdo vejde. „Hi… Hinamori? A… madam.“
   Když jsem konečně mohla zase hejbnout s rukou, zrovna dvakrát dobře mi to nešlo. Jenže jsem si říkala, že tuhle babu už nikdy v životě nemusím vidět, proto jsem nasadila široký úsměv, za všechno hezky poděkovala, došla si do rohu pokoje pro zbraň a následovala drobnou dívenku ven.
   „Ehm, Hinamori, mohla bych se na něco zeptat? Už dlouho mi to totiž vrtá v hlavě.“ Přikývla. „Tohle… není to opravdové nebe, že ne?“
   „Není. Skutečné je jen ve světě živých,“ usmála se.
   Nesmírně se mi ulevilo. Jistě, bojovali jsme tu sice už pár dní, ale vždycky jsem zalezla někam do stínu dřív, než by mi začalo vrtat hlavou, proč mě sluneční paprsky nepálí. Ale tenkrát v Konoze to bylo jiný…
   Ležela jsem na posteli ve „svém“ pokoji a čekala, kdy to zkusí znovu. „Vylez ven, nebo vyrazím dveře!“ vyhrožoval Kakashi, ale já měla pro strach uděláno.
   „Ani mě nenapadne! Dyť tam venku chcípnu!“
   Nastavila jsem mu bariéru a slyšela už jen praskot dveří a tupý náraz. „Plýtvat takhle chakrou je nezodpovědnost,“ upozornil mě.
   „Vy nejste můj nepřítel!“ odsekla jsem drze a vyplázla jazyk.
   „To si jen myslíš,“ uchechtl se a začal na mou větrnou stěnu tlačit silou.
   „Dobře, tak mě nechte aspoň převlíct!“

   Vzdala jsem to. Když jsem o pár minut později vylezla před skupinku svých přátel, vypadala jsem v těch černých hadrech a kukle jak nějaký nájemný zabiják. Jasně, že se hned rozřehtali. Jounin zavrtěl hlavou a začal ze mě sundávat oblečení. „Pomóc! Haraší!“ ječela jsem na celou Skrytou listovou a marně doufala, že mě někdo zachrání.
   „Co se divíš? Dyť je to přece Jiraiyův žák!“ rýpla si Characterless.
   A jak se dalo čekat, po pár minutách na přímém slunci jsem začala kropenatět, jako kdybych měla spalničky. „Co jsem říkala? Kvůli vám se zase dneska nevyspim!“


   Ani nevím, co mě to chytlo, že jsem začala skákat po dlaždicích jako šílená a točit se dokola s Hinamori, která se velice ráda přidala. Byla to taková radost, když si člověk nemusel dávat pozor na svého úhlavního nepřítele, život dávající slunce.

   Náhle se kolem nás mihla mužská postava a já se okamžitě zastavila a instinktivně sáhla po násadě od florbalové hokejky připevněné na zádech.
   „Ale ale, tady je nějak veselo.“
   Zavrčela jsem a stáhla ruku ze zbraně. „Oslavovali jsme odchod z nemocnice.“
   „Pak vás nebudu rušit,“ uchechtl se Gin a přivřel oči do ještě menších škvírek a zamířil ke vchodu do špitálu. Hinamori se omluvila a spěchala rychle za ním.
   „Říkal tady někdo oslava?“
   „Jáj!“ vyjekla jsem, když mi něco skočilo na záda.
   „No konečně tě pustili!“ šklebila se na mě Chari. „Tak co ruka?“
   „Jestli budu schopná tě s ní zaškrtit, tak mám jistotu, že funguje,“ zamumlala jsem a pokusila se o vražedný pohled. „Předpokládám teda správně, že ten pisklák byl tvůj? Dali ti volno?“
   „Ostatní někam zdrhli, tak sem šla taky,“ odpověděla bezvýrazně a já jen zakroutila hlavou.
   „Holky spustí poplach. Z toho bude určitě malér.“
   „No, heleď… teď jdeme oslavit tvůj návrat z lochu a najít toho šmejda, co mi včera zdrhnul. Taky si šmiknul.“
   „Aha, takže hledáme pidi Edu?“ Už jsem začínala slzet.
   „Jo, asi tak.“
   A pak jsme my dvě rázovaly krajinou a hulákaly na všechny strany: „Alchymisto, vylez!“

   Min ještě nebylo úplně dobře, uprostřed boje se jí zamotala hlava. Perla právě chytila protivníka šikovně a mohla ho nechat vybuchnout. Přirozeně počítala s tím, že tmavovlasá uhne, jenže se to nestalo a exploze ji odmrštila o kus dál. „Ale ne!“

   Chari to s tou pomstou myslela vážně. „Teďka nasadím jinej kalibr,“ uchechtla se, když jsme pár Hollow skolily „starým“ způsobem. „A teď… voalá… Hengé!“ Prasklo to, jako když člověk zmáčkl čokoládovou žabku v příběhu o Potterovi. „Jak vypadám?“
   „Jako Kotetsu, kterej šilhá,“ dostala jsem ze sebe mezi záchvaty smíchu.
   „No, ale hlavně mám tohle!“ Ukázala mi zvláštního křížence škeble a řemdihu a já z toho chytla další neskutečnej výtlem.

   Kázání přišlo a hAnko si k tomu nemohla vybrat lepší místo. Seřvala nás totiž přímo na hlavním nádvoří.
   „Jak jste si mohli vůbec dovolit něco takovýho, vy všichni, jak tu stojíte! Kvůli téhle neskutečné nezodpovědnosti tu máme další zranění! Disciplína a pravidla, už jste snad zapomněli, že tu nejsme na dovolené? Ať už se to nestane!“
   Byly jsme s Chari ještě tak vychechtané, že nás nenapadlo nic lepšího, než vykřiknout: „Hai, taichou!“ a zasalutovat. Tobinka vystřihla opravdového kozáčka, a kdybychom Aleu nechytili, skácela by se na zem, protože jí tělo neposlouchalo. Shinigami, kteří přihlíželi naší „veřejné potupě“, z toho měli oči navrch hlavy.

   Odpoledne jsme se vydali za Minatou a ostatními. Vypadalo to, že už i důstojníci se nás snaží donutit smát se. Shunsui z osmičky se svým podmanivým úsměvem tančil mezi pokoji, spokojeně si pohvizdoval a jeho zástupkyně byla vzteky bez sebe, protože odnést jídlo měla ona.
   „No ták, Nanao-chan, já to za tebe rád vezmu,“ domlouval jí kapitán, ale nenechala si to líbit. My ho přistihli ve chvíli, kdy potíral Tarushce paže léčivou mastí a ta se při tom smála jako pominutá. Jeho zástupkyně se objevila ve dveřích se šéfkou čtvrté divize.
   „Kyouraku! Jak sis mohl něco takového dovolit?“ běsnila Unohana a rozmýšlela se, čím toho chlípníka přetáhnout.
   „Když… ono… mu to tak jde!“ T.a.r.a.n.e.e se svíjela v křečovitých záchvatech smíchu a vedoucí nemocnice vážně uvažovala o tom, že ji propleskne. Pak ale jen chytla Shinsuie za ucho a odtáhla ho pryč. Rozchechtali jsme se všichni naráz a naši nemocní se k nám přidali.
   Potom jsme se nahrnuli k Minatě. S Chari jsme pořád ještě měly roupy, takže jsme spustily upravenou verzi narozeninového pochodu.
   „Ty to zvládneš, Minnie, ty jsi skvělá, Minnie, ty jsi vážně supr holká… Ty jsi prostě borec!“
   „Hele, vy dvě, nechte už toho dneska!“ umravňovala nás hAnko.
   „Ale no tak, moja. Pri našej prvej výpravě do Konohy se ty dvě setkat nemohly, tak teraz si to musí vynahradit, nie?“ pochechtávala se sorafay.
   „Hele holky, nezlobte jí, nebo přijdete o večeři,“ škádlila nás Minata.
   „No ovečko! Copak já jsem tak zlá?“ podivila se naše velitelka, ale myslela to samozřejmě v žertu.
   Chytl nás další výtlem, takže jsme byly vychechtaný aspoň na sto let dopředu.

   Bylo skvělé, že nám kapitán Aizen zařídil ten zákaz vycházení pro obyvatele Rukongaie, ale dalo se předpokládat, že to jednou někdo nevydrží.
   Měly jsme s Chari zase službu, tentokrát se dohodlo, že se budeme střídat po kratších intervalech, protože nás zůstala už jenom polovina, a i ta se pořád obměňovala. Zarazilo mě, když jsem procházela s florbalkou přes rameno kolem Rukongaiců a oni se dívali tak… vyplašeně.
   „Ma… madam. Náš předák… on… šel do lesa, dělával to každý den a…“
   Už nemusel pokračovat, protože ten hrůzný výkřik zaslechli všichni. „Jestli se někdo hne, vystřelím mu mozek z hlavy, jasný?“ vyštěkla jsem a hnala k zelenýmu porostu.
   „Leony! Tak čekej, sakra!“ Characterless se řítila za mnou.

   Bylo to vážně za pět minut dvanáct. Srazila jsem staříka na zem a donutila Hollowa ustoupit. „Vypadněte, chlape!“ zařvala jsem na něj a vrhla se do boje.
   Chari tu bude každou chvíli. Muž se poslušně vytratil a to tu zrůdu rozběsnilo, zdivočela. A stará rána v rameni… se zase ozvala.
   „Jáj!“ vyjekla jsem a musela se svalit na zem, Characterless zrovna dobíhala. Na hlíně jsem se překulila a zjistila, že mě něco tlačí do zad.
   „Hej! Tohle jsi nám v Konoze neukazovala!“ prohlásila tmavovláska vyčítavě a odrazila stvůru.
   „Tenkrát jsem neměla to správný vybavení,“ vyhrkla jsem a roztáhla obrovská netopýří křídla.
   „Hlavně, žes mi slíbila, že to nebudeš brát až takhle vážně!“ prskla zlostně a rozsekla příšeře hlavu. Pak už byla u mě. „Zase ruka?“
   „Do špitálu nejdu, najdem Yuki,“ prohlásila jsem dřív, než vůbec stačila něco říct.


(Ninjové to fakt nemají lehký...)

 

7. kapitola - Jen pomocná ruka někdy nestačí... by Leonyda Styron

Kaze mohla namítat, jak chtěla, zůstávala jsem tvrdohlavá. Chari se naopak dostávala zas do formy. Mohla se bez výčitek změnit na kohokoli a použít jakékoli jeho jutsu.
   „Len, teďka ti ukážu něco extra!“ zavýskla a pak se její tělo začalo nadouvat. Hollow natočil hlavu, rozhodně netušil, co ho čeká. „Masový tank!“ vřískl Chouji a do minuty udělal z příšerky placku.
   „Jé! Chari, to je skvělý! Proč jenom jsem nechala ten foťák na ubytovně?“ bědovala Lenura, když jim Prázdný začal mizet před očima.
   „Příště si ho vem a já ti skolím dalšího,“ chechtala se Characterless a zarazila katanu do země.

   Nutno říci, že jsme se v nemocnici vážně prostřídali. Já se jí sice vyhýbala jak čert kříži, ale hAnko tam teď ležela s nataženým svalem na noze, Parry se s Kubbym vyměnil hned ten den, kdy ho měli konečně pustit. Minata kvůli slabosti ještě musela zůstat na lůžku a Yuki nějaký Hollow ošklivě kousl, což se bralo jako otrava, a muselo se to řešit hned. Rika jí svatosvatě slíbila, že ho najde a rafne ho, aby zjistila, jestli má krom týhle moci taky jedovatý zuby. Asi nemusím dodávat, že nás to opět rozesmálo a museli jsme do kolen.

   T.a.r.a.n.e.e se sice spáleniny ještě úplně nezahojily, ale měla povoleno střílet na dálku ohnivé koule. Dělala posilu Sorince, která ovládala jutsu spojené s vodou. Jenže na tenhle přízrak bylo potřeba dvou intenzivně útočících bojovníků, protože Tarush plnila roli zálohy.
   Když už to ale vypadalo vážně špatně, cizí muž skočil Hollowovi na hřbet a propíchl ho zanpakutou. Pak příšera zmizela a ony poznaly v cizinci dredatého důstojníka.
   „Já myslela, že je slepý,“ vydechla T.a.r.a.n.e.e a sedla si na zem.

   Ketsueki a Lenura pracovaly spolu, ale ten den bylo na levačku snad všechno. Hnědovlasé se opět podařilo přehlédnout nepřítele, který doteď útočil ze zákrytu, zatímco likvidovaly jeho kolegu, a když hlučně dopadla na zem, věděla, že včas už to nestihne. Totéž si uvědomila i černovláska ovládající zemské techniky. Vrhla se na zem a snažila si krýt hlavu.
   „Ó, všemocný Kyuubi, k tobě se obracím ve své poslední hodině…,“ drmolila.
   „Kettie!“ Len k ní z posledních sil natáhla ruku.
   Stvůra rozevřela tlamu a chystala se ubohou dívku zavalit. Obě raději zavřely oči, teď už bylo pozdě na všechno. Pak se ozval strašlivý řev a zařinčení zbraně. Podívaly se, co způsobilo ten hluk. Když se rozvířil prach, spatřily bojovníka se zakrytým obličejem, v oblé helmici.
   „Lenura k němu doběhla a pevně ho objala kolem pasu, přitom ji něco zašimralo v dlani. „Jé! Vy máte ocas?“
   „Shinigami něco zabručel a pak si sundal helmu. Skrývala se pod ní… liška. Ohromená byla i Ketsueki. „Wow! Takže zázraky se fakt dějou!“
   Kapitán Komamura se musel usmát. Nevěděl proč, ale těmhle dívkám zřejmě nevadilo, že je pouhým zvířetem.

   Alea a Lilithka měly tentokrát také problém. Jejich Hollow se… řečeno doslova… zbláznil. Mlátil kolem sebe obrovskýma prackama, takže se k němu vůbec nemohly dostat.
   „Nemůžu mu nasadit do hlavy žádnou iluzi! Neni soustředěnej na jedno místo!“ zuřila blondýnka s růžovými proužky ve vlasech.
   „A já bych ho akorát tak rozdráždila. Co budem dělat?“
   Ne, že by se nepokusily utéct, když viděly, že je potřeba změnit formaci, jenže stvůra se za nimi vrhla, a jakmile se k ní obrátily zas čelem, pokračovala ve svém nesmyslném mlácení do země.
   „Nebyl tohle zaživa nějaký chovanec z ústavu?“ zapřemýšlela Alea. „Nebo i Hollow můžou zmagořit?“
   Odpověď se naskytla sama. „Vystřel, Shinsou!“ Nebyl to výkřik, spíš to znělo jako hadí zasyčení. Dívky měly co dělat, aby uskočily stranou, když se kolem nich prohnala čepel Shinigamiho, který zůstával ve stínu.
   „Shi… Shinsou. To je kapitán Ichimaru!“ vyhrkla Lilithka, jak si náhle vzpomněla na jméno jejich zachránce.

   Chari vraštila čelo. Hollowové nás hledali, byli dva, takoví giganti na nás dvě ne moc mrštné dívky, to nebylo fér.
   „Ty nás zašlápnou, než bysme se k nim dostaly,“ mínila Characterless a já s ní souhlasila.
   „Máš nějakej plán?“
   „Jo, vyzkouším Ino a zkusíme je oblbnout.“
   „Jo, to by mohlo vyjít.“
   Provedla přeměnu do krásné blondýny a začaly jsme slézat ze stromu, abychom se našim protivníkům postavily tváří v tvář. Já tu teď byla místo opory.
   „Shintenshin no Jutsu!“
   Opatrně jsem klekla na zem, podpírajíc Chari, která se právě teď nacházela v těle Hollowa, který se snažil zmlátit svého společníka, kterému nemohlo dojít, co se to děje. Plán to byl dobrej, a mohl dokonce vyjít, kdyby…

   Vzduchem se něco mihlo, zahlédla jsem ostří. Pustila jsem kamarádku, vyvolala křídla, vznesla se a srazila Shinigamiho stranou dřív, než stihl zaútočit. „Přeskočilo ti?“ zaječela jsem na něj. „Málem jsi mi zabil kolegyni!“ Blonďák se tvářil zmateně. Nechápal to, ani nemohl. „V žádnym případě teď neútoč!“
   Nechala jsem ho být, vrhla se k tmavovlásce a sklonila se k ní. „Honem, vrať se!“ Jemně jsem s ní zatřásla. Otevřela oči a zatvářila se zlomyslně. „Hele, ne abys teď v duchu spřádala nějakou yuri scénu,“ zakřenila jsem se na ni.
   „Boha jeho, tebe to nějak bere,“ zaúpěla a sáhla si na hlavu. „Pořádně mě bolí šiška.“
   „Promiň, musela jsem tě pustit, protože…“
   Nestačila jsem to ale doříct, protože se k nám vrhl Kira a já ho automaticky praštila, bylo to jak reflex.
   „Hele, tys mu asi přerazila nos,“ prohlásila Chari a sledovala, jak si ho důstojník drží.
   „Málem tě zabil. A vstávej, jsme si kvit.“

   Podepřela jsem ji z jedné strany a milostivě Kirovi dovolila, aby se jí zmocnil na straně druhé. Chtěla jsem ji dostat do postele, aby se prospala. Jenže cestou jsem se…
   „Já nepochopim člověka, co se dokáže zakopnout o vlastní nohy!“ Characterless obrátila oči v sloup.
   „To nejsi sama,“ zabručela jsem a zlostně zírala na dlaždici, se kterou si zřejmě někdo hrál, protože byla posunutá.
   Místo na ubytovnu jsme všichni tři zamířili do nemocnice, aby mi ovázali vyvrknutý kotník. Chari si tam rovnou lehla s tím, že dneska už nedělá. Přetáhla si peřinu přes hlavu a usnula.

   Stařík Yamamoto smutně vraštil čelo, blondýna a blonďák ho přiváděli do rozpaků. Nemohla jsem ještě pořádně chodit, takže mě na ústředí donesl v náručí šéf osmičky, kapitán Kyouraku, i když jsem mu to vymlouvala, dokud byl ochotný to poslouchat.
   „Akorát kvůli mně budete mít problém!“ domlouvala jsem mu, když nám Kira otvíral dveře.
   „Shunsui!“ bědoval stařec sedící na koberci. „To už nemáš před svým učitelem žádnou úctu?“
   „Odmítla se nechat vzít za ruku, tak jsem ji sem raději donesl. Sayonára, staříku Yamo!“ Zamával, rozloučil se a zmizel.
   „Hm, dobrá. Co bylo příčinou toho sporu?“
   „Bezdůvodně mě udeřila!“ ozval se Kira.
   „Ohrozil na životě mojí kamarádku!“ stála jsem na svém.
   „Je to pravda?“
   „Jistěže ne, kapitáne!“
   „Poslyšte, pane Yamamoto, slíbil jste, že Shinigami nebudou zasahovat do naší práce, pokud je o to nepožádáme, tak zněla dohoda. Ona je něco jako univerzální voják a zrovna v tý chvíli byla v těle toho Hollow, přesněji v jeho mozku, a ovládala ho. Kdyby ho důstojník zasáhl, mohla má přítelkyně umřít. Měla jsem plné právo do něj praštit a klidně to udělám znova, jestli tu chybu nepřizná!“

   Po chodbě procházeli dva vysoce postavení důstojníci a samozřejmě zaslechli hádku. „Co myslíte, že se tam děje, kapitáne Kuchiki?“
   „Nevím, zjisti mi to, Renji,“ opáčil Byakuya chladně a nechal ho stát přede dveřmi. Zaklepal, počkal na vyzvání a vešel.
   „Ach, výborně,“ usmál se starý muž. „Podkapitáne Abaraii, vezměte tohle děvče na ubytovnu a postarejte se, ať se nehne z postele, dokud se neobjeví někdo z jejích spolupracovníků. Nechci tu další konflikty.“
   Kira byl zdá se spokojený, já vůbec. Renji rychle zhodnotil situaci a do pokoje mě donesl, tak jako to udělal Shunsui. Měla jsem ležet, zatímco on přecházel ke dveřím a zase zpátky. Kdyby mě tak neštvalo, že ho vidím, musela bych se smát.
   „Ehm… je tam už někdo?“
   „Pojď dál, Perlo! Nestojí to za řeč.“
   „Takhle to zní, že tam někoho máš!“ ozvala se odpověď.
   „Jo, je tu mužskej, tak sem vlez a já ti to hned vysvětlim.“
   Nebylo to třeba. Sotva hnědovlasá vklouzla dovnitř, Abarai se uklonil a zmizel dřív, než mohla zjistit, kdo to byl.
   „Stařík Renjimu nakázal, aby mě sem odnes a dohlíd na to, že nebudu jako správná zlobivá holka namáhat vyvrknutej kotník,“ zabručela jsem a zadívala se z okna. Chtěla jsem se ujistit, že tu nezůstal špehovat.
   „Ty koukáš z okna, viď? Líbí se ti snad?“
   Zhluboka jsem si vzdychla a podívala se na ni s naprostým znechucením. „Ty už nebojuj. Měkne ti z toho mozek.“

 

(Kira se pletl do věcí, do kterých neměl.)

 

8. kapitola - Večírek na rozloučenou by Leonyda Styron

Obrátila jsem se k ní zády a nejradši bych si nafackovala. Krucinál! Něco konečně napravíš a potom otevřeš tu svojí nevymáchanou hubu a zas to zkazíš. „Chjo, mě už klepne,“ zabručela jsem otráveně a přehodila si peřinu přes hlavu. Slyšela jsem jen škrábání pera, a nechtěně si přitom zdřímla. Probudily mě až nefalšované technařské zvuky, vypadalo to, jako kdyby měl někdo pořádně nahlas puštěnou mp3ku. Vzhlédla jsem a uviděla Tarush, jak sedí jako čestná stráž na posteli. A už to bylo jasný, že jí to duní v uších.
   „Hele, jak to, že ti tu jede baterka?“
   „Tady je energií duševní pohoda,“ informovala mě černovlasá Orofilka. „Buď happy a mohla bys tu mít neomezenej internet.“
   Zachechtala jsem se, to fakticky nešlo. Pak jsem ale zaznamenala, že místnost je plná lidí a zase se stáhla. „Dneska ke mně radši nechoďte. Jsem schopná vás smrtelně urazit jedním slovem.“ Ne, že by poslechli, spíš to vypadalo na úplný opak.
   hAnko už pustili, ale měla zakázáno se namáhat, tak ji holky podepřely, když to potřebovala. „Proč tě odtáhli z nemocnice? Něco se stalo?“
   „Přerazila Kirovi nos,“ uchechtla se Chari a čekala, jak zareaguju. „Určitě žaloval,“ mínila a já jen kývla.
   „Starouš nás chtěl rozsoudit, ale protože mě tam donesl Kyouraku z osmičky, byla z toho komedie. A ty se moc netlem, bila jsem se za tvůj život.“
   „A hele, tak nekecala! Je vážně jedovatá!“ Characterless měla ze mě legraci, ale já si toho nevšímala.
   „Voba nás napomenul a pak mě sem odnesl Renji, protože Izuru se k tomu neměl. A zůstal tady… prý: Musím poslechnout, vždyť je to rozkaz. Nějaký houby, moh zůstat hlídat přede dveřma. No a pak přišla Perla a já jí vynadala. Jsem hrozná. Radši na mě dneska fakt nemluvte.“
   T.a.r.a.n.e.e mi bez varování zastrčila do ucha sluchátko a přístroj okamžitě začal prskat. „No prosim. Máš náladu pod psa a mně to chcíplo.“

   Když holky další den vyrazily do dalšího boje, během půl hodiny byly zase zpátky. „Odchytli nás Shinigami a řekli, že Hollow se ztratili.“ To mohlo znamenat jen jedno. Vracíme se domů!
   Jenže to nebylo zas tak snadné, protože nás ještě čekalo oficiální poděkování před členy všech divizí, ale i nižšími důstojníky, a taky něco jako večírek na rozloučenou. Odejít jsme měli zítra časně zrána.

   Noha bolela, zůstat v posteli byla nutnost. Tarush už mi (z bezpečnostních důvodů) přehrávač do ruky nepoučela, tak jsem si vyškemrala romantickej slaďák od Mirindy a začetla se na většinu dne. Ostatní se mi vyhýbali, možná to tak bylo lepší. I když… pár otrlých nezmarů se stejně našlo.
   „Styronka, prečo si dnes taký bručoun?“
   Sorinka byla jedním z těch lidí, kteří když si něco vezmou do hlavy, prostě to udělají. Všichni byli blázni a letadla, jen ona helikoptéra, jak kdysi dávno prohlásila.
   „Usměj se, vracíme se domů. Nebo se ti nechce?“
   „Ale jo, už bych se ráda natáhla na svou postel,“ přikývla jsem rychle. „Jako ne, že by to tu nebylo pěkný, ale nemůžem tu zůstat trčet. Konoha.cz je určitě vzhůru nohama a Prasátko musí šílet, když se mu ztratily editorky.“
   Slovenka se zahihňala a taky přikývla. „Večer bude rozlučka. Těšíš se?“
   „Budu se koukat,“ oplatila jsem jí úšklebek. „Tancovat nemůžu, a kdyby mě někdo z těch chlapů tam nosil, starouše Yamu už by vážně trefil šlak.“
   „Hehe, ale nebylo by špatné, kdyby ti svým ohnivým mečíkem naplácal na zadek. Možná by ti to aj prospělo.“
   „Možná jo, možná ne. Se mnou už to stejně lepší nebude.“

   Měli jsme zakázáno pohybovat se příliš blízko ústředí. Ven se ale i tak dostalo pár (docela zásadních) informací. Třeba, že to má být velký překvápko, se vší parádou, že sál bude narvanej a někdo zavěsí barevný pentle se znaky divizí, protože jsme viděli pár děvčat, co s tím venku pobíhaly.

   Nakonec ale „akce“ předčila všechna naše očekávání. Už jen to překvapení, že se všichni dokázali naskládat do toho obrovskýho sálu. Zase byla celá parta pohromadě, i když někteří z nás vypadali poněkud zvláštně se všemi těmi obvazy a já s erárními berlemi, které někde vyhrabali a narychlo očistili, ale stejně na pár místech zůstala ta stoletá špína.

   Člověk se musel hodně přemáhat, když poslouchal ten staříkův proslov. Ty řeči o hrdinech, co zachránili situaci, když byli Shinigami tolik zaneprázdněni vlastními povinnostmi… to se nedalo poslouchat s vážnou tváří, zvlášť když jsme se všichni pořád přesvědčovali, že se za náma důstojníci z divizí táhnou jako krysy a luští náš narutovský způsob boje, místo aby honili Ichiga, kterej je určitě vzteky bez sebe, že se mu nikdo… no, nevěnuje.

   Po „plamenném“ proslovu staříka Yamy nás pochválilo i několik dalších velitelů, pár i pokáralo za neopatrnost a pan Yamamoto k tomu dodal, že veliteli Mayurimu z dvanácté (výzkumné) divize se přísně zakazuje jakýkoli kontakt s hosty, dokonce pod nejvyšším trestem. Uvítali jsme to, určitě nikdo z nás nechtěl skončit jako pokusný králík, a mohli jsme si snadno domyslet, že Mayuri je z nezvyklých schopností Shinobiů celej paf.

   Po vyslechnutí gratulací nám bylo nalito něco do sklenek. Naše byly opatřeny zelenou nožkou, toho jsem si hned všimla. Velitelé divizí se na nás trochu mračili. Nikdo nás nevyháněl, sami jsme jim oznámili, že musíme odejít. Zažili s náma spoustu věcí a způsobili jsme jim celkem dost potíží, přesto si dali práci s tímhle skvělým rozlučkovým večírkem.
   Narudlá tekutina naznačovala, že ve sklenici bude určitě alkohol. Se svou vratkou rovnováhou (a erárními berlemi) jsem nechtěla riskovat další zranění, které bych si mohla způsobit sama, kdybych se trochu víc mázla. Jasně, mohla jsem ten patok nějak nenápadně vylít do tý kytky za mnou, ale před tolika lidma mi to nepřipadalo vhodný. Abych mohla vzít skleničku do obou rukou, sedla jsem si. Předstírala jsem, že upíjím, zatímco se mi do dlaně, zakrývající skoro celý vršek nádoby, vypařovala rudá tekutina.

   Zpozorněla jsem, když mi do ruky cvrnklo něco malého a zjistila jsem, že jsou to drobné rudé kamínky. V duchu jsem zaklela, někdo to musel přimíchat do pití. Uvažuj, mysli holka! Určitě se toho napili. Můžeš jen doufat, že to není jed.
   Hrklo ve mně, když jsem vzhlédla a kapitán Aizen mě zkoumal pohledem. „Teď je to už bezpředmětné, ale kdybyste si mohla vybrat, na které velitelství byste se chtěla dostat?“
   Pořád se mi ještě hlavou honilo milión otázek. Musíš zjistit, co to držíš v ruce. Na které divizi budou mít knihovnu?
   „Čtvrtá divize bude to pravé,“ vyhrkla jsem.
   Zarazil se, ale pak se začal smát. „Vyměnit zbraň za koště, tomu se tedy říká odvaha.“
   Všimla jsem si, že se další ptají ostatních a oni jim žertovně odpovídají. Všechno se zdálo být v naprostém pořádku. Možná jsem jen příliš paranoidní. Kdo by nás chtěl otrávit (tedy krom Mayuriho)? Dostali jsme prostě jen nějaké pití vyrobené z neznámé receptury a já se tu děsím kvůli pitomostem.

   Schovala jsem kamínky do kapsy kalhot a pustila starosti z hlavy. Odněkud se ozvala hudba, náhodné páry šly tančit. Viděla jsem Perlu a Toushira, jak se něčemu chichotají. Za mnou se pár bojovníků taky zastavilo, kupodivu i Kuchiki se na něco ptal, ale bylo toho tolik, že už mi z hlavy vypadly podrobnosti. Lenura a Ketsueki se držely bojovníka v helmě a Tobinka ukazovala několika nadšencům prapodivné pózy s yaoi pádlem. Viděla jsem, že Chari k překvapení všech chlapů v sále vytáhla do kola Byakuyu, který to vůbec nečekal a musel se motat mezi Rikou a Shunsuim a Sorinkou s Ukitakem. Kira protáčel Yuki, která se hihňala jako školačka, a hAnko pleskala Renjiho po ramenou s tím, že když už ji vyzval, má si dávat pozor, aby jí nesešlápl nohu moc silně.

   Bavilo mě dívat se na ostatní, jak si užívají „konec jednoho úžasnýho dobrodružství“. Čas od času se někdo na něco zeptal, tak jsem mu odpověděla a jelo se zas dál. Trochu mě zarazilo, že Lili se drží moc blízko Gina, ale z tohohle koutu to vypadalo, že to tu táhne každý s každým, jako by ani tihle divizáci neměli možnost si nás pořádně užít, musel uběhnout nejmíň týden a půl ode dne, kdy jsme začali poprvé lovit.

   Yachiru tahala Parryho s Kubbym za kalhoty, ti zatím pokukovali po přítomných dámách, i když zřejmě jen proto, aby se růžovlasého prtěte taktně zbavili. Pak se Parry přitočil k Matsumoto, která zakrývala rozpaky, a Kubby si vyhlédl Unohanu (odvážný to hoch, to je tedy pravda).
   Minata se chytila Hisagiho a Tarush něco řešila se Soi Fong z dvojky. Bylo fajn se na to jen dívat. Noha se sice hojila rychle, ale představa protančeného večera lákavá nebyla. Udělala jsem si pohodlí, baštila jednohubky a opatrně pohupovala nataženou nohou pod stolem. Už to nemohlo být lepší.

 

(Když si malá Yachiru něco usmyslí, tak s ní nehne nikdo :-D)

 

 

 

9.kapitola - Vůle žít by Leonyda Styron

   Ráno jsem se vzbudila na ubytovně. Nevzpomínám si, že by mě sem někdo bral, každopádně… místnost byla prázdná. Kam se všichni poděli? Že bych zaspala?
   Sáhla jsem si do kapsy, rudé kamínky v ní pořád byly. Vedle na stolku ležel chránič na ruku a měl znak čtvrté divize. Hloupý vtipy. Vstala jsem, noha už byla lepší, možná se už úplně dohojila, nebylo to přece nic tak vážného. Rozhodla jsem se, že si zajdu do nemocnice a nechám si sundat obvaz, pro jistotu jsem s sebou vzala i ty příšerný erární berle.

   Na oddělení jsem potkala Isane, více-kapitánku. Sundala mi ty fáče nakonec ona. Použila jsem starou výmluvu, že jsem na to nechtěla šahat, abych si tam ještě něco nezanesla. Vzala to. Pak se mi za zády objevila Unohana a já se jí opět lekla.
   „Přišla jste nastoupit do služby?“ zeptala se sladce.
   „Ne, to rozhodně ne!“ vyhrkla jsem. „Pan Yamamoto řekl, že dnes můžeme odejít, pokud se nám bude chtít. Vy… vy snad o tom nevíte?“
   „Ach ano, ale předpokládala jsem, že když jste včera říkala kapitánu Aizenovi, že by moje divize byla to pravé…“
   Už jsem měla na jazyku, že jsem to řekla v žertu, ale pak jsem si to rozmyslela. Pochybnosti ve mně klíčily. Hollow už jsou přece pryč, tak kde jsou všichni?
   „Půjdu za ostatními, ale možná se ještě potkáme, kapitánko Unohano.“ Vysekla jsem úklonu a vyrazila pryč, teď už bez opory.

   Vběhla jsem na ubytovnu, jako by mi za patami hořelo, a rychle jsem prohledala šuplíky, abych našla mapu, do které jsem si pro lepší orientaci udělala vlastní značky. Přivázala jsem si florbalku na záda a vyrazila najít kohokoli z naší skupinky. Něco mi tu začínalo smrdět. Přece nemohli jít beze mě?

   A pak jsem uviděla Tobinku. Vykračovala si s pádlem a tvářila se stejně vesele jako vždycky. „Hej, Tobí, tak kdy už vyrazíme domů?“
   Otočila se a její pohled ztvrdl. „Nepamatuju si, že by naše divize volala záchranáře.“
   Zarazila jsem se. „Copak ty mě nepoznáváš?“
   „Jistě, že ano. Patříte ke čtvrté divizi, místní záchrance, Leonydo-senpai.“
   „Se… senpai?“
   Ničemu jsem nerozuměla. Kam se poděla ta veselá holka, se kterou jsme vyváděly psí kusy?
   „Odejděte, tady není práce pro vás,“ řekla s nakrčeným nosem.
   „Sakra, Tobinko, vzpamatuj se!“
   Vyrazila proti mně, zablokovala jsem její pádlo, stále ještě v šoku. „Rozumím, pochopila jsem.“ Ukázala jsem jí gesto, že se vzdávám, a pomalu se od ní odvrátila. Ne, musel mě šálit zrak. Jak by si na mě nemohla pamatovat, když jsme toho měly už tolik za sebou? Jedině, že…

   Ne, to není pravda, musím mít jistotu! Okamžitě jsem vyrazila k budově desítky. Věděla jsem, že tam ji najdu, byla to téměř stoprocentní jistota. Ano, byla tam, trénovala svou techniku na dřevěné figuríně, zkoušela ji chytit.
   „Perlo!“ zavolala jsem na ni.
   Slyšela mě a otočila se. „Stalo se něco, Leonydo-san?“
   Ztuhla jsem uprostřed kroku. Leonyda-san, tak by mi nikdy neřekla, věděla, že podobné tituly nesnáším.
   „Ne, vlastně nic. Promiň, že jsem tě zdržela. Jenom… víš, že se dnes vracíme domů? Věděla jsi to?“
   „Opravdu?“ podivila se. „A… kde to je?“

   Okamžitě jsem se otočila a rozběhla se pryč, na tvářích mě pálily slzy. „Počkejte! Leonydo-san!“ volala za mnou hnědovlasá a já ještě zrychlila. Takže je to pravda! V tom pití něco bylo. Někdo vymazal mým přátelům vzpomínky. Kdo z těch šmejdů to byl? Mohl za to Gin? Nebo stařík Yamo? Je to snad práce Aizena? Anebo to spískal někdo úplně jiný?

   Bylo mi z toho všeho špatně. Teď jsem zůstala sama uprostřed prokletého Soul Society. „Zatraceně! Všechno je to v hajzlu!“
   Zůstala jsem stát uprostřed nádvoří se začáranou mapou. Slzy se mi koulely po tváři, byla to tak hrozná bezmoc. Copak jsem byla jediná, kdo se toho svinstva nenapil? Teď ale nebyl čas to zjišťovat, od téhle chvíle nám hrozilo skutečné nebezpečí. Rozdělili naši skupinu a tím nás oslabili. Byla to zdánlivě neřešitelná situace.

   Automaticky jsem zaťala pravačku v pěst. Tohle si nemíním nechat líbit. Gin, Aizen, mohl to být kdokoli. Nemůžu s nimi bojovat, na to nejsem dost silná, ale nechybí mi odvaha pokusit se je porazit jejich vlastními zbraněmi.
   Osušila jsem si obličej a v očích se mi zablýsklo. Ano, řekla jsem Aizenovi, že chci ke čtyřce, a tehdy jsem ještě netušila, že se to stane skutečností. Jenže teď je to jiné a já věděla, co musím udělat.

   „Unohano-taichou, dejte mi prosím práci. Do… dohodli jsme se s ostatními, že tu ještě chvíli zůstaneme.“
   Usmála se, nelíbilo se mi to. Vyhnali pacienty na chodbu, než budou mít vyměněné povlečení. Neprotestovala jsem, potřebovala jsem mít madam na své straně, abych se dostala ke knihovně.

   Asi by vás zajímalo, kde jsem teď. Ve sračkách… doslova. Ta milá černovlasá a taky černooká čarodějnice mi nařídila vyčistit všechny záchody na prvních dvou patrech. Děs, hrůza a smrad. A ke všemu se muselo pro vodu chodit ke kašně za špitálem, jinak bych to rozhodně měla hotový rychlejš. A mít tu k sobě Sorinku, pak by to bylo úplně bez problému.

   Přerušovala jsem práci, abych si pomocí jutsu osvěžila vzduch a neomdlela tam, možná právě o tom kapitánka věděla. Během roboty jsem hodně přemýšlela a dospěla k názoru, že Yamamoto to určitě předvídal. Možná, že kdybysme si tehdy nevyvolali ty dárečky na památku, naše pouto s domovem by se přetrhlo úplně. Takhle jsem měla stále naději, že vzpomínky jsou jen potlačené a jejich návrat je možný. Gin a Aizen, na ty dva si musím dát pozor. Byli tu i jiní, ale z těchhle dvou jsem měla největší hrůzu. Kapitán z pětky se v mojí blízkosti pořád motal a Ichimaru mě pokaždé tak vyděsil, že jsem se pak chovala… no, iracionálně.

   Práci jsem měla za sebou, právě jsem donesla do vnitřku budovy poslední kbelík, pečlivě omytý. Vyzvedla jsem si trochu peněz, aby mi to stačilo na večeři a zítřejší snídani. Zítra mi ten maraton začne znovu, no co, Unohana není koneckonců žádnej ras a Isane taky ne.

   Vyšla jsem ven a musela jsem se zastavit. Shinigami, ze kterého vyzařovala neuvěřitelná energie, právě procházel kolem. To je… Zaraki Kenpachi.
   „Hej, ty! Nejsi jedna z těch cizích bojovníků?“
   „Ano, jsem, pane,“ odpověděla jsem popravdě.
   „Výborně, ani jsem nemusel chodit daleko. Tas zbraň, mrně, chci vyzkoušet tvou sílu.“
   „Ne!“ prohlásila jsem vzdorovitě. „Nechci s vámi bojovat.“
   To už ale přiběhla malinká růžovlasá holčička a kopla mě do kolena. „Přece nebudeš Keníčkovi odmlouvat, když chce bojovat!“ vřískla. Polkla jsem a schytala další ránu.
   „Ááá, Yachiru-san, já bych nerada skončila jako sekaná. Na to si svýho života příliš cením.“
   „Ale Keníček chce bojovat, viď, že jo?“
   „Po… pozvednu proti vám zbraň, pokud… pokud mi zaručíte, že mě budete šetřit.“
   „Ty si nemáš co klást podmínky, špunte!“ zachechtal se Zaraki.
   Uvažovala jsem, jestli je nějaká šance proklouznout kolem něj, prostě zdrhnout. Jako by to předvídal, praštil před sebe zanpakutou. Zděšeně jsem vyjekla.
   „Já jsem přísný učitel. Když se budeš snažit, tak ti neublížím.“
   Polkla jsem znovu a sáhla si na záda. Vypadá to, že nemám jinou možnost. Yachiru se mezitím někam ztratila.
   „No tak do toho, prašti do mě!“ poručil. Nenechala jsem se dvakrát pobízet, ale nic mu to neudělalo. „Shinigamiho síla pramení ze soustředění nebo vzteku. Kdepak je ta tvoje?“ Pak sekl a já jen tak tak uskočila. „Tohle není boj, jen trénink,“ vysvětloval válečník. „Snaž se, nebo z tebe zbydou kousíčky.“

   Chvíli jsem před ním jen uhýbala. Ať sekl do kterékoli strany, vždycky to nebylo tak rychlé, abych nedokázala včas uhnout. Soustředění mi chybělo vždycky a vztek jsem měla na jiné, nemohla jsem ho ventilovat na něj. Nakonec se ale moje reakce přece jen o trochu zlepšily a já si uvědomila, že ta síla vychází z vůle k životu.

   Zkřížili jsme zbraně. Mohla jsem mu uhýbat a zároveň ho zkoušet praštit, dodávalo mi to sebevědomí. Už mě nemohl zasáhnout tak snadno, druhou rukou jsem kolem sebe vytvořila málo viditelnou bariéru.
   „To je dobré!“ chechtal se. „Čím se to chráníš?“
   „Větrným pláštěm,“ vydechla jsem a znovu vyrazila do útoku.

   Začalo se mu to líbit, přitvrdil. Dostala jsem strach, musela jsem teď uskakovat mnohem víc. „Skvělý! Čekal jsem to horší!“ To byl jeho způsob pochvaly. Vlastně bych za ta slova měla být ráda, ale mě momentálně zajímalo jenom to, jak si chránit únikovou cestu. Zasáhla jsem ho doopravdy jen jednou, zůstal mu tam jen docela malý škrábaneček, ale i to považoval za úspěch. Znovu jsem vyrazila, vyběhla jsem ze strany s napřaženou zbraní, když náhle stočil pohled ke střechám.
   „Hej! Co tam vokouníš, Abaraii?“
   Zpomalila jsem a zaváhala. Chtěl mě odrazit, rozmáchl se… a já v té chvíli neuhnula. Jeho zanpakuta mě řízla do tváře. Chytila jsem se za ní a zůstala v podřepu.
   „Shinigami, co poleví v soustředění, je odpad, absolutně k ničemu. Zaváhat znamená smrt. Možná ti to na Hollowa stačí, ale tvý schopnosti jsou mizerný,“ oznámil mi Kenpachi a zhnuseně dodal: „Pověs válečnictví na hřebík. Nemáš na to!“
   Sténala jsem, rána pálila. Bylo mi jedno, že odchází, přece to byl on, kdo chtěl bojovat. Zvedla jsem se a pak rychle vyběhla ke kašně, musela jsem si opláchnout ránu, aby se rychleji zatáhla. Je to způsob, který zabere vždycky.

   Vracela jsem se zpátky, stále jsem si držela tvář. Ještě chvíli a zůstane tam už jen strup, říznutí se mi hojí rychleji než modřiny a škrábance. Ale jedno na tom bylo přece jen uklidňující. Byla jsem ráda, že je ten hromotluk pryč.

 

(Zaraki je přísný učitel...)

 

10.kapitola - Hněv podkapitána Abaraie by Leonyda Styron

Renji už seskočil ze střechy dolů, teď přicházel naproti mně. „Grr, to ty za to můžeš,“ zavrčela jsem.
   „Cos to řekla?“ vyštěkl, došel až ke mně a přísně si mě přeměřil.
   Odfrkla jsem si a tu větu mu zopakovala. „Řekla jsem, že to ty za to všechno můžeš.“
   „Trochu úcty, slečinko! Nikdo vám nedovolil, abyste mi tykala,“ vrčel a založil ruce v bok, aby svým slovům dodal patřičný důraz: „Omluvte se, Shinigami, a já z toho nevyvodím důsledky.“
   „Ani mě nenapadne, Abaraii!“ zasyčela jsem a pustila si tvář. V rameni opět bolestivě zaškubalo.
   Přimáčkl mě ke zdi. „Pro vás podkapitán Abarai, slečinko!“
   „Tobě já vzdávat úctu nebudu,“ zatvrdila jsem se. Vždyť je to jeho vina, že jsem skončila tady, ve Společenstvu duší. Vážně nechápu, za co bych se měla omlouvat.
   „Dobrá tedy, řekla jste si o to.“ Obrátil mě čelem ke zdi a sevřel obě paže. „V cele vychladnete a pak se ještě ráda za tu drzost omluvíte.“

   Rozhodla jsem se hrát jeho hru a předstírala jsem, že jsem zkrotla. Nechala jsem se klidně vést do vězení, dokonce se skloněnou hlavou, a v mysli už mi zrál válečný plán.
   „Vy jako nižší důstojník máte povinnost prokazovat kapitánům a jejich zástupcům patřičnou úctu, Leonydo-san. Údiv? Kdo by neznal naše „zachránce“. Měli jste jen nehorázné štěstí, to je všechno. Proto si nemusíte myslet, že jste něco víc.“ Otevřel dveře vězeňské cely a strčil mě dovnitř. „Zůstanete tady, dokud pro vás nepřijdu. A až se vrátím, budu požadovat zadostiučinění. Budete mít dost času přemýšlet nad tím, jak se chovat k nadřízeným!“

   Nechala jsem ho, aby se vykřičel, a počkala jsem, až zamkne a se spokojeným úsměvem a pohvizdováním projde chodbou. Provedla jsem proměnu, změnila své tělo na větrnou podstatu a protáhla se mříží, nic tak těžkého. Pak jsem se (stále ještě neviditelná) rozběhla a uviděla ho, jak líným krokem kráčí ke dveřím. Počkala jsem, až je otevře, a pak důstojně prošla kolem něj a v nestřeženém okamžiku mu vrazila takovou facku, až padl na zadek.
   „Co to bylo?“ vydechl a poplašeně se rozhlížel kolem sebe.

   Když vyšel ven, čekalo ho ještě větší překvapení. Stála jsem na volném prostranství a provokativně na něj mávala, jako bych tím říkala: „Převezla jsem vás, Šéfe!“
   Byl v šoku. „Ty! Jak to? Jak je to…?“
   „Ale ale, Renji, copak ty si vážně nevzpomínáš? Na tu noc, kdy jste s Ginem byli venku?“ Přimhouřila jsem oči a čekala.
   Vrhl se ke mně a chytil mě za ruku, v očích vztek. On a Gin… byli venku přece nedávno. A tehdy… „Ten ryoka!“ vydechl překvapeně.
   „Ano, správně. Tady stojí ten ryoka, který nechtěl bojovat,“ ušklíbla jsem se.
   Těkal očima nervózně ze strany na stranu. Došlo mi, že už nejspíš pochopil, jak jsem se dostala z vězení, a kdo ho praštil.
   „Snad už konečně uznáš, že prostě nemůžu mít úctu k někomu, kdo mi svůj dlouhej meč vrazil do ramene,“ pokračovala jsem. „Asi teď uvažuješ nad tím, jestli mě udáš, takže ti říkám… Udělej to! A já pak řeknu všem, jak jste se chtěli zbavit nevítanýho hosta, který se jen bránil, protože jste ho bezdůvodně napadli. Co by na to asi řekl pan Yamamoto? Nebo Kuchiki? Riskoval bys basu jen kvůli pitomému oslovení?“
   Jen skřípal zuby, nemohl uvěřit, co mu ta drzá holka právě řekla do očí. Vždyť ona se ho pokouší vydírat.
   „Mohli bychom se teď vrátit do cely a já už bych se postaral, abys ani necekla, ale neudělám to. Víš proč? Zajímá mě, proč jste ještě tady. Už dávno jste přece měli zmizet.“
   Přikývla jsem, sáhla do kapsy a strčila mu pod nos rudé kamínky. „Tak to vyklop, Renji! Co je to?“
   Viděla jsem, jak se lekl a jen zamumlal: „Po tom bys neměla pátrat.“ Řekl to ale takovým tónem, že mě to jen utvrdilo v tom, že právě tohle bych měla udělat.
   „Dobrá.“ Otočila jsem se a vykročila, když mi v ramenu znovu bolestivě zaškubalo., jak ho stiskl a naklonil se ke mně. Krve by se ve mně v té chvíli nedořezal.
   „Nemysli si, žes mě zahnala do kouta. Existují prostředky, jak tě odstranit beze stopy. Ale vaše přítomnost tady zavání, takže budu hrát tuhle hru, stejně jako Kenpachi.“
   A potom zmizel. Zalapala jsem po dechu. Teď jsem si hrála s ohněm, věděla jsem to. Kdokoli z těch dvou, Abarai i jiní kapitáni by mě mohli s ledovým klidem zadupat do země. Ale… Zaraki měl pravdu. Dej jim najevo strach a bude to znamenat prohru. Musím za každou cenu zjistit, co se stalo a kdo má v tomhle všem prsty.

   Přestěhovala jsem se do pokojů vyhrazených čtvrté divizi, sama bych v tak velké místnosti asi stejně nezamhouřila oka. Třásla jsem se. Bála jsem se a měla proč. Už teď na mě ti dva, Aizen s Ginem, mohli pořádat hon. Musím zachovat chladnou hlavu a dělat, že mám nad těma dvěma navrch.

   Nedalo se říct, že bych spala klidně. Navíc… ten souboj se Zarakim se odehrál před nemocnicí, takže se našlo pár čumilů, co to poslali dál. Sestry i třetí zástupce si mezi sebou vzrušeně špitali.
   „Ale panstvo, nač to rozebírat? Prostě mi natrh prdel, no!“ prohlásila jsem otráveně a dodala: „A aby to bylo všem jasný, nevyprovokoval mě, nechtěla jsem bojovat. Kdyby to nebylo tady, našel by si mě jinde.“ Ostatní mě měli za šaška, jen Isane se mnou soucítila.
   „Ti hoši z jedenáctky, s těmi jsou vždycky jen potíže. Opravdu si troufáš odnést jim jídlo?“
   „A je tu jiná práce?“ zeptala jsem se klidně.
   „No, tedy… vlastně není,“ zrozpačitěla šedovlasá.
   „Tak můžete jít se mnou, jestli se o mě bojíte, více-kapitánko,“ navrhla jsem, malinko se zastyděla.

   Donesly jsme tácy na oddělení, Isane zůstala hlídat u dveří. „Hele, to je ta, co jí náš taichou přepral! Tak co? Jak sis užila tanec se Zarakim?“
   „Klidně vám o tom povyprávím, až se najíte,“ prohlásila jsem klidně.
   „Pche, tyhle blafy my jíst nebudem!“ ozval se jeden z těch hromotluků.
   „Jo! My chcem jídlo z naší kuchyně!“
   „Tohle je nemocnice, ne pětihvězdičkovej hotel,“ upozornila jsem je jemně a trochu hrubším hlasem dodala: „A jestli to nebudete chtít jíst, tak vás donutím.“
   Ozval se bouřlivý smích. Zaostřila jsem a začala počítat. „Jeden svalouš, druhej… tři, čtyři… šest, jo, to by šlo.“ Jen se smějte, dokud můžete, uchechtla jsem se v duchu, rozkročila se a začala pečetit.
   „A hele, ještě nám předvede tanec! No to se ale máme!“
   „Tak, poslední pečeť…“ Přimhouřila jsem oči a nadechla se. „Fuuton: Vzdušný průnik!“

   Unohana se za Isane objevila stejně nečekaně, jako to tenkrát provedla mně. „Copak děláš venku?“
   Šedovlasá nejdříve ztuhla a pak zasalutovala. „U… uvnitř se právě rozdává… jídlo.“ V rychlosti jí vypověděla, co vyvedla.
   „Ty jsi zrovna ji nechala jít k chlapům z jedenácté?“
   „Hai,“ rozpačitě přikývla. „Ale… madame, podívejte, něco se tam děje.“

   Opatrně si pootevřely dveře. Šestice bojovníků s vypracovanými těly se kuckala, dusila a zmítala sebou v křečích. Naproti nim stála blonďatá Shinigami, která vypadala, jako když namotává provázky, ale ve skutečnosti těm troufalcům jen kradla vzduch. Pak jednu ruku spustila podél těla, tu druhou měla stále sevřenou a roznesla jídlo. Pak od nich znovu ustoupila a rychlým pohybem uvolnila i druhou ruku. Muži se rozkašlali.
   „Takže teď to snězte, a až příště uvidíte ve dveřích tuhle zanpakutu…,“ ukázala na svou zbraň. „…tak poslechnete na slovo. Neurvalci! Prali by se s ženskou kvůli pitomýmu žvanci.“
   Jakmile se jim vzduch zas vrátil do plic, ihned se pustili do jídla.

   Vyšla jsem ven s podnosem plným prázdných talířů. „Vy… vy jste tu taky?“ vyděsila jsem se při pohledu na kapitánku.
   „No, slečno, udělala jste na mne dojem.“
   Podrbala jsem se na zátylku. „No, totiž… můj sensei říkal, že bych tuhle techniku měla použít jen v nebezpečí života. Ale takhle aspoň vím, že funguje.“

   Poprosila jsem Isane, jestli bych nemohla teď pár dní pracovat pouze uvnitř budovy. Chtěla jsem mít dostatek času na prohlídku knihovny. Spolupracovníci z kantýny mi ochotně poradili, kde hledat, a tak po pár dnech…
   „Ne, tohle není ta ulice. Zase už jdu špatně!“ Zaškaredila jsem se na mapu. Že bych si tu budovu jen špatně označila? Začala jsem znovu luštit svůj vlastní škrabopis. „Aha, tady je čárka navíc. To znamená, že je to jiný číslo,“ vydechla jsem, když jsem si uvědomila svůj omyl, a konečně se vydala správným směrem.

   Správné dveře, hurá. Je na nich nápis: Renji Abarai, zástupce kapitána. Zaklepala jsem a opatrně vzala za kliku. „Chtěla jsem…“ Hlas se mi zadrhnul v hrdle, když jsem pohlédla do chladných černých očí Kuchikiho Byakuy. „Pa… pan Abarai tady není?“
   „Ne, odešel pryč. Také bych s ním rád mluvil,“ odpověděl, aniž by se na mě podíval. „Mám mu od vás něco vyřídit?“
   „Ehm, ne. Já… zastavím se později.“
   Vykročila jsem ke dveřím a vzápětí vyjekla, když se objevil přímo přede mnou. Ale vždyť ještě před chvilinkou seděl na židli a poklepával na desku stolu.
   „Proč jste sem přišla, slečno? Co tak neodkladného chcete říci mému zástupci, že mu to nemohu sdělit já?“ hlas měl drsný jako struhadlo. Ta rychlost… neměla bych před ním kam utéct. Proboha, co teď?
   „Kapitáne Kuchiki, je… je to tak hrozně trapné, ale… přišla jsem se omluvit za své nevybíravé chování k podkapitánovi Abaraiovi. A… cítila jsem, že je potřeba, abych to udělala… tváří v tvář.“
   „Chápu. Je za dveřmi. Nechám vás o samotě,“ řekl už klidněji a pak za ním zapadly dveře, vyměnili si s Renjim místo.
   „Vážně ses přišla omluvit?“
   „No… já… spíš jsem na něco přišla.“ Stočila jsem pohled stranou, abych se na něho nemusela dívat.
   „Dobrá, poslouchám.“
   „Ty rudé šutry… ve vodě se vypařují, bylo štěstí, že se na to vůbec přišlo. Ta směs… používá se do nějakého dryáku, který zablokuje paměť.“
   „Hm, myslel jsem si to,“ pokýval Renji hlavou.
   „Poradíš mi, co mám dělat?“
   Přistoupil ke mně pomalými kroky, a přestože jsem měla tvrdý a chladný pohled, tělo se mi chvělo. „Nemusíš si hrát na tvrďačku, cítím tvůj strach, všechnu tu nejistotu. Ptáš se sama sebe, jestli jsem tě zradil. Mohu tě kdykoli potopit, moc dobře to víš.“
   Polkla jsem. Měl pravdu, byla jsem rozrušená, nemohla jsem nic předstírat. Celá tahle mise byla nesmírně riskantní. Zaúpěla jsem, nechala ty vypjaté emoce vytrysknout na povrch, ukázala jsem slabost, už se nedalo couvnout.
   „Dobrá, tak to víš. Proč to teda neukončíš? Nemám kam utéct, ale ani co ztratit!“ Tak a bylo to venku. Čekala jsem, co udělá.
   „Nemám důvod dělat něco takového. Mám rád adrenalin a ve Společenstvu už je stejně ticho moc dlouho. Jak vidíš, nezradil jsem tě. Můj nadřízený o téhle tajné schůzi neví, vlastně… ani já jsem o ní nevěděl. Chceš radu, nemůžu ti žádnou dát. Jen ty musíš vědět, jak obnovit ztracené vzpomínky. Netuším, co jste spolu zažili, tak nemůžu říct víc.“
   „Takže mi nabízíš spojenectví, Renji?“
   Abarai se uchechtl. „Pokud to tak chceš nazývat. Jsem ochotný ti pomoci, ale jakmile porušíš zákony, udám tě a strčím do vězení.“ Natáhl ke mně ruku, váhavě jsem ji stiskla. „Tvůj dotyk je jak od leklé ryby,“ ušklíbl se.
   „No jo, asi se to nikdy pořádně nenaučim,“ oplatila jsem mu nervózním úsměvem a měla se k odchodu. Ještě jsem se ujistila, že mám zbraň připevněnou na zádech.
   „A nezapomeň…“ Ta slova mě donutila znovu se otočit. „…že tě budu neustále sledovat.“

 

(K některým lidem prostě nemůžete mít úctu...)

 

11. kapitola - Krycí jméno: Přepadovka by Leonyda Styron

Rozmluva s Renjim se mnou přeci jen malinko otřásla. Věděla jsem, že zítra mě čeká těžkej den, tak bych si měla najít nějakou účinnou duševní vzpruhu. Zašla jsem na bar a sedla si do lokálu až někam dozadu, tak to nikomu nebude podezřelé. Už jsem pochopila, že holky (a kluci) se mi rozutekli a divize si je proházely mezi sebou. Vytáhla jsem mapu a zakreslila do ní další značku, právě do budovy všemi opěvované desítky.
   Abarai tak zapáleně hovořil o tom, že mě potrestá, když tu poruším zákon. Jenže to už bylo porušený dávno, přece jsem byla ten ryoka, co se na nádvoří Společenstva duší nechtěně vloupal, a ani vědět nechci, co by se stalo, kdybych tehdy neutekla. Pak se mi může někdo divit, že se k Abaraiovi chovám tak odtažitě a z Ichimaru Gina mi naskakujou vosipky po celým těle, kdykoli se potkáme.

   Přemýšlela jsem, kam se mohli dostat ostatní, popravdě mě vůbec nenapadlo jít za někým na jistotu. Na našem oddělení se šuškalo, že jedna z divizí se úplně vzdala pomoci lékařské skupiny, protože získali svou osobní léčitelku, což nemohl být nikdo jiný než Yuki. Unohana byla kvůli tomu dost mrzutá, ale ne zas tolik, aby ji nepřestávalo bavit dávat rozkazy komukoli, kdo kolem ní náhodou prošel. A Tobinka… pochybuju, že by se z ní stal zarytý Zarakovec, když se ke mně chovala tak strašně nepřátelsky, jenže… kde ji hledat? Rozhodla jsem se, že začnu pátrat v terénu. Do Společenstva začínaly pronikat zprávy, že Hollow jen přesídlili na vzdálenější prostranství a neodcházeli zpátky do svého světa, tudíž Shinigami měli pořád plné ruce práce. Nevadilo mi to. Díky tomu jsem mohla rychleji zjistit, jak si nás rozmístili.

   Pila jsem alkohol doušek po doušku a neúnavně přemýšlela, jak to nejlépe zaonačit, abych se po té slušné řádce budov mohla v klidu, a hlavně pořádně, porozhlédnout. Zákazy Společenstva při tom asi nejspíš stejně poruším. No a? Co oči nevidí, to srdce nebolí, tak nějak se to říká. Takže smůla, Renji. V Konoze mě toho naučili dost na to, abych se o sebe dokázala postarat. A přece nebudu tak hloupá, abych se nechala chytit.

   Myslela jsem si, že jsem v lokálu sama, ale jen do doby, než si ke mně přisedl další Shinigami. Ale nebyl sám. To zjištění mnou projelo jako dýka. Lili… je u Gina.
   „Ale ale, copak to tady děláme?“ zeptal se svým syčivým hlásečkem a já se usilovně snažila dostat z krku ten obrovský knedlík, který se tam vzpříčil. Možná ani nechtěl slyšet odpověď, protože hned pokračoval. „Slyšel jsem, že opíjet se chodí jen osoby, které měly přes den málo práce.“
   Vzhlédla jsem k němu. „V tom případě jste se dneska taky zrovna moc nepředřel, kapitáne Ichimaru.“ Pohled stranou, viděla jsem, jak Lilithka v obličeji příšerně zbledla. „Přišla jsem si jen pročistit hlavu.“
   „Já zde čekám, sejde se se mnou můj starý přítel. Pokud to příliš nevadí, zůstaneme tady,“ usmál se Gin sladce.
   „Jo, klidně si poslužte,“ prohlásila jsem ledabyle, ale v hlavě už se míhala jedna myšlenka za druhou, z nichž ty nejpalčivější obavy křičely do nitra mé momentálně prázdné hlavy: Tuší už něco?
   Lilithka… vlastně mě to mohlo napadnout. Je to slizký, tvrdohlavý had. Celou dobu se pokoušel navázat hovor a tahat ze mě rozumy, odpovídala jsem mu vždy tak na půl slova, bavit jsem se vážně nechtěla. A když přišel jeho společník, kdo jiný než kapitán Aizen, čekalo mě ještě větší překvapení. V patách se mu totiž držela Alea! Dva mistři iluzionisté, to může nadělat pořádnou paseku.
   „Slečna Leonyda se k nám připojila? Opět vás zdravím, děvče.“
   „Hezký večer i vám, kapitáne. Třídím si jen myšlenky u sklenky pálenky.“
   Pak Ichimaru zavolal Kiru, který na jeho rozkaz odvedl Lili i s Aleou, aby se jejich nadřízení mohli začít domlouvat mezi sebou. Usoudila jsem, že také půjdu, ale to mi oba zamítli a naopak mi donesli ještě jeden drink. Začalo mi pomalu docházet, že se Shinigami je to jako v politice, každý se snaží odloudit voliče protivníkovi. Musela jsem vypadat jako naprostý idiot, když mě na svou stranu chtěli přetáhnout zrovna tihle dva. Jo, mamka mi to říkala pořád. Prý působím hrozně nevinně, a proto si každý musí myslet, že se se mnou dá manipulovat. V tu chvíli bych nepohrdla ani tím hrdlořezem Kenpachim, ten by si mě aspoň trochu vážil, kdybych nebyla na ovládání zbraní úplnej lempl.

   Rozhodla jsem se, že ty dva nechám při tom, co si o mně pravděpodobně právě teď myslí. Párkrát jsem si s nimi přiťukla, než se začali bavit mezi sebou. Hovořili o věcech, které by nezasvěcenému byly úplně k ničemu, ale my byli koneckonců anime znalci, takže jsem samozřejmě vytušila, že Aizen s Ginem se tu pokoušejí o převrat, teď si tu zrovna domlouvali své plány na ovládnutí světa. Bylo mi to jedno, nemínila jsem do ničeho zasahovat. Dokud neuslyším, že se Aizen hodlá zasebevraždit, nemusela jsem se o tyhle věci vůbec zajímat.
   Ještě chvíli jsem dělala, že je poslouchám, a pak jsem s jízlivým úšklebkem prohlásila, že zítra mě čeká hromada důležité práce, a je tudíž nesmírně důležité, abych šla spát brzy, jak mi milostivě doporučil zde přítomný kapitán Ichimaru.

   Když jsem se pak objevila ve svém pokoji, zakreslila jsem do mapy další dvě stanoviště, Aleu u pětky a Lili ke trojce. Znovu jsem se otřásla, tahle proměna naší malé milé usměvavé dívenky, která je rozhodně nebezpečnější než vypadá, byla absolutně nepochopitelná, zvlášť pokud v ní má prsty Gin.

   Do druhého dne mi v hlavě uzrál (ne právě ďábelský) plán. Rozhodla jsem se, že potřebuju někoho, na kom bych svoji teoretickou metodu vracení vzpomínek mohla otestovat. Neviděla jsem jinou možnost než zjistit, kde má Perla pokoj a pokusit se obnovit naše staré přátelství. Důstojníci totiž byli strašně neradi, když jsme se prostě jen tak poflakovali po budovách, bez nějakého zjevného cíle. Jenže Unohana by mě nepustila dřív než odpoledne a pověsit práci na hřebík v tomhle světě nemůžu, vypadalo by to divně a nanejvýš podezřele. Žádný člověk sloužící pod nějakou divizí (tím méně kapitáni) nesmí vědět, že se snažím hrát si na soukromé očko.

   S Abaraiem jsem si hlavu nelámala vůbec. Určitě si nedá dohromady dvě a dvě tak rychle, aby mi to mohlo uškodit. Když jsme s Kakashim zkoušeli klony, dopadla jsem z nás nejhůř, ale pořád lépe než Naruto. Mělo to správný tvar, žilo to a mluvilo, ale byl to klon, který se absolutně nehodil k boji. A když dnes ráno Isane řekla, že až do poledne nemá žádnou volnou práci krom vyklízení toalet, neprotestovala jsem.
   Držela jsem v ruce kýbl a stoupala do patra, když mě málem smetla jakási dívenka, která působila nesmírně křehký dojmem. „Něco tě kouslo?“ vyjevila jsem se okamžitě, protože jsem měla co dělat, abych ten kbelík udržela v obou rukách, natož jenom v jedné.
   „Ne, to ne, ale poslali mě odnést jídlo pacientům z divize pana Zarakiho,“ odpověděla plaše.
   „Tebe? K jedenáctý?“ Obrátila jsem oči v sloup a řekla: „Půjdu tam s tebou, záchod počká.“

   Pokoj šestice svaloušů praskal ve švech, ta horda barbarů hlučela ještě víc než posledně. „Ještě tam nechoď!“ Sundala jsem se zad svou relativně neškodnou zbraničku, jen nepatrně pootevřela dvířka, strčila dovnitř špičku florbalové hokejky a pořádně s ní zahlomozila. „Nechci slyšet odmlouvání, jasný?!“ dodala jsem důrazně a vpustila dovnitř hnědovlásku.
   Pánové se nechali poslušně obsloužit, malá z toho měla oči navrch hlavy, a když vyšla z pokoje s prázdným tácem, neváhala se zeptat, jak se mi povedlo ty hulváty uplatit. „Vždyť k nim si troufá jen madam Unohana!“ Která mě teď sjede, že jsem jí nechala kýbl pod schody, doplnila jsem si v duchu.
   „No… uplatit se nenechali. Spíš jim někdo ukradl drobet vzduchu. Jak ti říkají?“
   „Sigi,“ pípla. „Je mi to hrozně trapné, ale slýchávám to tak často, že už jsem dokonce zapomněla vlastní jméno.“
   „Jo, rozumím,“ přikývla jsem.
   „Ale jsem třicátý sedmý důstojník,“ pochlubila se.
   „No, tak to já budu někde hodně dole. To moje číslo se mi nějak vykouřilo,“ uchechtla jsem se. „Hele, já se loučim, nebo neudělám z tý práce nic a to mám dneska na starost zase celý dvě patra.“

   Rychle jsem se rozloučila, nenápadně odnesla kýbl na místo určení a za pomoci Bunshin no Jutsu stvořila klon, který dostal za odměnu koště s hadrem a štětku, aby se mu lépe uklízelo. Bylo jeho povinností zpívat a odpálkovat každého, kdo by se ho pokusil dotknout. Pod rouškou větrné clony jsem se vykradla z nemocnice a pustila se nejbližší cestou k hlavnímu štábu desáté divize. Doufala jsem, že si mě nikdo nevšimne. Budovu jsem našla, ale procházet se po vnitřku ve své hmotné podobě jsem považovala za krajně nebezpečné, a pořád jsem se nějak nemohla zbavit pocitu, že mě někdo sleduje.

   Renji si udělal ve svém revíru docela krátkou obchůzku, a až do posledních pěti minut nezaznamenal nic podezřelého. Pak ale spatřil záda Shinigami, kterou si umínil hlídat, a pomalu se za ní kradl, ladně vplula do budovy patřící kapitánu Hitsugayovi. Potřásl hlavou, že se mu nejspíš něco zdálo, a vydal se na zpáteční cestu, když si náhle všiml nepatrného pohybu v patře nad ním.
   „Tak a teď ji chytím při činu a potom ji zavřu, až zčerná!“ bručel si pro sebe podkapitán Abarai a začal se škrábat na okno. Když se konečně jak takž zachytil parapetu, aby se nemohl zřítit dolů, byl vyrušen kapitánem Kyourakem, který zrovna procházel kolem.
   „Copak to tam děláte, Abaraii?“
   Renji ztuhl a jedna ruka mu sklouzla, zmocňovalo se ho zoufalství. „Jeden náš nováček vlezl dovnitř,“ huhlal a snažil se nespadnout. „Ještě pořádně neovládá pravidla, tak ho musím hlídat,“ vydechl ztěžka, nechtěně se pustil a hlučně dopadl na chodník. „Úúú… krucinál!“ klel a pokoušel se postavit.
   „Jen v klidu, zavolám sem pomoc,“ klidnil ho Shunsui a Renji jen skřípal zuby. Plán mu tentokrát nevyšel.

   Uvnitř budovy bylo ticho, jako by se tu snad ani nepracovalo. Zahalena neviditelností jsem nakoukla do prvních dveří v patře, prázdné místo, žádné známé artefakty. Druhé dveře to samé. Třetí vedly do chodby a první po levici odhalily něčí kancelář, bohužel ne prázdnou. Seděla v ní Matsumoto, upíjela z hrnku a pokoušela se třídit papíry. Vklouzla jsem opatrně dovnitř a smutně pokývala hlavou. Tak teď už je jasný, že madam je alkoholička.
   Náhle vstala a vyběhla ke dveřím, opatrně jsem se posunula na stranu. Byla vyděšená, o tom nebylo pochyb. Dveře, které se náhle otevírají, to přece není jen tak. „Možná to byl jen obyčejný průvan,“ vydechla a vrátila se zas na místo.
   Teď to tedy byla pěkně mizerná situace. Když se zkusím vyplížit ven, určitě mě odhalí. Musím počkat, nic jiného se asi dělat vážně nedá. Ano, čekat a nezazmatkovat, jinak bude technika přeměny v háji a tuhle křehkou blondýnku s florbalkou na zádech všichni uvidí a můžu se jít klouzat, doslova.
   Jenže ono se to mnohem snáz řekne, než udělá. Ale o chvíli později mělo přijít vysvobození… které mi však místo toho málem zlomilo vaz. Dovnitř vešel nazlobený Hitsugaya a přísně se podíval na svou zástupkyni.
   „Matsumoto,“ zavrčel nevrle. „Odcházel jsem odtud před hodinou a ta hora dokumentů se ani nepohnula. Máš pro to nějaké vysvětlení?“
   Jeho hlas nabíral na hlasitosti. Kdybych se lekla jen o trošičku víc, když vešel… Hm, prý je miloučký a hodňoučký. Možná má hodně fanynek, ale stejně z toho prcka jde strach. A ty zelený oči by určitě dokázaly někoho zhypnotizovat.
   „No, já… já totiž…,“ vymlouvala se žena obdařená nevídanými vnady. Přešel rychle k jejímu stolu, sebral jí hrnek a obrátil ho do sebe. „Ale kapitáne, neměl byste…,“ začala opatrně, ale změnit už to nemohla.
   „Poslyš, Matsumoto, přestaň mě laskavě poučovat. Na rozdíl od tebe mi totiž po vypití tohohle moku neodumírají důležité buňky, které Shinigami potřebuje k přemýšlení,“ vyjel na ni, rychle si otřel ústa a měl se k odchodu. „Vrátím se za hodinu a prosím tě, ne, přikazuju… hni s tím aspoň trochu. Pan Yamamoto bude večer chtít hlášení.“

   V nestřeženém okamžiku jsem vyklouzla ven a po pár minutách dalšího hledání objevila inkriminovaný deníček. Nemá se to, číst cizí deníky, a já si dala slib, že do něho nakouknu pouze v případě, že nebudu vědět, jak tý mý nešťastný holce paměť zase vrátit. I když jsem o tom měla určitou představu, tlačil mě čas (a Gin s Aizenem se taky mohli kdykoli splašit a chtít své intrikánské choutky ukojit dřív) a jít se přesvědčit, zda má Centrum46 ještě své původní vedení, by se teď rovnalo sebevraždě. Ne, těch problémů je už tak dost, a hlavně bych si teď měla máknout a vrátit se do špitálu, protože mi tam za chvíli skončí šichta a musím se nějak zbavit toho klona.

   Doběhla jsem do šatny, rychle si opláchla obličej a šla se porozhlédnout po místních WC, protože bylo třeba zamaskovat stopy. Jenže ještě předtím jsem narazila na nevítaného hosta. Vykoukl právě z pokoje a výraz v jeho tváři byl… no, vražedný by bylo slabé slovo.
   „Tebe… tebe hledám!“ vyštěkl Renji a přidržoval se dveří. „Kde jsi byla celou dobu?“
   Povytáhla jsem obočí. „No kde by? Drhla jsem hajzly, lepší práci pro mě dneska neměli,“ odsekla jsem popuzeně. „Hele, dej mi pět minut, pak se tu zastavím, jo? Nechala jsem kýbl nahoře a musím ho zase vrátit na původní místo.“
   „Jen pět minut,“ odsekával ledově, ale pak poslušně zalezl.
   Vyběhla jsem do patra, prošla většinu dveří, uznale poplácala svůj klon po zádech a nechala ho zmizet. Pak jsem svolala všechny hromy a blesky na Abaraiovu hlavu a šla za ním. Ležel na posteli a bručel, nohu v obvazech. Jemně jsem na ni poklepala.
   „Kdes přišel k tý zlomenině?“ zeptala jsem se opatrně, asi tak, jako by se ptal každý, kdo patří ke čtyřce.
   „Sledoval jsem tě. Vlezla jsi do budovy vedené pod desátou divizí.“
   „Tak to kecáš! Celou dobou jsem byla tady, poslušně uklízela a moc neodmlouvala.“
   Zarazil se. Na chodbě zaslechl zvěsti o Shinigami, která zpívá nějaké cizí písně tak falešně, že se dneska toaletám raději všichni vyhýbali. Isane prý od ní dokonce zaslechla něco jako: „Nerušit, tady se pracuje.“ „Vytírání je děsná nuda.“ nebo „Po týhle hrůze si zasloužím kořalku.“
   Ostatně Abarai mi to všechno hned (a ochotně) přetlumočil. Uchechtla jsem se, ten klon vážně neměl chybu.

   Nakonec Renjiho podezření opadlo úplně. Vyložil mi, jak si myslel, že jsem uvnitř, vylezl nahoru a pak slítl z druhýho patra a dost nešťastně přitom zkroutil nohu, takže se mu bude pěknou dobu hojit. Musela jsem mu slíbit, že zítra zajdu za Kuchikim a podám mu hlášení o té jeho kuriózní nehodě.

   Sotva jsem vyšla z pokoje, nechtěně jsem vrazila do druhého mého zosobněného neštěstí, pana Zarakiho. „Gomenasai,“ omluvila jsem se rychle, vzhlédla a zbledla při pohledu na tu palici s bizarním účesem. Ucouvla jsem.
   „Hele, ty nikam nechoď, jasný? Jdu zrovna za svejma klukama, ale nemůžu si vzpomenout, kde to je.“ Začala jsem mu vysvětlovat cestu, ale jemu to nestačilo. „Vem mě tam, tydle kecy jsou zbytečný.“ Vzdychla jsem si. Ten by snad netrefil ani do vlastní budovy, kdyby mu jí nedej bože někam přemístili.

   Našli jsme správné patro i dveře. Chtěla jsem zmizet jak pára nad hrncem, ale chytil mě za paži a vtáhl dovnitř. Muži nejdříve v obličeji zesinali, pak jim ale otrnulo.
   „Hola, taichou! Vy jste se za námi přišel podívat?“
   „Jo, tak nějak,“ zabručel a jako na povel se jeho jednotka začala překřikovat a žalovat. Zaraki se zachmuřil a podíval se na mě, jako kdyby říkal: Ty? Tahle chudinka?
   Trpělivě jsem čekala, co bude. Atmosféra houstla a konec téhle komedie byl zatím v nedohlednu. K mému velkému překvapení se ale Kenpachi obrátil ke svým důstojníkům.
   „Buďte ticho, padavky! Nechci už slyšet, že válečníci z jedenácté jsou ufňukánci!“
   Vytáhl mě na chodbu, nevšímal si přitom zkoprněných pohledů svých vlastních mužů, znovu se na mne krátce podíval a pak se začal řehtat, což bylo snad ještě víc ponižující, než kdyby mi vynadal. V duchu jsem si říkala, že bych to snad i snesla.

   Ráno nastalo brzo, ještě jsem se nestačila pořádně probudit. Voda z kohoutku sice udělala své, ale stejně mi připadalo, že pořád ještě drobet mžourám. Vydala jsem se za Byakuyou a cestou jsem narazila na Characterless. Měla na sobě typické shinigamské roucho a na předloktí pásku se znakem jedenáctky. No páni! V životě by mě nenapadlo, že zrovna z ní se stane Zarakovec. Ovšem na druhou stranu… hnědovláska byla ultimátní zbraň, něco jako Gaara, když byl menší, ale rozhodně míň agresivnější a mnohem víc nevyzpytatelnější.
   „Chari?“ zeptala jsem se opatrně, ale nedostala žádnou odpověď. Rozhodla jsem se pro manévr atentátníka a skočila jí zezadu na záda a nechtěně ji přitom povalila.
   „Co se na mě lepíš?“ vyjevila se okamžitě, pak si kriticky prohlédla můj oděv, značně zašpiněný u kotníků (ale fakticky si nevzpomenu od čeho) a ušklíbla se. To mi stačilo, abych pochopila, že mě nepoznala.
   „Čum příště na tu cestu líp, jasný?“ odfrkla si a znechuceně odcházela. Povzdychla jsem si. Tohle vážně nebude vůbec snadný.

 

(Gin a Aizen, ta největší možná pohroma)

 

12. kapitola - Tam, kde jsme začali... by Leonyda Styron

Před kanceláří Kuchikiho Byakuy jsem chvíli postávala, dovnitř se mi moc nechtělo. Pak ale přišlo osudné nadechnutí a s ním i odvaha dotknout se kliky a otevřít si.
   „Kapitáne Kuchiki?“ začala jsem nejistě.
   „Copak chceš?“ ozval se chladný hlas, při kterém běhal mráz po zádech.
   „Posílá mě Abarai, váš zástupce. Skončil u nás jako pacient.“
   Řekla jsem mu všechno s výjimkou toho, že sledoval mě. Zaonačila jsem to tak, že zahlédl někoho podezřelého a chtěl ho překvapit, byl vyrušen Shunsuim a spadl. Nabízela se otázka, zda jeho výmluvě Shunsui věřil, ale to jsem si snad ověřovat nemusela.
   „Hm, zní to jako hospodská báchorka,“ prohlásil Byakuya a sáhl po nějakém lejstru.
   „Můžete se zeptat madam Unohany a taky pana Zarakiho, včera se za ním šel podívat.“ Ano, tohle byla pravda. Kenpachi šel po chodbě a omylem nakoukl Renjimu do pokoje.
   „Dobrá, beru na vědomí. Můžeš jít.“

   Kancelář kapitána Hitsugayi

   Drobná tmavovláska seděla na židličce a třela rukama o sebe. „Ten návrh se mi nelíbí,“ poznamenal bělovlasý mladík a poklepal prsty na desku stolu. „Vážně tam chcete jít, slečno?“
   „Já… mám takový vnitřní pocit, který mi říká, že… že jí můžeme věřit,“ usmála se Perla.
   Dostala dnes pozvání na oběd od dávné přítelkyně a rozmýšlela se, zda přijde. Nechtěla od ní okamžitou, dokonce ani pozdní odpověď, a možná právě to bylo na celé té situaci divné. Prý počká v jedné z důstojnických budov, nechala přesnou adresu. Perla neváhala a se svými obavami se svěřila svému kapitánovi. Už od začátku měla pocit, že se ji rozhodl chránit.
   „Půjdu tam,“ prohlásila pevně. „Já… myslím, že to není léčka.“
   „Dobrá. Mám někoho poslat, aby vás sledoval?“
   „Ano, s tím souhlasím, pane.“
   Přikývl, nemusela říkat víc. Už předem věděl, že by se ve svém rozhodnutí dala ještě zviklat.

   Důstojnická budova páté divize aneb Vhodná a neutrální půda

   Čekala jsem, možná se opozdila. Byla jsem tím maličko rozladěná, protože to taky může znamenat, že nedorazí vůbec. Mrzelo by mě to. Chtěla jsem, aby mě vyslechla. Musí přece existovat nějaký způsob, jak ji přinutit, aby si vzpomněla na to, co bylo. Jenomže… asi to nebude tak snadné, pokud tedy nakonec přijde.
   „Gomen, na ulici bylo trochu rušno a taky…“
   Obrátila jsem se k ní, ve tváři výraz znamenající porozumění. „Nemohlas sem trefit, co?“ uchechtla jsem se. „To nevadí, každý se někdy ztratil a nezabloudit na nádvoří, to by snad ani nebylo normální.“ Také se usmála, zřejmě ji to trochu uklidnilo. „Co si dáš?“ pokračovala jsem. „Povedlo se mi ukořistit vymačkanou šťávu z ovoce, ale je tu i něco trpčího, pokud bys chtěla.“
   „Ta šťáva z plodů bude stačit,“ odvětila a posadila se. Čišela z ní nejistota, ale už jsem do toho spadla a teď rozhodně nemůžu couvnout.

   Usadila jsem se naproti ní a začala se ptát. Vybrala jsem si tuhle velkou prostornou místnost, měla skvělou akustiku a člověk neměl pocit, že na něj něco padá. Ptala jsem se na práci a vůbec na život pod vedením kapitána Hitsugayi. Odpovídala mi s úsměvem, občas se malinko začervenala, ale dělala jsem, jako že to nevidím. Na oplátku se zeptala, jak se daří mojí maličkosti.
   „Dělám veřejně prospěšné práce,“ prohlásila jsem se smíchem. „A občas někomu poskytnu duševní vzpruhu.“
   Kdysi jsme se hodně bavily po aisku, dělala jsem jí zpovědníka a psychologa v jednom. Doufala jsem, že by v ní tahle nepatrná narážka mohla něco probudit, bohužel se tak nestalo.
   „Viděla jsem Lilithku a Aleu. Al dostala angažmá u Aizena a Lili si uzmul Gin. Docela by mě zajímalo, jak jsou holky spokojený,“ nadhodila jsem.
   „Tohle já nevím,“ přiznala. „Ale z kapitána Ichimara mi naskakuje husí kůže.“
   „Tak to nejsi sama.“

   Nalila jsem si ostřejší pití a v duchu promýšlela další taktiku. Zkoušela jsem nejrůznější témata, o kterých jsme se kdy bavily, abych zjistila, zda jsou to věci, které bere jako všední, samozřejmé, nebo o kterých nikdy neslyšela, a byla by tudíž naděje, že by jí v hlavě mohlo něco problesknout. Byla jsem zoufalá a v duchu si říkala, že ta holka je tupá jak poleno. Samozřejmě jsem nemluvila o ní, byl to takový ten klasický typ hospodské historky, kdy hlavní hrdince říkáte moje dávná kamarádka, ale všichni v lokále stejně moc dobře vědí, o kom je řeč.

   Nemohla jsem tušit, že se v tmavém rohu na opačné straně místnosti někdo schovává, celou dobu sleduje náš rozhovor a občas sebou nepatrně trhne. Ani ve snu by mě nenapadlo, že by mě Perla mohla podezřívat, a ani teď jsem si to nemyslela. Ukončila rozhovor s tím, že už by měla jít.
   „Jo, máš pravdu, už je dost hodin. Chceš vyprovodit?“
   „Ano, prosím. Nejsem si jistá, zda bych se v těch chodbách vyznala.“

   Vyšly jsme ven, rozloučily se a šly si každá svou cestou. Nebe už se zatáhlo, nastával večer, v dálce bylo vidět poslední mizející červánky. Za chvíli všechno ztmavne ještě víc a oblohu pokryjí hvězdy. Sice to nebe nebylo skutečné, zato ta tma ano. A stejně tak nebezpečí, které se v ní mohlo skrývat.
   Procházela jsem ulicí rychleji, než bylo nutné. Pak mě cosi donutilo zastavit. Zatrnulo ve mně. Ruce jsem měla přimáčklé k tělu, nemohla pořádně zaostřit, protože už všechno zahalila temnota a něco mě příšerně studilo na břiše. Chtěla jsem pohnout rukama, ale byly tak ztuhlé, že neměly vůbec žádnou vůli se hnout. Pak mnou něco škublo a přitáhlo si mě to k sobě, ještě hlouběji do stínu, začínalo mi být úzko.
   „Dávej si pozor. Tyto kraje jsou nebezpečné,“ ozval se hlas z temnoty. „Zvol si dobře svou cestu, protože nepřátelé se skrývají v temnotách.“
   Pak sevření povolilo, zima náhle ustoupila a já padla na kolena a třela rukama o sebe. Pak jsem se zvedla a můj hlas byl ledově chladný. „Budete můj stín, kapitáne Hitsugayo?“
   Uniklo mu zasyčení, jak ho to náhlé oslovení vyvedlo z míry. Nečekal, že bych jeho hlas mohla poznat. „Udělám, co bude v mých silách, Shinigami,“ řekl a vytratil se. Otřásla jsem se. Začínala tu být horká půda.

   Ve svém pokoji jsem musela hodně přemýšlet. Život můj a Perly byl dost podobný, plný nečekaných trápení a nedořešených záhad, možná právě proto jsme k sobě měly tak hrozně blízko. Věděla jsem, kde musím začít, a byly i okamžiky, kdy jsem o ni měla opravdový strach.
   Ukázalo se, že Kakashi je neuvěřitelnej podrazák. Říkal tomu trénink, my to nazvali bojem o přežití. Když se mi konečně podařilo dostat se až na vrchol té zpropadené hory a našla tu opěvovanou jeskyni, moc do smíchu mi nebylo. Vchod byl zavalen obrovským balvanem a skrz malou škvíru na mě hleděly něčí oči. No to snad ne! Co bude, když svou milou kamarádku nedostanu z tohohle divného vězení? Pojde tam hladem?
   Měla jsem vztek a pořádný. Nadechla jsem se a z plných plic zařvala: „Tohle si odskáčeš, ty mizernej kopíráku!“ Dobrý, ulevila jsem si, ale problém to nevyřešilo. Začala jsem si s ním lámat hlavu.
   „Kolik tam vevnitř máš místa, Perlí?“
   „Je ho tu dost. Ta jeskyně je široká.“
   Uf, no aspoň něco, řekla jsem si v duchu. „Tak zalez co možná nejdál! Zkusím to nějak prorazit.“

   Už mi bylo jasný, proč to náš „nový sensei“ udělal. Musel vědět, že moje koncentrace chakry je slabá a muška mizerná. „Neřikej mi, že to nepůjde,“ cedila jsem mezi zuby a snažila se vrhnout co největší množství energie. „Fuuton: Tlaková smršť!“
   Nejdříve se povedlo „vykouzlit“ jen miniaturní kuličku, po několika dalších pokusech už měla alespoň přijatelnou velikost, ale zase jsem neuměla udržet směr. Zůstávalo mi záhadou, jak se mohl Naruto naučit naostřit čepel za pouhých pár hodin.

   Nešlo to, ale vůbec. Poslední pokus sice vykázal výsledek v podobě malé dírky uprostřed balvanu, ale nebylo to dost na to, aby se šutr rozpadl.
   „Nechceš pomoct?“ zapištěl hlásek v temnotě.
   „Dyť bys nic neviděla. Hele, já už to tady nějak doklepu, ty se schovej. Jo a… hlad náhodou nemáš?“
   „Né!“ zněla odpověď.
   „Dobře. Kdyby se to mělo protáhnout, budu se tě ptát průběžně.“
   No, nevím, jestli ta poznámka měla uklidnit spíš mě nebo ji. Tak jako tak to nemělo valný účinek.

   O další dvě hodiny později se podařilo do balvanu prorazit díru, kterou by se eventuelně Perla mohla protáhnout. Jak jsem ji ale tahala ven, zasekla se na půli cesty. „Do háje!“ Měla jsem na jazyku, že by mohla zhubnout, ale pak mi blesklo hlavou, že by to bylo netaktní a že za to může jenom moje neschopnost a s váhou to nemá co dělat. „Napadá tě něco?“
   „No, moc ne. A tebe?“
   „Mohla bych zkusit tu díru provětrat, ale absolutně netuším, co by to mohlo udělat,“ přiznala jsem.
   „Tak to zkus,“ navrhla Perla.
   Ta holka vždycky uměla povzbudit, když to bylo třeba. Zrovna jako teď.
   „Tak kolem sebe vytvoř aspoň silový pole, kdyby se to chtělo zvrtnout.“
   „Tak dobře.“
   Přiložit ruce na místa, kudy mohl do jeskyně ještě proudit vzduch, to bylo vcelku jednoduché. Cítila jsem, jak mi šedá tvrdá hmota vibruje pod rukama a pak přišel ten zlom. Nějak jsem to přehnala, Perla vylétla z díry a povalila mě na zem, vysmátá, jako kdybych jí zrovna vystrojila Vánoce nebo nějakou perfektní oslavu.
   „Tak jsme to zmákly…“ To byla má poslední slova.


   Ráno jsem šla nejdřív za Renjim. Omluvila jsem se, že jsem za ním včera nepřišla, a sdělila mu, že to Kuchiki vzal s klidem a možná se sem přijde i podívat. Povzdychl si, ale dál nenaléhal. Stejně bych se s ním nechtěla vybavovat, ne dneska.

   Udělala jsem si svoje a mohla jsem jít, kam jsem chtěla. Ráda bych se zase sešla s Perlou, ale možná nebudu mít štěstí. Zato jsem potkala Chari a zkusila včerejší taktiku, jestli si to bude pamatovat. Vždycky mě nečekaně přepadla ze zálohy a měla z toho náramnou srandu. Jenže teď ne, bylo to přesně naopak.
   „Ještě jednou na mě skočíš a vyřídíme si to ručně.“
   „Bejvávaly doby, kdy jsi tohle dělala dost často,“ neodpustila jsem si jízlivou poznámku.
   „Tak to jste si mě musela s někým splést, slečno. Tydle věci já totiž nedělám.“
   „No fajn, jak je ctěná libost,“ broukla jsem uraženě. No teda, myslela jsem si, že navrácení vzpomínek bude snazší záležitost, ale nejsem doktor a zatím každý plán se zhroutí pouhých pár minut po jeho realizaci. K čertu! Nějak to přece jít musí!

   Rozhovory s Perlou mi vždycky dávaly poměrně dost zabrat. Byla možná ještě větší empatik než já a málokdy se ve svých úsudcích mýlila. Byla neskutečně zvídavá a mě to občas až vyčerpávalo, protože člověk měl pocit, že před tímhle stvořeníčkem se nedá vůbec nic utajit. Dokonce i z obyčejného shluku písmen, která se neměnila, dokázala poznat, že mám náladu pod psa. Jenže teď byly všechny její schopnosti (krom těch bojových) zadupány do země a já netušila, co si s tímhle mám počít.

   Byla mnohem ochotnější, možná ji trochu přesvědčil i Toushirou, ale mohla jsem jen hádat. Už když jsem sledovala anime, přišlo mi, že tenhle chlapeček ví vždycky víc než ostatní. A v Renjim se nenapravitelnej šťoural taky nezapře.

   Naše další „schůzka“ byla naplánována a blížilo se její uskutečnění. Ano, označení blížilo se je přesné, protože hlavní aktérka se opět ztratila ve spleti budov hlavního štábu páté divize. Usilovně jsem přemýšlela, pokoušela si vzpomenout na to, co jsem ještě nezkoušela. Hrát to na srdíčko… možná je to jediná možnost, kterou mám.
   Bylo možné, že si na naše společné chvilky nepamatuje. To zjištění mě odrovnalo, nechtěla jsem tomu uvěřit. Dělala jsem jí osobního betareadera, vylepšovala zápletky, aby byly šťavnatější, jsme pro sebe jako vrby… a ona to všechno zapomněla! Taková nehoráznost. Chtělo se mi křičet a proklínat, ale když nemáte koho, jde to dost těžko. Pochybuju, že by zabralo prokletí na neznámého pachatele.

   Lest, to jediný, co mi zbývalo. Nikdy bych tý holce neklamala, ale teď to nešlo jinak, bohužel. Vypadala teď uvolněněji než předtím, začínala mi věřit, to bylo dobré.
   Bylo by nesmyslné popisovat ten dlouhý rozhovor, během kterého jsme se mockrát dostaly tam, kam jsme vůbec nechtěly. Začala jsem vyprávět příběh, který moc dobře zná. Vymyslela jsem si, že se to přihodilo kamarádce.
   „Zdá se to neuvěřitelné, viď? Ale já věřím tomu, že tyhle bytosti vážně existují, odmalička se přikláním k existenci nejrůznějších potvor. A Rien mi říkala, že podle toho, co jí pověděla ta mužská bytost, byl něco jako… anděl pomsty. Ale zaboha živýho si nemůžu vzpomenout, jak se ten andělskej kluk jmenoval.“
   Předvedla jsem zoufalý výraz, který ale nebyl tak docela hraný. Jestli si nevzpomene teď…
   „Damien!“ vykřikla naprosto nečekaně a hned se chytla za pusu. Pak zavrávorala.
   „Jashine, k čertu, co to zas děláš?“ nadávala jsem stropu a rozběhla se ke kamarádce. Vypadala zmateně.
   „Motá se mi hlava, Leí. Ty jsi něco dala do toho pití?“
   „Za koho mě máš?“ vybuchla jsem a pak se zarazila. Jak mi to řekla? „Kde bydlíš?“ vyhrkla jsem.
   „Za Prahou,“ odpověděla nejistě a pak zděšeně sledovala, jak ji objímám.
   „No konečně! To to ale trvalo!“ vydechla jsem úlevou.
   „Trvalo co?“ nechápala, ale vysvětlila jsem jí to. Když si to srovnala v hlavě, zbledla. „Hitsugaya… proboha, co mám teď dělat?“
   „Hlavně se chovej normálně. Když se teď prozradíme, Aizen s Ginem by to mohli spustit dřív.“
   „Ale… co když kapitán zjistí, že… že se mi líbí?“ vykvikla zděšeně a já se začala smát.
   „Poslyš, mám takovej dojem, že Toushirou už to ví.“

 

(Na první pohled milá, ale ve skutečnosti je Unohana, velitelka čtvrté divize, pěkně zlá čarodějnice.)

 

13. kapitola - Sekretářka by Leonyda Styron

   Renjimu se ta noha nechtěla nějak hojit a Byakuya došel k názoru, že si mám tohle malé škobrtnutí odskákat s celou parádou.
   „Nepřichází v úvahu!“ rozkřikla jsem se. „Mám u čtyřky své povinnosti, nemůžu vám ještě navíc dělat osobního špeha. To bych se musela rozkrájet!“ Ano, jistě, šlo by to, ale to by mé jediné pořádné tajemství bylo v háji.
   „Obávám se, že ostatní jsou příliš zaneprázdněni…,“ nadhodil černovlasý a já si tu příšernou větu musela přeložit do češtiny. V překladu znamenala: Umínil jsem si, že tě prostě vytrestám.
   „Ne, pane kapitáne, vážně to nejde.“
   Byl rychlej, zatraceně rychlej. Ani jsem nezaznamenala, jak se ten jeho dlouhej mečík ocit pod mým krkem.
   „Obávám se, že nemáš na výběr.“
   Bravo! Tam u nás by z něj byl perfektní mafiánskej boss a ani by nepotřeboval tělesnou stráž. „Proč všichni z Kuchiki klanu musí dycky všechno řešit zbraní?“ vypískla jsem neuváženě.
   „Ty snad znáš někoho dalšího z našeho klanu? Z osobního setkání, myslím.“
   „No, vaši sestru…“
   „Jak se to stalo?“ vyštěkl.
   „Totiž… to byla nehoda. Omylem mi v noci vlezla do pokoje a došlo k tomu, že jsme se nepohodly, nic zvláštního,“ vymlouvala jsem se. Správná odpověď by ale zněla: Bylo to trochu jinak a mohla jsem si za to sama.
   Stáhl zbraň, vydechla jsem si. „Poslyšte, kapitáne, berte to rozumně. Já nevím, jestli je lepší nechat se roztrhnout vámi nebo madam Unohanou.“ Ne, ty vážně nevíš! Kuchiki by tě rozkrájel dřív jak za minutu.
   „Hm, dobrá. Přijď po práci. Budeš mi tu třídit papíry.“
   Vzdychla jsem si. Ten chlap musí být beran. Ještě jsem neviděla nikoho s tak tvrdou palicí.

   Abaraie jsem musela pořádně plácnout do zad, protože se dusil smíchem. „Nevim, co ti na tom přijde směšnýho,“ prskla jsem a udělala zlej pohled.
   „Náš taichou je prostě taichou,“ pokrčil rameny.
   „Pěknej cvok je to,“ opravila jsem ho. Pak ve mně hrklo. Co když je to léčka? Možná chce zjistit o našich schopnostech víc, jako kdysi dávno testovali Herkula. „Protože fakticky netušim, jak bych se měla rozkrájet!“

   Renjimu to možná připadalo směšné, ale mně rozhodne ne. Lidi by si o mně nejspíš mysleli, že jsem moc paranoidní, ale pravdou je, že ty věci, co se kolem mě v poslední době děly, byly opravdu divné. Podezřívavý Hitsugaya, zlomyslný Renji, veselý Shunsui, všudypřítomný Gin a usměvavý Aizen. Vypadá to jako idylka, ale je to peklo. Na jednu stranu jsem to chápala. Shinigami si určitě ještě nezvykli, že krom obyčejných lidí s mimořádně vyvinutou duševní silou existují také jedinci, kteří dokážou dělat jejich práci, a možná ještě efektivněji než oni. V duchu jsem si povzdychla. Snad nedopadneme jako Quincy.
   A do všech těch zmatků si Kuchiki Byakuya vyvzpomene, že chce provést v kanceláři svého zástupce dočasné personální změny.

   To špehování jsem mu naštěstí rozmluvila. Poukázala jsem na to, že Hollowa dokáže zlikvidovat s trochou štěstí i podprůměrný Shinigami a že na akce takového kalibru, jaké měl na starosti podkapitán Abarai, bude muset chodit buď sám, nebo si musí někoho schopného v řadách nižších důstojníků najít. Ne, nikdo po mně nemůže chtít, abych se honila za ryoky. Narazit na Ichiga nebo Ganjua, to by se rovnalo sebevraždě. S těmi ostatními by se teoreticky dalo ještě domluvit, ale… ne, rozmyšleno jsem měla hned. Uznal to. Podezření, že mě chce jen zkoušet a ne rovnou zabít někde v první linii, se potvrdilo. Ale ani tak se mi do práce pro Kuchikiho nechtělo.

   V anime světě neplatí řada různých pravidel, například jazyková bariéra. Bez problému jsme se vlastně domluvili už od chvíle, kdy Shinigami začali seskakovat z obláčků. Nemluvili na nás anglicky, jejich řeč byla… kosmopolitní. Svět kreslených postav z mangy nezaručoval jen množství neuvěřitelně nebezpečných dobrodružství, ale i jistou pohodlnost, přesněji znalost japonské abecedy bez učení (ano, ani ta smlouva, co jsme podepisovali, nebyla napsána v angličtině nebo v podobném jazyce). Pro mě, která by s tím mizerným štětcem a levou rukou nedokázala udělat správně ani japonskou kaňku, to byla nesmírná úleva. A jen díky tomu jsem po nemocniční šichtě zatnula zuby a zašla za Byakuyou, aby mě nemusel vynášet v zubech z postele.

   Kdyby to byla jiná doba a taky jiná situace, nejspíš bych jásala. Práce v kanceláři, u papírů, to bych klidně měnila i s Tsunade. Je to jako ten opojný pocit, když zvládáte něco, co lidé ve vašem okolí ne.
   „Budu potřebovat malinko zaučit, taichou. Nejsem nijak zvlášť obeznámena s místním právním systémem.“
   Kapitán šesté divize mi ochotně vysvětlil, jak v mé nové práci postupovat. Dostala jsem několik velkých knih, do kterých se zapisovaly všechny údaje. Zjistila jsem, jak jsou jednotlivá hlášení barevně znázorněna. Zelené štítky pro výkazy o stravování, modré jsou na výplatu… je to logické. I duše musí něco jíst a pracovat bez žoldu se nikomu moc nechce. A vzhledem k tomu, že to ve Společenství duší není v žádnym případě dokonalý, tak to znamená, že jim chybí vybavení, tudíž můžeme uvažovat o možném toku peněz mezi hlavním vedením a divizemi, jejich jurisdikce se taky musí z něčeho platit. No páni, děs a hrůza při pomyšlení, že i po smrti bude člověk zapřaženej do práce a bude muset myslet na budoucnost.

   Pevně jsem doufala, že to Kuchiki nerozhlásí dál. Dostala jsem velký pracovní stůl v Renjiho kanceláři, lehoučký polštářek pod zadek a lahev s vodou. Nemohla jsem si vůbec stěžovat. Kdo z Shinigami by mohl tvrdit, že mu šéfujou hned dvě velký zvířata? Můj nový kapitán se mnou ještě chvíli zůstal a udiveně pozoroval, jak si přerovnávám papíry. Sedm velkých hromádek zaplnilo prostor kolem stolu, osmá hrdě trůnila na něm a vedle ní kniha se správně barevným štítkem.
   Poprvé jsem vzala štětec do ruky s jistými pochybnostmi, ale když jsem zjistila, že znaky ani technika psaní nejsou problém, šla práce přece jen trochu rychleji.

   Když zmizel, odložila jsem štětec zpátky do kalamáře. Dostala jsem úžasnou práci, kterou bych mohla dělat donekonečna, jenže… na takovýhle hlouposti není čas! Vrtalo mi hlavou, proč se na mě Byakuya díval tak strašně zvláštně. Došla jsem k názoru, že asi čeká, kdy vyvedu nějakou hloupost, třeba že ty informace, které mi strčil rovnou pod nos, nějak zneužiju. Renjimu jsem tajemství svěřit mohla, tak jako tak už byl do toho zapletenej, ale co by udělal Kuchiki? Tvář má tak nevýraznou, že se ani nedá předvídat, co udělá, a není nic horšího než klidnej psychopat.

   Když jsem se konečně dostala na ubytovnu, byla jsem grogy. Vlezla jsem si do vany, potřebovala jsem se ošplouchnout svěží vodou. Ještě jsem pořádně zavřela dveře a potom si konečně dopřála vláhu. Zničehonic se ozvalo zaklepání.
   „Jsem ve vaně! Nelezte sem! Nikdo nesmí dovnitř!“ Trochu moc důrazu na jedinou skutečnost, ale dotyčný opravdu obrátil kroky a mizel pryč. Vysoukala jsem se z vany, hodila přes sebe ručník a vyběhla k oknu. Ta mizející šmouha mi byla jaksi povědomá. Šla jsem se podívat za dveře, byl tam dopis od Kuchikiho s výstrahou, že informace, které jsem studovala, jsou tajné a bla bla bla. Přehnaný kecy od nenapravitelnýho strašpytla. Jako bych snad všem těm počtům rozuměla tak, abych je mohla šířit dál. Tihle Shinigami jsou vážně děsně divní patroni.

   Po koupeli jsem se cítila přece jen méně unavená. Do mapy jsem si zakreslila novou značku, Kubbyho jméno a velká písmena RP, což znamenalo rychlý posel. Když jsem si přehrávala v hlavě ty uplynulé dny, vážně mi to celé připadalo jako hon na Herkula, toho bájného řeckého hrdinu s obrovskou mocí. Jen z legrace jsem si zkusila vypsat všechny úkoly, které musel splnit, přiřadila jsem si k nim jména důstojníků a královsky se přitom bavila.

   Augiášovy chlévy – to byly nekonečně zasviněné toalety v království madam Unohany. Nemejský lev, největší kápo ze všech, to znamenalo nerozzlobit pana Yamamota. Chytání Keryenské laně, o to bych se ani nepokoušela, Yoruichi by mohla pěkně kousat. Kanec z Erymanthu, to byl jednoznačně Renji, vztekal se přece každou chvíli. Gin se podobal vlezlé hydře. Jednu hlavu jste usekli a další hned narostla. Zaraki mi připadal stejně hrozivý jako obr Atlas, co údajně přidržuje nebeskou klenbu a Herkules z něj vymámil jablka Hesperidek. Yumichiku jsem překřtila na královnu Amazonek. Zaprvé… vypadá jako ženská a za druhé… nenechal by na sebe šáhnout, natož si nechat sebrat pásek jako královna Hippolita. Držet se dál od lidožravých koní v překladu znamenalo držet se dál od šíleného vědce Mayuriho. Ani nevím, proč jsem ke krétskému býkovi přiradila zrovna Hitsugayu, ale možná to bylo proto, že je to taky pěknej vztekloun. Vyhánět ptáky od Stymfalského jezera bylo jako snažit se odehnat kapitána Kyouraka, neb se tak strašně rád družil. Ke jménu obra Géryona jsem přiradila Aizena, protože stejně jako Herkules nevěděl, kam přesně pro obrův dobytek jít, i Aizenovy ďábelské plány byly absolutně nečitelné. A ještě chyběl poslední, snad nejhorší úkol. Se svědomím jsme se jednoznačně shodli na tom, že dráždit Kuchikiho je jako tahat Kerbera z podsvětí.


(Dráždit Byakuyu je jako tahat Kerbera z podsvětí...)

 

Poznámky na konec:

Za toho Herkula mě nekamenujte :-D

14. kapitola - Až do nitra duše by Leonyda Styron

Ráno se mě ten praštěnej nápad s Herkulem pořád ještě držel. Začala jsem tu patlanici domýšlet dál. Ano, teď je správný nehrát fér! Zaprvé mě uklidnilo, že existuje způsob (jasně, nejspíš bude u každýho jiný) jak vrátit ztracené vzpomínky a za druhé jsem už teď věděla, že k tomu budu potřebovat pomoc od ryoků.
   A tady nastával další problém. Bylo pár základních jutsu, která nás Kakashi naučil, abychom byli schopni přežít sami na misi. Od rozdělání ohně až po varovné signály, ale nic z toho by tady na území Společenstva duší moc nepomohlo. Prošla jsem tedy ty zbývající a přihlížela k tomu, zda se vůbec dají využít. Kawarimi se dá použít jen pro rychlý únik, kdyby hrozilo nebezpečí. Pevně jsem doufala, že únikové jutsu nebudu potřebovat, protože jsem si stejně ty pečetě nikdy pořádně nezapamatovala. No a zkusit to s Henge no Jutsu nebo s Oiroke no Jutsu, to by mě taky mohli považovat za ryoku a místo špehování bych musela utíkat a schovávat se. Takže jedině přicházelo v úvahu klonovací jutsu a neviditelnost. Páni! Člověk si uvědomí, jak moc je závislej na druhých, až když ho takhle odzbrojí. No nic, musím nažhavit mozkový závity a zjistit, jak napravit tu polízanici s pamětí přátel a přitom si zajistit, aby nikdo nepřišel na to, co dělám. A ta poslední část plánu, to je vlastně to úplně nejhorší.

   Perla v budově desáté divize

   Drobná hnědovláska se ještě malinko klepala, když brala za kliku a vcházela dovnitř. Hlavně nenápadně, tak nějak jí to Leonyda řekla. Ale z té představy, že by Hitsugaya věděl, ale třeba i jen tušil, jak moc na něj trpí, se jí chtělo omdlít. Odfukovala, musela se uklidnit. Udělá si další zápis do deníku a pak promyslí, co dál. Toushirou teď bude zcela určitě ve své kanceláři a ona se s ním střetne až později… ano, malovat si budoucnost je krásná věc, která ale zaručeně nevyjde. Jako teď, když se ozvalo to zakašlání. Pomalu se otočila a s neskrývanou hrůzou v očích se zahleděla do zelených očí.
   „Ehm, Perla-san, jak proběhlo setkání?“
   Zavrtala zrak do země a neodvážila se na něj znovu pohlédnout. Jen udělala rukou gesto odmítnutí. Jeho pohled ztvrdl. Něco se muselo stát.
   „Důstojníku, okamžitě mi podejte hlášení!“ zahřměl, z očí mu přitom sršely blesky. Už věděla, proč se stal kapitánem.
   Ale i přesto, že nyní měla ze svého ochránce strach, nehodlala se vzdát jen tak. Natočila se k němu, jako kdyby se chystala odejít, a pak se ohlédla přes rameno. „Taichou… na… na tohle… se mě nesmíte ptát!“
   Poslední slova téměř vykřikla a pak se rozběhla k nejbližší chodbě. Díval se za ní a zatnul ruku v pěst.

   Perla doběhla do svého pokoje a zamkla se v něm. Prudce oddychovala, v hlavě měla stále ten pohled, tak plný vzteku, možná i nenávisti. Kdyby byla doma, sáhne po mobilním telefonu, ale tady nic takového nefungovalo. Jediný způsob, jak Leonydu kontaktovat, bylo osobní setkání. Zavrtěla pomalu hlavou a pak sáhla po zápisníku. Nanesla do něj datum a chvíli okusovala tužku, než začala psát.
   Milý deníčku, kolem mě se dějou divné věci. Bylo mi naznačeno, že je to všechno součást nějakého velkého spiknutí, o kterém vím jen já a má kamarádka. Beru to, Leonyda přece obvykle ví, co dělá. Ano, myslela jsem si, že to vstřebám, ale když jsem teď přišla „domů“, všechno se ve mně zlomilo. Nedokázala jsem před ním říct ani slovo. Rozzlobila jsem ho tím, vím to. Díval se na mě tak chladně, zatímco jindy byl něžný a laskavý…
   Podívala se znovu na to, co napsala, a pak mrskla zápisníkem o podlahu. „Jsem jenom hloupá husa! Jak si můžu myslet, že by ke mně mohl něco cítit! Musím se přestat chovat jako malá!“ zakňučela, vztekle skopla zápisník pod postel a stočila se na ní do klubíčka. Už zase měla ten podivný svíravý pocit v hrudi. Vzápětí se ozvalo zaklepání.
   „Otevřete, slečno!“
   Hlas byl jemný a vemlouvavý, moc dobře věděla, komu patří. „Ne, kapitáne! Neotevřu vám ani nikomu jinému a nevyjdu z tohohle pokoje, dokud sama neuznám za vhodné!“ Pak padla do peřin a křečovitě se rozvzlykala.

   Toushirou seděl u sebe a popíjel čaj. Hromadil se v něm vztek. Měl právo vědět o všem, co se v jeho domě děje. Tu dívenku sem vzal z jednoho prostého důvodu… cítil, že je něco špatně. Jejich dočasní kolegové měli přece krátce po té závěrečné oslavě odcestovat zpět do reálného světa, jenomže to se nestalo. Ptal se na to některých dalších kapitánů, ale nikomu to nepřišlo divné. Například Kyouraku tvrdil, že je dobře, že se cizinci tak rozhodli, považoval to za zábavné.
   Tehdy se zatvrdil. Vypukl boj o to, kdo dostane některého z bijců Hollow pod své vedení. Musel mít tyhle věci pod kontrolou a tahle dívenka se ho držela už od začátku. A teď s ním nemluvila, nechápal to. Co tak strašného se jí mohlo stát?
   Matsumoto opatrně zaklepala a pak vešla dovnitř se dvěma talířky. „Donesla jsem svačinu. Je vám něco, taichou?“
   Podíval se na ni pohledem tak výmluvným, že už se dál neptala. Věděla, že v takovém rozpoložení bytostně nesnáší hloupé otázky. Ale neuniklo jí, že neustále stáčí pohled ke dveřím v rohu, jeho zkratce do haly.
   „Nemyslím si, že byl dobrý nápad ubytovat to děvče tady. Nic o ní nevíme, ani o jejích schopnostech,“ vyhrkla náhle a Hitsugaya po ní střelil vražedným pohledem.
   „O to se ty nestarej, Matsumoto. Ale tušíš správně. Tu holku nebudu nutit k tomu, aby mi řekla pravdu.“
   Ale někoho jiného ano, povzdychla si zrzka v duchu.

   Ubytovna

   Když se mi spí dobře, chrním obvykle jako dřevo. Teď jsem ale sotva zapadla, venku se před chvílí setmělo. Ale hned jak jsem aspoň trochu zabrala, se někdo odvážil ten posvátný klid narušit.
   „Kdo je?“ zamumlala jsem z polospánku.
   „Přítel.“
   To mě probralo. Zvedla jsem se a přikrčila se za dveřmi.
   „Kdo že?“
   „Přítel,“ zopakoval cizinec a dával si přitom pozor, abych ho nepoznala.
   „Renji? Nemusíš přece takhle blbnout.“
   „Nejsem Abarai,“ zachrčel muž na chodbě.
   „A proč bych teda měla otvírat?“ vyštěkla jsem.
   „Protože je to otázka života a smrti,“ pověděl mi ten zastřený hlas.
   Bylo to divné, ta zpráva byla asi naléhavá. Zvedla jsem se a opatrně otevřela dveře. Vzápětí jsem vydechla překvapením. „Hitsu…“
   Nestačila jsem říct víc, protože vytasil zbraň a já musela uskočit. Zahnal mě ke stěně. Má zanpakuta se válela na opačné straně pokoje, schovaná ve skříni. Zmizela jsem mu z očí, zneviditelnila se, padla na všechny čtyři a pokusila se vyplížit na opačnou stranu, jenže musel vycítit, kde jsem, protože mě chytil zezadu za límec u košile. Proměna se přerušila.
   „Je zvláštní, když se vzduch v pokoji se zavřeným oknem vlní,“ prohlásil s odporem a odhodil mě o kus dál.
   Narazila jsem hlavou na postel, ale naštěstí ne nijak silně. Sáhla jsem si na ni levačkou, abych se ujistila, že nekrvácím. Pak jsem se svezla o kus dolů a zůstala chvíli ležet. Všechno se se mnou točilo.
   „Neradím ti, aby ses zvedala,“ pronesl bělovlasý uštěpačným tónem, a když jsem otevřela oči, zjistila jsem, že mi ostří jeho zbraně míří na krk. „Řekni mi, co se tu děje a já tě možná nechám naživu, ryoko.“
   Tehdy mi nedošlo, že ryoka neznamená jen vetřelec, ale také cizí osoba, která ve Společenství duší nemá co dělat, ať už byl důvod její návštěvy jakýkoli. To oslovení mě vyděsilo.
   „Ne… nechápu, co se děje,“ vykoktala jsem ze sebe.
   „Takže ty nevíš! Tak v tom případě se rozluč se životem.“
   Teď šlo opravdu do tuhého. Je to otázka života a smrti, řekl. Jak jsem mohla vědět, že tu nejde o Perlu, ale o mě? Neodvážila jsem se ani hnout, stačilo by jen malinko pohnout hlavou nebo čímkoli jiným a zaútočil by.
   „Kapitáne Hitsugayo, mů… můžu se na něco zeptat?“
   „Jistě. Je tradicí, že se odsouzenci na smrt splní poslední přání.“
   Polkla jsem. No vida, čím dál lepší. „Proč jste vzal Perlu k sobě?“
   Ta otázka ho zaskočila. Chvíli nad ní přemýšlel. „Cítím ve vzduchu napětí. Plány se bortily, divize uspořádaly hon na cizince, kteří nás zbavili Hollow. Chtěl jsem mít celou tu věc pod kontrolou, měli jste přece už dávno zmizet. Mám potřebu chránit tu dívku, které říkáte Perla. Působí neuvěřitelně křehce, a kdyby vypukl boj…“
   „Není tak nevinná,“ dostala jsem ze sebe přidušeně, protože jsem věděla, že hnědovláska nesnáší, když ji někdo podceňuje.
   „Nuže? Víc mi neřekneš?“
   „Jen to, že existuje důvod, proč jsme neodešli, a nebylo to z vlastního přičinění. Jenže čím méně lidí o tom ví, tím je to lepší. Už takhle je v tom zapleteno moc lidí, a kdyby se to nějakým způsobem dostalo ven, ohrozím všechny své přátele. Už vám nemůžu říct víc, chápete to? Jestli… jestli chcete slib, že se toho Perla nezúčastní, tak vám ho dám. Úplně stačí, když se o ni postaráte, kapitáne. Ale… nezasahujte do toho, co se chystám udělat. Zákony tu byly porušeny už dávno, atmosféra houstne. Vím, že tu překážíme a udělám všechno pro to, abychom se my, otaku, dostali odsud, co nejdříve to půjde.“
   „Stále nejsem přesvědčen,“ zamumlal, ale už méně hrozivě.
   „A já vás ani víc přesvědčit nemůžu. Slovo Leonydy Styron musí stačit, kapitáne.“
   Přikývl a zastrčil zbraň zpátky do pouzdra. Chvíli jsem jen hlasitě odfukovala, než jsem se odvážila zeptat, co mělo znamenat to náhlé přepadení. Pár vteřin se ošíval, než přiznal pravdu.
   „Nevíme o vás nic. Moment překvapení měl zajistit jistou ochranu. Takže… tvá schopnost je zneviditelnění a větrné koule?“
   „Umím toho víc,“ zabručela jsem a malinko se nadzvedla. „A nebojte se, kapitáne, vypadneme odsud co nejdřív. Čím dřív, tím líp pro nás.“ Už jsem doutnala. „A nevím, jestli to mám říct nahlas, ale… vy kapitáni jste děsný cvoci, furt byste se jen prali! Vy, Abarai, Zaraki, Kuchiki, Gin… dyť je to šílený! Jo a ještě… dejte Perle čas, kapitáne. Má to teď těžký.“

   Večerní návštěva se konečně odporoučela. Pořád jsem nevěděla, co si o tom mám myslet. Moment překvapení, bojová cvičení, přepadávání ze zálohy… to na mě bylo moc. A moje pocuchaný nervy momentálně uklidní jedině hrnek pálenky.
   Vyšla jsem ven a v duchu rámusila. Tohle není život, ale boj o přežití! A nikdo se nezeptá, jestli jsem se do toho chtěla namočit. Rozpad Společenstva už začal, jeden podezírá druhého a my pro ně stejně nejsme nic jiného než úplně obyčejní ryokové. Zatraceně, ksakru, krucinál a himlhergot! Ale já si tohle nenechám líbit. Já jim ještě ukážu…

   S někým jsem se srazila, jak jsem vůbec nedávala pozor na cestu. „Takže ty si nedáš pokoj?“ zavrčel hlas ve tmě. Chari? blesklo mi hlavou, než jsem uhnula její pěsti. „Co jsem říkala, že se stane, když mi znovu zkřížíte cestu, důstojníku?“
   Do háje! Moje zbraň samozřejmě zůstala na ubytovně, do hospody jsem ji přece nepotřebovala. A Characterless byla nebezpečná v úplně každé podobě.
   „Nechci se prát!“ vykřikla jsem zoufale, jeden souboj byl dneska až moc.
   „Tak na tos měla myslet dřív, Shinigami!“ prskla a změnila si podobu. Vlasy se jí zkrátily a zrůžověly, postava protáhla, na rukou měla rukavice. „Nehodlám tě zabít,“ dodala tahle nová Sakura věcně a zatnula pěsti.
   Musela jsem uhýbat. Už byla tma a šlo to mnohem hůř než jindy, ale nechat se zasáhnout, hned bych lehla. Zkoušela jsem ji od sebe odrážet mírnými vzdušnými tlakovkami, ale jen ji to ještě víc rozdráždilo.

   Souboj se změnil v nekonečnou honičku. Já se nemohla dostat k ní, ona ke mně. Taky už si to uvědomila a změnila podobu z rozježené růžovlásky na oslnivě krásnou blondýnku. Ino! Mohlo mě napadnout, co má za lubem. Když se teď trefí, jsem vyřízená, ale když ne, získám čas.
   Nedostala jsem ani těch pár vteřin na rozmyšlenou. „Shintenshin no Jutsu!“ Mířila skvěle, střela zasáhla cíl. Klesla jsem na kolena a stačila si ještě všimnout, že ona dělá to samé. Pak jen tma, prázdno a zastřený pohled. Chari se usídlila kdesi v mé hlavě, cítila jsem, jak mi v ní praská.

   Neohrožená kunoichi pomlčka Shinigami pomlčka otaku o chvíli později z mé hlavy vyletěla, stoupla si, rozkročila se a začala zuřivě vrtět hlavou. V ten moment už jsem mohla zas otevřít oči. Vyjeveně na mě zírala, než ze sebe dostala: „Ty seš schýzák! Ty tam máš chlapa!“
   Uchechtla jsem se. „Jo, v tý mý palici jsme dva. Gratuluju ti, právě jsi potkala Steevena, mé zvrhlé duševní dvojče.“
   Characterless se začala pomalu uklidňovat. „Jo no, je to pěknej sprosťák, ale všechno mi vykecal… takže… nás někdo otrávil?“
   „Tobě se vrátila paměť!“ vyhrkla jsem nadšeně. „Už jsi to zase ty! Ta holka, co mi místo pozdravu skáče na záda!“
   „Heh, jo. Hele, řekni mi to všechno ještě jednou. Klíďo to můžem i něčím oslavit, Zaraki slušně platí.“
   „Souhlas, ale ťuknem si u mě,“ navrhla jsem. „Už dneska nechci žádný další nemilý překvapení.“

 

(Perla si k Toushirovi hledá cestu...)

 

 

15. kapitola - Síla v pažích by Leonyda Styron

Asi nikoho moc nepřekvapí, že Characterless u mě zůstala přes noc. Nevypily jsme toho moc, jen nám oběma trochu svítily oči. Ten den už se mi nechtělo nic řešit, ale tmavovláska byla hotová studnice informací.
   „Jo a Minata je taky u jedenáctý.“
   „Tak to mě nepřekvapuje. A co na ní Zaraki?“
   „Ten? Je z ní hotovej. Co jí dá do ruky, to je schopná rozmlátit, a s tim dlouhým mečíkem to umí skvěle.“
   Chtěla jsem jí utěšit, ale moc to nepomáhalo. „No jo, dobře, tak holt nejsi dobrá. Ale i tak si tu s tebou budu ještě chvíli plácat játra,“ mávla jsem otráveně rukou a rezignovala. „A když už jsme u toho… chovej se přirozeně, jako normálně. Nepotřebujeme komplikace.“
   „Jasný, zůstat u Zarakiho. A jak jsi to vlastně zjistila ty?“
   Hm, fakt trefná otázka. „No jak asi? Nepila jsem ten sajrajt!“
   „Tak teďka si dovolim odporovat. To pití bylo dobrý.“
   Musela jsem se smát. Chari to zase zazdila.

   Ráno jsem do ní musela chvíli šťouchat, než se doopravdy probudila. „Vstávej, já už to tu musim sbalit,“ domlouvala jsem jí.
   „A kam jdeš?“ zamumlala a držela si peřinu u sebe.
   „Teď do práce a pak za Kuchikim. Udělal ze mě kancelářskou krysu.“
   „Fakt?“
   „Jo, ale nemůžu ho dráždit, je hrozně rychlej,“ zamlouvala jsem to a přistrkovala k ní boty. „Tak šup, já už musim vypadnout.“
   Měla jsem tušit, k čemu dojde. „Ty mě vyhazuješ?“ zakňourala ublíženě.
   „Ale né!“ zaúpěla jsem, pomalu zavrtěla hlavou a šla si pro zanpakutu. „Můžeš tu zůstat, ale klíče si beru s sebou.“
   Ta planá hrozba zafungovala. Tmavovláska se bleskurychle zvedla, po únavě už nebylo ani památky. Možná jsem za to mohla, když jsem jí včera povyprávěla, kdo mě poctil návštěvou.
   „Tak to ne, já tady nezůstanu! Co kdyby se ten prcek chtěl vrátit?“
   Uchechtla jsem se. Vlastně takový tvrzení nebylo úplně od věci. Už dávno jsem se v duchu rozhodla, že budu Perlu držet stranou.
   Vyšli jsme před budovu. „Poslyš, mám pro tebe úkol. Potřebuju, abys zapátrala v paměti a zkusila přijít na něco, co jste prožili s Minnie. Musíme jí vrátit paměť. Anebo mi zjisti, kde je někdo další. Já nad tim taky popřemejšlim. Hlavně dělej, jako že nic nevíš, a vyhýbej se Ichimarovi s Aizenem.“
   „Rozkaz, ty naše velitelko.“ Chari si poklepala na hlavu, přešlápla z nohy na nohu a vykročila k nádvoří zalitému sluncem. Vzdychla jsem si. Teď už jsme tři.

   Dům kapitána Hitsugayi

   Perla se do rána rozhodla jednat. Teď bude neústupná. Když jí ten trénink půjde dobře, vyrovná se Jemu. Doslova asi ne, ale jí to bude stačit. Musí mu dokázat, že s ní nemůže manipulovat.

   Toushirou se vrátil zamlklý, jeho oči však vyjadřovaly tichou radost. Matsumoto tím byla znepokojená, ale neodvážila se zeptat. S Perlou se střetl jen o pár minut později. Zdvořile ho pozdravila a s výrazem vzdoru vzala za kliku a vydala se ven.

   Abaraiův pokoj

   „Zatraceně! Já u tebe přece nebudu sedět dvacet čtyři hodin denně!“ Mohlo mi být jasný, že rozčilováním si nepomůžu. „Přece nejsi malý dítě, abys potřeboval stálej dozor! A ještě jednu věc… když budeš pořád přecházet po pokoji, ta noha se ti nezahojí! A já zas nejsem schopná tě přivázat k posteli!“ vyhrkla jsem v záchvatu náhlé upřímnosti.
   „To já bych byl,“ ušklíbl se potetovaný mladík.
   „To jsem jako přeslechla,“ zabručela jsem. „Ty si prostě tvrdohlavej mezek, Renji! Když říkám, že se dneska nemůžu zdržet, tak to prostě nejde.“
   „Jsi hrozně paličatá,“ oplatil mi úšklebek. „Přesně taková bývala Rukia.“
   Při posledním slovu se mu zadrhl hlas. Vlastně bych ho tak měla nechat a vyklouznout na chodbu, jenže to nešlo, když tak smutně hleděl do země. Přešla jsem k němu a opatrně ho objala zezadu.
   „Seš pěknej lump, abys věděl. To se dělá, nechat se utěšovat od holky?“
   Renji jen zavrčel: „Nikdo se tě neprosil o pomoc. Ničemu nerozumíš!“
   „A měla bych tomu rozumět?“ vydechla jsem a pustila ho.
   „Kuchiki Rukia je kapitánova sestra. Adoptoval ji, ještě když jsme studovali na Akademii. Porušila pravidla závažným způsobem, nechala si ukrást schopnosti. Rozhodli, že bude popravena.“
   Polkla jsem. Mluvil o tom s takovou záští. „A jsi si jistý, že to bylo úmyslné?“ Bacha, holka, pouštíš se na tenkej led.
   Zvedl ke mně hlavu, stála jsem teď před ním. „Bylo to zcela zjevné. Strašně dlouho se nám vyhýbala, schovávala se před svými přáteli. Schovávala se přede mnou!“
   Nehodlala jsem mu to vymlouvat, už teď věděl příliš. Přemýšlela jsem, jak z toho nějak šikovně vybruslit. „Hele, jestli chceš, můžem si o tom promluvit, až se vrátím, co ty na to?“
   Stiskl mi rameno. „Ty bys mohla přesvědčit kapitána, aby donutil Radu ustoupit,“ vyhrkl přiškrceným hlasem, tónem naznačujícím dlouho potlačované zoufalství.
   „Já? Uvažuj trochu! Jsem něco jako červ, kterýho může kdykoli zašlápnout!“ namítla jsem vztekle.
   Zpevnil stisk. „Nebudeme o tom mluvit. Chytíme ryoky a pak… pak si promluvím s kapitánem.“
   Kývla jsem. Čišelo z něj najednou takové nepřátelství, ale nebylo určené mně, ale Byakuyovi. Abarai ho nenáviděl za to, že chtěl obětovat sestru.

   Jsou záležitosti, do kterých by se člověk neměl míchat, a právě teď bylo nejmoudřejší vyklidit válečné pole. Otevřela jsem dveře, vyšla na chodbu, zase je za sebou zavřela a vzdychla si. A pak jsem zaslechla pištivý hlas.
   „Leí!“
   Všechno se to odehrálo v jednom okamžiku. Řítící se šmouha nabrala tvar dívčí postavy s rozcuchanými vlasy. Hromotluk za ní získal na velikosti. Jednou rukou jsem strhla zbraň ze zad, tou druhou jsem nahmátla a stiskla kliku. „Hlavu dolů!“ vykřikla jsem a rozmáchla se florbalkou. Vyděšená dívenka mě pevně objala a společně jsme pozadu vjely do Abaraiova pokoje. Renji vzhlédl, povytáhl obočí a uchechtl se.
   „Zbláznila ses?“
   „Já… já jsem si spletla pokoj!“ vykvikla Perla a nechtěla se pustit.
   „A proč ses někoho nezeptala?“ zabědovala jsem automaticky.
   „Nechtěla jsem ti kazit plány!“
   „Plány?“ vydechl červenovlasý a poposedl si na židli.
   „No bezva! Teď mi řekni, kterýmu z vás dvou mám zakroutit krkem dřív,“ zabručela jsem a před očima se mi začínaly dělat mžitky. „Tajný plány pro Kuchikiho. Neměls o tom vědět.“ Jen zabručel. Mohla jsem jen doufat, že mi uvěří. „A už toho mám dost! Jdeme ven!“
   Třímajíc v ruce zbraň jsem vyšla z pokoje, Perla hned za mnou. Už tam bylo pozdvižení. Zarakovec spadl totiž tak nešikovně, že si rozrazil hlavu.
   „Kdo ho praštil?“ zajímala se Isane a zkoumala bouli na jeho holé lebce.
   „Já,“ zabručela jsem neochotně.
   „Proč?“
   „Napadl mou kamarádku. Hele, nemůžu za to, že Kenpačáci nedodržujou pravidla. Když to naposledy zkoušel Kira, přerazila jsem mu nos.“
   Isane se zatvářila zmateně. „Podkapitán Izuru? Zástupce kapitána Ichimara?“
   „Jo, ten. Málem mi zabil kolegyni. Nechtěně, samozřejmě.“
   Vzpamatovala se z toho šoku rychle. „Právě přišlo hlášení. Nutně potřebují čtvrtou divizi asi dva kilometry odtud jižním směrem.“
   „A proč posíláte mě?“ vyhrkla jsem okamžitě.
   „Snaží se získat čas. Ještě bojují.“
   „Jasně,“ přikývla jsem. „Hele, netuším, proč jsi sem dneska přišla, ale řekneš mi to cestou.“

   Dostala jsem povinnou výbavu a mohlo se vyrazit. Hnědovláska se nenechala dvakrát pobízet a sotva jsme opustily budovu, hned se rozpovídala.
   „Jo, to máš pravdu. Toushirou je pěkně naštvanej,“ přikyvovala jsem za běhu. „Včera jsme si totiž koukali z vočí do vočí.“
   Chvíli trvalo, než to pobrala. „Koukala jsi na něj svrchu?“
   „Právě naopak,“ uchechtla jsem se. „Hele, to neřeš. Proč jsi nepočkala do odpoledne, nebo nezůstala před ubytovnou, co patří ke čtyřce?“
   „Tam jsem se byla podívat!“
   Odporovala mi srdnatě. Zatímco jsme utíkaly naznačeným směrem, vychrlila na mě všechno podstatné, ale i to tíživé.
   „A ty si myslíš, že já bych dokázala někoho trénovat?“ vydechla jsem překvapeně.
   „Říkej si, co chceš, ale já na tebe spoléhám,“ zašklebila se. No potěš! Tohle byla nefalšovaná podpásovka. Od koho to asi ta holka tak mohla pochytit? No, bude lepší se na to neptat. Mohla bych se taky dozvědět něco, co bych ani slyšet nechtěla.

   Dobíhaly jsme k cíli, prostranství se podobalo rovině, než jsme si všimly zákopu. „Vypadá to, že jsme tady. Jo a málem bych zapomněla… už jsme tři. Chari jsem totiž včera trochu zpacifikovala.“
   Viděla jsem, jak se Perle rozzářily oči, pak ale uhnula pohledem do strany a vykřikla: „Není támhle hAnko?“
   Ohlédla jsem se stejným směrem. Měla pravdu. Rychle jsme k ní vyrazily. Bylo jasné, co se stalo. Naše kapitánka plnila funkci obránce, její jednotka o kousek dál odrážela Holow a ona tu zůstala se zraněným.
   „Co mu je?“ vyhrkla jsem a klekla k němu.
   „Dostal to do nohy. Málem mu ji ukousl,“ zafuněla hostující Shinigami a shrnula si vlasy z čela.
   Vzala jsem do ruky mast. „Naše podkapitánka říká, že to má neutralizující účinky. Pomůže mu to vydržet, než ho dopravíme k nám.“
   Neodvážila jsem se na ni podívat, beztak mě ani pořádně nevnímala. Muselo se jednat rychle, už na první pohled ta rána vypadala ošklivě.
   Opatrně jsem zvedla raněného bojovníka, chtěla jsem ho vzít do náruče. hAnko mi pomáhala, zdála se být dost nervózní. A potom se nad našimi hlavami ozval řev a my cítili, jak se nám vrací síla a všechny smysly se zbystřují.
   „Hollow… obrovskej!“
   Vynořil se odnikud, vypadalo to zle, dokud…
   „Perlo, ne!“
   Hnědovlásce čouhaly z kalhot jasně zářící provázky. Rychle vyskočila na nejbližší neforemný balvan a pevně dva z nich sevřela v rukách. Kroutily se jí v nich jako neuvěřitelně dlouhá chapadla. Práskla s nimi a zasáhla obludě oči. Vzápětí se dívence rozježily vlasy, jak v jednom okamžiku nabila lanka duševní silou. Věděly jsme, co to znamená…

   Konečně jsme se odvážily zas otevřít oči a zvednout hlavu. Raněný nám mezitím omdlel a nebezpečí bylo zažehnáno.
   „Půjdeme,“ vydechla jsem tónem, který naznačoval, že si nepřeju, aby mi kdokoli odporoval. hAnko nás nechala jít. Uviděla signál a rozběhla se za svou jednotkou.

   Vzala jsem nakonec toho chlapa na záda, Perla mi ho pomohla podpírat. „Víš, jak vypadáš? Jako kombinace doktora Octopuse ze Spidermana a někoho, kdo zrovna strčil obě ruce do zásuvky,“ rýpla jsem si a upřela na ni zkoumavý pohled. „Ale teď vážně. Mohlo to dopadnout úplně jinak! Co tě to vůbec napadlo? A mně rovnou před nosem!“
   „A proč si myslíš, že bych to nezvládla?“ odpověděla vzdorovitě.
   „Asi proto, že nejsi trénovaná!“ opáčila jsem vztekle. „Bereš to na lehkou váhu. Kdyby ti bývala sklouzla noha…“ Kdyby… kdybys nechtěla tolik zachránit toho raněného, možná bys tu obludu odrazila. Ale taky se mohlo stát, že by vás zastihl nepřipravený, nebo mohl napadnout hAnko… Sakra, máš štěstí, že tam ta holka byla!
   „Prostě mám za tebe zodpovědnost,“ ukončila jsem hovor.
   „O to se tě přece nikdo neprosil!“ namítla vztekle.
   „Tak to jsem zvědavá, jak to budeš vysvětlovat vašim, až tě přivezu v krabici po kousíčkách,“ opáčila jsem chladně a něco si pro sebe zavrčela. Pak moje nervy přece jenom trochu povolily. „Až skončím, přijdu do Hitsugayova domu. Nejsem trenér, ale něco dohromady snad ještě dám.“
   „Bezva, tohle beru,“ uchechtla se.
   Páni, musím ji dostat domů co nejrychleji, nebo nám tu ještě zvlčí, pomyslela jsem si zděšeně. Třeba se mi to jenom zdálo, ale byly chvíle, kdy jsem ji vůbec nepoznávala.

   Řízení v nemocnici proběhlo v klidu. Isane byla ráda, že se zabránilo nejhoršímu, taky jsem k budově dorazila takřka na poslední chvíli.
   „Pro dnešek už je to vše. Běž domů a načerpej síly.“
   „Jo, to bych ráda,“ zamumlala jsem místo odpovědi a cestou k východu jsem se stavila na toaletách, abych si opláchla obličej. Bylo toho dneska nějak moc.

   Cestou k osudné ulici vedoucí k budově desítky jsem musela hodně přemýšlet. Kdyby tak bylo víc času a já se mohla podívat na ten znak, co měla tmavovláska na paži… A pak mě málem přibilo k zemi zjištění, že se naše kapitánka ocitla v předních, bojových liniích. To rozhodně celou situaci dost komplikovalo. Musíme zjistit polohu ostatních co možná nejrychleji a pak…
   Proud myšlenek přerušilo nadšený výsknutí. Zvedla jsem hlavu od země. „Proč sis ty vlasy neumyla?“ vydechla jsem překvapeně. „To musíš namočit, abys to měla rovný, a pak to po uschnutí trochu zkulturnit. Takhle vypadáš jak divoženka,“ prohlásila jsem se smíchem. Odpověděla, že jí to vůbec nevadí. „Tak, no… máš nějaký vhodný místo na ten trénink?“

   Zavedla mě na prostorný dvůr, Shinigami si holt potrpěli na okázalost. Uprostřed toho prostranství trůnil velký kámen, určitě tu byl jenom na okrasu, protože (aspoň podle mě) tady neměl žádné praktické využití.
   „Tak jak tu válčíš?“ nadhodila jsem, ale chytila se toho prohlášení až moc.
   „Mám hroznej vztek! Všichni mě tu mají za malou holku!“
   „Hele, tak to prr! Zas se tolik nerozčiluj, nebo nám to pěkně zkomplikuješ. Teď ten vztek vypustíš, jasný? Potřebuju, abys byla v klidu.“
   Přikývla, uhnula pohledem do strany a spočinula jím na balvanu. Pak na něj přiložila ruce. „Dobře. Tak já se vybiju.“
   Zavřela oči a něco si pro sebe potichu odříkávala, slova se mi rozluštit nepodařilo. Kámen začal světélkovat, nejdříve pomalu, pak stále intenzivněji, bylo to jasné světlounce modré světlo, pak i záře, jakási divná aura kolem toho kusu skály.
   Musela jsem si zaclonit oči, ta záře mě málem oslepila. Prostor, kam proniklo to zvláštní světlo, se zvětšoval, jeho paprsky tryskaly k nebi. Perla ze sebe vyrazila zoufalý výkřik, vlasy se jí zježily podruhé. Všechna její negativní energie se dostala na povrch a mísila se s ovzduším. Bylo to… úchvatné a děsivé zároveň. Nikdy bych si nepomyslela, že se v té křehké dívence skrývají tak ničivé schopnosti.
   Nechtěně jsme získaly i publikum. Bojovníci v bíločerných pláštích vybíhali ven a zírali na tu nečekanou podívanou. Kdybych to měla k něčemu přirovnat, vybavil by se mi Naruto, jak se zvolna mění v Kyuubiho. Bylo to fascinující.

   Toushirou se díval z okna, ruce založené na prsou. Jeho pohled ztvrdl. Sledoval tu podívanou zpovzdálí a neměl z ní dobrý pocit.
   „Půjdu se tam podívat,“ navrhla zrzka opatrně.
   „Nikam, Matsumoto! Neukvapuj se!“ zahřměl kapitán a nespouštěl oči ze dvora. I pro něho to bylo zvláštní.
   „Taichou, co říkáte na to, že jste si do domu nasadil časovanou bombu?“ prohlásila zástupkyně a očekávala výbuch zlosti, který se ale nedostavil.
   Hitsugaya zůstával zamyšlený. „Nemusíš se bát. Odteď si na ni dám pozor.“


(Hitsugayova zástupkyně, Matsumoto, není příliš nadšena z nové spolubydlící...)
16. kapitola - Já na několikátou by Leonyda Styron

Konečně se hnědovlasá uklidnila. Nenapadlo by mě, že to v sobě potlačovala tak dlouho. Kolik let zášti a zloby v sobě asi měla?
   „Heleď, jak je možný, že dokážeš zadržet ten vztek na takhle dlouhou dobu?“ vyhrkla jsem a vůbec to neznělo jako pochvala. Pokrčila rameny, možná to ani sama nevěděla. Podívala jsem se k východu z toho prostorného sídla, nacházel se tam ukazatel času.
   „Budu muset běžet, nebo mě Kuchiki roztrhne na několikrát.“
   „Je na tebe zlej?“ chichotala se.
   „To ani ne. Jen moc zásadovej,“ upřesnila jsem. „A Renji si zase dneska hrál na lva v kleci, takže se mu to asi hned tak nezahojí. Šoupla bych ho do cely, aby trochu vychlad,“ dodala jsem zlomyslně a Perla se rozesmála naplno, načež mi navrhla, že mě vyprovodí.
   Cestou ven jsem se ještě jednou ohlédla. Kámen stále modře zářil a bude určitě chvíli trvat, než zas zhasne. Procházely jsme kolem hloučku bojovníků z desáté divize, kteří si stále ještě špitali. Zaslechla jsem jen pár slov: „Tahle… je možná silnější… než náš kapitán.“ Asi tak by ta věta zněla, kdyby ji někdo poslepoval.
   Prošly jsme rychle hlavní chodbou, ale u východu nás zadržel Hitsugaya. Jemně Perle stiskl rameno a požádal ji, aby ho následovala do jeho kanceláře. Váhala jsem, jestli se přeci jen nemám zdržet, ale ten pohled v jejích očích jasně říkal: Já to zvládnu!
   „Už musím jít. Očekávají mě jinde. Bylo mi ctí, kapitáne.“ Rychle jsem se rozloučila a vyrazila pryč. Beran Byakuya už určitě zuří. Bože, jak já nemusím lidi, co nesnáší nedochvilnost!

   Perla se opatrně posadila na nabízenou židli. V duchu si promýšlela, co odpoví, až se jí zeptá, co to prováděla s tím kamenem. Nic takového se však nestalo. Místo toho k ní bělovlasý kapitán natáhl ruku.
   „Chci se omluvit za své předešlé chování. Odteď už se nebudu plést do věcí, které se mě netýkají.“
   Na chvilku se zarazila, něco takového nečekala. Pak přeci jen váhavě stiskla jeho ruku a donutila se usmát. Toushirou se jí zadíval zpříma do očí, ztratila se v nich.

   V dočasné kanceláři

   V budově šestky, alespoň v horních poschodích, nikdo nebyl. Že by se Kuchiki naštval tak, že si prostě šel někam ulevit? To je pitomost! Není to Kakuzu, aby chtěl třískat s věcma, když je naštvanej. Pádnej argument, to se musí uznat. Vyloudilo to na mé tváři úsměv. Ten ale okamžitě zmrzl, když jsem otevřela dveře od svého „kanclu“. „Kdo co dělal s těma hromádkama?“
   Pohled mi sklouzl k otevřenému oknu, ale to by se venku musela strhnout vichřice, aby dokázala v místnosti způsobit takovou spoušť. Ne, spíš to vypadalo, jak by tu někdo hledal informace.
   Povzdychla jsem si a s těžkým srdcem se snažila hromádky srovnat. Pak mě ale na jedné z nich něco upoutalo. „Zelenej štítek mezi červenejma?“ Prozkoumala jsem ji pořádně. Všechno bylo smíchané dohromady. „Kuchiki!“

   Značně napružená jsem se hned pustila do otravného třídění. Kdyby tohle někdo provedl takové Tsunade, už by zaručeně letěl z okna. A přiznávám bez okolků, že jsem k tomu měla rovnou sto chutí.
   Když bylo konečně všechno hotovo, vytáhla jsem si svou pomuchlanou mapku a zakreslila do ní další značku. Hodně jsem nad tím přemýšlela. Podle všeho pro nás teď největší hrozbu představovala Alea, když se dala dohromady s Aizenem. Dva mistři iluzí, to rozhodně nedělalo dobrotu. U Minaty bude složité probudit ztracené vzpomínky a pořád mi v hlavě vrtala naše ovečka hAnko. Byla to sice jen teorie, ale… co když se držela staříka Yamy i po tom večírku na rozloučenou? Nebylo by to zas až tak bláznivé.

   Z rozjímání mě vyrušil zvuk naznačující údiv. Vůbec jsem si nevšimla, že by dveře někdo otvíral. Chvíli jsme na sebe beze slova zírali.
   „Co vy tady, kapitáne Shunsui?“
   „Přišel jsem s výkazy pro Byakuyu a řekl jsem si, že se podívám, zda už se jeho zástupce vzpamatoval z toho pádu.“
   „Nevzpamatoval,“ zabručela jsem otráveně. „Nechce se mu to hojit. Je neurotik a pořád tu nohu namáhá. Ale madam Unohana si zřejmě myslí, že je dospělý, tak mu tu hnátu ještě nezajistila.“
   Té poslední poznámce se od srdce zasmál. „No, jak vidím, život je plný překvapení. Sebral jsem Nanao-chan papíry a natrefím tu na vás, slečno. Přešla jste k šesté divizi?“
   „Ale ne. Nějak se dostalo ven, že mám vystudovanou účtařinu a Kuchiki se toho zřejmě chytil.“ Jo, taky se mohlo stát, že jsem tuhle pro mě nepodstatnou informaci na sebe jednoduše práskla. „Ale snažně vás prosím, nechte si to pro sebe.“
   „Jen se nebojte, děvče. Komu já bych to mohl vykládat?“
   Přikývla jsem a znovu mi blesklo hlavou, co ten podivín řekl před chvílí. „Říkal jste výkazy pro Byakuyu? Jak tomu mám rozumět?“
   Kyouraku si posunul klobouk, aby lépe viděl. „Copak vy nevíte, jak se ve Společenstvu duší předávají zprávy?“
   „Popravdě, ani moc ne,“ přiznala jsem. „Co kdybyste mi to trochu osvětlil?“ Zatvářil se podezřívavě. „No ták! Copak vypadám jako padouch? Pokud mi to neřeknete vy, zjistím si to od kapitána, až se vrátí,“ prohlásila jsem bezelstně a čekala, co chlapík v růžovém udělá.
   „Nuže, dobrá, tím bych neměl nic zkazit. Opravdu závažné zprávy nám přinášejí černí motýli. Jde například o hlášení pro vaši divizi nebo svolání nějaké mimořádné schůze.“ Přikývla jsem, o tomhle jsme věděla už z anime. „A pak jsou tu méně důležitá hlášení. Výkazy o stravování, zprávy o vojenské pomoci mezi divizemi…“
   „Mezidivizní zprávy?“ Zaujalo mě to. Bylo by to řešení našich problémů.
   „Přesně tak,“ usmál se Shunsui.
   „Díky. Zase už to chápu o trochu víc.“

   Toushirou nad papíry

   „Taichou, nepotřebujete už nic?“
   „Ne, Matsumoto. Zanes ta lejstra k šesté, jak jsem tě žádal.“
   Zrzka se zarazila. „Co v nich je?“
   „Je to to finanční vyrovnání za vojenskou pomoc, kterou jsme kapitánovi poskytli. Měli tenhle měsíc největší ztráty.“
   Žena pokývala hlavou. Nebylo žádným tajemstvím, že jednotka Kuchikiho Byakuy a Zaraki Kenpachiho mívá největší úbytky ve svých řadách.
   „Ano, zasáhli jsme včas a teď je na řadě splatit dluh,“ zamumlal si Hitsugaya pro sebe a přivřel oči. „Půjdeš hned, nebo čekáš na písemnou žádost, Matsumoto?“
   Rychle popadla štos lejster a vplula na chodbu. Vzdychl si. Možná je načase zpytovat svědomí a položit si otázku, proč si vlastně tuhle nemožnou ženskou vybral za svou zástupkyni.

   Zpátky na štábu

   „Dále!“ křikla jsem. Sotva jsem se jedný návštěvy zbavila, už mi sem leze další.
   „Vy?“
   „Matsumoto?“ Ten štětec mi málem vypadl z ruky.
   „Chci vysvětlení!“ zatvrdila se zrzavá.
   „Tak to do těch druhých dveří napravo,“ ukázala jsem jí směr a vrátila se k práci.
   „Proč mám jít tam?“ nechápala. Nebude ona nakonec přebarvená blondýna?
   „Aby vám to kapitán vysvětlil. Nebo si myslíte, že bych si dobrovolně vlezla za stůl pana Abaraie a zaobírala se touhle haldou papírů, co se musí setřídit, dát tam značku a založit?“ odpověděla jsem jízlivě a madam se urazila.
   „Kapitán Hitsugaya se nechává poroučet!“ prskla, praštila štosem o zem a odkráčela.
   „Aha, tak paní se nelíbilo, že jsem si z ní utahovala. Tak to jo,“ uchechtla jsem se pro sebe a přemýšlela, co s tou novou hromadou dělat.

   Jako nejrozumnější řešení se nakonec ukázalo vzít lejstra na ubytovnu a dotřídit je tam, stejně už jsem byla tak unavená, že bych se na nic dalšího nevzmohla. Ovšem to, že já jsem to považovala za excelentní nápad, neznamenalo, že to tak bude brát i můj novopečený kapitán.
   „To jsou tajné informace! Nemůžou cestovat všude možně po budovách Společenstva,“ usekávala jsem ledově, skoro stejně, jako když mi to tlumočil Kuchiki.
   Renji natahoval krk málem až k oknu, kde jsem stála. „A co to děláš teď?“ zajímal se. Už před chvílí jsem si totiž okno otevřela, natáhla ven ruku, každých pět minut se mi tělo nepřirozeně zatřáslo a z ruky vylétla téměř neviditelná koule.
   „Já? Vztekám se!“ odsekla jsem popuzeně. „Je to normální trouba! Napřed mi toho naloží tolik a pak se diví, že to jeden člověk nemůže zvládnout. A včera se v těch hromádkách musel hrabat. Byly úplně celý přeházený!“
   „Tohle se kapitánovi ani trochu nepodobá,“ mínil Renji a prohrábl si kštici rozcuchaných vlasů.
   „Seš si tím nějak moc jistej. Kdo vám třídil papíry naposledy?“ Pokrčil rameny. „Ty to nevíš?“ Další zavrtění hlavou. „Kdy to u vás někdo třídil naposledy?“
   „Je to možná tak půl roku. Vyřizovaly se jen naléhavé vojenské smlouvy.“
   „A… jak to mají ostatní divize?“ Začínala jsem větřit. Tu odpověď vlastně možná ani znát nechci.
   „Kdo se namanul. Byla to dobře placená práce, ale únavná,“ zamlouval to červenovlasý.
   „No to bych řekla!“ prskla jsem zlostně a vypustila další tlakovku. „Abaraii, ty a ten tvůj povedenej šéfíček mě chcete určitě připravit vo nervy.“

   Dorazila jsem k budově desáté divize, měl to být náš první trénink. Ve dveřích jsme se střetly s Matsumoto a porvaly se o kliku. „Copak takhle se jedná… s hostem?“ syčela jsem a vší silou ji odstrkovala, když mi chtěla zabouchnout před nosem. Nakonec jsem zablokovala dveře nohou a donutila ji ustoupit. „Jsem pozvaná, tak se snad nebudeme hádat.“ To zabralo. Viděla jsem, jak svěsila hlavu a odchází. Po tomhle výstupu jsem si fakticky oddychla.

   Perla už se na trénink těšila. „Včera jsem o tom chvíli přemýšlela. Musíme naše útoky nějak zkombinovat. Ale zase do nich nebudeme dávat moc síly, nebo si obě ublížíme.“ Přikývla, očí jí zářily a tváře hořely. Určitě jí to připadalo jako adrenalinový zážitek. „Tak hele, když vypouštím tu svojí tlakovku, tak než se rozletí, na okamžik blikne, není to ani minuta. V tu chvíli ten předmět uvidíš, protože proudy v něm se začnou třít. Tehdy můžeš zasáhnout, jo?“
   „Dobře. A nestane se ti nic?“
   „Ne, do tohohle se můžeš opřít. Ani se mě nedotkneš.“
   Nadšeně kývla. Natáhla jsem ruku k nebi a klekla si k tomu, abych měla lepší „rozstřel“. „Ukážu ti, jak to vypadá!“
   První pokus, ruka se napnula, něco málo znatelného stoupalo k obloze. Pak větrná koule zablikala a rozplynula se. „Kdyby to zasáhlo nepřítele, dostane chakrovou ránu.“
   „To je útok podobný tomu Hinatinu?“ vydechla dívenka.
   „Ne, to je spíš jako dobře mířená facka. Prostě to… tak nějak… pleskne,“ pokoušela jsem se vysvětlit tu šílenost taky někomu jinýmu.
   „Rozumím,“ řekla, kývla hlavou a sevřela v ruce pulsující lanko. „Můžeš!“

   To, co se ze začátku zdálo tak lehké, nakonec snadné vůbec nebylo. Poprvé jsem pálila moc rychle a Perla mě nestíhala. Pak už jsem se snažila mít střely pomalejší, ale intenzivnější, ale rozrušená hnědovláska pro změnu nešikovně mířila. Těch pár náhodných zásahů bylo úspěchem pro obě.

   „Já se zlepším!“ dušovala se a já jí to věřila.
   „Dobře, tak zkusíme něco jinýho. Budeš střílet na blízko. Zkusíš mě zasáhnout těmi svými provázky.“
   „Ale dyť ti ublížím!“ namítla okamžitě.
   „Pár škrábanců a modřin ještě nikoho nezabilo. Navíc, chtěla jsi trénovat,“ mrkla jsem na ni.
   „Hai,“ usmála se a připravila.
   Stály jsme kousek od sebe. Perla se do mě pokoušela trefit a já její malá „háďata“ odrážela florbalkou. Na kratší vzdálenost jí to šlo rozhodně lépe. Pár ran jsem od ní nakonec taky schytala.
   „V pohodě?“ vyhrkla, když jsem se po té poslední ráně hned nezvedla.
   „Jo, jo, dobrý. Jenom… musím popadnout dech,“ dostala jsem ze sebe a rozhodila rukama. „To ti říkám, dneska budu spát jak zabitá.“

   Nemělo cenu nějak se zkulturňovat před příchodem do druhé práce, stejně jen vlezu do kanceláře, a pak už z ní zase tak dvě hodiny nevylezu. Ano, myslet si to bylo pěkné, ovšem…
   Vzala jsem za kliku, šoupla dovnitř jednu nohu a ztuhla. Celá místnost byla pokrytá papíry. Zaostřila jsem, abych si prohlédla značky na velkých cedulích, které byly u štosů přiložené. „Jedna, dva, tři… tři… třináct?“ Omdlít a padnout do papírů, nebo se jít rovnou odstřelit?

   Řešení se našlo samo. Práskla jsem jedněmi dveřmi a o chvíli později i druhými. „Co to má znamenat?“
   Ano, přesně tak. Ruply mi nervy přímo před Kuchikim starším. Předtím jsem se tvářila jako Sakura, když vidí něco absolutně nechutnýho, a cukalo mi při tom obočí, ale teď jsem se pomalu měnila v rozzuřeného býka. A Byakuya snad ani nezaznamenal, že jsem mu vlítla do kanceláře.
   „Co ty hromady? Vy jste snad spadnul z višně!“
   „Měla bys lépe vážit slova,“ odtušil černovlasý, aniž se na mě podíval. Pak povytáhl obočí a ušklíbl se. „Shinigami jsou od toho, aby bojovali, ne trávili svůj čas v kanceláři.“
   To byla poslední kapka. Rychleji, než by to ode mě mohl čekat, jsem vyskočila, doběhla k němu a svými malými pěstičkami začala zuřivě bušit do jeho hrudníku. Čekala jsem, že mě odstrčí, možná dokonce vytáhne zbraň, nebo mi zmáčkne ruce a donutí mě přestat s tím nesmyslným běsněním, ale on nic takového neudělal. Místo toho mě pevně objal oběma rukama, beze slova vysvětlení, a přitiskl mě k sobě tak těsně, že jsem mohla slyšet tlukot jeho srdce.
   Křečovitě jsem se rozvzlykala. „Tohle nemůžete… taichou…“ Vztek mě pomalu opouštěl, místo toho se dostavovala úplná bezmoc. Musel být zatraceně dobrý psycholog, aby přišel na tak triviální uklidňující prostředek.
   Sevření povolilo. Ustoupila jsem od něho a rukou si otírala zvlhlé oči. Stál tam a mlčel, jako by ho ta situace ani trochu nerozrušila. „Nenávidím vás, kapitáne!“ vydral se mi z hrdla poslední slabý výkřik vzdoru a pak jsem rychle vyběhla pryč, potřebovala jsem být sama.

   V bezpečí své postele na ubytovně se mi to všechno rozleželo v hlavě. Bylo to až příliš hloupých náhod najednou. Přitom jsem chtěla jen jedno – najít své přátele, vrátit jim vzpomínky a dopravit je domů. Rodiče už o nás musí mít pořádný strach. Jenže zatím to dopadlo tak, že jsem denně ubitá povinnostmi, ráno uklízím v nemocnici, kontroluju složky a občas roznesu jídlo, někdy mě vyšlou dorazit Hollow, když mají raněné a ještě stále se tam bojuje. A odpoledne trénovat s Perlou, která chce být silnější, a pak hned za Kuchikim, dát dohromady jeho hromadu měsíců netříděné papíry. Byakuya… jen si na něj vzpomenu, začne mi běhat mráz po zádech a znovu se mě zmocňovat zlost. „Dobrá, Kuchiki, chceš válku, máš ji mít!“

   Další den jsem přišla do kanceláře v obvyklou dobu a bez reptání se pustila do práce. Za pomoci pěti vyvolaných klonů jsme začali hromadně třídit ten nepořádek, co jsem tam včera nechala. Dvě dvojice se staraly o zelené a červené štítky, další klon je kontroloval a já si od nich brala to hotové a házela tam místo razítka značku pro šestou divizi. Setřídit nejdříve papíry „šéfa“ bude nejjistější, aspoň nebude mít důvod lézt mi do kanceláře. Sebrala jsem na štábu jeden čistý papír a všechno podezřelé si ihned zapisovala, každou indicii, která mohla nám třem pomoct.

   Všechno šlo dobře, než se Kuchiki rozhodl, že mě vyruší uprostřed práce. Rozhodla jsem se pro okamžité rozpuštění klonů. Koneckonců, když se zas vrátí do jednoho těla, jejich zkušenosti přejdou na hlavního nositele. Ano, jenže to platilo o Narutovi, možná ještě o dalších bojovnících z Konohy, ale mě přepadla taková migréna, že jsem se musela chytit stolu, jak se se mnou všechno točilo.
   „Co je vám, Shinigami?“
   „Hrozně mě bolí hlava, kapitáne,“ vypravila jsem ze sebe ztěžka a snažila se jít po hlase, protože před očima jsem měla jen bílou mlhu.
   „Dojdete sama do nemocnice?“ Zavrtěla jsem hlavou a stále ho hledala. Pak jsem ucítila jeho ruce na svých ramenou. „Posaďte se, Shinigami. Je to rozkaz.“ Nakonec mi s tím musel trochu pomoct. Dostala jsem další rozkaz – zákaz jakéhokoli pohybu, dokud pro mě někdo nepřijde.

   Když jsem se pak trochu vzpamatovala, zjistila jsem, že mě někdo podpírá a někam táhne. „Kdo jste?“
   „To jsem já, slečno Leonydo,“ vyhrkla drobná dívčina.
   „Hinamori?“ ujišťovala jsem se, jestli mi sluch dobře slouží.
   „Jste hrozně zesláblá. Nezvládla byste dojít k nemocnici.“
   „A proč zrovna…“
   „Měla jsem právě volno a zpráva od kapitána Kuchikiho byla naléhavá,“ vysvětlila a pak dodala: „Občas se tohle stane i bohům smrti. Je to z přepracování.“
   „Přepracování… to sedí,“ vydechla jsem a pomalu začala zase rozeznávat předměty kolem sebe a hlavně krajinu. Jasně, že to byla lež. Věděla jsem, že to mám z toho rychlého rozpuštění těch pěti klonů. Kdybych měla po ruce Parryho, zeptám se ho, jak to zvládá. I když… je to jeho ultimátní schopnost, jeho metoda by možná nezabrala.

   Isane byla jednoznačně zděšená, nařídila okamžitý klid na lůžku a já ani moc neprotestovala. Moje zotavování trvalo asi dva dny. Za tu dobu jsem si stihla promyslet několik teorií, které vyzkouším hned, jak se dostanu do kanceláře.
   Fungovaly. Přišla jsem na to, že mezi odvoláváním jednotlivých klonů musí uběhnout určitý časový úsek, tedy hodina. Rozpouštět je po hodině, to se dalo chápat a hlava to stihla vstřebat. A pak tu bylo skrývání. Do skříně se vejdou dva lidi, při dobré vůli se pod stůl nasoukají tři. To se stávalo ze začátku, pak už jsem raději zkoušela dveře zabednit. Nesetkalo se to s velkým pochopením.
   „Proč ty dveře nejdou otevřít?“ tázal se Byakuya a lomcoval s klikou.
   „Naučili jste se sem chodit bez vyzvání. Před příchodem do místnosti se klepe, kapitáne!“
   Způsobem sobě vlastním mi to náležitě osladil.
   „Já dostanu motýla?“
   „Ano. Bude sloužit pro rychlé předávání zpráv divizím.“
   Zamrkala jsem. To mohlo znamenat…
   „Všechny jeho lety a poselství budou přísně kontrolovány,“ dodal a já zabručela. „Pomyslíš na zprávu, kterou chceš předat, a pak přejedeš motýlovi po křídle. Ten pak dopraví informaci, kam je potřeba.“
   „Takže něco jako duševní spojení?“ ujišťovala jsem se. Přikývl a rozevřel dlaň. „A… proč je ten motýl růžovej?“ Růžový motýl s azurovými pruhy na křídlech, to byla teda výhra.
   „Je to neposkvrněná duše,“ odtušil a myslel si, že je tím řečeno vše, jenže nebylo.
   „A nebývají tyhle duše náhodou bílé?“
   „Je potřeba, aby byla zpráva ihned zachycena. Jistě už jsi viděla pekelné motýly.“
   Nemělo cenu protestovat. Jo, růžová, to bude rozhodně hned vidět. Vzdychla jsem si. Beran zůstane beranem.


(Abarai s Kuchikim mě chtějí dostat na pokraj nervového zhroucení ;-))

 

Poznámky na konec:

Ehm, tak ta kapitola se trochu protáhla :-D

17. kapitola - Informace k nezaplacení by Leonyda Styron


   „Blé, růžovej.“ Znechuceně jsem se šklebila. Na pokoji jsem měla společnost. Zvědavou Characterless, která okamžitě po sdělení té noviny propadla záchvatu smíchu, a ohromenou Perlu.
   „Můžu si ho podržet?“ Obrátila jsem oči v sloup a přikývla. „Takže to bychom mohly…“
   „Ne, nemohly! To bylo hned to první, co mi Byakuya omlátil o hlavu. Zprávy budou sledovat, ten motýl je jen pro mezidivizní sdělení.“
   „Ale to je hrozně nefér!“ vyhrkla hnědovláska hněvivě. „Proč tě takhle omezujou?“
   „Protože jsou to všichni podezíravý magoři,“ mávla jsem unaveně rukou.
   „Jo a největší úchylák je Kenpachi!“ ozvala se Characterless a rozvalila se na pohovce. „Ale Kuchikiho by měl někdo srovnat.“
   „Kdyby to šlo, vypustila bych na něj petushkgu, ta už by ho postavila do latě.“ Ďábelsky jsem se zasmála a trochu mi to zlepšilo náladu.
   „A jak teda zjistíme, kde je zbytek?“ položila tmavovláska otázku do pléna.
   Vytáhla jsem z kapsy mapku. „No, tak díky tý administrativě nějaký vodítka máme. Malý, ale zatím stačí.“ Začaly zkoumat značky. „A víte vy něco bližšího?“
   Chari zavrtěla hlavou. „Zaraki teď pořád dává cvičáky. Utrhnout se můžu až večer, a to už zase neni vidět.“
   „A mě po setmění už nikam nepouští,“ přidala se Perla.
   „Hehe, tak to už to tu máš skoro jako doma.“ Nedokázala jsem potlačit uchechtnutí.
   Zlostně se na mě podívala. „Nejsem malá!“
   „Já to vím, ale lidi ve tvém okolí ne,“ zaryla jsem si znovu a ušklíbla se. „Takže nápady žádné?“ Hnědovlásce se třásla pod stolem ruka, nechtěně s ní ťukala o spodní desku. „Heleď, netrucuj a ven s tím. Akorát se zdržujeme.“
   „Řeknu ti to, až uznáš, že nejsem dítě,“ zatvrdila se.
   „Řekneš mi to hned, nebo tě zlochtám tak, až se z toho počůráš!“ pohrozila jsem jí a tmavovlasá bojovnice se toho hned chytila.
   „Jestli se na ní vrhneš, vlezu si k oknu a začnu křičet: Pomóc, yuri!“
   „Hej! Nepodrývej mi autoritu, Chari!“
   Zatímco jsem se rozmýšlela, po které z těch dvou mám skočit dřív, povalit ji na zem a začít lechtat, Perla se rozškytala, protože neudržela smích na uzdě.
   „A je z toho komedie!“ konstatovala Characterless a ušklíbla se.
   „Vi… viděla jsem Parryho!“ vypravila ze sebe drobná dívenka ztěžka a ohlížela se po hrnku s vodou. „Běžela jsem za ním a chytila ho za rukáv, protože mě nevnímal. Jenže se rozplynul.“
   Kývla jsem. Tenhle kluk měl schopnost se naklonovat naprosto dokonale, nikdo by nepoznal rozdíl. „Že by měli s Kubbym stejnej flek?“ nadhodila jsem a hned se tomu zasmála. „Zapíšu to jako možnost. Nemáte ještě někdo něco?“
   Vrtěly svorně hlavou, mě už taky nic dalšího nenapadalo. Však my to časem zjistíme.

   Seděly jsme v mé „ložnici“ a povídaly si až do večera. „Co jsi řekla Toushirovi, že mi nabídl upřímnou omluvu?“ vykřikla hnědovláska.
   „Já? Nic. Nebo si myslíš, že Hitsugaya není dostatečně inteligentní?“ Zastyděla se, jistěže si nic takového nemyslela. „A už jste vy dvě přemýšlely nad tím, jak dát do pořádku ty, o kterých zatím víme?“
   „No… já je ještě tolik neznám,“ vymlouvala se Perla a Chari se k ní přidala.
   „Nápodobně,“ opáčila a podívala se jinam.
   „Vy jste mi teda platný, jak mrtvýmu zimník,“ povzdychla jsem si. „Tak já zítra zkusím z těch papírů zjistit víc. Divize se budou čertit, až si budu hrát na výběrčího.“

   Ráno klasická obíhačka po nemocnici, při níž se zjistilo, že Renji si podepsal revers, protože už se mu končetina konečně začínala hojit. Po dalším tréninku s Perlou jsem byla vyčerpaná a už se mi nic dělat nechtělo, jenže Kuchiki Byakuya neschopenky neuznával.
   Přišla jsem ke kanceláři a viděla v ní sedět Abaraie. „Tak už zdravý?“ ušklíbla jsem se. Neodpověděl, místo toho po mně mrštil polštářkem.
   „Běž do těch dveří na konci chodby. Přenesl jsem ti tam papíry.“
   Zjištění první – určitě to proházel a budu to muset zase třídit. A druhé… „Takže on mě teď Byakuya nevyhodí, když ses zotavil?“
   „Taichou je s tvou prací náramně spokojený,“ prohlásil se smíchem.
   „Aha a já myslela, že to teďka budeš dělat ty.“ Zatvářil se nanejvýš podezřele. „Aha, takže Kuchiki neni spokojenej, jen neuvěřitelně línej. Kdy byste se do těch papírů pustili, kdybych tu nebyla?“
   „Až by došly peníze,“ odtušil Renji a uhnul pohledem. Věděla jsem, že nemá cenu si stěžovat, tak jsem poděkovala a šla si po své práci.

   Nová kancelář byla sice o dost menší, zato byla opatřena nádhernou zlatou plaketou, na níž stálo: Leonyda Styron – divizní administrativa. Otevřela jsem dveře a ten úsměv na tváři mi rychle zmrzl. Bylo sice od Abaraie hezké, že na hromádkách nechal cedule s číslem divize, ale naskládal je ke skříni tak těsně, že jsem do ní vůbec nemohla. Vzdychla jsem si a přisunula ke dveřím židli, jistota je jistota. Připravila jsem si pečeť. „Henge!“ Vytvořila jsem si čtyři pomocníky, rozdělila úkoly a začala přerovnávat první hromadu.

   Rozhovor s Minatou

   V tmavovlásce se přece jen trochu hnulo svědomí. Rozhodla se zavést hovor s dalším „zarytým zarakovcem“, jak přezdívala důstojníkům z jedenácté.
   „Nezajdem na oběd?“ nadhodila a druhá tmavovlasá dívčina neochotně kývla. „Mě to tak napadlo, když jsme teď… kolegyně.“
   „Je to dobrý nápad,“ usmála se na ni Minata a vykročila k důstojnické kantýně.
   Characterless věděla, že jestli chce uspět, bude muset spolknout aspoň trochu své hrdosti. „Se zbraněmi ti to vážně jde. Kde ses to naučila?“
   Druhá dívka se na okamžik zamyslela. „Já vlastně ani nevím. Možná je to dar.“
   „Hm, jasně. A co rodina? Otec, matka, sourozenci?“
   „Nevzpomínám si,“ posmutněla mladá žena a uhnula pohledem. „A tvá rodina?“
   Říct pravdu, nebo to zapřít? Co bude lepší? „No… já se s tím jako lidem moc nesvěřuju, ale taky už nikoho nemám.“
   Druhá dívka k ní vzhlédla. „Zdá se, že toho máme dost společného. Občas mi některý z důstojníků připomene, že jsem se narodila v nějaké vzdálenější zemi, ale nedokáže mi říct víc.“
   Tmavovlasá zavětřila, ale pak musela zklamaně konstatovat, že: Ne, tak v palici se jí nerozsvítilo. Natáhla k ní ruku. „Když budeš chtít, můžem spolu někdy trénovat. Potřebovala bych s tím pohnout, Zaraki se na mě poslední dobou zrovna dvakrát přívětivě netváří.“
   To nebyla tak docela pravda. Kenpachimu se vyhýbala, jak jen mohla, měnit podobu, to jí šlo dobře. Minata se na ni krátce podívala a pak přikývla.
   „Hele, ty asi nejsi moc zvyklá na lidskej kontakt.“

   Zavalena papíry

   Šílený, jak se ta lejstra kupí a není v nich nic, co by člověk potřeboval. Začalo se totiž zelenýma, kterých bylo zřejmě nejvíc. A šlo by to jako na drátkách, kdyby se neozvalo za dveřmi rachocení.
   „Rimmer! Rimmer!“
   Klony okamžitě pochopily a zkoušely se nasoukat pod jeden stůl, protože skříň byla pořád ještě zabarikádovaná.
   „Schovaný?“ ujišťovala jsem se šeptem a šla odsunout židli do rohu. „Copak se děje?“ Vykoukla jsem na chodbu. Žádná odpověď. „Mám tomu rozumět tak, žes mě přišel zkontrolovat, jestli makam?“
   Abarai kývl. „Co je to za zvuky?“
   „Myslíš to šramocení?“ nadhodila jsem, protože jsem už taky zaznamenala hluk, zřejmě se pod ten stůl čtyři další Leonydy namačkat nezvládly. „To budou určitě myši. V takových místnostech bejvaj. Zítra si tam vygruntuju.“
   Abarai nakrčil nos. „Nebojíš se hlodavců?“
   „Jestli se nějaká myš objeví, v klidu ji zašlápnu.“ Zářivě jsem se na něho usmála, zavřela a zase dveře zabednila. „A každej slušnej člověk klepe, než někam vleze!“ Dala jsem mu ještě radu na rozloučenou.

   Vrátily jsme se k papírování. Na výkazech o stravování v šesté divizi nebylo nic zajímavého ani zvláštního. „Teda, v životě by mě nenapadlo, že lidská duše toho může tolik sežrat a vypít. Dyť to je úplně normální obžerství!“
   Nedalo se tomu nesmát. Když jsem ale o další čtyři hodiny později končila spolupráci a opatrně rozpouštěla poslední klon, musela jsem si přiznat, že chlapi z jedenácté divize jsou ještě nenažranější.

   Budova desáté divize

   Drobná hnědovláska seděla na prahu domu a dívala se na oblohu. „Mohu?“ ozvalo se za ní. Ohlédla se a přikývla.
   „Je to nádhera,“ prohlásila zasněně. „I když vím, že ten soumrak není skutečný.“
   „Chápu, že pro vás je to nezvyk,“ odtušil Hitsugaya a přisedl si. „Nebyl jsem mockrát v lidském světě. Mám rád svůj klid a tam u vás vládne nepředstavitelný chaos.“
   Pousmála se, svým způsobem měl pravdu. „Ale i tak je svět lidí nádherný,“ prohlásila a snažila se na něho nedívat. Všiml si toho.
   „Díval jsem se z okna, když jste trénovala, Perlo. Zlobíte se na mě?“
   Zaskočil ji tak, že sebou trhla. „Ne, já se nezlobím!“ ohradila se. „To byla jen… přemíra energie. Jsem… neposedný tvor.“
   Tomu přirovnání se zasmál. Pak se zvedl. „Vlastně jsem vám přišel říci, že je čas večeře, důstojníku.“ Přikývla a následovala ho do domu.

   Informace k nezaplacení

   Brát to podle barev se nakonec ukázalo jako nepraktické. Když se konečně podařilo setřídit divizní dokumenty podle kategorií, bylo ze třinácti hromádek třicet. Musela jsem si jít vyžádat náhradní cedule, abych si to všechno poznačila a zase to nesmíchala dohromady.

   Rozmýšlela jsem se (a proběhla také regulérní porada dívek v lichém počtu), jak si tedy tu archivaci co nejvíce zjednodušit. Zjistila jsem, (nebo mi spíš bylo řečeno) že vůdci divizí dostali také růžového motýla, aby se mohli „spojit s kanceláří“. Zatím mi žádný nepřišel, tak to vlastně byla bezpředmětná informace.
   Nakonec jsem si vzala k ruce modré štítky šesté divize, jejich peněžní tok. Dvě dívky zkoumaly ztrátovost, další dvě se přebíraly provozními žlutými výdaji a jedna měla na starosti mimořádná hlášení (ta byla samozřejmě ojedinělá).
   Na divizním cash flow nebylo nic znepokojivého. Platy vojenské jednotky, pokuty za neposlušnost, co šly do kapsy staříku Yamovi, mimořádné náklady na vybavení, zbraně nebo výzkum, výdaje za nemocniční pobyt (když šlo o opravdu vážné zranění) a samozřejmě mezidivizní dluhy.

   Vlastně bych měla být na Byakuyu pyšná. Všechny závazky má zdá se vyřízené, to je dobré znamení. Jedna hromádka zpracovaná, židle u dveří se nepohnula a nikdo nezaklepal. Bezva, tak to jdu rovnou na pohledávky, aspoň zjistíme, jestli někdo z kapitánů nedluží jemu.
   Tady to bylo horší, vyřizovat to budu muset se třemi kapitány. A pak se mi v ruce objevila zpráva, která mě donutila vytřeštit oči. Gin si půjčoval od Byakuy nemalý obnos na mimořádné výdaje, ale nebylo upřesněno, na co je potřeboval. Pohladila jsem růžového motýla, který poslušně seděl na stole, po křídlech.
   „Zpráva pro kapitána Ichimara. Žádám osobní konzultaci. Přijdu do půlhodiny.“ Vypustila jsem motýla a v té chvíli mi do pokoje vlétl jiný. Byl od Ukitakeho, také se chtěl sejít. Odpověděla jsem obratem, že to bude možné až zítra, a začala sbírat potřebné papíry. Hned jsem si tu důležitou informaci poznamenala. Mohlo to znamenat nebezpečí, pokud se mé podezření potvrdí.
   Nakonec jsem rozpustila i poslední klon a v té chvíli jsem posmutněla, jak do mě proudily informace, které jsem znát nechtěla. Byl to jeden z těch klonů, co měl na starosti úmrtí. Jmen nebylo málo, šestá divize měla skutečně velké ztráty, hlavně v době krátce předtím, než jsme se sem dostali my. Ještě jsem trochu slzela, když jsem se dvěma lejstry v ruce spěchala (ale ne zas tolik) do budovy, kterou obývali důstojníci ze třetí. Jelikož mě nezastihla zamítavá odpověď, byla schůzka zřejmě potvrzena. Brr, Gin. Jen jsem na něj pomyslela a už mi naskakovala husí kůže. Ale… možná zjistím víc.

   Ve dveřích mě přivítal Kira. „Mám to s vámi vyřídit já, slečno.“
   Přikývla jsem. „Neposadíme se?“
   Souhlasil a nabídl mi čaj. Rozložila jsem na stůl papíry. „Než začneme, chtěla bych se zeptat… jak stará je tahle smlouva? Chci tím říct… bude už zpráva o ní zarchivovaná?“
   Vyluštil datum a pokýval hlavou. „Jo, čtete dobře. Jsou to nějaké tři roky zpátky.“ Kira se zatvářil rozpačitě.
   „Tři roky? Proč jste to za tu dobu nevyřídili?“
   „No… kapitán Kuchiki nám nic nevzkázal,“ přiznal blonďák neochotně. „A já bych to docela rád ještě pozdržel.“
   Držte mě, nebo tady omdlím! Chtělo se mi křičet. „A to zas ne! Chci v tom mít pořádek.“
   „Dobrá tedy. O co konkrétně jde?“
   Ukázala jsem mu položku. „Je to tahle položka. Nejde jen o to, že ta částka ještě není zaplacená, ale není ani specifikováno, na co se použila.“
   Izuru donesl mince v pytlíku a se znepokojením pozoroval, jak je přepočítávám. „Klídek. Nejsou to první peníze, co mi prošly rukama.“ Sice se pořád tvářil nasupeně, ale začal se prohrabávat archivem, zatímco jsem počítala.
   „Jo, tady to mám. Tak tyhle peníze jsme pak posílali do dvanáctky.“
   „Proč si je Mayuri nevyžádal rovnou?“
   Izuru pokrčil rameny. „To nevím. Do vztahů vyšších důstojníků se zásadně nepletu.“
   Kývla jsem, stačilo mi to. Teď už bylo jasné, že Ginovy destruktivní plány už jsou v plném proudu.


(Rimmer - Znamení pro nejvyšší stupeň ohrožení :-D)

 

18. kapitola - Dostaveníčko by Leonyda Styron

Položila jsem před Byakuyu pytlík plný mincí. „A ještě budu potřebovat podepsat tohle potvrzení, že jste ty peníze dostal. V tu chvíli vlétl dovnitř další růžový motýl. „Chce mě pan Yamamoto?“ Podivila jsem se tomu, ale pak jsem si řekla, že to snad nic hrozného nebude. „Dovolte mi odejít, taichou.“ Kuchiki kývl a gestem ruky naznačil, že svolil. Ihned jsem se vydala na cestu.

   Věky unavený stařec mě přivítal vlídně a důstojně, až jsem se kvůli vší té vstřícnosti roztřásla v kolenou.
   „Slečno, vzala jste na sebe skutečně obrovské břímě,“ začal. Říkala jsem si, že počkám, až mi vysvětlí, co tím myslel, a nebudu mu skákat do řeči. „Administrativa divizí ve Společenstvu duší je nesmírně zodpovědná práce. Jste si jistá, že ji zvládnete?“
   „Vychovali mne tak,“ hlesla jsem. „V našem lidském světě mám na to školy.“
   Tomu se podivil, ale zdálo se, že je to pro mě plus. „To ovšem mění situaci,“ řekl opatrně. „Budeme muset provést ve vaší kanceláři a na místě ubytování domovní prohlídku. Jste s tím srozuměna?“
   Přikývla jsem. „Chápu. Nemáte o nás záznamy. Třeba jsem ve svém světě uznávaný masový vrah.“ Usmála jsem se na něho, také se nepatrně zazubil. Má ty zuby vážně všechny pravý i v tomhle požehnanym věku?
   „To si o vás rozhodně nikdo nemyslí, slečno,“ dodal pan Yamamoto a nechal mě jít.

   Do kanceláře mě doprovázel zástupce největšího hlavouna, Sasakibe Choujirou. Vlála na něm bílá uniforma, ale tenhle Shinigami nebyl kapitán. Dalo se ale předpokládat, že kdyby se stařík Yamo chystal natáhnout bačkory, že už si svého nástupce vybral.
   Důstojník se mi prohrabal ve skříni, přísně si přeměřil nakupené hromady lejster, které oddělovaly jen cedule s číslem divize. Všechno jsem to trpěla mlčky. Na nějakou další odvedenou práci to už dneska nevypadalo. Pak jsme se hned vydali na ubytovnu vedenou pod čtyřkou. Nenašel nic zvláštního, ale i tak mě požádal, abych se s ním ještě vrátila za Yamamotem.
   „Našel jsem jen tohle.“ Podával mu soukromé zápisky. Z těch značek ale nebyl moudrý ani jeden, proto to nakonec nebezpečným neshledali.

   Perlin deník

   Hnědovláska svírala tužku v prstech a snažila se utřídit si myšlenky. V poslední době psala hodně. Už dávno si musela vypůjčit od Matsumoto tu dřevěnou psací věc, protože její vyvolané kuličkové pero reagovalo (stejně jako všechny neobvyklé věci na území Společenstva duší) na vnitřní klid, kterého se ale poslední dobou dívce nedostávalo, protože v ní z různých důvodů kypělo napětí.
   Teď seděla na posteli v prázdném pokoji a pročítala si zápisky v deníku.
   Dnes za mnou byla Characterless. Myslím, že mě oslovila proto, že jsem byla první, na koho natrefila. Ptala se na nějaké konverzační triky. Moc toho o tom sice nevím, ale stejně jsem jí zkoušela poradit.

   Na jednu stranu chci všem dokázat, že nejsem slabá a bezmocná, ale na tu druhou… vůbec netuším, jak Leonydě pomoct s pátráním. Já ty lidi neznám, vždycky jsem se držela stranou a teď… teď je to stejné.

   Nejnovější zápis: Z Toushira začínám mít špatný pocit. Chová se divně. Zdá se mi, že se chce přátelit. Mám mu to dovolit? Ovlivnilo by moc tenhle příběh, kdybych milovala kapitána?

   Nad posledním sdělením se musela dlouze zamyslet. Ve svých představách a v povídkách ho snad stokrát s někým spárovala, ale jak to bylo doopravdy? Choval k některé z důstojnic city, jen to ještě nebylo v anime řečeno, nebo je pravda úplně jiná? Nevylučovala ani to, že by jeho spřízněná duše nebyla žena. Pak ji napadla ještě jiná věc. Čekal by Hitsugayu trest, kdyby se zamiloval do ní?

   Zaklapla deník a vydala se ven. Nejprve se přesvědčila, že je na dvoře sama a nikdo ji nesleduje. Pak zavřela oči, spojila ruce a soustředila se. Vzápětí ucítila, jak jí z kalhot začínají vylézat provázky, jež se utvořily z její duševní energie. Dva z nich vzala do rukou a vytáhla je celé. Chtěla chvíli trénovat. Na malou chvíli si připadala jako mažoretka, co si hraje se stužkami. Také se zkroucenými provázky točila ve vzduchu a zkoušela s nimi práskat.
   Když se trochu uvolnila, její pohyby už nebyly rázné a přímé, spíše připomínaly tanec. Dokonce se do svého soukromého tréninku tak zabrala, že vůbec nepostřehla, že už dávno není ve dvoře sama. Když se obrátila směrem ke vchodu do domu, uviděla udiveného mladíka.

   Bylo to stejné, jako když Naruto nachytal u jezírka tančící Hinatu. Rozhodla se, že prostě omdlí. Toushirou ji určitě nenechá spadnout. Jistěže ji zachytil. Heh, ty jsi ale pěkná mrška! Perlino svědomí se zachechtalo, ale dívka nehodlala couvnout, teď to přece byla skvělá příležitost, tak ji musí využít. Nechala oči pevně zavřené a nepohnula se, ani když ji Hitsugaya jemně pleskal po tvářích a zkoušel s ní třást.
   Ucítila jeho dech, jak se k ní přibližoval obličejem. Teď! Teďka to přijde! Určitě mě zkusí probudit umělým dýcháním. Pak to napětí ustalo a nahradil ho pocit, že se vznáší, který ale vzápětí vystřídalo zděšení. Kam mě to nese?
   Kdyby zkusila pootevřít oko, mohl by na její malý podvůdek přijít. Ne! Nepohne se, ať se bude dít cokoli. Zdálo se jí, že kroky se zastavují a pak jí Toushirou začal omývat obličej vodou. Zlostně zaprskala a otevřela oči.
   „Už jste v pořádku, Perla-san?“
   Dívala se na něho trochu ustrašeně a raději jen přikývla. Říkala si, že by na sebe zřejmě neměla zas až tolik tlačit.

   Příchod Ukitakeho

   Měla jsem ještě trochu obavy, že by si hlavní vedení mohlo chtít prohlídku v kanceláři zopakovat, takže jsem dnes pracovala sólo. Ozvalo se zaklepání. „Vstupte!“ Bělovlasý chlapík nahlédl dovnitř. „Pane Ukitake! Prosím, posaďte se. Ještě musím vyřídit jednu záležitost.“
   Nabídla jsem mu židli, nechala ho v kanceláři a spěchala za Abaraiem. „Poplach?“ protáhl a ušklíbl se.
   „Tyhle tři položky nejsou zaplacené. Vidíš, ta částka tady dole. Ale já za Mayurim nemůžu. Vyřídil bys to?“
   „Zajdu tam za hodinu,“ slíbil.
   „Dobře, ale vyžádej si to od Nemu, jeho zástupkyně. Spíš ti vyhoví.“
   Udiveně přikývl. „A kam jdeš ty?“
   „Za panem Ukitakem, právě přišel.“
   „Tak mazej, pilná včelko,“ uchechtl se Renji.
   Otočila jsem se ve dveřích. „Neremcej, stejně bys tu práci nechtěl dělat!“ oplatila jsem mu ironickým tónem.

   Ukitake mezitím přejížděl ustaraným pohledem velké množství navršených hromad. „Jak to jen může jedna křehká dívka zvládat?“ zeptal se, když jsem vešla.
   „To víte, kapitáne, taková práce se neudělá za den.“ Chtěla jsem dodat, že jim možná tak polovinu vrátím, až se budu vracet domů, ale nechala jsem si zajít chuť. „A copak to bude?“ nadhodila jsem s úsměvem.
   „Potřeboval bych co nejrychleji výkazy o škodách.“
   „To jsou… ehm… fialové štítky, že?“
   Pokýval hlavou. „Vidím, že vás informovali.“
   „Nebojte se, udělám je co nejdříve a dám vám vědět, abyste si pro ně mohl přijít, co říkáte?“
   „Lepší řešení bych nevymyslel!“ pochválil mě Ukitake a měl se k odchodu.
   Chvíli jsem se přehrabávala v lejstrech. Ukázalo se, že fialová zóna šéfa třináctky není tak žhavá, jak to ze začátku vypadalo. Bylo to nanejvýš deset lejster. Bude si pro ně moci přijít zítra.

   Po práci jsem zamkla kancelář a vydala se hned pryč. Dostala jsem čestné pozvání ke stolu Hitsugayi Toushira. Hvízdala jsem si oblíbené písničky a vůbec nedávala pozor na cestu.
   „Au! Dávej přece bacha!“
   „Promiň, já nekoukala… T.a.r.a.n.e.e?“ Usmála se, asi ji tu ostatní jménem neoslovovali. V jejích očích jsem ale spatřila podivný záblesk. „Jsi naštvaná?“ Skočila jsem do toho po hlavě.
   Černovláska rychle zavrtěla hlavou. „Na tebe ne. Divizáci mě vytáčej! Mám furt chuť někoho praštit.“
   „Tak jo. Co se takhle rozběhnout a srazit se hlavama?“ navrhla jsem bezelstně. Neřekla mi jménem, takže mě nepoznala, to bylo jasné hned.
   „Ježíš, ne! Já jsem to nemyslela vážně!“ zarazila se zarytá Orofilka a ucouvla.
   „Ale já jo. No řekni, kdo ti dneska dobrovolně nabídne berany, berany duc?“ Už jsem měla plán.
   „No tak jo!“ rozzářila se Tarush, opět jsem v ní poznávala tu trochu cvoklou holku. „A odkud teda?“
   „Z druhýho konce ulice,“ mrkla jsem na ni. Jestli mi ten plán vyjde, bude možná po problému, když ne, parádně to zabolí. Spoléhala jsem na Steevena, přestože ten o tom zřejmě ještě nevěděl.

   „Běžim!“
   Vyrazily jsme zároveň, a jak jsme se k sobě přibližovaly, nabíraly jsme rychlost, ale ke střetu nedošlo. Obě jsme se ocitly na zemi, T.a.r.a.n.e.e v trochu jiném úhlu, než bych od ní čekala. Před každou z nás stála další postava. Přede mnou upocený albín, který po mně zlostně blýskal očima, a na čele jsem mu mohla jasně číst: To jsem zvědavej, co provedeš za pitomost příště!
   Tarush chránila dívka. Měla kratší černé vlasy, vizáž gothičky a oblečení, které určitě mělo za úkol šokovat. A teď si dokonce uplivla.
   „Proč jsi ji zachraňoval? Schválně jsem se posunula, aby nabourala do tý zdi!“
   „Na to zapomeň, tý holce se ubližovat nebude!“ opáčil chladně mladík a přísně si ji přeměřil. „A co seš vlastně zač?“
   „Já jsem Mikami!“ prohlásila hrdě. „Jsem průbojnější já toho ufňukánka za mnou!“
   „Jsem Steeven,“ ucedil, aniž by ho o to žádala.
   „Pozor!“ vyjekla jsem, protože jsem si všimla, že černovlasá rebelka ho chce zasáhnout ohnivou pěstí. T.a.r.a.n.e.e už to také zaznamenala, obě jsme natáhly ruce před sebe zároveň. Než mohlo dojít k ráně, dvě postavy, kolem nichž se už začínala tvořit nebezpečná aura, se rozplynuly ve stejný okamžik.
   Černovláska se rychle zvedala. „Není ti nic?“
   „Ne, dobrý. Kdo to byl?“ zeptala jsem se opatrně.
   „To byla Mikami, moje schizofrenní dvojče. Nesnáším ji,“ prohlásila s odporem a v té chvíli už mi bylo jasné, že plán se nezdařil.
   „No, tak já ti měla Steevena představit taky dřív. Aspoň příště víme, že dělat čelíčko se nevyplácí.“
   Obě jsme se tomu zasmály. „Nezajdeme někam?“
   „Já bych ráda, ale už teď jdu pozdě,“ omluvila jsem se a spěchala k Toushirovu domu.

   Perla už mě vyhlížela. „Myslela jsem, že se ti něco stalo!“ prohlásila vyčítavě.
   „Já jsem se zapovídala s Tarush.“
   „A vzpomněla si?“ Ukázala jsem jí gestem, že se na to nemá ptát, a téměř neznatelně zavrtěla hlavou. Pochopila a poodstoupila od dveří. „Poprosila jsem je, ať na tebe počkají.“ Pak si mě prohlédla pozorněji. „Proč máš na pažích modřiny?“
   „Štrejchla jsem se o skříň.“
   Nebyla to pravda, bylo to kvůli klonům, co se nedokázaly vtěsnat pod stůl. Když se totiž klonu něco stane, přenese se to na jeho neklonové já. Je ale fajn, že tohle pravidlo neplatí, když je klon „zabit“.
   Už se dál neptala. Omluvila jsem se za zpoždění a posadila se ke stolu. Vesele se hodovalo, přestože bylo ve vzduchu pár rušivých elementů. Toushirou přejížděl pohledem z Matsumoto na Perlu. Na svou zástupkyni se kabonil, zatímco když stočil pohled k hnědovlásce, zatvářil se… kajícně?
   „Chtěl bych požádat o laskavost,“ řekl a svá slova směřoval ke mně. „Divize se ocitla v tísni. Potřeboval bych, abyste nám zkontrolovala dokumenty, které souvisí s financemi. Rád bych věděl, jestli můžeme očekávat nějakou platbu, nebo mám jít žádat o dotaci.“
   „To nebude problém,“ zamumlala jsem s plnou pusou. „Taky bych měla jednu prosbu. Můžu tady dneska přespat?“

   Hned po odnesení talířů si mě Perla odtáhla nahoru. Vypověděla jsem jí všechno, co se toho dne přihodilo.
   „Mikami?“
   „Jo, ale Tarush si nevzpomněla, že máme něco společnýho. Měla jsem se jí zeptat, na jaký divizi je.“
   „To tedy měla,“ uchechtla se. „Mám ti říct, co jsem prováděla já?“
   Samozřejmě, že jsem to chtěla vědět. Když mi to všechno pověděla, nemohla jsem se tomu nesmát. „No holka, ty máš teda pech!“ vyprskla jsem a dusila vzlyky.
   „Já s ním přece nechtěla flirtovat!“ ohradila se okamžitě.
   „Máš pech, že Toushirou chápe tak děsně pomalu,“ chechtala jsem se. „U toho jídla se tvářil jak ten největší hříšník.“
   „Hele, nech toho!“ zlobila se Perla a vzala do ruky polštář. Hned poté mi přistál na hlavě.
   „No jo, dyť já už mlčim,“ utrousila jsem, naposledy se pro sebe zachechtala a rychle se schovala pod peřinu. Tohle milé zvířátko by mě třeba taky mohlo chtít pokousat.

   Další den už byl opět stereotypní. Ukitake si vyzvedl svoje lejstra a na Hitsugayovi jsem pořádně zapracovala. Nutno ale říci, že jsem to tentokrát přehnala, možná proto, že se mi myšlenky neustále stáčely k Tarush a Mikami.
   Když jsem opouštěla kancelář, bylo už po setmění a ve tmě se obvykle dost špatně hledá. Po pár blocích mi bylo jasné, že jsem sešla z cesty. Chtěla jsem se vrátit zpátky k Byakuyově kanceláři a začít od znova. Po cestě nazpátek jsem ale zaslechla nějaký svištivý zvuk a pak všechno kolem potemnělo.

   Zavrtěla jsem se ve spaní a instinktivně se natočila na stranu, což jsem ale neměla dělat. Přepadla jsem přes okraj lůžka a ozval se tupý úder. Musím hned otevřít oči, napadlo mě. První, co jsem uviděla, byly moje ruce, natažené dopředu a strčené do klády. „Co to je?“ Pak jsem zjistila, že jen díky tomu jsem se nerozplácla na podlaze a nespadla z postele úplně. Potom mi ale podklouzly nohy a málem jsem to dílo dokonala.
   „Jáj!“ vyjekla jsem a zapřela se nohama o postel, potřebovala jsem se nějak vytáhnout nahoru. Nakonec to všechno skončilo přesně opačně. Když jsem se pak konečně zvedala ze země, padl mi pohled na mříže ve dveřích. Jak jsem se sem proboha dostala?

   Doběhla jsem k východu. „Haló! Můžete mi říct, co tu dělám?“ volala jsem na hlídače, který podřimoval na židli. „Tak, chlape! Mluvim s váma!“
   „Oni vám to řeknou, slečno,“ zabručel a znovu zavřel oči.
   Ozvaly se kroky, zpozorněla jsem. „Renji!“ vyhrkla jsem a chytila se mříže. Netvářil se přívětivě. Aha, já mu mám vlastně na veřejnosti vykat. „Promiňte, kapitáne…,“ začala jsem, ale přerušil mě mávnutím ruky.
   „Kašli na to.“ Zmlkla jsem, ten jeho tón mě vážně vyděsil. „Vy línej chlape, koukejte mi otevřít dveře, ať můžu za ní!“ zarámusil červenovlasý a počastoval hlídače vražedným pohledem.
   „No jo, no jo. Ustupte dozadu, slečno.“
   Poslechla jsem, bylo mi jasné, že mě hned tak nepustí. Ale co se vlastně stalo?

   Renji mě vyzval, abych si sedla na postel. „Dáš to dolů?“ Natáhla jsem k němu ruce.
   „Nemám klíč,“ odbyl mě a podíval se na mne. „Víš, proč tě zavřeli?“
   „Ani to nejmenší tušení,“ přiznala jsem popravdě.
   „Našli tě v domě s vymlácenými okny. Ležela jsi mezi střepy a spala.“
   Vytřeštila jsem oči. Kde přišel na takovou děsnou blbost? „Nic si nepamatuju. Jen mě šíleně bolí hlava.“
   „Hlava?“ Na okamžik zaváhal. „Teď mi řekni všechno, co víš.“
   „Vyšla jsem z kanceláře a vracela na ubytovnu. Musela jsem blbě odbočit, už byla tma. Chtěla jsem se vrátit a od tý doby mám vokno. Vlastně… počkej, ještě si vzpomínám na takovej divnej šustivej zvuk.“
   „Myslel jsem si to,“ zabručel Renji a smutně pokýval hlavou.
   „Dostaneš mě ven?“
   Povzdychl si. „Snad tě po výslechu pustí.“
   Přikývla jsem. „A… kdo mě našel?“
   „Kapitán Ichimaru,“ odpověděl vyhýbavě. „Už musím jít. Zjistím, jestli se dá něco dělat.“

   Když můj jediný spojenec odešel, natáhla jsem se na postel a dlouho přemýšlela. Tak Gin mě našel někde v rozmlácenym baráku. Bylo to celý nahraný? Stejnak by mi to nikdo neuvěřil, a ani nemám důkaz. Vážně divná situace.
   Ještě to odpoledne mě přivedli k výslechu. Byli tam všichni kapitáni a samozřejmě pan Yamamoto, kterému jsem se vůbec neodvážila pohlédnout do očí. Ruce mi neuvolnili, možná se báli, že bych utekla.
   „Víte, z čeho vás obviňují?“ zeptal se vrchní velitel krátce.
   „Jen něco málo,“ hlesla jsem.
   „V jedné z méně používaných divizních budov došlo dnes v noci k výtržnostem. Kapitán Ichimaru tam údajně našel ležet vás.“
   „Já si ale vůbec na nic nevzpomínám, pane! Říkali mi, že tam někdo rozmlátil okna, a já jsem přece neměla při sobě zbraň!“ vyhrkla jsem zoufale.
   Kapitáni kývali na souhlas, byl to argument v můj prospěch. „Povězte nám, co jste dělala, než vás našli,“ vyzval mě zástupce hlavního velitele.
   Zamyslela jsem se. „Kapitán Ukitake si přišel pro papíry, pak jsem třídila dokumenty pro desátou divizi a z kanceláře jsem odcházela po setmění. Bylo špatně vidět, ztratila jsem se a chtěla se vrátit. Pak si vzpomínám jen na nějaký divný šelest a ráno jsem se probudila v cele.“
   „A kam jste směřovala?“
   „Domů, na ubytovnu.“
   „A důvod?“
   „No, já…“
   Vtom se ozval Abarai. „Čekal jsem tam na ni.“ Překvapeně jsem se na něho podívala. „Už to nemusíme dál tajit,“ prohlásil, přešel ke mně a naprosto nečekaně mě políbil. Jen jsem zalapala po dechu.
   „Je to pravda?“ ozval se Sasakibe.
   „Ano,“ přikývla jsem. Jestliže Renji přišel s tímhle plánem, budu hrát jeho hru. Pro jistotu ještě zavolali hlídače, který potvrdil, že jsme se v té cele k sobě trochu víc měli.
   „Dobrá. Váš názor na tuhle situaci, Abaraii?“
   „Já myslím, že ta situace byla fingovaná. Shinigami mohl někdo omráčit a odtáhnout na místo činu, aby od sebe odpoutal pozornost.“
   „Ryokové?“ vyhrkla Soi Fong.
   „I to je možnost.“
   Byla to blbost, ale mlčela jsem. Vypadalo to, že mě osvobodí. „Přikláníte se k této možnost, slečno?“
   „Asi ano. Já vám přece nedokážu říct, kdo mě praštil a proč to udělal.“

   Proces dopadl v můj prospěch, byla jsem volná. Zdálo se, že panu Yamamotovi se alespoň trochu rozjasnila tvář. „Vydejte nařízení, že naši noví shinigamští důstojníci z lidského světa jsou povinni nahlásit techniky, které používají a všechny jejich projevy. Použijí-li při střetu nebo proti sobě kteroukoli jinou techniku, nechť je to bráno jako porušení zákona.“ Po tom prohlášení mi poklesla čelist. Tímhle nad námi vynesli ortel!

 

(Probudit se ve vězení není žádná slast.)

 

Poznámky na konec:

1. Nejsem si jistá, jestli se Taranino dvojčátko jmenuje Mikami, vím jen o tom, že to začíná na M, tak to případně opravím, až ji zastihnu ;-)

2. Slibuju, že vás nenechám čekat dlouho ;-)

19. kapitola - Diplomacie by Leonyda Styron

    Renji mě doprovodil až na ubytovnu. Zabořila jsem hlavu do polštáře. „Proč jsi to udělal?“
   „Protože bez alibi by tě nepustili,“ vysvětlil a zahleděl se z okna. „Je to mizerná situace. Zatracený ryokové!“
   Chtěla jsem odseknout, že to má na svědomí někdo jiný, ale včas jsem se zarazila. Mohlo by při tom vyjít na světlo spoustu pečlivě střežených tajemství a první z nich by bylo, že vím o těch ryocích víc, než by bylo zdrávo. Proto jsem se raději kousla do jazyka a mlčela.
   „Myslíš si, že nám to kapitáni zbaští?“
   „Budeš se muset hodně snažit,“ odtušil červenovlasý.
   „Jako by toho už tak nebylo dost, teď si ještě budu muset hrát na tvou přítelkyni.“
   „Jestli ti to dělá takový problém… v té cele je pořád ještě místo,“ dodal zlomyslně.
   „Abaraii!“ vykřikla jsem hněvivě a zaťala ruku v pěst. Kupodivu mě to uklidnilo. „Co myslíš, že se teď bude dít?“ řekla jsem už klidněji.
   „Musíme najít ryoky. Budou obzvláště nebezpeční, jestli začali tak náhle napadat Shinigami na hlídce.“
   Ty troubo! Vždyť to udělal Gin! Chtělo se mi křičet, ale neudělala jsem to, nadělalo by to opravdu velké škody. To už ale Abarai pokračoval. „Dneska tu u tebe přespím, kdyby jim náhodou svědectví zástupce kapitána nestačilo.“ Pokývala jsem hlavou. Proti takovým argumentům se moc protestovat nedalo.

   „Vážně jsi ho tu nechala přespat?“ vyzvídala Characterless a já se na ni zamračila.
   „To je vážně to jediný, co tě momentálně zajímá?“ Pozvedla jsem obočí a nakrabatila čelo. Krátce jsem se podívala na tři lejstra před sebou. „Myslim, že máme trochu větší problém.“ Pokrčila rameny, jako by se jí to vůbec netýkalo.
   „To je ale stejně strašně nespravedlivý,“ ozvala se Perla. „Jak mohli něco takového udělat?“
   „Obvinili mě, že jsem jim v jedný budově rozmlátila okna. Jsou fakt pitomý. Kdybych na to použila tlakovku, zůstane tam průstřel, prostě díra, nerozpadne se to.“
   „Řikáš to, jako bys to už někdy zkoušela,“ uchechtla se Chari.
   „Jo, zkoušela, ale ne tady,“ odpověděla jsem klidně. „Našel mě tam Gin a nahlásil to. Svedli to na ryoky a já tu historku podpořila. No, jenže stařík Yama si pak vymyslel todle.“ Ukázala jsem na lejstra na stole a otřásla se. „Kdyby tak šlo zjistit pomocí těch formulářů, kde máme zbytek party,“ vydechla jsem.
   „To nebude možné. Ptala jsem se Toushira,“ špitla Perla omluvně.
   „Hm, tak ne, no.“ Zatvářila jsem se zklamaně, všechno mě to neskutečně štvalo. „Já jsem vás sem sezvala, abysme něco vymysleli, protože když jim nahlásíme všechny jutsu, nezůstane nám žádná obrana.“
   „Hm, co mám asi tak říkat já? Mi zdřevění ruka, než jim vypíšu jenom polovinu těch mých narutovských technik!“ zaškaredila se Characterless. „A to jako fakt nehodlam.“
   „Dobře, tak se dohodnem. Je dobrý nahlásit i techniky, který děláte, když jste rozrušený. Nemusel to být první útok, protože…“¨
   Náhle jsem se zarazila, to zjištění mnou projelo jako blesk z čistého nebe. „Ten slizkej parchant!“
   „Co je, Leo?“ vyděsila se Perla okamžitě a chytila mě za ruku, možná si myslela, že se budu chtít kácet. Jenže já zírala do podlahy a mlčela, úplně strnulá.
   „Tak dovíme se to konečně, nebo si to necháš na další kapitolu?“ Characterless do mě šťouchla, což mi přece jenom trochu probralo.
   „Eh, cože? Jo, aha… No, totiž… byla jsem u třetí s papírama, Ichimaru dlužil prachy. A v tý zprávě nebylo napsaný, proč potřebovali tolik peněz. A Kira mi řek, že je předávali Mayurimu, takže je tu teorie, že to mohlo být varování.“
   „Prosim tě, proč by se zabejvali zrovna tebou? Seš postradatelná jako každej,“ zaryla si tmavovláska, což zamrzelo, nicméně se nedalo říct, že bych od ní něco takového nečekala.
   „Je to jedna z teorií, takže vyloučit to nemůžem. Musí se počítat se všema variantama.“
   „No jo, tak co teda s těma jutsu?“
   Zamyslela jsem se. „No, já osobně si nechávám klony.“

   Dumaly jsme nad tím docela dlouho. Došlo i k několika ostrým potyčkám, ale pěsti jsme nechaly v klidu. Bylo obtížné určit, které techniky mají bohům smrti zůstat skryté a které jim můžeme ukázat.
   „Budeš jim muset nahlásit Ino, protože u toho máš svědka,“ řekla jsem a vzpomněla si přitom na Kiru.
   „No, ale Sakuru si snad nechat můžu, ne?“ zakňourala Characterless otráveně, až nás to rozesmálo.
   „A co si nechat Hinatu? Ani to nevypadá jako ninjovská technika,“ navrhla Perla.
   „Jo, bude to vypadat nenápadně. A taky můžeš zapřít všechny techniky, co ovládají holky, protože ti nedokážou, žes je udělala ty, když budeš v jejich blízkosti. To máš Itachiho katon, Temarino fuuton, uchihovský iluze…,“ začala jsem vypočítávat na prstech, ale má společnice mě zdviženou rukou zarazila.
   „Jasný, chápu. Ale Oiroke si chci nechat,“ pronesla vzdorně.
   „Tak to by mě zajímalo, koho bys tu asi tak chtěla svádět.“
   „Třeba někoho, od koho budu chtít obstarat informace…“
   „No tak to teda promiň, ale jedinej, ke komu se nedostaneš ve svý pravý podobě, je Mayuri, a jestli se ti ho povede svést, tak před tebou smeknu,“ uchechtla jsem se.
   Ještě chvíli se naše trojice dohadovala, než jsme odsouhlasily Charino sexu jutsu a zatajení přeměny – klasické i živelné. Všechny jsme cítily, že nám bude prospěšná, a já nechtěla přijít o svou jedinou možnost ochrany.
   „A přidám jim křídla,“ rozhodla jsem se po pečlivé úvaze, protože obrovská netopýří křídla měla tu nevýhodu, že jejich zjevení se doopravdy nedalo naplánovat.
   Perla měla bohužel ten problém, že většinu svých technik ukázala Hitsugayovi, a my už teď nemohly důvěřovat vůbec nikomu. Nechaly jsme si samozřejmě úniková jutsu – kawarimi a jemu podobné. Ze zištných důvodů jsem zkusila taky utajit vyrobení druhé zbraně (iluze), něco takovýho se hodí vždycky.
   Co se týkalo zjišťování lokací ostatních, nebyly jsme o moc moudřejší. Představa hAnko v přední linii mohla být klidně vyvrácena, třeba nejde o jedničku, ale o druhou divizi. Chari přiznala, že „zapracovala“ (jéje, to slovo je děsivý) na Minatě a já se pochlubila objevem T.a.r.a.n.e.e. Hnědovláska sloužící pod Hitsugayou Toushirem mlčela, neměla co předávat.

   Čert nikdy nespí, a v případě Characterless to platí hned dvojnásobně. „Tak jak to bude s tebou a Abaraiem?“ vypálila hned, jakmile jsem navrhla, že změníme téma.
   „Nijak,“ opáčila jsem. „Prostě jsme teď pár.“

   Dnešní první pracovní zastávka byla v budově šesté divize. Čekalo mě v ní překvapení. Vypadalo to jako… dortík, zákusek. Chvíli jsem na ten pokrm zírala s vytřeštěnýma očima, a když se za mnou nečekaně zjevil Kuchiki, nadskočila jsem. Vyzval mě, abych se k němu obrátila čelem, a pak mi stiskl ruku a gratuloval.
   „Já… no… neberte to nijak… moc vážně… Renji se mnou určitě dlouho nevydrží. Jsem… strašná stíhačka,“ blekotala jsem. Nenapadlo mě, co říct jiného. Bylo mi strašně trapně a rudla jsem až za ušima.

   Vydala jsem se rychle za Abaraiem. „V těch účtech desítky je dluh, dvojitej. Potřebovala bych to vyřídit.“
   „Dneska ne,“ odbyl mě červenovlasý. „Mám svých povinností dost a krom toho… copak ti kapitán neřekl, že dneska se nepracuje?“
   „No… ne, asi to nestih.“ Pokrčila jsem rameny, bůhví proč ho to rozesmálo.
   „Večer je porada. Řekl mi, že ti mám vyřídit, abys tam přišla. Přijde velitelka druhé divize se svým doprovodem.“
   To bylo divné. Proč neřekl zástupce? No, dyť je to vlastně jedno. „Budeš tam taky?“ Přikývl. „Dobře, tak teda Zarakiho vyřídíme zítra a Mayuriho pak někdy. Radši už půjdu, práci v nemocnici mi neodhlásili, jak asi víš.“
   Uchechtl se a sklouzl pohledem na pásek s destičkou se znakem divize, který jsem měla připevněný na pravém předloktí. „Aha, zapomněl jsem, že tady vlastně pracuješ načerno,“ zašklebil se a šel mi otevřít dveře.

   Začínala jsem mít pocit, že zdejší důstojníci tady ve Společenstvu duší museli až doteď držet celibát, protože jsem nedokázala pochopit, že ten „nevinný románek“ vzbudil tak velkou pozornost. Samozřejmě, že se na mě sesypaly sestřičky, sotva jsem prošla vchodem.
   „Ale no tak! Přece z toho nebudete dělat takovou vědu,“ zabručela jsem, když mě zahnaly otázkami vztahujícími se k domnělému „vztahu“ do kouta. „Poslyšte, paní zástupkyně, nemyslíte vy takhle náhodou na kapitána Izuru?“ mrkla jsem na Isane, protože mi neuniklo, jak se tvářila ten den, kdy jsem prohlásila, že jsem Kirovi přerazila nos. Uhnula pohledem, a aniž by se na mě podívala, přidělila mi práci. Hm, tak to jsem zřejmě trefila do černýho.

   Svých pět minut slávy jsem si musela užít s plnou parádou. Kam jsem se hnula, vždycky někdo poznamenal něco o mně a Renjim. Měla jsem sto chutí vlítnout za ním do kanceláře a vrazit mu pár výchovných za to, co tak neuváženě vypustil z pusy před celým soudním dvorem Společenstva, ale neudělala jsem to. Nemělo by to smysl. Spíš jsem začala přemýšlet o tom, co se odehraje večer a proč tam mám přijít já. V duchu jsem se děsila představy oslavy zásnub, ale vzhledem k tomu, co se teď kolem mě dělo, by mě to ani tolik nepřekvapilo.

   Dnes se mi nedařilo spojit s Perlou ani Chari. Seděla jsem na židli, třela rukama o sebe a pokoušela sama sebe uklidnit. Renji obcházel kolem stolu a něco si pro sebe mumlal. Velitelka druhé divize už měla dorazit každou chvíli, Byakuya jí šel naproti.
   „Takže ty vážně nevíš, co se tady má řešit?“
   Červenovlasý se na mě překvapeně podíval a pak si povzdychl. „Kapitán nám to určitě včas prozradí.“
   Trochu jsem o tom pochybovala. Abarai se tvářil dost nervózně a já se nechtěla střetnout se Soi Fong. A potom se otevřely dveře a do nich vstoupila…
   „T.a.r.a.n.e.e?“ vydechla jsem udiveně a sklouzla pohledem k její poněkud rebelské uniformě, která neměla vůbec nic společného s úborem likvidačního sboru.
   „Hai, kolegyně,“ zazubila se oslovená a znalecky omrkla stůl. „Takže… kde sedíme?“
   Renji se vzpamatoval rychle a nabídl jí místo. O chvíli později dorazil Kuchiki a velitelka druhé divize, byli zabráni v družném rozhovoru.

   Ukázalo se, že můj nadřízený mi dal volno proto, aby mě večer nebolela ruka, protože se ze mě stala vrchní zapisovatelka tajné schůze.
   „Musí se začít něco dělat! Ty zprávy o ryocích nejsou přece čerstvé. Kdyby nebylo těch Hollow, už dávno bychom je pochytali,“ prskla Soi Fong a poklepávala rukou o stůl.
   „Musím uznat, že mi nedochází smysl jejich počínání.“
   „To mně taky ne!“ ozvala se znenadání Tarush. „Kdyby jim šlo o něco velkýho, tak přece provedou únos a nebudou se snažit narafičit past. Ryoka přeci nepotřebuje alibi.“
   Kuchiki se na ni překvapeně podíval a nebyl sám. Soi Fong se uchechtla. „Zapomněla jsem vlastně říct, proč jsem přivedla tuhle dívku a ne svého zástupce. Je neobyčejně bystrá, má skoro zvířecí instinkty a umí rychle jednat! Pro Společenstvo je opravdu přínosem.“
   Kuchiki uznale pokýval hlavou, ale byl to jen trik, jak zakrýt ten obrovský šok. Já jsem trnula, oči mi přejížděly z jednoho na druhého a svírala jsem pěsti pod stolem. Renji mi stiskl paži, nebylo to ale milostné gesto, nýbrž varování. Je mi jasné, že se bál, abych neudělala něco nepředloženého.
   „Proč si myslíte, že v tom nejsou ryokové?“ obrátil se Byakuya k černovlasé Orofilce.
   Zavrtěla hlavou. „Když jsou tu cizí, neví určitě nic o tom, jak to tu chodí, leda by jim pomáhal někdo zvenčí.“
   Musela jsem zatnout zuby. Renji už mě pustil, protože by si nepochybně všiml, kdybych sebou znenadání cukla. Snad teď nechce prozradit Ganjuovu sestru a Uraharu? Toho jsem se ale doopravdy obávat nemusela. Rozvinuly se sice dvě debaty a obě byly podnětné, ale Tarush nic neprozradila, možná ten zlomový moment, kdy nám hAnko se sorafay kladly na srdce, že prozrazení jakékoli zápletky z anime ohrozí život nás všech, tomu napomohl. Třeba se díky tomu udělal holkám v hlavě blok, což jim zajišťovalo určitou ochranu a bylo to plus pro nás tři vědoucí.
   Kuchiki se Soi Fong (a Renji se k nim občas taky přidal) se dohadovali, jestli jsou tedy ryokové navedení, anebo (a to by byl daleko větší problém) to zosnoval někdo uvnitř Společenstva. Kuchiki to zásadně odmítal, Renji naopak zastával názor neutrálního skepticismu (což znamenalo, že obojí je přitažené za vlasy). Napadlo mě trochu tu trojici pošťouchnout, ale to by se taky mohlo obrátit proti mně. Místo toho jsem radši zapisovala každou hypotézu, kterou někdo z nich ostatním vysvětloval. Nebyla jsem si jistá, jestli by tu diplomacie byla něco platná. Pokradmu jsem pozorovala T.a.r.a.n.e.e. Zjevení Mikami nepomohlo, stále si na mě nepamatuje. Hudba také nebyla vodítkem, její ohnivá jutsu a kočičí reflexy mi nepomůžou ten oříšek rozlousknout. Znovu jsem se na ni zkoumavě zadívala. Zřejmě mi zbývá jediné… Musím někde sehnat živýho hada.

 

(Velitelka druhé divize a naše milá Tarushka jsou si povahově docela dost podobné...)

 

20. kapitola - Přehmat by Leonyda Styron

   „Fakt mě to hrozně mrzí, Perlí,“ vzdychla jsem si, když jsem hnědovlasou opět navštívila. „Je mi děsně trapně, že jsem takhle blbě strhla celou pozornost na sebe. I když… pravda… taky to pár lidem není po chuti, že jsem ulovila podkapitána,“ prohlásila jsem omluvně.
   „Chápu,“ odvětila Perla tiše. „Nebylo by dobré, kdyby nějak vyšel najevo ten vřelý vztah s Hitsugayou.“ Pak se rozesmála. „Chová se teď opravdu podivně. Mám dojem, že se chce blíž seznámit s naším lidským světem.“
   „No, nevim, jak ty, ale bylo by dobré mít ho na své straně. A já abych teď litovala, že Renjiho nenapadlo vymyslet lepší alibi.“
   Pak jsem jí v krátkosti vypověděla všechno, co se stalo včera večer s výjimkou svého nového plánu, protože jsem ještě nevěděla, jak ho uskutečnit. „A nech si to pro sebe, jo? Je to totiž tajný.“

   Characterless si umínila, že Minatu „dostane“ přes zbraně. Domluvily se na společném tréninku, a jakmile měly po práci, zašly na cvičiště těsně za budovou jedenácté divize. Obě si připravily zanpakuty, Minnie zřejmě netušila, že ta Charina je ve skutečnosti její, neb jí ji stále ještě nevrátila. Možná to byl jenom její taktický tah, třeba doufala, že ten kus kovu pozná. Domluvily se, že jejich zápolení bude ryze přátelské. Ukázalo se, že tmavovláska má co dělat, aby se vyhnula Minatiným útočným výpadům. Její přirozená bojovnost jí však brzy napověděla, jak se bránit, proto se nakonec síly vyrovnaly.
   „No teda! Netušila jsem, že jsi až takhle dobrá,“ pokývala uznale hlavou Minata.
   „No to víš, to jsou ty skrytý vlohy,“ uchechtla se už značně zpocená Characterless.
   Na chvíli odložila zbraň a zkoušela ji zasáhnout Hinatiným jutsu. Minata jí hbitě uhýbala, a až při posledním pokusu Chari dostat „nepřemožitelnou“ na lopatky nebyla dostatečně rychlá. Tmavovláska překvapeně zamrkala, protože takhle jí zasáhne chakrovou ranou srdce a to by mohlo skončit… Ne, to nemůže připustit! Na poslední chvíli strhla vlastní ruku stranou a zasáhla jenom dívčino koleno. Obě na sebe zůstaly nechápavě zírat. Minata vypadala, jako kdyby se zrovna praštila do hlavy, taková mírně dezorientovaná. Právě jí totiž hlavou probíhala vzpomínka.

   Characterless a univerzální bojovnice běžely lesem. „Nemůžu uvěřit, že ten zmetek Kakashi nás vážně nechá nahánět ANBUáky!“ zabručela tmavovláska a sevřela ruku v pěst.
   „A co kdyby ses přeměnila do Kakashiho a řekla jim, že se to ruší, až se objeví Elitní?“ navrhla Minata a ještě trochu zrychlila.
   „No páni, tobě to dokonce pálí!“ odfrkla si Chari. „Jako bys nevěděla, že ve stresu se soustředit neumim a za běhu už vůbec ne! Navíc by ses musela někde schovat.“
   Prudce zastavila a začala ihned zkoušet přeměnu. Druhá dívka si rychle vyhledala úkryt za blízkým balvanem, dostaly se teď na volnější prostranství, ohraničené jen několika stromy. Odtamtud pozorovala, jak se její společnice mění na Shinobiho pomlčka trýznitele „nevinných“ dívčích duší a hlavně těl.
   Chari se uchechtla, vypadala věrohodně, teď už jen nasadit stejný kritický výraz a bude to dokonalé. Jenže když se objevili ANBU, pravý Kakashi byl mezi nimi. „Já se na to můžu vy…!“ Tlumeně zaklela a náhodně stočila pohled do strany. V té chvíli uviděla, jak jeden z ANBU pokládá do blízkosti Minaty předmět, z něhož se kouří. Mohla to být jen obyčejná dýmovnice, ale třeba taky ne. A když teď na tu holku křikne, může to dopadnout ještě mnohem hůř.

   Rozhodla se okamžitě. Rozběhla se do strany, v běhu pečetila, stále soustředěná na jedno místo. Ve chvíli, kdy se přeměnila, prudce strčila do Minaty a přikryla rukou tu nebezpečnou hračku. V příští vteřině ji skupina ANBU strhla k zemi a podržela ruce za zády.
   „Hej! Vám hráblo nebo co?“ prskala Characterless, protože jí nedocházelo, co je špatně.
   Minata otevřela oči a místo další otaku uviděla Sasoriho, loutkáře z Akatsuki. Kakashi se k nim ihned vrhl. „Nechte toho, to je přece ta holka, co jste jí měli chytit!“ zlobil se.
   „Ale… to umí na sebe vzít i podobu zločinců?“ podivil se jeden z elitních bojovníků.
   Kopírovací Shinobi zavrtěl hlavou. „Má schopnost vzít na sebe jakoukoli podobu.“
   ANBU otráveně zabručeli a dívku pustili. Ta se krátce podívala na svou ruku, na níž nebyly žádné známky zranění. „Aha, takže to byla dýmovnice.“ To už k ní ale Minata natahovala ruku…


   „Díky, parťačko,“ vydechla tmavovlasá bojovnice a natahovala k Characterless pravačku. Měla přitom v očích tak zvláštní výraz, až Chari zamrazilo.
   „Proč mám pocit, že už jsem to někdy slyšela?“
   „Já ti tenkrát zapomněla poděkovat.“
   „Tenkrát?“ Teď byla druhá dívka dokonale zmatená.
   „No, jak nás honil Kakashi a Elitní. Vzpomínáš si, co jsem ti tehdy řekla? Kamarádky…“
   „…do konce výletu,“ vydechla tmavovláska. Ale to by znamenalo, že… „Ty si mě pamatuješ!“
   „Jo, ale hrozně mě začíná bolet hlava.“
   „Tady ti to říct nemůžu,“ zabručela Characterless a pak ji něco napadlo. „Předstírej, že mě chceš zabít.“

   Renji splnil slovo a dělal mi čestnou stráž na cestě do Mayuriho kanceláře. Musím přiznat, že zblízka vypadal ještě děsivěji, než jak ho vykreslovali v anime.
   „Copak tu chcete?“ vyštěkl, sotva nás Nemu vzala dovnitř.
   „Posílali jsme zprávu před dvěma dny,“ řekla jsem opatrně.
   „Hm, zavádí se tu divné novoty!“ rozčiloval se vědátor a shlížel na nás skutečně kritickým pohledem.
   Bez větších průtahů jsem mu strčila pod nos smlouvu. „Kapitán Hitsugaya to potřebuje nutně splatit.“
   Krátce se na ten kus papíru podíval a pak se uchechtl. „Ten dluh ale není můj.“ Prohrábl se ve svém inventáři a našel kopii k tomu dokumentu. „To je záležitost Urahary Kisukeho.“
   Zatvářila jsem se podezřívavě a vzala papír do ruky. Okamžitě se mi v hlavě ozval syčivý hlas. Ten podpis je falešnej. Jen se podívej, jak se liší signatura od zbytku tý smlouvy.
   Máš pravdu. Takže ho obviním z podvodu.
   Zbláznila ses? To chceš, aby tě našli někde ležet s nohama nahoře?
   Měl pravdu, klidně by to tak skončit mohlo, známe přece Mayuriho. Sevřela jsem papír v prstech, a co nejlhostejněji se zeptala: „Kdo je Urahara Kisuke?“
   Renji sebou trhl, pak ale zamumlal: „To je předešlý kapitán výzkumné divize. Opustil Společenstvo už před mnoha lety a schovává se před námi v lidském světě. Je tam… ehm… uznávaným obchodníkem.“
   „To jistě,“ odfrkl si Mayuri. „Přece po mně nebudete chtít, abych platil jeho dluhy?“ vyštěkl dotčeně.
   „Tak měl byste, když jste to po něm převzal,“ namítla jsem logicky.
   „Vyloučeno! A zmizte, než vytáhnu elektrody a začnu vás smažit!“
   Abarai mě vzal za rameno a naznačil, že setrvávat zde dál nemá valný smysl. Přikývla jsem.

   Naše kroky mířily za Zarakim Kenpachim. „Na velitele dvanáctky platí jen nařízení pana Yamamota.“
   „Dobře, tak zkus nějak zajistit, aby se ty smlouvy prověřily pořádně. Mám takovej dojem, že jsou zfalšovaný.“
   Uteklo mu z pusy slůvko údivu, pak ale vzal za kliku a uvedl mě do Zarakiho království. Nebylo mi lehko u srdce, když jsem měla znovu stanout tváří v tvář agresivnímu obrovi.
   „Hm, co chceš, pískle?“ pozdravil mě, Abaraie si zatím nevšímal.
   „No, my přinesli…“ Začala jsem mluvit a tajně doufala, že tu někde uvidím Minatu. Rozzlobené hlasy zvenčí nás ale přerušily. Okamžitě jsme všichni tři vyrazili tím směrem, to už hromotluk Renjiho zaregistroval.
   „A kde ses tady vylíh ty, Abaraii?“ prohlásil udiveně. Červenovlasý pokládal za vhodné mu neodpovídat.
   Před námi se naskytla prapodivná scéna. Minata rozzuřená na nejvyšší míru klečela u Characterless, hlasitě vysílala všelijaké kletby a pokoušela se s ní lomcovat, druhá dívka jí dost peprně odpovídala a snažila se vyprostit z jejích spárů.
   „Takže nehoda, jo? Měla jsem vědět hned, že mi na tobě něco nesedí!“ vřískala tmavovlasá bojovnice a pouštěla hrůzu na svou společnici.
   Zaraki k nim klidně přistoupil a pak je od sebe odtrhl. „Hele, běžte si ty problémy vyřizovat jinam! Na tohle fakt nejsem zvědavej,“ zavrčel a dívky se hned poslušně zvedly.
   „Tak pojď, vyřídíme si to ručně,“ zabručela Minata, chňapla Characterless za ruku a táhla ji pryč. Ta kývla hlavou směrem ke své rozzuřené společnici, přitom do mě zabodla pohled. Pochopila jsem a oddychla si. Tak už jsme čtyři.

   Mladý kapitán Hitsugaya se před Perlou zjevil naprosto nečekaně. „Chceš se mnou vyrazit do terénu?“
   Překvapeně zamrkala. „Cože?“
   „Hledám někoho schopného, kdo necouvne, když se na něj sesypou Hollow. Asi dva kilometry odtud mají problémy,“ odpověděl klidně, přitom jí hleděl zpříma do očí tvrdým pohledem.
   „A já…“ Pak se ale hnědovláska zarazila, sevřela ruku schovanou za zády v pěst a řekla důrazně: „Jdeme!“

   Nemohla uvěřit tomu, že ji vzal s sebou na záchrannou výpravu. To znamenalo, že jí věří a… že se o ni nebojí. To bylo uspokojivé a příjemné zjištění. Brzy dorazili na místo, bylo třeba rozhodnout se opravdu rychle. Hnědovláska měla pocit, že zahlédla Lenuru a Ketsueki, ale to mohl být omyl. Dvě skupinky bojujících byly naprosto nesynchronizované. Jednotka velitele Ukitakeho se z neznámého důvodu (ale Perla samozřejmě věděla proč) vyhýbala kapitánovi Komamurovi.
   V příští chvíli na ně ze strany zaútočil Prázdný, ale byl sražen k zemi duchapřítomným Toushirem. „Přestaňte se kochat, Shinigami!“ vyštěkl a postavil se jí po boku.
   Blýskla po něm očima a vytrhla z kalhot provázek, kterým zasáhla nejbližší obludu. Už chápu, proč tu potřebují posily.

   Společnými silami zachránili, co se dalo. Perla se za každou cenu snažila dokázat Toushirovi, že se na ni může spolehnout. Ten se k ní choval jako k sobě rovné, což ji naplňovalo zvláštním uspokojením. Když bylo po všem, jednotky se rozprchly a zůstali jen velitelé.
   „Došlo k velkým zmatkům,“ omlouval se Ukitake. „Měli jsme krýt zadní cestu, ale nepředpokládali jsme, že posily dorazí právě v tom směru.“
   „Vaši vojáci jsou banda splašenců, Ukitake,“ zabručel mohutný bojovník. „Bránili nám srdnatě, abychom se k Hollow dostali, a pak sem přiběhne Hitsugaya s doprovodem a zahanbí nás všechny. Výborná práce, slečno.“
   „Děkuji… pane,“ špitla a dotkla se nabízené rukavice, v níž se skrývala Komamurova obrovská ruka. Pak se jí ale zablýsklo v očích a zářivě se usmívala. „Bylo mi ctí.“

   Hnědovlasá si pročítala zápisy v deníku. Za poslední dny se toho událo pramálo. Uběhlo pár hodin od chvíle, kdy se dozvěděla, že Minata je dalším členem jejich tajného spolku. „Chci taky něco dokázat,“ vzdychla si, znovu prohlédla stránky deníku a pak se rozhodla.

   Vydala se pryč z domu, ještě než nastala tma. Chtěla najít tu opuštěnou budovu, kde našli její kamarádku. Mohly by tam být nějaké stopy. Neuvědomila si ale, že je přeci jen pozdě a dnes se setmí dříve. I když na všechno padla tma, kráčela hrdě vpřed, teď ale držela v ruce jedno ze svých silnějších chakrových lanek. Zaslechla podivný šramot, jako když se někdo příliš rychle přesouvá na jiné místo. Zamračila se a práskla provázkem do strany, ozářené místo bylo prázdné. Znovu uslyšela svist, práskla provazem do druhé ze stran, už držela lanka v obou rukách. Má už jen dvě možnosti, odkud by dotyčný mohl vést útok. Nakonec zvolila jednu z variant a praštila provázky o sebe pěkný kus nad hlavou s myšlenkou, že nepřátelští Shinigami rádi skáčou vzduchem. Ozvalo se zapraskání, ale nic víc. V příští chvíli ji kdosi udeřil zezadu prudce do zad, až ztratila vědomí a dopadla na zem.

   Když se probudila, skláněla se nad ní známá ustaraná tvář. „Co se tu stalo?“
   Dívka chvíli přemýšlela, než odpověděla. „Byla jsem napadena… ze zálohy,“ řekla tiše a zadívala se do zelených očí, ve kterých se zlostně blýskalo.
   „A co jsi dělala tak pozdě na ulici?“ vyhrkl zlostně.
   „Zabloudila jsem,“ odříkala větu naučenou v pokoji. „Hledala jsem ubytovnu čtvrté divize.“ Snažila se přitom nemrkat. Provalená lež by mohla mít nepěkné následky.

 

(Minata je další napravená :-D)

 

21. kapitola - Ryuuhime by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Je dlouhá :-D muhehe

   „Tarushce musíš pořídit hada!“ ozvala se Minata a natáhla si nohy po celé délce postele.
   „No jo, Minnie, už mě to taky napadlo a zrovna přemýšlím nad tím, kterýmu z důstojníků ho šlohnout,“ prohlásila jsem otráveně a střelila pohledem po Characterless, kterou zřejmě rozesmálo, že mám depku. „Začíná se nám to komplikovat.“
   „Jo a v čem?“ opáčila tmavovláska.
   „V tom, že mám dojem, že to na mě narafičili, protože odmítám uvěřit tomu, že bych byla náměsíčná a měla v tomhle stavu chuť rozbíjet vokna.“
   „Pche, to znělo egoisticky,“ uchechtla se Chari a přísně si mě přeměřila. „O tom, co se stalo v anime, víme akorát my a dost pochybuju, že by se Gin s Aizenem nějak domákli, že o nich víme.“
   Rezignovala jsem. „No fajn, mysli si, co chceš. Heleďte, co kdybyste raději zkusily vymyslet, jak najít zbytek, nebo aspoň kde schrastit toho pitomýho plaza,“ houkla jsem na ně, protože někdo byl přede dveřmi a bušil do nich jak šílenec.
   Otevřela jsem a dovnitř vpadl malý kapitán s drobnou hnědovláskou v náručí. „Kapitáne Toushirou?“ Sjela jsem ho podezřívavým pohledem. „Co se jí stalo?“
   „Napadli ji,“ vydechl Hitsugaya, všechny jsme zalapaly po dechu. „Řekla, že měla namířeno sem.“
   Podívaly jsme se po sobě. „Jo, no, čekaly jsme na ni, a zrovna jsem chtěla jít ven, mrknout se, jestli už se neblíží, že jo, holky?“ Minata i Characterless rychle přikývly.
   „Dobrá, jdu to oznámit vedení. Mám se sem pak vrátit?“ zeptal se Toushirou a bylo na něm vidět, že má zlost, ale že je i trochu v šoku.
   „Ne, to je dobrý, my už jí pohlídáme,“ zamumlala jsem a stejně neohrabaně ho vyprovodila. Když za ním zapadly dveře, byla jsem v obličeji bledší než obvykle, a Perla se zrovna hlásila o slovo.
   „Já jsem…“
   „Ticho! Hezky si tu lehni, motáš se. My si zatím promluvíme.“ Chtěla jsem zbytek vytáhnout na chodbu a poradit se, co dál, ale hnědovláska odmítla poslechnout.
   „Ty si pořád myslíš, že jsem křehká a nic nezmůžu!“ rozkřikla se. „Jenže já už nejsem malý dítě!“
   „Ale, Perlo, to přece nikdo…“ Pak jsem zmlkla a tázavě pohlédla na ostatní. Jasně, že jsme si myslely přesně tohle a bylo dost těžké říct něco na obranu. A to už dívka doutnala, z očí jí sršely blesky, dokonce se zvedla z postele.
   „A jak vám mám dokázat, že taky za něco stoj…“
   „Třeba tak, že přestaneš padat,“ zabručela Minata a nastavila hnědovlásce záda, když zavrávorala. „A dost! Budeš ležet, už jsem řekla,“ dodala po chvíli a sledovala ostřížím zrakem, jestli se nepokusí její přímý rozkaz porušit, já zas hypnotizovala pohledem Characterless.
   „Klidně se snaž, tý omluvy se nedočkáš,“ ušklíbla se a stočila pohled k Minatě.
   „Fajn, no, si nemyslete, že tady jde jenom o mě,“ vzdychla jsem si.
   Minata zatím ohmatávala Perle hlavu. „Někdo tě pořádně praštil do zátylku, víš to?“
   Přikývla. „Neviděla jsem ho, ale bojovala jsem s ním,“ prohlásila, úsměv od ucha k uchu.
   „Bojovala?“ Pokoušely se o mě mdloby.
   Chari mě svým gestem přátelské ruky na rameni zrovna moc nepovzbudila. „Neber si to tak, maminko.“
   „Jaká zas maminka?“ vyštěkla jsem. „Hele, ty seš v bezpečí, tebe její máma nerozcupuje na kousky, jestli se holce něco stane.“
   „Ten tvůj záchranářskej komplex už mi začíná lízt krkem!“ zavrčela Characterless a vrhla po mně znechucený pohled.
   „Kdyby sem tenkrát nebyla tak neopatrná, ani jedna z vás tady nemusela bejt,“ uklouzlo mi a vzápětí jsem si to uvědomila a příšerně zrudla.
   Chari se toho chytla. „A tohle jsi myslela jak?“
   Co teď? Říct pravdu? Za to mě zlynčujou. Vymyslet nějakou báchorku? Na to mi zas tmavovlasá nedá čas. Na rozhodování jsem dostala sotva pár vteřin.
   „No tak vyklop, co nám tajíš!“ zasyčela nepřátelsky.
   Poklepala jsem si na bolavé rameno. „Totiž… už jsem tady, na pozemcích Společenstva, jednou byla. Stalo se to ve spaní a…“
   „Tak prr, snad nám nechceš namluvit, že když jdeš spát, otevíráš nějaký zakázaný brány nebo co!“ čertila se tmavovláska a propalovala mě pohledem. Čekala jsem takovou reakci, ale i přesto mě to zamrzelo.
   „To neovlivnim. Začalo to jako sen a pak najednou jsem zjistila, že kolem jsou zdi, který na dotek studí.“
   „No jo, bezvadný! Tak mi teda prozraď, čím to je, že ani jedna z nás, co jsme skončily v Naruto světě, tyhle věci neprožívá. Co je na tobě tak extra?“
   Jedovatá slina, ale nic neobvyklého. Pokrčila jsem rameny a chtěla namítnout, že v tom nejedu sama, ale jediný pohled na Perlu mi prozradil, že stáhnout ji s sebou by byla osudová chyba. Mlčela jsem, což tmavovlásku vytočilo. Skočila po mně a pokoušela se mě zaškrtit.
   „Dej… ty pracky… dolů!“ sípala jsem a přemýšlela, jak ji ze sebe skopnout, abych jí moc nezmrzačila.
   „Hele, tak jí aspoň nech domluvit!“ houkla na ni Minata. „Kdyby se tím chtěla jenom chlubit, nebude nám to říkat v takovýhle situaci. Tak kdo tě tu načapal?“ zeptala se věcně.
   „Gin s Abaraiem. Tu furt se otvírající a mokvající polízanici na rameni mam od Renjiho zanpakuty.“
   „Ichimaru? Já tě…!“ Chari se ke mně vrhla znovu, začaly jsme se na zemi přetahovat. Zahlédla jsem Perlin pohled, byla vyplašená, a Minnie vypadala, že jí to ani nezajímá.
   „Kruciš, tak už toho nech! Odpravit mě můžeš až doma!“ zavrčela jsem a nakopla ji do stehna.
   „Mrcho,“ ucedila, ale pak zřejmě usoudila, že ta lekce mi stačila. Otřela jsem si čelo a tázavě pohlédla na ostatní.
   „Řekni všechno, nebo už s tebou nemluvíme,“ zaútočila Minata a mně nezbylo, než přiznat Ishidu a vřelý vztah s ryoky a to, že Gin se mohl na tu osudnou noc rozpomenout.
   „Držte mě, nebo jí pudu škrtit znova!“ vyštěkla Chari. „Takže kvůli tobě se na Animefestu vyrojili Hollow?“
   „Tak to zas prr, já je sem nevolala!“ ohradila jsem se ostře. „Laskavě na mě nezkoušej svádět každou katastrofu, protože tak mocná fakt nejsem.“
   Zvedla jsem se, otevřela nejbližší okno a vystřelila z ruky tlakovou střelu, která o chvíli později zazářila v dálce a rozplynula se. „Radši se starej o to, jak se ochránit, protože příště můžou napadnout tebe,“ odsekla jsem vztekle a přidala rozplynuvší se vzdušné kouli kamarádku. Pak jsem okno zavřela a sesunula se na nejbližší postel. „A už se mě na nic neptejte, nechci o tom mluvit.“
   „To bude v pohodě,“ uchechtla se Minata. „No jen si to vem… tebe svádí Abarai, Perlu zas Hitsugaya…“
   Při těch slovech hnědovláska vylétla jak čertík z krabičky. „Jak to víš?“
   „Chari vás nechtěně sledovala, bylo to asi předevčírem. Jak tě držel za ruku a něco ti ukazoval.“
   Dívenka se zastyděla. V duchu se peskovala za to, že si nechala vyprávět o shinigamském světě takhle „na veřejnosti“.
   „No a mě a Characterless má na seznamu odepsaných zase Zaraki. Prostě najdem zbytek a zdejchneme se dřív, než si dají dvě a dvě dohromady a Aizen vyvraždí Centrum.“ Obdařila mě významným pohledem.
   „Kdyby to bylo tak snadný, už jsme dávno všichni,“ zabručela jsem a následně zaúpěla. „Do háje.“ Snažila jsem se zakrýt prýskající rudou tekutinu, ale ostřížímu zraku naší mistryně válečníků to neuniklo.
   „Už ti to zase teče. Honem nějakej hadr!“
   „Ne, to je dobrý, to nemusíš…“
   Chtěla jsem se schovat pod peřinu, ale to už mě Chari chytla za rameno a volnou rukou šmátrala kolem, aby našla větší šátek. „Neutahuj to tolik!“ zaúpěla jsem a nevěřícně sledovala, jak mi omotává zbytek látky kolem paže.
   „To máš kvůli tomu, aby to nespadlo.“
   „No jo, ale takhle tu ruku ani nevohnu, chytrolíne.“
   „Tak s tím jdi do nemocnice!“ urazila se a obrátila se ke mně zády. „Dyť já se nemusim vůbec snažit, když na to přijde,“ bručela si pro sebe.
   „Když přijdu za Unohanou, tak přijdou na to, že to udělal důstojník,“ vzdychla jsem si.
   „Aha. A to to jako doteďka nezjistili?“
   „Ne, žádný testy mi nedělali, akorát zajistili ruku, aby se to zase neotevřelo,“ dodala jsem na vysvětlenou, lehla si na bok a obrátila se k dívkám tak, abych na ně pořádně viděla. Až do rána jsme se pak dohadovaly, jak zabránit tomu, aby nás divizáci zatáhli do svých nekalých plánů.

   Zaraki se zlobí

   Kenpachi si pozval Minatu i Characterless na kobereček. „Tak, budu stručnej. Vašeho divnýho chování už mám plný zuby. Potřebuju zaučit nový důstojníky. Já na to čas mám, ale nechce se mi to dělat, a vy se tu akorát tak flákáte. Takže tahle bojovnice,“ ukázal na Minatu. „…se postará o tréninky a ty jí budeš dělat záskok a zapisovat body.“ Hodil po ní příručku s názvem Shinigamské techniky v praxi a ušklíbl se. „Tak padejte, za hodinu ať jste na čtvrtym cvičišti.“ Bylo jasné, že nechce slyšet námitky.
   Minata se podívala na číslo na seznamu a musela si hned sednout. „Chce mě nechat rozkrájet divizákama,“ vydechla si. „Ten chlap je normální úchyl!“
   „Hm, to neni přesný. Spíš je to jenom normální sadista,“ uchechtla se tmavovláska. „A já ti asistovat nebudu, to je akorát ztráta času. Spíš bude lepší hledat další „partnery“, takže já se v příhodný chvíli zdejchnu,“ zašklebila se.
   „Takže mě pošleš na smrt,“ zabručela Minnie otráveně a zvedla se. „To ti teda pěkně děkuju.“

   Cvičiště s velkou plastovou čtyřkou bylo plné. Muži, ženy, děti, i když v anime je věk vždycky jen relativní pojem. „Aha, dobře… tak se mi rozdělte podle toho, kdo z vás je nejslabší,“ navrhla Minata bezelstně, mělo to však stejný účinek, jako kdyby začala píchat do vosího hnízda. „Hej, klídek! Jestli hned nedáte pokoj, tak vás rozdělím podle pohlaví!“ čertila se hnědovláska. Nakonec udělala několik týmů, které měly bojovat mezi sebou, a ona pak bude zápasit s vítězi. Characterless toho využila, přeměnila se na jednu dívku ze cvičiště a vyklouzla na ulici, kde se změnila na přitažlivou blondýnu a pustila se do slídění.

   Probuzení na čtyřce

   Převalovala jsem se v noci tak šikovně, že se mi ta rána zase otevřela. „Perlí, holky už jsou pryč?“
   „Jo, musely spěchat, dostaly motýla,“ přikývla hnědovlasá. „A ty už zase krvácíš.“
   „Kruci… to mi ještě tak scházelo,“ zabručela jsem.
   „No, možná bych mohla použít reiki…“
   „Ne, to nedělej, akorát se vyčerpáš a mně se to stejně při dalším střetu s někým otevře znova. Zkusim si to radši… zmrazit ledovým vzduchem a ty mi to pak převážeš.“
   „A bude to fungovat?“ pozvedla obočí.
   „Snad jo. Už jsme to řešili včera se Steevenem. Nezapomněl mi říct, že si stěžuju na špatnym hrobě,“ udělala jsem výmluvné gesto, které Perlu rozesmálo. „A prosím tě, uvaž mi ten zbytek víc nahoře, ať tu ruku pak můžu ohnout.“ Podívala jsem se na ni, vzdychla si a dodala: „Ty naše malý culidlo.“

   Perla se vrátila zpátky k Hitsugayovi a já s ovázaným bolístkem vyhledala Abaraie. „Chci laskavost,“ vydechla jsem ve dveřích.
   „Už zas? Nemáš to slovo ve slovníku až moc často?“ ušklíbl se Renji a dojídal snídani.
   „Nevtipkuj, mojí kamarádku v noci přepadli.“
   „Jo, o tom sem slyšel,“ zabručel a přejel mě zkoumavým pohledem.
   „Trénuj mě!“ vypálila jsem na něj. „Nauč mě pořádně bojovat!“
   Znovu se na mě podíval a uchechtl se. „Rozkrájel bych tě na kousíčky. Soudě podle těch obvazů se už každou chvíli rozpadneš.“
   „Hele, nechtěj, abych ti připomněla, kdo mi to způsobil,“ zavrčela jsem. „Tak co?“
   „Fajn, tak za hodinu na dvoře.“

   Jestli jsem nebyla mezi důstojníky ze Společenstva oblíbená doteď, tak jsem tomu právě nasadila korunu.
   „Koukněte, ti dva spolu bojujou.“
   „Hm, tak to bude asi velká láska, protože se svou bývalou přítelkyní taky takhle trénoval.“
   Drby, drby a zase jenom drby. Ať se ti divizáci jdou bodnout!
   „Soustřeď se, nebo končím,“ zavrčel Renji a provedl další výpad.
   Okamžitě jsem se myšlenkami vrátila do reality. „Promiň, jen… jsem nesvá z těch… přihlížejících.“
   „Jenom trénujou, nevšímej si jich. A drž tu zanpakutu pořádně!“
   Jo, ty umíš fakt náramně povzbuzovat, ušklíbla jsem se v duchu a sevřela meč oběma rukama. Abarai byl rychlý, uhýbat mu byl vcelku velký problém. „Moh bys… trochu… zpomalit…“ Pot ze mě stříkal na všechny strany, ke všemu se zranění znovu ozvalo a já zavrávorala a věděla jsem, že ráně se už nevyhnu, když se Renjimu meči připletl do cesty Steeven a odhodil ho stranou, než se rozplynul jako pára. Všechno se to odehrálo tak rychle, že to celé připomínalo pouhý záblesk nějaké stříbrné záře.
   Příště už tě zachraňovat nebudu, jsi pomalá jak šnek, ozvalo se mi v hlavě.
   Renji právě zvedal meč ze země. „Co to bylo?“
   „To se ptáš mě?“ prohlásila jsem nechápavě.
   „Ty nevíš?“ zarazil se. „Počkej tady.“ Vyběhl i s mečem do prostoru a chvíli toho neviditelného nepřítele hledal.
   Vzdychla jsem si. Je lepší, že o tobě neví. Akorát by z toho byly další zmatky. Čekala jsem, až se vrátí, stejně zmatený, jako když odtud vybíhal.
   „Nikoho jsem nenašel.“
   „To nevadí. Tak pokračujem, ne?“ navrhla jsem a postavila se do bojové pozice.
   „A ruka?“
   „Pálí, to nic. Už si zvykám,“ zabručela jsem otráveně a čekala útok. Nenechal se dvakrát pobízet. „Hej, ne tak rychle.“
   „Tak jsi Shinigami nebo ufňukánek?“ nadhodil ironicky.
   Rozhodla jsem se, že si to nenechám líbit, vrhla se do boje s mnohem větší vervou, a když se Renji přiblížil na moc krátkou vzdálenost, odrazila jsem ho vzdušným štítem. Tělo bylo ale čím dál unavenější a rameno se rozhodlo opět rozčilovat svou už tak dost navztekanou majitelku.
   „Já už se na to taky můžu vys…!
   Vykřikla jsem a přepadla na záda. Zdálo se mi, jako by byl celý ten proces dopadu zpomalený, a v uších mi znělo jediné slovo: Ryuuhime.
   „Vzchop se, Ryuuhime!“ vydralo se mi z hrdla.
   Rozeklaná Abaraiova zbraň narazila do dračích šupin. Zůstala jsem sedět na zadku a fascinovaně hleděla na to, jak se moje kovová florbalová hokejka přeměnila na obrovského draka, který se mi obtočil kolem hrudi a drcal mi hlavou do břicha. „To… to je…“ Došla mi slova.
   Renji se rozpačitě podrbal na hlavě. „Asi… budeš doopravdy Shinigami,“ řekl nejistě.
   Byla jsem u vytržení. „Ryuuhime… je tak… nádherná,“ rozplývala jsem se.
   „Není to tvoje dítě,“ ušklíbl se Abarai a odvolal svého Zabimaru.
   „Nekaž to,“ broukla jsem uraženě a zjihla, když se mi dráček uvelebil hlavou na klíně. „Ona mě má ráda.“
   Renji schoval meč a chvíli se na to díval, pak si povzdychl. „S tebou teda bude ještě hodně práce.“

 

(Ó, všemocný Kyuubi, máš konkurenci - kapitána Komamuru ze 7. divize.)

 

22. kapitola - Neohlížej se, rusovlásko! by Leonyda Styron

 Byla jsem u vytržení a dračici se taky nějak nechtělo zase se převtělit do chladného kusu kovu. Dračí čenich si mě očuchával hned z té, hned zas z oné strany, drcal mi do zad a všemožně zlobil. Já dráčka hladila opatrně po šupinách, oči rozzářené jak malé dítě, a vůbec mě nezajímalo, že Abarai nemá daleko k opravdovému výbuchu vzteku.
   „Chováš se nemožně,“ odfrkl si nakonec, v jeho očích jsem musela určitě klesnout až na tu nejspodnější příčku.
   „Já vím, že neni opravdovej, ale… já ještě v životě neviděla draka takhle zblízka, a navíc je to moje čínský znamení.“
   „Dobrá, pochopil jsem…“ Renji schoval zbraň a napřímil se. „Buď se okamžitě zvedneš, nebo tě s velkou chutí profackuju!“
   Se zjevnou neochotou jsem se podřídila. Dráček zavrčel a pak se s hlasitým prásknutím vrátil do své původní podoby, chladné florbalové hole. Červenovlasý mě sjel pohledem od čela až ke špičkám bot, jako by se ujišťoval, že mě během jeho poměrně krátké nepřítomnosti nevyměnili. Jeho hlasité povzdechnutí naznačovalo, že si to nemyslel.
   „Tohle byla obyčejná náhoda. Příště se ti to nemusí povést a nepřítel tě přeřízne na dvě poloviny. Zapamatuj si to, protože jestli se do něčeho zapleteš, tak já tě chránit nebudu!“

   V kanceláři kapitána

   Hitsugaya usadil hnědovlásku na židli, sám usedl za svůj pracovní stůl a dlouhou chvíli přemýšlel. Pak vstal a pomalu k ní přešel. „Jít po setmění ven nebylo rozumné. Už je to druhý útok a příště může přijít další,“ řekl důrazně a čekal, co mu dívka odpoví.
   „Já to vím,“ odvětila bez nejmenšího zaváhání. „S tím neznámým jsem bojovala.“
   „Ach ano, zapomněl jsem. Můžeme být rádi, že byl ten útočník tak nesmírně velkorysý!“ Toushirou si odfrkl a stejným tónem dodal: „Nedostal jsem se tam včas. Kdyby se býval rozhodl, že vás zabije, drahá Shinigami, tak mu v tom nikdo nezabrání!“
   Dívala se na něj vzdorovitě, tohle už slyšela od jiných a snad stokrát. Má za sebou výcvik v Naruto světě a svou moc umí dobře ovládat.
   „Nejsem malá,“ uniklo jí. Na malou chvíli se zastyděla, ale pak drze dodala: „A to řekl i kapitán Komamura.“
   „Ať to tvrdí i nejvyšší šéf, to mě nezajímá!“ setřel ji chladným tónem. „Odteď se nehnete z domu, pokud nepožádáte o dovolení, a když vás bude chtít někdo navštívit, bude muset přijít sem. Máte domácí vězení, Perlo-san!“
   Chtěla něco namítnout, ale vůbec ji neposlouchal. Naznačil jí, že ho má následovat. Vůbec ji nepřekvapilo, že ji přivedl do jejího pokoje, s výmluvným gestem jí ukázal klíč a pak zamknul.
   Říci, že v ní kypí vztek, by bylo nedostatečné. Zuřila, nadávala a slibovala Hitsugayovi pomstu. Kvůli němu už si zase připadala, jako by byla doma.

   Padla na postel. Ani to, že má o ní strach, mu nedává právo omezovat její osobní svobodu. Ale ona to tak nenechá! Dostane se ven, protože potřebuje zjistit, kdo se je rozhodl odstranit z cesty. Tušila, že ať je to práce kohokoli, bude s každým dalším útokem agresivnější. Gin to být nemusel, to spíš vypadalo jako náhoda, a ryoky mohla rovnou vyloučit.
   Povzdychla si. Měla by vymyslet nějaké nenásilné řešení, protože brzy pochopila, že použít svou moc k vypáčení dveří by jí mohlo vynést mnohem horší trest, nehledě na to, že by stejně moc daleko neutekla, protože budova desáté divize byla malým bludištěm bez minotaura.

   Přestože to bylo značně riskantní, rozhodla se pro přeměnu ve zvíře. „Zvládnu to. Nebude mi poroučet. Řekl, že se vrátí až večer, tak do té doby se můžu potulovat po Seiretei,“ uchechtla se, než si připravila pečeť. „Henge!“ šeptla a se zavřenýma očima zůstala sedět na podlaze. Po chvíli je otevřela. Chvíli jí trvalo, než se zorientovala v prostoru a dostala se ke dveřím. Kdyby se nesoustředila opravdu pekelně, zjistila by to hned, protože by se musela prodrat svým vlastním oblečením. Počítala i s touhle možností, v tu chvíli by zkusila pokus číslo dvě. Nic takového však nebylo třeba. Sice ztratila nějaký drahocenný čas, ale nakonec přece jen našla drobnou skulinku, kterou se jako hnědo-bíle flekatá myš dokázala protáhnout.

   V duchu si povzdychla. Jestli se dokáže dostat z budovy, aniž by ji někdo zašlápl, bude to považovat za zázrak. Pak ztuhla, když narazila do něčí boty, a vypískla zděšením. Chtěla se rychle někam schovat, jenže to už ji neznámý chytil za ocas a zvedl do vzduchu. Toushirou! Co teď se mnou bude? Modré oči se zaleskly.
   Bělovlasý kapitán se zamračil. „Ještě nikdy jsem neviděl hlodavce s modrýma očima.“
   Zatáhl pořádně za ocásek, myš vypískla a zavrtěla se. Hitsugayu vůbec nepřekvapilo, když se myší tělo protáhlo a on zjistil, že drží za ruku dívku. Ušklíbl se a stisk ještě zesílil.
   „Pusťte mě, kapitáne,“ zaprskala.
   „To mě ani nenapadne,“ ucedil ledově a jen se uchechtl, když se ho pokusila od sebe odstrčit volnou rukou. „Proměna ve zvíře… pročpak o tom neví na divizním, slečno?“
   Zarazila se. Přece ji nechce jít udat, to by neudělal! Potom ale zaváhala. Jak vůbec může s jistotou určit, co si k ní velitel desítky dovolí a co by neudělal?
   „Nenechám se vydírat,“ zavrčela a sípala celou cestu k pokoji, protože ji nemínil pustit. Rázně otevřel dveře a vtáhl ji dovnitř.
   „Řádí tu škodná a já si nevezmu na svědomí váš mladý život, Perlo-san. A pokud to odmítáte pochopit, potrestám vás způsobem, který se vám zaručeně líbit nebude.“
   V tu chvíli z něj sršely blesky, lekla se toho a nechtěla ho ještě víc naštvat. „Co bude teď?“ zeptala se opatrně.
   „Matsumoto tě bude hlídat.“ Rázem zapomněl na formálnost, jako by jí chtěl dát jasně najevo, kdo je v tomto domě pánem. Přikývla. Nebylo jí to po chuti, ale kdyby Hitsugaya přeci jen nahlásil její proměnu, zničí tím budoucnost nejen sobě, ale i kamarádkám.
   „A jestli zjistím, že se pokoušíte o vzpouru, Perlo-san, tak si mě nepřejte, protože bych vám pak náležitě domluvil.“
   To bylo jako bodnutí, ale mlčela. Bylo jí jasné, že se ji snaží ochránit, ale využíval k tomu sílu, a to se jí vůbec nelíbilo.
   „Já vás chápu, kapitáne,“ řekla a obrátila se k němu zády. „A teď byste mě měl nechat být.“
   Překvapil ho ten vzteklý tón, ale nakonec jen kývl. Trucuje, dobrá, on to taky umí. Slyšela jak hlasem, v němž se mísil vztek s údivem, volal na svou zástupkyni, ale bylo jí to jedno. Zrzka přišla za chvíli, usedla k dívce na postel a hleděla na ni, jako by jí hnědovlasá právě zničila život.

   „Cože má?“ vydechla jsem nevěřícně a zírala na Hitsugayu jako na zjevení. „Ale tohle přece nemůžete, kapitáne!“ namítla jsem okamžitě a chtěla pokračovat, ale přerušil mě rázným mávnutím ruky.
   „O tom, co smím a co ne, rozhoduji výhradně já sám, slečno Styron. Můžete ji navštívit, ale nehnete se ze dvora. Už nedopustím, aby došlo k dalšímu útoku na její osobu.“
   Měla jsem na jazyku, že takovým chováním ji leda tak degraduje, ale nakonec jsem si nechala zajít chuť. Ve světě, kde vládne řád a neměnná pravidla, by něco takového stejně efekt nemělo.

   Perla se v duchu zlobila na celý svět, ale hlavně na Matsumoto, která se ji snažila ukáznit výchovnými řečmi.
   „Já mám kam jít! Ať mě klidně vyhodí na ulici, jestli mu to udělá radost!“ odsekla popuzeně a čekala, jak zrzavá zareaguje.
   „Trápíte mi kapitána!“ vyjela na ni zrzka.
   „Já že ho trápím? To by mě vážně zajímalo čím!“
   „Protože on se za… za…“ Ztratila nit a rychle se snažila na něco přijít. „On se zasadil o to, abyste byla v naší divizi. Žádný jiný kapitán není tak mírný a velkorysý.“
   „No jistě, to ho šlechtí,“ zabručela a vzdychla si.

   Došla jsem si pro Perlu do pokoje. „Pojď ven, jdeme trénovat.“ Povzbudivě a s úsměvem, tak se to má dělat.
   „Jo, přesně to teď potřebuju,“ vydechla a následovala mě.
   Matsumoto chtěla něco namítnout, ale napřáhla jsem proti ní ruku se slovy: „Jo, jasný, pravidla znám.“

   Vytáhla jsem ji ven, Perla trénink vyloženě uvítala, ale rozčílit ji pokaždé, když bych od ní potřebovala stoprocentní výkon, by bylo dost nepraktické, a třeba by to ani nezabralo. Pravdou ovšem bylo, že jsem jí párkrát vůbec nestačila uhnout.
   „Já ho tak nesnáším! Je mi jedno, proč to dělá, nemůže mě takhle omezovat!“ čertila se hnědovláska.
   Zablokovala jsem zbraní další její výpad, obličej už jsem měla celý rudý. „A co když se do tebe vážně zabouchnul? Co když prostě neví, jak jinak ti dát najevo, že je tu pro tebe?“ vydechla jsem a čekala, co mi na to řekne.
   „Ale to by se přece nechoval jako pedant a neurčoval by pravidla!“ namítla okamžitě.
   V tom jsem s ní ale nesouhlasila. „Někteří kluci to dělají. Věř mi, zažila jsem to.“
   „A co teď teda mám dělat?“ vybuchla a zasáhla mi lankem paži, naštěstí tu zdravou. „On vyhrožuje, že když mu nepřestanu utíkat, tak nás udá kvůli té přeměně!“
   „No tak par dní sekej dobrotu, ono ho to přejde, a my už tě nějak z domu vytáhnem,“ mrkla jsem na ni a třela si ruku. „Dobrý, stačí. Musím uznat, že se lepšíš.“

   Vracela jsem se k ubytovně a měla jsem dojem, že jsem opět zahlédla známou tvář. Byla to pravda, nicméně jsem rozhodně nečekala, že uvidím prsatou Orihime. Teď nebo nikdy! Napadlo mě, když jsem prováděla větrnou přeměnu, své ultimátní zneviditelnění. Zkusila jsem na ni zavolat, poplašeně se ohlédla. Soustředila jsem se na ni, jako by byla kořist, kterou chci lovit, možná proto mi ta proměna tak dlouho vydržela. Sledovala jsem ji ostřížím zrakem, byla strachem bez sebe, neustále se dívala dozadu a otáčela se. V duchu jsem nadávala, ale pořád jsem se kradla za ní, až mě nakonec dovedla do jedné z opuštěných budov na periferii Seiretei.

   Ztuhla, když se za ní zavřely dveře, a zaječela, když jsem se odtajnila. Nechala jsem rozzářit ruku. „Nekřič a já ti neublížím, jasný?“
   To už nás ale zaregistroval její společník. Hleděl na mě nevěřícně a pracně hledal slova. „Shinobi?“ vyhrkl nakonec. „Co… co tu děláš?“
   Orihime znovu vyjekla. „Ishido, ty… ty jí znáš?“
   Přikývl. „Myslel jsem, žes utekla tehdy tou branou.“
   „Jo, ale když se tu přemnožili Hollow, našli si mě důstojníci a omluvili se za tu noční honičku, a teďka pro ně pracuju, než se to tu srovná. A vy se tu před nimi schováváte, že jo?“
   Mladík s brýlemi pokýval hlavou. „Chceš nás udat?“ Pomalu si odmotával pásek.
   „Hele, zandej to, já jsem na vaší straně,“ zabručela jsem a stáhla ruku blíž k sobě. „Znám tebe i Orihime.“
   „Odkud ví moje jméno?“ Zrzka byla v obličeji bledá a podle všeho to s ní každou chvíli sekne.
   „Už vás hledají, nějaké záznamy mají. Můžu vám obstarat pár věcí, co budete potřebovat, ale…“ ztišila jsem hlas. „Chci za to něco málo na oplátku.“
   Podívali se po sobě a nakonec přikývli. Určitě je zajímalo, co po nich budu chtít.

 

(Hitsugaya a Perla Black začali válku.)

 

23. kapitola - Další v pasti by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Začíná nám přituhovat... a bude to čím dál zajímavější ;-)

     Než jsem stačila modrovlasému střelci a jeho současné společnici vysvětlit poslání mé bohabojné misie, prsatá zrzka se rozhodla omdlít. Kruci, teď by se mi hodila sora. Vzdychla jsem si. Quincy se nabídl, že skočí pro vodu, já zatím zkoušela Orihime opatrně propleskávat.
   Vzbudila se, jakmile Ishida vytáhl paty z místnosti. Otevřela oči a zaječela: „Pomóc, únos!“
   Zatvářila jsem se dotčeně. „No dovol! Vypadám snad jako nějaký únosce? Jestli se chceš prát, tak můžem, ale stejně mám dojem, že jakožto ta víc nakrknutější budu mít převahu.“ Ušklíbla jsem se. „V opačném případě…“ Pořádně jsem se nadechla: „Ishidó! Už můžeš zpátky, probrala se!“
   Mladík se vrátil právě ve chvíli, kdy si Orihime sedala. „Řekni mi, kdo to je,“ zanaříkala a brýlatý zavrtěl hlavou.
   „Povím ti to, až budeme sami. Nejdřív chci vysvětlení od ní.“ Zaškaredila jsem se. „Co to znamená, že se přemnožili Hollow?“
   Polkla jsem. Věděla jsem moc dobře, že se pouštím na tenkej led, tak tenkej, že může každou chvíli prasknout. „Napadlo tě někdy, z čeho se tvoří Prázdní? To totiž nezávisí na nějaký zlý duši, co utekla odněkud z pekla a kazí jiné. Prázdné vytvářejí sami lidé. Rodí se totiž ze všeho negativního, všech těch emocí, co denně pronikají do ovzduší. Jasně, pak jsou tu zase takoví, kteří se zrodili z obyčejných duší, protože je Prázdný pohltil. Jde prostě o to, že negace se nakumulovala a Hollow víc než kdy jindy unikali do lidskýho světa, kde se je lidé s vysokým reiatsu pokoušeli zahnat nebo zlikvidovat.“
   „A proč jsem tě doteď neznal?“ Ishida o mých slovech pochyboval.
   „Asi to bude tím, že nejsem z Japonska. Jsem totiž Evropanka. Nebo si vážně myslíš, že se Prázdní nemohou dostat kamkoli?“
   Zabručel, ale uznal to. Ten argument zněl logicky. Chvíli nad tím přemýšlel a pak vyhrkl: „Cos myslela tím, že tě našli důstojníci?“
   V duchu jsem si povzdychla. Jestli něco fakticky nesnášim, je to neodbytnej chlap! „Protože pronásledovali ty Hollow a viděli mě, jak se je snažim umlátit. Pak řekli, že je jich všude plno a že berou s sebou každýho, kdo ví, jak na ně, a zrovna to byli ti dva, co mě tu tenkrát přepadli,“ řekla jsem věcně a snažila se nemyslet na to, jak moc se mi asi práší od huby. „Tak co, je to přijatelný?“
   Ishida zavrtěl hlavou. „Ne tak docela. Proč by nás hledali?“
   „Někdo začal v noci přepadávat důstojníky na hlídce. Shinigami z toho podezírají vás, ryoky neboli nežádoucí. Moc toho o vás zatím neví.“
   Zdálo se, že se mu ulevilo. Přemýšlela jsem, jak z toho nějak šikovně vybruslit. Pohled mi padl na Quincyho oblek zářící čistotou. „Tohle se tu nenosí,“ poznamenala jsem. „To sis šil sám?“
   Po celou dobu našeho rozhovoru přejížděla zrzka pohledem ode mě ke Quincymu, a zřejmě nedokázala pochopit, jak se můžou nějaký Shinigami s ryokou bavit jako staří známí. Několikrát jsem zaznamenala, že se nás pokusila přerušit, ale nevěnovala jsem tomu pozornost. Ishida přisvědčil.
   „A co všechno umíš ušít?“ zeptala jsem se opatrně a doufala, že nebude moc podezřívavý.
   „Na co si vzpomeneš!“ prohlásil sebejistě a vyčkával.
   „A co vytvořit plyšáka?“ Chvíli přemýšlel a pak přikývl. „Tak to je skvělý, protože potřebuju hada.“
   „Na co?“ vyjevil se mladík a já se zatvářila nešťastně.
   „Moc mi tady nevěří,“ začala jsem zvolna a pečlivě si promýšlela další krok. „Potřebuju plyšovýho hada jako úplatek, abych se mohla dostat do jednoho z tajných archivů.“
   To ho zaujalo, ale zůstával pragmatikem. „Dobrá. Co za to?“
   „Nějaké jídlo a mast na zranění, případně novinky o dění v Seiretei.“
   Natáhl ke mně ruku, stiskla jsem ji. Zadíval se mi zpříma do očí. „Přijď si zítra, dostaneš to zvíře. Ale mám ještě poslední otázku. Proč jsme ještě nenarazili na Prázdného, když je jich tolik?“
   „Protože do centra Společenstva už nelezou, drží se v horách a údolích. Tady v tom zvláštním nebi je kolem tohohle velkoměsta pustina a divokej kraj. Tam se chodí jenom bojovat.“
   „A co děláš ty?“
   „Já jsem záchranná četa,“ odbyla jsem provokatéra a měla se k odchodu. „Měj se, Orihime!“ Zamávala jsem zrzce, která vytřeštila zrak a jako na povel se skácela k zemi. Pokrčila jsem rameny. „Budeš si jí muset vzkřísit sám!“ opáčila jsem a zmizela ve dveřích. Musela jsem zařídit ještě pár věcí.

   Vidoucí pohromadě

   Nějak se mi podařilo shromáždit celou čtveřici v Perlině pokoji. Zatím ještě nebylo potřeba dělat rozruch.
   „Následující půlhodinu na mě nemluvte,“ vydechla Minata a padla celou svou vahou na Perlinu postel, aniž by se obtěžovala zjišťovat, jestli na ní čirou náhodou dívka nesedí. Byl to žuchanec jako blázen. Spíš bych řekl volný pád, zaryl si Steeven a já zvážněla.
   „Co jí je?“
   „Vlastně ani nevim,“ prohlásila Characterless, ale hnědovlasá bojovnice se okamžitě ozvala.
   „Co? Tak ty nevíš? Já kvůli ní málem vypustila duši, protože mi ten trénink moci chtivejch jedenácťáků hodila na krk a courá se bůhví kde!“ Tmavovlasá se urazila a řekla, že to dělá pro nás a zatím nemůže prozradit víc.
   „No dobrá, tak se nehádejte a zkuste vymyslet, co s Perlino domácím vězení.“
   „Neměla provokovat,“ zabručela Chari.
   „Kdyby mi nevyhrožoval, tak na to nepřistoupím!“ namítla hnědovláska.
   „A on tohle umí?“ uchechtla se mistryně v převlecích a mrkla na ni. „A vůbec, když je to tvůj chlap, tak si ho zkroť, ne?“
   „Ale já s ním nechodím!“ rozkřikla se.
   „Pst, Perlí, to snad chceš, aby to všichni důstojníci z desítky věděli?“ uchechtla jsem se. Zareagovala skutečně zvláštním způsobem. Vytrhla Minatě polštář, na kterém děvče dosud leželo, a dostala jsem pořádnou ránu přes záda.
   „Taky řešení,“ ušklíbla se Chari a schytala jsem další. Štěstí, že se pak začaly mydlit mezi sebou.
   „Hej, hej, nechte už toho! Vim, jak dostat Tarush na naši stranu!“ Musela jsem to zopakovat třikrát, než byl zas klid. „Mám slíbenýho plyšovýho hada.“
   „A kde ho seženeš?“
   „Hele, Chari, když mě necháš domluvit, tak se to dozvíš,“ zabručela jsem. „Musím jenom donýst jídlo jedný extrémně prsatý zrzce, která nemá absolutně nic společnýho s Toushirem.“
   „To byla Ori…,“ vydechla Perla.
   Rychle jsem na ni udělala varovný posunek. „Jestli se zjistí, že s tím máme něco společnýho, je po nás!“ sykla jsem. „Takže poslouchejte. Ty potraviny donesu jí a hada nám vyrobí jeden podezřívavý mladík s brýlemi.“
   „A jak to, že s tebou mluvili?“
   „Přece jsem vám to už říkala. Potkal mě tu během té mé nečekané návštěvy. O vás neví a podrobnosti našeho pobytu tady taky ne. Musíme zůstat nenápadný,“ vzdychla jsem si. „Perlo, budu potřebovat tvojí pomoc. Nechce se mi nakráčet před Soi Fong a žádat ji o audienci.“
   „Ale Toushirou mě nepustí!“ zanaříkala. Orosilo se mi čelo. Věděla jsem, že mě čeká vyslýchací mise.

   O několik perných minut později už jsem se pokoušela do kapitána desáté divize nalejt aspoň trochu rozumu.
   „Ne, ani když tam budete obě a jako garda budou ty dvě z jedenácté!“
   Zoufala jsem si. Něco tak paličatýho nemám ani doma. „Ale dyť ti záškodníci napadají Shinigami jenom večer! Přes den se nic nestane,“ zaúpěla jsem.
   „Chci zástavu!“ rozhodl nekompromisně. „Jedna z vás čtyř tu zůstane.“
   Nakonec jsme si plácli. Vyprovodil mě ke dveřím a na rozloučenou se ušklíbl. „A jen taková drobná připomínka… Ať je ten útočník kdokoli, jde jenom po vás… lépe řečeno po vaší lidské skupině.“
   Spolkla jsem, co jsem zrovna měla na jazyku, a opustila jeho kancelář. Tohle jsem přece věděla až moc dobře.

   Zbytky mého nemocničního platu padly na velkou zásobu výživných sušenek, které mi na přání zabalili do sáčku a nastrkali do krabiček. Věděla jsem, že předání (vím, zní to směšně, když se jedná jenom o sladký) musí proběhnout tajně. Našla jsem si roh zatím liduprázdné ulice, zneviditelnila se a postupně si nabírala krabičky do rukou. Když jsem je měla všechny pohromadě, odhodlaně jsem vykročila.
   Trousíš! ozval se Steeven.
   Proměna se okamžitě přerušila, já zrudla a sesbírala padlé sladkosti. Snad nebudou vypadat jako několikrát použitý, až je budu předávat. Pokusila jsem se soustředit a znovu se udělat neviditelnou.
   Jsou ti vidět nohy, uchechtl se albín.
   „No tak vylez a pomoz mi to držet!“ vybuchla jsem.
   To není dobrej nápad. Zatknou mě jako ryoku.
   „Tak řeknu, že jsi moje schopnost!“
   Kterou jsi nenahlásila. Asi ti ten žalář dost chybí! uchechtl se.
   „A co mám teda dělat?“ vyhrkla jsem zoufale.
   Mohla bys třeba přestat hulákat. To, že tu momentálně nikdo není, neznamená, že tomu za pár minut nebude jinak.
   Zatočila se mi hlava, tohle na mě bylo moc. Spráskla jsem ruce a zaúpěla: „Jsem idiot!“

   „Už umíráme hlady,“ zabručel Ishida, když jsem konečně dorazila. Podíval se na obsah snad dvacítky malých krabiček a zaškaredil se.
   „Neboj, jsou výborný. Jím je tu každou chvíli.“ To byla pravda, i dušička si něčím musí léčit nervy.
   „Orihime.“ Vyzval dívku, aby si jeden čokoládový koláček vzala.
   „A co naše dohoda?“ vyhrkla jsem.
   „Pokud jí to nebude chutnat, žádná nebude,“ ušklíbl se Quincy a zamával mi před nosem nějakou chlupatinou. Pak se ohlédl, protože zrzka vypustila z pusy toužebné: „Mmm…“
   Pak zamlaskala a nabídla mu. „Je to vážně dobré.“
   Zatvářil se udiveně a pustil plyšáka na zem. Chňapla jsem po něm. Vypadalo to jako plaz-mimozemšťan, jenže to mělo nádherné kulaté černé oči. No, snad tomu odpustí tu skutečně prapodivnou zeleno-fialovo-bílou kombinaci.

   S plyšovým oromutantem jsem spěchala za Characterless a společně jsme se pak zastavily před budovou desáté divize.
   „Hele, až příště něco budete domlouvat, chci být u toho!“ prskala tmavovlasá, která se ten den měla stát slíbenou zástavou pro Hitsugayu.
   Moje malá kamarádka už na nás čekala plna očekávání. Podívala se na okatou chlupatinu a vyprskla smíchy.
   „Pche, to se ten kluk moc nepředal,“ uchechtla se Chari.
   „Je to had a o nic jinýho nejde. A jestli tohle naše drahá Orofilka nepřijme, tak už mě napadá jedině připálit jí něco pod zadkem.“
   „Tak teda zlomte vaz a vrať se pokud možno včas. Heleď, ještě něco… co když si ke mně ten malej vztekloun něco dovolí?“
   „Tak se proměníš na nějakou sexy kočku a zkusíš ho svést,“ ucedila jsem zlomyslně a zašklebila se na ni. Perla se mračila, ale neříkala nic.
   „Nemodlete se za mě,“ řekla Characterless na rozloučenou a s výrazem odsouzeného na smrt vešla do domu.
   „Tak jo, půjdem. Máme dost práce a nesmíme se zpozdit,“ vzdychla jsem si a vzala ji za ruku. Náhoda je přece jenom blbec.

   Schovaly jsme se pod oknem budovy druhé divize. „Dovnitř se mi teda fakt jít nechce.“ Otřásla jsem se, zatímco jsem seznamovala Perlu se svým plánem, který měl samozřejmě děsnou řadu much.
   „A víš jistě, že je to T.a.r.a.n.i.n.o okno?“
   „Právě že ne,“ zašklebila jsem se. „Tak jdeš do toho?“
   „Hm, dobře, ale nehází se obvykle do okna kamínky?“
   „Perlí, jestli jim tu něco rozbijem, půjdem sedět,“ připomněla jsem jí a vydechla si. „Nemiř moc vysoko.“
   Kývla a připravila si dva světélkující modré provázky. Vyhodila jejich konce do vzduchu a nechala je, aby se mezi sebou propletly. Krásně to prásklo. Bylo to lepší než nějaké kouřové signály. Teď už jen trpělivě čekat, až se Tarushčina hlava zjeví v okně.

   Praskotu přibývalo a Perla vypadala stále uvolněnější. A pak jsme se konečně dočkaly. „Co to tu vyvádíte?“
   „Pojď dolů, něco pro tebe mám!“ Držela jsem si plyšové hádě na hrudi a jemně ho mačkala.
   „Teď nemůžu, mám službu!“
   „Když budeš rychlá, můžeš bejt hned zpátky,“ domlouvala jsem jí.
   „Budu mít kvůli vám průser!“
   „No fajn, tak já si tohle roztomiloučký, chlupaťoučký něco nechám, nebo ho daruju někomu, kdo to ocení. Ty vážně nechceš vědět, co jsme přinesly?“
   V T.a.r.a.n.e.e teď určitě probíhal urputný vnitřní boj, soudě podle toho, jak se děsně šklebila. „No tak jo! Seběhnu dvoje schody a jsem tam.“
   Za malou chvíli jsem jí předávala nejnovější Ishidův výrobek. Ani zanic jsem jí nechtěla přiznat, odkud to hádě mám. Zadívala se na zvířátko a pak ho k sobě začala tisknout a mačkat si ho v náručí. „Jé, kde jsou ty doby, kdy jsem mívala ráda Orouška?“ vydechla vzápětí a oči se jí rozzářily. „To jste udělaly jen pro mě?“
   „Dám ti teď jednu kontrolní otázku, poslouchej pozorně. Kdo je Mirinda?“ Dívala jsem se na ni a toužebně doufala, že vějička zabrala. Jenže pokud řekne, že je to členka nějaké divize, tak…
   „Pche, to je jednoduchý. Miri je moje drahá ukecaná sestřenka.“
   „Ou, díky ti, Jashine!“ vyhrkla jsem a nemálo se mi přitom ulevilo. „Vítej zpátky!“

   K Hitsugayovu doupěti jsme dorazily nakonec jenom dvě. Tarush nás sice zdržela, jen nás kvůli tomu vtáhla do vnitřku budovy, a zakecaly jsme pár hodin. Našly jsme Toushira v poněkud zvláštní situaci, hráli s Chari karty. Při bližším zkoumání se zjistilo, že jsou hazardní.
   Dívka si nás všimla a zašklebila se. „S nim už nehraju, má oči všude. A jak jste dopadly vy dvě?“
   Naznačila jsem jí rukou, že má mlčet, a téměř neznatelně kývla hlavou. Hitsugaya se zvedl a pousmál se. „Dobře, že jste zpátky. Mimochodem, slečno Styron, mám pro vás vzkaz. Podkapitán Abarai se ptal, proč jste ráno vynechala službu. Myslím, že budete muset svému snoubenci pár věcí vysvětlit.“
   Při té jedovaté poznámce jsem zrudla v obličeji, ale stud to teda v žádnym případě nebyl. Perla si toho všimla a jemně do mě šťouchla.
   „Beru na vědomí.“ Přinutila jsem se ke klidu. O uvolněném spaní v desítce jsem si dneska mohla nechat jenom zdát.
   „Nesnášim vnímavý kapitány,“ rozloučila se Characterless a já si sedla na její místo, potřebovala jsem si srovnat myšlenky, a to se nejlíp dělá vsedě.
   Toushirou se ke mně naklonil. „Dobrá volba, vskutku. Tak aktivní rukojmí jsem zatím ještě neměl.“
   Slyšela jsem, jak hnědovláska zaúpěla. Co si asi teď o svém idolu myslí? „No, nebyl jste jí zrovna sympatický, kapitáne,“ vzdychla jsem si a v duchu svolávala hromy na Abaraiovu hlavu. „Tak já raději už půjdu. Za chvíli se stejně bude stmívat.“

   Dorazila jsem k ubytovně čtvrté divize právě včas. Sotva jsem vklouzla dovnitř, padla na všechno tma. Někdo na mě čekal před pokojem.
   „Kde jsi byla?“
   Pohled mi sklouzl k rudé hlavě. „Nejsme manželé, nemusíš mě vyslýchat.“
   Uhnula jsem, když mě zkusil chytit za rameno, a snažila se ho držet od sebe větrným proudem. Nebyl dost silný, snadno ho překonal a pak mou unavenou maličkost přitlačil k zemi.
   „U kapitána jsem tě omluvil, ale příště už ti to tolerovat nebude. A mě nebudeš vodit za nos, aby bylo jasné. Vlez dovnitř, vem si zbraň a jdeme trénovat.“
   „Vy... vyloučeno! Dyť je noc!“
   Renji se ušklíbl. „Aspoň se víc soustředíš.“

   Neodvážila jsem se neposlechnout. Jeho zvláštní postoj k mé odpolední nepřítomnosti mě zarazil a dost překvapil. Snad si vážně nevsugeroval, že s ním chodím? To by bylo to poslední, co by ještě scházelo.
   S povzdechem jsem sáhla po své florbalové hokejce, teď už zanpakuto jménem Ryuuhime. Dělo se tu něco divného. Jenže co?

   Abarai mě vytáhl na prostranství před domem a hned tasil. Uskočila jsem a zajíkla se. Chce mě kvůli jedné nevyřízené neschopence rozkrájet?
   „Můžeš… moh bys zpomalit?“ zaprosila jsem.
   „Nezpochybňuj moje metody a já se nebudu vyptávat, cos vyváděla v pracovní době,“ ušklíbl se.
   „Já… nevydržim! Celej den jsem na nohou! Nech to na ráno!“
   Udělal další výpad. „Soustřeď se, nebo tě zraním, aby sis to pamatovala.“
   Pochopila jsem, že se nestalo jenom to, že mu něco přelítlo přes nos, bylo v tom víc, jen by mě moc zajímalo, proč si ten vztek hodlá vybít na mně.

   Snažila jsem se mu vyhýbat, ale celodenní běhání všude možně se na mně podepsalo, asi po šestém Renjiho výpadu jsem zavrávorala, a už mi bylo jedno, že do mě sekne. Schoval meč a zachytil mě volnou rukou. Zavřela jsem oči, byla jsem vysílená.

   Ráno jsem se probudila a ztuhla. Kde to jsem? Pak jsem to místo začala poznávat, hlavně ty obrovské hromady lejster mi byly dost povědomé. Zvedla jsem se a ze zad mi sklouzla deka. Dobelhala jsem se ke dveřím a zazívala. Trochu jsem zavrávorala a pak hned zamířila do pracovny zástupce kapitána.
   „Proč jsem spala tady?“
   „Měl jsem pochyby o tom, že sem přijdeš po svých.“
   V tom tónu byl sarkasmus, zamrzelo mě to. Pak mi zakručelo v žaludku a já si uvědomila, že jsem nevečeřela ani nesnídala.
   „Neměl bys něco k jídlu?“
   „Ne, dojdeš si pro něj po práci,“ prohlásil nekompromisně a ukázal na dveře.
   „Chápu. Sbohem, Renji.“
   „Pro tebe podkapitán Abarai,“ zabručel nedůtklivě a já zmizela za dveřmi. Bylo mi do breku.

   Odpoledne jsem vyrazila do nemocnice. Když mě podkapitánka Isane uviděla, spráskla ruce a chopila se nástrojů. „Tlak je vysoký a vrávoráš.“
   „Já vím,“ řekla jsem opatrně.
   „Kapitán Kuchiki tě trápí přesčasy? Jestli ano, tak já…“
   Rychle jsem tu horkou hlavu zarazila. „Já si toho vážím, ale prosím, nestěžujte si. Nenahlásila jsem, že si beru volno. Je to můj trest a beru to. Dám na sebe pozor.“
   Šedovlasá zamrkala a pak si povzdychla. „Dneska ale rozhodně pracovat nebudete, důstojníku. Ale mám tu balíček, který bych potřebovala doručit sestře do třinácté divize. Skočím pro něj.“
   Přikývla jsem. Jestli teď něco potřebuju ze všeho nejvíc, tak je to spánek, a čím dřív si ho dopřeju, tak tím líp pro mě.

   K sídlu kapitána Ukitakeho jsem nakonec přece jen dorazila. Držela jsem v ruce obdélníkový oranžový balíček se zelenou mašlí (asi nic jinýho po ruce nebylo). Teď už stačilo najít jen Kiyone, Isaninu mladší sestřičku.
   Vešla jsem do budovy a očima zabloudila k nástěnce. A myslela jsem, že mi oči budou samy lézt z důlků. „Žádáme Tobinku, aby po svém návratu na pozemky třinácté divize okamžitě zamířila do nejvyššího patra. Takže… Tobí a její pádlo skončili u třináctky.“ Vydechla jsem si a vůbec nezaregistrovala, že mě někdo sleduje.
   „Slečno… hledáte někoho?“
   Byl to muž, úplně neznámý. „Ano. Potřebovala bych předat balíček slečně Kiyone Kotetsu. Nevíte, kde má kancelář?“
   Dovedl mě až na místo. Vyřídila jsem obsílku, opustila budovu s úlevnými pocity a v bezpečí své ložnice padla na postel a zavřela oči. Teď už jen neztratit stopu…

 

(T.a.r.a.n.e.e se nejdřív moc nechtělo, ale už je taky na naší straně ;-))

 

24. kapitola - Pochod magorů by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Ano, zpívá se tam koncová písnička z Hetalie. Je to takový divný přepis, ani fonetický ani titulkový... Má to znázorňovat - takže si u toho představte - že to zpíváme setsakra falešně :-D

    Musela jsem se zapřít o dveře. Bylo mi strašně špatně od žaludku, z těla jsem měla želé, jak se pořád třáslo. Nakonec jsem se k tomu dveřnímu rámu vážně sesunula. Doufala jsem, že teď nikoho z desítky nenapadne udělat si procházku k hlavnímu vchodu. Když jsem se trochu vzpamatovala, mohla jsem konečně vejít dovnitř.
   „Tak jak? Jdem na trénink?“ vyzvídala natěšená Perla.
   Zatmělo se mi před očima. Rychle jsem zavrtěla hlavou. „Nejdřív mě nech vydechnout,“ řekla jsem a zhroutila se na dívčinu postel.
   „Leí, je ti něco?“
   „Ne, to je dobrý,“ vydechla jsem unaveně. „Za deset minut to bude v pohodě.“
   Přikývla, ale vytušila jsem, že se jí něco takového nezamlouvá a ráda by mi nějak pomohla. Popravdě jsem se zbavila veškeré své výplaty a pokoutně si obstarávala jídlo, nejčastěji z Toushirových zásob. Věděla jsem, že tohle dlouho nevydržím a že nemám ani dost pevné vůle na to, abych udržela větrnou přeměnu a mohla si nějaký žvanec ukrást. Navíc jsem se začínala bát usínání. Renji mi dal jasně najevo, že jelikož je moje místo na ubytovně čtvrté divize, budu tam taky spát a on na mě osobně dohlídne. V noci mě zase vytáhl na trénink. Snažila jsem se, aby se mi nic nestalo, takže z nevinného hašteření se začínal pomalu ale jistě stávat boj o život. A něco, co prohlásil, když jsem se podruhé zhroutila, mě donutilo si to plně uvědomit.
   „Eeek!“ vyjekla jsem a rychle zacouvala aspoň o tři kroky. Renji měl ve tváři výraz, který občas moc rád používal můj otec a který se rovnal naprosté zuřivosti. Co ho to jenom popadlo, že se najednou chová takhle? Nechápala jsem to, a ani jsem to chápat nechtěla. Byla jsem tak unavená, že jsem stěží udržela oči otevřené, a nebýt Steevena, který se mě snažil ochránit, jak jen to bylo možné, už bych dávno byla rozkrájená na nudličky. Postřehla jsem, že kdykoli se objevil mlhavý záblesk, v němž se zlostně zaleskly zelené oči, Abarai přitvrdil.
   Dopadla jsem na zem, už asi počtvrté si narazila záda, ale tentokrát už nebyla ke zvedání síla. Zastrčil zbraň, natáhl ke mně ruku, ucukla jsem. Pevně ji stiskl a přitáhl si mě k sobě. „Ryokové! Všichni jste stejní. Nedokážu pochopit, proč vás tu vůbec ještě trpíme, když jste úplně k ničemu.“ Pustil mě na zem a plný vzteku odcházel. Nevěděla jsem, co si o tom všem mám myslet.


   Slíbila jsem Perle trénink, spoléhala na mě. Nedokázala jsem se ale radovat z jejích úspěchů, byla na mě příliš rychlá a už to na mně bylo znát. A teď se trefila pořádně do hrudi, protože jsem ji neodrazila. Přiběhla k mé naprosto psychicky zničené maličkosti a starostlivě se na mě dívala.
   „Řekni mi pravdu,“ vzlykla.
   „Já… s tím mi pomoct nemůžeš,“ vydechla jsem po chvíli přemýšlení.
   „Ale já to chci vědět!“
   Naléhala a mně nakonec nezbylo nic jiného, než se rozhovořit o Abaraiových nočních excesech. Zareagovala přesně, jak jsem předpokládala.
   „Musíš to někomu říct! Takhle s tebou nemůže jednat!“ Zavrtěla jsem hlavou. „Řeknu to Toushirovi!“ napadlo ji.
   „Nic takovýho!“ Zarazila jsem ji, než stačila něco namítnout. „Víš, já nechci být paranoidní, ale začínám si myslet, že v tom mym přepadení má Renji prsty. Že to na nás všechny nahrál. Já si totiž myslím, že tady už nemůžem věřit nikomu.“
   „Nechávám si to pro sebe,“ slíbila, ale v očích se jí blýskalo, jak potlačovala vztek, když cítila moje zoufalství. Čím dřív odtud vypadneme, tím líp pro nás.

   Past na Tobinku

   Seděly jsme s Perlou v pokoji a snažily se vymyslet, jak přetáhnout Tobí na naši stranu. „Tak už chápu, jak se cítí politik před kampaní.“
   „To myslíš vážně?“ Hnědovláska se na mě podezřívavě podívala.
   „Hm, ne. Jenom mě prostě nic nenapadá.“
   Vypsaly jsme na malý papír všechno, co jsme o Tobince věděly. Přišly jsme vlastně jen na to, že je neuvěřitelně švihlá, má zálibu v yaoi, cosplayích a Hetalii.
   „A co jí prostě sebrat pádlo a někoho s ním plesknout? Přece… když se dotkneš někoho yaoi pádlem, měl by se z něj stát yaoista, ne?“ řekla nesměle a já si vzdychla.
   „Mám takovej dojem, že netoužíš poznat rozzuřenou Tobinku!“
   „A… co teda skloubit všechno dohromady?“
   „To jako yaoi, cosplay a Hetalii?“
   „A proč hned yaoi?“ vyhrkla Perla zoufale. „Myslela jsem jenom cosplay s Hetalií.“
   Chvíli jsem se nad tím zamýšlela a pak mi hlavou blesknul nápad. „No… to by možná šlo, ale když to nezabere, budeme všem ve Společenstvu pro smích. Ale zase máme naši velice šikovnou modrovlasou švadlenku.“
   Perla ihned pochopila a začala se smát. „Chci ho taky vidět. A neříkej ne!“
   Úsměv mi začal rychle mrznout. „Tak fajn, ale jestli nás chytne Toushirou, skončíš v kládě.“ Pochopila tu narážku a zašklebila se. Věděla jsem, že na svém rozhodnutí bude trvat.

   Matsumoto připustila, že nějaké staré látky na vyhození v budově jsou. Raději se neptala, na co je potřebujeme, a dost pochybovala o tom, že bysme se z toho snažily udělat žebřík a spustily ho z okna. Bylo by to pošetilé, nebezpečné a nesmyslné. Ukázala nám směr a za chvíli už jsme se prohrabávaly haraburdím. S klony by to šlo rychleji, ale nechtěly jsme riskovat, a ve dvou se to taky táhne dobře.
   „Musíme toho najít co nejvíc.“
   „Já vím, červená a bílá.“
   Perla se smála, já se děsila chvíle, kdy ta zrzavá drbna vyslepičí, co ví. A mohly jsme se vsadit, že ten okamžik přijde.

   Schovávaná

   Funěla jsem, když jsem táhla na zádech stočené a převázané kusy látky a v ruce držela papír s neforemně vyvedeným obrázkem a popiskem barev. „Já prostě neumim kreslit,“ zabručela jsem otráveně.
   Perla se mě snažila rozveselit. „Mně ten javorovej list přece taky nešel nakreslit.“
   „No, myslim si, že i kdyby uprostřed tý vlajky byl čtverec, že ty barvy snad pozná,“ uchechtla jsem se a mrkla na hnědovlásku, která nesla v obou rukách krabičku sušenek.
   Vymohly jsme na Hitsugayovi povolení, že jdeme navštívit nemocnou Tobinku. Jenže sotva jsme ušly asi čtvrtinu cesty, ozval se Steeven. Kroky. Neotáčej se! Přikývla jsem.
   „Co se děje?“
   „Sledujou nás. Teď se rozběhneme a zmizíme v tom rohu, udělám přeměnu. Nikdo ze Shinigami se nesmí dostat za ryoky.“
   Kývla hlavou, ten bláznivý plán jsme uskutečnily. Vběhly jsme do nejbližší ulice a vypařily se z ní. Perla překvapeně hleděla do očí vzteklému albínovi, který věděl, že sama to nezvládnu, takže nás obalil větrným štítem, aby nás ten slídil nenašel. Zůstali jsme stát na místě v neviditelném hávu, kolem nás proklouzla malá postavička, která pak ne příliš daleko od místa, kde jsme stáli, praštila do zdi a v zelených očích se jí zlostně zablýsklo. Sykla jsem na Perlu, ať mlčí, protože jsem cítila, že je v pokušení běláskovi vynadat. Počkaly jsme, až zmizel, a pak jsme se, stále chráněni větrným pláštěm a Steevenovýma rukama položenýma na našich ramenou, dostaly až k cílové čáře.

   Ishida Uryuu nás viděl nerad. Napřáhl proti Perle nějakou kovovou tyč, albín už dávno vyklidil pole. „Hele, brzdi, modrovlasej. To je kamarádka Shinigami, je na vaší straně.“
   Mračil se a hnědovláska už pomalu sahala za kalhoty pro svůj chakrový provázek. Vtom nás vyděsila přibíhající Orihime.
   „Ach ne! Oni se rozmnožili!“
   Drobná dívenka přestala myslet na obranu a hlasitě se rozesmála. Ishida se podrbal na hlavě, a zřejmě si uvědomil, že tohle nebude nepřítel.
   Už předem jsme se s Perlou dohodly, že před zrzavou a brýlatým budeme mlžit. Čím míň budou vědět o našem pobytu tady, tím líp pro nás.
   „A co tu dělá tahle dívka?“ vyhrkl Ishida, když se konečně vzpamatoval.
   „Máme spojku v každé divizi. Rozhodly jsme se vám pomoct, ale je to pro nás obrovské riziko.“
   Obdivně jsem pohlédla na hnědovlasou. Jestli to bude takhle pokračovat, naučí se i pořádně lhát.
   „Tak jo, nemůžem se zdržovat. Máme pro tebe úkol.“ Začala jsem vybalovat látku a ukázala mu plánek. „Potřebujeme nutně ušít vlajku Kanady. Do zítra.“
   Překvapeně zamrkal. „No, přinesly jste toho dost, takže by to šlo. Ale jen sušenkama to tentokrát nesplatíš, Shinobi.“
   Pokývala jsem hlavou. „S tím se počítalo.“ Začala jsem mu dávat pokyny, komu v Seiretei se vyhnout. Zmínila jsem hlavně Zarakiho, Kuchikiho, Abaraie a Hitsugayu. Samozřejmě, že nebyli jediní. „Nemáš zprávy o zbytku? Pořád se ohlížíte, takže nejste sami.“
   „Ku… Kurosaki-kun… se s námi ještě… nespojil,“ zakoktala se Orihime a zvědavě nakukovala Ishidovi přes rameno.
   „Dobře. Snažte se vyhýbat Shinigami. Naše lidi nepoznáte a pro jejich bezpečnost vám dvěma nemůžeme říct, jak vypadají. Takže… zmákneš to, Ishido? Stavím se tu pro vlajku ráno.“
   „A k čemu vám bude?“
   „To už nech na nás. Je to tajný a nemá to s váma absolutně nic společnýho. A ještě něco… ať už zítra uslyšíte jakékoli divné zvuky, nevylejzejte ven.“
   Ishida nám to slíbil. Nejspíš si řekl, že narazil na ukázkovou bandu cvoků.

   Mise blond

   Characterless zjistila, že se cítí mnohem uvolněněji, když na sebe vezme cizí podobu. Mohla se přeměnit, do kohokoli si jen vzpomněla. Rozhodla se na sobě pořádně zapracovat, protože všechno nejde hned, dokonce ani ve světě anime.
   Teď slídila coby sexy blondýnka Ino v kapitánské kantýně a snažila se vyzvídat. Nechali ji roznést pár drinků a nějakou tu pochutinu. Párkrát zavrtěla zadečkem a chlapi už se po ní otáčeli. Určitě nebude trvat dlouho a dozví se informace, které potřebujeme.

   Karaoke v cosplayích

   Ishida dodržel slib, a tentokrát to i vypadalo jako vlajka. Celá natěšená jsem běžela k Hitsugayovu domu. Vybalila jsem vlajku, pevně ji namotala k dlouhému klacku a vyrazily jsme se znovu prohrabat Toushirovým haraburdím.
   Characterless na nás v cosplayi Rakouska měla čekat o pár ulic dál a Minata s T.a.r.a.n.e.e už by tam měly dorazit každou chvíli. Teď nás čekalo to nejtěžší. Najít nějaké cvokařské hadry a uprchnout z budovy desáté divize.

   „Tak, vypadáme jako šašci a od hlavní brány nás dělí jen pár kroků. Jsi připravená?“
   Pohlédla jsem na děvčátko v kostkované sukni, zástěrce, se šátkem na hlavě, a měla jsem co dělat, abych se nezačala smát. Sama jsem na tom nebyla o moc líp. Našla jsem kalhoty s uříznutými nohavicemi, takže vypadaly jako trenky. Ten kus oblečení držely kšandy, místo trička jsem si oblékla fialovou košili s černým rámováním. Rozcuchala jsem si vlasy. Perla řekla, že má cosplay Maďarska po vystřízlivění, já ten svůj nazvala Arthurova mladá léta.
   „Jo, vyrazíme,“ špitla hnědovlasá.
   „Dobře, tak to odpočítáme.“ Držela jsem v obou rukách stočenou vlajku. „Raz… dva… tři!“

   Vyběhly jsme a za námi se zvedal prach. Ozval se pokřik, měly jsme zakázáno opouštět budovu. Perla soustředila energii, švihla tenkými provázky před sebe a brána se rozlétla, jako by do obou jejích konců někdo prudce strčil.
   „No páni!“ vydechla jsem obdivně a zrychlila. Někdo se za námi hnal, poznaly jsme ho po hlase.
   „Perlo-san, okamžitě zastavte! Je to rozkaz!“
   Nechaly jsme Toushira lamentovat a nepřestávaly udržovat směr cesty. Z dálky už na nás mávala Minata-amazonka, Tarushka v tóze a ukázkové Rakousko.
   Hitsugaya nás doběhl a udiveně vydechl. „Co je to za úděsnou výstroj?“
   Neodpovídaly jsme mu. Já začala rozmotávat vlajku, Tarush se vytasila se dvěma obrovskými poklicemi a Minnie měla po ruce dlouhé tyče, také ve dvojím provedení.
   „A pekelný orchestr může vyrazit!“ uchechtla jsem se a pásla se na Hitsugayově zmateném pohledu.
   „Co to má všechno znamenat?“ vydechl Toushirou a nepřestával po nás pokukovat. Neodpovídaly jsme, jen se usmívaly. Nakonec vybuchl. „Ať máte v plánu cokoli, Perla-san se teď se mnou vrátí zpátky!“ rozhodl.
   Jenže se stalo něco, s čím vůbec nepočítal. Hnědovláska se vzepřela. „Chci jít za svou kamarádkou Tobinkou a předat jí dárek. Je mi jedno, jaký si na mě vymyslíte trest, kapitáne, ale tuhle misi hodlám splnit!“ zasyčela vztekle, a překvapila i nás, protože působila až neuvěřitelně sebevědomě.
   „Nehnu se od vás na krok, důstojníku,“ zabručel a čekal.
   Já mezitím roztáhla vlajku, Tarushka několikrát cvičně třískla poklicemi o sebe a Minata zahlomozila kovovými tyčemi.
   Characterless se po všech podezíravě podívala. „Umí některá z vás zpívat? Protože já teda ne!“
   „To je snad fuk, když jde jenom o srandu.“ Párkrát jsem s vlajkou mávla a zanotovala: „Ne ne, papa, wainó čódai, ne ne mamá, ne ne mamá!“
   „Tak to je extra falešný,“ zašklebila se Chari.
   „No fajn, tak já začnu znova.“
   Rozesmála jsem se. Hitsugayu jsme asi doopravdy vyděsily, obzvlášť když už jsme pak zpívaly všechny (tedy snažily se o to).

   Kráčely jsme nádvořím Seiretei a hulákaly z plných plic. Přiběhl k nám zástupce staříka Yamy, Sasakibe, a ptal se, co vyvádíme. Minata mu odpověděla, že v naší zemi se právě dnes slaví, takže chceme zůstat věrné tradicím.
   „Ať žije karneval!“ vřískla T.a.r.a.n.e.e a Perla se na druhého nejdůležitějšího člověka ve Společenstvu duší zářivě usmála.
   „Ale zpívání přece není proti zákonu, pane,“ řekla s obličejem tak nevinným, že bysme jí snad odpustily i masovou vraždu.
   „No… to sice není, ale… ať si to s vámi vyřídí kapitáni. Ale předem vám říkám, že nadšení nebudou.“
   „Má pravdu. Vraťte se se mnou domů, Perlo-san.“
   „Už jsem řekla, že zůstanu tady!“ ucedila ledově a propálila kapitána desáté divize pohledem, než se k němu obrátila zády, připravená škubnout sebou, kdyby ji chtěl chytit za ruku.
   „Tohle vám spočítám,“ zabručel otráveně a stáhl se.

   Ani nevím, kolikrát jsme tu anime odrhovačku vlastně zpívaly. Jistá jsem si byla jen tím, že je to celé hrozně procítěné, ale taky neuvěřitelně falešné. A Sasakibe měl pravdu. Kapitáni se na to zrovna dvakrát netvářili. Nanao, pravá ruka Kyouraka Shunsuie, vztekle zatáhla závěsy a zabednila okno. Její nadřízený si narazil na hlavu klobouk a připojil se k pochodu.
   Zaraki Kenpachi se zastavil se svými muži na rohu ulice, ruce složil na prsou a chechtal se. Yachiru mu sklouzla ze zad a začala ho tahat za oblečení. „Pojď tancovat, Keníčku!“
   Přihnala se rozzuřená Soi Fong, Abarai s Kuchikim byli naprosto bezradní. Aizenova zástupkyně, Hinamori, se k nám přidala, a Kira ji chtěl zřejmě hlídat, aby neprovedla nějakou hloupost.
   Perla se zahihňala, když náhodně zabloudila pohledem do strany. Za oknem vykukovala zrzavá hlava, než ji od něj odtáhla čísi ruka a hnědovláska zahlédla už jen cíp bílého oblečení.

   Přidávalo se k nám stále více lidi, známé i neznámé tváře, někde v davu jsem uviděla Gina, takže se mi okamžitě orosilo čelo. Vzdorně jsem zavrtěla hlavou a začala znovu pořádně mávat vlajkou Kanady. Někteří Shinigami se naučili aspoň popěvek, svéráznější důstojníci si během pár minut osvojili i slova.
   Yumichika ve své kombinaci haori a tuniky nám dělal předvoj a já si při pohledu na něj musela vzpomenout na Francise Bonnefoye, postavu z anime Hetalie, jehož hymnu jsme momentálně vyřvávali do okolí, a na mladá léta téhle bezkonkurenční seriálové figurky.

   Ani jsme to nepostřehli a opustili jsme hlavní nádvoří a svižným krokem došli až před budovu spadající pod třináctou divizi. Poděšený Ukitake vyběhl v plné zbroji a Tobinka s yaoi pádlem hned za ním. Chvíli jim trvalo, než se v té situaci trochu zorientovali. Kyouraku se pak přitočil k hlavnímu veliteli divize a odtáhl starého kumpána stranou. „U nich se slaví, tak proč bychom se taky nepřidali?“ prohlásil provokativně a začal s Ukitakem tančit.
   A zatím my ostatní řvali sborově: „Márukaite čikyú, márukaite čikyú, boku hetaliá!“
   Stvoření mávající pádlem kolem sebe bylo vyplašené a nechápavě na nás hledělo s výrazem, který jasně říkal, že všichni Shinigami se zbláznili. A rozjásaní bojovníci mečeli ještě falešněji, než my všechny ženské dohromady. A bylo to poznat.
   „Ááá, hitofudé de, míeru subaraší sekaí! Nagágutsu de kampai da…“
   A v té chvíli do toho vpadla Tobí a zařvala z plných plic: „Hetáliááá!“ Potom mi vytrhla z ruky vlajku a rozzářila se jak vánoční stromeček. „Jé, Kanada!“

   Propukly jsme v jásot, celou pětici ten jeden nemyslný výkřik dostal málem do extáze. Měly jsme takovou radost, že máme Tobinku zpátky, a kdybysme se tak neponořily do bezbřehého nadšení, možná by nám neunikl pohled plný blesků Ichimara a Aizena.

 

(Ukitake byl poněkud zaskočený, když ho přišla navštívit snad půlka obyvatel Seiretei...)

 

25. kapitola - Jen iluze by Leonyda Styron

  Nakonec jsme zakotvili v obrovské jídelně, kolem nás byly chlebíčky, pochutiny na žvýkání, lahve se šumivými nápoji a tísnící se Shinigami. Začala neoficiální párty a mohl za to Ukitake, šéf třináctky. Tobince všechno došlo až obdivuhodně rychle a vědoma si svého poslání začala plácat přítomné pány (i slečny) po zadku pádlem. More love, more yaoi, jak se říká. Brali to jako legraci, určitě jim ještě nedošlo, jak moc nebezpečné je tohle malé prokletí. Potutelně jsme se s Perlou šklebily, když Tobí plácla nic nechápajícího Renjiho a s výskotem od něj uskočila. Teď už nás bylo šest.

   V desítce

   Zírala na svého zelenookého trapitele a čekala pohromu. Počítala s urážkami, zákazy, běsněním, ale rozhodně ne s výčitkami. „Nad tím, co provádíte, zůstává vážně rozum stát, Perlo-san. Nechápete, že jsem to všechno dělal kvůli vaší osobě? Někdo tu napadá vaši lidskou skupinu a nikdo neví, co udělá příště. Tak proč se ze všech sil snažíte, aby se něco stalo?“ Hlas se mu třásl, ale ne vztekem, hnědovláska v něm rozeznala obavy.
   „A zeptal se mě vůbec někdo, jestli chci, abyste se o mě starali?“ vyhrkla dotčeně. „Mám partu přátel, na které se mohu spolehnout. A umím bojovat! Nebojím se nepřátel! Já nejsem dítě, kapitáne Hitsugayo!“
   Zamrzelo ho to, ale neodpověděl jí, jen mlčky ukázal na dveře a zachrastil klíči. Pochopila.

   Před Byakuyou

   Renji se někam ztratil, ještě jsem zůstala v budově a cpala se chlebíčky, padl i ten potutelný nápad něco si z těch dobrot sebrat a nechat na pokoji, když teď moje peněženka úpěnlivě volala o pomoc. Takže jsem se ládovala až do doby, kdy mi tvrdá ruka Kuchikiho Byakuy dopadla na rameno. Vzhlédla jsem k němu s udiveným výrazem.
   „Ten zpěv byl příšerný.“
   To bylo to jediné, co mi řekl. Nešlo mi to do hlavy. Nebude vysílat, vztekat se a nařizovat? Asi jsem se někde o něco praštila a umřela.

   Soi Fong má nálady

   Modrovlasá vůdkyně likvidačních sborů zlostně přecházela po místnosti a co chvíli spočinula hněvivým pohledem na dívce v dlouhé tunice, bez toho kusu hadru skoro nahé. „To bylo skutečně směšné!“ prskla a chytila se za hlavu.
   T.a.r.a.n.e.e dělala, jako by se jí to netýkalo, což velitelku druhé divize rozčilovalo snad ještě víc, než kdyby jí odporovala. „Ale tradice by se ctít měly!“ namítla nakonec černovlasá, na té drobné lži jsme se usnesly už dávno. „Copak vy tu neslavíte svátky? A… měli jste nás zastavit, okřiknout nebo něco,“ dodala škodolibě a Soi Fong se zastyděla. Ta drzá žába měla pravdu.

   Zarakačky

   Kenpachi neztropil kvůli odpolednímu tyjátru žádný povyk, ale jeho lidské svěřenkyně se mu i přesto vyhýbaly. Na jeden den bylo těch zážitků až moc, chtěly si odpočinout, navíc Minata se v té bederní roušce a několika kusech látky přehozených přes sebe a narychlo spíchnutých necítila právě nejjistěji.
   „Tak, už je nás šest, brzy snad už budem zas všichni,“ vydechla Amazonka a otřela si rukou čelo.
   „Jo, už aby to bylo,“ utrousila Characterless a kriticky zhodnotila svůj cosplay. „Ta mrňavá kapitánka se na mě už zase lepila,“ prohlásila s odporem a zašklebila se.
   „Hinamori?“ tipla si Minata a druhá dívka přikývla, pak se ale zarazila.
   „Hele, neslyšelas něco?“
   Vzápětí se ozvalo zasvištění zbraně. Bylo to nečekané, stalo se to totiž uprostřed dne. Minnie se rychle sehnula. Její zanpakuta zůstala v pokoji. Ohnala se po útočníkovi kovovou tyčí, a Characterless už jen sledovala skutečně rychle se vzdalující postavu, z níž viděla jen cíp bílého haori.
   „Min?“ vyhrkla nejistě a podívala se na ni. „Ten útočník je Shinigami.“
   Minata ztuhla, ale pak se uvolnila a sklonila ruku s tyčí. „Bylo to divný,“ řekla jen a tím téma uzavřely.

   Shunsui a Renji

   Kyouraku vycítil napětí zástupce kapitána šesté divize a rozhodl se, že jeho ztuhlým svalům dopřeje malé uvolnění, a to za pomoci alkoholu. A Abarai se samozřejmě urputně bránil!
   „Ale já musím…“
   „Nemusíte, podkapitáne. Dnešní večer patří zábavě.“
   Červenovlasý naposledy střelil pohledem po blonďaté Shinigami, ke které se právě přiblížil jeho nadřízený, pak od kapitána Shunsuie přijal hrnek plný saké. „Ale jenom jeden…“
   „Méně protestujte a více pijte, pane Abaraii,“ doporučil mu velitel osmé divize a obrátil ho čelem k sobě. „A přestaňte se dívat, kam nemáte, nebo to nahlásím jako neuposlechnutí výše postaveného důstojníka,“ prohlásil muž ve slaměném klobouku a rozevlátém kimonu obřadně. Zástupce kapitána si vzdychl. Protentokrát bude zřejmě nejlepší nic nenamítat a prostě se jen… bavit.

   Zpráva od Gina

   Zazívala jsem. Nedalo se říci, že bych spala klidně, i když Renji se někde zdržel, takže žádná noční bojovka nebyla. Možná to bylo tím stresem a přepracováním. Snažila jsem se zdvojnásobit úsilí, abych našla lokaci co nejvíce svých přátel. Znovu jsem si položila ruku před pusu, pak mě zaujalo třepotání křídel na stole. Byl to můj růžový motýl. Zprávu poslal kapitán Ichimaru z trojky, chtěl se sejít a zdůrazňoval, že mám přijít sama. Nelíbilo se mi to a přemýšlela jsem, co mu odepsat.
   „Dobře, přijímám možnost osobního setkání, dostavím se ve stanovenou hodinu.“
   Srovnala jsem papíry na hromadu, zamkla kancelář a přešla o několik dveří dál. Musela jsem říct Byakuyovi o svém odchodu. Šla jsem dřív, potřebovala jsem to všechno říct Perle.
   „Ty ale hrozně riskuješ!“ vyjela na mě.
   „Poslyš, kdybych se nevrátila do setmění, tak jděte za Kuchikim, že máte podezření na Gina. Nevěřim mu, ale jestli má nějaké opravdu speciální informace, tak bych se s ním setkat měla.“
   „Ale buď opatrná.“
   Slíbila jsem jí to a vyrazila za Ichimarem. Čekal na mě uprostřed toho největšího nádvoří v Seiretei.

   Přivítal mě naprosto formálně, ale něco v jeho úsměvu mě přinutilo být ostražitější. Zmocnil se mě zvláštní pocit paniky.
   „Všechno jste si vyřídila?“
   Přikývla jsem. „Jestli se nevrátím do setmění, moji přátelé mě půjdou hledat,“ řekla jsem odhodlaně, ale nikoli výhružně.
   „Ale ale, nač taková přehnaná opatrnost?“ uchechtl se Gin a zaculil se.
   „Vůbec není přehnaná vzhledem k tomu, co se momentálně ve Společenstvu děje, kapitáne. Ryokové se tu potulují a přepadají Shinigami. Opatrnost je na místě.“
   „Inu, já zatím na žádného ryoku nenarazil. Musela jste mít štěstí.“
   Přisvědčila jsem, nechtělo se mi mu vysvětlovat, že nemá pravdu.

   Čekala jsem, že mi řekne, co má na srdci, a já zas půjdu a vrátím se k mnohem důležitější práci, jenže to se nestalo. Začalo to tím, že řekl, že jsem určitě ještě neměla možnost pořádně si projít Seiretei a že mě tu provede. Snažila jsem se špicovat uši, ale vykládal jen samé nesmysly o historii shinigamského světa a zákonitostech v něm, takže jsem ho brzy přestala vnímat. Ani jsem nepostřehla, že jsme začali stoupat, než jsme se ocitli na mostě a zastavili se. Opatrně jsem se rozhlédla a trhla sebou, v nepříliš velké dálce se totiž rýsovala obrovská válcovitá věž, svatyně určená k pokání.

   Gin si té reakce všiml a ještě víc roztáhl úsměv. Zřejmě si něco uvědomil, ale co, to jsem radši nechtěla vědět. Jen jsem doufala, že si nevzpomněl na naše první setkání.
   Konečně jsem se přinutila odtrhnout oči od té věže, v níž Rukia čekala na popravu, a vyhrknout: „Proč jsme tady?“ V obličeji se mi mihnul záblesk strachu.
   Ichimaru ke mně pomalým krokem došel a jemně mi stiskl jednou rukou obě zápěstí. „Co třeba proto, že je tu překrásný výhled?“ nadhodil a dotkl se mě prstem na paži. Něco se kolem ní obtočilo, pak to vyrazilo po zádech nahoru, několikrát se zamotalo kolem břicha, zase se to odmotalo a na malou chvilku se zastavilo na zápěstích, než to něco s praskotem zmizelo. Ta věc byla neuvěřitelně rychlá, stačila jsem jen postřehnout, že je úzká a hnědá.
   „Nikdy nepodceňujte démonickou magii,“ řekl se smíchem a s jakýmsi zvláštním uspokojením si prohlížel můj vyplašený výraz. „Radím vám, abyste nevěřila nikomu.“
   „To… to je všechno, co jste mi chtěl říct?“ vydechla jsem nevěřícně.
   „Víte, očekával jsem, že tak důležitou informaci oceníte. Protože jestli selžete…“ natočil mi hlavu směrem k věži. „…zákony Společenstva jsou neúprosné.“
   Polkla jsem, znovu po něm střelila vyděšeným pohledem a rozběhla se pryč, daleko od toho slizkého hada.

 

(V tom jeho úsměvu bylo cosi zlověstného...)

 

26. kapitola - Reflexy by Leonyda Styron


   Přeběhla jsem po mostě a pak se ztratila v bludišti chodeb, když se přes zdi nedalo dohlédnout za obzor. Nevzdávala jsem to, musela jsem najít cestu, musela jsem se ztratit Ichimarovi. Už jsem byla celá udýchaná. Opřela jsem se o zeď, funěla jak slon a moje plíce volaly po timeoutu.
   Ztuhla jsem, když jsem pocítila dotyk na rameni, někdo na něj zlehka poklepal. „Vy se tu ale vůbec neorientujete!“ prohlásil Gin jízlivě.
   Velice pomalu jsem se k němu otočila. „Co ode mě chcete?“ Řekla jsem to odměřeně, ale s patřičným důrazem. A jeho pořád neopouštěl ten úsměv vraha po rituálu.
   „Jen jsem vás chtěl varovat,“ pousmál se. „Nabídnout vám pomocnou ruku a vyvést tuhle slečinku z našeho krásného bludiště.“
   Polkla jsem, jeho chování se mi nikdy nelíbilo, ale teď se mi přestalo zamlouvat úplně. Navíc jsem měla stále ještě v paměti ty oči tenkrát v noci. Zářily, jako kdybyste štěněti donesli pískací věcičku na hraní.
   „Vypadáte jako někdo, kdo už hodně prožil,“ prohlásil znenadání a znovu roztáhl úsměv od ucha k uchu.
   Ne asi! Jenom mi pořád lezete do snů a strašíte mě tak, že v noci nezamhouřim ani jedno oko, navíc už mi dávno došlo, že až budu vykonávat učitelské povolání, že vás budu vídat pořád, že svých bludů se do smrti nezbavim! Chtělo se mi křičet, aby to slyšeli všichni, aby z té bolesti uvnitř člověka s obrovskou empatií aspoň špetička taky vytryskla na povrch a alespoň jeden z těch vnímavějších pochopil, že se tu už dlouhou dobu něco děje. Ne, nebyla jsem jediná, komu se to stávalo, naše počty narůstaly, a to mě na celé té příšerné záležitosti děsilo nejvíc.
   Padouši z anime byli ve skutečnosti ještě horší, než jak je vykreslovali v seriálech, a postavy bez mozku ani při té největší možné představivosti toho, kdo se s nimi setkal, žádné inteligenční buňky nezískaly. Abstraktum se stávalo reálnem. Každá rána, každý dotek, všechno bylo skutečné, a já už radši ani žádné nebezpečí nepodceňovala. A přidejte k tomu ještě psychopatické sadistické já a máte z toho nevybuchlou atomovku.
   Přinutila jsem se ke klidu a zadívala se mu do očí. Trpělivě čekal. „Nemám lehký život, ale své problémy si řešit umím,“ vydechla jsem. „Ukážete mi správný směr, ať můžu jít?“
   Přikývl, znovu se rozhostilo ticho. Pak vykročil a já ho mlčky následovala. Zastavili jsme se opět na nádvoří. Znovu se na mě podíval. „Jste až přehnaně paranoidní, a to je dobře. Být vámi, nevěřil bych tu skutečně nikomu. A ta prostořeká tmavovláska mi přijde obzvláště podezřelá.“
   Zamrkala jsem. Chce mi snad naznačit, že Characterless je zrádkyně? Neodpověděla jsem mu, nebylo co. Otočil se zády a odcházel. Otřásla jsem se. Myslím, že ani autor Bleache dostatečně neodhadnul potenciál skutečného Ichimaru Gina.

   Z očí do očí

   Perla seděla naproti Hitsugayovi a upíjela ovocnou šťávu z malé skleničky. Rozhodla se, že bude dělat to, co jí jde nejlíp, jen pozorovat a registrovat reakce. Toushirou se na ni díval trochu omluvně. Od toho dne, kdy se na ni tak obořil kvůli té venkovní frašce, s ním nepromluvila, a jeho to trápilo, jenže kdyby to dal najevo před ní, shodí se před svými podřízenými. Zkoumala výraz jeho obličeje, zavrtávala do něj hluboký pohled plný tajemství. Tak ho to dráždilo, že měl chuť na ni začít křičet, aby se na něj přestala dívat. Perla po chvíli zrak odvrátila sama. Nevydržela na bělovlasého zírat dlouho. Věděla jen to, že nechce, aby ji chránil jako bezmocné nemluvně.

   Rozmluva

   Seděla jsem v kanceláři nad papíry. Tentokrát si mě nikdo nevšímal. Nedává to smysl, povzdychla jsem si v duchu. Vážně se začínám bát toho, co ještě přijde.
   Proč si to myslíš? Steeven se zapojil do vnitřního monologu.
   No proč asi? Shinigami začínají bláznit! Gin si hraje na ochránce, z Renjiho je žárlivec a já pořád čekám, kdy to spustí Aizen. A ty žrací listy Zarakovců neubejvaj!
   No jo, když začneš dělat výkazy o stravování, tak se nemůžeš přece divit, uchechtl se albín. Sežerou toho dost. A co vůbec chceš teď dělat?
   Najít co nejrychlejš ostatní a zmizet, než se to ještě víc podělá. Už to přestávám zvládat, pořád se teď musim ohlížet přes rameno. A víš dobře, že konkrétně já nemám šanci utkat se s nějakým důstojníkem. Jsem ninja na baterky a se zanpakutou se taky bojuje blbě. A vůle k učení žádná!
   No, vymlouvat ti to nehodlám, ještě bych ti pár nedostatků přidal. Ale zkusím to jinak… Připomeň si, že máš na svědomí další lidi, včetně holky, kterou ti svěřili do péče. Když se nevrátíš, rozluč se s kariérou, zaměstnáním, se vším. Krucinál, vždyť děláš, jako by se ti to stalo prvně! Odlož laskavě ty růžový brejle a přestaň myslet růžovym mozkem!
   Hm, trefně řečeno, až na ten drobnej fakt, že tohle neni Zeměplocha a Dvoukvítek byl přehnanej optimista.
   Znovu jsem se sklonila k papírům. Dnes to byla vyloženě úmorná administrativa, ale všechno lepší než poslouchat Steevenova kázání. Měl pravdu, nepopírala jsem to, jenomže to mi to musí furt připomínat? Trhla jsem sebou, když jsem zaslechla otravné: Bacha, chyba v počtech! Sevřela jsem ruku v pěst. Do práce mi teda kecat nebude!

   Zrada?

   Dost jsem nad Ginovými slovy přemýšlela. Na trénink jsem neměla náladu, to Perla hned poznala. „Povídej, jak jsi dopadla? Včera ses tu jenom mihla, abych tě nehledala,“ prohlásila malinko vyčítavě a já se zašklebila a začala vyprávět. Zírala na mě s otevřenými ústy. „Tohle že ti řekl?“
   „Jo, tohle a nic dalšího. V podstatě nám dal najevo, že na ně nestačíme, i když ovládáme nové, zvláštní techniky. Že ta jejich démonická magie nás předčí, že jsou neuvěřitelně rychlí a nebezpeční.“ Vzdychla jsem si. Řekla jsem jí i o Ginových posledních slovech, ale zdálo se, že to přehlédla. Asi ji trochu popostrčim. „Co ty si myslíš o tom, že podle Ichimara nás Chari zrazuje a hraje na vlastní triko?“
   Překvapeně zamrkala. „Uhm, to mi nějak uniklo,“ přiznala, i když zaváhala, jestli to přiznat má. „Ale určitě si to nemyslím! Proč by to dělala?“
   Přikývla jsem. „Taky si řikám, že je to blbost. Mám dojem, že kapitáni nás chtějí rozhádat. Svět duší se zkrátka zbláznil!“
   „A Toushirou k tomu taky velkou mírou přispívá,“ vyhrkla Perla a zasmála se tomu. Těchhle věcí si začala všímat už od první chvíle v tomhle novém světě.

   Procházka

   Soi Fong se zachovala jako příkladná velitelka likvidačních sborů… navlékla T.a.r.a.n.e.e do uniformy a vyslala ji hlídkovat do ulic. Snad doufala, že se tím její horká hlava trochu zchladí. Černovlasá si z toho vůbec nic nedělala. Procházela se zvolna, všímala si detailů a užívala si pobyt na imaginárním slunci. A pak si všimla drobného zvířecího tělíčka, které se jí začalo otírat o nohu.
   „Jé, kočička!“ Začala se rozplývat a přeslechla varování své rozumnější poloviny. Drbala zvířátko za uchem, položilo se před ní na záda a nechalo se hladit na bříšku, přitom slastně vrnělo. Pak se číča postavila na všechny čtyři, ladně prošla mezerou mezi dívčíma nohama a zmizela černovlásce z dohledu.
   Dávej pozor! zařvala jí Mikami do ucha, když postřehla, že se zvíře změnilo v ženu a zasadilo dívce tvrdou ránu do zad. T.a.r.a.n.e.e se zhroutila na zem a v uších jí stále zněl Mikamin naštvaný hlas.

   Když se probudila, bolela ji hlava. Skláněla se nad ní podivná osoba, která si s velkým zaujetím prohlížela její shinigamské „roucho“. Dívka na ni chvíli zírala jako na zjevení, pak překvapeně vydechla, jak si uvědomila, co se pravděpodobně odehrálo. Pokusila se posadit, dělala to zvlášť opatrně, protože netušila, co s ní Yoruichi zamýšlí. Teď zíraly jedna na druhou, žena se k ní nahnula tak, že neměla sebemenší šanci na útěk.
   „Kdo jste?“ zeptala se jí dívka hloupě.
   „To nepotřebuješ vědět,“ usmála se. „Raději mi řekni, kdo jsi ty.“
   „No… přece Shinigami.“ Zatvářila se nejistě. Nechápala, proč jí položila právě takovou otázku, vždyť to přeci bylo tak zjevné!
   „Vážně? A co tedy znamená ta zelená mašle?“ Nepřestávala se usmívat. Vypadala jako hodná teta ze sousedství, jen měla tesáky a rozježené vlasy. T.a.r.a.n.e.e zaúpěla a sáhla si na hlavu. Yoruichi vstala a šla ke dveřím. „Odpočiň si. Já se vrátím.“

   Dívka osaměla, z toho šoku by se nejdřív měla trochu vzpamatovat. Pak ale zasyčela bolestí, protože rozčilená Mikami se drala ven. „Au, to bolí,“ fňukla Tarush a vyčítavě hleděla na své zlé já.
   „Asi ti to ještě nedošlo, co? Unesla tě, takže se zvedej!“ zahřměla gothička a její pohled naznačoval, že námitky nepřijme.
   „Ale vždyť nevypadala, že by mi chtěla ublížit!“ namítla sedící dívka opatrně.
   „Je to ryoka, chce z tebe tahat informace. Tak hejbni kostrou, huso jedna hloupá!“
   Mikami už doutnala a T.a.r.a.n.e.e ji nechtěla poslechnout. Uchýlila se tedy k hrubému násilí, popadla ji za ruku, vytáhla na nohy, pořádně kopla do dveří a vyvlekla ji ven z budovy tak rychle, že druhá černovláska ani nepostřehla, že urazily nějakou vzdálenost. A pak doslova letěly, než se zastavily na místě, které už bylo Tarushce povědomé.
   Mikami pustila její ruku, zhnuseně si odfrkla a pak si prohrábla vlasy. „Už tě mam plný zuby, abys věděla! Končim s tebou! Nic tak neuvěřitelně blbýho jsem jaktěživ neviděla! Tebe by snad opili i rohlíkem!“ Dívka s vizáží gothičky, v korzetu a krátké vyzývavé sukni zlostně mhouřila oči. „Já se tady neztratim, ale ty teď budeš v háji. Čau!“ Ušklíbla se a rychle se rozběhla, vzápětí se ztratila ve spleti ulic. T.a.r.a.n.e.e zůstala stát uprostřed nádvoří a tvářila se bezradně a naprosto zoufale. Byla to pro ni osudová rána!

 

(Na scéně se objevuje Yoruichi...)

 

27. kapitola - Zkouška kanálem by Leonyda Styron

  Když si černovláska naplno uvědomila, co vlastně vyvedla, křečovitě se rozvzlykala a usedla uprostřed nádvoří na špinavé a studené betonové kostky. Fňukající Shinigami objevil jeden z mladších hochů, zřejmě čerstvý přírůstek Akademie.
   „Co se vám stalo, důstojníku? Nejste zraněná?“ Ihned si všiml zelené stuhy, což pro něj znamenalo něco jako VIP. Malinko se zalekl, ale dívka vypadala spíš bezradně než nazlobeně.
   „Ne, to nic, dobrý,“ vzdychla unaveně a zkusila vstát. „Poslyš, kde tady Shinigami vlastně zahánějí deprese?“ zeptala se a čekala, co jí odpoví.
   „No, obvykle v baru, támhle.“ Ukázal jí rukou a popsal cestu.
   Tvář se jí roztáhla do úsměvu. „A jak to víš ty?“ rýpla si.
   „Můj táta tam chodí,“ pousmál se. „Je čtyřicátý pátý důstojník třetí divize.“
   Měla co dělat, aby se nezačala chechtat. Všichni ti chlapi tady byli tak strašně hrdí na své pořadí, o ženách nemluvě. Hlavou jí začaly vířit nedůstojné myšlenky, takže se rychle rozloučila, aby se jí chlapec nevyptával, proč se tak divně culí. Došla na druhý konec nádvoří, a už jí z očí tekly slzy, jak se smála.
   „Přijde žena k pětici mužů a říká si pro sebe: Tak, kterej dneska? A muži se překřikujou a hlásí: První, druhý, třetí, čtvrtý, pátý milenec…“ Nedokončila větu, protože ji přepadl další záchvat dusivého chechotu. Zavrtěla hlavou. „Nad tímhle musím přestat přemýšlet, nebo na to ještě někdo přijde.“ Důrazně se okřikla, než vešla do budovy, která praskala ve švech, pijácká činnost byla zřejmě mezi členy Společenstva duší poměrně dost oblíbená.

   Překvapilo ji, když uviděla známou tvář. Chvíli o tom pochybovala, protože Characterless se kolem ní jen náhodně mihla, ale podruhé už věděla, že se nemýlí.
   „Hej! Co tu děláš?“
   Tmavovlasá se po ní otočila. „Seznamuju se s chodem Společenstva. Co ty tady?“ Tvářila se stejně udiveně.
   „Budu zkoušet zahánět depresi,“ přiznala a opět posmutněla.
   „Ty že máš chmury? Tak přestaň depkařit, nebo tu mp3ku už nenahodíš,“ uchechtla se, ale dívku nerozveselila. „Pojď támhle vedle, budem mít soukromí.“ Přikývla a nechala se zatáhnout do místnosti, kde zrovna moc prostoru nebylo. „No tak spusť! Co se děje?“
   T.a.r.a.n.e.e se zarazila. „Hele, to se dost blbě vysvětluje, víš? Já totiž mám schýzu a mý druhý já tady ve světě anime ožívá a chová se jako úplně normální člověk. No a z toho vyplývá, že… že moje Mikami mi zdrhla.“ Byla na rozpacích.
   Characterless se ušklíbla. „A je ten chlap aspoň k světu?“ Zavrtěla hlavou a vysvětlila, že její druhá polovina je rodu ženského. „Jo aha, sorry, to mi nějak nedošlo. Leonyda je v tom vašem klubu totiž taky, jenomže ta má chlapa. A proč že ti zdrhla?“
   Černovláska ztišila hlas a povyprávěla jí, jak potkala Yoruichi. Druhá dívka smutně pokývala hlavou. „Jo, začíná tady pěkně přituhovat, to je fakt. Ale tak zase pro vás schýzáky to musí bejt úleva, když tě ten druhej opustí, ne? Kašli na ní, ty jí nepotřebuješ. Takže není třeba něco říkat holkám.“
   Přikývla. Měla pravdu, obejde se bez ní. Ulehčeně si vydechla a usmála se. „Díky, Chari. Hnedka je mi líp!“

   Dopravní špička

   Prskala jsem, už mi to všechno začínalo lízt krkem. Dneska se tu kapitáni střídali jak na běžícím pásu. Nevěděla jsem, kam skákat dřív. A všichni ti lumpové samozřejmě nenahlásili příchod. Že je to najednou napadlo. Pche, tomu tak budu věřit! Přece mě nemůžou mít za úplně blbou, i když jsem blondýna. „A ještě jednou sem někdo vleze a já ho už normálně rozčtvrtim!“ Sotva jsem to dořekla, ozvalo se zaklepání. Vstala jsem a s nesmírnou chutí zavřít návštěvníkovi dveře před nosem jsem ráznými kroky kráčela k východu. „Kdo to už zas prudí, krucinál,“ bručela jsem, zatímco jsem sahala po klice. Tousen! Zatrnulo ve mně. Tak na toho kašlat nemůžu, protože je slepej. Opatrně jsem otevřela dveře, slušně pozdravila, vzala ho za ruku, a co nejopatrněji ho vedla ke stolu. Překvapilo mě, že se mračí. Když dosedl, pobaveně se uchechtl a pravil: „Nejsem nemohoucí. V prostoru se orientuju poměrně dobře.“
   „Promiňte, já jsem z…“ Musela jsem se chytit za nohu, která se mi automaticky vymrštila a nakopla stůl. Steeven, kdo jiný? „Úúú… já to nevěděla.“
   Řekl, že se nic nestalo a pak se poptal, jestli by mu některá divize nemohla teď zaplatit dluhy, které u něj má.
   „No, tak zatím je volná třináctka, takže já se s panem Ukitakem spojím, ano?“
   Přikývl a zvedl se. Nechala jsem ho dojít ke dveřím a pak za ním zavřela. Steevene, ty idiote! Co to zas bylo?
   Albín se zlomyslně zašklebil. No, nevim, jak bys Kanamemu vysvětlovala, žes zapomněla, že je slepej, když jste se osobně ještě nesetkali.
   Sakra, to je pravda. Zuřila jsem. Zas už mi zachránil zadek. Měla jsem být vděčná, ale místo toho jsem si třela nohu a polohlasem nadávala.

   Renji mě vytáhl na trénink, opět za budovou čtyřky. Vzpomněl si ale, že si musí ještě něco velice neodkladného zařídit. Usedla jsem na malou zídku a hladila svou drahou Ryuuhime. „No, tak to vidíš, zůstali jsme tu sami.“ Zanpakuta byla samozřejmě nehybná. Možná už se mi nepoštěstí vidět ji v její pravé podobě. Vzdychla jsem si a zasnila se. Vždycky jsem chtěla vidět draky, v tom jsem byla jako ten Dvoukvítek ze Zeměplochy. Však to taky byla naprosto fascinující zvířata, a nikdo se mi nemohl divit, že jsem si chtěla sáhnout.
   Z mého rozjímání mě vytrhl Abarai, když se mnou prudce zatřásl. „Héej, co je?“
   Vypadal pěkně naštvaně. Nechápala jsem, co jsem zas provedla. Poslední dobou měl náladu pod psa, a já zaboha nedokázala přijít na to, proč.
   „Ani jednu práci neděláš pořádně a ještě zevluješ, když tě nechám chvíli bez dozoru!“ Soptil, neměla jsem z toho zrovna dobrý pocit.

   Červenovlasý mě vytáhl na nohy, štěkl na mě, ať se bráním pořádně, a vyrazil do útoku. Několikrát jsem ho odrazila štítem, ale pak jsem pochopila, že to byla past, že si jen ověřoval mou rychlost, a naše zápolení začalo připomínat boj na život a na smrt se Zarakim.
   „Nejlíp udělám, když tě rozkrájím na nudličky, protože tohle není k ničemu. Nechápu, jak z tebe mohli udělat bojovnici! Neumíš nic!“ zaprskal zlostně a ustoupil ode mě, která jsem se krčila na zemi a chránila si hlavu.
   „Tak se na to vykašli a už mě netrénuj!“
   Byl to odvážný krok a ani jsem nad tím moc nepřemýšlela. Na chvíli se zarazil, pak rozpačitý výraz vystřídal úšklebek. „Tušil jsem, že to tak dopadne. A byl bych rád, kdybyste ty a ta tvoje chátra už konečně opustili Společenstvo!“
   Mlčela jsem, ale měla jsem chuť drze odseknout, že kdybych mohla, už odtud padám dávno, ale Steeven zareagoval pohotově a jeho neviditelná ruka mi zakryla ústa, takže z Renjiho pohledu to muselo vypadat, že se snažím držet rty pevně semknuté a jen po něm blýskám očima. Vzdychl si, hodil zanpakutu přes rameno a odcházel.
   Steeven mě pustil a já jen zalapala po dechu. Až příště budeš chtít pouštět z pusy jízlivosti, tak já se někam ztratim. Toužíš po výprasku, klidně ti ho dopřeju. A že tenhle chlápek by tě přes koleno přehnul hrozně rád, přímo to z něj sálá.
   Zaúpěla jsem. Můj věrný společník měl pravdu. Musím být opatrnější.

   Rozhodla jsem se navštívit Ishidu a Orihime. V poslední době jsme o nich neměly s holkama vůbec žádné zprávy. Prostudovala jsem v knihovně pár lejster, udělala si provizorní mapu a s těžkým srdcem plným obav jsem se spustila do kanálu.
   „Ale ale, copak to zas provádíte, slečno?“
   Opatrně jsem vykoukla ven. Kruci, proč Gin? Proč ne někdo jinej? Kdokoli! „Poslali mě přes kanál,“ řekla jsem, jako by se nechumelilo.
   „Aha.“ Zamyslel se. „A nemám jít s vámi, abyste se neztratila?“
   Prohlásil to přívětivě, úlisně, až se mi obrátil žaludek. „Věřte mi, že do těch sraček byste lézt nechtěl, kapitáne!“ odsekla jsem a přivřela poklop. Uf, to by bylo… a teď kudy? Hanatarou by se tu vyznal, já se musela řídit jen svými klikyháky. Na pomoc Ichimara se spoléhat nedalo a říct to někomu z důstojníků, tak mě oprátka nemine.

   Pohybovala jsem se tam dole opravdu hodně opatrně. Mělo to hned několik důvodů – osvětlení vyloženě chabý, byla jsem ráda, že vidím aspoň na tu mini mapku, pod nohama mi šplouchala voda a kanál byl plnej krys.
   Držela jsem se pořád hlavní cesty, ale pak jsem se musela přikrčit za zdí, protože jsem zaslechla sténání a pak hlas, který toho druhého uklidňoval.
   „Málem vás zabil, pane Ichigo.“ Ten slabý, sotva slyšitelný hláseček, to byl Hanatarou, zběh čtvrté divize. Pošoupla jsem malinko nohou, opravdu nepatrně, jenže to zašplouchalo a oba ryokové zpozorněli a skoro dobitý Kurosaki se samozřejmě zvedal první a sahal po svém Zangetsu. Já zbraň neměla, v kanále by se mi s ní pohybovalo dost těžko.
   Rozhodla jsem se riskovat a rozběhla se nejbližší volnou chodbou zpátky. Za sebou jsem zaslechla údiv (Hanatarou), nadávání (Ichigo) a funění (Ganju). Už na mě byli tři, a to byla teda nehorázná přesila.
   „Támhle, pustilo se to napravo!“
   „To vim taky, Ganju, nejsem slepej!“
   Zrzoun běsnil, dovedla jsem si ten výraz představit. Mohli by mě klidně pronásledovat až do padnutí, hlasité šplouchání vody vyzradilo každý můj krok. Kruci, kruci, kruci! Co tu sakra dělají? V duchu jsem nadávala, jim, sobě, Steevenovi, že mě nevaroval, Ishidovi, že nedal nějak vědět, jestli jsou v pořádku.

   Nakonec mě zahnali do uličky. Ganju se spokojeně uchechtl a poslal na uvítanou dýmovnici ve tvaru koule. No fajn, udusit byste mě chtěli. Jak milé!
   Když se rozplynul dým, zírala trojice do prázdna. „Nikdo tu není?“ Ichigo se tvářil, jako kdyby mu právě řekli, že školní rok se nuceně prodlužuje.
   „Možná ty kanálové výpary způsobily, že máme halucinace.“ Hanatarou ho tahal za rukáv. „A vy jste zraněný, musíte ležet. Je zázrak, že jste to vůbec přežil,“ mínil chlapec a snažil se přesvědčit Kurosakiho, aby se vrátili do úkrytu. Po dalších pěti minutách usilovného přemlouvání si dal říct. Ganju nadával, že přišel o svou vymakanou kouřovou bombičku, a já si držela nos, horko těžko udržovala větrnou přeměnu (nebo, jak by řekl Steeven, pokus o to stát se chameleonem), protože smrad to byl neskutečnej a přirovnala bych ho k dobře uleželým bratrovo ponožkám vyváleným ve žluklých vejcích.

   Sotva ti tři zmizeli, přerušila jsem proměnu a zalapala po dechu. Nemohla jsem uvěřit tomu, že zrovna tahle trojka se schovává v kanále. „Grr a kudy se teďka dostanu ven?“ zamumlala jsem polohlasem, protože mapička mi samozřejmě vypadla při útěku a nenávratně zmizela v páchnoucím sajrajtu.
   Albín mi povzbudivě šeptl do ucha, že si cestu pamatuje. Hele, mohlo by tě těšit, žes povýšila… z neschopné Shinigami na otravnou halucinaci.
   Nechala jsem ho při tom. Jen ať se chechtá! Já byla ráda, že jsem to přežila ve zdraví. Abarai mě ráno málem ubil, tak byl učiněný zázrak, že jsem se vůbec ještě držela na nohou.

   Musela jsem si dávat velký pozor, abych na sebe zase neupozornila. Když jsem se konečně vyhrabala ze stoky, žaludek mi plaval už úplně celý. Shinigami si neudržovali předzahrádky, jinak bych s ledovým klidem nějakou znesvětila, fakt mi bylo blbě. Ganju je machr, blesklo mi hlavou, jak jsem se potácela k Hitsugayovu domu.

   Perla měla návštěvu, sezvala si všechny už neotupělé členy bývalé Naruto party. V krátkosti jsem jim vypověděla, co se stalo, protože mojí udýchanosti si mohli jen těžko nevšimnout.
   Minatu to dost zarazilo. „Hele, ale jestli je ve stoce zraněnej Kurosaki, tak proč už dávno neoznámili, že se zapích Aizen?“ vydechla a ostatní se po ní překvapeně podívali.
   „Poslyš, Min, jsi si jistá?“ ujišťovala se Tarushka, která už raději nic nebrala na lehkou váhu.
   „Myslim, že zrovna tohle si pamatuju přesně,“ zabručela Amazonka.
   Chvíli jsem nad tím přemýšlela. „Abarai teď pořád trousí ošklivý poznámky o ryocích. Jestli je pravda, že se serval s Ichigem, tak… tak už má bejt kapitán pětky pár dní mrtvej!“ vyjekla jsem a otřásla se.
   „Ale proč to ještě nenafingoval?“ nechápala Perla. Pokrčila jsem rameny, na tohle neuměl odpovědět nikdo.
   „Hele, Gin s Aizenem se teď chovaj dost divně,“ ozvala se Characterless. „Vypadá to, že se ten pseudoatentát ani spáchat nechystají. A podle všeho je to kvůli nám.“
   „Cože?“ Vyjekly jsme s Perlou zároveň, tohle jsme si nedokázaly představit ani v těch nejhorších snech.
   „Jsem je slyšela, jak se baví o Lili a Alee, takže chystaj něco jinýho. No, každopádně nám to dává čas,“ zamumlala tmavovláska.
   Záviděla jsem jí ten ledový klid. Byla jsem v šoku, třískla sebou na postel a před očima se mi zatmělo. Tohle přece nemohla být pravda!

 

(Tu honičku v kanále bych nepřála nikomu. A tenhle výraz úplně krásně pasuje do okamžiku, kdy zjistili, že honí "nikoho".)

 

28. kapitola - Nejlepší obrana je útok by Leonyda Styron

   Perla se ke mně okamžitě vrhla a zkoušela mě probrat. Zabručela jsem, že mi nic není, jsem jenom unavená, což byla pravda, ta honička v kanále mi dala zabrat.
   Characterless se uchechtla a kopla mi do postele. „Hola, zemětřesení!“ Ohnala jsem se po ní a zachrápala.
   Tobinka se pochechtávala, Tarush se tvářila jako hromádka neštěstí a Minata usilovně přemýšlela. „Takže jak to s námi vlastně je? Jsme tu žádoucí anebo nežádoucí?“
   „Renji furt nadává, že máme vypadnout,“ zamumlala jsem otráveně. „Jsme k ničemu a jenom je zdržujeme. Dneska jsem mu zběhla, takže už mě nebude trénovat.“
   „A Hitsugaya trucuje, takže já taky nemám trenéra!“ ozvala se Perla a vzdychla si.
   „A mně se klidí důstojníci z cesty,“ ušklíbla se Characterless. „Protože ví, že s mojí permanentní depresí bych je mohla něčím pořádně fláknout přes hlavu.“
   „Mě se taky bojí, ale z úplně jinýho důvodu,“ šklebila se Tobí a my se neodvažovaly zeptat, jaký že ten důvod vlastně je.
   „No dobře, ale něco dělat musíme. Gin nás varoval a kapitáni se chovají divně a Aizen se nechce zabít. Jestli nás považujou za ryoky, jak už několikrát říkala Leonyda, tak se musíme naučit jim ubránit… a začít se trénovat navzájem,“ vydechla Minata. Ostatní uznale přikyvovali.
   „Výbornej plán, Min, musíme zdvojnásobit, ne, ztrojnásobit úsilí!“ přidala se T.a.r.a.n.e.e.
   „Najít ostatní a vzít kramle,“ zahučela jsem poslední smysluplnou myšlenku, která mě ještě napadla.
   „Takže se musíme nějak rozdělit!“ navrhla Perla.
   „Každá anime oblast má svý tajný místa, takže důstojníci o nás nemusí vůbec vědět, a tady ve Společenstvu je takových míst rovnou pět.“ Dívka sáhla do batohu a začala vytahovat nějaká lejstra.
   „No já padnu! Tobí jim šlohla plány!“ dostala jsem ze sebe a začala se chechtat. Také zbylá děvčata na ni zírala s pusou dokořán.
   „Hej, tys jim to vážně vzala?“ Perla se chytala za hlavu.
   „No tak, jen půjčila,“ mírnila ji Tobinka a uchechtla se. „Tak se pojďte mrknout, kde to od zítřka rozjedem.“ Oči jí svítily jako čertíkovi, co se zrovna chystá hřešit.
   „Fajn, hlavně jim to pak nezapomeň vrátit,“ ušklíbla jsem se a dovrávorala k okraji postele, abych pořádně viděla. Plán neměl chybu, jen jsem byla trochu na pochybách, jak to budeme zvládat, uhnaný, navztekaný a vyplašený ze všech těch silnejch bojovníků, co se kolem nás pořád motali. No co, to už se nějak udělá. Zabít se tu nenecháme!

   Perla obchází zákaz

   Drobná hnědovlasá dívenka vyrušila Hitsugayu Toushira uprostřed papírování. Vzhlédl k ní, pro sebe si vzdychl a vyzval ji, ať se posadí. Byla z něj poněkud nesvá.
   „Copak si přejete?“
   Už zas jí vykal, to znamenalo, že jejich hovor považuje za čistě formální.
   „Já… chtěla bych se zeptat, jestli smím jít ven, mimo budovu, ne jen do dvora.“
   Bělovlasý zavrčel. „Mám dojem, že jsem to řekl jasně. Ven ani na krok, dokud se nenaučíte chovat zodpovědně.“
   „A jak to chcete zjistit, když mě ani neprověříte, kapitáne?“ Byla drzá a věděla to o sobě.
   „Na to nemusím testovat, to vidím,“ ušklíbl se a tím považoval rozhovor za ukončený.
   „Takže to znamená ne?“ vydechla Perla a zamračila se.
   „Chápete správně, Shinigami. Odchod!“
   V očích se jí mihl zvláštní záblesk, který mu neunikl. Bylo mu jasné, že se pokusí zákaz nějak obejít. Zvedl se a zavedl ji do pokoje.
   „Perlo-san, jde mi jen o vaše dobro, mám za vás zodpovědnost, ale chápu, že jen moje přítomnost vám nemůže stačit. Takže když hezky poprosíte, možná si to rozmyslím,“ prohlásil vemlouvavě a zadíval se jí do očí.
   Myslela, že se přeslechla. Tohle přece nemůže myslet vážně! Chvíli nad tím přemýšlela, ale pak se zapřela a se štěněčím pohledem poslušně zaprosila. Usmál se a pak pobaveně zakroutil hlavou. „Děláte to špatně, Perlo-san.“ Ukázal jí, jak má spojit ruce a přitom se mu zablýsklo v očích, když jí pomalým pohybem přejel po kloubech prstů.
   Vycítila nebezpečí, ale trhla sebou pozdě. „Já… nemůžu dát ruce od sebe!“ vydechla nevěřícně, v očích výraz posvátné hrůzy. To se jí zdá, tohle nemůže být pravda! Jenže ten ďábelský úsměv z jeho tváře nezmizel, ani když zatřepala hlavou.
   „Ano, to je pravda. Aspoň je jisté, že si neotevřete bránu, Shinigami.“
   „Jste neskutečný parchant, kapitáne!“ vyštěkla vztekle a dál se snažila osvobodit.
   „A vy se zas vůbec neumíte ovládat, důstojníku.“ Zvedl ji z postele a vzal na dvůr. „Jestli se budete chovat slušně, večer to kouzlo zruším, jestli ne…“
   Nechal větu schválně nedokončenou, ale ten výhružný tón v ní postřehla. Chtěla ještě něco říct, ale nechala si zajít chuť. Opustil ji, vracel se do domu. Se zničeným výrazem dosedla na studené dláždění. Byla v šoku. Přece ho slušně požádala, nemohl se z něj přeci stát přes noc tyran! Ne, tomu nevěří, nechce věřit!

   Vstala, byla rozhodnutá. Tohle mu nedaruje! Odejde odtud a už ji neuvidí! Jak se v ní zmítaly emoce, zdvihal se v ní vztek a z kalhot jí začaly vylézat tenoučké modré provázky. Soustřeďovala energii, kolem ní už byla silná aura. Možná, že když vyvine dostatečné množství energie, tu magii prolomí. Zjistila, že tak to nefunguje, ale hned dostala další nápad.

   V té chvíli, kdy se tryskem rozběhla k hlavní bráně, už připomínala rozzuřeného Kyuubiho. Několik důstojníků se k ní rozběhlo, chakrová vlákna po nich vyrazila. Někteří se lekli a uskočili, pár jich dostalo ránu a spálili se. Perla na to nedbala, chtěla se dostat pryč. S obrovským odhodláním pádila k východu, než rukama pevně spojenýma namířila na kovovou zábranu. Z dlaní vyšlehl zářivý azurový plamen a brána se rozlétla. Perla přidala do kroku a ztratila se v bludišti zvaném Seiretei.

   Házení Shinigamim aneb Tobinčiny kratochvíle

   Asi by bylo dobré připomenout, že Tobí je človíček, kterého si na první pohled zamilujete. Věřte, že ten nevinný obličejík a andělský úsměv dělá hodně. Není divu, že si mezi důstojníky tak rychle našla kamarády. A když k tomu ještě připočítáte, co všechno umí za šílenosti, tak je efekt zaručenej.

   Strašně si ji oblíbil Jidanbou, obří strážce Západní brány. Dohodli se na tom, že s ním bude hrát jeho šáhlé hry, protože držet pořád jenom vchod do Seiretei by znudilo i objemnějšího chlápka. Tobinka měla jednu úžasnou přednost, mohla se zvětšit, a k velkému nadšení sádelnatého kolosu sehnala k té neskutečné zvrhlosti i pár dobrovolníků, kteří na sebe právě nyní oblékali vycpané kombinézy a na hlavu si brali helmu.

   Jidanbou se hrozně těšil, nikdo z bohů smrti (ne, ani kapitáni) ho tak nerozmazloval. Tobinka se poslušně zvětšila, vypadala jako Otesánek z té známé dětské pohádky, samá ruka, samá noha a huba tak velká, že by v ní mohl proběhnout koncert metalistů. Obr se trochu obával nežádané pozornosti, a dívku stálo velké úsilí přesvědčit ho, že střecha nebude to pravé vzhledem k tomu, co se chystali dělat.

   Za chvíli už to vypuklo, Jidanbou a Tobinka si přehazovali mezi sebou dobře chráněné Shinigami, z nichž některým už se točila hlava a obracel žaludek naruby.
   Připletla jsem se k tomu vlastně náhodou, chtěla jsem si zmapovat trasy od jedné členky výpravy ke druhé, abych si vyznačila „obydlená“ místa. Co jsem viděla, mě úplně na férovku přimrazilo k zemi, a to jsem mohla být ráda, že ve světě anime jsem nepotřebovala brýle. Chvíli jsem na ni zírala s pusou dokořán a málem mi do ní nalítaly mouchy, než mi došlo, že se mi to fakticky nezdá.
   Potom se mi ale vrátila odvaha a já ji pořádně nakopla do nohy, oprava, suku. „Hej! Já s tebou mluvím, tlusťochu!“
   Steeven zaúpěl. Jako bys nevěděla, že tohle slovo je ta…
   Nestačil si zalamentovat. Moje hulákání zaslechla asi tak čtvrtina obyvatel Společenstva, protože hlasivky mám fakt dobrý, a nějaký drobný bzukot dorazil i k uchu Tobí. A mozek už jí taky nejspíš donesl zprávu o kopanci, protože ke mně sklonila a vyvalila oči. Pak si dala ruku před pusu, než zahuhňala: „Chtělas něco?“, aby mě neodfoukla.
   „Nic zvláštního, šla jsem kolem. Co tu blbneš?“
   Odpověděla, že hází Shinigami a že ji naved Jidanbou, který na tu nepatrnou blešku (rozumějte mě) plaše zamával, protože už se styděl.
   „Hele, tak si tu někam stoupni a dívej se.“
   „Hehe, asi to udělám. A ne aby tě napadlo házet se mnou, Tobí,to bych byla fakt dost nepříjemná.“ Pro jistotu jsem ji varovala a pak se šla uklidit do rohu. Něco takovýho si přece nenecham ujít.

   Kapitán Ukitake, vrchní velitel třinácté divize, se ztratil ve vzpomínkách, z nichž ho vytrhlo zděšené kvílení a zoufalý jekot ozývající se z řad nižších důstojníků nahrazujících momentálně basebalové míčky. Jidanbou měl úžasný odpal a Tobinka každého pohotově chytila, i když jak se trochu zaklonila, začali jsme se všichni bát, že na nás spadne a pak sbohem, krutý světe.

   Bělovlasý kapitán vyhlédl z okna a zůstal zírat na dva obrovské kolosy na jeho prostorném dvoře. Chvíli mu trvalo, než pochopil, co se děje, a pak hned sáhl po tlampači. Tady bude anarchie jedině přes jeho mrtvolu!

   Tobí zamrkala, když zaslechla svoje jméno jen mlhavě, zatímco my ubozí chudáci dole naprosto zřetelně a málem nám upadly uši. Obrovitánská dívka se rozpačitě podrbala na hlavě a vzdychla. „Sorry, Jidanbou, máme po srandě, naštvali jsme kapitána.“ Jakmile dala strážci brány sbohem, zmenšila se a vydala se pro trest. Shinigami se rozprchli. Předně nikdo nechtěl zažít hněv velitele a za druhé už stejně nebylo na co koukat.

   Tobí se poslušně došourala za Ukitakem. Už od pohledu se tvářil nesmlouvavě. Nechal ji za trest stát a v duchu si promýšlel, co ošklivého jí říct. Nakonec si vzdychl a hned dívku zpražil za to, že se ho snažila obměkčit.
   „Ten kajícný kukuč na mě nezkoušej, ve tvém věku jsem dělal podobné šílenosti!“ utrhl se na ni. „Koho to napadlo?“
   Tobinka si začala cucat prst, přiznávat barvu se jí moc nechtělo. „No, Jidanbou,“ řekla nakonec, ale hned dodala: „Ale on se strašně nudí! A přitom je to tak hrozně milej chlápek!“
   Ukitake si znovu povzdychl. Nejdřív mu zvlčila Rukia, teď zas tohle. „Poslyš, nechci našemu strážci odpírat zábavu, ale… házet Shinigami? Jste vůbec normální?“
   I na tohle mělo děvče pohotovou výmluvu. „Šli do toho dobrovolně, dokonce se těšili. Že pak blinkali, byl jenom jejich problém.“
   Kapitán smutně pokýval hlavou. „Kterýkoli jiný důstojník by tě nechal vychladnout v šatlavě nebo tak něco. Já tě tedy prosím… choďte do arény a vymyslete takové hry, které nikoho neohrozí na životě.“
   Dívka přikývla. „Hai, taichou!“
   Ukitake ji zarazil. „A ještě se nezvedej! Slyšel jsem o tobě nepěkné věci. Shinigami se bojí, protože někdo rozhlásil, že koho se dotkneš tou svou dřevěnou plácačkou, stane se homosexuálem.“
   „Ale tak to funguje, od toho je to yaoi pádlo!“ namítla se smíchem.
   „Pokud okamžitě nepřestaneš mezi důstojníky šířit podobné nesmysly, tu zbraň ti seberu, rozumělas?“ Výhružně zavrčel. Všechno přislíbila a s nepřeslechnutelným reptáním opustila místnost.

   Kázání

   Abarai stál nade mnou a už zase vysílal. Fakt už se mu na to vybodnu! Dělá všechno pro to, aby mi ty nervy ruply a já mu jednu vrazila. Jo, vim moc dobře, jak se věci mají. Popral se s Ichigem, Rukia čeká na popravu a já jsem děsně nervózní, protože Aizen se nehodlá zasebevraždit. Tomu se říká patová situace, což znamená, že je to furt to samý dokola a nikam to nevede.

   Už mě to pomalu přestávalo bavit. „Jak dělat evidenci příchodů, odchodů a schůzek?“ vyjela jsem na něj a v očích se mi zlostně blýskalo. „To je pitomost, Renji! Dyť důstojníci si nepamatujou, co dělali před pěti minutama!“
   „Kapitán to nařídil.“ Pokrčil rameny a ušklíbl se.
   „To pravidlo si Kuchiki určitě teď vymyslel!“ prskla jsem a zvedla se ze židle.
   „No počkej, kam jdeš?“
   „Ven! Berte laskavě na vědomí, že tenhle příkaz vejde v platnost až zítra, takže do tý doby s tim na mě nechoď!“

   Strašně mě udivilo, že mě nechal odejít, to bylo vážně k neuvěření. Kroutíc hlavou jsem spěchala za Minatou, slíbila mi první trénink, takže jsem se musela ještě zastavit na ubytovně, vyzvednout si Ryuuhime alias mou děsně nebezpečnou florbalovou hokejku.

   Naše extra bojovnice z jedenácté divize už na mě čekala. „Ksakru, ten Renji mě tak dožral,“ vypravila jsem ze sebe, jen co jsem jí pozdravila.
   „No fajn, aspoň budeš mít motivaci.“
   Ušklíbla jsem se. „Tak doufej, že nebude taková, že se tě nakonec pokusim zabít.“
   „Neboj, to nehrozí. Jsem o dost rychlejší než ty.“

   Nepřeháněla, musela snížit rychlost výpadů, abych jí vůbec stačila. Byl to trénink, ne souboj. No jo, ono se řekne, hehe, je to jenom cvičák, jenže za chvíli už ze mě lilo tak, jako by ten polední žár přímo nad námi byl skutečný, jako kdyby se slunce rozhodlo nás upálit zaživa.
   „Hele, už… už nemůžu.“
   Minata se zarazila. „Nemáš žádnou výdrž. Víš, jak dopadneš, až nějakýmu Shinigamimu přepne v kebuli?“
   „Jo,“ vydechla jsem, celá splavená. „Rozkrájí mě na nudličky a hodí do omáčky.“
   Nad tím vtipným dodatkem se pousmála a pak jen smířeně pokývala hlavou. „Všechno to chce cvik. Mě trénovala TenTen, a to jsem mohla bejt ráda, že jsem nevyfasovala Tsunade.“
   Usmála jsem se na ni. Jo, to by teda rozhodně bylo horší.


(Kapitán Tousen přišel na návštěvu.)
29. kapitola - Mise blond by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Pány z univerzity rozpůlit a dát sežrat krokodýlům, hrozně mě dusí. Další kapitola tu snad bude dřív ;-)

Vracely jsme se k hlavnímu štábu jedenácté divize. Od tréninkové arény to byl pořádný kus cesty. Celou tu štreku jsme s Minatou prokecaly a prochechtaly. Měla jsem Ryuuhime pořádně upevněnou na rameni, aby mi ta moje drahá mrška neslouzla, Min si zas pečlivě hlídala svoji zanpakutu, jejíž jméno mi odmítala prozradit.
   „Jako je fakt, že s Tsunade jsme si užili až dost, takže na to ani nechci vzpomínat.“
   „Jsi strašpytel! Je docela milá, když to vemeš kolem a kolem.“

   Jakmile jsme došly k bráně, která oddělovala útočiště Zarakiho Kenpachiho od zbytku světa, zmrzl nám úsměv na rtech. „Perlo!“ Vrhly jsme se k ní zároveň. Hnědovláska vypadala, jako že se každou chvíli rozbrečí. Ruce držela pevně sepjaté. Snad se nechystá modlit?
   „No no, to nás ani neobejmeš?“ řekla Minata tím nejpřívětivějším hlasem, který uměla, a odpovědí jí byl kvílivý brekot. Pak jsme se teprve podívaly pořádně a zjistily, že naše malá kamarádka má ruce něčím přilepené, protože je nemůže dát od sebe.
   „Kdo ti to udělal?“ vybuchla jsem a v duchu plánovala, co bych dotyčnému mohla provést.
   „Hi… Hitsugaya,“ zaštkala a Minnie nevěřícně vyvalila oči.
   „Toushirou?“ vyjekly jsme současně.
   Dívenka se na nás ušklíbla. „A vy jich snad znáte víc?“ Rychle jsme vrtěly hlavou, že jsme si z ní nechtěly utahovat. „Je to normální zmetek! Já mu přece nic neprovedla!“
   Vyzvala jsem ji, aby nám řekla, co se stalo. Děvče se poslušně rozpovídalo. „Jenom jsem se ho zeptala, jestli nemůžu jít mimo budovu! A dokonce po mně chtěl, abych poprosila. Jenže když jsem to udělala, tak už jsem nemohla dát ruce od sebe! Nějak zvláštně se mě dotkl a potom prohlásil, že když do večera nic neprovedu, tak to kouzlo zruší!“ Už zase měla na krajíčku.
   „Démonická magie,“ vydechla Minata, ale mně dělalo starost něco jiného.
   „Hele, Perlí, moc ses rozohnila, takhle se k tobě přiblížit nemůžem.“ Ukázala jsem na tenounké modré provázky, které se kolem děvčátka ovíjely jako dlouzí slizcí hadi.
   „A jak ses vůbec dostala sem?“ odvážila se zeptat Amazonka a byla strašně zvědavá na odpověď.
   Perla se trochu uklidnila. „No… Hitsugaya mě zvedl na nohy, protože když jsme přišli do pokoje, hned jsem si sedla na postel. Pak mě odvedl na dvůr. A já se pokoušela osvobodit, ale vůbec to nejde. Zkoušela jsem vyvinout pořádně velký tlak, aby to povolilo.“
   „Ty ale na těch rukách nic nemáš!“ ozvala se Minata. „Nic, co by se mohlo rozehřát energií. Bude v tom nějakej trik.“
   „To je pravda. V anime nikdy neukázali, jak se ruší shinigamský techniky.“ Podrbala jsem se na zátylku. Nelíbilo se mi to a ráda bych hnědovlasé nějak pomohla. „A dál? Bylas na dvoře a co potom?“
   Dívka se zamračila. Asi se jí zase zdálo, že problému nevěnuju dostatečnou pozornost. „Vyběhla jsem k bráně, odmrštila přitom pár důstojníků, a jak jsem se pořádně rozpálila, tak mi z dlaní vyšlehl takovej oslepující modrej plamen a brána se rozevřela, jako kdyby do ní kopl jeden z těch obrů, co je ukázali v seriálu.“
   Pochopily jsme, ale i tak nám to oběma nepřestávalo být divné. A úplně jsme přehlédly, že hnědovláska ještě pokračuje v monologu. „Schovala jsem se v tom seireteiském bludišti a pak se vydala najít někoho, kdo by mě toho zbavil.“
   Zarazilo nás to. Popravdě jsme vůbec netušily, co s tím, ale naděje umírá poslední, tak napřed budem zkoušet, jestli nějaký z našich prvoplánových nápadů náhodou nevyjde.

   Provázková bariéra taky nechtěla povolit. „Nemůžem ti pomoct, když se neuklidníš!“ vyjela jsem na ni, zatímco jsem si lámala hlavu s tím, co podniknout. Říct to někomu? Mohli by se nám vysmát. Ohlásit to? Třeba jsou tu takové tresty běžné. Ne, žádná z těch diplomatických variant v úvahu nepřicházela. Jenže teď jsme měly problém hlavně s Perlou, protože hádci místo aby ubývali, tak se množili a prodlužovali.
   „Perlí, já nechci dostat elektrickou pecku, až na tebe šáhnu,“ domlouvala jsem jí, ale byla tak navztekaná na kapitána desáté divize, že mě vůbec neposlouchala.
   „Ty na ní stejně nešahej, jsi z toho tréninku úplně vyplivnutá!“ Min mi pohrozila prstem, znenadání chytila hnědovlásku za spojené ruce a zasyčela, jak se do ní začala spontánně strefovat namodralá chakrová háďata. „Začínám se obávat toho, že podědila nějakou hnusnou Orochimarovo schopnost,“ zabručela jízlivě.
   „Cože?“ Osvobozovaná zavrčela a hádci se kolem ní ovinuli pevněji.
   „Tak kruci, Perlo, klid už!“
   „Tak ať mě nesrovnává s Orochimarem!“ vyštěkla a modré provázky vyrazily do stran, uhnula jsem jen tak tak.
   „Klídek, držím jí,“ syčela Minata, které začínaly červenat ruce, jak se do ní hrnulo horko. Silou dívčiny ruce rozpojit nešly. Zkusila to tedy jinak. „Předám ti svojí energii, teda ráda bych se o to aspoň pokusila, tak by ses laskavě mohla přestat vztekat!“
   „Když já si nemůžu pomoct,“ fňukla Perla a zamračila se na Minatu. Ta už byla červená i v obličeji. Vztek nebo jen neustále se zvyšující tlak nebo potlačovaná bolest? Ani se mi nechtělo hádat. Najednou hnědovláska vyjekla a rozhodila rukama dozadu, ale nestačila dopadnout, protože Min jí zachytila a pevně sevřela kolem pasu.
   „Fíha! Jak se ti to povedlo?“ vydechla jsem překvapeně.
   „No, tak podle všeho… když jim předáš svoji chakru, tak to tu jejich magii ruší. Ale dala mi hodně zabrat, to jako fakt.“
   Její ruce vypadaly, jak kdyby si je opařila vroucí vodou. Sáhla jsem jí na dlaň, ale nebyla to spálenina, za pár vteřin Minata zase získala svou původní (pleťovou) barvu.
   „Já se hrozně omlouvám.“ Perla se krčila u sloupu. „Vážně jsem nechtěla… promiňte…“
   „To je dobrý.“ Druhá hnědovláska nad tím mávla rukou. Hádci už zmizeli, zato je vystřídal slaný potok. „Zůstaneš tady u nás, on se Hitsu nezblázní,“ usmála se na drobné děvčátko, které ji místo odpovědi přitisklo k sobě a pevně objalo. „Ale no… já přece nejsem žádná chůva!“ prohlásila bezradně. Obě nás to rozesmálo.

   Další nečekaná návštěva

   S velkou nevolí jsem začala v kanceláři dělat evidenci příchodů, odchodů a obsahů schůzek. Když si šéf postavil hlavu, podřízení jeho rozmary museli splnit. Docela by mě zajímalo, jestli ta šílenost napadla Kuchikiho, nebo měl k dispozici rudokožce-našeptávače. A jako bych si ho přivolala, potetovaný zrovna strčil hlavu do dveří a můj vražedný pohled se setkal s jeho pohrdlivým.
   „Problém?“ vyštěkla jsem.
   „Kontroluju, jestli pracuješ,“ prohlásil věcně a zastrčil tu svou rozcuchanou palici zase zpátky.
   „Prevít jeden,“ ucedila jsem, načež mi k uším proniklo podrážděné: „Já to slyšel!“
   Obrátila jsem oči v slopu a sáhla po seznamu. „Sasakibe přišel brzy ráno, pak přihopkal Kyouraku a od tý doby klid, takže bych se mohla pustit zas do nějaký administrativy…“

   Měla jsem na paměti, že se nesmím utahat, protože před setměním mě čekal další trénink. Sáhla jsem po dokladech desáté divize, rozložila si je pěkně na stole, a sotva jsem sáhla po tužce, ozvalo se nesmělé zaklepání. Překvapivě mi to vyloudilo úsměv na tváři, protože já se taky občas rozmýšlím, jestli do dveří jemně ťuknout nebo pořádně zabušit. Vstala jsem a šla otevřit. Vítr trochu zavanul, ale na chodbě vůbec nikdo nebyl. „Hm, asi zase něčí blbý fóry,“ vzdychla jsem si a otočila se. Pohled dolů, pak nahoru a pak zase dolů… a následné zjištění, že za stolem mi vysedává růžovlasé pískle. „Yachiru?“ Podrbala jsem se na hlavě. Dělo se tu něco divného. „Uhm… potřebuješ něco?“ začala jsem opatrně a se vší obezřetností jsem si prohlédla šklebící se stvoření.
   „Keníček chce svoje papíry!“ Plácla do stolu a obličej se jí rozzářil.
   Keníček má možná tak dluhy, pomyslela jsem si v duchu. „Ale já s ním mluvila nedávno a říkal, že to nespěchá,“ namítla jsem.
   Holčička se zamračila. „Ale on je chce!“
   „No to je sice hezký, ale musí se ohlásit motýlem. Navíc těch papírů máte hodně, to se neudělá za den.“ Připadalo mi nejlepší začít s vysvětlováním, přece jen tahle důstojnice se zasekla v nějakých sedmi, osmi letech věku, a k mé velké smůle byla chytrá jak rádio, někdo by řekl přemoudřelá. Trpce jsem zavzpomínala na mé drahé bratránky, teď byli oba zhruba ve stejném věku. Ale podkapitánce jsem přece nemohla vytřepnout zadek! Nebo ano?

   Brzy jsem pochopila, že slova se mi minula účinkem. Zkusila jsem to znovu a doufala v lepší výsledek. „Pan Zaraki ti říkal, že si to rozmyslel?“
   „Ne!“ Našpulila pusu a pak si začala cucat palec. „On nechává všechno na poslední chvíli.“
   „Aha,“ kývla jsem. „A jak teda víš, že ty papíry potřebuje?“
   Chvíli se zamýšlela, než vyhrkla: „Keníček je sklerotik!“
   Zatrnulo ve mně. Když jí to potvrdím, mohla by mě taky na místě rozcupovat. Hm, dilema, obrovské, strašlivé dilema. Rozhodla jsem se z toho nějak šikovně vybruslit. „Každý důstojník se musí ohlásit. Dali mi na starost všech třináct divizí! Jak to má jeden stíhat?“ Hezký pokus, no nevyšel.
   „To je tvůj problém,“ ušklíbla se a rozvalila se na židli. „Se třeba rozdvoj!“
   Oči se mi zaleskly. „To se mám jako naklonovat? To přece nikdo neumí!“ Vykročila jsem ke stolu.
   Ale jasně, že umí. Steeven mi houkl do ucha a já se okamžitě lekla a padla na své ctěné pozadí. Sežeň si prdelák, padáš nějak často! doporučil mi a já se po něm ohnala a začala se zvedat.
   „Prostě to nejde,“ vydechla jsem. „Navíc teď má přednost pan Toushirou.“
   „Tak počká!“ vypískla rozjařeně a shodila na zem pečlivě vyrovnané hromádky, takže jsem vůbec nepochybovala o tom, že se to všechno zase pomíchalo dohromady. Vztekle jsem zavrčela. Někdo by tohohle pišišvora měl naučit slušnýmu chování!

   Sáhla jsem po deskách, abych zapsala příchod a důvod návštěvy malé Yachiru. Chytila se notesu a odmítala ho pustit. „Hele, to je moje!“ Hodlala jsem bránit ten svazek papírů v ne moc tvrdém obalu jako vlastní dítě.
   „Co s tím chceš dělat?“ vřískala malá Yachiru. „Ty máš tužku v ruce!“
   Ano, no s tou bych ti mohla leda tak vypíchnout oko, pomyslela jsem si vztekle, ale na druhou stranu jsem byla ráda, že mě napadlo po té psací potřebě sáhnout. „Musím zapsat vaše jméno do evidenční knihy, podkapitánko,“ vysvětlovala jsem jí trpělivě. „Musím zaznamenat důvod vaší náštěvy.“
   „A proč?“ bručela umíněně a stále desky nepouštěla.
   „Taichou to nařídil,“ vzdychla jsem si. Snad už jí to teď dojde.
   „Ale Keníček nic takového neříkal!“ Vedla si svou. Ne, s takhle malými dětmi to vážně neumím.
   „Jenom tam napíšu, že podkapitánka Yachiru z jedenácté divize přišla domluviit objednávku,“ prohlásila jsem úplně klidně a vemlouvavě.
   „Ale to není pravda!“ zaječela, ale já si tentokrát uši nezakryla, jen jsem se zamračila a chňapla po ní. Přestala se zajímat o desky a zakousla se mi do paže malými ostrými zoubky. Čert vem příchody-odchody, musím to škvrně setřást!
   Odmítala se pustit, zápolila jsem s ní jak s nějakou lítou saní. Pak se mi ale před očima blýsklo a já už jen viděla vysokou mužskou postavu v černém, jak ode mě odtrhává drobnou růžovlásku, staví ji na zem a připravuje si pečetění. Potom se kolem mě prohnala obrovská tlaková vlna a milá podkapitánka jí byla odmrštěna otevřenými dveřmi až na konec dlouhé chodby. Steeven si odplivl a spokojeně si zamnul ruce.
   „Co… cos to proved?“ vyjekla jsem a vytřeštěnýma očima na něj zírala.
   „Nic zvláštního. Vyhodil jsem tu malou potvoru z tvojí kanceláře.“
   Zaostřila jsem zrak do chodby. Chvíli bylo hrobové ticho a pak se z ní ozvalo jásavé: „Já chci ještě!“ Natáhla jsem ruku ke dveřím a hned poté se poroučela k zemi.

   Když jsem se probrala z mdlob, byla jsem úplně osamocená. Pulsující bolest v pravačce mi připomněla, co se vlastně stalo. „Au, to pálí. Měla bych s tím zajít do nemocnice.“
   Ukázalo se to jako dobrý nápad. V budově už nikdo nebyl, ale stejně jsem ji pro jistotu zamkla, jak se říká, náhoda je blbec, a dneska těch náhod bylo až dost.

   Ve čtvrté divizi měli z té zvláštní příhody smíšené pocity. Isane se ze všech důstojníků, na které jsem během cesty narazila, tvářila nejrozpačitěji. „Radši jsem sem zašla,“ vyprávěla jsem překotně. „Nerada bych se třeba dozvěěla, že zuby zástupkyně kapitána jedenácté divize jsou jedovaté!“
   Okolostojící zdravotníci se rozchechtali. Nechala jsem to být. Oni by se smáli míň, kdybych tu ruku měla zdravou. Pak jsem zasykla. „Hej, na co injekci?“ zakňourala jsem ublíženě. „Přece ten prcek vážně nemá vzteklinu?“ dodala jsem v předtuše něčeho hodně špatnýho.
   „To je kvůli těm mdlobám. Podle toho, cos říkala, tě teď přepadávají víc, než je přípustné.“
   Ta Isanina slova jsem moc nechápala. „A co že v tý stříkačce bylo?“ odvážila jsem se zeptat. Přišla odpověď, že podpůrný prostředek pro imunitní systém. Vzdychla jsem si. No, aspoň, že mi nepotvrdili, že to růžovlasé pískle by mohlo mít vzteklinu.

   Podvečer v jedenáctce

   Naše dívčí skupina se sešla v Minatině a Chariině ložnici. „T.a.r.a.n.e.e není moc dobře a Tobinka má službu,“ hlásila tmavovláska, vzaly jsme to s klidem.
   Kvůli mojí nehodě, která rozchechtala všechny tři zbylé dívky, a Perlině popudlivé náladě se trénink zrušil. „No do háje, Chari, nesměj se mi! Já se vážně bála, že ten malej harant může mít vzteklinu, upírka jedna. Dokonce jsem kvůli ní dostala do ruky injekci!“
   „Cože? Dostalas včelkou?“ Tmavovlasá se svíela na posteli.
   „Hele, to je vážná věc!“ ohradila jsem se. „Připusť si tu možnost, že Zaraki je jedovatej. Co kdyby si do tebe chtěl rafnout? Co bys dělala?“ dorážela jsem, ale nedostala odpověď od ní, ale z úplně jiné strany.
   „Hitsugaya je taky toxickej a zuby na to nepotřebuje!“ ozvala se Perla, bručela jak rozhněvané medvídě.
   „Kdybys ho furt neprovokovala…!“
   „No dovol! Já přece nikoho schválně nerozčiluju!“
   „Tak o tom mám svý pochybnosti,“ zavrčela jsem a šťouchla do Characterless, která se pořád ještě chechtala. „A kde vůbec máte Zarakiho?“
   „Někam se ztratil,“ pokrčila rameny Minata. „Už pár hodin se v divizi neukázal. Řekla bych, že šel lovit Hollow na vlastní pěst, proto je taky teď jedenáctka vzhůru nohama.“ Pak si odfrkla a přísně se na mě podívala. „A ty si přestaň hrát na chudinku. Když se neumíš postavit malý holce, to už o něčem svědčí.“
   „Mně je jen divný, proč to ještě nepřestalo svědět!“ ohradila jsem se. „Nechce se mi umřít na otravu krve.“
   Minata zavrtěla hlavou. „Bolí tě to, protože jsi ve stresu. Když se uklidníš vnitřně, tělo se zklidní taky.“ Přikývla jsem, něco na tom bylo. Je pravda, že jsem byla napjatá a cítila jsem, jak mě bolí hlava. „Perlu si tady necháme, Hitsugaya se nezblázní a ona se taky dá trochu víc dohromady.“ Další přikývnutí. Bylo to opravdu to nejrozumnější řešení a všechny jsme ho uznaly, i když Perla mudrovala, že žádné uklidnění nepotřebuje.

   Chvíli jsme ještě klábosily, pak se rozhovor stočil k poněkud vážnějším věcem. „Hrozně mě štve, že se nato vůbec nehejbe! Nejsme o nic blíž k cíli,“ vzdychla jsem si a hned dostala stěra.
   „To je kvůli otmu, že se akorát flákáte,“ uchechtla se Characterless. „Protože já a moje oslnivá Ino-podoba vyhráváme všechny ceny a už máme docela dost slušných informací. Možná si založiim špiónskou živnost.“
   „Něco jako Slídil, s. r. s. o?“ Zašklebila jsem se na ni a pohodlně se rozvalila na lůžkovině.
   „A co je zas s. r. s. o?“ vyjela tmavovláska vztekle.
   „Společnost s ručením setsakra omezeným,“ zabublala jsem. „Rizikaa by byly tak velký, že by to nestálo za to tu firmu provozovat.“
   „Přestaň si ze mě utahovat, jinak ti zařídím návštěvu u Mayuriho,“ zavrčela. „Náhodou mám plno naprosto suprovejch informací.“
   „Vážně? Tak sem s nima!“ vybídla jsem ji.
   „Eště nejsou ucelený. Předám vám je, až toho bude víc.“
   Vytáčela se, to mi bylo hned jasný. „Aha, takže nemáš nic, akorát flirtuješ s důstojníkama v baru.“
   Asi jsem trefila hřebíček na hlavičku, protože vyjela: „Hej!“ a skočila po mně. Bylo úplně jasné, kdo tu nerovnou bitvu vyhraje a kdo se bude muset nakonec omluvit.

   Další člen

   Všechny dost překvapilo, když nás Tarushka vala na návštěvu do jednoho z domů, kde jsme ještě nebyly, a nikoho by vůbec nenapadlo, že je to hlavní štáb osmé divize a hnízdečko kapitána Kyouraka.
   „Co nás taháš sem?“ Můj zmatený pohled se zaryl do jedné ze zdí.
   „Mám pro vás objev!“ hlásila černovláska pyšně. „Přivedla jsem k rozumu sestřenku. Naše Mirinda slouží tady!“
   „Co?“
   To bylo opravdu překvapení. Naše komando mělo náhle další členku a ještě jsme pro to nemuseli udělat vůbec nic a našla se na místě, kde bysme ji ani nehledali, hlavně kvůli přísně vyhlížející Nanao-chan, která po nás hned u vchodových dveří vrhla několik bleskových pohledů.
   „Jako trvalo mi to dost dlouho, nechtěla se mnou mluvit, ale nakonec dostala pár indicií, na který už zareagovala, a bylo to v cajku.“
   „Škoda, žádné yuri,“ uchechtla se Tobinka. Perla se zatvářila šokovaně a Minata do ní klepla s připomínkou, že nemusí všechno komentovat.

   Přešli jsme do vedlejšího pokoje, kde na nás čekala další černovláska, naše sladká Mirinda-chan, teď momentálně nezahalená svým unikátním sváděcím jutsu.
   „Miri, vedu ti návštěvu!“ T.a.r.a.n.e.e začala rozhazovat rukama a obřadně vykládat.
   Tobinka schovala za zády pádlo, Characterless rejdila očima po pokoji dívky v nafialovělém kimonu, Perla se tvářila rozpačitě a my s Minatou mlčely, ale v duchu se nám pořádně ulevilo.
   „Aha, takže ty tady děláš společnici?“ ozvala se Characterless jízlivě.
   „Pomocnici!“ ohradila se Mirinda dotčeně.
   „To je fuk, stejně tomu každej říká jinak.“
   „No jo, mě teda taky napadlo, že budeš Kyouraka obšťastňovat…“
   Nestačila jsem to doříct, tmavovlasá se toho chytla. „No vida, taky si myslí, že Ero Shunsui si tu dělá harém!“ prohlásila jásavě.
   „Hej! Já chtěla říct, že ho obšťastňuje svou přítomností!“
   „Ale znělo to dvojsmyslně!“ přisadila si Tobinka.
   „No za to nemůžu, že si o mně myslíte, že jsem starej perverzák,“ zabručela jsem otráveně a blýskla pohledem po Perle. „A ty se nesměj, škvrně, nebo si do tebe kousnu.“
   „Jů, no to mě podrž, naše Leonydka je upír.“
   „Jo, už od přirození,“ vypálila jsem ze sebe bez přemýšlení máminu oblíbenou hlášku a babinec se rozchechtal. Zaťala jsem ruku v pěst a zaúpěla. „Prostě jsem jenom chtěla říct, že jí tu má Kyouraku na ozdobu.“
   „No dyť to říkám, gejša!“ vyprskla Chari a skupinka potřeštěných puberťaček alias zasloužilých Shinigami prpukla v neovladatelný kvílivý chechot.

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1293