Každý začátek je těžký by Leonyda Styron
Obsah:

Bylo jednou jedno tajné sídlo a v něm žila parta divných chlápků + jedna žena. Tento příběh se inspiruje heslem, že i zločinec musí začínat s málem… Neručím za případné psychické újmy!

K anime ději - řekla bych, že by se mohl odehrávat v době, kdy se Akatsuki teprve připravovali na to, že budou honit ocasé démony.

Co se týče povídkového děje, dala bych tuto povídku chronologicky před Život s Akatsuki.

Není to parodie! (chybí zde tlačítko humor)


Kategorie: Naruto
Postavy: Deidara, Hidan, Itachi Uchiha, Kakuzu, Kisame Hoshigaki, Konan, Pein, Sasori, Tobi, Zetsu
Žánr: Komedie / Parodie
Upozornění: Krev, Násilí, Vulgární výrazy
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 21 Dokončeno: Ano
Počet slov: 27120 Přečteno: 18588
Publikováno: 04.06.08 | Aktualizováno: 30.06.08

1. 1. kapitola - Život není peříčko by Leonyda Styron

2. 2. kapitola - Ahoj! Já jsem Tobi by Leonyda Styron

3. 3. kapitola - Role mafiánky není jednoduchá by Leonyda Styron

4. 4. kapitola - Lítost by Leonyda Styron

5. 5. kapitola - Na cestě s novým společníkem by Leonyda Styron

6. 6. kapitola - Všichni milují Tobiho by Leonyda Styron

7. 7. kapitola - Velká váda o umění by Leonyda Styron

8. 8. kapitola - Bez dozoru! by Leonyda Styron

9. 9. kapitola - Život existuje proto, abychom si užívali by Leonyda Styron

10. 10. kapitola - Sasori potřebuje soukromí by Leonyda Styron

11. 11. kapitola - Škodolibá pomsta by Leonyda Styron

12. 12. kapitola - Řekl jsem a tak to bude! by Leonyda Styron

13. 13. kapitola - Já ti dám umění! by Leonyda Styron

14. 14. kapitola - Dřevo nesmí do vody by Leonyda Styron

15. 15. kapitola - Síla opravdového přátelství by Leonyda Styron

16. 16. kapitola - Nejdůležitější je spolupráce by Leonyda Styron

17. 17. kapitola - Sasori vůdcem skupiny by Leonyda Styron

18. 18. kapitola - Záchod, kbelík a vyvětraná skříň by Leonyda Styron

19. 19. kapitola - Docela nevinný flirt by Leonyda Styron

20. 20. kapitola - Ani chvilka klidu by Leonyda Styron

21. 21. kapitola - První společná mise by Leonyda Styron

1. kapitola - Život není peříčko by Leonyda Styron

V tajném sídle zločinecké organizace Akatsuki je tolik místností, že členové spí každý ve svém pokoji. Bohužel na dva z nich se z nějakého důvodu nedostalo, a tak musí sdílet ložnici spolu…

„To snad ne!“ Červenovlasý mladík otevřel dveře svého pokoje a opět se mu podařilo šlápnout na něco neidentifikovatelného a slizkého. „Když už Orochimaru zdrhnul z Akatsuki, mohl po sobě aspoň uklidit tenhle… tenhle humus!“
Rozhněvané výkřiky musely zákonitě vzbudit pozornost. „Co tak křičíš, Sasori?“ Ve dveřích se objevila blonďatá hlava. Vzápětí ovšem musela zmizet, aby se vyhnula čínské váze. „Té vázy byla škoda.“
„Radši zmiz, Deidaro! Pořád je tu dost věcí, který bych po tobě moh házet!“
„A kvůli čemu tolik povyku?“ Blonďatý ninja se divil.
„Ty jsi snad slepej? Orochimaru se včera zdejchnul a tohle mi tu nechal! Ale já se toho odmítám dotknout! Ať si nikdo nemyslí, že to budu uklízet!“ Založil ruce v bok a začal trucovat.
Mladík zaujal pozici sedícího Buddhy a tvářil se nesmlouvavě. Druhý chlapík věděl, že když má tuhle náladu, měl by se odsud rychle klidit.
„A to tu v tom teda budeš sedět?“ Střelil po něm tak ošklivým pohledem, až blonďák zděšeně couvl.
„Nebudu to opakovat, Deidaro. Ven!“

Uběhla ještě nějaká doba, než se Sasori uklidnil natolik, že se mohl ukázat ostatním. Teď právě seděl na pohovce, rukama, na nichž měl navinuta chakrová vlákna, ovládal dvě loutky, ve tváři výraz naprostého soustředění. Jedna loutka se oháněla koštětem, druhá myla nádobí. V dálce bouchly dveře a mladík sebou trhl. Ozval se zvuk tříštícího se talíře. „Hm. Sedmý.“ Pustil i svou druhou loutku a ruce strčil za hlavu.
„Šéfe!“ zavolal, jak jen mohl nejhlasitěji. „Došlo nádobí!“
Vůdce Akatsuki právě vylezl z nějakého dosti zaneřáděného místa, protože si oprašoval plášť. „Proč nemyješ nádobí běžným způsobem, Sasori?“ Zakroutil hlavou a hledal správná slova, aby mu mohl vynadat.
„Ninja přece musí stále procvičovat a zdokonalovat svá jutsu,“ zněla mladíkova odpověď.
Velký šéf se zatvářil ztrápeně. „Proč jen mě vždycky utlučeš argumentama? Dobře, promíjím. Ale jsem zvědav, z čeho budeme dnes večeřet.“
Neřekl nic. Vůbec nelitoval, že možná nebude z čeho jíst. Smutek už mu byl dávno cizí.

Setmělo se. U velkého stolu v jídelně se sešla banda chlapů, všichni členové Akatsuki. Konan, šéfova přítelkyně (a spekulovalo se dokonce o tom, že i družka), rozdala všem lžíce a postavila před ně obrovský hrnec s polévkou. Kromě talířů se už v sídle nenacházelo ani moc jídla.
„Ne!“ Konan s hrůzou zírala, jak se ta vypráskaná partička vrhla na hrnec jako na kořist a lačně si nabírá jídlo lžící. Přitom se jeden snažil odstrčit druhého, aby na něj zbylo víc.
„Ten ubrus jsem dneska čistila,“ zanaříkala potichu. „Zapomněli jste pravidla? První porce patří Vůdci!“ rozkřikla se nakonec.
„Pozdě!“ zavrčel Hidan.
„Proč jsi nám nedala talíře?“ nechápal Itachi a tázavě hleděl na Konan.
„Sasori už zase myl nádobí!“ odsekla.
„Pak je všechno jasný,“ zabublal Kisame.
„Važ slova! Rybu jsem ještě neochutnal!“ houkl na něj červenovlasý.
„O zábavu už je postaráno!“ radoval se Deidara a mnul si ruce.

Šéf přemýšlel, jak si zjednat co nejrychleji pořádek, neboť toho měl mnoho na srdci. „Vážení! Nechtěli už byste se laskavě zklidnit?!“ Bohužel to nepřineslo kýžený efekt. „Sklapněte! Nebo vás snad mám umravnit jinak?!“ zařval nakonec a zrudl v obličeji. Ztichli. Tedy až na…
„Kisame, koukni se, co děláš! Nehltej tak! Prskáš to všu…“
„Itachi, já tě varuju…,“ zavrčel velitel Akatsuki. Uchiha se zarazil a zmlkl. „Můžu mít ještě dotaz?“ ozval se Zetsu.
„Ale rychle.“
„Proč zase umýval nádobí Sasori?“
Vůdce udělal neslušné gesto. „Protože nikdo jinej se k tomu neměl! Protože jste banda líných nemotorných hovad! Proto!“ rozzuřil se.
„Jen klid.“ Konan ho chytila za ramena. Podíval se na ni a jeho pohled zjihl.
„Máš pravdu. Rozčilovat se můžu až potom,“ přikývl.
Usadil se se vší důstojností na čestné místo doprostřed stolu a začal hovořit: „Jak víte, není snadné udržovat naše plány, sídlo a identitu členů v tajnosti. Je to práce jako každá jiná. A každá práce něco stojí. Takže jsem se zadlužil a než to splatíme, společnými silami, jak taky jinak, musíme udělat pár změn. Rozumíte, doufám, co tím chci říct…“ Akatsuki nechápavě vrtěli hlavou. „Za prvé. Musíme šetřit místem. Doteď jste měli každý svůj pokoj, teď se bude spát po dvojicích!“
Členové zaúpěli. Vzdát se svých pohodlně zařízených pokojů? Nikdy! To je přeci svatokrádež!
„Takže… Konan bude spát u mne.“ Ozval se další protest. „A to z důvodu, aby byla před vámi v naprostém bezpečí.“ Ale kdo ji bude ochraňovat přede mnou? Blesklo mu ještě hlavou.
„Hm, to to dobře začíná.“
„Nebruč Hidane. Není na výběr,“ usadil ho Vůdce.
„Tak dál… Itachi a Kisame, Hidan a Kakuzu… a… co chceš, Zetsu?“
„Chtěl jsem jen požádat o povolení,“ přiznal se ninja, který měl kolem hlavy masožravou kytku. „Víte… ohledně té nové mise. Můj podřízený mi musí být k dispozici. Může pár dní pobývat v sídle?“
„Ale jen pod podmínkou, že budete spolu sdílet pokoj.“ Zetsu neochotně přikývl.
„Takže zbývá už jenom… Deidara se Sasorim. Vy dva budete parťáci, když se Orochimaru ukázal jako prašivej skunk.“
„To ne!“ zaúpěl červenovlasý mladík. „Co jsem udělal, že mě tak trestáte?“
„Neprotestuj, bude to kratší,“ rýpl do něj blonďák.
Sasori se však nehodlal tak snadno vzdát. „A co Zetsu? Vždyť ten pracuje sám!“
„Jestli jsi poslouchal oběma ušima, tak má podřízeného, se kterým plní mise a kterého nám už brzy představí,“ ztišil hlas Vůdce.
„Pokračujeme v jednání. Vyberete si pokoj, který budete společně obývat ve stanovené dvojici a přijdete mi to nahlásit. Čas máte do půlnoci. Všechny pokoje budou vyklizené, aby se v nich daly zařídit jiné věci.“
„Toho brajglu, co zanechal Orochimaru na památku, se ani nedotknu,“ zavrčel Sasori.
„Bude uklizeno a moc mě neštvěte vy… vy... bando myších hovínek!“ Šéf už začínal ztrácet nervy a zakoktal se. „A za další. Trénovat se bude zásadně venku, dosti daleko od sídla. Už si nemůžeme dovolit stěhovat se, nebo nechat spravovat zničený majetek. Uf. Pro dnešek by to stačilo. Zbytek zítra.“ Rozpustil je.

„Necháme si můj pokoj?“ tázal se žralok. Itachi pohlédl na nafukovací vodní postel, potrhaný koberec a pár věcí, o kterých nedokázal přesně říct, co jsou zač. Nakonec se vzmohl jen na: „Aha. Tak takhle kdysi došlo k té potopě.“
O chvíli později je ostatní mohli zahlédnout pro změnu v Uchihově pokoji. Všude byly poschovávané zbraně, jinak byl pokoj docela obyčejný, s úplně bílou stěnou.
„To je arzenál!“ hvízdl uznale Kisame.
„No… už jsem poztrácel tolik vybavení, že jsem si raději pořídil zásoby. Takže bych se svýho pokoje nerad vzdal. Dojdeme pro tvou postel.“
„A máš tu fakt všechno?“ zajímal se žralok.
„Na co si jen vzpomeneš,“ přikývl.
„I leštidlo na Sharingan?“ zašklebil se.                                                      „Leštidlo na… Kisame!“

„Přece nechceš po mně, abych spal v nějaký modlitebně!“ zděsil se Kakuzu.
„Je to svatyně,“ opravil ho Hidan. „Navíc tu mám postel se hřebíky, a kdybys ji se mnou přenášel, mohl by sis potrhat svý stehy.“
Kakuzu váhal. „Vejdou se do skříně mý neobvyklý zásoby?“
„Určitě. Místa je tam dost.“
„Tak teda platí!“ Hidan se svým týmovým partnerem vyrazil pro další postel. Zetsu měl zatím klid. Jeho pokoj zůstal pohromy ušetřen. Tedy prozatím.

„Klidně se tu zabydli, Konan.“ Vůdce Akatsuki byl ochota sama, když jí pomáhal odnosit všechna její zavazadla do své ložnice.
„Díky. Chceš přišoupnout postele k sobě?“ zeptala se.
„Ne. Nechám ti soukromí. Ale kdyby se ti náhodou chtělo, moje postel je dost velká i pro dva.“
Přistoupila k němu a zamrkala. „Děkuju, Peine. Co ty víš? Třeba si dám říct…“

Jediná dvojice se ještě nedohodla. „Proč nechceš spát v mým pokoji? Není tam o nic větší luxus než tady,“ vztekal se Deidara.
„Nechal jsem tu rozdělanou práci. A nemůžu se jen tak vzdálit od svých loutek,“ stál na svém Sasori.
Blonďatý ninja nakonec kapituloval. „No dobře, ale co uděláme s tímhle?“ Ukázal na zbytky nedokončené Orochimarovy práce.
„Co na mě tak koukáš? Nehodlám to uklízet!“
Deidara nad tím mávl rukou a vykročil ke dveřím. Sasori mu zatarasil cestu jedním ze svých mečů. „I když by mi nepochybně vůbec nevadilo, kdybys tak rychle zmizel z mého života, stejně ti nedovolím tam jít. Ta rozlitá tekutina bude zcela jistě jedovatá,“ odpověděl s vážnou tváří a naprosto klidným hlasem.
Blonďák vyděšeně polkl. „Já… díky, Sasori.“
„Běž si sbalit věci. Jdu to dát do pořádku,“ zamračil se a pokynul mu rukou. Okamžitě odběhl. Mladík nechal své loutky pracovat, činnost vykonával s chladnou přesností. Právě Deidarovi zachránil život. Proč vlastně? Asi v něm zůstal kousek lidskosti.

Konan hladila Peina po vlasech, ten už spokojeně oddychoval. Blížila se půlnoc. Kupodivu ještě nikdo nepřišel nahlásit, čí pokoj si která dvojice zabrala. Uprostřed noci se všichni naráz vřítili do dveří.
„Pst!“ napomenula je mladá žena a přitom jemně zatřásla se spícím mužem. „Peine? Peine, vzbuď se!“
Nechtělo se mu, ale nakonec vstal. „Co chcete?“
Konan mu beze slova podala papír a podržela tužku. Ještě malinko mžoural očima.
„Ještě není půlnoc,“ poznamenal Hidan.
„Zkraťte to! Jsem unavený,“ pokáral je Šéf.
„Spím u Sasoriho,“ oznámil Deidara.
„Kisame zabral můj pokoj,“ zašklebil se Itachi.
„Nastěhoval jsem se k Hidanovi,“ prohlásil Kakuzu.
„Fajn,“ zamumlal velitel Akatsuki. „A teď, pokud vás mohu poprosit… vypadněte!“ Jakmile opustili místnost, svalil se Pein Konan na klín.



(Představuji vám Sasoriho. Ve skutečnosti sice nemá brýle, ale ten výraz v obličeji mi sedí k jeho povaze.)

 

2. kapitola - Ahoj! Já jsem Tobi by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Tedy... abyste mě hnedka nekamenovali. V téhle povídce je prostě Tobi prosťáček, tak s tím počítejte ;-)

Zetsu přivedl svého podřízeného hned další den. Chtěl ještě počkat, až se probere Šéf, bylo přece jenom ještě dost brzo. Většina obyvatel sídla už byla vzhůru a pukala zvědavostí, jaký bude ten „nový“.
Zastavili se u dveří. Zetsu stál před ním a bránil ve výhledu těm, kteří se krčili natěšení na schodech. Pak ustoupil do stranou a odhalil jim něco nevídaného. Neznámý byl rozhodně menší než oni. Na sobě měl černý kabát a tmavě zelenou šálu. Z obličeje mohli vidět pouze jedno oko, protože zbytek zakrývala oválná oranžová maska. Bez váhání zvedl ruku a zamával jim. „Ahoj! Já jsem Tobi.“
Zůstali na něj vyjeveně zírat. „Tohle že je ninja?“ podivil se Kakuzu.
„Šéfa trefí šlak, až to uvidí,“ nechal se slyšet Itachi.
„Co umí?“ zajímalo Kisameho. Ale snad se raději neměl ptát.
Skrček se totiž naklonil ke svému veliteli a dosti názorně prokázal svou inteligenci. „Kdo jsou ti lidé, Zetsu-san?“
„To jsou členové Akatsuki.“
Kývl, že rozumí. „Mohl bych být taky členem?“
Zetsu se poškrábal na hlavě. „Ne, Tobi. Máme plno. Vždyť už jsem ti to říkal.“
„Tenhle se sem dostane jedině přes mou mrtvolu!“ prorokoval Sasori.
„Chcete Vůdce vzbudit? Nehulákejte tu!“ Kolem nich prošla Konan, ale pak zůstala zaraženě zírat na to „něco“ u dveří.
„Když dovolíte, trochu ho tu provedu.“ Zetsu se vzdálil a skrček pelášil za ním.
„Čeho já se ještě nedožiju!“ vzdychla Konan.
„Vždyť jsi přece ženská v těch nejlepších letech.“ Itachi na ni udělal roztomilý kukuč. „Nech si ty lichotky!“ okřikla ho a sešla po schodech dolů.

Velitel Akatsuki už se seznámil s nováčkem a právě teď se rozmýšlel, co říct. Ostatní seděli buď na pohovce, nebo na koberci a čekali na jeho rozhodnutí. Stále ještě byli z Tobiho trochu zaražení.
„Nevím, je to skutečně těžké. Může tu zůstat jedině pod podmínkou, že se zaručíš, že je spolehlivý, protože já jsem z něj na vážkách. Ale jestli se ta mise nepovede, vyrazím vás oba. Přijmeš to riziko, Zetsu?“
Zelený ninja nervózně přešlapoval. „Já se teda zaručím. Stejně nemám jinou možnost. A o Tobiho se nestarejte. Je to hodný kluk.“
Vůdce zakoulel očima. „V to věř, nebo tě rozcupuju.“ Pak se obrátil ke svým podřízeným. „Na co čekáte? Seznamte se!“ A s těmi slovy odešel.
Bandě zabijáků, jejichž schopnosti se ještě plně neozkoušely, se do nějakého seznamování ani trochu nechtělo.
„Hidan,“ zavrčel bělovlasý chlápek s kosou.
„Kakuzu. Ale ruku ti nepodám. Nemusel bys to ustát.“ Nehezky se zašklebil.
„Já jsem Kisame. Buď tu jako doma!“ rozzářil se žralok, vždy až přehnaně zdvořilý. Itachi do něj neurvale strčil s napomenutím, ať to s tou láskou nepřehání.
„Já jsem Deidara,“ usmál se pohledný blonďák s pramenem vlasů přes jedno oko.
„Tobiho moc těší,“ prohlásil zakuklenec.
„Pro všechny jsem Sasori.“ Zmáčkl nováčkovi ruku.
„Aj. Tvrdý stisk.“
„Taky je ta ruka dřevěná,“ vzdychl.
Itachi Tobimu řekl stručně a jasně, co si o něm myslí. Nezdálo se, že by to tomu podivínovi nějak zvlášť vadilo. Připomněli mu, že veliteli se říká Vůdce nebo Šéf a že pouze pro Konan platí v téhle záležitosti výjimka. Tobi horlivě přikyvoval.

V noci došlo k menšímu pozdvižení, protože Kisameho přepadla mlsná, ale spletl si dveře a místo do kuchyně vlezl do Zetsuova pokoje a nováčka ošklivě vyděsil. V té chvíli si všichni mysleli, že se něco stalo Konan.

Dalšího dne se Akatsuki sešli až u večeře. Nevypadalo to, že jim společné soužití svědčí. Sasori znechuceně vyprávěl, jak se ráno vzbudil kvůli ptačímu zpěvu těsně u ucha. Nejnovější Deidarův výtvor v sobě totiž ptáčka zpěváčka rozhodně nezapřel.
„No co. Snažím se o věrohodnost!“ ohodnotil to blonďatý ninja.
„Příště bych raději něco méně hlučného!“ odsekl červenovlasý, což všechny přítomné pobavilo.
„Nemám na čem spát!“ postěžoval si Itachi. „Kisame mi v noci roztrhal, ne,  doslova rozsápal, polštář,“ zakňoural. Akatsuki se rozchechtali.
Konan zrovna sklízela ze stolu, ale teď se zarazila. „Vždyť jste přece všichni dospělí chlapi!“ Zalomila rukama. „Tak se nechovejte jak… malí spratci!“ vykřikla hněvivě a odkráčela.



(Nápis mluví za vše: Nemějte strach, Tobi je zde! :-D)

 

3. kapitola - Role mafiánky není jednoduchá by Leonyda Styron

Itachi toužebně vzpomínal na den, kdy mezi ně poprvé zavítala Konan. Přijetí nové členky, a k tomu všemu ženy, bylo rozporuplné. Šéf ji uvedl se všemi poctami. Její první slova zněla: „Nevařím, neperu, neuklízím a umím vraždit pohledem.“ Od té chvíle však uplynula už dost dlouhá doba. Občas se mladá žena uvolila vyprat, ale víc se od ní nesmělo žádat. Poslední dobou se hrozně nudila, tak zkoušela vařit, ale ne každý to ocenil. Třeba například včera.
„Hidane! Kolikrát tě ještě budu žádat, abys jedl trochu kultivovaně?“ Modrovlasá žena nevěřícně zírala, jak si nesmrtelný namočil kus masa do omáčky a sos stříkal všude, jak z pečínky nedočkavě ukusoval.
„Co zas?“ prsknul otráveně.
„Zase už to udělal! I když ví, jak hrozně mě to vytáčí! To tu přece nemusím dělat vůbec nic!“ Doutnala a vypadalo to, že zanedlouho vybuchne.
„Snad nebude tak zle, Konan…“ Vůdce se pokoušel o smír. Nepomohlo to, protože Sasori tomu všemu nasadil korunu.
„Pche! Akorát tak vymácháš pár hadrů a občas uklohníš něco k večeři. Jinak jsem neviděl, že bys něco dělala! To já jsem tady ta služka na plný úvazek!“ Odfrkl si a stejně zapáleně pokračoval: „Kdybych nedělal domácí práce, vypadalo by to tu příšerně! Takže mi ještě můžeš poděkovat!“
„Tak to mě ani nenapadne!“ zaječela Konan a praštila svého soupeře do břicha. Vzápětí sykla, protože si málem rozdrtila ruku.
„Na tohle bys neměla zapomínat,“ ušklíbl se Sasori.

Itachi se nad tou vzpomínkou pousmál. Konan si nikdy neuměla zjednat pořádek, k tomu nebyla vyškolena. Navíc… jak by žena mohla vládnout chlapům? Vždyť by to bylo směšné! Ale přece jen ho trochu mrzelo, že si nikoho nechce příliš pustit k tělu. Byla mladá, krásná, nebezpečná a s mužskými to uměla, nepokrytě s nimi flirtovala. Ale kdyby mělo k něčemu dojít… sešlo by z každé plánované akce. Itachi vzdychl. Dělal si na ni zálusk, ale to bude muset nejspíš urazit ještě hodně dlouhou cestu.

Modrovláska pozorovala krajinu z terasy sídla. Dnes neměla náladu nic dělat. Napadlo ji, že by si mohla zalézt do sprchy. Aspoň na tu krátkou chvíli se osvěžit, protože vedro zvenčí už proniklo do domu a taková změna teploty byla nepříjemná. Zalezla dovnitř a nechala vodu téct. Pocit volnosti, to potřebovala. Voda byla svěží, příjemná.
Ukončila očistu a chystala se vylézt ven ze sprchy. Jenže před dveřmi už někdo stál. „Peine!“ zaječela a rychle vlezla zpátky. Ale proč doufala, že zrovna on jí přijde na pomoc?
„Já myslel, že v koupelně je volno.“ Zaslechla smutný hlas. Zase už ji nechal ve štychu! Ale ať si nemyslí, že se k němu bude večer tulit. Ne, za tohle ho řádně vytrestá, za tu jeho ignoraci. Otevřela znovu dveře.
„Já počkám…“
Nedbala laskavého hlásku a vrazila Tobimu pěst do obličeje. Zapotácel se a na zemi překulil. Hledala ručník a chtěla rychle zmizet. Strnula. Postřehla, že někdo ve dveřích si právě bezostyšně prohlíží její pozadí.
„Tobi, všude jsem tě hledal, ale…“
„Že bys ráčil zmizet, Zetsu?“ Konanin naštvaný hlas se nesl domem a k její velké nelibosti přilákal ostatní. Takové divadélko si nechali líbit.
„Co kdybyste laskavě přestali čučet na můj zadek a přinesli mi ručník!“

Modrovlasá žena ležela na posteli ve své ložnici a snažila se usnout. Nešlo to, musela myslet na ten strašlivý zážitek z koupelny. Ještě nejméně hodinu trvalo, než je odehnala, a to se do toho stejně nakonec musel vložit Pein. Něco řešili v obývacím pokoji, tak se o jeho přítomnost příliš nestarala. Místo toho se znovu pokoušela odebrat do říše snů.
„Už spíš?“ Přisedl si k ní. Ignorovala ho a nechala oči zavřené. „Ty se mnou nemluvíš, Konan?“ Pein se nevzdával snadno, ale s touhle ženou byla občas vážně těžká práce.
„Proč se mne nikdy nezastaneš?“ řekla a setřásla jeho ruku ze svého ramene.
„Nenuť mě přemýšlet o takových věcech. Prostě… ty jsi žena a oni muži. To hovoří za vše!“
Taková odpověď nebyla zrovna nejlepší. „To mě vážně uklidnilo! A teď jdi, tvá postel je támhle!“ Zklamaně se zvedl.
To je ta jejich univerzální odpověď. Je jiná, má jinačí způsoby, prostě žena. A měla by chápat, že muže nelze změnit. Tuhle partičku zabijáků určitě ne! Povzdychla si a do peřiny ukápla slza. Přestože se snaží chovat stejně, je jí až příliš dobře známa smutná pravda. Ona je tím nejhorším článkem v Akatsuki a nikdy tomu nebude jinak! Ani její mafiánská vizáž jí nepomůže. Pro tu bandu chlapů zůstane pouhou nickou.


(Konan – jediná žena v Akatsuki. Krásná, mladá, nebezpečná, ale ne úplně chladná…)

 

4. kapitola - Lítost by Leonyda Styron

Před několika málo dny řešil Vůdce Akatsuki zapeklitý problém. Musel nějak důrazně přesvědčit Sasoriho, aby šetřil s nádobím. Když si vzpomněl na schůzi, kde se rozhodovalo mimo jiné i to, kdo obstará nové talíře, polilo ho horko. Občas se tihle ninjové vážně chovali jako puberťáci.
„A proč nejde Konan? Je přece ženská, vyzná se!“ protestoval Kakuzu.
Vůdce po něm šlehl pohledem. „Protože je zatím jediná, která neodhalila svou identitu, je neznámým členem. I když… počkejte, to není úplně špatný nápad! Ale rozhodně nepůjde sama, doprovodí ji dva členové v civilu. Máte povinnost ji chránit!“
„A odnosit náklad,“ dodala modrovláska. Muži začali bručet.
Nejhorší bylo vybrat doprovod. Deidara byl zrovna na výzvědách, tudíž se s ním nemohlo počítat. Šéf se obezřetně rozmýšlel. Hned ze začátku zavrhnul Zetsua, Kisameho a toho malého skrčka, jehož jméno si momentálně nevybavoval, protože by budili pozornost. Posílat Kakuzu by bylo zbytečné, donesl by tak maximálně polovinu. Výběr byl skutečně těžký, nakonec však padlo konečné rozhodnutí.
„Hidan a Itachi. Mazejte se převléct do civilu! Hned!“ zahřměl Vůdce a oba se s remcáním vzdálili.
Hidan smutnil, protože musel milovanou kosu nechat doma. Vytáhl ze skříně staré trenýrky a doladil to bílou košilí, kterou si nechal rozhalenou.
„Abyste spíš nemuseli odhánět ženské!“ škádlil ho Sasori. Nesmrtelný se nad tou možností jen spokojeně uchechtl.
Konan náhle vypadala docela obyčejně. Její maskování bylo dokonalé, nepůsobila ani trochu atraktivně. Odlíčila se, vzala na sebe šaty, které se hodily pro daleko starší ženu, a rozpustila si vlasy. Pein jí předal seznam a peníze, stále ještě dost udivený.
„Řeklo se civil, Itachi!“ rozčilovala se modrovláska a snažila se ho rozcuchat. Navlečen byl do zašedlé košile a dlouhých tmavých kalhot. Uhýbal jí, vždyť s tím účesem bude vypadat příšerně.
„K čemu?“ zakňoural, když mu Konan zamávala před očima černými slunečními brýlemi.
„Sharingan, pitomče! Váš rod je tím přece proslulý! Myslíš, že si nedá někdo dvě a dvě dohromady?“
„Hm,“ zabručel místo odpovědi.

„Co tam dělají tak dlouho?“ Všichni čekali, až Konan vyleze z Itachiho pokoje. Když se otevřely dveře, všem poklesla čelist.
„Promiň mi tu upřímnost, Itachi, ale Hidan vypadá sexy, zatímco ty jak totální magor!“ Kakuzu se pochichtával. Odněkud se ozval řezavý smích. Loutkáři cukaly koutky.
„Zabiju tě, jen co se odtamtud vrátím, Sasori!“ zavrčel výhružně Uchiha.
„Ale to já nebyl!“
„Přece vidím, že se culíš!“ namítl, ale pak si všiml, jak se něco modrého v křečích svíjí Zetsuovi za zády. Nasadil pohřební tón a obrátil se ke Kisamemu. „Měl jsem tě rád, příteli…“
Vůdce se dopálil. „Tak už jděte, nebo nebudete zpátky ani do večera!“ Trojice vyrazila ze sídla.


Sasori klečel na zemi ve své ložnici a usilovně pracoval. Netrvalo dlouho a objevil se Deidara. „Přišel ti dopis!“ Mával srolovanou ruličkou.
Ani nevzhlédl. „Kdo ho přinesl?“
Blonďatý ninja se pousmál. „Budeš se divit, ale byl to ptáček na klíček.“
Zaslechl vzdychnutí. „Aha. Babča zase otravuje. Rovnou to spal!“
„Ty to nechceš číst? Ani když je to od rodiny?“
Zavrtěl hlavou. „Jsem tady spokojený. Ten její otravný pták mne vždycky najde. Musím ovšem uznat, že babča Chiyo je fakt vytrvalá. Pokud správně počítám, je to třicátý dopis.“ Sasori slyšel, jak se trhá pečeť. „Víš, Deidaro, že je neslušné číst cizí poštu?“
Beze slova došel až k němu a položil mu rozvinuté psaní k nohám, než se opět vytratil. Sasori počkal, dokud doopravdy neodešel a pak sáhl po vzkazu. Pche! Pořád stejně vytrvale se v něm snaží vzbuzovat emoce. Nikdy jí neodepsal a ona stejně doufá, že se ještě někdy setkají. Jak směšné! Přesto se u něj opět objevily pocity, které hodně dlouho nechal spát. Rozzlobil se a roztrhal dopis na malé kousíčky.

Vůdce Akatsuki s uspokojením zjistil, že Sasori si vzal jeho slova k srdci. Právě teď ho pozoroval, jak stojí u dřezu a vedle něj se kupí mokré nádobí. „Máš hodně práce?“ zeptal se ho.
„Až to dodělám, musím ještě vyprat pár plášťů. Poslední akce mi dala docela dost zabrat, a jakožto loutkář musím mít své vybavení v perfektním stavu.“
„Vážně nevím, co bychom si tu bez tebe počali!“ Vůdce se nechal unést.
„Shnili byste ve špíně,“ zachechtal se mladík a vůbec mu nevadilo, jestli se to
Šéfa nějak dotkne. „Mimochodem… rád bych večer vyrazil ven. Je tu pár věcí, které bych si potřeboval srovnat v hlavě.“
„Vycházka povolena.“
Zetsu, který stál za rohem a vyslechl celý rozhovor, šel hned ostatním žalovat.
„To není fér!“ brblal Itachi. „Kdokoli z nás šel ven, nechal ho Šéf sledovat! A on se může courat, kde se mu zlíbí!“
„To je pravda,“ přikývl Zetsu. „Proč zrovna Sasori má takové výhody?“
Zmlkli, protože kolem nich procházel Vůdce, který je ale zaslechl. „Protože, a věřte mi, že to říkám skutečně nerad, si zaslouží důvěru! Je z vás nejlepší, ještě se mu nepodařilo šlápnout vedle, udělat žádnou větší chybu. A když jde ven, neopije se v baru ani neděsí lidi!“ Střelil výmluvným pohledem po Hidanovi s Kakuzou. „Odmítám slyšet další narážky na toto téma! Když se budete hodně snažit, jednoho dne si vysloužíte stejnou důvěru!“

Červenovlasý mladík se chystal na toulku. Hnědý plášť s kápí přehodil přes sebe, nezapomněl zkontrolovat, zda na něm drží kalhoty. S sebou bral pro všechny případy své dva meče.
„Proč to táhneš s sebou?“ zamumlal Deidara, který ležel na boku a pozoroval ho.
„Na obranu,“ odpověděl Sasori a po chvíli dodal: „Vrátím se ráno.“ Pak vyšel z ložnice a opustil sídlo.
Vyšel si do nejbližšího města a několika spletitými uličkami se dostal do míst, kde ještě nikdy nebyl. Všiml si, že jen malý kousek od něj je lékařský pavilon. Skvělé místo k rozjímání! Všichni pacienti už budou dávno spát.
Dlouho neváhal a usadil se pod jedním stromem. Na nebi zářily první hvězdy. Zkřížil nohy a zaposlouchal se do ticha. Kroky? V tuhle hodinu? Neznepokojoval se, chtěl si svého protivníka nejdříve prohlédnout. Svou sečnou zbraň měl v pohotovosti, kdyby jí nakonec přece jen bylo zapotřebí.
Ozvalo se zakašlání, takže to nebude ninja. Pootočil hlavu a spatřil bledou dívku v noční košili. „Co tu děláš?“ vyhrkl, nenapadlo ho nic lepšího.
„Toulám se.“ Měla slabý hlas. Prohlédla si cizince od hlavy až k patě, měsíční světlo ozařovalo prostor, kde seděl. „Ty sis pro mne přišel, že?“
Strnul. Co je ta holka zač? Zavrtěl hlavou. Bylo to divné. Zatoulal se, kam neměl a teď měl společnost. Dívka měla dlouhé vlasy, byla ale hrozně pohublá a asi dost nemocná, pokud to mohl soudit z jejího chování.
„Proč mne nechceš, anděli smrti?“
Vyrazila mu dech. Nevěděl, jak by se měl zachovat. Spletla si ho se smrtonošem? Je to až příliš mnoho náhod najednou! Nechal ji, ať si k němu přisedne. „Nezabíjím na požádání,“ odsekl a schoval zbraň.
Děvče vypadalo hrozně sklíčeně. „Kolem mého pokoje chodí oklikou, už mi nedávají moc času. Dnes jsem utekla z nemocnice. Nevím, kolik dní nebo hodin mi ještě zbývá. Jen si přeju, aby to bylo rychlé. Nechci jen čekat a pak trpět. Už teď je jasné, že můj život nezachrání,“ zašeptala.
Říkal si, že něco pravdy na tom bude. Přemýšlel. Přišlo mu toho mladinkého děvčete líto. Mohl by jí prokázat tuhle laskavost, splnit poslední přání. „Co chceš ode mne?“ zeptal se náhle.
„Nic neobvyklého. Jistě sis už zvykl.“ Postavila se a zahleděla na hvězdy.
„Tak dobrá,“ přikývl Sasori. „Já, anděl smrti, ti tvé přání splním.“ Uchopil do ruky zbraň. Stála a čekala, v očích úlevu. Přece to sama chtěla. Přitáhl si ji k sobě a políbil ji. Ve chvíli, kdy se tomu oddala, jí probodl srdce. A pak už musel jen zmizet ve tmě.

Dveře do pokoje se otevřely, Deidara pomrkával ve tmě. Postava procházela kolem okna a blonďáček postřehl krev na kataně. „Co jsi dělal?“ zeptal se zděšeně.
Sasori ztišil hlas. „Občas je potřeba někomu prokázat laskavost.“ Poté padl vyčerpaný na postel, až to zadunělo.


(Sasori jako anděl smrti)

5. kapitola - Na cestě s novým společníkem by Leonyda Styron

Deidara se ráno vyplížil z pokoje, doprovázen Sasoriho hlasitým chrápáním. Ze včerejší noci mu ještě přebíhal mráz po zádech. Laskavost? Ale koho to zabil? Ne, nebude se ptát! O chvíli později se vrátil do pokoje, nechal na stole lejstro a chtěl se vzdálit.
„Co je to?“ Loutkář se právě probouzel.
„Instrukce… k nové misi,“ odpověděl váhavě.
Prokoukl rozkaz. „Máme dělat zvědy,“ ušklíbl se. „Kdy se vyráží?“
„Tak za hodinu,“ zamumlal Deidara.
„Budeme to muset vzít oklikou. Jižní cesta není bezpečná.“
Blonďáček opatrně zavrtěl hlavou. „To nebude třeba. Poletíme!“ Sasorimu se viditelně ulevilo.
Nemohl zakrýt pochybnosti, když u zadního vchodu sídla spatřil velkého ptáka vymodelovaného z jílu, který vesele mával křídly. Ještě, že jsem si vzal jen minimální výbavu! Pomyslel si mladík, který se dnes zahalil do Akatsuki pláště. „Vážně nás unese oba?“
„Měl by. Když tak ho můžu ještě zvětšit.“
Váhal, ale nakonec se přeci jen odvážil nasednout. Bylo přirozené mít obavy, když vzduchem ještě necestoval. „Nevybuchne pod náma, že ne?“
Deidara se zašklebil. „Jen v případě, že bych udělal své jutsu.“
Sasori přešel do obrany. „Tak tu těma rukama moc nemáchej, nebo si budu myslet, že přesně to máš v úmyslu!“
„Dobrá. Jen neměj strach!“
„Nemám,“ zabručel, ale to už se pták odrazil od země. Ninju nenapadlo nic lepšího, než se blonďáka chytit pevně kolem pasu, protože tenhle dopravní prostředek mu připadal dosti vratký.
Vida! I mistr loutkář se občas bojí! Deidara se spokojeně pochichtával a schválně nabral rychlost.
Sasorimu se ulevilo, když konečně přistáli. Ihned se vydal prozkoumat terén a o druhého ninju se nestaral. Když se vracel se zprávou, že nikdo není poblíž, všiml si podivně rozmístěných sošek v trávě. „Deidaro?“ zavolal opatrně. Koneckonců techniky svého nového týmového partnera zas tak úplně neznal. Z poněkud větší dálky se ozval bojový pokřik: „Umění je odpal!“
Sošky začaly praskat, Sasori si však stačil uvědomit, co se děje. Sňal ze zad své dva meče a rychle vyskočil vzhůru. Výbuchy ho minuly, vážně měl štěstí. Teď stál zas na pevné zemi a prskal zlostí. „Geniální trik! To sis asi konečně uvědomil, že dřevo hoří, co?!“
„Nestůj tam! Přijdeš k úrazu!“ Zaostřil svým dalekohledem na místo, kde právě odpálil své „živé bombičky“. „Hm, takže mé nové excelentní jutsu se nepovedlo,“ posmutněl blonďáček.
„Ale povedlo! Málem jsem to pořádně schytal!“
To už Deidara mířil k němu. „Nevšiml jsem si tě, promiň.“
„Vážně? A to ti mám věřit, že tě ani ve snu nenapadlo, že se sem budou touhle cestou vracet? Tohle jsou školácké chyby, Deidaro!“
Mladík zkontroloval napáchané škody a pak se vrátil k Sasorimu. „Omlouvám se. Asi je to tak, protože jsem dřív plnil mise sám. Ale ty se v tom vyznáš určitě líp.“
„Zřejmě si tě budu muset vycvičit,“ povzdychl si Sasori a společně pak přečkali hlídku.
Nastala doba návratu. Deidara však cítil, že je třeba vyjasnit si ještě jednu věc. „Čí byla ta krev na tvé kataně?“
„Dívčí,“ odbyl ho červenovlasý.
„Kunoichi?“ zapochyboval druhý ninja.
„Měl bych to upřesnit. Nebojoval jsem, zabíjel!“
„Ale proč bezdůvodně?“ Blonďatý to nechápal. On sám nesahal po zbrani, pokud vyloženě nemusel. Vypověděl mu všechno. Netrápilo ho to, jenže věděl, že blonďák to z něj dřív nebo později stejně vymámí. „Přišlo mi jí líto. A měla pravdu, byla na tom špatně. Sama o to požádala. Ale za tuhle laskavost teď platím tím, že se skrývám.“
„Zřejmě máš v sobě přeci jen trochu lidskosti,“ pousmál se Deidara.
„A to je právě špatné! Činí mne to zranitelnějším, než si sám dokážu připustit!“
Chápal ho, ale v duchu se zaradoval. Přece jen tady vedle něj nesedí pouhý stroj na zabíjení. Ještě mu hrál úsměv na rtech, když vstupovali do sídla a on rušil své jutsu.
Mise zeleného ninji a skrčka zakuklence se k velké nespokojenosti členů Akatsuki vydařila. Zetsu Tobimu trpělivě vysvětloval, že teď už nic neohrozí jeho postavení v sídle. Přesněji řečeno, nikdo už se ho nepokusí odtud vyhodit, jako to nedávno zkoušel Kakuzu s Hidanem. Tobi seděl na koberci a štěstím celý zářil. Zetsu si oddychl. Nezbývalo totiž mnoho a mohl si začít balit kufry. Ale o tom se Šéfovi samozřejmě nezmínil.


(Každé přátelství začíná nevraživostí. Sasori a Deidara to potvrzují. Plášť má být černý, drobný detail.)

 

6. kapitola - Všichni milují Tobiho by Leonyda Styron

První sluneční paprsky pronikly přes zavřená okna do sídla Akatsuki. Červenovlasý mladík zívl a posadil se na posteli. Včera večer požádal Vůdce, aby jemu a Deidarovi omezil počet ninjovských misí. Vyslechl jeho přesvědčivé důvody a nakonec se zdráháním souhlasil.
Promnul si oči a vykročil ke dveřím. Cestou šlápl na něco malého a nyní mazlavého. V tom tekutém mu ovšem zůstala vězet noha. Blonďák se přetočil na druhý bok, ještě tvrdě spal. Podvědomě udělal s rukama nebezpečný pohyb. „Katsu…,“ zamumlal a zívl.
„Ksakru!“ Sasori se stačil vyprostit, ještě než to bouchlo, i když slabě. Ten kluk mě má asi vážně rád! Pomyslel si zdrceně a v duchu si řekl, že tuhle úchylku z něj rozhodně vymlátí. Vztekle prásknul dveřmi, ale zůstal v pokoji. Doufal, že to blonďáka vzbudí.
Nestalo se tak. Přistoupil tedy k němu a ze všech sil mu zařval do ucha: „Sídlo hoří!“
Rázem byl vzhůru. „Kde?“
Červenovlasý ukázal na podlahu, kde něco seškvařeného slabě doutnalo. „Ber to jako poslední varování!“ zasyčel Sasori. „Ještě jednou tu necháš válet některou ze svých výbušných hračiček a vyhodím tě z téhle ložnice! A je mi úplně jedno, co na to řekne Šéf! Další atentát už ti trpět nebudu!“ Pustil ho a odešel.
„Atentát?“ Blonďáček nic nechápal, jen zamyšleně pohlédl na skvrnu na podlaze, ze které se kouřilo.

„Kisame, vylez už! Vyplýtváš všechnu vodu!“ hulákal Itachi před koupelnou.
„Dej mi ještě pět minut! Je tak krásně chladná!“ přišla odpověď. Uchiha zalitoval, že v jeho blízkosti není nic, do čeho by si mohl kopnout.
„Už jsi tam přes dvě hodiny! To byl ten trénink vážně tak namáhavý?“ Hlavou mu prolétla myšlenka, jestli to tentokrát doopravdy nepřehnal. Vzápětí uviděl Kisameho rozesmátou tvář. Zamračil se. Proč si z něj ten žralok neustále utahuje? „Šetřil jsem tě,“ zabručel a vyběhl ze sídla.
„Itachi! Co jsem zas proved?“ Kisame se ale už odpovědi nedočkal.

„Zetsu je na výzvědách. Musíme se postarat o to individuum,“ prohlásil Kakuzu.
„Od kdy používáš taková vznešená slova?“ neodpustil si Uchiha. Popravdě si maskovaný nikdy hlavu s výběrem slov příliš nenamáhal. Vyjadřoval se vždy stručně, jasně a hrubě.
„Nemám páru!“ Kakuzu se poškrábal na hlavě. „Asi to chytám od Hidana.“
„To by sedělo,“ zamumlal Itachi a dál zíral do prázdna.
Netrvalo to dlouho a tahle nečekaná zpráva vzbudila v Itachim zájem. „A kde teda je?“
„Hidan prohlíží sklepení. Prcek se nám někam zašil.“
„Jdem ho hledat, než dojde k nějaký nehodě,“ řekl Itachi a chystal se vstát.
Vchodové dveře se náhle otevřely a dovnitř se přišoural Deidara. Vlasy měl úplně mokré, všude po tváři bláto a sotva chodil.
„Kde ses tak zřídil? Nějaká náročná mise?“ podivil se Hidan, který právě dorazil.
„Ne… mise ne,“ zakuckal se Deidara a s tichou omluvou pospíchal do koupelny. Za ním do dveří vešel Sasori, ještě naštvanější, než bylo obvyklé, v rukou držel dvě naprosto zdemolované loutky. „Ten má spotřebu!“ utrousil a zmizel jim z dohledu.
„Co to bylo?“ zeptal se Itachi.
„Nevím,“ přiznal Kakuzu. „Poslední dobou se ti dva chovají divně.“
„Jo, to Kisame taky,“ mávl nad tím černovlasý mladík rukou.
„Ve sklepení není. Rozdělíme se!“ navrhl Hidan a Uchiha souhlasil. Alespoň nějaké vzrušení do jinak nudného dne.

Čtveřice ninjů pátrala po Tobim. Itachi po dlouhém váhání přizval na akci také Kisameho. Na rozdíl od Hidana s Kakuzou hledali jako jednotlivci. Tobiho našli, jak vyjídá lednici.
„Hej! Koukej dát to jídlo zpátky, ty malej spratku!“ zavrčel Kakuzu.
Diplomat Hidan mezitím vymýšlel taktiku, jak nováčka obelstít a přitom nenásilně přinutit k poslušnosti. „Ticho!“ zaburácel náhle. „Nech toho, nebo ještě to dítě zkazíš!“
„Co?“ Zděsil se maskovaný. Nový ninja prohodil, že už dávno není dítě.
Nesmrtelný se přitočil Kakuzovi za záda. „Přistoupíme na jeho hru,“ zašeptal a odpovědí mu bylo tiché souhlasné zabručení. Hidan se podíval na jejich „příživníka“ a zkoumal ho pohledem. Tobi poplašeně pomrkával, ale tvářil se uraženě. On je ninja, žádné dítě.
„Tak, Tobi… teď buď hodný chlapec a hezky mi podej to jídlo, co jsi ještě nesnědl…,“ domlouval mu Hidan se vší obezřetností. Zpozorněl a přikývl. Kakuzu s údivem pozoroval, jak zakuklenec podává ninjovi postupně jednotlivé kousky ovoce. Tobi byl již téměř oloupen, když zaslechl od dveří hlas. „Páni! Ten teda žere jak nezavřenej!“ Skrček vypískl, vytrhl se ninjovi a prchal se sladkostmi pryč z kuchyně.
„Itachi!“ rozzuřil se bělovlasý. „Dycky všechno zkazíš!“
„O co jsem přišel?“ otázal se Kisame. Hidan se plácl do čela a raději už nic neříkal.

Sasori začínal být už malinko nervózní. Někde nechal ležet dvě své nedokončené loutky a teď je nemohl najít. „Nechal jsem je v hale nebo o poschodí výš?“ přemítal, zatímco se rozhlížel. V sídle bylo ticho, zaposlouchal se do něj. Z jedné vzdálenější místnosti zaslechl zvuky podobné dětskému pobrukování. Skoro to vypadalo, jako když si dítě hraje se stavebnicí. Přepaden zvědavostí se tam vydal.
Tobi našel podivné předměty a začal si s nimi hrát. Chvíli do nich bušil, pak je zkoušel rozebrat. Právě teď z jedné z loutek něco vystřelilo a málem Tobimu vypíchlo oko. „Jů!“ Podivil se, ale nepřestával pátrat dál.
Sasori už stál těsně za ním. „Hej! Tohle přece není na hraní!“ Zděsil se, když uviděl své poničené výtvory.
Tobi k němu vzhlédl. „To je vaše, Sasori-san?“
Mladík si odplivl. „No to bych řekl, že je! A jestli na to ještě jednou šáhneš, nasekám ti na zadek!“ S vražedným výrazem posbíral „zbytky“ a odnášel si je do ložnice.

Konan se právě převlékla a nyní pozorovala zamyšleného Peina. „Odjíždíme zítra?“
Zvedl hlavu. „Odjíždím,“ poopravil ji. „Příliš nebezpečné, abych tě bral s sebou. Jedná se o velice delikátní záležitost, v níž sebemenší chyba napomůže ke zhroucení celého plánu,“ objasnil jí se vší vážností.
Modrovláska se zamračila, ale neodporovala. Už delší dobu tušila, že Pein má nějaký plán, se kterým se zatím nikomu nesvěřil. Když se ozval v ložnici šramot, zpozorněla.
„Nevzpomínám si, že bychom tu měli myši!“ zarazila se.
„Jde to z té skříně,“ ukázal jí Pein. Oba ztichli a jen poslouchali. Skřípání a šramocení sílilo. „Jsem muž, vyřídím to!“ prohlásil velitel Akatsuki a poručil jí, ať rozsvítí. Přikradla se k vypínači a stiskla ho. Pein mezitím rozrazil dveře skříně a v ní našel…
„Tobi! Co ty tu sakra děláš?!“
Nováček seděl a chroupal čokoládu. Konan nevěřila vlastním očím. Jak dlouho už je vlastně tady?

Zetsu se vracel z výzvědné mise. Bylo dávno po setmění. Našlapoval opatrně, nechtěl nikoho vzbudit, pokud už tedy šli ostatní spát. Zaslechl křik z horního poschodí a pak už se jen divil. O patro výš práskly dveře, něco seběhlo rychle po schodech dolů a s výkřikem: „Pomoc, Zetsu-san!“ ho to málem srazilo k zemi. S úžasem pozoroval Šéfa v pyžamu s katanou v ruce, jak stojí na schodech a pohledem by mohl vraždit. Ostatní už se sbíhali.
„Až si příště budeš pořizovat mateřskou školku, tak nás laskavě vynech!“ naštval se Hidan a ostatní mu sborově přizvukovali. Zetsu byl čím dál zmatenější. Nakonec ze sebe Tobiho setřásl a důrazně mu poručil, aby se odebral do ložnice. Upřel na něj prosebný pohled.
„Hned!“ Zetsu ho vzal za límec u kabátu a odtáhl s sebou.


(Tobi ujídal v kuchyni, pamatujete?)

 

7. kapitola - Velká váda o umění by Leonyda Styron

„Tentokrát jsem se na tebe pořádně připravil!“ zašklebil se Sasori. „Máš dost jílu?“
„Snad jo.“ Deidara si prohrábl rukou vlasy. Nebylo mu už pár dní do smíchu.
„Tak se připrav, víš přece, jak nerad čekám!“

Červenovlasý mladík ležel rozvalený na pohovce v obývacím pokoji a přemýšlel. Zjistil, že s blonďatým Deidarou bude ještě spoustu potíží, protože si ho nejdřív musel vycvičit, aby vůbec spolu mohli fungovat. Nejraději by pracoval sám, ale objevují se i takové mise, kde bude potřebovat krýt záda a k tomu potřebuje spolehlivého týmového partnera. Usmál se. Bylo poznat, že Deidara ještě nezažil skutečný trénink. V tomhle ohledu musí rozhodně oba přitvrdit.          „Jsi tu sám, Sasori?“ Něco modrého se mihlo pokojem.                                 „Ahoj, Kisame. Sám, jak vidíš. A kde je Itachi?“                                       „Někam se vydal na vlastní pěst. Využil Šéfova odchodu. Nedivím se mu. Už docela dlouho se od něj nechal dusit.“                                                     „Máš asi pravdu. Vypadal poslední dobou už nějak přešle,“ pokýval hlavou Sasori.                                                                                                     „Ty taky tak působíš,“ poznamenal Kisame.                                              „Odpočívám. Snažím se vychovat z Deidary pořádného ninju.“ „A on snad není?“ divil se Kisame.                                                                                    Sasori se k němu otočil. „Pár příkladů za všechno. Lehkovážný, nedokáže pořádně odhadnout situaci, a jak jsem se dozvěděl, tak většinu svých dřívějších misí nezvoral jen díky nějaké nečekané náhodě. S takovou by za chvíli měla Akatsuki o člena míň.“                                                                                                     Kisame se zazubil. „Je vážně fajn, že se o nás tak staráš, Sasori. Poznáme, že ti na nás záleží. Mohl bych se k vám párkrát přidat? Itachi se mi poslední dobou směje, že jsem pomalý.“
Mladík se rozmýšlel. „Tak dobře, Kisame. Ale nevím, jak vás budu zvládat dva.“

Deidara měl z dalšího tréninku už vyloženou hrůzu. A úplně se zděsil, když uviděl, že se k němu blíží loutkář se žralokem. „Co tu dělá Kisame?“ odvážil se zeptat.
„Dneska trénujete spolu a já vás budu sledovat,“ osvětlil mu situaci jeho partner.
„To přece nemůžeš myslet vážně! Vždyť on má daleko větší výdrž než ty!“ naježil se blonďák. Pokud by se ninjovská zdatnost počítala podle množství chakry, Kisame by s přehledem vedl.
„Aspoň si to pořádně užiješ,“ ušklíbl se Sasori.
„Myslím, že požádám šéfa, ať mě přeřadí jinam,“ zavrčel Deidara. „A kdo tě vůbec povýšil na velitele týmu?“
„Brzdi, Deidaro, klídek! Mně utekl partner, tak mi přiřadili novýho.“
„Nehádejte se!“ snažil se to Kisame urovnat vlídným hlasem. „Přece o nic nejde. Já párkrát Sasoriho viděl v akci a musím uznat, že je zkušenější než my všichni dohromady.“
Červenovlasý se usmál. Nebylo pochyb, že ho jakákoli chvála těší. Poslední dobou se stejně setkával jen s výčitkami a nářky.
Po dvou hodinách už byl jeden z učňů zcela vyčerpaný. „Nedáme pauzu?“
„Na bojišti budeš taky prosit nepřítele o odpočinek, Deidaro?“
„Ale ty přece nejsi můj nepřítel!“
„Jako bych byl!“ zamračil se Sasori, ale pak se zklidnil. „Tak fajn, lehni si tu do trávy. Kisame, ještě můžeš?“ Žralok se zazubil a přikývl. Pustili se do boje spolu.

Itachi se vplížil potichu do pokoje a našel svého rybího parťáka, jak spokojeně oddechuje, jen po těle měl mnohem víc škrábanců než obvykle. Má ho nechat spát? Zatímco se rozmýšlel, žralok už procital. „Jé! Ty už seš zpátky, Itachi?“ podivil se.
„Dávno,“ zívl. „Co jsi proboha vyváděl? Jsi samý škrábanec a podlitina!“
„Čím víc jizev, tím je statečnější bojovník,“ prohlásil Kisame moudře a pásl se na udiveném Uchihově obličeji.

Loutkař připravoval v rohu pokoje pár svých zvláštních esencí.
„Neruším?“
„Hm.“ Zamračil se, ale pokynul mu rukou.
„Měl bych se omluvit. Jsi vážně skvělý ninja, Sasori.“
Mladík k němu vzhlédl. „Život se se mnou nijak nemazlil. Všechno jsem musel zvládat sám a brzy jsem si zapamatoval, že za chyby, i ty sebemenší, se draze platí!“ řekl a ztišil hlas.
„Tak já… chtěl jsem jen… díky,“ zamumlal Deidara a odešel. Sasori potřásl hlavou. Vypadá to, že mne tu už konečně začali uznávat.

„Dneska nebudeme trénovat?“
„Nevypadáš, že bys to ještě zvládl. Mám něco lepšího, co podporuje soustředění. Takže vlastně i to je takový malý trénink.“
Deidara překvapeně zamrkal. Sasori byl chladný jako obvykle, ale v očích měl velice zvláštní výraz. Našli si opuštěné místo a teprve zde vytáhl ninja svůj úlovek – malířskou paletu a několik srolovaných pláten.
„Barvičky? Netušil jsem, že rád kreslíš!“
„Je to ten nejlepší způsob relaxace a zároveň se ti otevírají nové obzory,“ pousmál se červenovlasý mladík. Roztáhli první plátno. V téhle místnosti už hodně dlouho nikdo nebyl, nebudou rušeni. Blahodárný klid ovšem netrval dlouho. Brzy se totiž oba pustili do debaty na téma: Co je umění?
„Já tvrdím, že umělcův výtvor musí šokovat, a proto jde o jedinečnost okamžiku!“ vykládal nadšeně Deidara.
„To určitě ne!“ odporoval mu Sasori. „Dílo lidských rukou musí být trvalé, aby ho ostatní mohli obdivovat a hodnotit jeho kvalitu!“
Poklidná debata brzy přerostla v hádku. Blonďáček obhajoval své třaskavinky, seč mohl, Sasori zas upřednostňoval kvalitní loutky, co hodně vydrží. Nejdříve vzrušené hlasy, pak se ti dva z legrace začali prát. Ten hluk ale přilákal nežádoucí pozornost.
„Nepamatuju se, že jsme do Akatsuki přibrali dvě děti,“ chechtal se Kakuzu, když se ty dva pokoušel s Hidanem jemně odtrhnout. Oba ninjové byli upatlaní od barev, vrhali po sobě divné pohledy, ale přesto oběma cukaly koutky.
„Nic se nestalo!“ vysvětloval Deidara a snažil se přitom vymanit z Hidanova sevření. „Jen taková velká váda kvůli umění.“

Setmělo se, utahaní ninjové šli brzo spát. Sasori zíral na spícího Deidaru a opět přemýšlel. Musel uznat, že s tímhle tvrdohlavým blonďatým ninjou bude jedno překvapení střídat druhé. Nejspíš si s ním užije dost legrace. Občas člověk prostě potřebuje rozptýlení. Přesto nebyl jeho přítel, pouze partner. Sasori nekompromisně odmítal lidské vztahy. Úplně stejné to bylo i s Orochimaruem.
Vysoký muž s divnýma nažloutlýma očima a s černými vlasy až na záda zvědavě nakukoval Sasorimu přes rameno. „Můžu si drobet odlít? Kvůli experimentům.“
„Jo, klidně. Ale buď opatrný, ještě sám nevím, co to udělá,“ přitakal Sasori. Postřehl partnerův lačný výraz a vzhlédl od práce. „Poslyš, Orochimaru, o co se to vlastně snažíš?“ „Mým cílem je získat nesmrtelnost, abych ovládl úplně všechna jutsu na světě!“ Zachechtal se.
„To není zrovna skromný!“ dostal odpověď. „Ale jak to chceš udělat?“
„Je to jedno velké umění. Tělo časem slábne, ale mysl zůstává. Samozřejmě, než bych to všechno zvládnul, musel bych mnohokrát změnit tělo, ale… co záleží na vzhledu…,“ mávl rukou Orochimaru.
Sasori se vrátil ke svým jedům a protilátkám. „To mi nepřijde zrovna účinné, spoléhat se na cizí těla. Já jsem lidská loutka, takhle si udržím mládí napořád.“
„Ale má to své nevýhody. Nemůžeš toho spoustu dělat…,“ šklebil se Orochimaru.
„Já vím. Ty rád šaháš na hodně věcí.“ Sasori se nenechal vyvést z míry, což hadího muže urazilo. Odlil si trochu tekutiny do své lahvičky a vytratil se.

Červenovlasý mladík se zadíval znovu na spícího blonďáčka. Tenhle člověk si až příliš užívá života. Je docela dobře možné, že ho tím dřív nebo později také nakazí.


(Naše umělecké duo. Tuhle kapču to celkem vystihuje.)

8. kapitola - Bez dozoru! by Leonyda Styron

Konan v duchu nepřestávala zuřit. Pein už byl pryč několik dní a ona neměla ponětí, kam šel, ani kdy se vrátí. S takovou to bude za chvíli v sídle vypadat příšerně. Chlapi se chovají jak utržení ze řetězu! Snad kromě… toho skrčka, co mu nemohla přijít na jméno od té doby, kdy se schoval v její skříni. Právě teď odnášela čerstvě vypranou horu mužského prádla a neměla moc čas dívat se na cestu, jinak by si všimla, že prochází zakázanou zónou. Sasori uklízel chodbu po svém a ovládal přitom dvě loutky jednou rukou, zatímco druhou umýval hadrem podlahu. Modrovlásky si ihned všiml, ale ona ho přes tu hromadu prádla neviděla. Letmý úsměv na tváři, pak zvednul malinko ruku a jedna z loutek podrazila ženě nohu. Dopadla na záda a byla zaházena oblečením, z něhož se snažila vymotat.
„Tos udělal schválně!“ rozkřikla se.
„Nabrala sis toho tolik, žes ani neviděla, kam šlapeš,“ odpověděl jí naprosto klidně. „Nelži! Cítila jsem, jak mě něco chytlo za nohu!“
Ušklíbl se a upřel na ni nevinný pohled. „Ale to je jen tvrzení proti tvrzení, milá Konan.“

„Itachi, co tě to kouslo?“ zajímal se Zetsu.
„Vážně to chceš vědět?“ zamračil se Uchiha, chvíli se z toho snažil vykroutit a pak přiznal pravdu. „To Kisame. Byl nějaký agresivní, moc se vžil do boje a ani jsem se nenadál a už mi žužlal ruku. Potom si to uvědomil a pustil mě.“
„Ale ten otisk zubů ti na paži ještě nějakou dobu zůstane,“ mínil Zetsu. „Hele, a to se ti Kisame nepochlubil, kdo ho poslední dobou trénoval?“
Černovlasý se zarazil. „Ne. Kdo?“
Zelený ninja se zašklebil. „To neuhodneš! Sasori.“ Nepříjemně se zachechtal. Uchiha jen vztekle skřípal zuby.

„Dej ode mě pryč ten salát, Hidane!“ protestoval Zetsu, když před něj nesmrtelný postavil velkou mísu plnou zeleniny.
„Jen se nevzpírej!“ zachechtal se. „Máš si zvykat.“
„Ale to přece neznamená, že když jsem kanibal, že do mě budeš cpát tohle!“
„Nezlob, Zetsu,“ namíchl se Hidan a vzal do ruky první kousek. „Za maminku…“
„Hidane, ne!“ bránil se ninja.
„Krmení?“ pochichtával se Kisame. „A můžu se přidat?“
Nesmrtelný chvíli přemýšlel. „Tak jo, ale nemusíš mu to sežrat všechno.“
Kisame sáhl rukama do mísy a přímo před Zetsuem si jídlo vychutnával. Ten už to nevydržel, vážně mu takové zacházení začalo vadit. Vyběhl ven ze sídla a na pár hodin zmizel.
„To chce jinou oběť!“ zasmál se Hidan.
„Třeba prvního, kdo projde dveřma,“ navrhl Kisame.
Právě se otevíraly. Dovnitř opatrně nakoukl černovlasý mladík s úplně černýma očima. Oba ninjové na sebe mrkli a vyrazili. „Hej!“ vydralo se Itachimu z úst, než byl díky své nepozornosti přemožen.

„Že nevíte, co jsem našel v domě?“ chvástal se Kakuzu a něco schovával za zády.
„Nevíme. Tak řekni,“ odpověděl mu Deidara.
„Začíná to na S…,“ napínal je maskovaný.
„Saké?“ protáhl Itachi. Na co jiného by tak tenhle ninja mohl asi myslet?
„To bylo až moc snadný,“ zabručel Kakuzu otráveně. „Tak si uděláme v Šéfově nepřítomnosti mej…“
„Nic takovýho!“ naštvala se modrovláska. „Žádná pařba! Už jsem řekla!“
„Nebuď tak upejpavá, Konan. Trocha alkoholu ti jenom prospěje,“ řekl jí Kakuzu vlídně.
„Ale když budeš moc protestovat, zamknem tě nahoře v ložnici,“ doplnil ho Hidan.
Modrovlasá vztekle zaskřípala zuby. Není v jejích silách porazit je všechny.

V domě se skrývala opravdu dosti velká zásoba alkoholu. Tobi škemral o kapičku. Zetsu nad tím nakonec mávl rukou a dal mu celou lahev. Sasori nepil, ostatní si ho nevšímali. Vyhrabal odněkud flétnu a začal na ni hrát. Deidara ležel na zemi na boku, v ruce pevně svíral lahev. Tobi spal Zetsuovi na klíně, ten mohl pouze sedět na místě a sledovat ostatní, jen oči mu svítily. Hidan tančil jakýsi bojový tanec, Kakuzu si hrál na akrobata. Loutkář seděl na pohovce v rozhalené košili, takže bylo dobře vidět, že má tělo loutky. Odněkud vyletěla láhev. Část Sasoriho speciálního lana se odmotala a zachytila předmět, než stačil dopadnout na zem a roztříštit se. S ledovým klidem si ji přitáhl k sobě a položil na stůl. Vzápětí strnul, když ho něco velkého a modrého vší silou objalo. Kisame měl poněkud družnou náladu, proto každého objímal.
Itachi a Konan měli oba už řádně upito. Zavěsila se na mladíka a společně tančili do rytmu pomalé hudby. Vnímala jeho přítomnost už jen matně, tak strašně byla opilá. Uchiha se samolibě usmíval a držel si ji pevně.
„Páni, Itachi! Ty po ní jedeš!“ zakuckal se Kakuzu.
Oslovený mírně zrudl v obličeji, ale raději mlčel. Vypil už dost, i když se stále ještě dokázal udržet na nohou. Náhle se jeho tělo sesunulo, povolil své sevření a v té chvíli od něj Konan uskočila. Dopadl na zem a praštil se pořádně do hlavy. Hidan zachytil modrovlásku, která se zapotácela. Položil ji opatrně na zem a šel zkontrolovat stav „odpadlíka“. „Ráno tam bude mít parádní bouli,“ zhodnotil následky pádu. Kisame se hlasitě rozchechtal.



(Šéf odjel na důležitou misi a o pořádek se má postarat Konan. Ovšem to by si Akatsuki museli taky dát říct ;-))

9. kapitola - Život existuje proto, abychom si užívali by Leonyda Styron

„Au! Moje hlava!“ Mladý muž s vlasy černými jako uhel se vzbudil. Co dělá tady? Tohle není jeho pokoj! A proč tu spí Deidara? Itachi si toho ze včerejšího dne moc nepamatoval. Snad jen teplo Konanina těla, když se snažili tančit. Blonďák na opačné straně pokoje spokojeně pochrupoval. Uchiha se chtěl převalit, místo toho však vyjekl bolestí. Na čem to u všech čertů leží? Hřebíky… ne, hřeby! Polilo ho horko. Díky své neopatrnosti začal slabě krvácet.
Křikem přivábený Hidan vpadl do pokoje. Uchiha ho sjel Sharinganem. „Co to má znamenat? Žádám opravdu stručné vysvětlení!“ Přitom se ohlédl a zjistil, že ta místnost vypadá vskutku podivně.
„Předem ti chci říct, že jestli mi zničíš postel, jednoduše tě přetrhnu,“ pravil Hidan naprosto klidně. „Neměli jsme jiné místo, kam strčit vás dva odpadlíky. Ty ses praštil do hlavy, támhle toho jsme sem odtáhli po tom, co jsme mu vypumpovali žaludek. Deidara to včera s tím chlastem drobátko přehnal.“
Itachi se snažil vzpamatovat z té přemíry slov. Nakonec ze sebe vypravil jen: „Tvoje… postel?“ Vzápětí zaúpěl, protože se napíchl na další hřeb. „Tak mi z ní teda pomoz dolů.“
„Ty toho naděláš, Uchiho. Myslel jsem, že jste u vás na bolest zvyklí,“ prohlásil bělovlasý a sundal ho dolů.
„Dobré ráno!“ ozvalo se rozverně z rohu pokoje.
„Naše děťátko se konečně probralo?“ neodpustil si Hidan. „Hochu zlatá, ty teda vůbec neumíš pít!“
„Když tomu tak rozumíš, nauč mě to,“ broukl uraženě blonďatý ninja.
„Jasně! Půjde se na tah. Řeknu Kakuzovi, že si provětrá peněženku.“

Modrovláska se potácela po sídle. „Bolí hlavička, co, Konan?“ šklebil se na ni Sasori.
„Nezažils, tak nevykládej!“
„Takže dneska vařit asi nebudeš, co?“
„Tyhle tvý řeči si můžeš strčit…!“
„No, schválně! Kam?“ dráždil ji loutkář, protože měl jistotu, že po něm bude metat tak akorát peprná slova. Žena však zapomněla na hádku, protože její pohled padl na osobu, která právě vešla do dveří. „Itachi! Co se ti to proboha stalo?“
„Důsledek nezdravého alkoholového opojení!“ ušklíbl se a ohmatal si bouli na čele.
„Není zas tak velká,“ poznamenala Konan opatrně.
„Dneska komplimenty nepřijímám,“ opáčil Uchiha. „Mám akorát tak chuť někoho pořádně praštit.“
„Fajn. Tak to jsem ti plně k dispozici,“ vzdychla modrovláska.
„Mlátit do ženský nepřináší chlapovi žádný potěšení.“
„Aspoň někdo v tom má jasno.“ Pokusila se usmát. „Zetsu si to teda nemyslel. Ohnal se po mně, jakmile ze sebe setřásl toho prcka. Nejspíš mne považoval… nevím ani za co. Každopádně…“ Ukázala mu velkou modřinu na předloktí. Upřímně se tomu podivil. Zetsu se vždycky choval spíše zdrženlivě.
„Dá se říct, žes mě uklidnila. Půjdu hledat Kisameho.“

Sasori vyslechl návrh ostatních členů Akatsuki a zásadně s ním nesouhlasil. „Já s vámi nehodlám nikam jít!“ protestoval.
„Ale no tak! Musíš se naučit taky trochu žít!“ domlouval mu Hidan.
„Vyrazíme po setmění, budeme míň nápadný. Pořádně se osvěžíme a posilníme a při tý příležitosti zasvětíme tebe a Deidaru do chlapskýho života!“ zašklebil se Kakuzu.
„Čemu jste nerozuměli na větě: Já nejdu?“ Loutkář nafoukl tváře, vztek s ním lomcoval. Copak je to vážně taková banda zabedněnců?

Večer se rychle přiblížil. Ninjové naoko souhlasili, ale pak se stal Sasori obětí hromadného útoku. Bránil se statečně, ale nebylo to nic platné. Deidara měl tu výhodu, že šel s Hidanem a Kakuzou dobrovolně, stejně tak Kisame, Itachi a Zetsu. Konan nahoře v ložnici vyspávala kocovinu. Celý den se motala a teprve k večeru jí došlo, že se z toho musí vyspat. Nebáli se nechat ji v sídle samotnou. Kdo by ji tak asi mohl ukrást? V úvahu přicházel jedině Orochimaru, ale všichni se shodli na tom, že tahle žena není jeho typ. Tak jakápak starost!

Banda natěšených chlápků se převlékala do civilu. Vyrazili na cestu. Kisame a Zetsu se maskovali, ostatní to neměli zapotřebí. Kde zůstal Tobi, to nikoho nezajímalo. S sebou ho brát rozhodně nechtěli.

Sasori vztekle skřípal zuby, ninjové totiž přišli na většinu jeho slabin a teď ho drželi v šachu. „Chakrová vlákna, jo? Jste teda pěkný mizerové!“
„Ještě nám poděkuješ!“ zachechtal se Zetsu.
„Jo. Doma by ses nudil a s náma se ti nemůže vůbec nic stát!“ Hidan držel svou oběť pevně, vykroutit se mu tentokrát nemohl.
Loutkář zkoušel zapůsobit na svého parťáka. „Deidaro? Nepokusíš se mě osvobodit?“
Blonďatý ninja zakrýval rozpaky. „Obávám se, že to není možné, Sasori. Itachi má zbraň v ruce a když udělám špatný pohyb, je téměř stoprocentní, že ji do mě zapíchne.“
„Ksakru! Čeho si myslíte, že tím asi tak dosáhnete?“
„Povím ti jedno velké moudro, milý Sasori. Život je od toho, abychom si ho užívali.“
„Nechci si užívat, Hidane.“
Zastavili se před jedním větším městským domem. „Mrkej na tu ceduli! Nezadaní mají dneska všechno za poloviční cenu.“
„Co když po nás budou chtít nějaký důkaz?“ Uchiha zadržoval smích, takže to chvílemi vypadalo, že se dusí.
„Jednoduchý! Prostě tam Deidara se Sasorim svedou některou z osamělých děvčat.“ „Co kdybyste se napřed zeptali, než začnete něco plánovat?“ zavrčel mladík s rudou hřívou.
„Bral bych raději tuhle možnost. Ještě totiž existuje plán B.“ Kakuzu se rozchechtal.
„A to je?“
„No, že bychom tam přišli s tebou a Deidara by šel až po nás, vydával by se za dívku a pak…“
„Hej! Tak na to laskavě zapomeň! Já se s ním rozhodně cucat nehodlám!“ zaprotestoval blonďák. „A to ani z toho důvodu, abyste to měli za polovic!“
Hidan se obrátil ke stále se vzpírajícímu mladíkovi. „Už znáš varianty. Kterou si vybereš, Sasori?“
Oslovený se chvíli rozmýšlel a pak jen kývl hlavou. „Když to musí být… jsem pro první variantu.“
„Konečně rozumná řeč,“ mnul si ruce Zetsu.

Modrovlasá žena otevřela oči. V sídle Akatsuki bylo až nezvyklé ticho. Příliš podezřelé, že by šli spát tak brzo? Vzala do ruky lampu, to bude nejjistější. Nechtěla rozsvěcovat světla, kdyby přeci jen někdo z nich spal. „Zetsu? Hidane?“ Prošla první chodbou, nikoho nenašla. „Itachi? Kisame? Deidaro?“ Proč jí nikdo neodpovídá? Sešla po schodech dolů. „Kakuzu? Sasori?“ Je snad tenhle dům prázdný? Začala propadat panice. „Tak kde jste všichni?!“ rozkřikla se. Po bližším zkoumání dolního poschodí však objevila jen Tobiho, jak se v kuchyni cpe jídlem.
„Kde jsou ostatní?“
„Tobi to neví. Nemá ani tušení, kam všichni šli!“ dušoval se zakuklenec.
„Já ti věřím,“ povzdychla si a přisedla si k němu.

Kakuzu tvrdil každému v sále, že on a pár dalších dělají doprovod dvěma nezkušeným a nezapomněl zdůraznit, že hlavně nezadaným, mladíkům. Pití na posilněnou jim donesli vzápětí.
„Dej si jedno a budeš mít od nás pokoj.“
Loutkáře už konečně osvobodili ze spárů pevných chakrových vláken, takže si užíval ten pocit svobody. Zamračil se. „Když to holt nejde jinak…“ Převzal od Zetsua lahev a na jeden lok ji vyprázdnil. Překvapilo ho, že to s ním vůbec nic neprovedlo. Došel k názoru, že si vypěstoval proti alkoholu imunitu a vzal si další lahev.
„Koukni se, jak to do sebe leje! Nechci ani vidět, co se stane, až mu to projde trávicím traktem!“ chechtal se Hidan.
„Počítám, že se toho za malý okamžik dočkáme,“ mínil Itachi. Na hlavě měl široký klobouk, který ho chránil před cizíma očima a nic mu nebránilo sjíždět Sharinganem všechny přítomné dámy.
„Kam zas čučíš, Itachi?“ divil se Zetsu, který si toho zvláštního pohledu samozřejmě všiml.
Kisame si bral další láhev a právě poučoval blonďáčka. „Saké se nechlastá! Musíš ho tebou nechat protéct a přitom si ho vychutnat. Jedině tak z toho máš nějaký požitek.“
Deidara škytl. „Tak jo,“ uchechtl se a nechal si od žraloka podat další lahev.
„Jak se cítíš, Sasori?“ Kisame začínal mít malinko starost.
„Dobře, vážně. Akorát… ten sál se nějak rozplývá.“
Žralok mu vytrhl láhev z ruky. „V tom případě už nic nepij.“
Červenovlasý k němu vzhlédl. „Nevšiml jsem si, že vedle mě sedí holka!“
„To je maskování, ty moulo,“ vzdychl Kisame. Sasori přikývl.
„Deidara má dost,“ špitl Itachi Hidanovi do ucha. „Už mu nenalejvejte.“ A vzal od něj další saké. On si to ještě dovolit mohl.
„Tak. A na řadě je druhá fáze. Prohlédněte si přítomné dámy, bude se svádět,“ prohlásil Kakuzu pyšně.
„Já se dneska nějak necítím… po včerejšku,“ zamumlal Deidara a rozmýšlel se, jak se z toho nečekaného úkolu vykroutit. Nakonec si opřel hlavu o Itachiho rameno. „Co děláš?“
„To je plán C,“ oznámil mu blonďák
Akatsuki pochopili a začali se hlasitě smát. Uchiha protočil oči v sloup. „Fajn, tak se opři pořádně.“
„Takovej talent! Škoda, že ho nevyužívá častěji!“ plácal se Kakuzu do stehen.
„Co se týče mě, já jsem člověk tak z jedné třetiny,“ připomněl jim Sasori.
„V tom nevidím problém. Na tohle ti stejně stačí jen hlava a srdce,“ pousmál se Kakuzu.
„Možná ani to srdce nebudeš potřebovat,“ poznamenal Itachi.
„Řekněte jedinej rozumnej důvod, proč bych měl svádět ženskou?“
„Protože to patří k životu každýho správnýho chlapa,“ poučil ho Hidan. „Heleď, nikdo po tobě přece nechce, aby ses zamiloval. Prostě jen půjdeš k tamtomu hloučku děvčat, s některou prohodíš pár slov a můžeš se vrátit zas k nám.“
„To nezní tak moc složitě,“ přikývl Sasori a zvedl se. Došel k jednomu ze vzdálenějších stolků, ani se moc nemotal, a posadil se k trojici dívek.
„Vážně si myslíš, že se tam zdrží?“ naklonil se k bělovlasému Kisame.
„Věř mému úsudku a neprohloupíš!“ zašklebil se nesmrtelný ninja.

„Nevadí, když si přisednu?“ Sasori se snažil působit klidně, ale neustále se otáčel po svých druzích. Zvolil tuhle taktiku, protože cítil, že nohy už mu vypovídají službu. Dvě vyzývavé mladé ženy se vytratily, poslední, dosti tichá a nejistá, zůstal sedět na místě. Mladík se pohodlně usadil a zaposlouchal se do toho, co jeho společnice říkala.
„Nejsou nic jiného, než vypočítavé mrchy! Jak já mám proboha takhle ulovit nějakýho chlapa? Je to směšný!“
„Není to nic než úkol, co se musí splnit,“ pokýval hlavou Sasori.
„Úkol? Nejsi ty…?“ Se zájmem si ho prohlédla poněkud důkladněji.
„Co nejsem?“
„Ninja.“
„Uhodlas.“
„Páni!“ vydechla překvapeně a pak se trochu zastyděla.
„Jak se jmenuješ?“ zeptal se jí.
„Mai.“ Posmutněla, v duchu si říkala, že se chová vážně hrozně.
„Proč jsi smutná? Je to hezký jméno.“
„Děkuji. A smím znát tvoje?“
„Akasuna no Sasori. (Sasori z Červených písků) Zapamatuj si ho, protože jednou bude slavný.“
„Nepochybně.“ Usmála se.

„No, co jsem ti říkal? Dívej, jak se k sobě mají! Někde tam uvnitř se skrýval svůdce mladých děvčat.“
„Musím uznat, že máš pravdu, Hidane.“
Kakuzu zkontroloval čas. „Už je dost pozdě. Měli bychom vyrazit, nebo dorazíme do sídla až k ránu. A vsadím krk na to, že Konan už se po nás shání!“ „Platím!“ zařval hlasitě, aby ho nikdo v sále nepřeslechl.
Vmžiku se k nim přitočila jedna z žen, která roznášela nápoje. „Hm. Docela tučný účet, pane. Ale pokud jste splnil podmínky, dostane vaše skupinka slevu.“
„Splnil, tím jsem si jistý. Tady já a můj kamarád,“ ukázal přitom na Hidana. „…jsme vzali s sebou naše přítelkyně.“ Přitáhl si k sobě dívčinu s brčálově zelenými vlasy.
„To je teďka nová móda,“ zamumlala, když si všimla ženina pátravého pohledu. „Opatrně, Kakuzu,“ sykl Zetsu, když ho maskovaný ninja malinko zmáčkl.
„Tady náš přítel si tu dneska večer našel společnost,“ prohlásil Hidan. Itachi se tvářil nesmlouvavě, možná i trochu znechuceně, a hladil přitom něčí blonďatou hřívu.
„A náš poslední druh sedí támhle,“ uchechtl se Kakuzu a s úsměvem pozoroval, jak se Sasori objímá s cizím děvčetem, aniž by ho k tomu kdokoliv nutil.
„Důkaz je to dostatečný.“ Žena se zatvářila kysele a přeškrtala pár řádků na papírku. „Zde je Váš účet.“ Kakuzu přepočítal sumu a pak vytáhl peněženku.
„Kdy se zas bude konat nějaká taková akce?“ zajímal se Hidan.
„Vzhledem k finančním ztrátám to už nejspíš nebudeme opakovat,“ zněla odpověď. „Tak to jsme měli štěstí.“

Rozesmátí ninjové vyšli ven, kde chtěli počkat na Sasoriho. „My jsme teda komedianti!“ Deidara se tvářil šťastně.
„Úplně mě dostal ten Uchihovo ochranitelskej výraz!“ bublal Kakuzu.
Blonďáček se musel o někoho opřít, aby nepadl na zem, přece jen měl docela dost upito. „Aspoň jsem nepotřeboval maskování, na rozdíl od Zetsua a Kisameho.“ Prohýbal se smíchy.
„Řekl bych, že naše mise se nám vydařila,“ zasmál se Hidan.

Červenovlasý mladík se odtrhl od děvčete. „Jsi opilá. Vyspi se a zapomeň na tohle noční dobrodružství.“
Zachichotala se a podržela v ruce sklenku. Tiše se vytratil. Vyšel ven a usmál se na své kumpány z Akatsuki.
„Jsi borec, Sasori!“
„Dobrá práce, zvládls to!“ Přijímal gratulace.
„A teď rychle do sídla, než nás Konan přetrhne.“ Vyrazili zpátky.



(Stručně a jasně – Saké)

10. kapitola - Sasori potřebuje soukromí by Leonyda Styron

„Tak jak se líbila včerejší akce?“ vyzvídal druhý den ráno blonďatý ninja.
„Hm,“ zabručel loutkář.
„Nemáš z toho vůbec žádný pocit?“
Vzdychl. „Tak dobře, přiznávám, bylo to fajn. Jenom nechci, aby si na to Hidan s Kakuzou zvykli. A pokud jim to řekneš, počítej s tím, že tě něčím přiotrávím.“
„Dobře, beru na vědomí,“ rozesmál se Deidara. „Ale vážně se ti včera vedlo.“
„Být tebou, šel bych se někam schovat.“ Loutkář náhle změnil téma a ztišil hlas.
„Proč?“
„Protože až se Itachimu rozleží, cos mu včera proved, přijde tě sem zabít,“ prohlásil. Nestačil ani doříct větu a už se zdálky ozvalo zlověstné: „Kde jsi, Deidaro?!“
„Pomoz, Sasori,“ poprosil blonďáček přiškrceným hlasem.
„Jen si sněz, co sis nadrobil.“ Zavrtěl hlavou.
„Jde sem.“
Zaslechli dupot. „Zalez do skříně. Dělej!“ Deidara se nenechal pobízet dvakrát.
Sasori se natáhl pro jednu ze svých loutek, navěsil na ni svá chakrová vlákna a nechal ji pohybovat se v blízkosti dveří. Bylo stoprocentní, že Uchiha do ní vrazí. „Taková dobrá loutka! To nemůžeš dávat pozor?“
Itachi mu nevěnoval příliš velkou pozornost. „Kde je ten zmetek?“
„Žádnej jsem nevyrobil!“ ohradil se Sasori dotčeně.
„Ty víš dobře, jak to myslím! Kam zmizel Deidara?“
„Popravdě jsem ho ještě dneska neviděl. Vstával jsem teprve před chvílí.“
Uchiha vztekle zaskřípal zuby a vyběhl ven. „Můžeš vylézt,“ poznamenal loutkář. „Radím ti někam se schovat, do večera určitě vychladne.“
„Když to říkáš…“

Jak Sasori neustále přemýšlel o včerejší noci, došlo mu, že je za to vlastně tak trochu vděčný. Napadlo ho totiž, jak se skrýt před lidmi a být ještě nenápadnější. Byl to jeden z těch nápadů, které nestačil pořádně rozvinout. Ta loutka má před sebou slibnou budoucnost a on teprve nyní přišel na to, jak ji dokončit.

„Přísahám, že příště už se seřvat nenechám!“ prohlásil Zetsu rozhodně.
„Co se stalo?“ vyptával se červenovlasý, který se právě přehraboval v jednom šuplíku a něco hledal.
„Konan! Začíná si nějak moc vyskakovat! Prý: Kde se flákáte? A tak podobně. A vyhrožuje, že nás práskne,“ zaškaredil se kanibal z Akatsuki.
„Z toho by mohl být pěknej malér. Co budem dělat?“
„Hidan a Kisame snad na něco rozumného přijdou.“

Loutkář konečně našel nářadí, které potřeboval a chtěl se soustředit na práci a až ji dokončí, opravit ještě pár poničených loutek. Právě teď zkoušel trochu experimentovat ve své ložnici.
„Zkoušíš si přidělat ocas?“ Blonďatá hlava vykoukla ze dveří.
„Ty už se neschováváš?“ podivil se Sasori.
„Zetsu venku zaučuje Tobiho a Itachi mu s tím pomáhá, tak se zatím nemám čeho obávat.“
„Jen tady něco zkouším. Až bude hotovo, dozvíš se to.“
„Chápu. Uvidíme se.“

Jediné, co chtěl, bylo trochu soukromí. Vzdychl, posbíral štos svitků a hodlal se poohlédnout po místě, kde by byl větší klid. Bohužel, zrovna dnes neměl štěstí. Všude narážel na některého z členů Akatsuki. Kakuzu se pokoušel vybrakovat Šéfovi jeho malý trezor. Když procházel kolem kuchyně, podařilo se Konan nějakým záhadným způsobem vystřelit vajíčka z pánve, takže se mu rozprskla na obličeji. Přešel to bez povšimnutí, jen poněkud změnil trasu a zastavil se v koupelně.
Obtěžkán dřevěným těžkým nákladem rozhlížel se Sasori po nějakém úkrytu. Musí tu přece být alespoň jedna místnost, kde ho nikdo nebude hledat!
„Nechcete pomoci, Sasori-san?“
„Zvládnu to odnosit sám, Tobi,“ prohlásil a dodal: „Docela by mne zajímalo, co se stalo s těmi rozbitými loutkami, které jsem onehdy nechal v té velké skříni na konci chodby.“
Tobi malinko zpomalil. Výhružný tón se mu nezamlouval. „Pokud jste si jistý, že to zvládnete sám…,“ zamumlal a ztratil se mu z očí.
Loutkář něco tušil, teď měl tedy jistotu. Nehezky zaklel. Od téhle chvíle si bude muset své věci mnohem lépe hlídat, protože jak se zdá, ten skrček vleze kamkoli.
Nakonec se zabarikádoval na terase. Zde mohl pracovat v klidu a měl jistotu, že ho nebudou rušit. Až na ten nedostatek prostoru to bylo místo naprosto ideální.

Jakmile byla práce dokončena, rozhodl se ukázat Deidarovi svůj výtvor. „Je to nějaké velké.“ Zíral blonďatý na loutku.
„Není to jen obyčejná loutka!“ prohlásil Sasori pyšně a vlezl si do ní. „Slouží zároveň jako účinné brnění a dokonalé maskování.“
„Vypadáš v tom hrozně,“ uchechtl se Deidara. „Vůbec nejsi k poznání.“
„Přesně o tohle jde, skrýt se před lidmi. Jsem samotář, odmítám jakékoliv vztahy. Uvnitř téhle loutky se cítím daleko svobodnější.“ Vylezl ze svého výtvoru, který pojmenoval Škorpión.
„Chceš se schovávat, Sasori? Dokonce i přede mnou? Myslel jsem, že jsme přátelé!“ „Tos myslel špatně!“ ohradil se loutkář. „Přátelství je slovo, které je mi cizí! Jsme týmoví partneři, ale nic víc! Orochimaru to věděl a nijak zvlášť mu to nevadilo.“
„Takže…“ Blonďatý ninja se zarazil. „Myslím… že už raději půjdu,“ zamumlal zkroušeně a vytratil se. Hluboce ho ranilo, jak moc se v Sasorim spletl.



(Mistr loutkář se uzavřel do sebe. A je to škoda, protože někteří o jeho přátelství skutečně stojí.)

11. kapitola - Škodolibá pomsta by Leonyda Styron

Tréninky se Sasorim byly čím dál namáhavější. Občas oba propadli kreslení, ale skoro vždycky to skončilo hádkou. Přestože mu byl Deidara svým způsobem vděčný, nevzdával se myšlenek na pomstu. Ovšem nevypadalo to, že by se proslulý loutkář něčeho bál. Snad jedině…

„Ještě jednou mi nakreslíš explozi a zlomím ti ten štětec vejpůl!“ rozčiloval se Sasori.
„Já jen propaguju své umění!“ bránil se Deidara.
„Tomuhle ty říkáš umění?“ zakoulel ninja očima.

Ze vzdálenějšího konce sídla dolehly k uším Hidana, Itachiho a Kisameho znepokojivé zvuky. „Ne! Neříkejte mi, že už zase…,“ zaúpěl nesmrtelný a dodal: „Mám já tohle vůbec zapotřebí?“

Sasori prskal, když se snažil vymanit z Kisameho a Hidanova sevření.
„Pusť, Itachi! Vždyť to děsně bolí!“ Uchiha ovšem nemínil Deidarovi prokázat tuhle laskavost. „Nechám ti svýho mravence vybuchnout v kalhotách!“ vyhrožoval blonďatý ninja, ale Itachiho takové řeči ani trochu nevzrušily.
„Proč vy dva nemůžete dát pokoj? Každej tejden je to stejný!“
„No, víš, Hidane…“ Při těch slovech se Deidara pokoušel ze všech sil Itachiho nakopnout. „Je to takovej náš rituál. Ty se modlíš, my se hádáme,“ odpověděl zkroušeně. „A řekněte někdo tý přerostlý opici, ať ze mě sleze!“
„Komu říkáš…?“ naštval se Kisame, vrhl se na blonďáčka a díky tomu bylo pro Sasoriho snazší se osvobodit. Chytil Deidaru svým speciálním lanem kolem pasu a vytáhl ho do vzduchu. „Díky moc za ochotu, ale my už to zvládnem,“ prohlásil klidně a spustil blonďáka na zem.

Deidara si poslední dobou začal svého týmového partnera přeci jen víc vážit. Začal ho oslovovat Mistře Sasori. Nejdříve to bylo ze zlomyslnosti, později se tato přezdívka stala projevem úcty a uznání.
Pro svůj plán si vybral jedno skryté údolí. K tréninku bylo přímo stvořené. Červenovlasý neprotestoval, tentokrát mu poskytl volnost a nechal ho vybrat si terén.
„Tak nasedejte, Mistře Sasori!“ rozzářil se blonďák, který už se uvelebil na hřbetě svého jílového opeřence.
„Neříkej mi tak! Akorát mě to dráždí!“ ohradil se loutkář.
„To je jen projev úcty zkušenějšímu ninjovi,“ prohlásil s naprosto vážnou tváří. Jen něco zavrčel a pokusil se vyskočit na zvíře vytvořené z jílu. V té chvíli pták uhnul a malinko se vznesl.
„Sleť níž, Deidaro! Co to děláš?“
Blonďáček s úsměvem pohlédl na ninju v hnědém plášti s kápí. Perfektní příležitost k uskutečnění jeho ďábelského plánu. Začínáme! Ocasní pera opeřence se ještě více natáhla. Deidara formoval rukama pečetě a přitom se pochichtával. Jílová prodloužená pírka obmotala loutkářovo tělo. Překvapením ze sebe nevydal ani hlásku. Byl prudce vymrštěn do vzduchu. Netušil, jak se má bránit, proběhlo to tak rychle. Dopadl na ptačí ocas, který ho pevně sevřel.
„To má být únos?“ zavrčel. „Co máš v plánu, Deidaro?“
Blonďatý ninja v sobě dusil smích. „Užijte si tu jízdu, Mistře Sasori,“ ušklíbl se a přimhouřil zrak.
Mladík se rozčiloval. Ani pěsti nemohl zatnout, protože se nedokázal pohnout. Skvěle promyšlená past! Podcenil ho, jen co je pravda! Zavřel oči a zaúpěl. Naletěl na tak jednoduchý trik!
Cesta ubíhala rychle, jak pták stále nabíral rychlost. Deidara několikrát utrousil, že tohle je Sasoriho trénink odvahy a jako odpověď dostal plno nehezkých jmen a přízvisek. Loutkář sebou nechtěl příliš házet, pád z takové výšky by mohl být smrtelný. Blonďáček si užíval ten zděšený Sasoriho pohled. Rafinovaná pomsta za ty poslední úděsné týdny. „Ta past funguje, co?“ posmíval se mu. „Nechce se mi věřit, že je vážně tak pevná!“
„Za co to je, Deidaro?“ křikl na něj loutkář, ale odpovědi se nedočkal.
Přistáli. Deidara se držel za břicho, které ho bolelo od smíchu, Sasori byl zbrocen potem a ztěžka oddychoval. Když se trochu vzpamatoval, prohlédl si terén. „Dobré místo,“ utrousil.
Po přestávce, kterou si oba dopřáli, začal souboj. „Nečekej, že tě po tomhle budu šetřit!“ křikl na něj. „A jsem v pokušení vzít si na tebe pár loutek s jedem!“ dodal ještě.
„Ale ale, co ta zlost, Mistře Sasori? Málem jsem kvůli vám v posledních dnech vypustil duši!“ oplatil mu Deidara úšklebek.
Sasori vydechl úlevou, když konečně vcházel do vchodových dveří sídla Akatsuki. „Aby bylo jasno, na další tréninky se bude zásadně chodit pěšky! S tebou už znova nepoletím, to si zapiš do té své palice!“ Poprvé byl učitel vyčerpanější než jeho žák. Dnešní den byl nad jeho síly.



(Deidarův ďábelský plán vyšel do puntíku.)

 

12. kapitola - Řekl jsem a tak to bude! by Leonyda Styron

Pein opatrně otevřel dveře. V sídle bylo nezvyklé ticho. Šlápl na podlahu a málem se přizabil, protože byla mokrá. To přece není normální! „Haló! To mne nikdo neuvítá?“ křikl a očekával reakci, jakoukoli.
„Nazdar, tatínku!“ V chodbě se objevila kštice bílých vlasů.
„Cože?“ zděsil se vůdce Akatsuki.
„No takhle se přeci vítá hlava rodiny!“ rozchechtal se Hidan.
Pein zakoulel očima, před kterýma se mu už začínaly dělat mžitky. „Zapomeň na všechno, co jsem ti kdy řekl s výjimkou toho, že jsi pitomec!“
„Začni ten trénink brát vážně!“ zařval kdosi z pokoje na konci chodby.
„A co když nechci? Nemá to vůbec cenu!“ ozval se druhý hlas.
„Tak v tom případě přitvrdím!“
„O co tady jde?“ zarazil se Pein.
„Že by zase Deidara a Sasori?“ nadhodil Hidan.
Vůdci to už všechno došlo. „Přece jsem řekl snad jasně, že tady se bojovat nebude!“ Chtěl se rozběhnout, ale uklouzl po mokré podlaze a na svém ctěném pozadí se úděsnou rychlostí řítil na konec chodby. Rozrazil dveře a vlítl mezi dva překvapené ninji. „Co tu vy dva zase vyvádíte?“ Zvedal se rychle ze země. Koneckonců je v tomhle domě pánem. Sasori s Deidarou se tvářili neutrálně a schovávali za zády košťata. „Na něco jsem se ptal! Je vás slyšet až ven!“ Pak si všiml jejich dřevěných „zbraní“. Zakoulel očima a raději odešel. Ve dveřích zela obrovská díra.
„Asi bychom se zase měli vrátit k tomu úklidu,“ zamumlal Sasori a chopil se koštěte.
„Stejně si stojím za tím, co jsem řekl!“
„Nebuď na mě naštvaný, Deidaro! Prostě to tak je.“
„Jenže ty se ani nesnažíš, aby to bylo jiný!“

Kisame podával Itachimu další vrstvu vymáchaného prádla. „Opatrně. Nepřipal to.“
„Říkáš mi to už poněkolikátý,“ odsekl Uchiha vztekle. „Snad vím, co dělám!“
„Aspoň si budeme pamatovat, že každá sranda holt něco stojí.“
„Mám chuť se jí za tohle opravdu krutě pomstít.“
„Moc si to bereš, Itachi. Není to zas tak zlé.“ Raději se ke Kisamemu obrátil zády a začal sušit oblečení.

Konan si mnula ruce. Její mlčení stálo tu bandu idiotů opravdu hodně. Donutila je uklidit celé sídlo. Spokojeně polehávala v posteli a vítězoslavně se šklebila. Než se Pein vrátí, bude se tu všechno blýskat!
Kdosi za dveřmi zavrčel a hned poté vrhl dovnitř. „Peine?“ zděsila se modrovláska. „Jsi… tu nějak brzy!“ Prohlédla si ho pozorněji. Vůbec se jí nelíbilo, že je celý pomlácený.
„Chvíli na mne nemluv, Konan, buď tak laskavá.“ Posadil se na postel a upřeně zíral před sebe. Potřeboval si srovnat v hlavě, jak té neschopné sebrance předat tak důležitou informaci, tedy spíše rozkaz.

Vhodná příležitost se naskytla až u společné večeře. Vůdce si však nemohl nevšimnout, že není úplně všechno v pořádku.
„Itachi, co se děje? Takhle zaraženého jsem tě ještě neviděl!“
„Vůbec nic, Šéfe,“ zamumlal a dál se rýpal v jídle. Ve skutečnosti měl pořádný vztek na Konan a Kisameho, který byl očividně na její straně.
Ale ještě hůř na tom byl Deidara a Sasori. „Co je to s vámi, pánové? Vůbec se spolu nebavíte!“
„Já s ním odmítám mluvit!“ Blonďák nafouknul tváře. Nikdo z těch dvou se dokonce ani neradoval z toho, že odchází Tobi, jak jim Zetsu nezapomněl sdělit. Zato Hidan, Kakuzu a Itachi si právě tuhle novinu skutečně vychutnávali. Uchiha se zatvářil nevrle, když slyšel žraloka říkat zakuklenci, že se samozřejmě může kdykoli vrátit.

Vůdce Akatsuki už toho měl vážně plné zuby. „S tou vaší morálkou něco uděláme a to hned teď! Lenoši líní, spoléháte se akorát tak na sebe! To musí přestat!“
„Jak to myslíte, Šéfe?“ odvážil se zeptat Zetsu.
„Ačkoli už jste členy Akatsuki několik let, vaše schopnosti jsou stále průměrné! Holedbáte se, kolik jste už udělali misí, ale zapomínáte na jednu nesmírně důležitou věc! Vaši soupeři byli slabí! Nikdo z vás nebojoval s nikým skutečně silným!“ Vůdce se na malou chvíli odmlčel a jeho oči sledovaly Uchihu. „Ten pohled si můžeš odpustit, Itachi! Známe to tvé vyvraždění celého klanu. Pár lidí s obyčejnýma zbraničkama a ten zbytek se ti ani nebránil! Mohl bych vás tu teď všechny do jednoho vybít a vyšlo by to nastejno!“
Akatsuki zaraženě mlčeli. Ještě se nestalo, aby jejich velitel vybuchl tímto způsobem. Ztichli. Nezbývá nic jiného, než čekat, až se uklidní.
„Posledních pár dní jsem byl v nepřátelském terénu a sledoval skutečně silné ninji při práci. Slídil jsem, špehoval a analyzoval pohyby a především jejich týmové schopnosti. Neumíte pracovat ani ve dvou, tak jak byste se chtěli postavit bandě ozbrojenců jako skupina?“
Zastyděli se. Většina z nich utekla ze svých vesnic a na nějaké další zlepšování se ninjové jednoduše vykašlali.
„Nicméně…“ Vůdce pokračoval stále stejným tempem, nikdo ho nepřerušoval. „Právě tyto dovednosti od vás budu vyžadovat v příští misi, které se zúčastníte všichni.“
„My… bojovat pohromadě?“
„Je na tom snad něco k nepochopení, Hidane?“ zaškaredil se velitel. „Akatsuki musí být silná a mezi Shinobi si vydobýt respekt! Chci proto najít, shromáždit, popřípadě odebrat všechny dosud žijící ocasé démony!“ Nad tou novinou se všichni zarazili. Bojovat proti démonům? Zbláznil se snad? „Prozradím vám vše potřebné, až nadejde ten pravý čas. Zbývá nám měsíc na to, abych z vás vytrénoval skutečně schopné ninji. Během té doby budete samozřejmě plnit zadané mise. Začíná se zítra a nebudu poslouchat žádné odmlouvání! Berte to, jako byste se vraceli zpět na Akademii.“
Protesty a hloupé otázky zaslechl Pein vzápětí. „Přestávky na svačiny? Vy dva jste se asi vážně zbláznili! A teď jděte spát, to je to nejlepší, co teď můžete udělat. Vstává se za úsvitu!“
Po těch slovech vstal a zamířil do ložnice. „Nepřehnal jsi to trochu?“ obávala se mladá žena.
„Měla by sis jít raději lehnout. Tebe se to taky týká!“
Zůstala stát ve dveřích. „Co… cože?“



(No… není to doslova, ale… dost to tenhle obrázek připomíná… :-D)

13. kapitola - Já ti dám umění! by Leonyda Styron

Nad sídlem Akatsuki proletěli první ranní ptáci. Zároveň se ozvalo hlasité bušení na dveře. „Co? Už?“ zamumlal právě se probírající Sasori.
„Nemělo by se do těch dveří tak mlátit! Jsou nový!“ zívl Deidara.
„Je to špatný! Šéf je nějakej čilej.“ Loutkář se zvedl, přehodil si přes sebe plášť a neochotně vylezl ze sídla. Ostatní na tom nebyli o moc lépe.
„To není fér! Jsme zabijáci, tak proč musíme vstávat takhle brzo?“
„Jo. Sotva se držím na nohou.“
„Chtělo by to napřed něco sníst!“
„Neskuhrejte! To si říkáte ninjové?“ zamračil se Pein.
„Ach, to už je ráno?“ podivila se Konan.
Tohle je za trest. Ale nemůžu za to nikoho vinit, protože tyhle nemehla jsem sem koneckonců přijal já sám, peskoval se v duchu Pein.
„Sbalte si všechno vybavení a něco k jídlu. Budeme pryč celý den!“ Trousili se zpět do sídla, aby splnili ten nesmyslný a nepochopitelný příkaz. „Připraveni? Tak jdeme!“
„Můžeme letět, Šéfe?“
V Sasorim hrklo.
„Ne, Deidaro. Půjde se pěšky. Cestu tam absolvujeme hromadně, zpátky se dopravíte po svém.“
„Takže vyrážíme takhle brzo, abysme nebudili pozornost?“
„Skutečně skvělá dedukce, Zetsu.“ Pein si neodpustil tón plný sarkasmu.
Blonďáček se tvářil malinko sklesle, se Sasorim se propalovali pohledy.

Za doprovodu přiměřeného hluku dorazili do obrovského kaňonu, kde ještě na několika málo místech zůstala zeleň.
„Takže… první věc, kterou uděláme, je kontrola chakry. Tak ji zkoncentrujte, budu se dívat.“
„To má být vtip? Tohle přece už dávno umíme!“ rozčiloval se Itachi. Přece po něm nemůže chtít tak banální věc?
„Tvá slova nedělají právě velký dojem, Uchiho. Udržte se na těch kamenech!“ Ukázal na řadu velkých neforemných balvanů.
„To je přinejlepším otrava,“ prohlásil Itachi, nahromadil chakru do nohou, až mu na kameni držely jako přibité. Tvářil se přitom výhružně a znechuceně.
„Hehe, tak to už vůbec nechci vědět, co by to bylo přinejhorším!“ chechtal se Hidan, který už také vykonal úkol a brzy ho následoval Zetsu a Kakuzu.
Žralok balancoval na balvanu, čehož si Pein samozřejmě všiml. „Kisame, nech těch šaškáren! Přece mi nechceš namluvit, že neumíš správně ovládat chakru!“
„Tak se koukněte pořádně! Držím se jenom špičkami prstů,“ zašklebil se ninja s rybí kůží.
„No dobrá,“ vzdychl Vůdce a podíval se po ostatních. Konan vše provedla rychle a bez zbytečných řečí. Sasori nahromadil chakru do dlaní a teď na ně zíral hlavou dolů.
„Deidaro! Proč ty neplníš úkol, co jsem zadal?“
„Ale plním, Šéfe!“ ohradil se blonďatý ninja. Seděl na kameni s překříženýma nohama.
„Jak to? Snad ne… že tě nenapadlo…?“
„Takhle je to mnohem pohodlnější,“ ušklíbl se mladík a nepřestával se chechtat.
Pein si setřel pot z čela. „Aspoň že tuhle základní dovednost všichni skvěle ovládáte,“ povzdychl si. „Tak se najezte a začneme s tréninkem.“
„A tohle mělo být co?“ ozval se Uchiha.
„Rozcvička, Itachi, rozcvička.“

Posilnili se a čekali, jakým dalším bláznivým nápadem je Šéf ještě obdaří. „Takže řeknu pár pravidel, budou totiž potřeba. Musíte bojovat mezi sebou, nejlépe každý s každým, abyste vyzkoušeli všechny možnosti. Kakuzu bude útočit naplno jedině, pokud bude bojovat proti Hidanovi, je to jasné? Nechceme tu žádné mrtvé! Vy ostatní půjdete proti sobě tvrdě, je to náhražka skutečného boje.“ Pein se na malou chvíli odmlčel. „Je důležité, abyste měli přehled o schopnostech nepřátel a těch, s nimiž spolupracujete. Dva budou vždy bojovat proti sobě a my ostatní se budeme dívat. Sledujte to pozorně, protože vaším prvořadým úkolem je vyzrát nad soupeřovými technikami. A abyste si nikdo nestěžoval, mám tu vaše jména na papírcích. Takže první boj… Deidara.“ Vytáhl druhý lístek z váčku. „A Sasori. Vy ostatní si najděte místo, odkud budete mít dobrý výhled.“ Budou proti sobě postupně bojovat se všemi zbraněmi, které mají? Teď tedy začalo jít skutečně do tuhého!

„Pche! Porazit tebe bude hračka,“ ušklíbl se Sasori.
„Tím si nebuď tak jistej!“ zamračil se blonďatý ninja.
„Ještě jedno varování, než začneme…“ Loutkář mu pokynul rukou. „Dnes tu nemám cvičné loutky, tak si dej bacha, ať tě žádná neporaní,“ prohlásil, vyvolal pomocí svitku Škorpióna a vlezl si do něj.
„Zas tahle podoba, jo? Tak se teda předveďte, Mistře Sasori!“
„Máš to mít, Deidaro!“ zavrčel mladík uvnitř obrovské loutky a s plnou vervou se vrhl do boje.

Soupeřící dvojice se brzy dočkala povzbuzování. „Komu fandíš ty, Itachi?“
„Upřímně doufám, že se ti dva povraždí navzájem. Ušetřilo by to spoustu nervů,“ procedil Uchiha mezi zuby.

Deidara bojoval zatím jen na zemi, nikoli ve vzduchu, jak bylo jeho dobrým zvykem. Ten souboj pro něj znamenal skutečně hodně, protože se v něm dosud vařila krev. Přátelství, které nic neznamená! Kdepak, on mu ještě ukáže!
Bravurně uhýbal Sasoriho dobře mířeným ranám, zatímco si připravoval vlastní munici. Ze Škorpióna vylétla chakrová vlákna, na kterých byly navinuty svitky, které vyvolaly několik ozbrojených loutek. „Představení začíná!“
„S tímhle si na mě nepřijdeš!“ opáčil blonďáček a nechal pár svých bombiček vybuchnout na jeho loutkách.

„Síly jsou vyrovnané. Kdo myslíte, že to vyhraje?“ ptal se Zetsu Kakuzy a Hidana.
„Tipuju Sasoriho. Má větší výdrž,“ vložil se do toho Kisame.
„Mně se to nějak nelíbí. Deidara je dneska jako vyměněný. Vypadá to, jako by měl vážně chuť našeho loutkáře zlikvidovat,“ mínil Hidan.
„To je pravda. Přece jsou to parťáci, tak proč se chovají takhle?“

Sasori zuřil, jeho útoky nefungovaly, jak měly, a spousta loutek už bylo poničených. Vyvolal další a čekal na protiútok. Ještě předtím stačil odrazit pár zbraní, které po něm Deidara vrhl.
„Tomuhle vy říkáte umění, Mistře Sasori? Udělám vám z těch loutek stavebnici!“ Dráždil ho, měl jistotu, že tím ho vyprovokuje.
Ocas Škorpióna se vymrštil a zkoušel ho zasáhnout. „Umění má být trvalé!“ zavrčel loutkář. „A ty to moc dobře víš!“
„Jaký má smysl souhlasit s vámi? Jen ať to pěkně bouchá!“
„Řekni ještě slovo a neručím za sebe!“
„Dobře, tak ještě poslední věc. Vaše loutky jsou k ničemu!“ křikl, než vyskočil na svého jílového opeřence a vznesl se do vzduchu. Těsně předtím se ale Sasorimu podařilo škrábnout ho jedovatým ocasem Škorpióna do ruky.

„Co to tam ti dva dělají, zatraceně?“ zhrozil se Pein.
„Takhle to skončí vždycky, když Deidara mluví špatně o Sasoriho výtvorech. Jsou oba tak tvrdohlaví!“ povzdychl si Hidan.

Blonďatý ninja vrhal po obrovské loutce střídavě svá bouchací zvířátka z jílu a zbraně. Dalekohledem neustále kontroloval skutečný cíl svého počínání. Boj se stupňoval. Sasorimu se podařilo opeřenci zlikvidovat jedno křídlo, Deidara zničil ocas Škorpiónovi, odpadl z loutky. Vítězoslavně se usmál, ale zároveň mu tělem projela palčivá bolest. Teprve nyní si povšiml zraněné ruky. „Sasori… ty…,“ zašeptal nevěřícně a padl na hřbet ptáka vyrobeného z jílu. Drobný jílový brouček se mezitím dostal dovnitř loutkářova krytu. Blonďáček z posledních sil zformoval pečeť. „Katsu!“
Ozval se výbuch, loutka se rozevřela. Sasori vyletěl do vzduchu, překulil se v něm a padl na zem před svůj výtvor.
„Leť dolů, ptáčku,“ zamumlal Deidara, než zavřel oči.
„Deidaro!“ Tělo blonďatého ninji se svezlo ze zad opeřence a padalo k zemi. Kisame ho zachytil v poslední chvíli. Sasori pozoroval své ohořelé dřevěné tělo. Tohle byl skutečně podlý trik!
„Řekl bych, že vítězem je Deidara,“ prohlásil Vůdce nejistě.
„Něco s ním je.“
„Je to jed, Kisame. Varoval jsem ho, ať si dá pozor,“ poznamenal Sasori.
„Kratičká pauza a pak je na řadě Itachi a Kisame.“ Vůdce vytáhl další dva lístečky. „Vy dva jste si vedli vážně dobře!“
„Díky za chválu, ale jdu dát Deidarovi protijed.“ Sasori přešel ke své brašně a začal se v ní probírat.

Blonďáček už byl při vědomí. „Co chceš?“
„Jed účinkuje rychle. Když to nezastavím, do tří dnů zemřeš.“
„Já… nepřijmu od tebe pomoc, Sasori. Běž… pryč!“ zaúpěl.
„Jak myslíš. Nebudu ti zachraňovat život, když nechceš.“ Odvrátil se od něj. Nechám tě pár hodin trpět. Ještě budeš o ten protijed škemrat!

Skupinka sledovala další zápas. Konan dostala za úkol postarat se o Deidaru. Díky Sharinganu měl Itachi na své straně dost trumfů. Chtěl to skončit rychle a jen dostat Kisameho do bezvědomí. Rozhodně nebude tak nelítostný jako Sasori, to by v žádném případě nemohl té přerostlé rybě udělat.
„Deidaro, no tak, dej si říct.“
„Nic mi není.“ Chytil se za břicho. „Jen mě prosím tě zvedni, ať pořádně vidím.“ Statečně přemáhal bolest, zatímco mu modrovláska přidržovala záda.

Copak se ta ryba nedá nijak polapit? Itachi v duchu zuřil, protože jeho plán se nedařil. Kisame se ho už dvakrát pokusil zavřít do vodního vězení, má tedy v úmyslu něco jako on. Vyslal na něho genjutsu, vytvořil iluzi prostředí. Žralok se nyní ocitl na místě, kde se všechno točilo, a povrch byl kluzký.
„Dobrej pokus, Itachi, vážně!“ uchechtl se žralok a zrušil jeho techniku pomocí síly své chakry.

„Jaký bude výsledek tentokrát?“ ptal se Hidan zvědavě.
„To záleží na tom, kdo z nich to dýl vydrží!“

„Kisame, vzdej se! Říkám ti to po dobrém!“
„Vzdát se? Zrovna teď, když mi to jde tak dobře? Proč to nezabalíš ty?“
„Grr! Aspoň jednou uvažuj hlavou! Nemůžeš vyhrát!“ běsnil Uchiha. Nakonec mu nezbylo nic jiného, než polapit žraloka svým Mangekyou Sharinganem. „Až se vzbudíš, budeš mít na hlavě pořádnou bouli, tak se ti za to omlouvám předem,“ prohlásila Itachiho iluze a nejméně dvacet jeho klonů, než začali do Kisameho bušit, dokud se neskácel na zem.
„Uf! Vítěz!“ Viděl, jak se ostatní tvářil vyděšeně při pohledu na žralokovu obrovskou bouli na hlavě. „Nemusíte se bát. Probere se za chvíli.“
„Nějaké zranění?“ vyzvídal Pein.
„Škrábl mě Samehadou, takže mám rozříznutou pravou nohu, ale nic vážného.“
„Dobrá. Pro dnešek toho bylo až moc. Zetsu, ty dohlédneš, aby se Deidara dostal v pořádku do sídla. Sejdeme se v jídelně! Hodně štěstí!“ rozloučil se s nimi Šéf a zmizel jim v dálce.

Z jednoho pokoje, umístěného dostatečně daleko od ložnic ostatních ninjů, se uprostřed noci ozvalo pronikavé sténání.
„Jdi s tím někam,“ zašeptal Deidara, když mu loutkář opět nabízel protilátku.
„To chceš vážně umřít?“
„Pořád lepší, než pracovat s parťákem, co o tebe nestojí! Au!“ Stav se horšil.
„Jsi pěkně otravnej, víš to?“ Sasori se ho dotkl na jednom určitém místě, přivedl ho do bezvědomí a pak do něj vpravil protijed. „Naše mise ještě nejsou u konce!“ zavrčel, než se vytratil z ložnice.



(Jde do tuhého! Vztahy mezi členy se vyostřují!)

 

14. kapitola - Dřevo nesmí do vody by Leonyda Styron

„Slyšela jsem, že Deidara už je v pořádku!“
„To je skvělé, Konan!“ Kisame se ihned vydal hledat loutkáře. „Tak si dal nakonec říct?“
„Ne!“ opáčil Sasori. „Tvrdošíjně odmítal pomoc.“
„Ale… co se tedy stalo?“ Kisame měl v hlavě zmatek.
„Jednoduše jsem ho uspal a dal mu protilátku.“
Žralok úlevně vydechl. „Chápu. Nenechal bys ho umřít.“
Sasori chvíli přemýšlel, než opět promluvil. Hlas měl chladný, jako nikdy předtím, a z těch slov Kisameho zamrazilo. „Mrtvý by nám byl Deidara k ničemu. Navíc by mi museli shánět nového partnera. To byl důvod, proč jsem ho zachránil.“
„Ale… Sasori, to přece…“
„Náš hovor je u konce, Kisame. Odejdi.“ Pokynul mu rukou. Žralok se okamžitě zvedl. Co se to s ním proboha stalo?

„Jak je ti?“
„Že se ptáš zrovna ty, Itachi?“ zašklebil se blonďáček.
„Občas mne zajímají i naprosto nepodstatné věci. Například to, že už jsi mimo nebezpečí. Příště tě ale nenecháme takhle riskovat!“ prohlásil Uchiha rozhodně.
„Díky, Itachi.“ Deidara mu pevně stisknul ruku.

Všichni se opět sešli v kaňonu. Čtyři ninjové si mohli úlevně vydechnout. Konan byla dost nesvá. Proč ji Pein chce nechat bojovat? Ať bude proti komukoli, je to zlé. Nerozmyslí si to přeci jen nakonec?
Vůdce Akatsuki si už bral slovo. „Pohodlně se usaďte, druhý den tréninku začíná!“
„Hehe, jsem fakticky zvědavý,“ šklebil se Kakuzu a dychtivě očekával svého soupeře.
„První jméno… Konan.“
Modrovlásce se začala podlamovat kolena. „Peine?“ zašeptala prosebně, ale nikdo jí nevěnoval pozornost.
„A druhý… ehm, Kakuzu?“
„Cože? Já mám bojovat s ní? Vždyť to je ztráta času!“
„Los rozhodl, nemáš na výběr.“ Vůdce Akatsuki směřoval svá slova k maskovanému ninjovi. „Dávej dobrý pozor na svou sílu. Buď k ní ohleduplnej.“
„Na mě je spoleh, Šéfe!“
„Ale já to myslel vážně!“ zaúpěl Pein.
„Vždyť já taky!“ ohradil se Kakuzu.
„Tohle bude rozhodně zajímavý souboj,“ poznamenal Sasori.
„Vsadím se s tebou o tu schovanou lahev saké, že ji neodrovnáš první ranou,“ naklonil se ke Kakuzovi Hidan.
„O to se vsadím rád.“
„Snaž se, Konan! Všichni se dívají,“ dodal Pein.

Nastoupili proti sobě. Modrovláska si připravila ruce, chtěla rychle zformovat jutsu. Počkali na signál. Kakuzu už během doby, kdy se měl připravovat, odmotal jedno lano, na němž měl navěšeno jedno ze svých „srdcí do zásoby“. Jakmile započal boj, okamžitě ho hodil po Konan. Nebyla dost rychlá, zasažena do hlavy klesla na zem.
„Ha! Ta flaška je moje!“ jásal Kakuzu.
„Řekl jsem jemně!“ běsnil Pein a vrhl se k poražené. Probudila se právě ve chvíli, kdy ji držel v náručí.
„Vzbuďte mne někdo,“ zamumlala. „Protože tohle musí být sen.“
„A já tolik doufal, že tě nebudu muset proplesknout!“ vzdychl Pein a zatřásl s ní.
„Hej! Co to vyvádíš?“ zděsila se Konan.
„Prohrálas, dámo!“ šklebil se Kakuzu. „A to srdce si beru zpátky.“

„Další lazar?“ chechtal se Deidara, když si modrovláska lehla vedle něj.
„Tak se mi holt udělalo trochu špatně, no! Co je na tom?“
„Já nic neřek!“ zarazil se blonďáček.

„Já… to není fér, Šéfe! Hidana přece nelze zabít!“ protestoval Zetsu.
„A nařídil ti někdo, ty palice dubová, že ho máš zabíjet?“
„No… ne, rozhodně ne,“ zarazil se ninja.
„Hele, Hidane,“ rozchechtal se Kakuzu. „Někdo tě tu zřejmě nemá rád.“ Mrkl na něj. „Vidím, Kakuzu. Dám tomu panáčkovi lekci.“ Bělovlasý se nehezky zasmál.

Zetsu se zkoušel uklidnit tím, že na Hidana hulákal, ať přestane s tou modlitbou. „No tak, pojď na mě!“ Takovou dostal odpověď. Kanibal proti němu vyrazil, ale ninja pokaždé uhnul, přitom si stále něco mumlal.
„Che! Pokud mě dokážeš dostat na kolena, vzdám se!“ prohlásil Hidan.
Zetsu se schoval a přemýšlel. Vypadá to, že mu budu muset podrazit nohy! Ale to nebude vůbec snadné! V duchu zaúpěl a čekal, co nesmrtelný udělá. Ten se rozmáchl svou kosou. „Vylez, Zetsu! Tahle taktika není dobrá!“

„Proč náš kanibal nevyužije svoji rychlost? Pak by měl přece vítězství v kapse!“
„Netuším. Vůbec neuvažuje rozumně,“ zarazila se Konan.
„Jestli z něj má vážně takovej strach, tak proč se prostě nevzdá?“ Ninjové to nechápali.
Pein se spokojeně usmíval. Zetsu je přece špión, on si nějak poradí.

„Hej!“ Bojovník ovinutý masožravou kytkou uhýbal Hidanovým ranám. „Chceš mě snad rozkrájet na kousky?“
„Přestaň se konečně ulejvat a ukaž se!“ Nesmrtelný teď těsně minul Zetsuovu hlavu.
Přivolal si na pomoc pár rostlinek doufaje, že tím Hidana odláká. Ten se začal smát a mával kolem sebe kosou. „Ale to ti povídám, Zetsu… ten salát potom sníš!“
Bylo rozhodně na co se dívat. Zdálo se, že zelený ninja je v nevýhodě, protože všechny jeho zaručené finty selhaly. „Neber na sebe tu démonickou podobu, Hidane! Děsíš mě!“
„Jinej účel to ani nemělo.“
Jejich souboj skončil nečekaně. Zetsu se opět skryl v kůře stromu a vyčkával. Vycítil příležitost, když se k němu Hidan otočil zády a skočil mu po nohách. Ninja se zapotácel a padl na zadek. V té chvíli už ho Zetsu tlačil k zemi. Jakmile se jeho kolena dotkla půdy, vítězoslavně zajásal.
„No jo, fajn. Vzdávám se,“ zamračil se Hidan a pozoroval, jak se údajně nejchytřejší ninja v Akatsuki raduje z toho, že se mu ho podařilo porazit.

Pein zavelel ústup. Rozhodlo se, že půjdou bez přestávky až k sídlu, ale nedaleko kaňonu byla říčka, kde se ninjové chtěli osvěžit. Stále ještě byli v neobydlené oblasti, proto jim to Vůdce dovolil. Hidan si chladil v řece nohy, Kisame se pokoušel pochopit, jak myslí takový žralok a jako cíl si vybral Itachiho, který před ním teď zběsile prchal po vodě. „Myslíš si, že jsi vtipnej, Kisame?“
Pein při pohledu na ty dva zadržoval smích. Konan se chovala důstojně, i když ji nepřestávala mrzet ta ostuda, kterou si uřízla přede všemi. U břehu byla malá skalka. Sasori si na ni lehl, hlavu položil na ruce a po očku pozoroval ostatní. Kakuzu se snažil pozlobit Hidana. Ten se ohnal příliš a maskovaný schytal facku. Oba se začali hlasitě smát.
„Není tohle ovoce jedovatý, Itachi? Má divnou barvu,“ strachoval se žralok, který teď pro změnu prohledával křovi.
„Ukážu ti, jak umím být velkorysej, Kisame,“ ušklíbl se Uchiha. „Dej mi to, ochutnám ji první!“ Nacpal si bobuli do pusy. Za okamžik začal spokojeně mlaskat.
„Konan, nevyčítej si to!“
„Zetsu?“ podivila se modrovláska.
„Příště máš výhodu. Tvoje techniky jsou nám zatím neznámé.“ „Díky. Ty umíš ženskou povzbudit.“ Usmála se.

Sasori to vše pozoroval a zkoumal. Tohle je tedy zřejmě to, co nazývají přátelstvím! „Slaboši,“ odfrkl si a po chvíli tvrdě usnul.
„Hele, on tu vyspává,“ mrkl Zetsu na Kakuzu. „Vzbudíme ho?“
„Mám lepší nápad!“ Maskovaný se pořádně rozmáchl a hodil loutkáře do vody.
„Co je to?“ Probudil se a všude cítil vlhkost. Jeho tělo ze dřeva ho začalo stahovat dolů. Pokusil se nahromadit chakru, ale nemohl, nešlo to. Takhle se tu utopí!

Deidara to celé viděl. Nejdříve si říkal, že s vtípky těch dvou nechce mít nic společného, ale když si všiml, co provedli, rozhodl se jednat. „Zatraceně! Moje tělo je ještě malinko ztuhlé.“ S vypětím sil se mu podařilo se té ztuhlosti zbavit. „Bunshin no Jutsu!“ Vytvořil si dva klony, všichni naráz skočili do vody.
„Jdu za tebou!“ křikl Kisame a přidal se k záchranné akci. Společně vytáhli Sasoriho na břeh.

Čekat, až se probudí, připadalo Deidarovi po několika minutách už opravdu nudné. „Sakra! Prober se konečně!“ Zatřásl s loutkářem. Ten se brzy vzpamatoval. Jeho poslední vzpomínka patřila vodě. „Co tě to popadlo? Chceš mi utrhnout hlavu?!“ Pak si všiml jeho rozesmátého obličeje.
„Už jsem si myslel, že je vážně po vás, Mistře Sasori!“
„Proč jsi mne zachránil?“ Nechápal to.
„Ten důvod je tak malicherný, že si ho raději nechám pro sebe.“
„A kde jsou ostatní?“ Zjistil, že jsou u řeky sami dva a už se začínalo stmívat.
„Šli napřed. Tak nasedat! Letí se domů!“
Sasorimu se před očima dělaly mžitky.

„Hurá! Naši opozdilci už dorazili!“ smál se Hidan.
„Co jsi s ním dělal, Deidaro, že je tak vyklepanej?“ divil se Zetsu.
„Na to je nejlepší medicína… saké!“ Kakuzu podal červenovlasému mladíkovi lahev.
„Ehm... díky,“ zamumlal Sasori a vděčně se na něj podíval.



(Důkaz toho, že i takováto banda nesourodých ninjů si může užívat :-D)

 

15. kapitola - Síla opravdového přátelství by Leonyda Styron

Akatsuki měli po několika dalších dnech tréninku svého Vůdce už skutečně plné zuby. Přes den z nich málem sedřel kůži a u večeře s nimi probíral, co by se dalo zlepšit. Postupně si vyzkoušeli boj s ostatními. S Konan to nevypadalo dobře, zatím každý svůj zápas prohrála. Dalo by se ale říci, že se zvyšovalo její odhodlání nebýt pokořena muži. Brzy si z ní totiž začali dělat legraci, že je jenom obyčejná žena. Nedalo se ovšem popřít, že byla skutečně nejslabší ze všech. Když bojovala s Itachim, vzdala se ihned, aby se jí nestalo něco zlého. Loutkář ji chytil a ocas Škorpióna se jí ovinul kolem těla, v té chvíli rezignovala. Pein z ní začínal být skutečně nešťastný.
Ostatní si vedli lépe, ale ani další zápasy se neobešly bez nehod. Zetsuovi se podařilo obalit Sasorimu loutky nějakou lepkavou hmotou.
„Končím! To z toho nepůjde dolů!“ naštval se loutkář.
„Ale vždyť jsem ještě ani pořádně nezačal!“ zakňoural zelený ninja.
Hidan dostal Deidaru na záda a přiložil mu k hrudi kosu, aby ho snad nenapadlo pokoušet se o útěk. Malinko na ni ale přitlačil a řízl blonďáčka do břicha. Ránu rychle obvázali a bělovlasý se Deidarovi stále dokola omlouval.

Diváci si doopravdy vychutnávali souboj Itachiho se Sasorim. Síly obou soupeřů byly vyrovnané. Loutkář záměrně rozbil jednu ze svých loutek a po zemi se nyní povalovalo spoustu provázků. Jednu ruku držel za zády. Druhou ovládal loutku, které se Itachi snažil uhýbat. Vypomáhal si Sharinganem a byl si jistý svým vítězstvím. „Co se to ksakru…?“ Zamotal se do pohozených provázků. V té chvíli Sasori trhl rukou a dosud neškodná lanka se ovinula jeho protivníkovi kolem těla a spoutala ho. Loutkář přistoupil až k němu. „Vzdej se, Uchiho!“
„Nikdy!“ zavrčel a snažil se vyprostit.
„Vítězem je Sasori!“ vyhrkl Pein, protože tušil, jak by tenhle boj mohl pokračovat.
„Dokud neuznáš svou prohru, nepustím tě.“
„Odvolej to jutsu, nebo se neznám!“ Uchiha prskal vzteky.
Ninjové se hlasitě smáli. Konečně i Itachi zakusil prohru.

„Tak už ho pusť, Sasori, ať se ten chudák může aspoň navečeřet.“ Zetsu se zakuckal.
„Hm… a mám po zábavě.“ Loutkář vykouzlil na tváři andělský úsměv a uvolnil chakrová vlákna.

„Jsem rád, že nám tahle hlídka nakonec neodpadla!“ Deidara se svým partnerem mířil do jednoho skrytého údolí.
„Abych pravdu řekl, ty tréninky už mne začaly docela zmáhat.“
„Po týdnu? Tomu se říká opravdová výdrž, Mistře Sasori.“
Blonďatý ninja zkoumal okolí, zatímco loutkář ten čas využil k opravě svých poničených výtvorů. „Zdá se, že je vzduch čistý!“ volal na něj zdálky Deidara. „Ta skála vypadá pevně.“ Bouchl do ní. „Jo, bezva. Jdu se mrknout, jak je ta propast hluboká!“ Vyzkoušel ještě pevnost půdy, po níž kráčel. Jedno místo ovšem podcenil. Země mu křupla pod nohama a on padal dolů.
„Pomoc! Nemůžu se nikde zachytit!“ Řítil se do hlubin.

V Sasorim se něco vzepřelo. Popadl ocas Škorpióna, který chtěl právě dosadit na původní místo, ale změnil plán, přidělal si ho k tělu a rozběhl se k okraji skály.
„Tohle je vážně konec. Nemůžu to jutsu stihnout včas!“ zoufal si Deidara, zatímco stále padal. Cítil, jak něco sevřelo jeho pas. Pohlédl vzhůru. Sasori byl zhruba v polovině propasti. Speciální lano, které měl schované v hrudi, ovinul kolem stromu a spustil se po něm dolů.
„Proč?“ Blonďáček sledoval loutkářův zkoumavý pohled.
„Asi… asi to bude přátelství.“ Poprvé po dlouhé době se usmál.
„Teď by to ještě chtělo dostat nás nahoru.“
„Pracuju na tom, Deidaro. Nebuď netrpělivý!“

Na vrcholu skály oba prudce oddechovali. „Věděl jsem, že je v tobě přece jen něco dobrého, Sasori.“
„Abych řekl pravdu, cítím se dost divně. Když jsem tě viděl padat, došlo mi, že bys mi doopravdy chyběl,“ přiznal loutkář.
„Já to věděl!“ radoval se Deidara.
„Beru zpátky tak polovinu všech ošklivých věcí, co jsem řekl… kámo.“
„A co ten zbytek?“ zarazil se blonďáček.
„To furt platí!“
„Co třeba?“
„Že tvoje bombičky jsou na nic!“
„Tak v tom případě sluší ten ocas víc tobě než tomu Škorpiónovi!“
Sasori po něm skočil, ale úsměv mu z tváře nezmizel. „Deidaro! Varuju tě… Ještě slovo a…“
„Prásk! Kámo!“ Blonďáčkovi zasvítila v očích šelmovská světýlka. Ten den poznal Akasuna no Sasori sílu skutečného a nefalšovaného přátelství.



(Tak… a máme z toho přátelství, které vydrží až za hrob. Dobrá práce, hoši!)

 

16. kapitola - Nejdůležitější je spolupráce by Leonyda Styron

Deidara se Sasorim se vrátili do sídla strašně pomlácení. „Zdá se mi to, nebo se ti dva vážně zbili navzájem?“ Hidan se tvářil zděšeně.
„Potom ovšem nechápu, proč jsou tak vysmátí.“ Kakuzu se drbal na hlavě.
Opírali se jeden o druhého a spokojeně se pochichtávali. Ostatní členy Akatsuki to mátlo.
„Žádný nepřítel v dohledu!“ hlásil Sasori, když uviděl přicházejícího Peina.
„Nikdo tam nebyl? Ale proč tedy vypadáte takhle?“ Vůdce chtěl vysvětlení.
„No… řekl bych, že je čas jít si lehnout. Co ty na to, Deidaro?“ Blonďáček se usmál a prohlásil, že je to ten nejlepší nápad, co za dnešek slyšel.
„Hej! Stůjte! Žádám vysvětlení! Je to rozkaz!“ Pein zuřil a Hidan, který ho sledoval zpoza rohu, se spokojeně pochichtával.

Sešli se opět na „cvičišti“. „Musím říct, že mi děláte radost! Akatsuki má ve svých řadách skutečně skvělé bojovníky!“ Vůdce cítil, že jeho podřízení potřebují povzbuzení. Lehčí část tréninku už totiž měli za sebou. „Teď dovolte, abych vás trochu pochválil.“ Ninjové se po sobě zaraženě podívali. Taková věc se nestává nijak často. Pein si odkašlal, než opět promluvil. „Máme mezi sebou mistra v genjutsu!“ Uchihu začali všichni poplácávat po zádech. Přešel to mlčky, ale chvála ho těšila. „Ninju se smrtící silou!“ Kakuzu založil ruce v bok. „Skvělého stratéga!“ Sasori se potěšeně usmíval. Skupince chvilku trvalo, než jim došlo, o kom je řeč. „Máme taky mistra ve skrývání!“
„Ale no tak, Šéfe.“ Zetsu nevěděl, kam s očima.
„Kisame skvěle ovládá vodu, Deidara dokáže báječně manévrovat a Hidan málokdy mine cíl. A nakonec… máte mě! Vůdce, který je na vás doopravdy hrdý!“
„A co Konan?“ upozornil ho Zetsu.
„No… vlastně… ona…“ Velitel Akatsuki byl v koncích. Modrovláska si teď musí připadat skutečně trapně, když všechny pochválil a ji ne. Viděl na ní, jak zadržuje slzy. „Tedy…“ Hledal ta správná slova, ale nic ho nenapadalo.
„Konan je z nás nejrozumnější! Nedělá ukvapená rozhodnutí!“
„Ano, to máš pravdu, Zetsu. Na to bych asi vážně nepřišel.“
„Zetsu…“ Konanin hlas byl tichý a slabý. Co ninja, kterého si v Akatsuki vážila nejméně, řekl, ji skutečně dojalo.
„Dobře, to by myslím stačilo!“ Pein se opět ujal slova. „Je na čase vyzkoušet vaši týmovou práci! Až do odvolání budou Zetsu a Konan v týmu spolu.“

Měli tušit, že Šéfova chvála není zadarmo. Netrvalo dlouho a údolím se nesly výkřiky typu: „Jste banda nemehel!“ „Co to mělo znamenat?“ „Jak jste se vůbec mohli stát ninji?“
„Mám tu chválu brát vážně?“ přemítal černovlasý mladý muž.
„Asi ne,“ usoudil Kisame a sledoval Šéfovu tvář, která střídala nejrůznější odstíny rudé barvy po vteřinách.

„Týmová práce je to nejdůležitější, co budete při té speciální misi muset ovládat. Dostanete půl hodiny na zvolení taktiky. Itachi, Kisame,… vy budete bojovat proti Deidarovi a Sasorimu. Jakmile by to vypadalo nějak nebezpečně, ukončím to, jasné? Prohrává tým, jehož člen nebude schopný v boji dál pokračovat. Takže se snažte!“ Pein třel rukama o sebe. Doufal, že se ti čtyři předvedou jen v tom nejlepším světle.

„Hm. To je zlý. Jak máme vyhrát nad nima?“ Itachi si v dočasném úkrytu lámal hlavu. Kisame ho pozoroval. Koneckonců Uchiha byl vůdcem týmu.
„Ale… úplně by stačilo, kdybychom odrovnali jen jednoho člena. Tak nějak to říkal Šéf, ne?“ zamyslel se žralok.
„Máš pravdu, Kisame! Půjdeme po Deidarovi!“

Blonďatý ninja vyčkával, až loutkář vymyslí strategii. „Vůdce to zkouší chytře. Nemůžeme prohrát zrovna s těmahle dvěma! Před Uchihou… takovou ostudu bych nepřežil,“ otřásl se Sasori.
„A už jsi promyslel, jak to teda uděláme?“
„Netuším, chybí mi informace. Oba je dostat nemůžeme a oni se budou navzájem hlídat. Takže se raději soustředíme na obranu. Za žádnou cenu se nedívej Itachimu do očí, nenech se uvěznit v genjutsu! Budu se tě snažit krýt, ale…“
„Rozumím. Dám si pozor,“ slíbil Deidara a se Sasorim si plácli.

„Můžeme začít?“ zeptal se Vůdce. Stanovená lhůta již uplynula.
„Připraveni!“ Červenovlasý s blonďáčkem před ně předstoupili.
„S váma nehodlám prohrát!“ ušklíbl se Uchiha. Ještě měl v živé paměti ponížení, jakého se mu od Sasoriho dostalo.
„Ustupte jim z cesty, ať mají víc prostoru!“ nabádal velitel ostatní.
Loutkář se ustrojil do svého hnědého pláště, aby se mohl volněji pohybovat. Deidarovi stačilo jeho černé tričko a dlouhé kalhoty. Kisame a Itachi si na sobě nechali Akatsuki pláště.
„Tak to rozjedem, ne?“ křikl Deidara a uhnul do strany. Sasori vyvolal dvě své loutky a cíleně je ovládal. Žralok vystartoval po blonďáčkovi, Itachi také.
„Tak na to zapomeň!“ Sasori se Uchihovi postavil do cesty. „Tvůj protivník jsem já,“ dodal o poznání klidnějším hlasem a vyrazil do útoku.
„Itachi! Já ho nemůžu zasáhnout! Pořád mi utíká!“ Žralok se hnal za kšticí blonďatých vlasů, která neustále uhýbala Kisameho Samehadě.
Uchiha ho nevnímal, pokoušel se setřást Sasoriho. Oči mu zářily jasně rudou barvou, jak se v nich blyštil Sharingan. Loutkář ho blokoval, to bylo taky to jediné, co mohl dělat. Uchiha jen vztekle skřípal zuby.
Blonďatý ninja se rozběhl, opět uhnul Kisamemu a skočil loutkáři na záda.
„Munice připravena?“
„Jistě.“ Umístil na Sasoriho loutky pár svých bombiček, seskočil a jen tak tak uhnul Itachimu, který se na něj vrhl. Červenovlasý okamžitě zareagoval a hodil mu drobné jílové zvířátko pod nohy. „Teď!“
„Sakra!“ Itachi se překulil na zemi, jak se rychle snažil dostat z dosahu exploze. Kisame mezitím sekl do jedné loutky Samehadou. Deidara se k němu vrhl a pokoušel se zadržet ho kunai.

Pein začínal mít vážně obavy, že trénink nebude mít zrovna hladký průběh. Žralok s černovlasým mladíkem bojovali proti tomu, kdo se před nimi vyskytl, a rozmýšleli se a odpočívali, když přestali být terčem nepřítele. Naproti tomu Sasori s Deidarou byli naprosto sehraná dvojka. Vypomáhali si v nouzi a vzájemně se doplňovali, i když ještě včera byli schopni zabít jeden druhého. Skvělá ukázka týmové práce!
„Dobře. Stačí! Už jste předvedli, co umíte, tak si odpočiňte,“ rozkázal Pein a oni si okamžitě začali balit vybavení. Nyní budou sledovat boj Kakuzy a Hidana proti Zetsuovi s Konan, jako diváci.
Maskovaný s nesmrtelným ninjou se ani nenamáhali s vymýšlením nějaké taktiky. Chtěli vystrašit modrovlásku, aby to měli rychle za sebou, pokoušeli se tedy k ní dostat co nejblíž. Zetsu se ukázal jako ohleduplný bojovník a neustále Konan kryl a společně unikali pohlceni jeho skrývacím jutsu.
Ten souboj ani nemohl mít vítěze. Vůdce ho ukončil rychle. „Viděl jsem dost a jsem skutečně zděšen! Kisame, ty se bezhlavě vrháš po všem, co má ruce a nohy! Zetsu ve snaze ubránit Konan se nepokusil ani o jediný výpad proti nepříteli. Hidane, tvoje rány tentokrát postrádaly smysl, ani ses nepokoušel mířit. Kakuzu ti mohl pomoct, přesto ho nenapadlo to udělat. Itachi, ty ses pokoušel zlikvidovat Sasoriho bez ohledu na následky! Tomu říkáte týmová práce?!“
Uchiha padl na kolena. Měl pocit, že má obě nohy v jednom ohni. „Co je to za divnou bolest?“ procedil mezi zuby.
„Itachi, máš roztrhlou nohavici,“ upozornil ho žralok.
„Aj! Nejspíš jsem tě škrábl. Vydrž vteřinku!“ Sasori začal hledat v brašně protijed.
„Jediní ninjové, kteří splnili mé očekávání, byli Deidara a Sasori. Zmírňovali vzájemné nebezpečí, odvraceli útoky od svého partnera, drželi se promyšlené taktiky. To je týmová práce! Ne, co jste předvedli vy ostatní.“
„Tohle vypij a příště buď opatrnější.“
„Hm,“ zavrčel Uchiha, ale loutkáře poslechl.
„Zítřejší trénink provedeme v sestavě Kisame, Deidara… Zetsu, Hidan… Konan, Kakuzu a Itachi se Sasorim. A chci vidět, že se skutečně snažíte spolupracovat! Rozchod!“



(Teda, kluci, teď jste jim všem vytřeli zrak!)

 

17. kapitola - Sasori vůdcem skupiny by Leonyda Styron

Venku už byla hluboká noc. Na stole hořela jediná svíčka. „Teď máš poslední možnost dát mi sbohem, Deidaro,“ povzdychl si loutkář.
„Nerozumím. Proč bych to dělal?“
„Nejspíš se zítra s Uchihou navzájem pozabíjíme,“ mávl rukou Sasori. „I kdybych já se přinutil ke spolupráci, tak od něj to v žádném případě očekávat nemůžu.“
„Věř mi, to nebude tak zlý!“ Usmál se blonďatý ninja. Červenovlasý mladík jenom zavrtěl hlavou a opět vzdychl.

„Prej… lež v klidu, nohy budou do rána ještě ztuhlý! Já ho rozmáznu jak švába.“
„Ale, Itachi, zítra jste přece v týmu spolu. To není nejlepší nápad. Krom toho… on tě určitě nechtěl zranit.“
Uchiha se pořád ještě zlobil, ale aspoň uznal, že má žralok pravdu. „Jedno ti slíbím, Kisame. Zítra na tebe nehodlám útočit.“

Pein sledoval souboj první čtveřice a střídavě bledl a rudnul. Nečekal, že by to mohlo být ještě horší než předešlý den. Nicméně tomu tak bylo.
„Hele, takhle je to dva na jednoho! To se tu mám dřít sám, Uchiho?!“ rozčiloval se Sasori, zatímco odrážel dva ninji, kteří na něj zkoušeli výpady. Deidara se snažil odlákat loutkářovu pozornost, ale neútočil.
„Zatraceně! Bojuj, Itachi!“ křikl na něj Pein.
Druhý souboj nedopadl o moc lépe. Zetsu a Hidan se několikrát nechtěně srazili, ve zbylém čase tři ninjové honili prchající modrovlásku.
„Pauza. Tohle se nedá vydržet! Vracím se do sídla, a asi tak za dvě až tři hodiny přijdu.“ Vůdce odcházel a přitom si neustále něco mumlal.

„Zvrtali jsme to, co?“ mínil Hidan.
„Jo, šeptá. To dělá vždycky, když je extra naštvanej,“ přitakal Kakuzu.
„Je to hrozný. Nikdy se nezlepším!“ bědovala Konan.
Deidara ležel opřený o balvan s rukama za hlavou. Loutkář relaxoval, ale co chvíli po někom střelil vražedným pohledem. „Sakra! Tolik jsem se snažil ho respektovat… a bylo to k ničemu! Co by ještě chtěl?!“
„Klid, Mistře Sasori. Prostě se jen nemáte rádi.“
„To máš pravdu. Nesnáším toho arogantního a namyšlenýho frajírka!“

Konan si držela ruku na srdci. Byla zničená z toho, že Pein se cítí tak mizerně. „Na té misi mu opravdu záleží, vím to.“
„Problém je ten, že prostě neumíme spolupracovat mezi sebou,“ mínil Zetsu.
„Tak si jednoduše najdeme učitele!“ napadlo modrovlásku.
„Ale kde bys ho chtěla vzít?“ vyptával se Kisame.
„Máme přece Sasoriho, ne?“
„Aha… taky pravda.“ Ninjové se po sobě zaraženě podívali.
Začali se mezi sebou tlumeně domlouvat. „Nikdo teda není proti?“ ujišťovala se Konan. „Fajn, teď ještě musíme přemluvit Itachiho. Kisame, to je tvoje starost.“
Žralok se uklonil a vyrazil splnit úkol.
„Nebudeš mě nabádat k něčemu takovýmu!“
„Dej si říct! Naštvem Šéfa ještě víc a potom budem trpět všichni!“
„Ale my se nepotřebujeme zlepšovat v tomhle ohledu!“ protestoval Uchiha.
„Když ti to říkají všichni okolo, je v tom zřejmě nějaký problém,“ urazil se žralok. „Ale dělej, jak myslíš. Jenže potom to schytám já!“ namíchl se Kisame a odcházel.

„Nevadí. Zkusíme to zvládnout bez něj,“ vzdychla Konan.
Procesí ninjů vykročilo a zastavilo se až před odpočívajícím loutkářem. „Co tu chcete?“ zděsil se.
„Nauč nás to!“
„Co přesně?“
„Jak spolupracovat. Závisí na tom celá naše budoucnost!“
Díval se na ně, přemýšlel, zvažoval možnosti. „Když já nevím…“
„No tak! Sasori, nenech se prosit!“
„Tak dobře,“ souhlasil loutkář. „Ale napadlo vás vůbec, jak bysme to měli udělat? Do zítřka bych něco vymyslel. Teď jsem v koncích.“
„V tom nevidím problém,“ usmála se Konan.
Když se Vůdce vrátil, byli připraveni k odchodu. Uznal, že dnes už to nemá cenu.

„Hned po večeři se zvedli, někam se zašili a víc nevím. Už jen to, že s sebou nesli ty jejich barvičky,“ vysvětloval Hidan Deidarovu a Sasoriho nepřítomnost v obývacím pokoji. Hledaní mezitím vymýšleli taktiku pro zítřejší výuku. Blonďatý ninja se ukázal jako skutečně bystrý a chápavý žák. „Vymysleli jsme celkem šest různých taktik. Jsem zvědavý, jestli to zítra půjde.“
„To i já,“ ušklíbl se Sasori. „Chceš útočnou nebo obranou skupinu? Samozřejmě se budeme střídat, ale pro první souboj tě nechám vybrat.“
„V tom případě útočnou,“ zašklebil se Deidara. „Myslím si ale, že se budou hodně divit, až zjistí, že místo jednoho učitele mají dva,“ uchechtl se.
„Zítra se to hodí. Šéf má údajně spoustu papírování, tak se o nás starat nebude. Vymluvíme se, že se jdeme projít.“
„Domluveno. Jsem na to vážně zvědavý.“

Na smluvené místo se všichni pokoušeli dostat naprosto nenápadně. Vytratili se, jakmile se Šéf zamkl ve své pracovně. „Jste tu všichni? Dobrá, tak můžeme začít.“
Uchiha je doběhl. „Na mě jste zapomněli!“
„Jdeš právě včas!“ usmál se Deidara.
„Včera jsme vymezili tři útočné taktiky a trojici obranných strategií…,“ začal Sasori s vysvětlováním. „Jednu skupinu budu cvičit já, druhou Deidara. Každý z nás chvíli trénuje dvojici, zbytek se bude dívat a hodnotit. Začneme s těmi nejjednoduššími postupy. Kdo teda chce obranu a kdo útok?“
Itachi a Kisame s remcáním následovali blonďáčka na druhou stranu údolí. Sasorimu zůstala na krku Konan se Zetsuem.
„Kdybyste nás náhodou hledali, dáváme si šlofíka!“ zavolal na ně Kakuzu a s Hidanem odešli na bezpečnější místo.

Uchihovi se to celé nějak nezdálo. „Jak si mám být jistý, že ty tomu rozumíš?“
„Kisame, prosím tě, řekni mu, co už jsem si všechno musel vytrpět!“ Žralok se nenechal dvakrát pobízet a začal Itachimu popisovat, jak s Deidarou tvrdě trénovali.
„Hm. Dobře, tak já to teda uznávám!“ rezignoval nakonec černovlasý mladík a zaposlouchal se do blonďáčkova výkladu.

Sasori si lámal hlavu se svými svěřenci. „Co mám s váma dělat?“
„Něco řekni, poslechneme tě.“
„To jsem rád, Zetsu, ale to nestačí.“
„Tak projdeme znova taktiku!“ navrhla Konan.
„To je právě to. Itachi a Kisame budou útočit zbraněmi a snažit se k vám dostat co nejblíž, zatímco je budete odrážet. Vidím to takhle…“ Sehnuli se k němu, aby lépe slyšeli. O několik minut později už začalo opravdové cvičení.
Sasori ovládal chakrou Škorpióna, seděl mu na ocase a vše pozoroval z výšky. „Zetsu, těchhle pastí by si všiml i slepej! Do toho slizu ti dobrovolně nevlezou!“ Kanibal přikývl a začal vymýšlet jiné jutsu. Loutkáři chvíli trvalo, než z modrovlásky vytáhl, jaké techniky ovládá. Teď si je zkoušela v pozadí.

Deidara sledoval svou dvojici ze hřbetu velkého jílového opeřence. „Další várka! Házím, uhýbejte!“ Kisame s Itachim se snažili vyhnout nebezpečným bombičkám.
„Tenhle trénink je drsnej až příliš!“ Uchiha skřípal zuby. Jejich učitel si to viditelně užíval.

Vše bylo připraveno. „Kakuzu, Hidane! Už můžete!“ Poslední dvojice se na souboj těšila a hned si hledala pohodlná místa k sezení.
„Jsi připravena, Konan?“ Zetsu na ni povzbudivě mrkl. Přikývla.
„Můžu používat Sharingan?“ ujišťoval se Uchiha.
„To je povoleno. Ale nesmíš dělat žádné ninjutsu ani genjutsu.“
„Vždyť já vím, Deidaro,“ zavrčel a připravil se.

Modrovláska stála úplně vzadu. Zetsu zaujal postoj ninji, který se statečně postavil do cesty útočníkům. Žralok se svým parťákem sevřeli kunaie a vyrazili do útoku. Zelený ninja rychle zformoval pečetě a z půdy vyrazily úponky.
„Zpátky, Kisame!“ Oba uskočili stranou, aby se vyhnuli nebezpečným rostlinkám. Deidara ukázal Sasorimu zdvižený palec. Zetsu udělal obrannou zeď za pomoci svých rostlinek.
„Je to na tobě!“ mrkl Itachi na žraloka. Ten neváhal a prorazil Zetsuovu obranu Samehadou.
„Fakt se snaží!“ křikl na blonďáka Sasori.
„Jo! Dělají nám radost!“ souhlasil Deidara.
Na modrovlásku se řítily kunaie a shurikeny. Zetsu se před ni vrhl a zbraně odrazil.
„Zatraceně. Ta jejich obrana je fakt dobrá!“ zaklel Itachi.
„Na co čekáš, Konan? Skonči to!“ křikl na mladou ženu loutkář. Její rysy ztvrdly. Nechala z jednoho místa vyletět papírové vlaštovky, zatímco Zetsu blokoval útoky těch dvou. Papír se proměnil v nebezpečnou zbraň a pořezal oba ninji. Svalili se na zem a snažili se zastavit krvácení. Konan nevěřícně zírala před sebe. „Já… porazila ty dva.“
Zetsu se k ní vrhl, chytl ji v pase a zatočil se s ní dokola. „Tys to zvládla! Vítězství je naše!“
„Vedu jedna nula,“ ušklíbl se loutkář.
„Příště tě dostaneme, o tom nepochybuj!“ volal na něj Deidara. „Ale naše kunoichi rozhodně udělala značnej pokrok.“
Sasori se nechal snést za zem a pak vykročil k poraněným se svou příruční lékárničkou.
„Pálí to jak čert. Nevěděl jsem, že je Konan něčeho takového vůbec schopna.“
Červenovlasý obvazoval Itachimu rameno a přitom smutně pokyvoval hlavou. „Byla by z ní skvělá Shinobi, kdyby tolik nepostrádala sebedůvěru.“
„Díky, ale teď už to zvládnu sám.“ Vytrhl mu další obvaz z ruky a soustředil se na pořezanou ruku.
„Tak si říkám, Hidane, že odteďka si budeme muset dávat víc bacha.“ Kakuzu se nehezky zašklebil a jeho zrak se stočil k modrovlásce, které se podlomila kolena.
„Je ti něco?“ Sasori jí okamžitě pomohl vstát.
„Asi… nejsem zvyklá na takový trénink.“ Zakašlala.
„Tak se koukej vzchopit! Přece se nechceš před Šéfem shodit!“
Konan uhnula pohledem. „Ne, to ne.“ Odstrčila ho a pomalu odcházela.

Vůdce dokončil práci a vyšel ven ze dveří. Kolem něj bylo skutečně nezvyklé ticho. Skupinka ninjů právě vcházela do sídla.
„Kdo má hlad, ať prohledá lednici! Já jdu spát!“ houkl na ně loutkář a vytratil se.
Pein přemlouval svůj kručící žaludek, ať ještě chvilku vydrží, a mezitím čekal, až zbylí členové Akatsuki opustí kuchyni.



(Sasori si užívá svých pár minut slávy)

Poznámky na konec:

Tak i tato povídka se nám už blíží k závěru. ;-)

18. kapitola - Záchod, kbelík a vyvětraná skříň by Leonyda Styron

Modrovláska se zlepšovala opravdu ze dne na den. Na Sasorim bylo vidět, jak strašně ho to zmáhá. Vůdce se té proměně nestačil divit. Při dalších zápasech ze sebe Akatsuki opravdu vydali vše. Měl radost, ale bylo mu divné, jak mohlo dojít k takovému zlepšení. Itachi se soustřeďoval hlavně na boj zblízka, Kisame dopilovával své ninja techniky. Zdálo se, jako by se pokoušeli vylepšit své nedostatky.

„Jak je vůbec možný, že jste až tak dobří?“ vyjevil se jednoho dne Šéf. Z neustálého přemýšlení a dumání nad touhle záhadou už ho bolela hlava.
Modrovláska vytáhla loutkáře z davu. „To všechno tady Sasori!“ Ohnal se po ní a zakrýval si obličej, nechtěl se zostudit takhle veřejně. „Nestyď se!“ křikla na něj.
„No… netuším, co bych měl na to říct. Snad jedině… pokračujte.“ Velitel si prohrábl vlasy a nepřestával se divit.
„Ale je to slabota. Můžete se ještě zlepšit. Navíc… nejel jsem v tom sám. Deidara mi pomáhal.“
Šéf si oddychl. „Chválím vás. Podařilo se vám za pár dní to, na co by mi nestačily ani všechny pozemské roky. Sice mě to hodně štve, ale možná je to tak lepší. Cvičte dál, s takovými schopnostmi nemůžeme prohrát!“ Usmál se a nechal je trénovat.

Uchiha stíral z čela pot. „S těmahle dvěma už nebojuju!“ Prskal vzteky a snažil se držet dál od Hidana s Kakuzou.
„Už mám taky dost,“ přiznal se Kisame.
„Ale vždyť to byl teprve první útok!“ namítnul Sasori. Dnes byli tihle dva pod jeho vedením.
„A právě tím nás odrovnali.“
„Chcete pauzu?“ smál se Deidara.
„Jo. Odveď na chvíli to útočné duo!“
„Jasan!“ Blonďatý ninja Sasorimu zamával a trojice si šla přisednout k Zetsuovi a Konan.
„Dobře, tak já vás dva nechám vydechnout.“ Loutkář si na chvíli lehl. Včerejší noc dostal speciální misi a nehodlal Šéfa zklamat.
„Myslím, že nebude na škodu, když ty o tom budeš vědět.“
„O co se jedná?“
Vůdce mu ukázal jisté tajné dokumenty. „Neznám přesný počet obránců té sošky, kterou budete mít za úkol donést, ale je nutné, aby Akatsuki spolupracovali, jak jen to bude nejvíc možné. Tenhle předmět je posledním chybějícím kouskem skládanky. Rozumíš tomu, že?“
„Až příliš dobře.“ Sasori sklonil hlavu. „Bude to dost těžké, ale… pokusím se vás nezklamat.“
Vůdce přikývl. „Je důležité, abyste se během mise dokázali spolehnout jeden na druhého. Nechávám je ve tvých rukou, Sasori.“

Itachi seděl na zemi a lámal si hlavu, jak dostat ty dva nebezpečné chlápky.
„Nevíš si rady?“
„Tobě se to mluví, když nás jenom pozoruješ! Navíc ta tvoje pravidla…,“ rozčiloval se Uchiha.
„Ta opatření jsou kvůli tomu, aby nebyl jeden tým silnější než druhý.“
„Ale pěkně to ztěžují,“ ušklíbl se černovlasý.
„Mise jsou o překážkách, ale to už bys moh vědět.“ Sasori chtěl ještě něco říct, ale pak jen pomalu zavrtěl hlavou. „Vraťme se raději k té taktice. Kisame, pojď sem k nám!“ Žralok se objevil vzápětí. „Tvůj úkol bude zaměstnat Hidana, Kakuzu můžeme snadněji rozptýlit. Itachi, ty skvěle ovládáš genjutsu, tak sakra musíš na něco přijít! Najít nějakou slabinu našeho siláka.“
„To se ti řekne…,“ začal Uchiha, ale byl přerušen Deidarou. „Tak kde to vázne? Chlapci už jsou celý natěšený!“
Sasori se zvedl. „Připraveni?“ Kývli hlavou a přerušili odpočinek.

Plán vycházel skvěle. Kisame zkřížil svou Samehadu s Hidanovou kosou. Kakuzu se hnal na Itachiho, ten mu uhýbal a mezitím se snažil vymyslet techniku, která by tohohle ninju odrovnala. Ne! Neprohraje přímo před Sasoriho očima! Už se ponížil příliš.
„Hidane, neloudej se tak! Čas je drahej!“ houkl maskovaný na svého partnera.
Peníze! Blesklo Uchihovi hlavou. Dostanu ho pomocí genjutsu! „Teď to ukončím, tak abys nebyl překvapenej!“ křikl na svého soupeře, opět uhnul a rychle zformoval pečetě.

Kakuzu zpozorněl, když uviděl na zemi minci. A úplně roztál, když mu jich celá hromada spadla na hlavu. „Penízky! Pojďte ke mně!“ Itachi se spokojeně uchechtl, došel až k ohromenému ninjovi a uspal ho.
„Vyhráli jsme! Jak jsi to dokázal?“ jásal Kisame. Jeho partner mu ukázal velice výmluvné gesto.
„Máš můj obdiv. Tohle by mě v životě nenapadlo!“ přiznal se loutkář a tvářil se malinko zahanbeně.

Hidan už se snažil Kakuzu probrat. „Koukni se, co zavinily ty tvý prachy! Prohráli jsme, idiote!“ Chytl maskovaného pod krkem a třásl s ním. Bylo jen otázkou času, než se ti dva do sebe pustí.
„Ústup! Tohle je zlý!“ Deidara rychle opouštěl cvičiště a ostatní se hnali za ním. V takové chvíli nechtěl být nikdo v blízkosti těch dvou.

Uchiha držel v ruce lahev saké, kterou otevřel teprve před malou chvíli. Za účast na tom nezvyklém tréninku skutečně draze platil. Tou nejvyšší cenou, svou důstojností. Skáče, jak pískají ostatní, to utrpení už nevydrží dlouho. Dnes v noci se opije a na všechno aspoň na malou chvíli zapomene. Napil se a opřel se pohodlněji o pohovku. Dnešní večer bude dlouhý.

Svítalo. Otevřel oči, aby si prožil další nudný den. Udivilo ho, že vidí jen slabý proužek světla. Hlava mu třeštila, ze včerejška si toho zrovna moc nepamatoval. Ohmatal prostor kolem sebe. Nemýlí se? Vážně je to dřevo? V něčem sedí a není to právě pohodlné. „Sharingan!“ Vzápětí musel techniku ukončit. Nebyl ve stavu, aby mohl udělat jediné jutsu. Aspoň, že se zde dá dýchat.

„Proč netrénujete?“ divil se Pein.
„Sasori s Deidarou se musí taky připravit, takže dneska trénujou oni,“ osvětlil mu Hidan.
„Navíc po tom včerejším stěhování starých krámů, co tu v sídle překážely, jsme docela dost ztahaný!“ dodal Kakuzu.
„Co jste vy dva stěhovali?“ vyděsil se Vůdce.
„Několik rozbitých židlí, dva poničené stoly a jednu děsně těžkou skříň. Všechno to šlo do sklepení.“
„Ach tak,“ ušklíbl se Šéf. „A jen tak mimochodem… kdo z vás včera chlastal v obýváku a nechal tam ten děsnej svinčík?“ Oba se dušovali, že o ničem neví.

Itachi nemohl v té temnotě už dál zůstávat. Musel na světlo, potřeboval přinejlepším najít kbelík, protože se mu zvedal žaludek. Teď už věděl s jistotou, že to přehnal s pitím. Znovu zjišťoval podrobnosti o místu, kde se nyní nacházel. Ne, na bednu je to příliš malé. Že by vězel v nějaké skříni? Rozmáchl se rukou a prorazil v ní otvor. Musel honem zavřít oči, aby z té přemíry světla neoslepl. Ninjové ten kus nábytku postavili přímo proti oknu.

„Kde máš Uchihu?“ divil se Pein.
„Ztratil se mi,“ přiznal Kisame a všechny rozesmál tím, že začal zvedat polštáře na pohovce.
„I kdyby byl tak blbej, tam by se rozhodně nevešel!“ Zetsu se dusil smíchy.
„Jdu hledat jinam,“ prohlásil žralok a zmizel jim z očí.

Konan rozdávala talíře s obědem. „Sasori s Deidarou nepřijdou, brali si jídlo s sebou,“ hlásila modrovláska a pak se obrátila k muži s rybí kůží. „Kisame, kde máš Itachiho?“
„Nemám ani to nejmenší zdání!“ odpověděl popravdě.
„Že by ho někdo unesl?“ zděsila se.
„To je přece hloupost, Konan! Jediný, kdo po něm jde, je jeho bratr, a kdyby sem někdo cizí vlezl, poznali bysme to.“
„To je pravda, Zetsu,“ přitakal Pein. „Ale to Uchihovo zmizení se mi nelíbí. Vyhlašuju pátrací akci!“

Hidan byl už celý udýchaný. „Ani v jednom z našich pokojů není!“ V té chvíli mnozí ze členů Akatsuki litovali, že je jejich úkryt tak rozlehlý.

Itachi vylezl ze zničené skříně a skryl se v temnotě sklepení. Jakmile si na to divné prostředí už trochu zvykl, pokusil se dostat ke dveřím. Nešly otevřít, zůstane tu snad trčet? Musí se dostat ven. Nutně se potřebuje dostat k toaletě!

Deidara a Sasori už skončili s tréninkem a vrátili se do sídla. Dost se podivili, když zjistili, že je všechno vzhůru nohama. „Co se děje?“ nechápal blonďáček.
„Postrádáme člena! Itachi se někam ztratil. Vážně už začínáme mít obavy, jestli se sem nevloupal vetřelec.“
„Uděláte nejlíp, když se taky zapojíte do hledání!“ nařídil jim Pein a sám šel do schodů, aby se poohlédl jinde.

Itachiho jedinou možností záchrany bylo okno. Ale vyskytly se hned dva problémy – bylo moc vysoko a zavřené. Přinutil se stát vzpřímeně a pak zkoušel házet po skle větší kusy dřeva. Musí se mu ho přece podařit rozbít! Vytrval, než se ozval zvuk tříštícího se skla. Střepy padaly na zem. Z posledních sil vyskočil, protáhl se vzniklou dírou a zůstal ležet venku na trávě.

Deidara zrovna prošel kolem dveří do sklepa. „Hej! Zaslechl jsem odtamtud hluk!“ Skupinka ninjů v čele s Konan vtrhla dovnitř. Ihned zpozorovali vysklené okno, navíc Hidan s Kakuzou si už stačili domyslet okolnosti kolem proražené skříně. Rozhodli se však, že o tom pomlčí.

Modrovláska se skláněla nad ležícím mladíkem a svou studenou rukou se dotýkala jeho čela. „Nemá horečku?“ přemítala, zatímco mu třela tváře, aby se probral. Ostatní stáli za ní a celé to pozorně sledovali. Uchiha otevřel oči. Přítomnost Konan ho uklidnila i překvapila, ale stále mu ještě nebylo moc dobře. Usmál se, tuhle chvíli si vždycky přál zažít. Modrovláska se rozčílila a vrazila mu pořádnou facku. „Zmizíš si bůhví kam! Všichni tě hledají, bojíme se o tebe a ty máš ještě tu drzost se smát? Všechen můj strach byl na nic, tos tím chtěl říct?!“
Zavrtěl hlavou. „Je mi… hrozně špatně,“ vypravil ze sebe.
Dva ninjové ho podepřeli a doslova odtáhli do jeho pokoje. Na svinčík v obývacím pokoji se nějakým zázrakem zapomnělo.



(Jak se zdá, bude Zetsu čím dál nebezpečnější)

Poznámky na konec:

Inu, jak se zdá, budu mít přes prázdniny docela dost práce a nevím, jak moc sem budu moct přidávat. Takže padlo rozhodnutí a ke všem dosud vloženým povídkám do 6. 7. přibyde pokráčko, a říkám vám to předem, abyste se nedivili. ;-)

19. kapitola - Docela nevinný flirt by Leonyda Styron

Konan seděla u Itachiho lůžka a nepřestávala se mračit. „Stalo se něco?“ odvážil se zeptat.
„Ty!“ zajíkala se vztekem. „Ty tu ležíš jak lazar a užíváš si mý lásky a péče. Kdyby se stalo něco takovýho mně, do jednoho byste se na mě vykašlali!“
„Tak jdi pryč, ne?“ Nechápal, proč se rozhodla u něj sedět, když ho nesnáší kvůli tomu, co se stalo.
„K čemu by to bylo?“ namítla. „Tohle vypij a přestane tě bolet hlava.“
Upil trochu z té páchnoucí tekutiny. Nechtěl dávat najevo svůj názor, tak jen poděkoval.

Deidara se Sasorim trénovali usilovně s krátkými přestávkami ještě zhruba týden, aby dohnali ostatní. Zbylí Akatsuki to s jásotem uvítali a volno si každý z nich užil po svém.

Schylovalo se k dalšímu hromadnému tréninku. „Tak jak to vypadá?“ vyptával se Pein s neskrývanou zvědavostí.
„Myslím, že fázi jedna už máme za sebou,“ prohlásil Sasori.
„Takže nejspíš přejdeme k fázi číslo dvě,“ dodal Deidara.
„Výborně. Jsem skutečně potěšen.“
Ninji ani moc nepřekvapilo, když jim jejich dva „učitelé“ oznámili, že je mezi sebou prohází, aby si vyzkoušeli i spolupráci v cizím týmu. „Dáme ti vybrat partnera, Itachi, ale vybereme ti styl.“
„Hm. A jaký je výběr?“ zívl.
„Můžeš zvolit buď Hidana, nebo Konan. Necháme to na tobě.“
Uchiha se nakonec rozhodl to risknout. „Beru si Konan!“
„Cože?“ divil se Hidan, ale pak nad tím jen mávl rukou. Všechno nasvědčuje tomu, že Uchiha začal měknout, protože v téhle sestavě si o prohru vyloženě koleduje. Zetsu zvolil za partnera Kakuzu.
„Už jste dost zkušení, tak si sami zvolíte taktiku. Podmínky jsou následující – Itachi, vy jste obránci, zakázáno je ninjutsu. Zetsu, vy jako útočníci smíte používat pouze zbraně,“ vysvětlil jim Deidara, čtveřice neměla námitky.

„Zdá se, že ti asi budu na obtíž,“ řekla Konan a styděla se.
„Stačí, když ty dva nějak zabavíš a já se je zatím pokusím dostat svým genjutsu. Zvládneme to, akorát se musíš přestat bát.“ Snažil se, aby jeho hlas zněl povzbudivě a přitom to byl on, kdo se pokoušel zahnat strach. Byl u ní tak blízko, téměř se jí dotýkal a jeho touha se opět začínala projevovat. Modrovláska zavřela oči, zhluboka se nadechla a pak se uklidnila.
„Je čas jít.“ Zvedl ji ze země.

Oba učitelé už byli na svých místech. Kisame hlasitě povzbuzoval Itachiho tým, Hidan se šklebil. Zetsu si brousil zuby na vítězství, tentokrát jsou jejich šance skutečně velké.
„Můžete začít!“ zavolal na ně ze vzduchu Deidara. Dva ninjové se okamžitě chopili zbraní a vyrazili do útoku. Konan po nich vrhala kunaie, když se dostali už moc blízko. Itachi měl radost, zatím vše vycházelo podle plánu. Ale počkat! Kam zmizel Zetsu? „Sharingan!“ sykl a pokoušel se zjistit jeho polohu. Kakuzu se stáhl, Konan držela v ruce zbraň a mračila se, rozhlížela se po svém nepříteli a bylo na ní vidět, že je nervózní.
Náhle ze slepého místa někdo neviditelný vrhl pět kunaiů. Itachi ten pohyb zachytil, byly nasměrovány na modrovlásku. Toho si ale Konan nikdy nemůže všimnout! Zvýšil rychlost a doslova na poslední chvíli ji strhl k zemi, zbraně proletěly nad nimi a zastavily se až po nárazu do kamene. Zetsu a Kakuzu už dobíhali k nim. Nevěřícně zírali na ženu přimáčknutou k zemi a ninju, který ji líbal, to bylo jasné od pohledu. Zbylí členové je pozorovali s pusou dokořán.
Odtrhli se od sebe. Itachiho oči byly hluboké, černé a laskavé, Konaniny se podivně leskly. Brzy se ale vzpamatovala. „To sis dovolil hodně, Uchiho!“ Musel jí uhýbat, protože se mu pokoušela zasadit ránu.
„Au! Konan, nech toho já… dyť Zetsu tě málem trefil!“ Ani veškerá jeho obratnost mu nepomohla. Modrovláska se jen tak snadno nevzdala…

Večer v sídle čekalo několik ninjů, až se jejich druh probudí. Tělo měl samou modřinu a vyloženě se báli jeho reakce, až zjistí, co se vlastně stalo.
„Proč tu sedíte?“ nechápal.
„No, víš… chtěli jsme vědět, jestli jsi úplně v pořádku.“ Deidara uhnul pohledem.
„A neměl bych být?“ namíchl se Itachi.
„Vypadá, že mu nic není. Paměť má, takže se nestalo nic horšího, než že je samá modřina,“ mínil Sasori.
Uchiha se zvedl a šel se podívat do zrcadla. „Já teda vypadám!“ prohlásil, nějak mu to ale nešlo z hlavy.
„Jo. Fakt se docela parádně rozjela, museli jsme jí od tebe odtrhnout a držet jí, aby tě nedorazila.“
„Taková spousta energie. Docela by mě zajímalo, kde ji měla celou dobu schovanou?“ smál se Hidan.
„A jinak… jaký to bylo?“ zašklebil se Deidara.
„Myslíš ten polibek? Sladký… ale za tohle to nejspíš vážně nestálo!“ Mávl rukou a ninjům začínalo všechno pomalu docházet.
„Tys to celou dobu plánoval? Tak to ti Zetsu pěkně nahrál!“
„Přemýšlím, proč se tak zachovala. Je přece bez závazků a… ale tohle tady nebudu řešit! Díky za pomoc, ale teďka zmizte!“ Když osaměl, přejel prstem po rtech a usmál se. „Myslím, že tentokrát jsem se zmýlil. Rozhodně to stálo za námahu!“ Začal se hlasitě smát.



(Nezahrávejte si s Konan, umí být pěkně nebezpečná!)

 

20. kapitola - Ani chvilka klidu by Leonyda Styron

„Co se stalo v tom údolí?“ vyzvídal Pein a přísně si Konan měřil.
„Uchiha využil toho, že jsem byla rozrušená a políbil mě!“ odsekla.
„A? Cos cítila?“
„No, rozhodně to s ženskýma umí,“ uchechtla se.
„Chceš, abych žárlil?“ podivil se velitel Akatsuki.
„Jestli se ti do toho chce, tak můžeš. Já jsem svobodná a můžu si dělat, co chci!“ prohlásila, vstala a opustila ložnici.

Deidara měl chuť dneska pořádně odpočívat a teď přemýšlel, jak to co nejsnadněji provést. V myšlenkách se viděl na nějakém klidném místě s ukořistěným jídlem, jak si užívá to nádherné ticho a nikdo ho přitom neruší. Plán to byl dobrý, už ho zbývalo jen uskutečnit. Zpočátku neměl problémy. Vzal z lednice trochu jídla a šel směrem k terase. Okamžitě si všiml, že z koupelny vytéká voda. Přitiskl ucho ke dveřím.
„Cos dělal?“ křičel Itachi, zevnitř bylo slyšet nějaké duté rány.
„Ta páčka se zasekla! Nemůžu to zastavit!“ bědoval Kisame a zápolil se sprchou.
„Tak vydrž, já ještě pro někoho skočím!“ Uchiha otevřel dveře, blonďáček od nich mezitím poodstoupil. Itachi se vyřítil ven, Deidara byl smeten silným proudem vody a zastavil se až u schodiště. Ukořistěné dobroty mu upadly na zem a Uchiha mu je nechtěně rozšlápl. „Ale ne!“ zaúpěl blonďáček, pro jistotu si ohmatal tělo, aby zjistil, jestli mu doopravdy nic není, a vydal se hledat jiné vhodné místo k relaxaci.

Kisame se ze všech sil snažil zastavit proudící vodu, na mechaniku však svým jutsu nezapůsobil. Už si začínal zoufat. Kde je ten Itachi tak dlouho? Uchiha mezitím narazil na Kakuzu a hned ho táhl za sebou k „místu činu“.
„Žádnej problém!“ prohlásil, vzal za páčku a trhl s ní. Zůstala mu vězet v ruce. Voda už sice neměla kudy téct, ale…

Deidara si našel prázdný pokoj, uvelebil se v křesle a cpal se jídlem. Užíval si to nádherné ticho, až do chvíle, než se sídlem prohnal Peinův výkřik: „Vy jste zdemolovali koupelnu?!“
„Hm,“ zabručel a zaškaredil se. A je po klidu.
Už neměl sílu vymýšlet další způsoby odpočinku, tak se jen bezcílně toulal po sídle.
„Co ti přelítlo přes nos, že se tváříš takhle?“ Z nejbližších dveří vyšel loutkář, v ruce držel lahvičky s divnou tekutinou.
„Je tu nuda. Chtěl jsem chvíli odpočívat a užít si ten klid, jenže to není možný.“
„To je fakt. Šéf momentálně tříská se vším, co mu přijde pod ruku. Tak mě napadlo… nechceš mi pomoct?“
„S čím?“ Blonďáčka to zaujalo.
„Vymýšlím novou směs, ale pořád se mi to nějak nedaří. Ve dvou to snad půjde líp.“
Deidara následoval Sasoriho do laboratoře. Všude byly rozestavěny kádinky, ampule a jiné nádoby. Podle loutkářových pokynů míchal ingredience a oba dychtivě čekali, jaký bude výsledek jejich bádání.
„Mám tam ještě trochu přilít?“
„Můžeš,“ souhlasil Sasori a blonďatý ninja se chopil další lahvičky. Kotlík, v němž se směs zahřívala, začal bublat.
„Ty, poslyš… mně se to nějak nelíbí,“ zatahal ho Deidara za límec.
„Co se ti nezdá?“
Kapalina začala nebezpečně bublat.
„Já mám totiž pocit, že to už brzy…“
„… bouchne!“ doplnil ho vyděšený loutkář, oba okamžitě vystartovali a vyběhli ven ze dveří.
Tlaková vlna otřásla sídlem. Ozvala se strašlivá rána, něčí zděšené výkřiky a Šéfovo nevěřícné: „Vy jste…?“
„Teda, to bylo o fous,“ uchechtl se Deidara a zvedal se ze země.
„Jak jsi věděl, že z toho bude výbuch?“
„Říkej tomu třeba intuice.“
Vrátili se do laboratoře. Směs se nacházela všude po stěně, na zemi zůstalo velké množství střepů. „Než to tu uklidím, můžeš dělat něco jiného.“ Vzdychl Sasori a začal dávat místnost do pořádku.

Blonďáček zůstal ve svém pokoji, ruce měl za hlavou a zíral na strop. Když se otevřely dveře, ani neodvrátil zrak od stěny. Loutkář složil na zem svůj náklad a odfrkl si. Zavřel za sebou a usadil se na zemi. „Napadlo mě, že můžeme lenošit spolu,“ ušklíbl se a začal míchat barvu. Blonďáček chvíli pošilhával po štětci, ale nakonec se nechal zlákat.
Malovali a ládovali se sušenkami. Sasori se omlouval, že se nestačil v kuchyni pořádně rozhlédnout, protože tam obcházel Kisame. Deidara se tomu upřímně zasmál. Nevyplodili nic úžasného, ale aspoň se dobře bavili. Blonďatý ninja se natáhl pro polštář a opřel si o něj hlavu.
„Víš, Deidaro… já jsem dneska tak unavený, že ani nemám chuť se hádat.“
Netrvalo dlouho a dva ninjové usnuli zaslouženým spánkem uprostřed nepořádku, který sami stvořili.



(Deidara a Sasori prostě jen odpočívají…)

 

21. kapitola - První společná mise by Leonyda Styron

Pein cítil, že nastal čas konečně oznámit členům Akatsuki, co je čeká. Sasori se snažil dělat překvapeného, přestože už o tom dávno věděl. „Vaším úkolem je donést vzácnou sošku, kterou bude hlídat skupina cvičených ninjů. Je dost dobře možné, že budou očekávat útok a přestrojí se za civilisty. Vaše kořist bude s největší pravděpodobností umístěna v něčí velké torně a pečlivě hlídána. Přinesete ji, zahladíte po sobě stopy a mise bude splněna. Dotazy?“
„Odkud pocházejí ti ninjové?“ ptala se Konan.
„Měli by patřit ke Skryté deštné.“
„A kolik jich přibližně bude?“
„Počet neznámý, Itachi. Proto vás tam taky vysílám všechny. Očekávám, že odvedete čistou práci a provedete to rychle.“ Odmlčel se a dodal: „Budete číhat v tomhle údolí.“ Ukázal jim prstem jeden z bodů na mapě. „Úkol vykonáte zítra, takže vám radím se na to pořádně vyspat.“ Pein zívnul a šel jim okamžitě příkladem. Ninjové se mezi sebou chvíli dohadovali a potom šili také spát.

Jakmile dorazili na místo, pečlivě se skryli. „Vypadá to tu až moc klidně,“ podivila se modrovláska.
„Jo. Ve vzduchu cítím nějakou zradu.“ Itachi se krčil za ní.
Kisame, Deidara a Zetsu taktizovali na opačné straně vytipovaného úkrytu. Sasori se ukryl v koruně stromu ve svém cestovním plášti a Hidan s Kakuzou měli dělat záložní jednotku. Plán byl připraven a promyšlen do puntíku, zbývalo už jen čekat.
„Přicházejí,“ sykla Konan po několika minutách. V dáli se opravdu vynořily něčí postavy, postupovaly dosti rychle, skoro jako by se obávaly přepadení.
„Deidaro?“
Blonďáček zaostřil svým dalekohledem. „Je to znak Skryté deštné. Naše chvíle nastala.“
„Tak to spusť!“ kývl Zetsu.
„Přesně jak říkal Pein. Přestrojili se do civilu,“ ušklíbla se modrovláska. Procesí opravdu nevypadalo jako banda ozbrojených ninjů.
„Kde to vázne?“ koulel Itachi očima. „Než to náš umělec uplácá, tak projdou okolo!“ Deidara jen něco zavrčel a dál se věnoval svému úkolu.

Blížilo se k nim několik desítek osob v lehkém oblečení, většina měla čelenky se znakem Vesnice ukryté v dešti. Uprostřed davu běžel chlapík, který nesl na zádech něco velkého a těžkého soudě podle toho, jak hrozně funěl. Pár dalších mužů nedovolovalo ostatním, aby se k nosiči příliš přiblížili.
Proti procesí vyběhlo několik roztomilých jílových zvířátek. „Umění je odpal!“ vřískl někdo a údolí se zaplnilo výbuchy. Několik mužů se okamžitě chopilo zbraní.
„Zetsu, teď ty!“ usmál se blonďáček a zelený ninja polapil několik osob svými rostlinkami. Zbylí Akatsuki se vyřítili z úkrytu a zaútočili hromadně. Sasori rozpoutal své loutkové divadlo, Itachi se oháněl zbraněmi a Konan se je oba snažila krýt. Před Hidanem a Kisamem se dali všichni cizinci na útěk.
Ninjové na sebe mohli být pyšní, během akce skutečně příkladně spolupracovali. Brzy bylo po všem. Uchiha ukořistil tornu, která skrývala onen poklad, a chystal se vyrazit zpátky k sídlu.
„Kryjte nás!“ křikl na své druhy Sasori a vytáhl zpod oblečení štětec a malou lahvičku s červenou barvou. Ninjové se rozchechtali, Uchiha obracel oči v sloup a Deidara se vrhl loutkáři na pomoc. Ten začal na stromy kreslit japonské znaky – písmena a čísla.
„Hádám správně, že to bude šifra, Mistře Sasori?“
„Přesně tak. Na, dodělej to.“
„Hlavně si pospěšte!“ zavolal na ně Hidan.
Akatsuki zanechali na místě zašifrovaný podpis a potutelně se usmívali, když opouštěli bojiště.

Všichni se opět sešli až v Šéfově pracovně. „Jak jste dopadli?“ vyptával se dychtivě.
„Všechno šlo podle plánu!“ Prohlásil pyšně Uchiha a položil mu na stůl tornu.
Vůdce chvíli zkoumal její obsah a pak se zeptal přiškrceným hlasem: „Co je tohle?“
Ninjové zpozorněli. Pein se zaškaredil a odhalil jim… putovní zlatý pohár. „Co jste mi to donesli?“ zeptal se znovu a v hlase jasně zaznělo zděšení.
„Ale... jak se to mohlo stát?“ koktal Kisame, kterému to nešlo na rozum.
„Asi jsme zmasakrovali obyčejné běžce,“ řekla Konan nejistě.
Nikomu nebylo do smíchu. Jenže… instrukce seděly do puntíku. Ninjové z Deštné, ozbrojená stráž, kořist ve velké torně. Co tedy bylo špatně?
Pein se neustále chytal za hlavu a nedokázal se uklidnit.
„Nějakou dobu teďka nebudeme moct vystrčit nos ze sídla!“ žaloval Itachi.
„Proč?“ nechápal Vůdce.
„Sasori s Deidarou tam totiž zanechali podpis!“
„Cože jste udělali? Řekl jsem přece, že máte zahladit stopy, ne je tam nechat!“ O velitele Akatsuki se pokoušely mdloby.
„Je to škoda,“ posmutněl Zetsu. „Zrovna když jsme tak krásně spolupracovali, tak se to nevyvedlo. Tomu vážně říkám pech!“
„Třeba bylo něco špatně s instrukcema,“ mínil Hidan.
„Ale vždyť jsem je procházel alespoň stokrát!“ namítl Pein a hned začal hledat ten proklatý kus papíru.
„Tak zabijeme informátora!“ oblízl se Zetsu.
„Tady jsou.“
„Dej mi to!“ Konan mu vytrhla papír z ruky a začala ho zkoumat. Po chvíli příšerně zbledla. „Ty, Peine…“ S očima vytřeštěnýma mu podávala popsané lejstro. „Podívej se pořádně na tenhle znak.“
„Nevidím tu nic špatného.“ Nechápal.
„Já jen, že to není… barva.“ Vůdce zabořil nos do papíru. Do barvy se přimíchalo i trochu docela obyčejné špíny. „No tak to sloupni!“ naléhala Konan. Neodvážil se jí odporovat, když ji viděl tak rozzuřenou. Teprve pak si uvědomil trhlinu v plánu. „Shinobi ze Skryté deštné prošli tím údolím… už před měsícem,“ řekl naprosto zdrceným hlasem. „Jsme opět na začátku.“
„Cože? Vy si z nás utahujete, Šéfe!“                                                        Beze slova jim předal list papíru. Zkoumali ho každý zvlášť, ale všichni došli ke stejnému odzbrojujícímu výsledku. Oni neudělali naprosto žádnou chybu, to jejich velký a neomylný Vůdce! Alespoň to je hřálo u srdce.
„No, jak se zdá, tak se musíme smířit se skutečností, že nás čeká další namáhavé hledání. Ale jelikož nás Deidara se Sasorim prozradili, tak dostáváte několikaměsíční zákaz plnění misí, dokud se situace neuklidní.“
Ninjové propukli ve vítězoslavný pokřik, vůbec nečekali takový obrat k lepšímu. Zatímco jásali, držel si Pein hlavu v dlaních a neustále si připomínal, že přeci měl už od začátku vědět, že každý začátek je těžký.

KONEC PŘÍBĚHU



(Vedli si dobře. Jaká škoda, že se ta mise nevyvedla :-D)

Poznámky na konec:

Tato povídka je dokončená. Můžete a nemusíte za její pokračování považovat povídku s názvem Život s Akatsuki. Pokud ano, děj pokračování se odehrává až po smrti Sasoriho, tedy až za několik let po skončení této povídky. :-)

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=294