- Velikost textu +
Poznámky:
K sepsání tohohle mě vyhecovala, moje mladší ségra. Je to vůbec první povídka, kterou jsem se kdy odvážila zveřejnit, takže doufám že se snad někomu zalíbí.
Autorovy poznámky ke kapitole:

Pokud mě za tohle fanoušci Hinaty budou chtít upálit pochopím to.

***

„Dej mi taky, nebuď sobec,“ zakňourala Hinata. Shikamaru zamumlal něco o otravných ženských, ale stejně se natáhl a Hinatě cigaretu podal. Kdyby mu někdo před měsícem řekl, že bude sedět uprostřed lesa s Hinatou a dělit se s ní o vajgla , asi by jen nevěřícně kroutil hlavou. Jenže on opravdu uprostřed lesa seděl a sledoval jak Hinata potáhla.


„Víš že to škodí zdraví?“ ušklíbl se a pohodlněji se uvelebil v trávě. Hinata seděla asi metr a půl od jeho hlavy na kameni.


„No nepovídej, to mě ani ve snu nenapadlo.“ ušklíbla se na oplátku a vyplázla na něj jazyk.


„A to jsi byla takový sladký dítě,“ zabručel Shikamaru.


„To ty jsi mě zkazil, dřív jsem byla hodné děvče, nepoznamenána nikotinem ani alkoholem,“ zasmála se a hodila Shikamaruovi na hlavu šišku, kterou bůh ví kde předtím sebrala. Když si sní někde sám povídal její uťáplost byla ta tam a chovala se absolutně přirozeně, nenechala si od něj nic líbit a když do ní ryl vracela mu to i s úroky. Taková Hinata se mu zamlouvala. Jenže jakmile se objevil někdo třetí, začala zase klopit oči a tiše mumlat.


 


Začal se sní bavit více tak před měsícem. Všechno to začalo, když se jako obvykle hádali na kom je řada, aby vzal na procházku Asumu juniora. Oba toho prcka zbožňovali a na rozdíl od ostatních z jejich týmů, je neomrzel ani po tom co vyrostl z kočárku. A taky na rozdíl od ostatních neměli co na práci. Hinata byla dědička váženého rodu a Shikamaru jeden ze zkoušejících na Chuuninské zkoušce, takže na mise byli posíláni výjimečně. Tehdy se tam hádali jako dvě malé děti a Shikamarua tehdy překvapilo, že se Hinata zmohla na jakýs takýs odpor. Nakonec navrhl, že by bylo nejjednodušší kdyby s malým šli ven oba. K jeho ještě většímu překvapení kývla na souhlas.


Pak seděli ne lavičce vedle sebe jako dvě pecky a po očku se sledovali, zatímco malý Asuma něco nadšeně patlal z písku.


„Eh v-vypadá to, že bude pěkně,“ zamumlala, aby prolomila to ticho, které panovalo.


„Nebude,“ řekl Shikamaru po krátkém pohledu na nebe. Hinata se na něj úkosem podívala.


„Prosím?“


„Ach jo, ženská otravná, mraky jsou moc velké a jsou moc nízko. V nejbližší době bude pěkně pršet.“


Hinata překvapeně vykulila oči.


„Jak to víš?“ zeptala se. Shikamaru se uchechtl.


„Léta pozorovatelské praxe. Není nic lepšího na odreagování, než pozorování mraků.“


„To musí být otrava,“ zamumlala Hinata, ale Shikamaru jí slyšel.


„Náhodou není, co pak děláš ty, když máš volno?“


„Uhm mno já, já sbírám kytky, nebo pracuju na zahradě.“


„Tak tohle je podle mě otrava a neboj se odpovědět, to tvoje uhm, ehm, mhm, ééé a to koktání už mi lezou krkem.“


„E..teda promiň.“


„A neomlouvej se furt za všechno,“ protočil oči


„Promiň,“ pípla a Shikamaru se začal smát. Hinata jeho smích ještě neslyšela, zněl trochu jako kombinace Nejiho (Muehehehe) a Naruta (Hááááháááhááá).


„Bože, ženská, ty si ale těžkej kalibr,“ smál se a Hinata se proti své vůli musela taky pousmát.


Najednou jako by se ledy mezi nimi prolomily. Sice byla pořád ostýchavá a pečlivě vážila každé slovo, ale takhle se s nikým ještě nebavila, ani s Kibou nebo Shinem, kteří jí byli opravdu blízcí.


Vyprávěl jí o druzích mraků a používal latinská slova, kterým ani za má nerozuměla. Ona mu zase vyprávěla o květinách a používala latinská slova, kterým ani omylem nerozuměl on. Zrovna když se Hinata začínala dobře bavit z Pískoviště se ozval Asuma.


„Hééj Hinató, Shikamarů, já jsem našel pokla,“ hulákal a mával pokladem nad hlavou. Shikamaru zbledl a vyrazil k pískovišti. Hinata si zakryla pusu a vyběhla za Shikamaruem. Onen poklad byl psí exkrement.


Asuma nechápal proč Shikamaru a Hinata neměli radost z jeho objevu. Shikamaru mu ho vyrazil z ruky a řekl mu fuj. FUJ! Jemu. Copak byl pes? Ne nebyl, on byl ninja…skoro. Každopádně se rozhodl, že se s Shikamaruem nebude bavit. Hinata mu umyla ruce, to taky nechápal. Vždyť oběd už byl a do večeře daleko.


Když Asumu předávali zpět Kurenai o pokladu se raději nezmínili. Malý Asuma se, ale tvářil velmi nepřátelsky a na otázku, jak bylo jen zavrčel.


 


 


 


Druhý den šla Hinata něco zařídit pro otce, původně měl jít Neji, ale Hinata se chtěla trochu projít. Doma bylo poslední dobou dusno. Hanabi procházela nejtvrdším stádiem puberty a její hádky s otcem byly na denním pořádku. Vlastně Hanabi se teď hádala s každým s výjimkou Nejiho. Toho se bála jak čert kříže. Procházela zrovna kolem budovy, kde sídlil úřad Hokageho, když na ní někdo zavolal.


„Hej Hyuugová!“ Hinata trhla hlavou a snažila se přijít na to, kdo tu pokřikuje.


„Bože ženská, ty že máš byakugan? Tady nahoře, druhé patro nalevo.“ Hned jak se ozvalo to „bože ženská“ Hinata věděla s kým má tu čest. Shikamaru seděl v okně úřadu a mával na ní.


„Shikamaru.“


„Ahoj, mám zjistit jestli máš od čtyř čas. Kurenai má nečekanou misi, vůbec s ní nepočítala a potřebuje pohlídat mladýho. Oficiálně ho mám na starosti já, ale musím se zdržet v práci. Tak jestli bys na něj tak do šesti nedala pozor, já si ho pak vezmu“ objasňoval a pak se otočil do místnosti a něco na někoho zavrčel.


„Tak máš čas? Já mám docela fofr.“


„A-ano, myslím že nemám nic na práci," zamumlala.


„Co to tam mumláš, není tě slyšet!“


„Mám čas.“ Řekla ne o moc hlasitěji. Shikamaru v okně protočil oči v sloup.


„Pořád tě neslyším, praktičtější by asi bylo kdybys mi poslala odpověď jako dopis, i když to bych pak potřeboval lupu, abych přečetl ty tvoje blechy.“ Ušklíbl se.


„Říkám, že čas mám!“ Zaječela, až se sebou Shikamaru škubl a několik kolemjdoucích se ohlédlo. Hinata se chytla za pusu, to bylo poprvé co takhle zvýšila hlas.


„Fajn, tak si ho pak vyzvedni u Kurenai a kolem šesté ho přiveď sem. Zatím“ rozloučil se a zavřel okno.


 


Když vyřídila všechny pochůzky vrátila se domů a první co zaslechla byl řev z otcovy pracovny.


„TSE, JÁ TAM PŮJDU AŤ SE TI TO LÍBÍ NEBO NE!“ Ozval se nezaměnitelný ječák její třináctileté sestry.


„TO TEDY NE! TOHO KLUKA JSEM SI PROKLEPL A V ŽÁDNÝM PŘÍPADĚ.“ Odpovídal o poznání hlubší, ale stejně vzteklý hlas jejího otce.


„Takhle veselo tu ještě nebylo,“ zaslechla za sebou Nejiho.


„Co se děje?“ zeptala se bratrance.


„ Nechce jí pustit na Konohamaruovi narozeniny. A dělá jen dobře, ten kluk je jako testosteronová bomba a Hanabi-sama je jako rozbuška. Dobře jsem si všiml jak po ní pokukuje,“ řekl a pak sebou oba škubli když se po domě nesla nová vlna řevu.


„JAKO PŘÍSLUŠNÍK HLAVNÍ RODINY KLANU HYUUGA SI MI POVNOVÁNA POSLUŠNOSTÍ!“ řval Hiashi a bylo jasně slyšet jak mu vztekem přeskakuje hlas.


„A jéje, teď by se měla Hanabi stáhnout pokud má nějaký pud sebezáchovy, taťka je pěkně rozjetej,“ zašeptala Hinata a nervózně si skousla spodní ret . Neji souhlasně přikývl pak se ale nevesele usmál.


„Jenže Hanabi-sama snad žádný pud sebezáchovy nemá,“ řekl a v odpověď mu zazněla Hanabina památná slova, která se nesmazatelně zapsala do dějin klanu.


„JSEM TI POVINOVÁNA LEDA PRD, TYRANE!“ zavřískla a Neji s Hinatou ztuhli.


„DO POKOJE, KASÁRNÍK DO ODVOLÁNÍ, ŽÁDNÍ KAMARÁDI, ŽÁDNÉ BLBNUTÍ.NIC!“


Tím ukončil debatu. Hanabi v slzách rozrazila dveře otcovi pracovny a srazila Hinatu na zem.


„Dávej bacha na cestu stehnosaure!“ zaječela na ní a odsupěla do svého pokoje. Hinata jen zírala a na prázdno otvírala pusu. Šéf klanu Hyuuga se vyřítil ze dveří a ještě než Hanabi prásla dveřmi zařval:


„ZA TOHO STEHNOSAURA TEJDEN OKOPÁVÁNÍ ZAHRADY!“ Pak se ztěžka opřel o stěnu a schoval hlavu do dlaní. Neji mezitím pomohl Hinatě na nohy.


„Neji mohl bys zajít za kuchařkou a poprosit jí o něco na uklidnění?“ zeptal se potichu.


„Ano pane.“ 


„Hinuško, ty si byla a stále ještě si tak hodné dítě, s tebou tohle nikdy nebylo.“ Hinata se rozpačitě usmála a dala si pramen vlasů za ucho. To bylo poprvé po x letech, kdy jí řekl něco pěkného. Měla chuť jít ven a radostí dělat přemety.


„Ta holka mě zničí. Buď já skončím v blázinci nebo ona v márnici!“ zavrčel. Hinata ho plaše poplácala po rameni.


„Neboj, ona z toho jednou vyroste. Vzpomeň si na Kibu jaký byl a jak se teď zklidnil,“ pokusila se ho utěšit.


„Jenže Kiba je Kiba, Tsume pískne a on skočí. Ale Hanabi, vlastní děti na ní, na zmetka,“ povzdechl si.


Za chvíli se vrátil Neji a v ruce měl štamprli čehosi.


„Kuchařka říkala, že na nervy je nejlepší tohle,“ oznámil a podal pohárek,starý Hyuuga ho do sebe naklopil a se slovy, že nechce být rušen se zavřel u sebe.


„Vypadá to že budeme mít celý den volno,“ řekl Neji.


„Ano, už to tak vypadá.“


„Kdyby něco, tak jsem šel trénovat,“ řekl a protáhl se. Hinata se v duchu ušklíbla, jasně trénovat. To ti tak zbaštím.


„Pozdravuj TenTen,“ vyjelo jí z pusy dřív, než se stačila zarazit. Neji po ní hodil jeden ze svých vražedných pohledů a ona mimoděk couvla a čekala kdy přiletí rána. Jenže on se pak na ní usmál, mrkl a zmizel.


Hinata si připadala jak v říši divů. Ječela, otec na ní byl milý a Neji, který za patnáct let vystřídal jen tři výrazy, na ní mrkl. Zajímalo jí, co jí dnes ještě potká.

Autorovy poznámky na konec:

editováno: 4.3.2014 (Vím že se nemají používat velká písmena ke znázornění jekotu, ale s taťkou Hyuugou je budu mít nadosmrti spojená)