Anděl by Leonyda Styron
Obsah:

Konan je těhotná, ale odmítá to komukoliv říct, přestože ví moc dobře, kdo je otcem, i když chlapi v organizaci tápou. A když už se přijde na to, že jejich modrovláska hodlá přivést na svět potomka, zachovají se jako správní Akatsuki - ani jeden se k mimču nechce hlásit. (nevyřčená otázka: Ne, nespárovala jsem Konan s Hidanem)

Povídka je věnována skvělé povídkářce Haruko Hime, jejíž povídkou jsem se inspirovala.

Není to parodie, pouze humor ;-)


Kategorie: Naruto
Postavy: Deidara, Hidan, Itachi Uchiha, Kakuzu, Kisame Hoshigaki, Konan, Pein, Sasori, Tobi, Zetsu
Žánr: Komedie / Parodie
Upozornění: Krev, Násilí, Vulgární výrazy
Ostatní: Žádné
Výzvy: Žádné
Série: Žádné
Kapitoly: 14 Dokončeno: Ano
Počet slov: 13081 Přečteno: 23839
Publikováno: 04.08.08 | Aktualizováno: 01.09.08
Poznámky k povídce:

Kapitoly k této povídce budou nejspíš přibývat pomaleji.

1. 1. kapitola - Konanino pošmourné odpoledne by Leonyda Styron

2. 2. kapitola - Hidanovy problémy by Leonyda Styron

3. 3. kapitola - Mlha přede mnou i za mnou by Leonyda Styron

4. 4. kapitola - Salátová bitka by Leonyda Styron

5. 5. kapitola - Potřebujeme tě by Leonyda Styron

6. 6. kapitola - Tloustneš, Konan! by Leonyda Styron

7. 7. kapitola - Kolébka by Leonyda Styron

8. 8. kapitola - Pochyby by Leonyda Styron

9. 9. kapitola - Naschvály by Leonyda Styron

10. 10. kapitola - Může to být tvoje, Peine by Leonyda Styron

11. 11. kapitola - Modrovláska prchá by Leonyda Styron

12. 12. kapitola - Být či nebýt otcem? by Leonyda Styron

13. 13. kapitola - Největší dar by Leonyda Styron

14. 14. kapitola - Tenshi by Leonyda Styron

1. kapitola - Konanino pošmourné odpoledne by Leonyda Styron

Žena s kratšími vlasy modré barvy smutně hleděla z okna rozlehlého sídla. Před několika dny zjistila něco, co ji hluboce znepokojovalo. Přitom by se z toho měla radovat, většina žen by to tak udělala. Ale ony neznaly její situaci, nebyly hledanou kriminálnicí. Těhotná… jak to jen mohla dopustit?
Opřela ruce o okenní parapet a zahleděla se do dálky, pak zavřela oči. Bude matkou, přivede na svět potomka. Ne, to je nemyslitelné! Zrovna teď, když se Akatsuki daří plány a Pein je šťastnější, než kdykoli předtím. A jí se má narodit dítě, jehož otcem je jeden člen z řad jejich zločinecké organizace. To dítě by čekala vskutku podivná budoucnost. Vzdychla, udělala pohyb rukou a její tělo se rozložilo na drobné papírky, které se rozletěly do dálky.

Hidan si otvíral dveře a nezapomněl přitom láskyplně pohladit svou nepostradatelnou kosu.
„Jak to šlo?“ vyzvídal Kisame.
„Pohodová prácička, žádný větší trable.“ Bělovlasý si hrdě poklepal na hruď.
„A kde máš Kakuzu?“ uchechtl se žralok.
„Nejspíš ještě prohledává toho chlapa. Už mě tam nebavilo čekat, jemu to vždycky hrozně trvá.“ A ještě chvíli bych tam s ním zůstal a musel bych ho něčím umlátit.
Cestou ke své ložnici se nesmrtelný ninja na chvilku zastavil v kuchyni. „Konan dneska nevaří?“
Sasori překvapeně vzhlédl. „Ona? Vařit? Kde to žiješ, člověče? Někam zmizela, víc nevím.“
„Dobře, jen jsem se zeptal,“ pokrčil rameny Hidan a vytratil se.
Loutkář udělal jeden ze svých kyselých obličejů, které používal poslední dobou až moc často. Cítil ve vzduchu problémy, protože už hodně dlouho se žádný nevyskytl. Ale kdyby to řekl té bandě zabedněnců, nic by nevyřešil, neposlouchali by ho.

Konan se vrátila až k večeru. Beze slova si sedla ke stolu a nechala se obsloužit. Rozhodla se, že své těhotenství před ostatními utají. Bude to stát spoustu sebezapření a úsilí, ale ona je přece silná, zvládne to, vytrvá.
Pein si vzal slovo a mával ve vzduchu napůl vypitou hlavní saké. „Báječné! Skvělé! Akatsuki se daří a nic, vážně naprosto nic, nás nemůže ohrozit!“ vykřikoval nadšeně. Modrovláska sklopila zrak. Kéž bys měl pravdu, Peine…
Akatsuki zdvořile zatleskali, aby se neřeklo, že zas neprojevují žádné nadšení. Vůdce se zrzavou kšticí pohlédl na jedinou ženu v organizaci ninjů zabijáků. „No nezasloužím si za tu snahu nějakou odměnu, Konan?“
Nasadila úsměv, vykročila k němu a něžně ho políbila.
„Hele, Šéfe, a od nás pusu nechceš?“ rozřehtal se Hidan.
„Cheche!“ ozvalo se odněkud a pak už ninjové zaslechli jen hlasité plesk a Zetsův hlas: „Tomu se nesměj, Tobi! To není vtipný!“
Itachi Uchiha schovával tvář za Kisameho záda, žralok předstíral, že stále ještě žvýká. Kakuzu se nevyjadřoval, Sasori něco šeptal Deidarovi do ucha.
„Vážně nechceš, Šéfíku?“ Hidan kul železo, dokud nezačalo doutnat.
„Ven, pitomci! Hned!“ zařval Pein. Ninjové se postupně trousili z jídelny a přitom se pošklebovali.

Trvalo nějakou dobu, než se vůdce Akatsuki uklidnil natolik, aby mohl opět rozumně uvažovat. Vstoupil do své a Konaniny ložnice. Usedl na postel a přejel modrovlásce prstem po zádech. „Konan, ty už spíš?“ Nedostal odpověď. Když spala, vypadala… překrásně. Vzdychl a lehl si vedle ní. Dnes to byl vskutku vyčerpávající den.


(Konan zjistila, že je těhotná. Jenže stejně tak dobře ví, že to musí před tou svou bandou chlapů utajit.)

2. kapitola - Hidanovy problémy by Leonyda Styron

Konan ráno vstala s ještě mizernější náladou než předešlý den. Přečetla si noviny, které před chvílí donesl Kisame. Zprávy byly dobré, ale ona se z nich nedokázala radovat. Musela stále přemýšlet o budoucnosti.
„Jsi nějak skleslá,“ ozvalo se za ní.
„Špatně jsem spala, Peine. Ale když se podíváš do novin, zjistíš, že se vůbec nic neděje.“
„Dobře. Byl bych vážně nerad, kdyby se teď všechny plány zhroutily.“

Modrovláska rychlými kroky opouštěla chodbu. Cestou ji málem srazil Tobi, který opět pobýval v sídle po dobu neurčitou a zrovna se někam hnal. Se Zetsuem se poslední dobou nedalo vůbec mluvit, jeho schizofrenie se dost zhoršovala. Utrhoval se na ni každých pět minut, na což neměla ani trochu náladu. A pak tu byla další věc, kterou Konan nesnášela ze všeho nejvíc.
„Už zase!“ Právě se jí podařilo rozšlápnout dalšího jílového hlodavce. „Ale už tě mám vážně plný zuby, Deidaro!“ Namířila si to přímo do blonďáčkova pokoje.
„Nejsi nějaká nazlobená?“ Oprašoval si svůj klobouk s třásněmi.
„Už jsem zase šlápla na tvůj výtvor. Před týdnem brouček, dneska myš, běhá ti to všude, a kdyby ti to někde bouchlo… Pein by tě vlastnoručně přerazil, to snad víš!“
Deidara se uchechtl. „Ale Konan, ty z toho děláš hroznou vědu. Vždyť je to umění.“
„Až celý sídlo bouchne a zase se budeme muset někam stěhovat, tak ti předvedu takový umění, až ti budou trenky malý!“
„Ó! Ty ses nějak rozjela.“ Deidarovu tvář úsměv neopouštěl. „Ale budeš mě muset omluvit, mám domluvený trénink se Sasorim.“ Zamával jí a proklouzl kolem překvapené modrovlásky.
„On mě naprosto ignoroval.“ Pochopila a sevřela ruku v pěst.

Už se blížil večer, když se dveře Hidanova a Kakuzova pokoje otevřely a z nich vyšel bělovlasý ninja v přiléhavé košili a tmavých kalhotách.
„Hm, tady jde někdo na vycházku, co?“
„Občas mám i jiný choutky než jenom ty zabijácký,“ ušklíbl se. „Nechceš jít se mnou, Sasori?“
Loutkář udělal omluvné gesto. „Snad radši ne. Nebo už si nepamatuješ, co se stalo minule?“
Ninju to rozesmálo. „Myslíš, jak tě ty dvě náruživý holky chtěly zatáhnout do toho tmavýho kouta a tys jim nechtěl říkat, že jsi loutka? Jo, to si pamatuju dobře.“
Sasori po něm střelil ošklivým pohledem. „Nemusels to říkat tak nahlas. Teďka už to budou vědět všichni.“
Hidan se otočil a uviděl Tobiho. „Tenhle to nevykecá.“ Loutkář to uznal. „Pojď se mnou, bude aspoň sranda.“
„Asi nemá smysl opakovat tobě, Kakuzovi, Kisamemu a Deidarovi, že se štítím společnosti a jsem radši sám.“
„Nejspíš nemá, protože stále věříme, že jednoho dne změníš názor.“ Hidan se ještě naposledy zkusil upravit a vykročil ke dveřím. „Mějte se tu, mládeži!“ křikl a vyklouzl ven.

Konan roznášela ninjům plné talíře. „Kde je Hidan?“ ptala se zvědavě. „Tedy ne, že bych nebyla ráda, že konečně bude jedna večeře bez jeho přihlouplých poznámek…“ „V tom případě ho klidně zastoupím!“ zašklebil se Kakuzu.
Konan si povzdychla. „To není třeba… kde teda je?“
„Šel honit ženský,“ poznamenal Itachi.
„Nejsi daleko od pravdy.“ Sasori malinko ztišil hlas.
„Nejsi daleko… jak jsi to myslel? Že Hidan letí na chlapy?“ zpozorněl Uchiha.
„Kdes vzal takovou pitomost?“ zděsil se maskovaný ninja.
„Ta jeho věta k tomu vybízí,“ zabručel černovlasý.
Zetsuovy žluté panenky vše pozorovaly bez špetky zájmu. Kanibal si hleděl svého talíře a nic ho nemohlo vzrušit.
„Chtěl jsem říct, že nejde za ženskýma, aby je honil!“ okřikl je nazlobený Sasori. „Byl to pokus o vtip, akorát že to nemá cenu, protože jste nechápaví.“
„To bylo jasný od začátku, že je nebude někde nahánět, ale bude…,“ začal Kakuzu.
„Ticho!“ Zarazila ho Konan a ukázala na Tobiho, který měl uši našpicované a číhal. „Neříkejte tyhle věci před ním, nebo bude mít zase svoje hloupý otázky. Přece víte, jak ho podobný nesmysly hrozně zajímají.“

Ninjové se okamžitě ztišili a ukáznili. Sáhodlouhé debaty s Tobim nesnášel ani jeden z nich. „Tak hlavně, že se Hidan dobře baví,“ uzavřela ožehavé téma modrovláska z Akatsuki.
Nějakou dobu bylo naprosté ticho, než se ozval stydlivý hlásek z míst, odkud to nikdo nečekal. „Tobi slyšel, že Sasoriho táhly dvě holky do tmavýho kouta!“ vypískl a jeho jediné viditelné oko svítilo a objevovaly se v něm jiskřičky.
Okamžitě mu všichni začali věnovat pozornost, dokonce i Zetsuovi vypadla lžíce z ruky.
Deidara poplácal loutkáře po zádech. „Teda, vy se nezdáte, Mistře Sasori!“
Červenovlasý mladý muž, teď už z větší části loutka, seděl na židli, trucoval a všechny přejížděl přezíravým pohledem. Věděl, že teď už se nevyhne dotěrným zvídavým otázkám. Tos nějak nedomyslel, Hidane, když jsi tvrdil, že Tobi nepobírá, o čem se bavíme. Je totiž čím dál vychytralejší. Ale tvé nynější problémy nejsou nic ve srovnání s těmi, jaké budeš mít, až se vrátíš… V duchu se ovšem musel podivit tomu, jak rychle se odvrátila pozornost od zmizelého nesmrtelného ninji a přenesla se na něj a jeho… potíže s ženami. Požádal modrovlásku, aby mu donesla láhev saké. Noc bude dlouhá…

 



(Hidan v civilu. Krásnej obrázek a ještě pěknější ninja ;-))

3. kapitola - Mlha přede mnou i za mnou by Leonyda Styron

Hidan otvíral dveře od sídla co možná nejopatrněji. Bylo už něco málo po půlnoci. Plížil se chodbou jako duch a doufal, že trefí do těch správných dveří. Vzal za kliku, ohmatal postel, ke které měl nejblíže a s uspokojením konstatoval, že je to ta jeho. Které jiné lůžko v sídle je pokryté hřeby? Jedině Hidanova fakírská postel.

Ráno se všichni Akatsuki sešli u snídaně. Bělovlasý ninja neměl tušení, že se mu včera ostatní smáli, až jim z očí tekly slzy. Tentokrát zapomněl na své zásady a nerozčiloval Konan. Hleděl si talíře plného jídla, dokonce ani jednou nemlaskl. Byl nesvůj, protože všichni na něj… tak divně zírali. A kdyby se pořádně rozhlédl, zjistil by, že v místnosti nesedí Tobi.
Ještě chvíli předstíral naprosto klidného, vyrovnaného jedince, než se konečně dopálil. „Sakra! To na mě musíte takhle divně čumět? Co jsem proved?“ nechápal.
„Kolik jsi jich včera sbalil?“ ozvala se modrovláska a zbylí ninjové se jako na povel rozchechtali.
Sasori ho pokradmu pozoroval a snažil se předstírat, že tu vůbec není. Pein s nimi tentokrát nesnídal a zasvěcení věděli, že se stará o to, aby Tobi nepokazil všechnu srandu.
Deidara se zvedl a začal sklízet ze stolu. Musel skrýt obličej za hromadou talířů, aby si ostatní nevšimli, že se šklebí. Zetsu se zvedl s připomínkou, že takové šaškárny se nezúčastní a odešel.

Hidan se musel znovu přeptat Konan, co vlastně chtěla vědět, a pak promýšlel odpověď. Chování jeho druhů bylo nanejvýš podivné.
„Tak tři,“ prohlásil nakonec.
„Najednou nebo zvlášť?“ zajímal se Kakuzu.
„No to víš… takový pěkný krasavice…“ Hidan si podepřel rukama hlavu.
„Snažíš se mlžit, vidím to!“ zajásal Itachi.
Nesmrtelný se na něj ošklivě podíval. Zatraceně! Ten jeho Sharingan je fakticky nebezpečná věc. Hned na mně poznal, že kecám, posteskl si.
„Fajn… odhalili jste mě… včera jsem neměl štěstí, stačí?“
„A cos teda dělal?“ Kisame v sobě dusil smích.
„Flákal jsem se a s děvčaty prohodil pár slov, když už to chceš vědět.“
Uchiha se tvářil pyšně, zase se mu podařilo ostatní překvapit.
„A kvůli tomu takový tajnosti? To ste se přece mohli zeptat rovnou!“
„Spíš jsme naštvaný, žes neřek, že se chystáš jít ven,“ ozval se Deidara.
„Určitě by se našli tací, co by šli taky,“ dodal Itachi.
„Nabízel jsem to Sasorimu. Předpokládám, že to on mě prásknul.“
„Domysleli jsme si většinu… ještě nejsme tak blbý!“ nechal se slyšet Uchiha.
„Ale pak došlo k překvapivému odhalení,“ zakřenil se Deidara.
„Deidaro, já tě varuju…!“ Loutkář výhružně zvedl ruku. „Řeknu mu to sám, jasný?“
„To jsem fakt zvědav, co se tu semlelo,“ zachechtal se Hidan. „No tak se pochlub.“ Poplácal loutkáře po rameni.
Sasori nasadil kyselý výraz. „Tobi… moc… mluvil.“
„Prásknul na něj, jak to bylo v tom „tmavým koutě“,“ upřesnil Deidara.
Bělovlasý se rozesmál. „Si to moc bereš. Dyť tě akorát málem zná…“
„To by ani nebylo možný. Vzhledem k tomu, že jsem… však vy víte.“
„A to se nemůžeš předělat zas na normálního chlapa?“ vyptával se nesmrtelný ninja.
„Počkám si, až zas zapojíš mozek, Hidane. Ne… teď už se to vrátit zpátky nedá.“
„Tak už ho nechte. Vidíte, že o tom nerad mluví,“ zastal se loutkáře žralok.
„Jsem chtěl říct, že těmahle věcma se nerad chlubím a že se vám taky může stát, že už s váma příště nikam nejdu.“
„To by byla škoda,“ prohlásil Hidan.

Konan potkala Hidana na chodbě. Z jídelny odešla už před nějakou dobou. Hleděla na něj malinko vyčítavě.
„Copak je to za výraz? Občas mám prostě i jiný choutky.“ Zašklebil se na ni. Pak ji sjel pohledem mlsné šelmy a uchechtl se. „Ale… co bys o tom mohla vědět, když věčně držíš celibát?“
Modrovláska zrudla zlostí. Ruka jí zabloudila k břichu. „Když si to myslíš…,“ řekla a propalovala ho pohledem. Celibát… kdyby to bylo tak, jak říkáš, nebyla bych teď těhotná a neměla takovéhle problémy. Nic nevíš, ani jeden z vás… on vám brzy zmrzne ten úsměv na rtech. Spustila ruku podél těla a otočila se k bělovlasému. „Hlavně, že sis užil,“ opáčila chladně a nechala ho stát na chodbě.



(Jo, způsobit rozruch, to Tobi umí :-D)

4. kapitola - Salátová bitka by Leonyda Styron

Deidara pozorně sledoval Zetsuovy netypické stavy. Poslední dobou toho moc nenamluvil, stranil se všech. „Nezdá se ti, že má Zetsu nějaký těžký období?“ „Nejspíš se jen nudí,“ mínil Sasori.                                                                  „Já nevím… tyhle výkyvy nálad u něj vidím poprvé.“                                       „A chceš se v tom vrtat, že?“ Loutkář nakrabatil čelo.                                  „Pro přátele všechno.“ Blonďáček se zatvářil jako andílek.                                „Jen se nedělej! Ty máš v plánu něco provést. To nezakryješ, vidím ti to na očích!“ poučil ho Sasori.                                                                       „Prostě ho hodlám dostat z tý jeho depky.“
„To si troufáš. Naštveš ho, on tě sežere a já budu muset čekat, až mi hodí na krk někoho novýho. Jen doufám, že bude méně hlučný,“ pronesl škodolibě.
Deidara věděl, že to bylo míněno žertem, od doby, kdy byl Sasori jako kus ledu, uplynula už hodně dlouhá doba.
„Dostat Zetsua z tý depky bude fakt umění,“ pronesl blonďáček zamyšleně.
„Deidaro… že nechceš, abych tě zas musel poučovat o tom, co je to umění?“ zavrčel loutkář.
„No… minule jsi mě málem přiškrtil ocasem škorpióna, takže… ne, nechci, dík,“ usmál se ninja. „Ale vážně… tebe neláká zjistit, co s ním je?“
„Ne!“ odpověděl jeho parťák rozhodně.                                                                                                    „Ani trochu?“
„Ne!“
„Vážně… vůbec?“
Sasori uhnul pohledem do strany. „Um… ne.“
„Já to věděl!“ zajásal blonďák.

O pár desítek minut později už oba vymýšleli válečnou strategii. „Vzdej to, Deidaro! Tohle nemůže v žádným případě vyjít!“ nesouhlasil Sasori.
„Ale jo, pokud zapojíme i ostatní. Kisame do toho půjde určitě, Tobi taky.“
„Tak rovnou započítej i Hidana, ten si nenechá ujít příležitost, aby se nepokusil Zetsua vytočit. Jak mu furt říká… zelenino.“
„Budem do toho tahat Itachiho?“
„Nechal bych to na něm, když dovolíš.“

Oslovení členové Akatsuki byli nápadem přímo nadšeni. „To bude prča,“ zachechtal se Kakuzu.
„Ne, že to zkazíš, troubo,“ odvětil Hidan s úsměvem. Kisame se zubil od ucha k uchu a Tobi celou skupinku zbožně pozoroval.

Itachi našel svého kamaráda, jak sedí uprostřed pokoje, pekelně soustředěný. „Formuješ chakru?“ optal se zvědavě. Žralok mu okamžitě prozradil onen umělecký plán. „Je zbytečný ti říkat, že si koleduješ o malér. Budu se schovávat v křoví a zastavím vás, pokud to přeženete, jasný?“
Kisame nadšeně kývl.

Zetsu vyšel ze sídla a vydal se k místu, kam mnoho lidí nechodilo. Skoro sem nesvítilo slunce, navíc teď bylo stejně nebe zamračené, dokonale vystihovalo náladu zeleného bojovníka. O něco zakopl. Zastavil se, aby si tu věc prohlédl pozorněji. Není to jedno z Kakuzových srdcí?
„Hej, Zetsu! Neviděl jsi někde jedno moje…“ Maskovaný ninja už tu nevábně vonící věc úpěnlivě hledal.
„Tady se válí!“ houkl kanibal.
„A moh bys mi ho podat?“
Zetsu se neochotně sehnul a v té chvíli srdce poskočilo o kousek dál. Zděšeně zamrkal, nejspíš ho jen šálí zrak. Když se to stalo podruhé, už začal větřit.
„Tobě se povedlo to srdce oživit?“ zeptal se hloupě.
„Co to meleš?“ opáčil Kakuzu.
Zetsu mávl rukou a pokusil se tu věc „chytit“ svými úponky.

Loutkář ležel za nedalekým křovím, potutelně se usmíval a přitom tahal za nitky. „Jde ti to skvěle,“ uchechtl se Deidara a pokoušel se dusit smích.

Zetsu už měl Kakuzovo srdce téměř na dosah, když se za ním ozvalo hlasité: „Bacha! Žraloci útočí!“ A rozesmátý Kisame ho povalil a rychle uskočil stranou, aby ho v příští chvíli osvěžil sprškou ledové vody.

„Už to začalo!“ Deidara se začal zvedat a formoval z jílu oblíbenou figurku. „Za chvíli tu bude horká půda.“
Sasori uvolnil ležící srdce ze své moci. „Slíbil jsem, že na toho ptáka už víckrát nesednu!“ zaprotestoval.
„Sliby jsou od toho, aby se porušovaly!“ opáčil blonďatý ninja, chytl loutkáře za ruku a vytáhl ho na svého jílového ptáčka. „Navíc… teď nemáš na výběr.“ Vznesli se do vzduchu, ale ne moc vysoko.

Konan pozorovala rozdováděné ninji z terasy. O plánovaném zpestření dne jí řekl Tobi. Teď jen sledovala tu bandu chlapů a vrtěla hlavou. „Zas to přeženou a stane se neštěstí.“

Kakuzu netrpělivě přešlapoval na místě. „To seš tak neschopnej, že si pro to budu muset dojít sám?“
Kisame na Zetsua chrlil vodu hned z té, hned z oné stany a do dění už se zapojil i Hidan, který dělal se svou kosou nebezpečné výpady. Ninja obalený masožravou rostlinou už toho měl dost. Přestal uhýbat a zaútočil. Boj nabíral na obrátkách.
„Hej! Koukám, že Zetsu nám zatajil skutečnou rychlost!“ šklebil se bělovlasý.
Žralok už se párkrát spletl a místo dosti pohyblivého Zetsua zlil v křoví se krčícího Uchihu. Kanibal zuřil, až se všichni divili, že mu ještě z uší nesrší pára.
„Zetsu-san!“ K zelenému ninjovi se hnal človíček s kbelíkem v ruce, ale zamotaly se mu nohy, hnědý předmět vyletěl z ruky a přistál Zetsuovi na jedné polovině jeho masožravky. Vypadal teď jako nepovedený věšák. Ninjové přestali útočit a chechtali se jako pominutí. Blonďáček ve vzduchu nad nimi se nechal unést, ztratil rovnováhu a dopadl přímo před rozzuřeného Zetsua. Ten koulel žlutýma očima a rozmýšlel si, co řekne.
„Tvoje práce, že?“
Deidara polkl a přestal se smát.
„Tak mi laskavě vysvětli, co to mělo znamenat!“ funěl Zetsu.
„Jsme jenom chtěli, abys byl trochu aktivní a taky… dostat tě z tý tvý deprese.“
Začal mluvit pro sebe. „Byl jsem nadbytečný. Nikdo si mě nevšímal. Na všech akcích jste se obešli beze mě,“ postěžoval si.
„Těch akcí zrovna moc nebylo,“ zabručel Itachi v úkrytu.
Zetsu se přestal litovat, shodil kbelík ze své masožravky a otřepal se. „Pitomečku!“ Dal Deidarovi pohlavek a ušklíbl se. Ninjové se na sebe usmívali, teď už byla krize zažehnána.

Konan na ně počkala u vchodových dveří. „Co jste dělali venku?“
„Ale... tak trochu jsme si hráli,“ mávl rukou Hidan.
„A co máte v plánu teď?“ Pozdě si uvědomila, že na tohle se vůbec neměla ptát.
„Teď… teď budem honit prostořeké ženské!“ Zetsu se ošklivě zachechtal, vycenil zuby a kráčel k ní. Zděšeně couvala, dokud nenarazila do stěny. „Zetsu, ne!“ Cítila, jak ji začíná bolet břicho, dostávala křeče. Instinktivně si ho stiskla rukou a zadržela sten, který se jí dral z úst. Ninja ji strašil dál, už byl téměř u ní, ale ona skoro nevnímala, že na ni poulí oči. „Ne… prosím…“ Dál se krčila u stěny.

„Co se to tady děje?“ zařval Pein, který právě vyšel z pracovny.
„Nic, Šéfe! Jen jsme trochu žertovali,“ přiznal Zetsu a mužská část Akatsuki se rychlými kroky vytratila.

Konan se namáhavě zvedla. Ulevilo se jí, ale zároveň dostala strach. Všechno to mohlo prasknout! Stačilo ještě pár minut… a mohlo být celé její snažení v nenávratnu. Přišli by na to!



(Deidara a Sasori zas ostatním zpestřili nudné odpoledne)

5. kapitola - Potřebujeme tě by Leonyda Styron

„Konan? Co už zase děláš v koupelně?“ Něco vysokého, blonďatého a nesmírně drzého se dožadovalo očisty. Modrovláska zděšeně zamrkala. Hlavně ať ho nenapadne otvírat dveře!
„Slyšíš mě? Někteří z nás se zrovna vrátili z mise a trochu vody by jim přišlo vhod, protože jsou umazaní, zpocení…“
Mladá žena zvedla hlavu od umyvadla a otřela si ústa. „Dobře, ušetři mě detailů, Deidaro!“ Co teď? Musí to tu rychle uklidit.
Jakmile byla hotová, opatrně otevřela dveře a pak celá zrudla v obličeji. „Vždyť jsi tu sám!“
„Jen drobnej matoucí manévr, neznáš?“ uchechtl se. „Proč vůbec trávíš v koupelně takovou dobu? Hezčí už stejně nebudeš.“¨
Provokatér! Na chvíli zatoužila vrazit mu facku, ale pak si uvědomila, že z jeho potu se jí opět zvedá žaludek. „Zalez!“ vykřikla, natlačila ho do koupelny a rychle utíkala pryč.

Kisame s Itachim seděli v obývacím pokoji a hráli nějakou hru. Žralok držel ruce za zády a vyčkával. Uchiha předstíral, že čte knihu, ale kdyby Kisame nakoukl za obal, uviděl by jeho rudé panenky.
„Přemýšlíš nějak dlouho, nezdá se ti? Dáš se poddat?“ V žralokových očích zajiskřilo.
Itachi se ani nenamáhal zvednout oči od knihy. „Máš tam jednu z těch Tobiho smradlavých kuliček.“
„Ne! Jak jsi to poznal?“ Kisame se zlobil. „Ha! Že ty podvádíš?“
„Co tě nemá!“ ohradil se, odložil knihu a zadíval se mu zpříma do očí. „Prostě jsem jen mazanější než ty, o tom to celé je.“ Vlastně řekl pravdu. „A proč si tuhle přihlouplou hru nezahraješ s Tobim?“
„S ním už nehraju,“ mávl rukou Kisame. „Pokaždé mě porazí!“ Udělal kyselý obličej. „Měl jsem tak trochu podezření, žes ho naučil podvádět.“
Itachi zamrkal. Vida, náš Tobi je zřejmě chytřejší, než jsme si mysleli. „No, tak to zkus s Hidanem.“ navrhl.
„Itachi… ty mi chceš jít předčasně na pohřeb?“ prohlásil žralok ponuře.
„Proč bych to dělal?“ nechápal Uchiha.
„Navrhuješ mi, abych si zahrál s Hidanem. Když jsem to zkoušel posledně, prohrál a vzal na mě tu svou kosu.“
„No a co Zetsu?“ vymýšlel černovlasý ninja další řešení. Pak se ale zarazil. „Kdepak, to by dopadlo tak, že by se ty jeho dvě půlky nedokázaly dohodnout.“ Úkosem pohlédl na svého rybího přítele. „Nuda je zlá věc, co, Kisame?“ Jeho týmový partner přikývl. „Tak jdem trénovat!“ ušklíbl se Itachi a zvedl se z křesla.

Pein poněkud zmateně zíral na Hidana s Kakuzou, kteří u zadní strany sídla hloubili velkou díru. „Co to vás dva zase bere?“ divil se.
„Zetsu si sem něco schoval a dělá hrozně tajemnýho.“
„Kdo ví, třeba je to jeho minulej lup,“ chechtal se Kakuzu.
„A domysleli jste, co se stane, až na to přijde?“ zvýšil hlas vůdce Akatsuki. Na odpověď nemusel dlouho čekat. Zetsu se jim záhy vynořil za zády.
„Dělají si z nás srandu?“ naříkala bílá půlka.
„Alespoň je konečně pokoj,“ dodala spokojeně černá.
„Pitomci. Zas už jste probudili schizofrenika!“ neodpustil si Pein. „Cos tam schovával?“ zeptal se kanibala.
Zetsu se nervózně ošil. „Jednu vzácnou kytku. Prej přináší štěstí. Ale ti dva rozřízli semínka,“ odfrkl si.
„To chtěla bílá půlka!“ žalovala černá.
„Ale druhá taky pomáhala!“ nedala se bílá.
„Protože byla donucena…“
Pein se zamračil. „Tak to vám tedy mockrát děkuju, pánové. Zase jste nás odsoudili k nejmíň stoleté smůle! Zetsu, řekni Konan, že vyrážíme.“

Další mise. Tentokrát se jí zúčastnili pouze Velký šéf, rozrušená modrovláska a masožravý ninja. Čím nenápadnější budou, tím lépe pro ně.
Zastavili se u jednoho nevelkého otvoru jedné z budov. „Je to na tobě, Konan. Dostaneš se dovnitř a vyslechneš důležité informace.“ Pein očekával, že použije své papírové jutsu. Mladá žena věděla, že ani není jiný způsob, jak ten náročný úkol provést. Ale… „Já nesmím, Peine,“ zašeptala. Neudělá to! Přece nezabije své dítě!
„Nesmíš? Co tím chceš říct?“ ozval se podrážděný Zetsu. „Nikdo jiný z nás se tam nedostane. Potřebujem tvou pomoc.“
Modrovlásce začaly stékat z očí slzy. Právě, když je jejích schopností nejvíce zapotřebí, vykašle se na ně a odmítá spolupráci. Ale nezvládla by to udělat. Zvlášť ne teď, když to stvořeníčko uvnitř ní… kope.
„Konan! Ty se motáš!“ Pein ji chytil, než dopadla na zem. „Co se to s ní sakra děje?“
„Nemám zdání, Šéfe,“ dušoval se Zetsu.
„Vraťte se do sídla. Zkusím se tam dostat jinudy.“
„Rozkaz!“ Ninja obalený masožravou rostlinou podepřel modrovlasou ženu a začal hledat únikovou cestu.

Konan se probrala ve své ložnici. Seděl u ní Kisame, držel hlídku. „Zetsu říkal, že jsi omdlela,“ prohlásil.
„Ano. Zlobí se Pein?“
„To nikdo neví. Ještě se nevrátil.“
Když vůdce Akatsuki konečně dorazil, kapala z něj voda a byl celý zamazaný od bláta. Prásknul dveřmi, chvíli vrčel na Hidana a Kakuzu a potom se obrátil k Zetsuovi. „Hned zejtra zasadíš novou kytku. Je to jasný?“

 



(Konanino Origami jutsu)

6. kapitola - Tloustneš, Konan! by Leonyda Styron

„Kde se toulá Zetsu?“ zajímalo Itachiho.
„Věř tomu nebo ne, ale vydal se shánět tu šťastnou kytku,“ vysvětlil mu Hidan.
„Oprava,“ uchechtl se Kakuzu. „Je to kytka pro štěstí.“
„Hm, jestli Šéf začal být pověrčivej, tak je to zlý,“ přemýšlel Sasori.
„No, aspoň nás může těšit to, že Konan už se dostala z té divné nevolnosti.“
„Tak tolik jsem po tom jejím ječáku zas netoužil,“ zaškaredil se Hidan.

Modrovláska cítila, že s ní není úplně všechno v pořádku. Co obnáší těhotenství, o tom neměla zdání. Navíc teď musela být hrozně moc opatrná, protože se jí zdálo, že ji Akatsuki začali hlídat.

Tvářila se provinile, když ji našli sedět v noci v kuchyni. Svítila si plynovou lampičkou a cpala se jídlem.
„Z týhle kombinace ti bude tak akorát špatně,“ prohlásil Sasori, když uviděl misku s rýží a skleničku nakládaných okurek.
„Nedělej si starosti,“ hlesla.
Chytil ji za ruku a zasyčel: „Tak co se děje? Vyklop to, Konan! A nechtěj, abych si musel hrát na doktora.“
Vytrhla se loutkáři a uhnula pohledem. „Nic mi není. Jen žaludeční potíže.“
„Přestaň lhát! Takhle tajnůstkářsky ses nikdy nechovala!“
Konan se mu zadívala do očí, vycítil z nich hněv. „Nejspíš je to proto, že toho o mně ještě spoustu nevíš!“
Zvedla se a odešla. Sasori byl zmatený z toho, co řekla. Chystá se je snad zradit?

Mužské osazenstvo Akatsuki, tedy kromě Peina, který se obvykle dozvídal vše až jako poslední, ačkoliv byl Vůdce a na nové informace měl mít výhradní právo, zahájilo válečnou pravdu.
„Ve vzduchu je cítit zrada!“ začal Zetsu.
„Jsem to říkal hned, že sem nemáme přibírat ženský! Žena v organizaci zločineckých ninjů, to je ta největší možná pohroma.“
„A kolik takových organizací vůbec znáš, Kakuzu?“ Itachi cítil, že by se v téhle věci měl modrovlásky zastat.
„No, abych pravdu řek… vlastně akorát tu naši,“ přiznal po chvíli.
„Prostě… je tu problém a budeme ho řešit,“ uzavřel debatu Hidan. Následně začala na Konaninu hlavu padat nejrůznější obvinění.
„Tráví hrozně času v koupelně! To dřív nebejvalo,“ neodpustil si Deidara.
„Je hrozně klidná a při jídle už vůbec nenadává. A to jsme se teda poslední dobou nechovali zrovna vzorně,“ přidal se Hidan.
„Pořád teď chodí někam ven a vrací se k večeru,“ oznámil Zetsu.
„Navíc si teď dává takové kombinace jídel, že nad tím zůstává rozum stát. A taky… začala číst.“ Sasori se zatvářil tajemně.
„Zrada!“ vykřikl bělovlasý. „Do knihovny přece ještě nikdy nevkročila!“
„A co to teda všechno znamená?“ zeptal se Deidara.
„To je právě ten problém… nikdo neví,“ povzdychl si Sasori.

Modrovlasá žena cítila, že je tohle všechno nad její síly. Odhadem mohla být tak v šestém měsíci těhotenství. V přestrojení chodila ven, na místa, kde mohla v klidu rozjímat. Začala blíže zkoumat své neobvyklé nálady a hledat spojitosti. Poslední dobou jí nebylo moc dobře, polehávala skoro pořád v posteli. Mohl to být strach z toho, že Sasori splní svou pohrůžku? Bylo stále těžší tohle malé tajemství před ostatními tajit. Jak by tu zprávu přijali? Co by udělali? Přestože jim nehodlala nic říkat, dobře věděla, že jednoho dne na to přijdou. Pohlédla na své tělo, které teď už vůbec nepoznávala. Břicho se jí zakulatilo a dost zvětšilo. Půjde-li to takhle dál, za chvíli se nevejde do dveří. Obvykle ji uprostřed noci přepadl pocit strašného hladu, kterému se nedokázala bránit. Odstěhovala se ze společné ložnice a ve svém novém pokoji se na noc zamykala. A začala se těšit… na to malé, co se už za pár měsíců narodí.

Konan sestoupila po schodech dolů, v sídle bylo nezvyklé ticho. Že by měli všichni mise? Postřehla v chodbě za sebou kradmý pohyb. Ne, jen se jí něco zdálo. Zpomalila a schválně opatrně našlapovala. Náhle se prudce otočila a pohlédla do tváře zaskočeného žraloka. „Chceš něco, Kisame?“
„Ani ne,“ zněla odpověď.
„Tak se za mnou přestaň plížit jako duch!“

Pein byl rád, že situace v sídle i mimo něj už se uklidnila. Pak byl ale donucen sundat si z očí růžové brýle. Teprve teď si všiml, jaká proměna proběhla u Konan. Chodila neupravená, zasmušilá, ale co bylo nejhorší… velké, ne, spíše obrovské, břicho. Kde k němu přišla?
Zavolal si ji do pracovny, chtěl si s ní promluvit o samotě. „Jsi nemocná? Vůbec se mi nelíbí, co se s tebou poslední dobou děje. Ani netoužíš jít na nějakou misi.“
Sklopila zrak. „Jsem zdravá, Peine,“ odpověděla popravdě.
„A ještě něčeho jsem si všiml. Tloustneš, Konan! Co tě to napadlo, cpát se jídlem uprostřed noci? Jen se na sebe podívej!“
„Když… já si nemohla pomoct. Bylo to silnější než já,“ špitla.
Pein vstal a rázně došel až k ní. „Tak zavedeme dietu a začneš cvičit. Jak bys chtěla plnit úkoly pro Akatsuki s… s tímhle?“ Uchechtla se. Byla ráda, že tápe špatným směrem. Měla tušení, že kdyby mu řekla pravdu, musela by ho křísit.
„Mlčíš. To mi k tomu nemáš vůbec co říct?“
„Máš naprostou pravdu, Peine,“ prohlásila s úsměvem, vyšla ze dveří pracovny a práskla s nimi tak silně, až vyletěly z pantů. Vůdce Akatsuki to sledoval s vytřeštěnýma očima. Tady se určitě děje něco divného! Pomyslel si vztekle a vrátil se k rozdělané práci.

 



(Dříve si jí Akatsuki příliš nevšímali a to jí hrozně vadilo. Teď ji hlídají na každém kroku, což jí vadí ještě víc.)

7. kapitola - Kolébka by Leonyda Styron

Pro Konan bylo stále těžší vyhýbat se střetům s ostatními členy Akatsuki. Pein splnil svou výhružku a donutil ji cvičit. Samozřejmě jen pár lehčích cviků, s tím obrovským břichem ani jiné dělat nemohla. Začali jí kontrolovat jídelníček, zamykali před ní ledničku a moc se divili tomu, že dosud neshodila ani jedno kilo.

„Ještě jeden kunai. No tak, házej!“
„Myslíš si snad, že jsem zapomněla, jak se vrhají zbraně, Itachi?“ odsekla podrážděně modrovláska a s obdivuhodnou přesností zabodla vrhací nůž doprostřed kmene.
„To je vážně divné. Tvé chování nemá žádnou zvláštní fyzickou ani psychickou příčinu.“
„To bys nepochopil,“ zamumlala. Bylo jí jasné, že si s ní kvůli jejím stavům všichni lámou hlavu. Vlastně by ji to mělo těšit. Ale na druhou stranu… už je to únavné.

Deidara se Sasorim prováděli pravidelnou kontrolu její váhy. „Není to trochu divné, že skoro nic nejíš, a přesto máš zas tak o dvě kila navíc?“
Sjela loutkáře tak výmluvným pohledem, až musel ucouvnout. „Můžete laskavě vyřídit Peinovi, aby už konečně přestal s tímhle divadýlkem?“
„Jen plníme rozkazy,“ ozval se nabručený loutkář.
„Tak si najděte jinýho pokusnýho králíka! Přece vidíš, že jsem zdravá, nebo snad ne?“ Nedovolila mu, aby se k ní přiblížil natolik, aby mohl zaslechnout ty zvláštní pohyby uvnitř ní. Byla opatrná, možná až příliš. Ale nenechá se od nich zlomit, k tomu ji nedonutí! Ano, tak se má chovat pravá Akatsuki. Nikdy nedat najevo strach! Neponížit se před ostatními, přestože je jediná žena v organizaci. A hlavně… nevzdávat se, ať se děje, co se děje.
Sasori se naštval a opustil místnost, přitom nezapomněl prásknout dveřmi. Konan si ulevila hodně sprostým výrazem a pak usedla na židli a složila hlavu do dlaní. Za chvíli ucítila, jak jí Deidara stiskl rameno.
„Co chceš?“ zamumlala.
„Mohla bys nám třeba už konečně říct, co se děje. Hra na hádanky se sem už fakt nehodí!“
Ani nezvedla hlavu. „S tím mi nemůže pomoct chlap,“ prohlásila a zvedla se. Potřebovala si nutně lehnout.

„Už to zašlo moc daleko!“ třískl loutkář pěstí do stolu. „Netuším, proč se chová takhle divně, ale už to přehání!“
„Jo, to je pravda,“ zamručel Kakuzu.
„Řekla, že jí s tím nemůže pomoct chlap. Tak co kdybysme to teda nechali bejt?“ navrhoval Deidara.
„To těžko! Šéf hodlá zjistit, co se děje, tak počítejte s tím, že nám to zadá jako misi,“ ozval se Itachi, kterému už celá ta záležitost také lezla na nervy.
„Zetsu se za ní šel teďka podívat,“ hlásil Kisame. „A vida, támhle je. Hej, Zetsu! Tak co?“
Kanibal došel až k nim a pak se zatvářil kysele. „Spí. Občas sebou škubne, zasténá a šáhne si na břicho.“
„Mám takový dojem, že na tohle ani všechny naše ninjovské znalosti stačit nebudou,“ vzdychl Deidara.
„Tak ji prostě budeme muset sledovat a přijdeme na to, co to s ní je! Nemůže nás balamutit věčně,“ uzavřel to Hidan a ostatní s ním souhlasili.

Konan začala panikařit. Něco určitě není v pořádku. Zdálo se jí, jako by snad to její těhotenství ani nemělo trvat devět měsíců. Když nad tím tak uvažovala, neměla pro to děťátko vůbec nic připraveného. Jaká nezodpovědnost! Ale sama to nezvládne. Ale koho by mohla požádat o pomoc? Snad jedině…

Tobi běžel za nervózní modrovláskou a v ruce držel dřevěnou bedýnku. „A opravdu nebude Sasorimu-san vadit, že jsme mu vzali nářadí?“
„Prosím tě! Má těch krámů tolik, že si toho ani nevšimne!“ ujistila ho Konan.
Našli si bezpečný kout, kde je nikdo nevyrušoval, a pustili se do práce. Človíček s oranžovou maskou byl sice nemehlo, ale dnes kupodivu ukázal svou zručnost. Alespoň o tohle by se měla postarat. Překvapilo ji, že se jí ninja nevyptává, ale nevzdávala se přesvědčení, že jeho dotěrné zvídavé otázky přijdou co nevidět.
Po několika hodinách bylo hotovo. „Ještě přejeď po těch prknech. Když si nezapíchneš do prstu třísku ty, tak ten, kdo bude spát v téhle postýlce, taky ne.“ Mužíček se podivil. „Totiž… víš, Tobi… my budeme mít hosta.“
Ninja vykulil své nezakryté oko, pootevřel ústa a začal se divit o poznání hlasitěji. „A bude mít Tobiho rád?“ začal se zajímat po chvíli.
„Pokud bude jako jeho maminka, tak tě bude mít fakt šíleně moc rád,“ povzdychla si Konan a začala do nepříliš umně vypadající kolébky dávat jemnou látku, kterou přehodila i přes opěradla. „Ostatním ani slovo. Bude to překvapení, rozumíš?“ Tobi přikývl.

„Někam utekla!“ žaloval Zetsu. „Celé odpoledne ji nikdo neviděl.“
„Vlastně… když o tom tak přemýšlím, viděl jsem ji jít po chodbě s… Tobim.“
„Tobi!“ zařvali všichni a začali se shánět po oranžovém mužíčkovi. Najít ho nebyl problém. Utvořili kolem něho kruh a uhodili na něj: „Kde jste byli s Konan? A co se tam dělo?“
Tobi přeskakoval pohledem z jednoho ninji na druhého. „Tobi nic neví,“ zamumlal.
Hidan se hrozivě zašklebil a okamžitě převzal velení nad jednotkou vyslýchací čety. „Hele, skrčku, věř mi, že i takový člen Akatsuki může dostat na holou. A když nebudeš spolupracovat, přizvu si svoji věrnou kamarádku.“ Človíček se zatřásl, ale nepromluvil. „Když nám neřekneš, co jste s Konan dělali, tak si Kakuzu sundá svojí masku.“
„To nepovažuju za dobrej nápad!“ ozval se Itachi v rohu. „To, co by tady Tobi nadělal, bysme určitě uklízeli aspoň týden.“
„Uchiho, ty mi podrýváš autoritu!“
„Hidane, ty žvaníš nesmysly!“
„Nechcete toho nechat?“ snažil se je uklidnit Kisame.
„Ne!“ zařvali současně.

Kakuzu se od rvačky distancoval. Deidara a Sasori o něčem tlumeně hovořili, Zetsu šel pomoci Kisamemu odtrhnout od sebe Itachiho s Hidanem a Tobi, který vycítil příležitost, se rozběhl ke dveřím, kde plnou silou narazil do vůdce Akatsuki.
„Jé, Šéfe! Co vy tady?“ Kisame se rozpačitě usmál.
„No to je dost, že jste si mě všimli! Stojím tu už aspoň pět minut!“ Pak naprosto bez varování uchopil skrčka za límec a zvedl ho do vzduchu. „Nehraj si se mnou, Tobi! Okamžitě nás zaveď tam, kde jste s Konan byli!“
Poslechl ho ihned a parta ninjů zabijáků se hnala chodbou k jednomu z pokojů. Přestože modrovláska ten „společný výtvor“ ukryla, byl velice brzy objeven.
„Co to je?“ Akatsuki nad tím předmětem kroutili hlavou.
„Že by postel?“ odvážil se hádat Deidara.
„To by spíš byl nějaký polotovar,“ namítl Itachi.
„Nebo by to mohla být…“ Loutkář větu nestačil dokončit. „Kolíbka!“ Konan se opírala o dveře. Netušili, jak dlouho už je sleduje. „Tak a je to venku, pánové! Jsem těhotná.“

 



(Loutkář odhalil Konanino tajemství. Jak to Akatsuki přijmou?)

8. kapitola - Pochyby by Leonyda Styron

Loutkář se zakuckal, Zetsu příšerně zbledl, takže nebylo poznat, která půlka jeho obličeje je vlastně černá. Pein na ni zůstal zírat a pak ze sebe vypravil: „Ty… budeš mít… dítě?“
„Trefa do černého, Peine! V Akatsuki bude miminko!“ ušklíbla se Konan. Tu ironii si zkrátka nedokázala odpustit.
„Tak na tohle si musím sednout.“ Bělovlasý usedl na špinavou podlahu a Kakuzu udělal totéž. Itachi s Kisamem k tomu neměli co říct.
Konan čekala, že přijdou výčitky. Deidara se vrhl k loutkáři s výkřikem: „Není vám nic, Mistře Sasori?“ Zetsu pomalu nabíral barvu, Hidan na zemi rozdýchával tu prazvláštní novinu.
Pein se z toho také ještě zcela nevzpamatoval. „Těhotná… to je tedy… něco.“ Pak však našel ztracenou řeč a zařval, až se všechny stěny v sídle otřásly. „Jak jsi nám to mohla udělat? Dítě… ty chceš přivést na svět dítě? A kdes k němu vůbec přišla?“ Rudnul v obličeji. „Prý jsi poslední dobou byla skoro pořád venku…“
„Zadrž, Peine! To je špatná cesta!“ ozvala se Konan. „To malé je jednoho ze členů Akatsuki. Někdo z vás je otec.“
„A jsi si tím jistá?“ vyjel na ni Zetsu.
„Naprosto,“ odpověděla sebejistě.
„Tak čí to teda je?“ zajímalo Hidana.
„To neřeknu. Na to musíte přijít sami,“ odsekla.
„Už těch žertů bylo dost, nemyslíš?“ Itachi se ji pokusil přivést k rozumu, ale zjistil, že to není právě dobrý nápad.
„Budete muset počkat, až se to narodí!“
S tím ovšem nesouhlasil Pein. „A kdo řekl, že ho porodíš? Žádný dítě v domě nebude!“ Začali na sebe štěkat, jako kdyby byli manželé.
„I kdyby ses postavil na hlavu, tak já jsem matka a to malé se prostě narodí a hotovo! A je mi fuk, jestli nebude mít otce. Nezabráníš tomu, abych měla potomka!“ „Nebuď hloupá, Konan! Jsme na vzestupu, všechno se nám daří… To chceš všechno zahodit kvůli uřvanýmu děcku?“
Zbylí Akatsuki raději takticky vyklidili válečné pole a Tobiho odtáhli s sebou.

Vůdce zuřil, že je jeho partnerka tak hrozně paličatá. Nedokázal pochopit, že je jí dítě milejší než všechno to, co vybudovali, a tak pečlivě udržují. „Nedá si říct,“ prohlásil poněkud nervózně, když předstupoval před své muže. „Tak, pánové! A my si zahrajeme hru na pravdu! Přiznejte bez mučení, kdo z vás si dovolil sáhnout na moji týmovou partnerku?“ Všichni mlčeli.
„Nechcete mě k tomu třeba taky přizvat?“ usmála se Konan sladce.
„Chodíš jako duch! To se dělá?“ Pein se příšerně lekl, ale dovolil jí přisednout si.
„Rovnou bych vyřadil Tobiho,“ ozval se Sasori.
„Souhlas,“ zamručel Kakuzu. „Ten je určitě nevinnej.“
„A nepočítej Deidaru. Nejsem na takový zajíčky,“ ušklíbla se Konan.
„A pochybuju, že by v tom byl zapletenej Kisame. On vůbec nerandí, přestože jsou oba… ehm, modří.“
Modrovláska sjela Itachiho pohledem s připomínkou, ať si ty hloupé vtipy nechá. Po pečlivém uvážení vyřadili ze seznamu podezřelých ještě Kakuzu.

Pein si promnul ruce. „Tak vážení! Dostanete pár minut na rozmyšlenou a pak hezky přiznejte barvu. Konan stejně už potvrdila, že mezi vyřazenými zodpovědná osoba není.“
„Jakápak zodpovědná osoba? Ženská si má přece dávat pozor!“
„A chlap ji nemá tahat do postele! Nebo jsi snad chytřejší než my, Hidane?“ nakrabatil Vůdce čelo.
„Já s váma nebudu hrát nějakou přihlouplou hru!“ ohradil se Sasori.
„Pokud odmítáš, tak se rovnou přiznáváš!“ ozvalo se z hloučku.
„Naučte se počítat! Už pár let totiž nemůžu… dyť vy sakra moc dobře víte co!“
„Tak si mazej sednout!“ nařídil Pein a čekal. Sasori rychle splnil rozkaz a přitom si úlevně vydechl. Nijak nestál o to, aby ho někdo spojoval s tím děckem.

Hlouček zbylých Akatsuki se začal potit, zatímco Konan to vše pozorovala s úsměvem. Všechny muže v organizaci trápila otázka, kdo je otcem, a někteří členové poněkud zlomyslně civěli na Hidana, Itachiho, Zetsua a Peina, kteří na podlaze rozmlouvali se svědomím.

Uchiha horečně přemýšlel. Jistěže se pokoušel s ní flirtovat, ale že by to zašlo až tak daleko… tím si vůbec nebyl jistý. Klidně by to mohla být jeho vina, ale připouštět si to v žádném případě nechtěl.

Hidan se drbal na hlavě a snažil se nevšímat si Kakuzy, který se bavil na jeho účet. Konan… nesnášel ji, skoro pořád se hádali. Ale také si vzpomínal na den, kdy se pořádně opil a pak… tancovali s modrovláskou na stole. Že by k tomu došlo v nějaké takové slabé chvilce? Polknul. V tom případě je tedy možné, aby to mrně bylo jeho.

Zetsu se pokoušel přehodit plášť přes hlavu, aby nikdo netušil, že si jeho dvě půlky spolu povídají. Nakonec to však vzdal a zvědaví Akatsuki se s chutí zaposlouchali od netradičního rozhovoru.
„Neměl jsi s ní nic, že ne?“ ujišťovala se bílá polovina Zetsuova obličeje. Černá se tvářila tajemně, načež prohlásila, že ji přece bílá nemůže hlídat pořád. „A tím chceš říct co?“ naježila se bílá.
„Že… že je to možný,“ prohlásila černá s naprostým klidem.
„Tak jak, Zetsu?“ Vyzvídal Pein.
„Já… fakt si nejsem jistej,“ zamumlal kanibal.
Oči všech se obrátily na Konan, mlčela. „Dobře, tak to vezmeme v potaz.“ Vůdce Akatsuki usoudil, že tak to bude nejlepší. Zavelel večerku a vydal se ihned do své ložnice. Bylo tomu už strašně dávno, co s ním Konan spala… nebo že by to špatně spočítal? Popravdě si teď nebyl jist vůbec ničím.

Mladý umělec, co se ze všeho nejradši patlal v hlíně a jílu, se plížil za odcházející modrovláskou. „Prozraď, kdo je otec!“ loudil.
„Ani mě nenapadne, Deidaro! Zajímá vás to jenom proto, že se vás to netýká a chtěli byste vědět, koho z těch čtyř nešťastníků to postihlo. Nic neřeknu! Ani tobě, ani Kisamemu a už vůbec ne… panu doktorovi!“ Pohrdlivě si odfrkla. Přede dveřmi vedoucími do jejího nového pokoje se k blonďáčkovi ještě naposledy obrátila. „Pusť to z hlavy, Deidaro! Nech je, ať si to vyřeší po svém.“

 



(Chudák Zetsu. Taky se do té záležitosti zapletl.)

9. kapitola - Naschvály by Leonyda Styron

Čtveřici obviněných nešťastníků brzy došlo, že musí vymyslet nějaký způsob, jak z Konan dostat tu nesmírně důležitou informaci. Ostatní Akatsuki si z nich tropili posměšky a modrovláska je tiše litovala. Měla proto hned dva důvody. Ten první… ti chlapi se do toho namočili sami. A druhý… ona byla svým mateřstvím také poněkud zaskočená. Ale musela si přiznat, že její banda reagovala přehnaně a nechtěli, aby to miminko přišlo na svět.

Pein zuřil, protože nervozita Akatsuki se odrážela na jejich misích. Hidan byl snad ještě neopatrnější než předtím a Zetsua nemohl poslední dobou pouštět už nikam, protože byl dvakrát málem rozsekán. Itachi nesl celou věc statečně a odmítal Kisameho uklidňovací metody.

Tobi seděl na zemi a mírně vyplašeně hleděl na Zetsua, který si pro sebe neustále něco mumlal. „Zetsu-san?“ Kanibal vzhlédl. „Něco vás trápí?“
„Ehm… ne, nic, Tobi, buď v klidu,“ zkoušel ho uchlácholit.
„Přece… být táta není tak zlé, ne? A Tobi rád pomůže, bude se o to miminko starat!“ prohlásil nadšeně.
Zetsua to však moc nepotěšilo. „Zbláznil ses? Já nechci mít dítě!“
„Ale to nebudete mít vy, Zetsu-san, ale Konan,“ namítl mužíček v oranžové masce.
„Tobi!“ zavrčel zelený ninja a nadechl se, nejspíš aby řekl skrčkovi něco doopravdy ošklivého. „Díky,“ vypravil ze sebe nakonec.

Itachi se pokoušel meditovat, ale nejspíš jen proto, aby si utřídil myšlenky. Sasori a Deidara mu dělali společnost. Loutkář předstíral, že si pročítá jednu ze svých knih a občas pronesl taková moudra jako: „Být loutka má svý výhody.“ a „Ty to určitě zvládneš!“ Uchiha skřípal zuby, ti dva ho snad naschvál pronásledují. „Já rozhodně nehodlám být otcem nějakého haranta!“ odsekl podrážděně.
„A co když to bude harantka?“ ozval se blonďáček.
„Deidaro, moc si nehraj. Přece víš, jak dovede být Uchiha nepříjemný,“ houkl na něj loutkář a uchechtl se.

Kakuzu se škádlením rozhodně nehodlal zůstat pozadu. „Bude to kluk nebo holka?“ vyptával se Hidana a tvářil se přitom jako svatoušek.
Zase už mě uráží. Ale já si to tentokrát nenechám líbit! Bělovlasý ninja se usmál. „Dvojčata. A obě budou věrný Jashinovi.“ Zatvářil se nadmíru spokojeně, což Kakuzu vyděsilo.
„Já jsem jenom žertoval!“ vysvětloval mu.
„Z mý strany to byl taky jen žert,“ mávl rukou Hidan. „Hlavně musím získat nějaký důkaz, že to fakt není moje. Jenže z Konan to nedostanu,“ povzdychl si.
„Zkus na ní bejt milej,“ navrhl maskovaný ninja.
„Dojde jí to. Zas tak hloupá neni.“
„To máš asi pravdu,“ přikývl Kakuzu.

Pein seděl ve své pracovně a krabatil čelo. „To bude zas dobrý, Šéfe!“ chlácholil ho žralok.
„Kisame! Podej hlášení a vypadni!“ zpražil ho Vůdce pohledem.

Následující dny nebyly o moc lepší. Jednoho dne zaslechl Pein ze spodního patra radostné volání: „Uchiha obnovuje klan! Uchiha obnovuje klan!“ a hned vzápětí naštvaný hlas: „Kde je to blonďatý pako?“
„Vidíš, co jsi způsobila?“ obořil se zrzavý velitel na Konan.
„Já přece nemohla vědět, že se vás přizná víc. A od některých bych to ani nečekala.“ Potlačila zahihňání.

Akatsuki se pokoušeli změnit taktiku. Ač se jim to z hloubi duše příčilo, začali Konan hýčkat a chovat se k ní… jako k lidské bytosti. Snažila se moc v sídle nepřekážet, protože s tím obrovským břichem ani nic jiného nedělala.

Hidan ji našel v kuchyni, myla nádobí. Beze slova se chopil utěrky a začal mokré talíře utírat.
„Chceš něco?“ zeptala se ho podezřívavým hlasem.
„Co děláš tady? Na nádobí nesáhneš, jak je rok dlouhej.“
Konan věděla, že tentokrát má ninja pravdu. „Deidara a Sasori někde trénují. Vzala jsem to dneska za ně.“
„Aha.“ Bylo mu to jasné. Mírně se zakuckal, protože podobná slova nikdy nechtěl vypustit z pusy. „Ty i to malý… jste v pořádku?“
Přikývla a odložila další talíř. „Dovol mi otázku. Postaral by ses o to děcko?“
„Nic jinýho by mi nezbývalo!“ Věděl, že mu to prostě neřekne, jen netušil, kdy se stala mistryní v sebeovládání.
„Díky.“ Malinko zrudla v obličeji. Ninja na ni udiveně pohlédl. „Asi začínám měknout.“ Mávla rukou a usmála se. „Nevšímej si mě, Hidane.“

Pein se s ninji sešel v jednom z větších sálů. Rozhodl se k radikálnímu kroku. „Pánové! Mám toho vašeho chování tak akorát dost! Dospěl jsem k následujícímu rozhodnutí… nehodlám zjišťovat, kdo je otec toho mrněte. Nedělám to kvůli sobě, ale především pro Akatsuki, jejíž moc roste a nenechám si tenhle triumf nikým zkazit. To dítě se nesmí narodit! Zařiďte to, jak chcete.“
Ale Šéfe, nebylo by lepší počkat a zbavit se ho, až se narodí?“ zeptal se Kisame.
„To už bude příliš pozdě,“ zněla Vůdcova odpověď.
„Proč?“ nechápal Kakuzu.
„Jakmile se to narodí, budou všichni vědět, kdo je původce toho strašlivého zločinu, ten, kdo dostal Konan do jiného stavu. A buďte rádi, že to chci zamést pod kobereček. A dost řečí, chci vidět výsledky! Rozchod!“
Ninjové se poslušně vytratili z místnosti.



(Konan vůdci Akatsuki pořádně zamotala hlavu. Co když je to malé vážně jeho?)

 

10. kapitola - Může to být tvoje, Peine by Leonyda Styron

Dostali vskutku nelehkou misi. Jak se zbavit nenarozeného a přitom neublížit Konan? Netušili, jak se s tímhle úkolem vypořádat. Někteří od toho dokonce upustili. Tobi a Deidara se na přírůstek do rodiny vyloženě těšili. Kisamemu nedovolovala jeho povaha provést něco takového a Zetsuovy poloviny se nedokázaly mezi sebou dohodnout. Hidan prohlásil, že kdyby se pokusil na modrovlásku zaútočit, musel by ji rozseknout vejpůl a Pein pokládal za samozřejmé, že se o onu záležitost nemusí starat.
Zbývali tři záškodníci, kteří přemýšleli nad válečnou taktikou. Sasori to bral jako nesmírně zodpovědný úkol. Itachi nic neplánoval, konal naprosto bez rozmyslu. Kakuzu zase volil tu nejsnadnější cestu, neboť si vážně nevěděl rady.

Konan cítila ve vzduchu něco nekalého. Navíc začínala mít pocit, že to dítě už chce na svět, protože jí bylo čím dál víc zle. Akatsuki si jí přestali všímat. Zato započala plejáda drobných nehod, mezi kterými až do teď vůbec nehledala souvislosti.
Nesla zrovna koš s prádlem, když se jí pod nohy připletl Itachi. Jak uskočila, vysypala všechno prádlo, které přistálo na zvedajícím se ninjovi. „Dávej přece pozor!“ Ohnala se po něm rukou.
„Když já poslední dobou strašně špatně vidím. Fakt jsem si tě nevšiml.“
„No dobře, budu ti věřit,“ vzdychla a začala všechno oblečení zase sbírat.

Poslední dobou se nejčastěji střetávala s Kakuzou. Při každé vhodné příležitosti vyběhl z nějakého z tmavých koutů a vybafl na ni. Poprvé se příšerně lekla a narazila zády do stěny, až to zadunělo, pak už si však dávala mnohem větší pozor.
„Proč tohle děláš?“ vyjela na něj, když se to stalo potřetí během jednoho týdne.
„Zkouším, jestli s tímhle ještě dovedu vyděsit lidi,“ přiznal se a zatvářil se zkroušeně.
„A platí to jenom na mě, co?“ Pochopila.
„Jo,“ zašklebil se Kakuzu a modrovláska vztekle zatnula pěsti.

Pokud se mezi Akatsuki našel někdo, kdo si dokázal užívat života plnými doušky, byl to Deidara. Jeho vtípky všichni nesnášeli. Teď připravil ostatním další nečekané překvapení.
„Ale ne! Že ty sis zase hrál s… tamtím!“ Itachi se zatvářil kysele.
„Už to tak bude!“ Deidara se tvářil spokojeně. „Tady to máte! Trošku jsem popustil uzdu fantazii.“ Podal jim pokreslené papíry. Na každém byl nakreslený chlapec a děvče, tak, aby se podobali svým domnělým otcům. Pein na blonďáčka hleděl s výrazem: Jen počkej, až se mi dostaneš do rukou. Sasori si ťukal na čelo a Kakuzu zvědavě nakukoval Hidanovi přes rameno. Ninjové si zaraženě prohlíželi kresby. Itachi zamumlal, že by možná nevadilo, kdyby se ten drobeček přece jen narodil.
„Takže se přiznáváš, že je to tvoje?“ vyštěkl Pein.
„Nic takovýho jsem neřek!“
Kakuzu se naklonil k Hidanovi. „Dvojčata. Hele, tys to věděl! A fakt jsou ti podobný!“
Bělovlasý zvedl oči ke stropu. „Ještě to dítě neporodila. Tohle jsou obrázky. Nebo jsi vážně tak natvrdlej?“
Zetsu se díval a náhle svižně vyskočil a rozběhl se pryč. „Vy jste ho rozrušili!“ rozčiloval se Tobi. „Zetsu-san! Počkejte na mě!“ A pádil za ním.
Pein jednoduše roztrhl kresbu na dvě poloviny. „Ale Šéfe! Tolik práce to stálo!“ odvážil se namítnout blonďatý ninja.
„Pojď do pracovny, Deidaro! Promluvíme si,“ nařídil Vůdce a mladík se poslušně zvedl.

Konan scházela dolů po schodech a pro jistotu se přidržovala zábradlí. Pak si všimla, že někdo se vydal za ní.
„Čeho se bojíš, že se držíš tak těsně u kraje?“
„Nejspíš vás. Poslední dobou se mi zdáte nějací divní,“ odpověděla popravdě. Sešla ještě několik schodů, ale bát se nepřestala. „Mám pocit, že se mi snažíte ublížit. Ty události za poslední týden… nevěstí to nic dobrého.“
„To se ti jen zdá,“ odvětil loutkář s ledovým klidem.
Konan si ho podezřívavě přeměřila pohledem. „Víš co, Sasori? Jdi přede mnou, ať mám jistotu.“
„Jak chceš.“ Červenovlasý rozhodil rukama a poslušně kráčel před ní. Měla z něj opravdu špatný pocit. Během cesty do spodního patra se však nic nestalo. Rozešli se každý do jiné chodby.

Ve své ložnici Konan velice dlouho přemýšlela. Nakonec se rozhodla opustit sídlo. Vydá se najít nejbližší nemocnici, kde jí s jejím problémem pomohou. Nemůže přece rodit tady! Vzdychla a sbalila si oblečení. Teď se ještě musí nepozorovaně dostat ze sídla.

Nastala noc. Modrovláska se plížila ke vchodovým dveřím. Cestou míjela pokoj Sasoriho a Deidary. Loutkář právě blonďáčka peskoval. „Vidíš, co děláš? Že si nedáš pokoj!“
„Když mě to hrozně baví. Prostě si nemůžu pomoct,“ zašklebil se.
„A dostal jsi aspoň pořádně?“
„Tebe ten můj výprask těší, co?“ namíchl se Deidara.
„Pořád ti říkám: Neprovokuj. Máš jenom to, co sis zasloužil.“
„To jo. Šéfík je teda pěkně drsnej,“ povzdychl si blonďatý ninja.

Konan úlevně vydechla, jakmile vyšla před sídlo. Nejbližší cestou se vydala hledat pomoc. Hlavně chtěla být co nejdál od nich.



(Toho vidět v temným koutě, taky bych se lekla :-))

 

11. kapitola - Modrovláska prchá by Leonyda Styron

„Neviděli jste někdo Konan? Jinak jsme bez snídaně!“ postěžoval si Hidan.
„Dej si ovoce, je to zdravý a nedá práci ho lovit.“
„Moc vtipný, Sasori!“ zavrčel bělovlasý.
„Jdu ji vzbudit. Určitě byla včera dost unavená,“ prohlásil Kisame.
„Z čeho tak soudíš?“
„No, když se musí tahat s tak velkým břichem…“

Brzy přišli na to, že jediná žena v Akatsuki opustila organizaci. „Ale kam by šla? Třeba se jenom někde schovává!“
„Ne. Zmizela. Odešla v civilních šatech. Její plášť tu zůstal,“ prohlásil Pein zdrceně.
„Co budeme dělat?“
„Hledejte! Nějakou stopu, která by nám naznačila, kam se vydala.“
Ninjové okamžitě zahájili pátrání. Po několikahodinovém hledání objevili lísteček se vzkazem. „Nesnažte se mě najít! Já se vrátím. Připravte se na otcovské povinnosti.“
„Mrcha!“ ulevil si Hidan. „Musela vědět, že chceme to mrně zlikvidovat.“
„Nikdo jí to neřek.“
„Přestaňte s tím! Jestli šla hledat zdravotníky, máme doopravdy problém!“ usadil je Pein.
„Ale to nemohla! Je přece Akatsuki!“
„Tys neslyšel, co jsem před chvílí říkal?! Odešla v civilu. To znamená, že je v přestrojení, Kakuzu.“
„Připravte se na otcovské povinnosti. Pěkně nás vypekla,“ vzdychl Itachi.
„Co bude teď, Šéfe?“ vyptával se Kisame.
„Nic. Jděte si po své práci. Musíme čekat.“
Vůdce Akatsuki se začal děsit budoucnosti. Je pozdě! Teď se budou muset o to dítě postarat. A celá organizace půjde ke dnu, protože ninjové budou roztěkaní, nevyspalí, nepozorní… a kdo ví, co ještě. Nebo to zajde ještě dál a z toho mrňouse se všichni zblázní. Následující dny, týdny a měsíce viděl pouze v těch nejčernějších barvách. Vždyť… děti jsou přece radost a požehnání!

Zetsu vrhal kunaie po nebližší dřevině. „Zetsu-san!“
Kanibal si zapíchl zbraň do jednoho ze svých úponků. „Tobi! Kolikrát ti ještě budu říkat, že mě nemáš stra… lekat.“ V poslední chvíli si připomněl, jak hrozně ten človíček trpí, kdy se mu všichni pošklebují kvůli vzhledu.
„Já nechtěl!“ Mužíček se rychle omlouval. „Jen jsem se chtěl zeptat… Co budete dělat, když Konan odešla?“
„Čekat. Jako ostatní.“
„A těšíte se na to malé, Zetsu-san?“
Kanibal se nejdřív zaškaredil, pak obě jeho poloviny něco zavrčely, a teprve potom se obrátil k ninjovi s oranžovou maskou. „Ano, Tobi. Těším.“ A nechal ho zaraženého stát před stromem.

Deidara, Sasori a Kisame kuli pikle ve žralokově pokoji. „Tak si to představte! Budeme strejdové!“
„Tomu říkám nadšení!“ vzdychl loutkář. „Co ty na to, Kisame?“
„No, abych pravdu řekl… vždycky jsem toužil mít malé žraločky. Jenže mě žádná holka nechce!“ Muž s rybí kůží předstíral pláč.
„Ale no tak! Neber si to tolik,“ chlácholil ho Deidara.
„Vidím, že z toho máte ohromnou legraci,“ ušklíbl se Itachi, který se zrovna objevil ve dveřích.
„Ale já bych fakt chtěl… jednou. A celý tohle dění v sídle mě strašně dojímá,“ přiznal se Kisame.
„Uf. A já už se lekl, že si přibíráš to mý domnělý otcovství.“
„Hele, Itachi, a co budeš dělat, když to doopravdy bude tvůj prcek?“
Uchiha se zamyslel. „Nejspíš to, co tu celou dobu trousíš, Deidaro. Budu obnovovat klan. Vychoval bych to dítě, když by bylo moje. Na rozdíl od vás jsem alespoň trochu zodpovědný za své chování,“ ušklíbl se.
„Pokud jsi to provedl ty, tak si právě protiřečíš,“ poučil ho Sasori. „Ale i kdyby to nebylo Uchihy, vážně si myslíte, že se Konan o to děcko bude chtít starat?“
„Jak to myslíš?“ Ninjové hleděli na loutkáře poněkud vyjeveně.
„Že tak jako tak se bude starat Akatsuki a ne ona. Jako kdybyste ji neznali. Dělala někdy nějakou pořádnou práci? Tak vidíte! Je rozdíl porodit dítě a postarat se o něj. Ať je otcem kdokoli, stejně se o to mrně budem muset postarat všichni!“
Akatsuki si uvědomovali hořkou pravdu. Teď jim skonči blahobyt. Měli chuť roztrhat na kousíčky toho, kdo jim způsobil takové trápení.

Konan se na chvíli posadila na louku. Měla za sebou už pořádný kus cesty. Teď zhluboka dýchala a doufala, že všechnu tu bolest vydrží, než dorazí do nejbližší nemocnice. Myšlenkami zabloudila k sídlu. Přece jen tu bandu měla ráda, i přes všechny ty neshody. Vzdychla a vydala se zas dál.



(Konan začala celou záležitost řešit na vlastní pěst)

 

12. kapitola - Být či nebýt otcem? by Leonyda Styron

Hidan se ráno objevil v kuchyni s očima ještě napůl zalepenýma.
„Špatný spaní?“ uchechtl se Kakuzu.
„To mi povídej. Zdálo se mi o dětství. Jak mě táta vychovával.“
„To muselo být teda pěkně dávno.“
„Jo. A co že tu sedíš sám? Kde máš zbytek?“
„Mleli něco o tom, že s takovým čunětem nebudou vysedávat u jednoho stolu. Tak jsem řek, že taky můžou jednu pořádnou schytat a zdrhli do jednoho.“
„To se ani nedivím, když jim vyhrožuješ smrtí,“ zachechtal se Hidan.
Kakuzu se ušklíbl. „Víš, že úplně nejhůř celou tu aféru snáší Zetsu? Asi ještě neni… víš co… připravenej,“ uchechtl se.

Pein si pozval kanibala do pracovny. „Slyšel jsem, že máš nějaké starosti. Tak co se děje?“
„Víte, Šéfe… fakt bych nerad opouštěl organizaci…“
„Zadrž, Zetsu! Nikdo tě odsud nevyhodí!“
„Ale když…“
„Ohledně oné záležitosti nemusíš mít obavy. Ani jednoho z vás bych z Akatsuki nevyhostil. Máš mě snad za blázna? Jen bychom museli živit další hladový krk.“
„Díky, Šéfe.“
„Ty se bojíš, že je to tvoje?“
„No… přišlo to dost náhle,“ přiznal Zetsu. „Je asi přirozený, že mám trochu strach.“
„Zatracená Konan!“ ulevil si Pein.

Dva muži našli poměrně hezkou modrovlasou mladou ženu, jak se plahočí po cestě. „Vy nevíte, že je nebezpečné toulat se touhle cestou sama, paninko?“
Trhla sebou. „Hledám nejbližší nemocnici,“ obrátila se k oběma mužům.
„A jéje! To je mi nadělení,“ usmál se starší. „Tak si naskočte na náš vůz!“
„Mockrát děkuji,“ špitla Konan a věnovala oběma bezelstný úsměv.
Pomohli jí usadit se a celou cestu k nejbližší osadě ji chránili, i když jim zvědavost nedala, aby se stále na něco nevyptávali. Nemusela prozrazovat jméno, ani ho nechtěli znát. Daleko víc je zajímalo, odkud pochází, kam směřuje a co má za trápení. Byli to veselí chlapíci a cesta s nimi rychle ubíhala.
„Už víte, co to bude?“
„Myslím, že budu spíš překvapená,“ odvětila.
„A když to budou dvojčata?“
„Pak by to bylo dvojité „štěstí“,“ řekla, ale z představy dvou dětí se jí před očima dělaly mžitky. V duchu si vybavila obličeje Akatsuki v okamžiku, kdyby jim oznámila, že se narodila dvojčata.

Rozhovor pokračoval. „Ten váš musí být pěknej hulvát, když nechá ženskou tahat se tak daleko s miminem v břiše,“ nechal se slyšet mladší muž, pravděpodobně syn chlapíka, který kočíroval zapřažené volky.
„Ano, to on je,“ pousmála se. „Má občas takové zvláštní… nálady,“ dodala na vysvětlenou.
„Podle mýho byste ho měla opustit. Takovou hodnou ženu si určitě nezaslouží.“
„Máte pravdu. Rozmyslím si to,“ uchechtla se. Kdyby jen tušil, že tahle žena má jedno hrozivé tajemství… skutečně neobvyklé. Že patří k Akatsuki, o tom ani jeden z nich neměl sebemenší tušení. Musela se smát a užívat si netradiční cestu s těmi dvěma civilisty.

Hidan se rýpal v talíři. „Co je to za divnou kaši?“ Namířil lžící na Deidaru.
„Se mi to speklo, no.“
„Mně je jedno, cos s tím dělal! Já bych rád věděl, co se zrovna pokouším jíst!“ zavrčel bělovlasý.
„Jen ho nech! Ještě mu to v kuchyni tolik nejde.“ Sasori s úsměvem poklepal Deidarovi na rameno.
„Aspoň se tu snažím něco dělat!“ odsekl blonďáček podrážděně.
„Takže mě chceš ujistit, že se neotrávím, chápu to dobře?“
„Jestli tě to uklidní, dám si první.“ Loutkář si nabral vrchovatou lžíci.
„To neplatí!“ namítl Hidan. „Jsi přece loutka!“
„Ale s živým jádrem,“ ušklíbl se.

„Itachi nebude jíst?“ divil se Zetsu.
„Nemůžem ho dostat z pokoje. Má nějaký chmury,“ hlásil Kisame.
„No, to víš, takový rodičovství je to nejhorší mučení na světě.“ Sasori se zasmál.
Dobře věděl, že Uchihu trápí nejistota, přestože před ostatními si hrál na tvrďáka.

Itachi ležel na posteli. Už několikrát se přistihl, že myslí na to, jak vychovává syna nebo dcerku. Když o tom tak přemýšlel… nikdy vlastně o rodině neuvažoval. Život psance mu vyhovoval, nehledal vážný vztah. Jenže teď to bylo jiné… Mít dědice, který by hrdě nesl znak klanu na zádech a mohl se pyšnit jménem Uchiha.
„Vytrhl jsem tě z přemýšlení, Itachi?“ ozvalo se za ním.
„Ani v nejmenším, Kisame!“ Usmál se na něj. Žraloka to vyděsilo. Jeho partner se většinou skoro vůbec nesmál. „Ehm… je všechno v pořádku?“
„Jistě. Pojď, jdeme trénovat!“



(No jo, to je náš „slušnej“ Hidánek ;-))

 

13. kapitola - Největší dar by Leonyda Styron
Poznámky autora:

Omlouvám se za to zpoždění ;-)

Starší muž se svým synem vysadili neznámou krásku v nejbližším větším městě. „Bylo nám potěšením s vámi cestovat. Ale nyní už zas musíme vyrazit dál. Ať vás štěstí provází!“
Usmála se na ně. „Děkuju mnohokrát za vše, co jste pro mne udělali. Teď už bych to měla zvládnout.“
Rozloučili se. Městečko nebylo moc velké, ale zdravotní středisko se zde nacházelo. Měla skutečně obrovské štěstí.
Sestřička se upřímně zděsila, když se udýchaná modrovláska objevila v nemocnici. „Jdete na poslední chvíli!“
„Omlouvám se, ale dřív to nešlo.“ Konan se chytila dveří, protože se poroučela k zemi. Neptali se na jméno, zasáhli okamžitě. Měli na paměti, že ta žena potřebuje okamžitou pomoc. Takový je úděl lékařů, nerozlišují mezi spojencem a nepřítelem. Zavázali se vypomoci trpícím a právě teď měli jednoho takového člověka před sebou.
„Nebude příliš pozdě, doktore?“
„Zvládneme to, pokud ji co nejrychleji dostaneme na sál,“ prohlásil lékař, který právě dobíhal ke zdravotní sestře a dvěma jejím přivolaným pomocníkům.

Pein znuděně pozoroval trénující ninji. Překvapovalo ho, jak strašně je klidný. Jako kdyby se vůbec neschylovalo ke katastrofě. Možná to bylo tím, že se utěšoval myšlenkou, že jeho to mrně být v žádném případě nemůže. Věděl moc dobře, že Akatsuki zahání bojem mezi sebou paniku trvající už několik týdnů. Snad kromě… Sasoriho a Deidary.
Boj ustal, ninjové si dávali pauzu. „Víte, co mě napadlo?“ zasípal Itachi v předklonu a ruce přitom opíral o kolena.
„Nevíme. Vybal na nás to moudro!“ vypískl Deidara a měl štěstí, že ho Uchiha ignoroval.
„Dost jsem přemýšlel. Proč by od nás Konan utíkala tak překvapivě brzo? Snad tušení, že se chceme zbavit jejího děcka? A co takhle zjištění, že už déle nesmí čekat!“
Loutkář na něj udiveně pohlédl. „Ty myslíš… předčasný porod?“
Uchiha přikývl. Kisame se okamžitě rozběhl pryč a za běhu volal: „Šéfe! Pohroma se blíží!“
Za malý okamžik už Akatsuki slyšeli Peinův zděšený výkřik z horního patra. Teď jsou tedy v opravdovém maléru!

Modrovláska se snažila zhluboka dýchat, jak jí nakázali, přestože jí to činilo značné obtíže.
„Vydržte, ještě chvíli to potrvá,“ uklidňoval ji muž v bílém plášti.
„Už vidím hlavičku!“ hlásila sestra. Konan se pokusila usmát.
Brzy bylo po všem. Personál nemocnice blahopřál ženě k narození holčičky. „Váš manžel může být na to děťátko moc pyšný. Je to bojovnice,“ usmívala se sestřička. „Dítě… to je ten největší dar, který může žena muži dát,“ prohlásila zasněně.
„Měla jste ale obrovské štěstí!“ vysvětloval doktor, když modrovlásku odváželi na nemocniční pokoj. „Stačila chvíle zaváhání a vy ani to malé byste nepřežili.“
Konan jen špitla, že dříve to skutečně nešlo a popravdě přiznala, že si nepřipouštěla možná rizika. Byla moc šťastná, když jí dcerku přinesli ukázat. Láskyplně ji sevřela v náručí. „Pojď ke mně… má malá… Tenshi.“
Bylo jí jasné, že si zde pár dní poleží, než se bude moci vrátit do sídla. Už viděla v duchu překvapené obličeje, ale nejvíce se těšila na výraz otce té rozkošné malé holčičky. Porodila mu dceru. Přestože se na něj neskutečně zlobila za všechny ty křivdy a naschvály, v této chvíli mu všechno odpustila. Dítě v Akatsuki… to bude radosti! Ale časem určitě ocení, že mají nástupce. Stačilo se jen podívat do těch šibalských oček toho drobečka a věděla, že se rozhodla správně.



(Itachi vážně uvažuje o tom, že by to děcko vychoval. Možná ho malinko trápí výčitky svědomí.)

 

14. kapitola - Tenshi by Leonyda Styron

Akatsuki měli pocit, že od Konanina odchodu uběhla už hrozně dlouhá doba, ačkoli to bylo teprve několik dní. Byl právě podvečer, ninjové se s odporem rýpali ve svých talířích. Poslední dobou ztráceli chuť k jídlu. Venku už se setmělo, nechali na stole hořet jedinou svíčku. Vtom se ozvalo hlasité zabouchání na vchodové dveře. V nastalém zmatku Akatsuki nedopatřením zhasili oheň. Kdosi se k nim dobýval.

Konan s Tenshi opouštěli nemocnici s rozhodnutím vrátit se zpátky „domů“. Lékař ji propustil s varováním, ať příště nevyvádí podobné hlouposti. Na chvíli zatoužila po docela obyčejném životě, kde by se nemusela starat o to, že až do nedávné doby žila s vůdcem nejobávanější zločinecké organizace v říši. Ale věděla, že přes všechny výhody poctivého života by se jí stýskalo. Připomněla si, že patří k nim a to se nezmění.
Po celou tu namáhavou pěší cestu chránila svou holčičku před hladem a zimou. Našli se lidé, kteří u sebe nechali přespat svobodnou matku s novorozencem. Kdo by ji podezříval, že je zločinec? Shinobiové dosud neznali její identitu. Není to tak dávno, co se dívala do náhodně objevené Bingo knihy, kde byli zvěčněni všichni její druzi. Pořád by tu byla možnost opustit je nadobro, ale už teď věděla, že podobné rozhodnutí nikdy neučiní.

Konečně byly obě u cíle své cesty. Venku byla tma a Konan po paměti hledala kliku. Musí ji pustit dovnitř. Začala hlasitě bušit do dveří.

Akatsuki se snažili najít zdroj světla. Vzápětí se zvenčí ozval pronikavý pláč. „To je Konan!“ Rázem se uklidnili a odložili narychlo vytažené zbraně. S ledovým klidem si dali načas s hledáním nejbližšího osvětlení. Jejich modrovlasá kolegyně už byla vzteky celá rudá.
„Jak dlouho mě tu ještě necháte stát? Vždyť to dítě zmrzne!“
Ztichla, protože dveře se otevřely, rychle do nich vklouzla. Někam se schovali, copak nejsou ani trochu zvědaví? Práskla dveřmi a málem v nich skřípla Tobiho, který zkoušel nepozorovaně zmizet. Náhle však změnil názor a začal se zajímat o plačící děťátko. Hned poté vyrazil do nejbližší chodby.
„Zetsu-san! Máte holčičku!“
Konan polilo horko. „Ale Tobi, to není…!“ volala, ale ninja už ji neslyšel. „Že já nedržela klapačku!“ vzdychla a vešla s malou Tenshi v náruči do obývacího pokoje.
„Čekal bych nějakou omluvu za pozdní příchod!“ vyštěkl Pein.
Akatsuki se zvědavě přikradli blíž. „Máme holčičku!“ jásal Kisame.
„Nemá skoro žádný vlasy. Divný dítě,“ komentoval to Sasori.
„Tak holka, jo?“ podivil se Hidan. Konan mlčela.
„Tak řekneš konečně důvod, proč jsi zmizela ze sídla ze dne na den?!“
„Přivedla jsem tvou dceru! Peine, seznamte se. Tohle je Tenshi.“
Zrzek se tvářil pohoršeně. „Jak můžeš vědět, že je to moje? Vůbec se mi nepodobá!“ Chtěl se za každou cenu vykroutit z téhle ošemetné situace.
„Věděla jsem to celou dobu. Nezkoušej zapírat, že v tom mém nečekaném těhotenství máš prsty!“
„Gratuluju, Šéfe!“ ušklíbl se Itachi.
„Škoda. Těšil jsem se, že tu budeme mít dalšího malého Uchihu,“ posmutněl Deidara.
Hidan si konečně oddechl. „Měls namále, co?“ poškleboval se mu Kakuzu.
Konan mezitím dcerku uložila do připravené postýlky, pak se vrátila k ostatním. Kanibal se šel nenápadně podívat na ten brečící uzlíček, kvůli kterému vládlo v sídle takové pozdvižení.
„Jsem rád, že to není moje.“
„Nemá zelenou barvu,“ prohlásila s úsměvem bílá polovina.
„Zetsu! Jestli okamžitě od toho děcka nedáš ty svý slizký úponky pryč, tak to zelený bude,“ houkl na něj Hidan.
„Jen jsem se mrknul,“ opáčil Zetsu.

Konan byla ráda za to, že když už ji nepřivítali s otevřenou náručí, aspoň bez řečí přijali malou Tenshi. Věděla, že Pein se s tím nenadálým otcovstvím musí srovnat. Ovšem netušila, že se z té nostalgie dostane až překvapivě rychle.

Vůdce Akatsuki předstoupil před své podřízené. „Dost bylo pošklebování! Ten trest si slíznete se mnou!“ Mnul si ruce. „Hned zítra vám rozdělím úkoly.“
„Už je pozdě opakovat: Já vám to říkal,“ ozvalo se z hloučku.
„Sklapni, Sasori!“ okřikli loutkáře ninjové. Nečekaným spádem událostí nebyli vůbec nadšeni.

Uplynul jen jediný den a už se ukázalo, že Akatsuki na své nové povinnosti zvysoka kašlou. Velký šéf totiž našel to otravné mimino nehlídané a ke všemu řvoucí na celé kolo.
„Já vám ukážu, že obcházet má nařízení se nevyplácí!“ Chvíli se rozčiloval, jak bylo jeho dobrým zvykem, a pak vzal holčičku do náručí a dlouze se na ni zahleděl. „No, co chceš?“ obořil se na ni. Pak si všiml, že jí už začaly růst vlásky mající zrzavý odstín. „Asi fakticky budeš moje.“ Děvčátko se zničehonic začalo usmívat.

Konan k večeru opatrně vcházela do obývacího pokoje. Musela si zakrýt ústa, aby překvapeně nevykřikla. V křesle totiž seděl Pein, tvrdě spal a přitom svíral dcerku v náručí. Ač se to zdá sebevíc podivné, takhle nějak by měla vypadat rodina.
KONEC



(A tady máme šťastného otce :-D)

 

Poznámky na konec:

Tenshi znamená japonsky anděl (odtud název povídky)

Těšte se na pokračování s názvem TATÍČEK ŠÉFÍK (zasvěcení ví)

This story archived at http://www.tenrai.cz/viewstory.php?sid=373