- Velikost textu +
Poznámky:

Jelikož povídku Something new (Tony/Steve) už dneska dopsat nestihnu a zítra na týden odjíždím, rozhodla jsem se přeložit jednu mou oblíbenou od Big Boots Man Of War (http://www.fanfiction.net/u/2097940/Big_Boots_Man_Of_War) s názvem Like Father, Like Son. Doufám, že jsem jí moc nepokonila, spousta výrazů mi tam neseděla, to bude asi tím, že mám rozdílný styl psaní a v angličtině to zní jinak, než v češtině. Navíc se jako problém jevily výrazy motherfucker a father-fucker, které s přeložením do češtiny ztratily původí vtip. ;____;

 

 „Tak to je ten muž, o kterém můj otec nemohl přestat mluvit.‘‘ řekl Tony pohrdavě, vzdalujíc se od Steveho.

„Nemluv o něm takhle! Nemáš ponětí, jaký muž to byl,‘‘ odsekl Steve ostře, načež chytil Tonyho rozzlobeně za ruku. Být to kdokoliv jiný, Tony by s ním praštil o zeď. Na rozdíl o některých názorů totiž nebyl silný pouze díky obleku.

„Myslím, že jsem svého otce znal o něco lépe než ty, staříku,‘‘ ušklíbnul se Tony a Steve se musel pozastavit nad tím samolibým pohledem na jeho tváři.

„Jsi si tím jistý?‘‘ optal se. Tonyho výraz znejistěl, ale pouze nepatrně.

„Nikdy tě nenapadlo, proč o mě tvůj otec nemohl přestat mluvit?‘‘ popichoval ho Steve, nemohl si pomoct. Přesně tohle v něm vyvolával i Howard. Tony se chtěl otočit pryč, Steve ho však strhnul zpátky. Na rozdíl od něj nepotřeboval oblek, všechna jeho síla byla ve svalech. Tonyho opovržlivý pohled však stačil, aby se Steve naštval tak, že by se svým hněvem vyrovnal Brucovi.

„Dám ti nápovědu. Nebyl to jen štít, který obdivoval.‘‘ uculil se a hodnou chvíli ještě trvalo, než všichni v místnosti na Tonym poznali, co přesně myslel. Tonyho tvář zbledla, Steve se na chvíli pocítil špatně, jenže v tom se na něj Tony vrhnul.

„Ty mamrde (motherfucker)!‘‘ zakřičel Tony a uhodil ze vzteku Steveho do obličeje.

„Není to technicky vzato otco-mrd (father-fucker)?‘‘ zamumlal Thor na druhé straně místnosti, nikdo mu však nevěnoval pozornost.

Nebyl to zrovna férový boj. Tony bez svého obleku nebyl tím, kým vždy a když se postavil proti kapitánovi Americe, byl jen jako další beznadějný syčák. Steve věděl, že zašel příliš daleko, věděl, že mu půjde na nervy. I přesto, jak moc Tony protestoval, Steve věděl, že svého otce zbožňoval. Byl si vědom, že by mohl Tonyho vzít a klidně ho hodit přes celou místnost ale to udělat nechtěl. Místo toho schytával jednu ránu za druhou. Věděl, že by to měl vzít vznešeně, přesně jako pravý kapitán Amerika, hrdina USA. Měl, jenže mu to tak moc připomínalo hádky s Howardem. A to mu chybělo.

„Přestaňte!‘‘ zaječela Natasha a překvapivě se jí podařilo Tonyho od Steveho odtrhnout. Ten se podíval na tu krvavou spoušť, na Steveho na zemi, hodil na něj ještě jeden poslední znechucený pohled a vystřelil pryč. Steve si odkašlal a k jeho překvapení to bolelo. Už to bylo dlouho, co byl zraněný. Připomnělo mu to Howarda, zase, sakra, jestli tohle taky náhodu nebolelo.

„Jsi v pořádku, kapitáne?‘‘ optala se Natasha, podala mu pomocnou ruku a kapitán, zatím co si otíral krev ze rtů, vstal.

„Dobrý,‘‘ odpověděl krátce a odešel. Ostatní věděli, že bude lepší za ním nechodit. Steve byl možná silný, statečný muž, dokonce hrdina. Ale nikdo nikdy neřekl, že byl chytrý. Tak šel za Tonym, který utekl do místnosti, která mu byla přidělena. Nebylo to žádné překvapení, zdálo se, že jsou si otec se synem opravdu podobní. Steve si pamatoval, jak Howarda několikrát našel v jeho bytě, poté, co se pohádali. Užíval si samotu.

„Omlouvám se,‘‘ řekl Steve něžně, poklepal na dveře na znamení jeho příchodu. Tony měl založené ruce, vypadal trochu překvapený sám sebou, přesto byl naštvaný. Znovu vybouchnul, jen co uslyšel Steveho hlas a vrhnul se opět na (technicky) staršího muže. Steve uhnul z cesty, už tak byl dost potlučený.

„Němel’s žádný právo!‘‘ zakřičel Tony a vzdal pokus jednu mu vrazit.

„Já vím,‘‘ souhlasil Steve jemně, myslel to vážně. To musely být ty Starkovské geny, dělaly z něj pitomce.

„Byl to můj otec. Myslíš si, že jsem chtěl slyšet o tom, že jste ty a můj otec šoustali?‘‘ odfrknul Tony, Steve si pomyslel, že snad nikdy neviděl někoho tak naštvaného.

„Jestli to pomůže, miloval jsem ho,‘‘ odvětil Steve, opírající se o futra. Tony přestal být naštvaný a zloba mu zmizela z tváře.

„Ne, to kurva nepomůže,‘‘ odfrknul znovu. Steve se divil, proč se pořád zdá být naštvaný, když vypadal spíše smutný.

„Tony. Je to jen proto… Že to byl tvůj otec? Nebo protože jsem to byl já?‘‘ Zeptal se po chvilce Steve, trochu se bál odpovědi. Bez ohledu na to, jak moc dobře si uvědomoval, že ten muž před ním je Tony Stark, ne Howard, pořád to cítil. Cítil strach z jeho zklamání, z odmítnutí. Tonyho obličej znovu poblednul a ztuhnul. V ten moment si Steve myslel, že se čas skutečně zastavil a upřímně, nebyl by ani tak překvapený. Ne po tom všem, co už viděl. A náhle se Tony pohnul tak rychle, že to Steve sotva postřehnul.

„Zatracenej sráči.‘‘ zamumlal ještě před tím, než přitisknul své rty na ty Steveho. Ten neměl žádný čas na to protestovat, Tonyho jazyk zaútočil na jeho rty, nutil je otevřít, Steve tiše zasténal. Oh,Bože, tohle mu chybělo. Políbil ho tvrdě zpátky a přimáčknul ho na zeď. Mohl ho tam udržet, kdyby opravdu chtěl, byl na to silný dost, jenže nebylo třeba. Tony se na moment odtáhnul, Steve v jeho očích stále mohl vidět těkat vztek.

„Žárlil jsem, jasný, ty natvrdlý pitomče? Ježíš,‘‘ prohlásil, ještě než si majetnicky přivlastnil Steveho ústa. Steve se usmál do polibku. Přesně jako jeho Howard.

 

Autorovy poznámky na konec:

Za jakýkoliv komentář budu vděčná. A víte co, udělejte radost i autorce originálu (http://www.fanfiction.net/s/8103031/1/)~ ('-'*)