Arisiina cervená stuha by Arisu-Alice
Obsah:

Alice je mladá devítiletá dívka žijící se svou poručničí v jednom malém městě. jen do té doby než ji navštíví obrys neznámé ženy a řekne jí, že může zobrazit cokoliv ze svojí duše do reálného světa. Dívka souhlasí s tím že svojí sílu rozvine. Od té chvíle jdou události z kopce. Dívku honí psychiatři podle kterých je její duševní stav okolí nebezpečný. Navštíví ji bůh smrti, duch, který chce aby ho znovu oživila a podivný stroj, který prý kdysi stvořil její otec. A dívka se postupně ztrácí. Ve svojí zubožené duši, a v tom kdo je vlastně hodný a kdo zlý. Je načase položit si otázku: Kdo je ona? A na čí straně vlastně je? A taky nesmíme zapomenout na odpočet. Jaký? To nikdo neví...

 

Možná příště, zajímavá dívko. Jiank, mám ti říkat Alice... nebo Arisu?“ obrys zmizel a Alice se ponořila do přemýšlení. Klidně a vyrovnaně, jak sebevrah pár minut před tím než si vrazí nůž do tepny. „Dobře. Udělám to. A pak oživím mámu, udělám se oblíbená budeme zase všichni spolu. já, máma, táta, sestra, bratr a já." v dálce odbily kostelní zvony.

A začaly počítat čas


Kategorie: Originální
Postavy: Žádné
Žánr: Psychologické, Sci-fi, Tragédie / Darkfic / Depresivní
Upozornění: Alternative Universe, Krev, Násilí, Smrt, Vulgární výrazy
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Arisu a èervená stuha
Kapitoly: 2 Dokončeno: Ne
Počet slov: 1737 Přečteno: 981
Publikováno: 25.09.11 | Aktualizováno: 13.10.11

1. Kapitola 1 by Arisu-Alice

2. Kapitola 2 by Arisu-Alice

Kapitola 1 by Arisu-Alice
Poznámky autora:

Inspirace... dalo by se říct že The nightingmare fabrication (Továrna nočních můr) jedna taková maličko morbidní manga. Aspoň jsem si odtamtud půjčila atmosféru.

 

Když se Alice probudila, překvapilo jí strašné ticho. Obvykle se budila když její sestra byla v koupelně a tak slyšela kapky vody dopadat na podlahu. Tentokrát ale nic. Zmateně pohlédla na budík.

„Čtvrt na devět,“ chvíli jí trvalo než přes slepené oči poznala kolik je hodin. Pak si zakryla ústa a vytřeštila oči. Už čtvrt hodiny měla sedět ve škole! A co teta? Proč jí nezvzbudila?

„Teto Adélo!“ nic. Seběhla tiše po schodech. V kuchyni seděla teta Adéla s hlavou v dlaních. Alice jí sledovala, ale když se k ní snažila přiblížit aby pochytila něco z toho co si mumlala, zakopla o nohu židle a zhroutila se na podlahu. Tiché „Uf!“ a následná tupá rána, to ji prozradilo. Teta rychle zvedla hlavu a podívala se svoji svěřenkyni.

„Omluvila jsem tě ve škole Alice,“ dívka se při zvuku toho jména otřásla. Neměla ho ráda.. „Půjdeme k doktorovi.“

„Ale mě nic není!“ zaprotestovala chabě. Měla ve škole psát písemku z matematiky, která by jí mohla o hodně vylepšit průměr. Teta nasadila výraz, po kterém se Alice neodvážila protestovat.

„Miláčku, tvoje učitelka mi to doporučila. Prý se poslední dobou chováš... jinak,“ hledala správná slova. Rusovlasá holčička pochopila jak je situace vážná a neodporovala. Pomalu a neochotně si oblékla tlustý zimní kabát, který ji ale před tou zimou venku rozhodně neochrání. Dokonce i pouhé přeběhnutí do auta jí stálo hodně sil. Měla pocit, že jí sněhová vánice každou chvíli odnese někam za hranice všedního světa.

„Máš strach? To je správné,“ zašeptala jí nějaké žena do ucha. Děvče se vyděšeně otočilo. Spatřila mlhotavou siluletu vysoké ženy.

„Měj se na pozoru. Psychologové nebývají zrovna milé bytosti, i když se tak tváří," Alice se zastavila a snažila se zaostřit na mihotavý stín, výsledek ale nebyl žádný, její obrys se jí stále vlnil před očima.

„Ještě se uvidíme,“ zašeptala žena a začala se rozplívat úplně.

„Počkej!“ zaječela Alice. Zůstala stát na ulici úplně sama. Chvíli jí trvalo než se vrátila zpátky do reality. Poplašeně se kolem sebe rozhlédla, ale neviděla nic jiného než chomáčky bílého sněhu. Sem tam jí nějaká vločka zalétla do očí a na chvíli jí oslepila.

„Alice!“ chytla jí Adéla za ruku.

„Říkala jsem ti, že se mě nemáš pouštět! Co kdyby ses zatoulala na silnici!“ rychle strčila malou dívku do auta a nejvyšší povolenou rychlostí se rozjela. Chtěla vědět jak na tom Alice je. Zaplavilo jí zoufalství když si uvědomila, že ona si až do teď ničeho nevšimla. Alice před ní tajila vztahy se spolužáky, s učitely, kdyby to šlo tajila by i jestli přišla pěšky nebo přijela autobusem. Zastavila před velkou, šedou budovou.

„Drž se mě,“ Sykla Alici do ucha a táhla jí za sebou. Teprve u vchodu se obě zastavily. Alice se křečovitě držela Adéliny ruky a ta si všimla, že dívka je z něčeho v šoku. Zrychleně a mělce dýchala, vytřeštěné zelené oči upírala do prázdna.

„Jsi v pořádku?“ zatřásla s ní. Dívka zavřela oči a párkrát se zhluboka nadýchla.

„Jo,“ šeptla a kradmo se ohlédla za sebe. Než se nadála, teta jí táhla do vnitřku budovy, až před dveře na kterých Alice rozeznala nápis psycholog.

„A kurva,“ ulevila si tiše po vzoru starších spolužáků.

Máš strach? Tak je to správné. Měj se na pozoru, psychologové nejsou zrovna milé bytosti, i když se tak tváří. Měj se na pozoru,“ zaslechla ve své hlavě hlas té ženy z vánice. Netušila jak věděla kam jí teta vede, ale rozhodla se jí věřit. Po škole kolovalo spousta historek o dětech, které zavřely do bohnic a tam je umučili dospělí blázni. Musí si dávat pozor. Teta zaklepala na dveře a jakmile ukázala jakýsi papír, sestra v bílém plášti je vpustila dovnitř. Alici, připravené na všechno, poklesla čelist. V křesle spatřila sedět růžovou zakulacenou ženu s krátkými, blonďatými vlasy a modrýma očima.

Dávej si pozor,“ uslyšela znovu varovný hlas.

„Dobrý den,“ pozdravila vychovaně. Příští hodina byla pekelná. Alicí zmítalo varování od neznámé ženy a kamarádskost a chápavost psycholožky. A nakonec, i když si dávala pozor, měla pocit že řekla víc než měla. Žena se na ní naposledy usmála a kívla na sestřičku.

„Já tady teď něco dohodnu s tvojí maminkou, a ty si půjdeš hezky sednout do čekárny, ano? Jsou to jen nějaké papíry, pak budete moci domů.“ Alice kívla, ale v ústech měla knedlík. Ženin úsměv se podobal úsměvu hada, slizký neupřímný, a v jejích očích byla vidět chladná vypočítavost a přesnost. Ta žena se nemohla nabažit její duše. A když se o váz tímto způsobem zajímal psycholog, nebylo to dobré znamení. Kívla, protože měla pocit že dalším mluvením by toho ještě více zkazila a sama vyklopýtala z místnosti. Sotva sestra s nic neříkajícím výrazem zavřela, přitiskla ucho ke dveřím. Skrz tlusté dřevěné dveře toho moc nezaslechla.

„ ...Rozvrácená...špatně přizpůsobivá... možná schizofrenická....extrém...dávala si pozor....nejspíš nebezpečná svému okolí...ústav...sociální pracovnice... budeme to konzultovat...

Alici se zatmělo před očima. Schizofrenická? Nebezpečná svému okolí? Co je to za kravinu? Byla normální, desetiletá holka. Možná se tak nebavila s ostatními spolužačkami a možná měla občas divné představy, ale nikdy nehovořila s někým neexistujícím! A už vůbec nikdy nikomu neublížila.

„Kdybys sis vymýšlela, mohla jsi tím projít bez problémů. Proč jenom ty děti dneska neposlechnou dobré rady? To tě Adéla nic nenaučila?“ zase ten hlas. Alici upadl dětský časopis, který svírala v ruce a otočila se za hlasem. Zase. Pouhý vlnící se obrys. Dívka si připadala jako na vodě.

„Asi budu zvracet vydechla,“

...Schyzofrenická...“

„Kdo jsi?“ zeptala se opatrně. Obrys se, aspoň podle zvuku, který vidal, zachichotal.

„Přicházím ZEZHORA. I když tvoje matka s tím příliš nesouhlasí, TAMTY zajímáš. Hlavně tvoje moc,“

„Moc?“

„Ano, tvoje schopnost. Budeš potřebovat moji pomoc, ale nakonec... zvládneš cokliv si umaneš,“ Alice byla úplně klidná.

„Jak?“ žena k ní došla a jemně se dotkla místa, kde měla srdce.

„Dokážeš do reality přenést cokoliv se zobrazí ve tvé duši,“ Alice si představila co to znamená, ale z těch možností se jí zatočila.

„Pověz mi, jak toho dosáhnu,“ zeptala se a přehodila si nohu přes nohu. Připadala si nabitá něčím neznámým. A taky starší. Žena se rozesmála zvonivým smíchem.

„Možná příště, zajímavá dívko. Jiank, mám ti říkat Alice... nebo Arisu?“ obrys zmizel a Alice se ponořila do přemýšlení. Klidně a vyrovnaně, jak sebevrah pár minut před tím než si vrazí nůž do tepny.

„Dobře. Udělám to. A pak oživím mámu, udělám se oblíbená a budeme zase všichni spolu. já, máma, táta, sestra, bratr a já," V dálce odbily kostelní zvony."

 

A začaly počítat čas.

 

 

Poznámky na konec:

Snad se líbilo, pokud napíšete komentář, budu jedině ráda.

Kapitola 2 by Arisu-Alice
Poznámky autora:

Trochu slabší díl. pořád se nemůžu rozhodnout, jestli pojedu podle scénáře A, B, nebo C. A navíc jsem nervózní z tý hromady komentářů. (Hodně nervózní)

 

"Alice? nechceš si třeba něco zahrát?" navrhla jí teta. Děvče zavrtělo hlavou. Byly to už téměř tři hodiny od té doby co přijely od té otravné ženské, a  ona nemohla přestat přemýšlet o tom, co se stalo v ordinaci. Zmítaly jí pochybnosti. Byl to jen výplod jejího chorého mozku, nebo skutečnost? Její chování vypovídalo o tom, že se na několik vteřin přestala ovládat. Možná měla ta ženská pravdu. A tím se dostala k dalšímu problému. Mohla se z toho ještě dostat. Když neudělá žádnou chybu, bude očištěná.  Z přemýšlení ji vytrhlo hlasité dunění. Letmo pohlédla na hodiny. 

"Claire," zašeptala. "Půjdu si nahoru lehnout, není mi moc dobře," řekla nahlas a vyhnula se tetinu starostnému pohledu. Ve svém pokoji se zamkla na dva západy. Potřebovala klid a hlavně ticho. Byla si jistá že jí uslyší. 

"Hej ty? Stíne? Paní?" nic. Zklamaně svěsila hlavu. bylo to opravdu jen mámení? Je tedy šílená. Měla by se jít udat do nejbližšího blázince, než někomu ublíží. Sedla si na postel a skryla své slzy do polštáře.

"Takhle se mi nelíbíš Arisu." Alice sebou trhla a radostně se kolem sebe rozhlédla. Nikoho neviděla. "Nemůžu s tebou být pořád Arisu, mám na starost i jiné věci než tebe." řekla. 

"Hej! Počkej! Musím se tě zeptat na..."

"Příště!" ozval se šepot. Alice zase propadla zoufalství. Ženě už se nemohla dovolat. 

***

"Kde je Alice?" mladá žena lomcovala bílou mříží. Už dávno se vzdala naděje že by se odsud dostala, ale to že se June vrátila s potutelným úsměvem na rtech jí dalo další sílu.

"Ale, to by tě zajímalo, co Annet? Řeknu ti, co jí pozoruju tak ta tvoje dcerunka umí být pěknej parchant. Když se uvolní její pravá podstata, vypadá opravdu děsivě. Celý tatíček, že ano?"

"Mlč June! Nebýt tebe, Alici by se nic z toho nestalo!" naštvaně třískla do bílého kovu. okovy které měla na rukou zařinčely, žlutě zazářily a jejich nositelka omdlela.

"Ubožáku. Kdyby jsi ho tolik nemilovala, nemuselo se nic z toho stát. Můžeš si za to sama. JÁ chci pro Arisu to nejlepší. Ne ty." zavrčela a odplivla si. Slina ženou proletěla a dopadla na zem za ní. "Pořád si nemůžu zvyknout na to že jsi mrtvá," řekla. "Ale asi je to nejlepší věc, jaká tě mohla potkat. Sbohem... sbohem."  řekla. Mladá žena pootevřela oči teprve ve chvíli, kdy v dálce odbil orloj.

"Alice. Počkej na mě. Příjdu. i když mám tyhle zatracený okovy, určitě přijdu!

 

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=1716