Ráno jsem slízla kázání, když jsem svůj noční příchod okomentovala slovy: „Jsou věci, o kterých se nemluví.“ a potom se hned zas nastupovalo na šichtu. Dneska jsem zůstala ve dvojici s Chari. Napadlo mě, že si to sama vyžádala. Ale jestli si myslí, že jí řeknu, co se včera stalo, tak se teda hodně plete.

   Dorazily jsme zase k mýtině. „Pěkný bojiště,“ hvízdla uznale. „Tak dělej, přivolávej!“
   „Kdo ti to prásknul?“ uchechtla jsem se.
   „Náš klonovač Parry. Byl to jenom… obyčejnej křížovej výslech.“
   „Oki, jdu na to.“
   Zvedla jsem florbalku nad hlavu, ale tentokrát jich přiletělo tolik, že jsem si nebyla jistá, že to zvládnem jen samy dvě.
   „Hm, dvacet na dvě, to máme deset na jednu… hm, slušná převaha. A navíc jsou i různě velký. No, to se pomějeme.“
   Zdálo se, že Characterless to všechno bere s ledovým klidem.
   „Hm, dobře, možná, že to zmáknem. Ale asi si vyžádám jiný oblečení, to zelený kolem pasu mi nějak nevoní.“
   Během řeči jsem se s napřaženou florbalkou sunula ke své společnici. Bylo nám jasný, že nejlepší bude stát k sobě zády, zatímco nás Hollow pomalu obkličovali.
   „A jaký bys chtěla?“
   „Třeba modrý.“
   „To bysme vypadaly jak králíček Azurit. Námitka se zamítá!“ vřískla Chari a praštila do první příšery.
   Pomyslela jsem si, že dneska to spíš než boj bude jedna velká prča. Levačkou jsem si držela zbraň, pravačkou vyvolala pořádnou tlakovku, která odmrštila protivníky o kus dál. Pak jsem hned vyrazila a sejmula prvního dobře mířenou ranou do čelisti. Přitom jsem si vzpomněla, jak stejným způsobem bojovali Ichigo a Ishida.
   Tmavovláska zvolila docela zvláštní způsob boje, na můj vkus teda. Nabila Minatinu katanu chakrou, takže jí špička úplně neskutečně zářila, a s výrazem, který říkal: pojď blíž a uvidíš, co se stane, a ten naoko vševědoucí pohled… byla to dobrá kombinace k zastrašení nepřítele. Zatímco já jsem se snažila držet je od sebe, Chari dělala přesný opak. Připadalo mi, že zatím zkouší, co si k Hollow může dovolit, aby si ještě pořád chránila záda, a až je otestuje, přijde ten správnej mazec.
   „Na co myslíš?“ zabručela a praštila do dalšího, který se odvážil přiblížit.
   „Vzpomněla jsem si na Ishidu.“
   „No jo, tys měla dycky blbej vkus.“
   Dalšího jsem odmrštila a po dalším skočila, přirozená tupost jim zabránila, aby po nás skočili všichni najednou.
   „Furt lepší, než řečově nevybavenej Kuchiki!“ odsekla jsem a máchla zbraní do strany.
   „A co se stalo včera?“
   „O tom se bavit nehodlám, jasný?“ Teď už jsem byla fakticky podrážděná, a agresivita na mě začínala být znát.
   „Máš v sobě vztek? Tak ho vypusť!“ poradila mi a já kývla, s florbalkou v obou rukách jsem se rozkročila a spustila takový řev, že zmatení Prázdní se ještě kousek stáhli. Energie pronikala do předmětu, který jsem držela v ruce, a začala z něj stříkat.
   Rozhodla jsem se toho využít. Vyrazila jsem proti Hollow divoce s ní máchajíc, aby si nezapomněli všimnout, že když je s ní zasáhnu, je to konec.
   Chari se ohlédla přes rameno. „Hej! Neber mi prvenství! Největší bouchač jsem tady já!“
   Myslím, že chtěla, abych trochu upustila na zásadovosti. „Promiň, ale mně ničení Hollow nepřijde jako adrenalinovej sport!“ křikla jsem na ni a skolila dalšího. Já to brala až moc vážně, Chari vůbec, ale přesto jsme se báječně doplňovaly a za chvíli to bylo znát ještě víc, protože jsme se začaly provokovat a to nám ještě víc rozproudilo krev v žilách.
   „Hele, když ne Kuchiki, tak kterej by se ti zamlouval?“ vypálila tmavovláska drze.
   „To je těžký říct. Nesměl by to bejt egoista.“
   „Hm, tak to zužuje výběr,“ uchechtla se a praštila mi do stvoření, co se zrovna odvážilo přijít ke mně blíž.
   „Hele! Máš jich na svý straně mraky!“ prohlásila jsem žertem.

   Hollow z nás byli, mírně řečeno, v šoku. Vyděsit nás nemohli, neustále jsme jim dávaly okázale najevo svůj nezájem, v podstatě nabyli dojmu, že jsou pro nás jen kratochvíle a že je bez milosti podřízneme, prostě jen tak, ze zábavy. Z mý strany to byl záměr, jak to vnímala Chari, to jsem nevěděla.

   „Hele, tak mě napadlo… jaký to bylo, tancovat s Hinamori?“ Poskočila jsem dopředu a odmrštila dvě malé příšerky naráz.
   „Ještě jednou se o tom zmíníš a zarazím ti tu katanu do hlavy!“
   „Pche!“ ušklíbla jsem se a sehnula se, aby mohla udeřit do stvůry za mnou. Pak jsem pohledem zalétla ke stromoví. „Zase už tam čumí! To by mě zajímalo, proč se sem táhnou jak vosy na med,“ napadlo mě.
   „Hele, to netušim, asi jsou jen zvědavý,“ chechtala se Characterless.
   „No jo, hlavně že stařík žadonil, abysme tu zůstali, že musí honit vetřelce, a zatím většina posedává poblíž.“
   „No jo, maj to místo cirkusu. Tak jim pořádně zapózujem, ne?“ navrhla tmavovláska, a jen co jsem kývla, už jsme obě dorážely poslední přízrak. Pak jsme pěkně zhluboka vydechly a natáhly se do trávy.
   „Ale řekla jsi mu to dobře.“
   „No že jo?“ přikývla jsem a po očku pozorovala, jak se něčí postavy vytrácejí. „Má tu bordel, tak ať si to uklidí. Kdyby byli důstojníci pode mnou, mlátila bych to, aby pořádně poslouchali.“
   „Ha, velký drsňák promluvil!“ Characterless se po záchvatu dávivého smíchu rozškytala.

   Yachiru se opět snažila navigovat velkého hromotluka. „Takhle zas nic nestihnem. Přidej, Keníčku, přidej!“ Zaraki si pomyslel, že si ho to pištící stvoření plete s koněm. Pak se náhle zastavil. „Co je?“
   „Ztratil jsem zájem,“ zabručel a sundal si růžovlasé děvčátko ze hřbetu. „Otestuju si je jinak.“

   Perla zůstala ve skupině s Tobinkou a Kubbym. Tobí je holka, která nezkazí žádnou srandu a řeší věci bez rozmyslu. Boj s Hollow si ale výborně užívala. Hnědovláska se vždycky pokusila chytit stvůru a bojovnice s pádlem ji pak většinou zvětšenou nohou zašlápla, nebo rozmáčkla obrovskýma rukama.
   „Jsi dobrej chytač,“ pochválila ji a zase se zmenšila.
   „Arigato,“ špitla Perla a zajíkla se.

   hAnko, sorafay a Mirinda řešily problém s Hollow, který byl příliš obezřetný a přímo gigantický. Aby ho zničily, musely by zaútočit najednou, což jim zatím nedovolil.

   Miri je od přírody černovláska, ale její sváděcí jutsu jí přidává křivky na těch správných místech a pozměňuje vzhled. Teď ho použila proti Hollowovi, když došla k němu na nejvyšší možnou bezpečnou vzdálenost, kde si klekla a sepjala ruce, jako kdyby se chystala modlit.
   „Prosím, pane, vydávám se vám na milost, jen ušetřete moje dvě přítelkyně, ony na vás vlastně ani zaútočit nechtěly. Můžete mě sežrat, nebudu se bránit!“
   Prázdný byl udiven. Ještě nikdy se mu nestalo, aby mu někdo nabízel vlastní duši. Pro jistotu se rozhlédl, ale nikoho dalšího neviděl. A tohle… úžasné blonďaté stvoření, co tak krásně škemrá, se mu samo nabízí, dokonce to vypadá, že si před ním i lehne, aby to měl snazší…
   Opatrně natáčel hlavu do stran, ale stále se nic nedělo. Přihlížející však byli Mirindiným počínáním zděšeni.
   „Musela se zbláznit! Proč se chce obětovat?“ šeptala modrovlasá žena patřící ke druhé divizi svému společníkovi.
   „Nevím. Uvidíme, když se budeme dívat dál.“

   Hollowovy pochyby už byly zcela rozptýleny. Dívka krásná jako víla je zřejmě v transu, nikdo jiný poblíž není, tak už jen směle otevřít tlamu, naklonit se nad oběť a spolknout ji. To už ale z úkrytu vyběhly hAnko se sorafay s připraveným jutsem a obě naráz ho udeřily do pohyblivého pozadí. Stvůra zařvala, bleskově se otočila a schytala další ránu doprostřed čela a pak se konečně rozpadla.
   „Miri, ako ti je?“
   „No, popravdě, daly jste si hrozně načas.“ Černovláska si otírala pot z čela. „Fakticky by mě sežral, to je ale nechutný.“
   „No aby ne! Kto by odolal takovej překrásnej babě,“ chechtala se Slovenka a pomohla jí vstát.

   Večerní atmosféra byla bouřlivá, měli jsme co oslavovat. Ani jednomu ze skupiny „pomocníků“ se nic nestalo. Všichni oslavovali Mirindinu statečnost, protože její sebeobětování byl pravděpodobně nejšílenější kousek za celý den.
   „Ale holky taky bojovaly dobře,“ špitla Lilithka a ukázala na nás.
   „Cože?“ Obě dvě jsme vyjekly zároveň, ale to už se ozývaly další hlasy a pár osob přikývlo.
   „Bylo to teda něco. Vypadalo to, že i vaše důstojnický publikum z vás má nahnáno,“ šklebila se Tarush.
   „A jak vy to víte?“ vydechla jsem překvapeně a ne úplně klidně.
   „No… už jsme byly unavený, tak jsme se chtěly vrátit na ubytovnu,“ začala Lili nejistě.
   „Jenže z lesa se ozval děsnej kravál, tak jsme se tam rozběhly a viděly vás dvě, jak máte proti sobě přesilu,“ doplnila ji Lenura.
   „Neslyšely jsme, co říkáte, ale ty jsi pak zařvala a málem z tebe lítaly blesky. Fakt, když seš naštvaná, jde z tebe strach,“ usmála se Yuki a já jí úsměv oplatila.
   „Přece se nemůžem uprostřed boje začít bát, ne?“ Chari mi stiskla pravé rameno. „Navíc… todle byla prkotina.“
   Ještě chvíli jsme se dohadovali a sdělovali si dojmy z uplynulého dne. Perla se skláněla nad zápisníkem a Mirinda si hrála s řetízkem. Byla to idylka.

   Možná jsme se nechali příliš opojit vlastní mocí, nevím. Další den, když už jsme načerpali nové síly, jsem se vydala s Minatou a Yuki na další lov. Možná se mi to jenom zdálo, ale naše mistryně v ovládání zbraní si se svou půjčenou zanpakutou úplně dokonale rozuměla, a pořád na mě tak divně mrkala, že už jsem se několikrát zarazila, protože jsem ji toužila okřiknout.

   My tři jsme neměly skoro žádné potíže, dokud jsem se nerozmáchla příliš a v rameni mi nezaškubalo tak, že jsem zbraň upustila do trávy. Yuki byla okamžitě u mě a odhalovala mi vršek shinigamského oděvu.
   „To je zlý… levý rameno… a já zapomněla, že jsi levák. Jak jsi s tím dokázala bojovat takhle dlouho?“ Nechápala to, ale popravdě, já taky ne.
   „Asi jsem tomu škubání nevěnovala dost pozornosti,“ sykla jsem a chtěla se zvednout.
   „Blázníš? Vždyť se ti to otevřelo znova! Teď nemůžeš jít bojovat!“ namítala Kaze, ale já byla paličatá.
   „Jenže v tom nemůžu Min nechat. Budu útočit z dálky, tak to zatáhni a bude to zas dobrý… na chvíli.“
   „A když ti to začne krvácet? Aspoň do zítřka bys měla být v klidu!“ stála na svém Yuki.
   „Hele, slíbím ti jednu věc. Dorazíme tu stvůru a pak hned půjdu do nemocnice, ale jen do zítra. Mám zodpovědnost.“
   „O nás se neboj.“
   „Mám starost o Perlu. Rodiče mi jí dali na starost a mezi náma, nemusí mě ani cejtit.“
   Yuki se znechucením začala ošetřovat rameno a pořád si pro sebe něco brblala.
   „Co si tam mumláš pod fousy?“ Pátravě jsem se na ni zadívala.
   „Že si nemusíš dělat starosti. Perla je s Kettie a Rikou, a ty by radši padly, než by někoho ohrozily. Tak… a je to. Ale prosím tě, opatrně.“
   „No jo,“ zabručela jsem, zvedla se a vyběhla k nejbližšímu stromu.

   Šplhání je obtížné, zvlášť když jedna ruka nestíhá druhou, ale nakonec se mi nahoru nějak vysoukat podařilo. Min teď proti sobě měla přesilu, a byla už tak udýchaná, že pomoc jí přijde vhod. Kaze už mizela za nejbližším křovím. A ve chvílích, jako je takhle, si teprve člověk uvědomí, jak moc je závislý na ruce, která teď tak bolí. Musela jsem stát vzpřímeně, v podřepu to dlouho nejde, takže jedna ruka se musela přidržovat kmene a levou bych se dlouho neudržela. „Promiň mi, Yuki!“
   Vystřelovala jsem větrné pulsující koule a snažila se alespoň rozptýlit pozornost těch dvou nestvůr. Nebylo divu, že Min už umdlévala. Jasně, byla mrštná, rychlá a tak… jenže válčily jsme tu už celý den, protože se jich na nás sesypalo moc. A kdyby došlo k nejhoršímu… Yuki má skvělé obranné jutsu, ale bez pomoci by dlouho neudržela bariéru proti dvěma tak velkým Hollow.

   Kaze měla pravdu. Rána se otevřela a začala znovu krvácet. Byla jsem ale rozhodnutá doklepat to až do konce, a když se tak stalo, natáhla jsem se na větev a zůstala na ní ležet, zatímco mi červené kapky stékaly po oblečení.

   Trvalo dlouho, než jsem zas otevřela oči, tak mi to připadalo, ale podle Yuki to bylo jen pár minut. To byla totiž ta hlava, co se nade mnou skláněla. „Nemocnice?“ tipla jsem si a Kaze kývla.
   „To, co ti řeknu, se ti moc líbit nebude. Už máme první ztráty.“ Chtěla jsem něco říct, ale pak jsem zmlkla a nechala ji mluvit. „Tarush použila přeměnu a přehnala to.“
   „To to bylo tak zlý?“
   „Jo… no, Mirinda říkala, že potřebovaly tu potvoru dorazit na jeden úder. Tarí se změnila v oheň, jenže… víš jak, když zůstaneš moc dlouho…“
   „Jasně,“ přikývla jsem netečně. „Voda chladí, vítr chladí, ale oheň spaluje. Jak je jí?“
   „No, má pořádně spálený obě ruce, ale dostane se z toho. A vedle ní leží Lili… Vyčerpala se, je to obyčejná slabost,“ informovala mě Yuki a snažila se tvářit povzbudivě.
   „Takže my máme takovej úbytek a já tu mám ležet jak lazar se škrábancem na rameni?“ ujišťovala jsem se.
   „Jo, budeš ležet a odpočívat, už je to zařízený.“ Zvedla se a odcházela.
   „Počkej! Jak zařízený? Yuki!“ Chtěla jsem se zvednout, ale přepadla mě znovu křeč a musela jsem si zas lehnout.

   Probralo mě až divné šramocení. Mezi pokoji procházel nějaký Shinigami s tácem plným jídla. Zaostřila jsem, když se postava blížila ke mně, a zaúpěla.
   „Přikázali mi, abych roznesl svačiny,“ vysvětloval blonďák, kterému lezly vlasy do obličeje. „Jste totiž na speciálním oddělení, jak to nařídila paní Unohana. Ošetřují se tu všichni obyvatelé ze Společenstva. Udělala to, aby… nevznikla panika.“
   To bylo pochopitelné. Kdyby obyčejní lidé viděli, jak jejich zachránci padají jeden po druhém, vznikl by chaos.
   Jen jsem kývla, ale už se mnou zase šili všichni čerti. „Je mi fajn, půjdu.“
   Zavrtěl nesouhlasně hlavou. „Máte povoleno odejít až zítra. Ale pokud se budete zdráhat, máme tu určité prostředky, které by vás mohly přivést k rozumu.“
   Zírala jsem na blonďákovu ruku, ve které se zaleskla injekční stříkačka, se kterou zkusmo stříkl do vzduchu.
   „Oukej,“ vzdychla jsem a rozhodila rukama. „Vzdávám se, chlape.“
   „Jsem Kira, Leonydo-san,“ zaculil se a podal mi jídlo. Dalo se to.

   Unavenej válečník potřebuje spánek jako sůl, proto asi nikoho moc nepřekvapí, že jsem po jídle zase zalehla. Bylo to příjemný spaní, který nerušilo vážně vůbec nic. Ale když jsem se pak zavrtěla, otevřela oči a pěkně naplno zívla, čekal mě šok. Mužská postava s krátkým sestřihem a bílými vlasy mi seděla na posteli. Příšerně jsem se lekla a vrazila hlavou do zdi za sebou.
   „Ale ale… Že bys neměla čisté svědomí? Proto jsi tak lekavá?“
   „To je u nás každej druhej člověk… pane,“ zasyčela jsem a sáhla si zdravou rukou na hlavu. „A co vy tu vlastně chcete?“
   „Hledal jsem svého zástupce. Štáb ho prý pro dnešek převelel sem, to mi řekli.“
   „Jo, ten se tu někde motá,“ přikývla jsem.
   Díval se tak… zvláštně, možná vztekle. Neměla jsem důvod se ho bát. Už jsem měla tu čest s horšími hady, než byl on. Při té letmé vzpomínce na děsivého Voldyho jsem se otřásla. Zřejmě ho to pobavilo.
   „No, měl byste ho jít hledat, nebo se vám tady ještě někde ztratí… kapitáne Ichimaru,“ řekla jsem se vší vážnosti a obrátila jsem se k němu zády. Tentokrát měl pravdu. Neměla jsem svědomí čisté. Ale radši budu bojovat do posledního dechu, než bych někomu prozradila to velké tajemství.

(No jo, já vím, mám blbej vkus :-D)