- Velikost textu +

Gin stále ještě hleděl na zavřené dveře kanceláře. Bylo to zvláštní. Vrazila do vnitř a tvrdila, že bývali kamarádi. Jakmile zjistila, že ztratil paměť, působila, jakoby se jí rozpadl celý svět, ačkoli se snažila tvářit normálně.

Vůbec si na ni nepamatoval, ale i tak ho něco trápilo. Plakala. Ze začátku poznal slzy štěstí, jenže když odcházela, cítil z ní zármutek a bezmoc. Z nějakého důvodu chtěl její pláč zastavit.

„Hej, Ichimaru,“ zavolal na něj ten oranžovovlasý mladík a hned se odmlčel.

Obrátil se na něj a v jeho očích spatřil lítost. „Co bych měl udělat, Kurosaki-san?“

Ten ho zamyšleně sledoval. „To, co uznáš za vhodný. Jen by ses neměl promenádovat venku bez tý kapuce.“

 

Gin si jen povzdychl a vyšel z kanceláře, nasadil si kapuci a rozešel se. Vlastně ani netušil, kam jde. Rozhlížel se okolo a přemýšlel. Nebyl tady už někdy?

Najednou zaslechl pláč. Po sluchu dorazil až k nějaké zahradě. Vůbec nikoho tam neviděl. Když se ale podíval lépe, všiml si kusu růžové látky vykukujícího zpoza stromu. Za stromem tam seděla ta zrzavovlasá mladá žena, obličej v dlaních a plakala. Nevšimla si ho.

Byl v rozpacích a na chvilku dokonce chtěl zase odejít. Hned ten nápad zaplašil a klekl si k ní. „Ma...“ Zartěl hlavou a opravil se. Říkala přeci, že bývali kamarádi. „Rangiku...“

Rangiku sebou trhla a překvapeně se na něj zadívala. Zavládlo dlouhé ticho a nikdo z nich ho nedovedl přerušit.

Nakonec se o to pokusil on. „Ehm... ten šátek je pěkný.“ Super. V tu chvíli by se nejradši propadl. Proč vytáhl zrovna tohle?

Ačkoliv se musela Rangiku cítit hrozně, tahle komická situace ji přinutila vydat takový tlumený výprsk. „Gin,“ oslovila ho, ale zase se jí zlomil hlas. „Ten... ten je od tebe.“

Zase ticho.

„A nejen ten šátek...“ řekla potom. „Nový život, narozeniny...“ Odmlčela se.

Gin se zadíval kamsi do dálky. Narozeniny... Pokusil se zalovit v hlouby duše tam, kde by měli být vzpomínky. Výsledkem byl jen prudký nástup migrény. Křečovitě se chytl za čelo.

Rangiku byla v tu ránu u něj. „Co... co se děje?!“

Nedokázal odpovědět. Její hlas slyšel už jen z dálky, a pak se mu zatmělo před očima.

 

„Matsumoto, trochu se zklidni a řekni, co se stalo.“

Přestala jsem pochodovat sem a tam a pohled mi padl na Gina v bezvědomí uloženého na pohovce. „Prostě z ničeho nic omdlel. Podle toho, jak se choval, ho musela bolet hlava.“ Dala jsem se do ohryzávání nehtů.

Když se zhroutil, odnesla jsem ho zpátky do kanceláře, protože jsem nevěděla, kam jinam s ním jít. Kapitána to zjevně nepotěšilo.

„Tak bychom ho měli dostat do čtvrtý divize, ne?“ navrhl Ichigo.

„Jo a cestou si ho někdo všimne,“ utnul ho můj kapitán.

„A jak jinak mu máme pomoct?“ rozhodil rukama Ichigo a na to se tajemně usmál. „Hele, Toushiro a proč nám vlastně pomáháš ty?“

„Ticho. A pro tebe Hitsugaya-taichou,“ odsekl mu můj kapitán.

Dveře do kanceláře se otevřeli. V nich stál Kurotsuchi-taichou a jeho fuku-taichou. Zděšeně jsem nadskočila a hodila na Gina přikrývku.

Kapitán dvanácté divize vešel. „Tak kde ho máme?“ Otázku mířil na mého kapitána.

Ten se na něj ani nepodíval a kývl směrem k pohovce. „Támhle.“

„Co co co?!“ vyhrkla jsem.

Kurotsuchi-taichou jen přistoupil a obešel mě. Odkryl deku a zazubil se. „Takže on vážně žije. To je zajímavé.“

„Taichou!“ zavolala jsem po mém kapitánovi. Co když mu ten lidskostí nepříliš oplývající shinigami (uznejte, říct o kapitánovi, že je pošahaný imbecil, není zrovna vhodné) něco udělá?

„Klid, Matsumoto. Zavolal jsem ho já. Mám u něj jednu laskavost,“ odpověděl mi kapitán.

Ohlédla jsem se po Kurotsuchim-taichou.

Trochu se zašklebil, což znamenalo, že dneska je to jedna nula pro mého kapitána. „Že jí plýtváš zrovna na něj,“ rýpl si aspoň.

„Ticho.“

„Fajn. Takže říkáte, že si na nic nepamatuje?“

„Přesně tak. Nepamatuje si, kým je,“ řekl Ichigo.

„Áha. Jde o retrográdní amnézii. Teď by mě jen zajímalo, co jí způsobilo,“ zamyslel se Kurotsuchi-taichou.

Ichigo povytáhl obočí. „Re-co? Urahara-san prostě řekl, že ztratil paměť.“

„Asi tě nechtěl mást,“ řekl můj kapitán, ale nevypadal, že by přesně věděl oč jde.

Upřímně, já to nevěděla taky.

Kurotsuchi-taichou jen zakoulel očima nad naší nevědomostí a vrátil se ke Ginovi. Otevřel mu jedno oko a posvítil do něj baterkou. „To snad ne!“

Hrklo ve mě. „Co se děje?!“

„Prohrál jsem sázku s tím hrdlořezem!“

„Co prosím?“

„Typoval jsem, jakou barvu očí má a jak zjišťuji, netrefil jsem se. Teď budu vypomáhat v jedenácté divizi!“ odpověděl zničeně.

Na moment se mě zmocnili vražedné choutky. „Aha...“ Tak jeho starosti bych fakt chtěla mít.

„No, nedá se nic dělat. Ale tohohle odneseme do mé divize. Musím ho zrentgenovat.“

 

„No tak, kdy máš narozeniny, Rangiku?“

„Nevím. Dny před tím, než jsem tě potkala, nestály za nic.“

„Takže den, kdys mě potkala, je tvými narozeninami. Co ty na to, Rangiku?“

Gin neviděl obličeje. Z hlouby snu zněly jen dva hlasy. Ani nevěnoval pozornost barvě. Přemýšlel jen o těch slovech. Pak zaslechl ještě něco jiného.

„Musím ho zrentgenovat.“

 

„Naiyaaaaa!“

Vyděšeně jsem se otočila na Gina.

V tu chvíli se prudce zvedl, přičemž málem křísl svou hlavou o tu Kurotsuchiho. „Co to jeeee?“

Všichni jsme zůstali zticha. Kromě dvojky z dvanácté divize si asi každý přítomný dokázal představit, jaký to musí být šok probrat se a nad sebou zahlédnout zubící se nezvykle vypadající obličej někoho, jako je Kurotsuchi-taichou. Já bych se zakousla do stromu a dělala suchou větev.

„Nemohu ani vyjádřit, jak se bavím,“ pronesl zamyšleně kapitán dvanácté divize.

„Tak to nejsme dva,“ sdělil mu Gin.

Stiskla jsem pěsti. „To už přeháníte! Nemůžete mu prostě pomoct?!“

Zavládlo další ticho a já si konečně uvědomila, jak to bylo nezdvořilé. Nějak mě ale napadlo, že zrovna teď je mi to jedno.

Rozhodil rukama. „Dobře. Jdeme.“

 

„To je ale zajímavé,“ opakoval neustále Kurotsuchi-taichou. „Vypadá to, že mu někdo nařízl páteř. Smrtelné zranění, které je nenapravitelné, ale v rukou bývalého velitele Kidoushuu je tady možnost, že se léčba zadaří. Jenže protože byl útok proveden pomocí reiatsu (pozn. duševní tlak), silné vzruchy se přenesly do mozku a buď poškodily nebo zastřely místo, kde sídlí dlouhodobá paměť. No, že ji zastřely, to je jisté, protože rentgen odhalil cizí reishi (pozn. duševní částice). A já jsem schopen ty částice odstranit.“

„A když to uděláte, tak si můžu vzpomenout?“ zeptal se Gin.

„Až odstraním cizí reishi, ukáže se, jestli je místo poškozené nebo ne. Jestli ano, už nebudu schopný pomoct.“

Vzal do ruky – ach jo – injekční stříkačku napojenou na hadičku a nasadil perfektní výraz šíleného vědce.

Měla jsem o Gina strach.

Gin s překvapeným výrazem řekl: „Chudák kdokoli, koho jste léčil.“

Kurotsuchi-taichou se ušklíbl a zajel mu jehlou do zápěstí.Odebral se k tomu svému počítači a začal datlovat. Po pár minutách sdělil: „Jak jsem si myslel.“ Popadl další trubičku. „Teď už jen vyměním tekutinu a... hotovo.“

„To jako fakt?“ zeptala jsem se a otočila na Gina.

„Naiya, pane dvanáctý kapitáne, je mi vážně trochu nepříjemný, že jste mi pomoh zrovna vy.“

Hrklo ve mě a zase jsem ucítila nával radosti. Málem jsem Gina porazila, když jsem po něm skočila, abych ho objala.

„Jo! Vyšlo to!“ zaradoval se Kurotsuchi-taichou.

„To ti neni podobný,“ řekl Ichigo, který celou dobu přihlížel. „Že bys přece jen měl srdce a na někom ti záleželo? Ale že zrovna Ichimaru...“

Kurotsuchi-taichou mávl rukou. „Ale Ichimara vem čert. Dokázal jsem něco, co Urahara ne!!“

„Ah, to je roztomilé,pane dvanáctý kapitáne,“ rýpl si Gin.

Dvanáctý kapitán si založil ruce v bok a zabodl pohled do Gina. „Ne... už toho začínám litovat.“

Dnes mi mezi-kapitánské pošťuchování zkazit náladu nedokázalo. Nemohla jsem tomu uvěřit. Gin byl zpátky. Naprosto zpátky. Ještě ho teda čekalo obhajování před velícím kapitánem, ale to se zvládne. On sice není ten tip, co by se jen tak z ničeho nic obhajoval, ale já ho k tomu dokopu.

 

Ichigo cítil radost. To kvůli Rangiku-san. Už zase oplývala optimistickou náladou.

Zrovna vešel za roh a potkal Ichimara. Stál opřený o zábradlí a nad něčím hloubavě přemýšlel.

„Takhle se tvářit jsem tě ještě neviděl,“ pronesl jen tak a opřel se vedle něj.

„Všechno je jednou poprvé,“ odpověděl známým provokativním tónem, který Ichigovi začínal lézt na nervy.

„Takže když už si zase všechno pamatuješ, co byl ten pohled?“ zeptal se trochu naštvaně. Prostě mu to nedalo.

Ichimaru pozvedl obočí. „Jaký pohled?“

Ichigo se chytl za čelo. „Jak si tam ležel polomrtvej v těch troskách a já tam přišel. Střelil jsi po mě takovým divným pohledem!“ Tenhle chlap mu vlastně celý celkem obstojně lezl na nervy. Když si nic nepamatoval, dalo se s ním líp bavit, zamyslel se. „Co to mělo být?“

„Aha tohle...“ Odmlčel se a po vteřině řekl: „Teď už to můžu nechat na tobě.“

„Co co co?“ vykoktal Ichigo.

„To jsem si myslel.“ Choval se vážně divně.

„Teda to bych do tebe neřek... ale proč jsi chtěl vlastně zabít Aizena?“

„Mám pocit, že bych ti to nepověděl ani kdybych to věděl.“

Ichigovi vyskočila žilka na čele. „Co tím myslíš, Kitsune yarou?“ pronesl prkeně a měl co dělat, aby nevybouchl.

„Nevím, proč jsem ho chtěl zabít.“

„Ehe, to chceš říct, žes to prostě považoval za dobrý nápad nebo pobavení?“ Ichigův tlakoměr hlásil maximum.

„Ne... já si to prostě nepamatuju.“ Upřel na něj své tyrkysové oči. „Já si nepamatuju na Rangiku.“

Autorovy poznámky na konec:

xD po necelém měsíci se opět hlásím ^^ snad se vám povídka líbí ^^