- Velikost textu +

U jakého si domu v Soul Society pobíhala 14-ti letá dívka. Dlouhé červené vlasy jí vlály v závanu větru. Modré oči byly naplněny radostí a životem. Uprostřed zahrady stála žena a v rukou držela stopky.
„No tak Emi, přidej," okřikla jí Ai.
„Já už nemůžu." Dostalo se jí odpovědi. „Jsem mrtvá," plácla sebou do trávy.
„5:55. Tvůj osobní rekord." Pomohla Emi zpátky na nohy.
„Vau. To jsem nečekala. Jsem čím dál tím lepší," zajásala.
„Sklapni, ještě to není ono. Dej si ještě dalších 20 kilometrů."
„Neee, jsi tak přísná," naštvala se.
„Nenasírej se. Chceš být přece silná. Dělám to jen pro tvé dobro," pokárala ji Ai.
„Chci být silná. Chci být nejsilnější Shinigami na světě." Rozeběhla se. Ach jo. Ta se snad nikdy nenapraví. Má neuvěřitelnou sílu. Kéž by ji dokázala využít k něčemu užitečnému, než jen aby dělala problémy. Budu muset něco udělal......Mám plán." Zamyslela se Ai a ušklíbla se.
„To už si zpátky," vzhlédla na udýchanou Emi.......... „Mám pro tebe překvapení."
„Překvapení. Miluju překvapení," rozzářily se jí oči.
„Zítra nastoupíš na akademii. Už tě nemám, co naučit."
„Vážně. Děkuju Ai. Jsi ta nejhodnější adoptivní máma, která kdy existovala," objala ji.
„Teď mazej domů a pořádně se vyspi."
„Dobře."
Ráno jí probudilo zpívání ptáků. Otevřela oči a chvíli koukala do stropu. Mám takový divný pocit. Co když se ztrapním před hlavním kapitánem? Mám strach. Možná, že to trapas nebude. Tak či onak, určitě si najdu nové kamarády. Nikdy jsem žádné kamarády neměla. Měla jsem jenom Ai. Nakonec to nebude zas tak hrozný. Už se docela těším. Urychleně vykonala své denní potřeby a mazala na akademii. Přece jenom nechtěla přijít hned první den pozdě. Co by si o ní lidé pomysleli?
„Dobrý den," vešla do přijímací místnosti.
Místnost nebyla příliš velká. Bylo tu jedno okno, stůl a dvě židle. Na jedné židli seděl velmi starý muž. Usoudila, že se nejspíš jedná o velícího kapitána. Na druhé židli seděl taktéž starý muž, který ji probodával pohledem. Ihned rozpoznala onen obličej. Bezpochyby to byl vůdce Kuchiki rodiny. Rodiny, kterou z hloubi duše nenáviděla. Vedle Kuchikiho stál malý černovlasý klučina. Tak roztomilý dítě ještě neviděla. Usmíval se na ní.
„Dobrý den mladá dámo," usmál se velící kapitán. „Jak pak se jmenujete?"
„Jmenuji se Emi Ayako, pane."
„Proč jsi tady?" Otázal se Kuchiki.
Zatikalo jí oko. Na tenhle tón si během let vypěstovala alergii.
„Chci se stát nejsilnějším Shinigami v Soul Society a jednou v budoucnu se stát kapitánkou jednotky."
Nastalo hrobové ticho. Jen malý klučina se uchechtl. Co se stalo? Řekla jsem něco špatně? Já věděla, že se ztrapním.
„Dobře. Tady máš uniformu," položil na stůl uniformu.
Vyvalila oči. Tohle vážně nečekala. „Mnohokrát vám děkuji. Budu pilná studentka," na tváři ji vyrašil úsměv.
„Byakuyo, prosím tě mohl bys jí ukázat pokoj a okolí," rozkázal Kuchiki klučinovi.
„Ano dědečku," chytl Emi za ruku a společně odešli.
„Ginreii. Ta holka má potenciál. Jednou z ní bude dobrý kapitán. V mnoha věcech mi připomíná tvého vnuka," usmál se Yama.
Došli k obrovské budově, která sloužila jako ubytovna pro studenty akademie. Kolem pobíhalo spoustu lidí, jak studenti tak i učitelé.
„Tak tady to je," otevřel dveře do pokoje.
„Děkuju za krásnou prohlídku zahrad, arén a tak dále," usmála se na Byakuyu.
„Kdybys něco potřebovala.........."
„Promiň, že tě přerušuju.......ale.....zaslechla jsem, že jsi říkal.....no ty víš komu....dědečku," sklopila oči.
„Aha, no," podrbal se na hlavě. „To jsi zaslechla správně. Já jsem Byakuya Kuchiki."
„Já jsem si to myslela. Promiň, že jsem se tě na to zeptala. Byla jsem jen zvědavá."
„Sakra, proč se mi omlouváš, vždyť si nic neudělala."
„Ale udělala.......," schovala si hlavu do kolen.
„Víš ty co Emi, až se zabydlíš tak za mnou přijď k rybníčku na kraji akademie."
„Dobře........pokusím se přijít."
Odešel.
Vybalila si své věci a pečlivě je naskládala do skříně. Poté si lehla do postele a zamyslela se: Mám tam jít nebo ne. Vždyť je to zpropadený Kuchiki. Všichni jsou stejně arogantní...................Ale to není důvod abych tam nešla.Fajn, půjdu tam.
Na místo dorazila jako první. Sedla si na kámen a pozorovala vodní hladinu.
„Ahoj," přiběhl k ní Byakuya.
„Ahoj, tak co jsi mi chtěl ukázat?" Otázala se poněkud znuděná Emi.
„Bude se ti to líbit," vytáhl svou katanu. „Moje zanpakutou se jmenuje Senbonzakura."
Vzhlédla. Co chce dělat. Vytahovat se. To je nepřístupné. Tsss.
„Rozptyl se Senbonzakuro," zakřičel a kolem se rozptýlilo spoustu malých růžových květů.
„To je krása," nemohla uvěřit svým vlastním očím. Snažila se jeden z květů zachytit.
„Na tvém místě bych to nedělal. Květy jsou ostré jako břitva," usmál se. „Podívej," ukázal rukou na nejbližší strom. Ten se pod náporem květů rozpadl na třísky.
„Pane jo. To je úžasné. Nemám slov," podivila se.
„Tuhle techniku neukazuju jen tak někomu."
„Proč jsi mi ji tedy ukázal? Proč zrovna mě, ani mě pořádně neznáš?" Nechápala.
„Eh....za prvé jsem tě chtěl nějak rozveselit a za druhé mi přijdeš jako fajn holka." Zčervenal.
„Vážně? Tak to děkuju........Po pravdě nemám ráda tvou rodinu. Nemám je slabé slovo, spíš nenávidím. Avšak ty jsi jiný. Nejsi tak arogantní a chladný jako ostatní členové tvé rodiny."
„Aha," posadil se vedle ní a položil si bradu na kolena. „Nejsi první člověk, který nemá rád moji rodinu..........Víš, já nikdy neměl žádné kamarády. Vždycky jsem si musel vystačit sám," uchopil kamínek a mrštil s ním o hladinu rybníka. „Nikdo nechce být se mnou v týmu. Připadám si jako bych byl k ničemu.........Jednou jsem chtěl se vším skončit," po tváři se mu skutálela slza.
„To je mi líto......Jsme na to podobně. Nikdy jsem neměla kamarády, ale mám jednu osobu, které se mohu se vším svěřit a která mě má ráda......Vychovala mě jako bych byla její vlastní dcera.........To nemáš nikoho komu by ses mohl svěřit?"
„Ne, nemám. Jsi první člověk, kterému jsem to řekl," setřel si z tváře slzu.
„Ani rodičům?"
„Rodiče zemřeli před rokem. Zabil je neznámý shinigami," po tváře se mu začaly koulet slzy. Litovala ho. Nečekala, že někdo jako on může mít takový život. Vždy si myslela, že bohatí lidé mají skvělý život bez starostí. Tohle by nepřála ani svému úhlavnímu nepříteli.
Pevně ho objala. Neměla ráda, když někdo v její blízkosti brečel. „Pšš, to bude dobrý," po tváři se jí skutálela slza.
„Víš ty co?" Setřela mu z tváře slzy. „Budeme kamarádi," pousmála se.
„Vážně?" rozzářily se mu oči radostí.
„Ano.......ale slib mi jednu věc. Už nebudeš v mé přítomnosti brečet."
„Slibuju a děkuju," objal ji.
„Neměli bychom se vrátit na akademii? Už je docela pozdě, nemyslíš?"
„Máš pravdu. Měli bychom se každý vydat svou vlastní cestou. Zítra se zase uvidíme."
„Dobře."
Přišla domů plná radostí, ale i starostí. To byl ale den. Nikdy bych nečekala, že si hned první den na akademii najdu kamaráda. K tomu všemu ještě Kuchikiho. No co, budu muset změnit názor. Není Kuchiki jako Kuchiki. Byakuya na rozdíl od ostatních má srdce na správném místě. Jak mě ho bylo dneska líto. Chudák, co všechno už ho potkalo tak v mladém věku. Proboha vždyť je mu pouze sedm let. Život je tak nespravedlivý. Já život změním k lepšímu. Jak svůj, tak i Byakuyův. Ano to je ono, už si s námi nebude takhle zahrávat. Já Emi Ayako změním osud všech lidí, to přísahám.