Je jenom pár hodin před ceremoniemi, kdy budu oficiálně jmenován králem. A já pobíhám po svých komnatách a sbírám a zase házím všechny polštáře, které mi přijdou pod ruku. A můj blonďatý společník se směje se mnou a snaží se mě zasáhnout stejně, jako já jeho. Po několika desítkách naprosto vyčerpávajících minut se se smíchem svalil do pohovky.

„OK, já mám dost. A vy byste se měl taky šetřit, Sasuke-sama,“ zamrkal na mě a lehce sklonil hlavu, ale v očích mu hrály veselé jiskřičky. Polštář, kterej jsem nasměroval na něj, nečekal, takže přesně zasáhl cíl.

„Neříkej mi tak!“ ohradil jsem se už po x-tý.

„Jistě, Vaše veličenstvo!“ nad mým nehezkým pohledem se rozesmál. „Co pořád máš? Říká ti tak každý,“ měl pravdu. Ale Naruto pro mě nebyl každý.

Když jsem byl malý, rodiče a bratr odjeli na jakýsi festival. A už se nevrátili. Byl na ně úspěšně spáchán atentát. A já zůstal jen se svou chůvou sám.

A tehdy se objevil on. Chudý sirotek žebrající u brány zámku. Má chůva si myslela, že by mi jenom prospěla přítomnost dalšího dítěte a tak ho vzala do zámku. A z toho stydlivého, roztomile se červenajícího klučiny vyrostl můj nejlepší přítel. Pouhý nejlepší přítel.

„Touto korunou vám na hlavu vkládám starost o celé království. A vy přísahejte,…“

Arcibiskup našeho království pronáší tradiční korunovační řeč a já bych měl dávat pozor, abych věděl, co přísahám. Ale já to nedokážu. Dívám se dozadu do davu.

Tam vzadu stojí a směje se Naruto. To by mi nevadilo, naopak by mě to potěšilo. Za normálních okolností. Ale kolem něj se točí dvě služebný ze zámku, Ino a Sakura, a nepokrytě s ním flirtují. A on se nebrání, naopak.

„Tak přísahám,“ dav se rozbouřil a začaly hlasité oslavy. Sakura cosi zašeptala Narutovi do ucha, blonďák se rozesmál, vzal obě dvě za ruku a rozeběhl se s nima někam mimo dění.

Když jsem se navečer vrátil do svých komnat, Naruto tam na mě už čekal. Je jediný, kdo má přístup do mých komnat bez mýho doprovodu.

„Vítejte, Vaše veličenstvo!“ vysekl mi ukázkový pukrle.

„Neříkej mi tak!“ okřikl jsem ho mírně s lehkým úsměvem na rtech. „Jak sis to užil s holkama?“ okamžitě zrozpačitěl a jeho tváře nabraly rozkošný narůžovělý odstín.

„Co ty o tom můžeš vědět?“ zeptal se mě, ale do očí se mi nepodíval. Že by se styděl?

„Zahlídl jsem vás, jak mizíte ze slavnosti,“ odpověděl jsem ne zcela po pravdě.

„Je divnej,“ zaslechl jsem další den rozhovor Sakury a Ino. „Líbat klidně, ale něco víc?“

„On je snad teplej. No kolikrát jsme to na něj zkoušely?“

Usmál jsem se. To nešlo jinak.

Další dny byly opravdu náročné a navíc velmi nudné. Teoreticky jsem sice věděl, co bych jako král měl vědět, znát a co dělat, ale teď jsem své teoretické znalosti musel převést do praxe. Tsunade a radní mě drželi v komnatách určených k vládnutí strašně dlouho. Naruta jsem viděl jenom večer a to jsem byl vždycky tak hotovej, že jsme se jenom v tichosti koukali na film.

Měl jsem pocit, že se navzájem čím dál tím víc vzdalujeme.

Po jednom opravdu náročném dni jsem byl propuštěn ze svých povinností až v devět večer. Zamířil jsem rovnou do koupelny poblíž mých komnat. Jaké bylo mé překvapení, že je už obsazená!

Vzduchem se vznášel opar mlhy z horké vody a skoro vůbec se tam nedalo dýchat. Vana byla plná téměř po okraj, ale pěna byla už pomalu vyprchaná. A ve vaně ležel Naruto. Měl zavřený oči, lehce nakloněnou hlavu, hruď se mu pravidelně zvedala a tělo měl zrudlé z horkosti, kterou mu voda poskytovala. Usmál jsem se.

Konečky prstů jsem ho pohladil po tváři. Lehce se zavrtěl, ale nevzbudil se. Rozhlídl jsem se kolem. Na věšáku visel jeho ručník, ten ale byl moc krátký. S lehkým povzdychem jsem si vyslíkl horní část oblečení a vytáhl ho z vody. Zamračil se nad nenadálou zimou a přitiskl se blíž  přirozenému zdroji tepla-ke mně. Srdce se mi hlasitě rozbušilo a dech zrychlil. Zabalil jsem ho do svýho županu a vyhoupl si ho do náručí. Něco si pro sebe zamrmlal a natiskl se na mě ještě víc.

Odnesl jsem ho k němu do pokoje a uložil ho do postele. Původně jsem ho chtěl převlíknout do pyžama, ale nenašel jsem na to dost odvahy. Opravdu jsem potřeboval koupel, i když by byla lepší ledová sprcha.

„Ohayo, Sasu-kun!“ vzbudil mě veselý hlas Naruta a vzápětí mé oči atakovalo nenadálé světlo. Převalil jsem se na břicho a zvrtal hlavu do polštáře. „Přinesl jsem ti župan. Sice absolutně netušim, jak jsem se do něj dostal, ale…“

„Hmgfg,“ chtěl jsem poděkovat, ale s hlavou v polštáři se mi to nepovedlo.

„Hej, Sasu-kun!“ žďuchl do mě. „Vstávej! Máš připravenou snídani a za hodinu a půl jsou ohlášeni Orochimaru s jeho neteří, aby-“

„Cože?“ vyšvihl jsem se okamžitě do sedu. „Ta příšera Karin? Za co jsem si to zasloužil?“

„Dosáhl jsi plnoletosti, Sasu-chan,“ za oslovení jsem se na něj zaškaredil. „A Tsunade-baachan tě chce oženit,“ zle jsem se zamračil, ale tentokrát ne přímo na něj.

Během posledních let za mnou jezdilo mnoho princezen v mém věku. A vždycky jsem takový návštěvy dlouho dopředu proklínal. Znamenalo to mnoho hodin příšerné nudy pro mě a pro Naruta hodiny v zahradě, kuchyni nebo kdekoliv jinde, kde zrovna byla potřebná pomoct. A právě někdy v tý době začal mý chůvě říkat baachan.

„Pan Orochimaru-sama se svou neteří, Karin-san,“ komorník oznámil hosty a otevřel dveře. Očima jsem zašilhal ke svým nohou a vzápětí na to vzhlédl. Právě včas abych stihl dynamický nástup našeho jižního souseda. Za starším mužem, s černými, zplihlými, mastnými vlasy, dramaticky vlál plášť a za ním dlouhými kroky se zvednutým nosem přicházela Karin. Její křiklavě fialové šaty se přímo ukázkově tloukly s červenými vlasy a její boty na opravdu vysokém podpatku působily dojmem, že si na nich každou chvíli vyvrkne kotník.

„Sasuke-kun! Tak ráda tě zase vidím!“ Karin se na mě sladce usmála svým vybíleným chrupem. Škoda, že já nemohu říct totéž.

„V zámku vás vítám se stejnou radostí, jako kdykoliv jindy,“ odpověděl jsem upřímně. Ovšem už jenom já a dalších pár lidí vědělo, že toto nadšení se rovná nule.

„Sasuke-kun, ty jsi tak vyrostl!“ usmál se na mě slizce Orochimaru. „Teď je z tebe pravý král.“

Přesunuli jsme se do salónu vedle. Orochimaru do mě začal hustit, jak by bylo výhodné spojit naše království  Karin na mě házela jeden rádoby svůdný pohled za druhým. Snažil jsem se vnímat jeho řeč a působit zaujatým dojmem, ale pak jsem vyhlídnul ven z okna.

Naruto se zrovna staral o záhon s gerberami, na který byl z okna perfektní výhled. Usmíval se a něco si zpíval. Vypadal šťastně a spokojeně. Já okamžitě přestal vnímat své hosty a začal se pohledem věnovat výhradně jemu. Dokonce jsem si ani nevšiml, že do místnosti vešla Tsunade.

„Hé-ej, Sasuke!“ až její okřiknutí mě přivedlo zpátky do reality. Otočil jsem se zpátky na své hosty a Tsunade. „Oběd budete chtít do jídelny nebo na zahradu?“

„Na zahradu,“ nezaváhal jsem. Odpověděl jsem Tsunade a otočil se na své hosty. „Jistě jste po dlouhé cestě vyčerpaní. Naše služebné vás teď zavedou do vašich pokojů. Budu vás čekat za hodinu a půl na zahradě, dobrá?“ sotva jsem to dořekl, u dveří stála Ino se Sakurou.

„Ahoj,“ Naruto sebou trhl a otočil se na mě. Jeho úsměv se ještě rozšířil.

„Ahoj, Sasuke. Tak jak probíhá návštěva?“

„Jako vždycky. Karin se mě snaží sbalit a Orochimaru krafe něco o tom, jak by bylo výhodné spojit naše království,“ zašklebil jsem se a protočil oči. Naruto se rozesmál. „Obědvat budem na zahradě. Nechceš se k nám přidat?“

„To určitě! Vždyť víš, jak mě ty tvoje fanynky nesnášej,“ pokrčil rameny a vrátil se ke kytkám.

„Tak fajn. Ale večer přijdeš na film, ne?“

„No tak to mi nevymluvíš!“

O odpoledni jsem měl pocit, že trvá nejméně padesát hodin, a ne šest. Takzvaně „při životě“ mě držela jen myšlenka na večer.

Musel jsem uznat, že ten večer byl opravdu hvězdný. Tři filmy na programu, pět mis popcornu, tři dvoulitrový kofoly a volná noc. Takový byl plán. A my ho splnili dokonale.

První dva filmy jsme se opravdu smáli, provokovali se a blbli. U toho třetího, který jsme zapnuli asi ve dvě v noci, jsme už jenom seděli a koukali. Zhruba v půlce filmu jsem ucítil nenadálou tíhu na levém rameni. Mírně jsem natočil hlavu.

Naruto usnul a jeho hlava sklouzla na moje rameno. Vlasy mu lehce spadaly do obličeje, ve tváři měl uvolněný výraz a rty jemně našpulené. Vypadal úžasně nevinně, jako anděl přicházející za mnou z nebe. Pohladil jsem ho po tváři. Neodolal jsem a palcem přejel po kontuře rtů. Lehce sebou trhl, něco si pro sebe zamumlal a spal dál.

Pousmál jsem se, vstal jsem a opatrně ho vzal do náruče. Usmál jsem se nad vědomím, že ho takhle držím podruhé během dvou večerů.

Opatrně jsem ho přenesl k sobě do postele. Mohl jsem o přenést rovnou k němu do pokoje, přece jen nebyl tak těžký, ale nechtělo se mi v tak pozdní době chodit po zámku. Uložil jsem ho k sobě do postele a přikryl dekou. Lehce se zavrtěl a přitáhl si lehkou přikrývku blíž k sobě.

Sám jsem si sedl do křesla a upřel svůj zrak na blonďáka v peřinách. V pozadí ještě pořád hrál film, ale do ložnice se zvuky dostaly jen velmi tlumeně a světlo z televize vůbec. Jenom stříbřitý měsíční svit prosvítal pootevřeným oknem a hrál si s Narutovými vlasy, které se zdály být ještě zlatavější, jeho hebkou pokožkou, zdánlivě zářící, i jeho lehce pootevřenými rty, zdánlivě ještě hříšnějšími než za denního světla.

Díval jsem se na něj několik desítek minut, než jsem sám usnul.

„Eh, Sasu-kun?“ vzbudil mě nejistý hlas. Lehce jsem se zamračil, zavrtěl se… a spadl z křesla. „Sasuke!“ Naruto ke mně hned přiskočil. „Jseš OK?“

„Jasně, jasně,“ lehce ospale jsem otevřel oči. Naruto se nade mnou skláněl, ale jakmile si všiml mých otevřených očí, zrudl a ihned o pár kroků ustoupil

„Já… totiž… eh… omlouvám se, že jsem usnul,“ se stále zrudlými tvářemi se díval na podlahu. Pousmál jsem se a pozvedl obočí.

„Že si usnul? Omlouváš se za přirozenou věc?“ rázem zrudl ještě víc. Bylo to zvláštní. Naruto byl vždycky ten hyperaktivní a lehce švihlý, který se nikdy nestydí a omlouvá se jen v těch nejhorších situací, kdy mu už nic jiného nezbývá. Bylo to zvláštní, ale ne nepříjemné.

„No, a jak jsem se dostal do postele?“ převedl raději hovor na jiné téma. Jeho tváře pomalu získávaly zpátky svou nahnědlou barvu.

„Přenesl jsem tě,“ odpověděl jsem jednoduše, když jsem se sbíral ze země. A Narutova červeň byla zpátky.

„No… eh… nepůjdeme na snídani?“

Další dny byly… no, přinejmenším zvláštní. I když, slovo den není přesné. Dny jsem jenom tak proplul bez toho, abych pochytil, co se kolem mě děje. Tsunade si mě dokonce několikrát zavolala někam trochu mimo a vždy minimálně pět minut vyzvídala, na co myslím. Nemohl jsem jí říct, že před sebou neustále mám toho nevinně vyhlížejícího blonďatého ďábla.

Večery a velký části noci patřily mně a Narutovi. Užívali jsme si je plnými doušky a vždy jsme byli vzhůru dlouho do noci. A nevim jak se to stalo, ale Naruto u mě vždycky zůstával až do rána. A absolutně netušim, jak se to vždycky semlelo, ale Naruto pokaždé spal v mé posteli a já ho nejdřív pozoroval z křesla a pak v tom samém křesle spal. Ale překvapivě jsem se vždycky vyspal přímo královsky. Naruto mě pak vždy se smíchem budil.

O nic méně zvláštní bylo i to, jak se Naruto během chvilek měnil. V jednu chvíli to byl hyperaktivní a věčně se smějící provokatér, v druhou přede mnou seděl červenající se stydlivka. Nevyznal jsem se v něm, ale díky tomu se pro mě stal ještě zajímavější a přitažlivější.

Až jednou jsem se vzbudil dřív než Naruto. A když jsem viděl, jak ranní slunce osvětluje jeho odkopanou postavu, rozcuchaný vlasy, lehce zamračený obličej s našpulenými rty, ruce složené pod hlavou a klidně se zdvíhající hrudník, věděl jsem, že už nemůžu zůstat u snění s otevřenýma očima.

Přešel jsem k okraji postele a klekl si k ní. Bradu jsem si položil na postel tak, že jsem se díval přímo do spící tváře. Rukou jsem ho pohladil po tváři. Trošku sebou trhl, ale dosáhl pouze toho, že se obličejem ještě o pár milimetrů přiblížil k tomu mýmu. Pousmál jsem se a lehce se nadzvedl.

„Naruto!“ zašeptal jsem mu do ucha. Zamračil se ještě trochu víc a pokrčil rameno. „Naru-chan, vstávej! Už je den,“ tentokrát už jsem nešeptal, ale řekl jsem to opravdu tlumeně. Tentokrát to zabralo a Naruto rozlepil svá modrá kukadla. Naše obličeje se ocitly jen pár milimetrů od sebe. Narutovi sice chvilku trvalo, než mu to došlo, ale jakmile se tak stalo, okamžitě zrudl a tryskem se hnal z mé blízkosti.

„Sasuke!“ vykřikl stále celej rudej. „Co tu děláš?“

„Momentálně sedim na své posteli. A před chvílí jsem se vzbudil ve svém křesle. Nepůjdeme na snídani?“ raději jsem tohle téma opustil. Naruto už v tu chvíli vypadal jako chutná jahoda.

Ale cestou na snídani jsem si uvědomil pár věcí. A v první řadě tu, že to takhle nemůžu jen tak nechat.

Uprostřed jedné z chodeb jsem ho chytil za ruku, přitlačil na stěnu a ruce položil každou z jedné strany jeho hlavy. Hlavu jsem k tý jeho přiblížil tak, že naše nosy dělilo jen pár milimetrů. Překvapeně se na mě zadíval.

„Pleteš se mi do snů, Naru-chan,“ oznámil jsem mu tiše. „A ležíš mi v hlavě. Nemůžu tě z ní vyhnat,“ Naruto znovu nabral barvu přezrálé jahody a sklopil oči. Chvilku jsem počkal. Když ale nereagoval, překonal jsem tu minimální vzdálenost a spojil naše rty. Nedalo se tomu ani říkat polibek, bylo to jenom jemné tření rtů o rty. Po chvilce jsem vsál jeho spodní ret a jemně ho laskal jazykem. Nebránil se, ale ani se nijak nezapojil. Prostě tam jenom stál. Po pár okamžicích jsem se od něj odtrhl. „Dneska večer budu čekat,“ jemně jsem se dotkl rty jeho tváře, uvolnil ho z vězení a odešel na snídani.

„Sasuke-kun!“ přivítal mě po snídani v jednom ze salónů otravný hlas a zářivý úsměv.

„Dobré ráno,“ kývl jsem na své nechtěné hosty.

„Tak co, Sasuke-kun? Přemýšlel jsi o mé nabídce?“

„Přemýšlel,“ odpověděl jsem ne zcela po pravdě. O jeho nabídce jsem přemýšlet nemusel, měl jsem jasno hned. „Musím vás zklamat, ale vaší nabídku nepřijímám,“ v Orochimarových i Karininých očích se zračilo překvapení.

„A… ehm… proč?“ snažil se nasadit diplomatický tón první jmenovaný.

„Mám za to, že mé království je dostatečně bohaté a jeho velikost mi naprosto vyhovuje. Nepotřebuju spojení s vašim. A s lítostí musím konstatovat, že vaše neteř mě nijak neoslnila,“ nehezký pohled, který po mně Karin hodila, se mě nijak nedotkl. A rádoby nebezpečný pohled Orochimara mě nijak z míry nevyvedl.

Ten večer jsem k sobě nepospíchal na poslední chvíli, jak už bývalo mým zvykem. Naopak jsem odpoledne skončil dřív a teď už jenom seděl v křesle a koukal před sebe. Trošku jsem se pousmál nad vzpomínkou, jak mý hosté naštvaně a poněkud ve spěchu opouští zámek.

Na chodbě se ozvaly tiché a poněkud váhavé kroky. Můj úsměv se ještě rozrostl, ale jinak jsem na to nijak nereagoval. Kroky se zarazily před dveřmi a dalších pár chvil se nic nedělo. Už jsem se bál, že si to rozmyslel, když vrzly dveře a někdo vešel dovnitř. Zastavil se za mnou a rozhostilo se ticho.

„Já…“ začal roztřeseným hlasem, ale pak zase umlkl. „Proč jsi to udělal?“ stále stál  za mnou a já jsem stále byl zády k němu.

„Protože jsem to už nemohl vydržet,“ odpověděl jsem jednoduše. „Nemohl jsem už vedle tebe stát a ani se tě nedotknout. Nemohl jsem vedle tebe sedět s vědomím, že tě nechávám jít bez toho, abych se o tebe aspoň pokusil,“ konečně jsem se zvedl a otočil. Stál jenom pár kroků ode mě se zvláštním odleskem v očích.

„Jenom proto?“ zeptal se mě trochu posmutněle. A já najednou věděl, co ode mě chce slyšet. Udělal jsem dva kroky k němu, pak jsem na chvíli zaváhal, ale nakonec jsem ho obejmul.

„Pokud je to, že tě miluju, tak málo, tak opravdu jenom pro to,“ zašeptal jsem mu do ucha. Kolem pasu se mi ovinuly dvě silné paže.

„Blbče,“ řekl jenom a položil si hlavu na moje rameno. Usmál jsem se, zabořil nos do jeho vlasů a vdechl jeho omamnou vůni.

Další ráno mě probudil dotek rtů na těch mých a chuť jahod. Neváhal jsem a rukou si dotyčného přitáhl za pas blíž k sobě.

„Chutnáš po jahodách,“ řekl jsem potěšeně s úsměvem a teprve pak otevřel oči. Díval jsem se do jiskřících očí svého přítele, který na mně ležel skoro celým svým polonahým tělem. „Dobré ráno, Naruto.“

„Dobré, Sasu-chan,“ zazubil se na mě ještě zářivěji. „Měl byste jít na snídani, Vaše veličenstvo! Tsunade-baachan na vás již netrpělivě čeká,“ jedním prudkým pohybem jsem ho strhl pod sebe a teď on byl uvězněn pode mnou.

„Neposlušnej Naruto! Kolikrát jsem ti říkal, abys mě tak neoslovoval? Tentokrát tě však budu muset potrestat,“ rty jsem se mu přisál na krk. Rozesmál se, jednou rukou mi zajel prsty do vlasů a tou druhou mě hladil po zádech.

„Ale stejně bysme měli jít,“ řekl s lehkými obtížemi, když jsem mu na straně vytvářel cucflek.

„No konečně jste tady!“ přivítala nás Tsunade v jídelně. „Co to máš na krku, Naruto?“ dotyčný se lehce zamračil a přešel k zrcadlu na stěně. Okamžitě se zamračil, častoval mě nehezkým pohledem a přiložil si ruku na modřinku na krku.

„To nic.“

„Tak, teď se rychle najezte. Naruto, ty pak vyměníš květiny v celém zámku. Sasuke, na tebe v salónu čekají další hosté.“

„Á, Sasuke-kun,“ pozdravil mě vysoký brunet, který na mě čekal v salónu. Povzdechl jsem si. Návrhy na svatbu očividně neskončily.

„Dobrý den, Hiashi-san, Hinata-san,“ kývl jsem na něj a pak i na jeho dceru. Lehce jsem se usmál na Naruta v rohu salónu, který tam měnil kytky. Úsměv mi oplatil. Tato výměna však zůstala nepovšimnutá. „Omlouvám se, ale trochu jsem zaspal. Co potřebujete?“

„Doslechl jsem se, že hledáte nevěstu. A tak mě napadlo, že by bylo výhodné spojit naše království. Co vy na to?“ povzdychl jsem si. Tohle byl přesně ten Hiashi Hyuuga, náš severní soused, jakého znám.

„Bohužel, ale vaší nabídku nemohu přijmout,“ koutkem oka jsem zahlídl, jak se Naruto najednou usmívá.

„A můžete mi vysvětlit proč?“

„Odvolávám se na právo udat důvod až do čtyři a dvaceti hodin. Zítra po snídani vám důvod řeknu. Mezi tím se zde prosím chovejte jako doma.“

„Ahoj,“ pozdravil mě večer Naruto a přisedl si ke mně na gauč. „Tak co je dneska na programu?“

„Scary Movie,“ odpověděl jsem mu, pustil DVDčko a přitáhl si ho k sobě. On si mi položil hlavu na rameno a chytl mě za ruku.

„Mimochodem, je sice hezké, že si tu mladou Hyuugovou nechceš vzít, ale jak se z toho sňatku chceš vyvlíknout? Sám moc dobře víš, že Hiashi se nenechá připravit o možnost spojit jeho obrovské království s tím tvým bohatým. A stejně dobře víš, že on by dokázal vymluvit z jalové krávy tele, kdyby chtěl.“

„No, já s tebou o tom taky chtěl mluvit, ale původně jsem chtěl počkat až po filmu,“ na chvilku jsem zaváhal. Původně jsem chtěl tuhle chvíli nechat na nějakou lepší chvíli, ale Hiashi mi nedal na výběr. „Vezmeš si mě?“ Naruto se ode mě odtrhl a nedůvěřivě se na mě zadíval.

„To myslíš vážně?“

„Smrtelně,“ přikývl jsem a jemně vymanil ruku z tý jeho. Sáhnul jsem do kapsy a vytáhl krabičku. Otevřel jsem jí a v ní byl zasazen stříbrný prsten s opálem. „Jaká je tedy tvá odpověď?“ ticho, které zavládlo, se mi zdálo být věčné. Tedy, ticho! V televizi začínal příběh, ale ani jeden z nás ji nevnímal.

„Já nevim, Sasuke,“ odpověděl nakonec velmi tiše. „Teprve včera jsme si ujasnili, jak to mezi náma je. Já… nechci nic uspěchat.“

„Zásnuby neznamenají svatbu. Nebýt toho, já se nechci přetvařovat. Chci být šťastný. S tebou,“ zase bylo ticho.

„Nechci se dělit,“ rozhodl nakonec. „Takže ano,“ podíval se na mě s úsměvem a vášnivě mě políbil. Usmál jsem se a navlíkl mu na levý prsteníček prsten. Tentokrát jsem já políbil jeho. Vyhoupl se mi na klín a přitiskl se ke mně.

„Jsem ráda, že jsi dneska vstal tak brzy. Naruto, ty máš práci v zahradě. Sasuke, mohl bys nám okamžitě vysvětlit, proč nabídku pana Hiashiho nepřijmeš?“

„No, nejdřív se snad nasnídáme, ne?“ povzbudivě jsem se usmál na svýho snoubence. Ten mi úsměv poněkud nejistě oplatil, ale prstýnek na levém prsteníčku zakryl ostatními prsty. Sedli jsme si a pustili se do jídla. Tsunade a Hiashi si vyměnili pohled typu „ach ti teenegři“ a Hinata poněkud nervózně přešlapovala na místě a dívala se do země.

„No, ale stejně bys nám mohl říct důvod.“

„Jsem zasnoubený,“ odpověděl jsem prostě. Tsunade si odfrkla.

„A s kým, prosím tě?“ Naruto sebou lehce trhl a skousl si ret. Chytl jsem ho za ruku.

„S ním,“ oznámil jsem rozhodně. Hinata a Naruto zrudli a Tsunade a Hiashi se zamračili.

„Dáváš přednost pouhému sluhovi před mou dcerou, dědičkou velkého a bohatého království?“

„Ne. Dávám přednost muži svého srdce před dívkou, kterou ani neznám,“ Naruto zrudl ještě krvavěji, ale zvedl hlavu a na všechny přítomné se usmál.

„To je nepřípustné! Prostě nepřípustné!“ vyhrkl Hiashi rozhořčeně.

„A proč, prosím vás? Žádnou smlouvu ani zákon tím neporušujeme, tak nevím, v čem je problém,“ Hiashi po tomto mém argumentu jenom otevíral a zase zavíral pusu na prázdno.

„Nech toho, tati,“ vložila se do toho znenadání Hinata. „Nebýt toho, já nikoho jiného než Kibu nechce.“

„Hinato!“ zdálo se, že Hiashi veškerý svůj vztek vybije na své dceři. „O tomhle jsme snad už mluvili, ne?“

„Ne, tati. Tys mluvil.“

„No, tohle byste si měli vyřídit doma, nemyslíte?“ zakročil jsem raději. „A my budeme čelit Tsunade,“ zašeptal jsem k Narutovi.

„Jak si to vůbec představujete?!“ div že na nás neřvala. Já a Naruto jsme seděli na jakýsi pohovce v salóně a Tsunade před náma pochodovala sem a tam jako rozzuřený lev v kleci. „Uvědomuješ si, v jak složité situaci se teď nacházíš? Jsi vládce, pane bože, vládce! Měl bys mít syna, který by po tvé smrti převzal vládu. Nebo alespoň dceru, kterou bysme provdali a tím spojili dvě království,“ lamentovala dál a skoro nás nepustila ke slovu. „No jak chceš teď trůnu zajistit spolehlivého nástupce?!“

„Slyšelas někdy slovo adopce?“

„Nebuď drzý!“

„Vzhledem k tomu, že já jsem vládce a naše království je absolutistické, nejsem to já, kdo je drzý,“ upozornil jsem jí. A ona pěnila. Ještě chvíli a hrozilo, že vybuchne.

„Kdybych to věděla,“ mumlala si pro sebe a při tom stále rázovala sem a tam. Bylo jasné, na co tím naráží. „Kdybych to tenkrát věděla…“

„Tak co?“ zamračil jsem se na ní. „Vždyť se toho tak moc neděje. Dítě můžem časem adoptovat. Žijem v moderní době! Dokonce i u nás platí zákon o registrovaném partnerství.“

„Kdyby se tohohle dožil tvůj otec…“

„Tak by to byla úplně jiná situace, protože by žil i bratr,“ Naruto celou naší výměnu sledoval beze slov, jenom mou ruku svíral stále pevněji.

„No tak tohle je vrchol!“ Tsunade rozhodila rukama a její tempo se ještě zdvojnásobilo.

„Klid, baachan,“ ozval se poprvý po dlouhý době Naruto.

„Ty,“ prudce se na něj otočila a ukázala prstem, „mi ani nemluv!“

„Klid, Tsunade,“ vstoupil do hovoru i můj rádce, Jiraiya. „Já si naopak myslím, že je to skvělý tah,“ všichni jsme rázem své tázavé pohledy obrátili na něj. „Žijeme v moderním světě, lidé chtějí svobodu a k tomu patří i jistá práva. A tímto… vztahem jim dáme najevo, že jim v tom nebráníme. Navíc bys teď zase mohl začít dávat pozor,“ mrkl na mě. Věděl jsem, že naráží na to, že jsem „v práci“ většinou nesoustředěný a duševně mimo.

„To mi chceš říct, že všechny tvoje výpadky jsou zapříčiněný tímhle… tadytim…“

„Naprosto okouzlujícím blonďákem?“ přerušil jsem jí s úsměvem. Naruto mi ruku skoro rozdrtil a vedle mě se nepohodlně zavrtěl. „Jo, přesně tak,“ ani jsem se na něj nemusel otáčet, abych věděl, že je opět červenej jako přezrálá jahoda. Tsunade se zamračila.

„Kde jsem udělala chybu? Kde jsem, sakra, udělala chybu?“

„Nechávala jsi nás samotný s ero-sanninem, baachan,“ oznámil jí klidně Naruto.

„Neříkej mi tak!“ ohradili se oba unisono. Otočil jsem se na Naruta. Na úplně červené tváři mu hrál příjemný úsměv. Nedokázal jsem si představit, co si právě myslí nebo co cítí.

Ale jedno bylo v tu chvíli jasné. Měli jsme vyhráno.

„To nemyslíte vážně!“ zvolal Naruto druhý den při snídani. „To mám jako s královnami debatovat o nejnovější módě a rozplývat se, jak ty děti rychle rostou?“

„Buď a nebo budete oba debatovat s ostatníma králem o válkách, bojích a starostech o království.“

„Mám si vybrat mezi peklem a mučením?“ zdálo se, že ho přešla chuť. A já ho jenom pozoroval. Byl strašně rozkošný, když se rozčiloval. „Sasuke, řekni něco!“

„Něco,“ reagoval jsem okamžitě. Pohled, který po mně hodil, nebyl hezkej, ale pobavil mě. „Ale Naru-chan! Tenhle výběr je výhradně na tobě.“

„Fajn,“ Naruto se zamračil, vstal a vydal se z místnosti pryč.

„Kam jdeš?“

„Popovídat si se svou milou přítelkyní, vévodkyní z Toskánska. Nečekej na mě, drahý,“ zapadly za nim dveře a byl ten-tam.

„Naru-chan?“ nakoukl jsem snad do všech komnat na zámku. Až potom mě napadlo to místo, které mě mělo napadnout ze všech nejdřív.

Uprostřed kvetoucích keřů stál strom a na něm se od mých třetích narozenin houpala houpačka. A na ní seděl Naruto, hlavu měl sklopenou a nohama se lehce pohupoval. Tiše jsem k němu přešel a položil mu ruku na rameno. Lehce sebou trhl a upřel na mě svůj zamyšlený pohled.

„Co se děje, Naruto?“

„Nejsem si jistej, jestli jsem se rozhodl dobře,“ odpověděl a zase sklopil hlavu. „Já nejsem na nějaký ceremonie, nenávidím etiketu, nedokážu se chovat na oficiální večeři…,“ zavrtěl hlavou, jako by tím bylo všechno řečeno. A já ho chápal. „Nejraději bych zůstal u svý práce na zahradě. Ale… chci být s tebou,“ přešel jsem před něj a dvěma prsty mu zvedl hlavu.

„Pomůžu ti. Společně to zvládnem,“ naklonil jsem se k němu a vlepil mu krátkou pusu na tvář, jako projev podpory.

Další dny byly opravdu velmi náročné. Naruto se mnou sice v dětství prošel několika hodinami etikety, ekonomie a podobných předmětů nezbytných pro vládu, ale od tý doby už pár let uplynulo a my museli začít zase skoro od začátku.

A ač byl Naruto, mírně řečeno, antitalent na všechno, co vyžadovalo sebeovládání, vynahradily to jeho elán a chuť, s kterými se do svého učení pouštěl.

Tsunade asi týden trucovala, ale nakonec vyšlo najevo, že byla naštvaná spíš kvůli tomu, že jsme se jí o nás ani slůvkem nezmínili, než kvůli tomu, že jsme spolu.

Lid na zprávu o našem zasnoubení reagoval nadšeně. Hned se objevily i další nám podobné páry, které žádaly o svatbu. Jejich žádosti byly okamžitě schváleny.

Samozřejmě se našly i kritiky. Naruto z nich byl ze začátku dost smutný, ale časem pochopil, že ať dělá co dělá, nemůže se zavděčit všem bez výjimky.

Díky skvělé spolupráci Tsunade a Jiraiyi ve věci diplomacie bylo hrozící nebezpečí ze strany našich největších sousedů, Orochimara a Hiashiho, zahnáno.

Království kvetlo tak, jak už dlouho ne. A to bez sebemenšího přičinění mě nebo kohokoliv jiného ze zámku.

Byl jsem překvapenej, jak se všichni na tu velkou událost těší. Dlouho před samotnou svatbou chodily různorodé svatební dary, od nepotřebných tretek až po opravdu denně používané věci.

Stáli jsme v čele plného kostela. Ale ač byl kostel plný skoro tak, že se tam nedalo dýchat, panovalo naprosté ticho. Všichni čekali na tu jedinou větu, potvrzující právě proběhlé události.

Já a Naruto jsme stáli čelem k sobě. Na tváři nám oboum hrál šťastný úsměv a v Narutových blankytně modrých očích hrály živé jiskřičky štěstí. On už měl na prstě úzký stříbrný kroužek. Teď se čekalo jsem na jeho čin. A já se ho nemohl dočkat.

„Tímto prstenem si tě beru.“