- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Inspirace... dalo by se říct že The nightingmare fabrication (Továrna nočních můr) jedna taková maličko morbidní manga. Aspoň jsem si odtamtud půjčila atmosféru.

***

 

Když se Alice probudila, překvapilo jí strašné ticho. Obvykle se budila když její sestra byla v koupelně a tak slyšela kapky vody dopadat na podlahu. Tentokrát ale nic. Zmateně pohlédla na budík.

„Čtvrt na devět,“ chvíli jí trvalo než přes slepené oči poznala kolik je hodin. Pak si zakryla ústa a vytřeštila oči. Už čtvrt hodiny měla sedět ve škole! A co teta? Proč jí nezvzbudila?

„Teto Adélo!“ nic. Seběhla tiše po schodech. V kuchyni seděla teta Adéla s hlavou v dlaních. Alice jí sledovala, ale když se k ní snažila přiblížit aby pochytila něco z toho co si mumlala, zakopla o nohu židle a zhroutila se na podlahu. Tiché „Uf!“ a následná tupá rána, to ji prozradilo. Teta rychle zvedla hlavu a podívala se svoji svěřenkyni.

„Omluvila jsem tě ve škole Alice,“ dívka se při zvuku toho jména otřásla. Neměla ho ráda.. „Půjdeme k doktorovi.“

„Ale mě nic není!“ zaprotestovala chabě. Měla ve škole psát písemku z matematiky, která by jí mohla o hodně vylepšit průměr. Teta nasadila výraz, po kterém se Alice neodvážila protestovat.

„Miláčku, tvoje učitelka mi to doporučila. Prý se poslední dobou chováš... jinak,“ hledala správná slova. Rusovlasá holčička pochopila jak je situace vážná a neodporovala. Pomalu a neochotně si oblékla tlustý zimní kabát, který ji ale před tou zimou venku rozhodně neochrání. Dokonce i pouhé přeběhnutí do auta jí stálo hodně sil. Měla pocit, že jí sněhová vánice každou chvíli odnese někam za hranice všedního světa.

„Máš strach? To je správné,“ zašeptala jí nějaké žena do ucha. Děvče se vyděšeně otočilo. Spatřila mlhotavou siluletu vysoké ženy.

„Měj se na pozoru. Psychologové nebývají zrovna milé bytosti, i když se tak tváří," Alice se zastavila a snažila se zaostřit na mihotavý stín, výsledek ale nebyl žádný, její obrys se jí stále vlnil před očima.

„Ještě se uvidíme,“ zašeptala žena a začala se rozplívat úplně.

„Počkej!“ zaječela Alice. Zůstala stát na ulici úplně sama. Chvíli jí trvalo než se vrátila zpátky do reality. Poplašeně se kolem sebe rozhlédla, ale neviděla nic jiného než chomáčky bílého sněhu. Sem tam jí nějaká vločka zalétla do očí a na chvíli jí oslepila.

„Alice!“ chytla jí Adéla za ruku.

„Říkala jsem ti, že se mě nemáš pouštět! Co kdyby ses zatoulala na silnici!“ rychle strčila malou dívku do auta a nejvyšší povolenou rychlostí se rozjela. Chtěla vědět jak na tom Alice je. Zaplavilo jí zoufalství když si uvědomila, že ona si až do teď ničeho nevšimla. Alice před ní tajila vztahy se spolužáky, s učitely, kdyby to šlo tajila by i jestli přišla pěšky nebo přijela autobusem. Zastavila před velkou, šedou budovou.

„Drž se mě,“ Sykla Alici do ucha a táhla jí za sebou. Teprve u vchodu se obě zastavily. Alice se křečovitě držela Adéliny ruky a ta si všimla, že dívka je z něčeho v šoku. Zrychleně a mělce dýchala, vytřeštěné zelené oči upírala do prázdna.

„Jsi v pořádku?“ zatřásla s ní. Dívka zavřela oči a párkrát se zhluboka nadýchla.

„Jo,“ šeptla a kradmo se ohlédla za sebe. Než se nadála, teta jí táhla do vnitřku budovy, až před dveře na kterých Alice rozeznala nápis psycholog.

„A kurva,“ ulevila si tiše po vzoru starších spolužáků.

Máš strach? Tak je to správné. Měj se na pozoru, psychologové nejsou zrovna milé bytosti, i když se tak tváří. Měj se na pozoru,“ zaslechla ve své hlavě hlas té ženy z vánice. Netušila jak věděla kam jí teta vede, ale rozhodla se jí věřit. Po škole kolovalo spousta historek o dětech, které zavřely do bohnic a tam je umučili dospělí blázni. Musí si dávat pozor. Teta zaklepala na dveře a jakmile ukázala jakýsi papír, sestra v bílém plášti je vpustila dovnitř. Alici, připravené na všechno, poklesla čelist. V křesle spatřila sedět růžovou zakulacenou ženu s krátkými, blonďatými vlasy a modrýma očima.

Dávej si pozor,“ uslyšela znovu varovný hlas.

„Dobrý den,“ pozdravila vychovaně. Příští hodina byla pekelná. Alicí zmítalo varování od neznámé ženy a kamarádskost a chápavost psycholožky. A nakonec, i když si dávala pozor, měla pocit že řekla víc než měla. Žena se na ní naposledy usmála a kívla na sestřičku.

„Já tady teď něco dohodnu s tvojí maminkou, a ty si půjdeš hezky sednout do čekárny, ano? Jsou to jen nějaké papíry, pak budete moci domů.“ Alice kívla, ale v ústech měla knedlík. Ženin úsměv se podobal úsměvu hada, slizký neupřímný, a v jejích očích byla vidět chladná vypočítavost a přesnost. Ta žena se nemohla nabažit její duše. A když se o váz tímto způsobem zajímal psycholog, nebylo to dobré znamení. Kívla, protože měla pocit že dalším mluvením by toho ještě více zkazila a sama vyklopýtala z místnosti. Sotva sestra s nic neříkajícím výrazem zavřela, přitiskla ucho ke dveřím. Skrz tlusté dřevěné dveře toho moc nezaslechla.

„ ...Rozvrácená...špatně přizpůsobivá... možná schizofrenická....extrém...dávala si pozor....nejspíš nebezpečná svému okolí...ústav...sociální pracovnice... budeme to konzultovat...

Alici se zatmělo před očima. Schizofrenická? Nebezpečná svému okolí? Co je to za kravinu? Byla normální, desetiletá holka. Možná se tak nebavila s ostatními spolužačkami a možná měla občas divné představy, ale nikdy nehovořila s někým neexistujícím! A už vůbec nikdy nikomu neublížila.

„Kdybys sis vymýšlela, mohla jsi tím projít bez problémů. Proč jenom ty děti dneska neposlechnou dobré rady? To tě Adéla nic nenaučila?“ zase ten hlas. Alici upadl dětský časopis, který svírala v ruce a otočila se za hlasem. Zase. Pouhý vlnící se obrys. Dívka si připadala jako na vodě.

„Asi budu zvracet vydechla,“

...Schyzofrenická...“

„Kdo jsi?“ zeptala se opatrně. Obrys se, aspoň podle zvuku, který vidal, zachichotal.

„Přicházím ZEZHORA. I když tvoje matka s tím příliš nesouhlasí, TAMTY zajímáš. Hlavně tvoje moc,“

„Moc?“

„Ano, tvoje schopnost. Budeš potřebovat moji pomoc, ale nakonec... zvládneš cokliv si umaneš,“ Alice byla úplně klidná.

„Jak?“ žena k ní došla a jemně se dotkla místa, kde měla srdce.

„Dokážeš do reality přenést cokoliv se zobrazí ve tvé duši,“ Alice si představila co to znamená, ale z těch možností se jí zatočila.

„Pověz mi, jak toho dosáhnu,“ zeptala se a přehodila si nohu přes nohu. Připadala si nabitá něčím neznámým. A taky starší. Žena se rozesmála zvonivým smíchem.

„Možná příště, zajímavá dívko. Jiank, mám ti říkat Alice... nebo Arisu?“ obrys zmizel a Alice se ponořila do přemýšlení. Klidně a vyrovnaně, jak sebevrah pár minut před tím než si vrazí nůž do tepny.

„Dobře. Udělám to. A pak oživím mámu, udělám se oblíbená a budeme zase všichni spolu. já, máma, táta, sestra, bratr a já," V dálce odbily kostelní zvony."

 

A začaly počítat čas.

 

 

Autorovy poznámky na konec:

Snad se líbilo, pokud napíšete komentář, budu jedině ráda.