- Velikost textu +

„Lo, pohni si, nebudeme na tebe čekat věčně!“ Rozezlený ženský hlas zezdola dolehl až nahoru do dětského pokoje k uším oslovené.

„Jasně, už běžím!“ křikla dívka a protočila oči v sloup. Seděla na posteli s nohama těsně nad podlahou a naposledy zkontrolovala svůj obličej v malém zrcátku. Natáčela jej ze všech stran, aby postupně prohlédla každou jeho část. Její pokožka chytala už ve třinácti mírný červený nádech, jak byla citlivá na sluníčko. Trochu našpulila své už tak plné rty, pak vycenila bílé zuby s jasnými krvavými dásněmi. Zamrkala hustými řasami, vypoulila čokoládově hnědé oči a potřásla hlavou, aby jí ofina jantarově zbarvených vlnitých vlasů po ramena nepřekážela v pozorování sebe sama. Vše bylo v nejlepším pořádku. Jen kdyby to zatracené zrcadlo bylo větší! Takhle se nemohla prohlédnout celá i se svou pomalu se vyvíjející štíhlou postavou, kterou halila hnědá pohodlná mikina s kapucí a černobílá plátěná sukně, nemluvě o rozkopaných botaskách. Nad nimi matka vždy jen vrtěla hlavou, nechápala, jak může nosit něco takového, když je přitom svým vzhledem tak posedlá.

„LOLO!“ Tentokrát se domem rozlehl otcův hlas, daleko zvučnější než matčin a také – jak naznačovalo Lolino polekané trhnutí – autoritativnější. Proto neváhala už ani vteřinu, zrcátko hodila do peřin neustlané postele a vystřelila ze svého pokoje dolů po schodech za rodiči.

„No to je dost! Už jsme chtěli vyrazit bez tebe,“ mračila se žena tolik podobná dívce, která poslední čtyři schody vynechala a rovnou seskočila na zem, až se jí sukně zvedla. Kriticky sjela její volnou mikinu, která se k sukni vůbec nehodila, ale přešla to bez zbytečných řečí. Věděla, že nemá cenu cokoli říkat, její Lo byla mladá výbušná dáma a ona zrovna teď netoužila rozpoutat hádku.

Hlava rodiny mezitím vyšla z domu, nastartovala auto a teď na ně netrpělivě troubila. Obě ženy nemeškaly a už s úsměvy se vydaly za ním. Lo se nemohla dočkat, nákup nového zrcadla by si nenechala ujít. Když už nebrali v potaz její protesty a to staré z koupelny vyhodili, bude výběr na ní! Už žádné zírání do zrcátka, které jí matka půjčila ze své kosmetické taštičky.

A protože ona ani její rodiče nepatřili mezi zastánce nejmodernějšího interiéru, nevyrazili do žádného obchodního centra, ale na konec města ve státě Michigan, kde se nalézalo plno krámků s „veteší“, jak by řekla její babička.

***

Asi dvě hodiny kroužili po ulicích, párkrát i vystoupili, aby užší uličky prošli po svých, a pak zase popojeli dál. Zašli do pár obchůdků, se kterými měli již dříve tu čest, ale nic uspokojivého nenašli. Buď bylo zrcadlo moc malé, nebo mělo příliš velký rám, nebo bylo pouze v barvě, která by v jejich oranžovo-hnědé koupelně až příliš zářila. Otec měl pouze dvě kritéria, právě barvu a taky cenu, ale jeho žena a dcera měly nároků víc a, nutno říct, ty se od sebe většinou lišily. Nálada postupně klesala a atmosféra houstla, rodina, unavená a pomalu zoufalá, se při setmění sešla u auta s tím, že pojedou domů a další den vyrazí do sousedního města.

Než ho uviděli na konci ulice.

Vchod krámku se krčil na samém rohu dlouhé řady obchodů. Už z dálky na ně ze dveří vrhalo zlatavé odlesky kýčovité masivní klepátko ve tvaru buldočí hlavy s kruhem v tlamě, zřejmě pouze na okrasu. Vedle vchodu ve výloze visel těžký rudý závěs a jen větší škvíra, kudy na chodník pronikalo světlo zevnitř, dokazovala, že je tam ještě živo.

„No nic, já vás počkám v autě,“ povzdechl si muž, když viděl, kam pohledy jeho nejmilejších směřují. „Ale pospěšte si, nebo za volantem usnu a dřív než zítra ráno mě nevzbudíte!“

A tak se jen zasmály a společně vyrazily do posledního krámu s nadějí, že tentokrát neodejdou s prázdnou.

Jak se blížily k těm dveřím, byla Lola nejistější – klepátko se najednou zdálo mnohem děsivější než zdálky. Jako by se oči buldoka probraly k životu a teď ji pozorně sledovaly jako svou kořist.

,Ty náno pitomá, je to jen ozdoba,´ okřikla se v duchu a odtrhla od klepátka pohled, přesto se však držela těsně u své matky.

Když žena zatáhla za mosaznou kliku a obě prošly pod téměř nečitelným dřevěným nápisem VYPRODEJ dovnitř, do obličeje je uhodil dusný, zatuchlý, už nějakou tu chvíli nevětraný vzduch, až zalapaly po dechu. Pár vteřin trvalo, než si na to zvykly a mohly se soustředit na zboží okolo. Zatímco žena se vydala hledat prodavače, aby ho mohla poprosit o pomoc, Lola se přesunula k jedné z vitrín. Přestože měla ráda keramiku a podobné věci, které si mohla vystavit na poličce, tyhle figurky se jí nelíbily. Rádoby zlatí psi na ni cenili zuby a poulili oči stejně jako buldok venku, kočky vypadaly, že z vitríny každou chvíli vyskočí a zatnou drápy do nejbližšího masa v okolí (dávej pozor, maličká Lo, tvůj obličej je blízko, tak blííízko...), nemluvě o prazvláštních postavičkách napůl lidí, napůl... nevěděla, snad démonů? Některé třímaly kůly, jiné poskakovaly na jedné noze, ale všechny se na ni šeredně šklebily. Po těle jí vyrážel pot, ale nemohla svůj obličej od skla odtrhnout, byla jako zhypnotizovaná.

Když jí na rozechvělé rameno dopadla něčí ruka, trhla sebou a vyjekla.

„Prokristapána, co vyvádíš?!“ utrhla se na dívku matka, která dceřinu reakci nečekala a nadskočila také. „Přestaň mě děsit. Pojď, vzbudíme pana prodavače.“ Vzala ji za ruku a táhla k pultu na druhé straně nepříliš velké místnosti přeplněné harampádím. Jindy by se možná pozastavila nad tím, že se jí Lola nevytrhla, že se tak ochotně poddala, ale teď svou pozornost soustředila na starého pána tak po šedesátce za pultem. Seděl na dřevěném houpacím křesle (ani by se nedivila, kdyby taktéž bylo na prodej, perfektně do místnosti zapadalo) s hlavou zvrácenou dozadu přes opěrku. Lo si nemohla pomoct, ale i ty směšné figurky vypadaly živěji než on.

Její matka trochu nejistě přistoupila ke křeslu a položila muži ruku na rameno. „Pane, vzbuďte se,“ mírně s ním zatřásla (třeba aby nedostal infarkt, napadlo Lo), ale on jen pootevřel pusu, vydal ze sebe podivný – nechutný – klokotavý zvuk a spal dál.

„Pojď mi pomoct,“ zavolala přes rameno na dceru a Lola se jen znechuceně zašklebila. Teď to chce nechat na ní, protože se ho štítí, bylo jí to jasné. Jenže ona se žádného starého ošklivého chlápka s delšími šedivými vlasy a svraštělou pokožkou, jakou mívá, když je dlouho ve sprše, nebojí. Proto k němu přešla, hodila po matce posměšným pohledem a nadechla se.

„HÁÁLÓÓ!!“ zaječela staříkovi rovnou do ucha.

„Lolo!“ zalapala matka pohoršeně po dechu, ale rychle pusu zaklapla a obě poodstoupily zpátky za pult. Zabralo to, muž sebou mírně trhl, s mírnými potížemi narovnal hlavu, až mu pár šedých vlasů spadlo do obličeje, a mžoural světlemodrýma očima kolem sebe. Jakmile zaostřil na postavy před sebou, ožil a s úsměvem, kterým odhalil lehce zažloutlé zuby, jak se od nich odráželo matné světlo z imitace křišťálového lustru, se postavil. Zákaznice! Jeho krámek zřejmě nepatřil k nejnavštěvovanějším.

„Dobrý den, dámy!“ zašveholil a promnul si ruce.

„Dobrý večer,“ pousmála se Lolina matka a vrhla na zaraženou dívku vedle sebe kradmý pohled.

„Mohu vám s něčím pomoci?“ Dychtivě obešel kulhavým krokem pult, na kterém ležela nedoluštěná křížovka ze včerejších novin. Zdál se jim možná až příliš obětavý. „S čím vám mohu pomoci? Hledáte něco konkrétního? Jsem si jistý, že si tak krásné a milé dámy vyberou něco, co-“

„Chceme zrcadlo,“ vypálila Lo netrpělivě, protože cítila, jak jí začíná nepříjemně uzlovat žaludek. Na tyhle staříkovy řeči nebyla zvědavá a i když to její matka cítila stejně, sykla po ní.

„Omluvte ji, je už unavená,“ usmála se zeširoka a ulevilo se jí, že muž její úsměv opětuje. „Hledáme nějaké pěkné zrcadlo do koupelny, tak jestli byste nám nemohl pomoci..?“

Stařík na ni chvíli hleděl bez výrazu, snad pátral v paměti, jestli se v téhle malé místnosti něco takového nachází. Pak trhl hlavou, jako by odháněl otravný hmyz, znovu přítomné „oslnil“ svým úsměvem a rychle přikyvoval.

„Ano, ano, máme tady zrcadlo! A dokonce moc pěkné, je to krásný kousek! Počkejte tady, mám ho někde vzadu... Aby se nerozbilo...“ To už se otočil a šoural zpátky k pultu. Ztěžka dopadl na kolena a pro něco se sehnul, takže na sebe mohly v klidu udiveně zamrkat. Ani jedné se tady už nelíbilo, ale za podívání nic nedají. Třeba nakonec budou mít i štěstí.

„Ano, tady je,“ slyšely ho zamumlat, jakmile roztrhl kartónovou krabici. S heknutím se zvedl a v rukou držel zrcadlo zabalené do průhledného obalu. I s ním přešel k ženám. „Je to starožitnost, úplná nádhera. Na výšku sedmdesát, šířku padesát centimetrů. Nedávno mi jej sem přivezli, musel jsem odolat si jej sám odnést, jak je hezké. Skvost. Jsem si ale jistý, že bude v dobrých rukou,“ vychvaloval zrcadlo, opatrně ho položil na zem a opřel o své nohy, aby si jej mohly pořádně prohlédnout. Lo si dřepla, nedbala nic vyhnuté sukně a pozorně se na něj zadívala. Svůj odraz viděla, sice matně, ale za to mohl obal. Bylo opravdu docela velké, což se jí na něm líbilo. Ale nejvíce ji zaujal rám, tmavě hnědý rám v podobném odstínu, jakou měla jejich koupelna. V rozích byly vytvarované rozkvetlé růže a na bocích znaky, ve kterých později rozpoznala jakési písmo. Všimla si i malé praskliny ve skle u jedné z růží, kterou však zamlčela. To zrcadlo se jí líbilo, ona v tom měla jasno.

„Chceme ho,“ rozhodla a postavila se. Rozpustile se zasmála, když si její matka odkašlala.

„Ne tak rychle, děvenko. Kolik stojí?“ zeptala se doufajíc, že si jej nebudou moci dovolit. Přeci jen, většinu peněz měl u sebe otec, který je vyčkává v autě a netrpělivě bubnuje prsty o volant.

„No, jak jsem řekl, tohle zrcadlo je hotová nádhera... Ale že jste to vy, dám vám ho za takových... dvanáct dolarů.“

„Dvanáct?“ zamrkala nevěřícně, tomu se jí nechtělo věřit. Dělá si z ní srandu, nebo je opravdu ochoten tu svou „nádheru“ prodat tak levně?

,To nám ho může rovnou darovat,´ pomyslela si Lo stejně udiveně, ale „darovanému koni na zuby nehleď“, takže se nerozmýšlela déle než matka. „Bereme ho! Viď mami? Je fakt pěkný.“ Stařík horlivě přikyvoval a za zrcadlem netrpělivě podupával nohou.

Taková jedinečná šance se ho zbavit!

Žena si povzdychla a sáhla po kabelce, přeci jen své holčičce slíbila, že bude moci vybírat i ona. Tenhle pohyb, kdy vytahovala peněženku, byl doprovázen Loliným zavýsknutím a starcovým úlevným vzdechem.

„Mockrát děkuji,“ dokonce se lehce poklonil, když přijímal dvanáct dolarů. Žena se sehnula pro zrcadlo – bylo těžší, než se zdálo – a konečně si dovolila zamračit se.

„My snad děkujeme vám,“ namítla, načež muž přikyvoval a přikyvoval.

„Ano, ano, jistě, vy děkujete, já jen prodávám.“

„Na shledanou,“ kývla hlavou na Lo, která s pobaveným úšklebkem pozorovala toho ubožáka, a společně se vydaly ke dveřím.

„Na shledanou, určitě ještě někdy přijďte!“ křikl prodavač ještě než se za ženami zavřely dveře. Když procházely kolem jeho výlohy, zaslechl smích té malé holky, jejíž jantarové vlasy ho fascinovaly. „Však tebe ještě ten smích přejde,“ zabručel a konečně si oddychl. Mohl se zase vrátit ke svým křížovkám, aniž by pod jeho stolem cosi dál strašilo.

 

 

 

Cestou domů panovala v autě zvláštní nálada. Vzadu seděla Lo a vedle ní bylo položené zrcadlo, všichni si připadali, jako by jim přibyl nový přírůstek do rodiny. Otec se neustále ptal, kolik stálo doopravdy – dvanáct dolarů bylo přeci jen podezřele málo. Když mu však jeho manželka, rozezlená opakováním jedné té samé odpovědi, navrhla, ať ten křáp otočí a jede zpátky zrcadlo vrátit, dorazili domů už bez řečí. Dívka byla ihned vyhnána do postele, přestože hlasitě protestovala. Chtěla, aby zrcadlo dali do koupelny ještě ten večer, ale bezúspěšně. Proto vydusala nahoru do svého pokoje s trucovitě nafouknutými tvářemi a nadávkami na to, že se ráno bude muset zase spokojit s tím „malým pitomým kusem skla“.

***

Ze všeho nejdřív, když přichvátala na poslední chvíli do třídy, si sedla ke své spolužačce a zároveň nejlepší kamarádce, tiché černovlasé Emily. Oběma jejich pozice vyhovovaly – Emily nerada mluvila, pouze poslouchala, co říká upovídaná Lola.

Ani ji nenechala pozdravit a okamžitě začala popisovat jejich nové zrcadlo.

„... Řeknu ti, je fakt krásný! Určitě by se ti líbilo. A bylo taky děsně levný! Musíš se na něj někdy přijít kouknout. Včera jsme pro něj jeli, byl to takový divný krámek na ulici. Ten prodavač byl vlastně ještě divnější, to bys ho musela vidět! To zrcadlo vychvaloval tak, že jsem si říkala, že nám ho snad ani neprodá, ale pak najednou vypadal, že je rád,“ brebentila Lo tiše dál, přestože za katedrou se již usadil vyučující.

„Neměli byste kupovat takovéhle věci v divných krámcích,“ zamumlala Emily téměř neslyšně a nespouštěla oči z učitele, aby je náhodou nenachytal při rozhovoru. „Zrcadla už vůbec ne. Teta říká, že zrcadla mají vlastní duši.“

Lo si připlácla dlaň na ústa, jak chtěla udusit smích. „Promiň, Em, ale tvoje teta je taky divná. Nic proti ní, mám ji ráda, ale někdy říká nesmysly. Zrcadla nám ukazují, jak vypadáme, to je to, co se od nich vyžaduje, nic víc. Už bylo načase, aby naši nějaké koupili.“

Na to Emily pouze pokrčila rameny a sedla si rovně, což bylo jasné znamení toho, že dál se vybavovat nechce. Lo protočila oči v sloup, napodobila ji a kupodivu nepromluvila do konce vyučování.

 

 

 

Domů doslova letěla. Nemohla se dočkat, až nakoukne do koupelny, stočí hlavu doleva a uvidí svůj obraz v zrcadle. Počítala s tím, že touhle dobou – otec i matka by již měli být po obědě – už bude viset nad umyvadlem.

Proběhla chodbou, aniž by odpověděla na pozdrav, který se ozval z obývacího pokoje, s funěním vyběhla schody po dvou a vrazila do koupelny. Vypadala jako obvykle – na kachličkách na stěně se hnědé tlusté pruhy střídaly s tenčími oranžovými, kachle na zemi byly pouze oranžové. Kdyby se podívala před sebe, její pohled by jistě upoutal sprchový kout v rohu vedle umyvadla(na to, jak starožitný nábytek většinou kupovali, byl nezvykle moderní), hned vedle něj pračka, která vrčela jen z posledních sil a líně přežvykovala prádlo. Ale Lo udělala krok do koupelny a otočila se doleva, jak zamýšlela. Na tváři se jí usadil nanejvýš spokojený úsměv, který mohla vidět v celé své kráse. Opřela se rukama o umyvadlo a naklonila se blíž, aby mohla pozorovat zářivé odlesky svých vlasů díky umělém světle koupelny. Natáhla se k pračce, na které se povalovaly dvě kosmetické taštičky a fén. Ve své tašce nahmatala gumičku, aniž by ze svého odrazu spustila oči, zajela si prsty do vlasů a svázala je do ledabylého copu. Trochu zatřepala hlavou, aby jí vypadly kratší pramínky, jak to doma ráda nosila.

„Bezva,“ špitla si pro sebe, ukazováčkem fascinovaně přejela po jedné z hnědých růží na rámu a otočila se ke dveřím. Téměř okamžitě polekaně trhla hlavou zpět k zrcadlu. Zhluboka se nadechla, vydechla. Její tep se pomalu uklidnil. Emily jí vyprávěla, jak často periferním viděním zahlédne v tmavém rohu svého pokoje nějakou postavu, ale jí samotné se to nikdy nestalo. Ať se do zrcadla dívala, jak chtěla, černý flek (nebo snad hlava, co myslíš, Lo?) nikde. Samozřejmě že se jí to jen zdálo.

„Ještě budu stejně bláznivá jako její teta,“ zabručela stále neklidně, vyplázla na sebe jazyk, aby se uvolnila, zhasla světlo hned vedle dveří a z koupelny vypadla. Najednou neměla chuť před zrcadlem déle vystávat.

***

Bylo právě devět hodin večer a z obývacího pokoje se ozýval křik, nejprve matčin, následně otcův a pak se přidala i malá Lola. Šlo o obyčejnou hlasitější výměnu názorů a udělení domácího vězení na týden, což v této rodině nebylo zase tak neobvyklé.

„Kdy už se konečně naučíš přijít včas?!“ lamentovala žena rozčileně a přecházela před svou dcerou sem a tam jako lvice. „Jasně jsme ti řekli, že máš být o půl osmé doma! Ale ne, ty si v klidu nakráčíš o hodinu a půl později, jako by se nic nedělo!“

„Dívaly jsme se s Em na filmy a prostě jsme jen zapomněly na čas, to se stává,“ odsekla Lo zamračeně, ale jakmile postřehla otcův vražedný pohled, kajícně sklopila hlavu.

„Mohla jsi zavolat!“

„Promiň, vybil se mi mobil,“ pokrčila dívka rameny.

„Přestaň se vymlouvat, mladá dámo! Kdybys chtěla, mohla jsi zavolat od Emily! Nebo snad měla taky vybitý mobil?! Ne, já už se s tebou odmítám dál hádat, tohle nemá cenu. Padej se umýt a spát. A dones mi svůj telefon, když ho máš pořád vybitý, ani ho nepotřebuješ. Bez keců! A máš domácí vězení, na týden.“

Lola se beze slov otočila, v očích ji pálily slzy vzteku. Vždyť je to tak nespravedlivé! Vyšla schody nahoru do svého pokoje a nezapomněla při tom nadělat tolik rámusu, až se její matka znovu varovně ozvala. Zpod postele vytáhla pyžamo a šla rovnou do koupelny, kde za sebou práskla dveřmi a pro jistotu se i zamkla.

„Dej mi mobil, máš týden zaracha,“ pitvořila se po své matce tiše, mocně popotáhla a servala ze sebe oblečení, které skopla k pračce. ,Kráva, kráva, kráva, nesnáším ji!´ Popadla dva ručníky, šampón, zapadla do sprchového koutu a zavřela skleněné, přesto téměř neprůhledné dveře. Ručníky přehodila přes ně, naštelovala si vodu tak, aby nebyla ani příliš horká, ani studená, a pustila ji.

Chvíli jen tak stála pod proudem vody, který jí uvolňoval ztuhlé svaly na zádech, se sklopenou hlavou a zavřenýma očima. Jak z ní vztek pomalu vyprchával, dolehly na ni dojmy ze všech tří filmů, které s Emily opravdu zhlédly. Pochopitelně horory. Ztřeštěná teta nesouhlasila s tím, že by se holky na něco takového dívaly, ale jakmile ji posadily k televizi na Věřte nevěřte, nevěděla o světě kolem sebe. Ty dvě se tedy odebraly s dvěma mísami popcornu do dětského pokoje a nerušeně se dívaly. Z toho prvního neměla Lo téměř nic – jakýsi korejský horor o dvojčatech. Většinou se dívala jen malou škvírou mezi dlaněmi, kterými si zakrývala obličej. Naproti tomu Emily seděla klidně, jen párkrát sebou trhla. Ten druhý zvládla jakžtakž v klidu, jelikož šlo o starší verzi Pátku 13.

(Až na jednu scénu, kdy vrah zabil svou oběť přímo ve vaně, viď, Lo? Pamatuješ, jak se napřáhl se sekerou? Jak ta ženská ječela, až ti to rvalo uši? Honem se koukni, jestli nejde navštívit i tebe, jsi přece v koupelně, bezbranná... Aby tě náhodou nepřekvapil rozšklebený obličej a velká, obrovská...)

Otřásla se, voda jí najednou připadala studenější. Přidala teplou a znovu se uvolnila, zahnala zlé myšlenky. Vzpomínkami se přesunula ke třetímu filmu. Už dlouho ho chtěla vidět. Přestože Záhada Blair Witch nebyla sama o sobě nijak strašidelná, svým způsobem se u ní bála nejvíc. Nemohla od obrazovky odtrhnout oči, přestože v ní rostl neklid, očekávání, nervozita, strach. A ten konec... Ona ani Emily téměř nedýchaly, jen si navzájem drtily ruce a čekaly. Poslední film v ní zanechal vůbec obrovský dojem. Obzvlášť, když obrazovka potemněla, ony roztřeseně vydechly a v tu chvíli dovnitř vtrhla teta. Snažila se jim namluvit, že to, co právě shlédly, byly skutečné záběry, které se našly kdesi v lese.

Musela se zasmát, stále před očima měla její výraz, když jim to oznamovala. Vážně tomu bytostně věřila. Přitom i ona, malá třináctiletá holka, věděla, že je to jen fikce, která měla přilákat pozornost.

„Pohni si, vypni tu vodu!“ ozvalo se bušení na dveře koupelny a Lo se duchem vrátila zpět do sprchového koutu. V rychlosti se namydlila, umyla vlasy a po dalších pěti minutách vodu zastavila. Vylezla ze sprchového koutu zabalená v ručníku s turbanem na hlavě, ale přesto se roztřásla zimou.

Pak to na ni dolehlo. Byla by mnohem raději, kdyby její matka stála za dveřmi s rukama v bok a káravým pohledem, hlavně aby se necítila tak sama. Jako naschvál se jí před očima promítly všelijaké hororové scény, které se odehrávaly v koupelně – a že o ně nebyla nouze.

Její pohled znovu přitáhlo zrcadlo. Už z něj neměla tak dobrý pocit. Proklínala Emily za to, že se zmiňovala o nějakých duších. Samozřejmě jí to nevěřila, byl to přeci jen kus skla, ale pokaždé, když vidí nějaký horor, bývá nesvá. Dokonce i ve vlastní koupelně ve vlastním domě.

(Protože tady přece nikdo kromě tebe není, že, Lo? Takhle jsi to myslela?)

„No jasně, ještě se začni bát, ty srabe,“ promluvila a naběhla jí husí kůže z toho, jak se její hlas odrazil od stěn a vytvořil ozvěnu. Jako by ani nebyl její vlastní. „Týden zaracha, zatraceně. Co tady budu týden dělat? I mobil mi zabaví, nádhera. Proč musí být zrovna pátek? Nemůžu dát Em vědět ve škole, leda až v pondělí!“ Osušila se a začala oblékat do bleděmodré košile a volných kalhot stejné barvy. Tohle jí vždycky pomáhalo, stěžování si. A pěkně nahlas, měla pocit, že ji rodiče slyší a to jí dodávalo klidu.

Posbírala oblečení ze země, aby matce nezavdala příčinu k prodloužení domácího vězení, a chystala se koupelnu opustit, když si vzpomněla, že nemá vyčištěné zuby. S povzdechnutím náruč zase rozevřela, její šaty se sesuly zpátky na zem vedle pračky. Otočila se a přistoupila k umyvadlu.

„No fuj!!“ vyjekla dřív, než se dokázala zarazit. V umyvadle ležel dlouhý černý vlas, zkroucený téměř až k odtoku jako slizký had. Instinktivně se zadívala do zrcadla. Viděla sebe, s nakrčeným obočím a znechuceně pokřivenými ústy. Koho taky jiného? Jenže...

Jenže nikdo z její rodiny neměl černé dlouhé vlasy. Ano, tím to bylo.

A co bylo horší, byla si jistá, že když do koupelny vešla, nic podobného tam nebylo.

Zmocnil se jí strach. Už nedbala toho, že se chová jako dítě. Vždyť ona dítětem je! Vykašlala se na zuby, může si vypláchnout pusu v kuchyni. Cítila, že jestli zde, v zamčené koupelně s naprosto cizím vlasem v umyvadle, zůstane ještě chvíli, začne křičet. Zapomněla i na hromádku oblečení a rozsvícené světlo, bleskurychle odemkla, vystřelila ven (zase ten flek, Lo, a zdá se větší, blíž, vím, že jsi ho viděla, dávej si na něj véélký pozor) a po schodech rovnou dolů do obýváku.

„Mami! V umyvadle je nějaký vlas,“ přiběhla až k pohovce, na které rodiče seděli. Byla až překvapená, jak vyděšeně její hlas zněl.

Žena po ní střelila pohledem, ještě stále na ni byla naštvaná. „To je snad normální, vlasy ti padají pořád.“

„Nebyl můj, ten vlas byl černý!

„Tak je Emily, mohl ti zůstat na oblečení. Stojíš před zrcadlem pořád, mohl tam kdykoli spadnout,“ pokrčila matka rameny a přestala jí věnovat pozornost. Vždycky měla na všechno odpověď. Lola většinou taky, ale tentokrát se na námitky nezmohla. Co taky mohla říct? Teď si o ní myslí, že je strašpytel.

Otočila se tedy a šla ke schodišti. Nechtěla kolem koupelny ani projít!

„Nezapomeň ho spláchnout, nesnáším vlasy v odtoku,“ houkla ještě její matka, než se Lo vydala nahoru. Kolem malé tmavé místnosti prošla se sklopenýma očima a zapadla rovnou do svého pokoje. Když za sebou zavřela dveře a skočila do postele pod peřinu ke svým plyšákům, cítila se o něco lépe. Přeci jen, tohle je její pokoj, sem se nic nedostane.

Sundala si ručník z hlavy a hodila jej natruc na podlahu. Tohle byla další věc, kterou máti nesnášela. Tak a má to. Přestože měla mokré vlasy v dosti chaotickém stavu, zabořila hlavu do polštáře. Zavřela oči a představila si, že sedí s Emily ve školní lavici a tiše se smějí holce, která si špatně zastřihla ofinu. Emily... Byla si naprosto jistá, že její vlas to nebyl. Její kamarádka má krásné, lesklé, černé vlasy, které hrozně ráda vískala. Černý vlas v koupelně byl... odporný už na pohled, v životě by se ho ani nedotkla a to se štítila mála věcí. Ať si její máma říká co chce, s tímhle neměla Emily nic společného.

,No co, ať je čí chce, je mi to jedno,´ snažila si namluvit a přetočila se na bok ke dveřím. A pak poznáním vytřeštila oči.

„Já v koupelně zhasínala..?“

Tu noc usnula až pozdě k ránu, s očima zarudlýma od ustavičného pláče.

***

„A nezapomeň, že máš domácí vězení, takže nikam nevycházej,“ hrozila jí matka v chodbě před dveřmi, v ruce cestovní tašku. „Mobil ti nechám, kdybys něco potřebovala, zavolej.“

„Vážně nemůžu zůstat u Emily?“ škemrala naposledy a jako opuštěné štěně na ni dělala oči, pod kterými se jí jemně rýsovaly šedé kruhy.

„Ne, nic takového,“ zavrtěla hlavou. „Zítra dopoledne jsme zpátky. Jednu noc to tu přece zvládneš, jsi velká šikovná holka. Sice zlobivá...“ Už s úsměvem si Lolu v pyžamu přitáhla do náruče. Popravdě ji tu nechávala samotnou celkem nerada, ale s mužem se shodli na tom, že je načase dceru začít učit samostatnosti. Teď byla ideální příležitost s tím začít.

„Tak se mějte,“ zamávala jim s nuceným úsměvem a jakmile se za jejími rodiči zavřely dveře, svět kolem ní potemněl. Byla sama.

(Nebo snad ne?)

Pomalu začínala litovat, že s nimi odmítla jet na noční operu s ubytováním do Lansingu. Jenže v té době, kdy kupovali lístky, u nich v koupelně trůnilo jejich staré zrcadlo a ne tahle...

„Zrůda,“ šeptla Lo a roztřásla se. Má mobil. Co kdyby zavolala Emily? Ne, to není dobrý nápad. Vsadila by svoje vlasy na to, že pověřili všechny sousedy v okolí, aby jejich dům střežili jako hlídací psi. Co ale bude dělat? Právě teď by s otevřenou náručí uvítala nějaký slaďák, kterým by se mohla uklidnit, ačkoli je většinou nemusela.

Přešla do obýváku k rádiu a zapnula ho. Naladila stanici, která hrála celkem ucházející písně, a pustila ho na plné pecky. Ticho v domě ji znervózňovalo. Protože z ticha se nakonec vyklube tajemné škrábání, kroky a kdoví co ještě. Krucinál, proč prostě nepřiznala, že se bojí být sama? Třeba by jí dovolili být u své nejlepší kamarádky! Ovšem na to už bylo trochu pozdě, povzdechla si.

Měla by se převléknout, to pyžamo už nevonělo zrovna vábně a na pachy byla Lola citlivá. S rádoby bezstarostným broukáním šla tedy ke schodům a po nich tanečními kroky nahoru. Kroutila se do rytmu, pokyvovala hlavou, jen aby svou mysl nějak zaměstnala. Musela do koupelny pro věci, které si tam včera večer zapomněla, za což si teď nepěkně nadávala.

Když vyšla nahoru, jako by ji pohltil jiný svět. Píseň vnímala jen zdálky, její vědomí ji odsunulo někam mimo. Nepřestala si broukat, naopak v tom s vervou pokračovala, a vešla do koupelny. Sáhla po vypínači vedle zrcadla, kterému nevěnovala jediný pohled, a sklonila se pro oblečení na prádelním koši naproti umyvadla (za což jistojistě mohla její matka), které si přitiskla k hrudi. Zády k zrcadlu se cítila ještě hůř, proto se nahlas uchechtla, snad aby si dodala odvahy, a rychle se otočila na podpatku.

Opět viděla pouze sebe, svůj mírně zarudlý obličej od rozrušení a oči, které díky nepřirozeně rozšířeným zorničkám vypadaly téměř jako černé. Čím déle se na sebe dívala, tím rychleji se uklidňovala.

Dokud se nezaměřila na prasklinku, kterou našla v horním rohu při prohlížení v krámku. Divže svou hromádku neupustila na zem. Zkřivila obličej do útrpné grimasy a fňukla.

„Ne,“ vydechla plačtivě, byla jako přikovaná. Po zrcadle tekla voda, líně si razila cestu dolů rovnou z rány. Zanechávala po sobě lehce načervenalou stopu, asi jako pořádně rezavá voda. To by si řekl každý, kdyby voda kapala z kohoutku. Jenže takhle... Ne, opravdu jí to nepřipadalo jako voda. Bylo to jako

(Ano, Lo, přesně tak, jako KREV, jen si to přiznej, ty jedna malá-).

Vzlykla. Neobtěžovala se zhasnout, tak nějak věděla, že jakmile odejde, koupelna upadne do tmy. Když se konečně donutila pohnout, vypotácela se na chodbu a seběhla ze schodů, štěstí, že nezakopla, přes slzy viděla rozmazaně.

Dopadla na pohovku a v rohu se schoulila do klubíčka. Její štkavé vzlyky přehlušila country hudba, která z rádia vyřvávala. Kéž by rodičům vymluvila vyhození starého zrcadla! Bylo už ošklivé, ale alespoň... alespoň z něj krucinál netekla krev!

Bála se, bála se vůbec pohnout, otočit se ke schodišti. Co když tam něco je? Před očima se jí přehrával scénář, na posledním schodě se z rohu vynořila nažloutlá ruka (nebo snad pracka) s dlouhými, hnědými, zahnutými nehty, ozvalo se nechutné lupnutí, když její majitel na ni přenesl váhu, jako by kosti protestovaly proti takové námaze, a přece byly dost silné na to chytnout někoho pod krkem, někoho, kdo se právě choulí na pohovce a nemá ani ponětí o tom, co mu stojí za zády-

„DOST!“ zaječela Lo a vjela si prsty do vlasů, pevně zavřela oči a snažila se své představy vyhnat z hlavy. Přesto se však neodvážila otočit. Zahnuté pařáty, žlutá pleť, dlouhé, černé, mastné vlasy...postava plížící se téměř po čtyřech s hlubokým hrdelním chrčením... „NE!!!“

Vyskočila na nohy a běžela do kuchyně, kde měli zabudovanou pevnou linku. Pro mobil, který ležel na jejím nočním stolku nahoře, by ani za nic nešla. Tohle nebylo normální, musela to být voda, jen voda, nic jiného, žádná krev ani nic podobného! No a co, že to teklo rovnou ze zrcadla?! To normální je, stává se to pořád!

Vyskočila na kuchyňskou linku a nohy si přitáhla k sobě (co kdyby se to nenápadně plížilo po zemi, upíralo na tebe hladový pohled, chytlo by tě to za ni a), aby si o ně mohla opřít bradu. Vzala sluchátko z telefonu na zdi vedle ní a vytočila číslo Emily. Bylo jí jedno, jestli z toho bude mít problémy, ona tu sama nebude! S Emily... Můžou se jít nahoru společně podívat, ujistit se, že to je jen voda, nebo ještě lépe, že se jí to jen zdálo. Třeba se tomu i zasmějí! Tentokrát se spolu kouknou na něco jiného než na horor. Tyhle představy má určitě kvůli nim.

Jak tam ale seděla, vyděšená s vlhkými tvářemi a potřebou se vysmrkat, a poslouchala pravidelné pípání, ozývající se z hlubin sluchátka, pomalu jí docházelo, že jí to není souzeno. Byla sama, doopravdy sama. Emily zřejmě není doma, je někde s bláznivou tetou, pryč z bytu, možná z města.

Nikdo jí nepomůže, to už věděla jistě.

Sesunula se z linky na podlahu, nechala sluchátko viset ze zdi a pomalu přešla zpátky do obýváku. Celou dobu zírala do země.

„Kouknu se na film. Najím se. Uklidním se, poslechnu si písničky. Žádná krev. Prostě voda. Obyčejné zrcadlo...“ mumlala, vypnula rádio, zapnula televizi a jako ve zpomaleném filmu se posadila na zem před gauč. Špatně se jí dýchalo. A vůbec jí nevadilo, že se několik hodin nepřítomně dívala na teleshopping.

 

 

 

Probudila se někdy kolem třetí ranní. Chvíli byla dezorientovaná, ale díky namodralému světlu z obrazovky poznala, že leží na zemi, stále na stejném místě. Jako tělo bez duše se opatrně postavila na nohy, připadala si jako zdrogovaná. Jediné, co si uvědomovala, byla potřeba navštívit záchod.

Bez zaváhání se otočila a se stále vypoulenýma očima vystoupala po schodech nahoru. Automaticky zamířila do malé místnosti vedle koupelny, kde si rozsvítila a zavřela za sebou dveře. Z prostého zvyku i zamkla. Jakmile vykonala potřebu a spláchla, zvuk, který jí jindy připadal tak tichý, se teď rozléhal po celém patře. Odolala chuti si zacpat uši a zavřít oči. Opustila záchod a pomalu, jako náměsíčnou, ji nohy zavedly do koupelny.

Jako hodná holka si musí umýt ruce, to jediné jí leželo v hlavě.

Jen s mírnou úzkostí, která jí stahovala hrdlo, klepla do vypínače. Chvíli zírala do zrcadla, čistého a bez poskvrnky, než pomalu sklopila pohled do umyvadla.

Odtok byl plný. Plný klubka černých, dlouhých, mokrých vlasů. Některé se rozlezly i po umyvadle, jeden byl obtočený kolem mýdla, kterým si chtěla umýt ruce.

A tehdy jí došly okolnosti. Je sama doma (tak ty si to ještě pořád myslíš, Lolo?), uprostřed noci, ve tmě, které narušovalo pouze světlo nad ní, před ní prokleté zrcadlo a v umyvadle další vlasy, které se vzaly odnikud.

Ne. Ona přesně věděla, odkud se vzaly.

Nezmohla se ani na výkřik, jen otevírala a zavírala pusu jako leklá ryba. Nemohla se pohnout, nemohla nic, jen zděšeně zírat do místa, kde se její obraz rozplýval a na jeho místě se objevoval obličej nový, jiný, černý. Černý flek, který už několikrát zahlédla koutkem oka, se proměnil v hlavu se záplavou mokrých, slizkých, černých vlasů, která se stále zvětšovala a zvětšovala. Pár dalších vlasů vypadlo ze zrcadla rovnou do umyvadla.

Chvěla se, cítila vlastní zběsilý tep, bušil jí v hlavě, ale nebyla schopná cokoli udělat. Z očí se jí bezmocností a smrtelným strachem vyhrnuly slzy, ale ani na vzlyk se nezmohla.

Teprve když se hlava prudce narovnala, vytřeštila na malou Lolu své bulvy podlité krví a vyrazila kupředu, se dívenka zmohla na poslední výkřik, který se táhl několik vteřin, než zničehonic ustal.

***

Ručičky hodin ukazovaly půl jedné. Na oblohu se již dávnou vyhouplo slunce, zahnalo mraky a vyvolávalo v lidech pozitivní náladu. Stejně tak ve dvojici manželů, kteří stanuli na prahu svého domu a právě odemykali vchodové dveře.

„Lo bude naštvaná, měli jsme přijet kolem desíti. Určitě má hlad,“ uchichtla se žena rozpustile a se svým mužem, který se po dlouhé době zase uvolněně usmíval, vstoupila dovnitř. Protáhla se, několikahodinová cesta vlakem a pak taxíkem dala jejímu tělu pořádně zabrat.

„Lo,“ zavolala z plných plic, „jsme doma! A já jen doufám, že ještě nespíš a že je tady vzorně uklizeno!“ S otcem se dohodli na tom, že její pozdní příchod protentokrát omluví. Ani jednou jejich dcerunka nevolala a nestěžovala si, nechala je užít si volného dne, za to jí byli vděční, už dlouho se potřebovali odreagovat.

Jenže se jí odpovědi nedostalo.

„Neříkej mi, že opravdu ještě spí,“ nakrčila obočí, postavila svou tašku na zem a se svým mužem v patách vyšla po schodem nahoru.

„Třeba v noci flámovala a teď to dospává,“ pokrčil otec pobaveně rameny, až žena nesouhlasně mlaskla. Chtěla pokračovat rovnou do dívčina pokoje, ale zarazila se. Ona zase nechala rozsvíceno v koupelně! Tohle té mladé dámě ještě spočítá, tento měsíc se snad za elektřinu nedoplatí! Chtěla zhasnout, ale pohled jí padl dolů na podlahu.

Přitiskla si dlaně k obličeji a pronikavě zaječela.

Její Lo, její drahá Lo, napůl ležela, napůl seděla opřená o stěnu naproti umyvadlu, s pokrouceným obličejem, ztuhlým do děsivé grimasy s otevřenými ústy, oči nepřirozeně třeštila přímo před sebe. Prsty na rukou, položené v klíně, měla podivně zahnuté, na tvářích krvavé šrámy, na některých místech s vychlípenou kůží, jak zuřivě se drásala.

A zrcadlo ukazovalo to, co se od něj vyžadovalo, pouze odraz světa, ve kterém se matka s otcem zničeně vrhli ke svému milovanému, již mrtvému dítěti.