- Velikost textu +

Pein opatrně otevřel dveře. V sídle bylo nezvyklé ticho. Šlápl na podlahu a málem se přizabil, protože byla mokrá. To přece není normální! „Haló! To mne nikdo neuvítá?“ křikl a očekával reakci, jakoukoli.
„Nazdar, tatínku!“ V chodbě se objevila kštice bílých vlasů.
„Cože?“ zděsil se vůdce Akatsuki.
„No takhle se přeci vítá hlava rodiny!“ rozchechtal se Hidan.
Pein zakoulel očima, před kterýma se mu už začínaly dělat mžitky. „Zapomeň na všechno, co jsem ti kdy řekl s výjimkou toho, že jsi pitomec!“
„Začni ten trénink brát vážně!“ zařval kdosi z pokoje na konci chodby.
„A co když nechci? Nemá to vůbec cenu!“ ozval se druhý hlas.
„Tak v tom případě přitvrdím!“
„O co tady jde?“ zarazil se Pein.
„Že by zase Deidara a Sasori?“ nadhodil Hidan.
Vůdci to už všechno došlo. „Přece jsem řekl snad jasně, že tady se bojovat nebude!“ Chtěl se rozběhnout, ale uklouzl po mokré podlaze a na svém ctěném pozadí se úděsnou rychlostí řítil na konec chodby. Rozrazil dveře a vlítl mezi dva překvapené ninji. „Co tu vy dva zase vyvádíte?“ Zvedal se rychle ze země. Koneckonců je v tomhle domě pánem. Sasori s Deidarou se tvářili neutrálně a schovávali za zády košťata. „Na něco jsem se ptal! Je vás slyšet až ven!“ Pak si všiml jejich dřevěných „zbraní“. Zakoulel očima a raději odešel. Ve dveřích zela obrovská díra.
„Asi bychom se zase měli vrátit k tomu úklidu,“ zamumlal Sasori a chopil se koštěte.
„Stejně si stojím za tím, co jsem řekl!“
„Nebuď na mě naštvaný, Deidaro! Prostě to tak je.“
„Jenže ty se ani nesnažíš, aby to bylo jiný!“

Kisame podával Itachimu další vrstvu vymáchaného prádla. „Opatrně. Nepřipal to.“
„Říkáš mi to už poněkolikátý,“ odsekl Uchiha vztekle. „Snad vím, co dělám!“
„Aspoň si budeme pamatovat, že každá sranda holt něco stojí.“
„Mám chuť se jí za tohle opravdu krutě pomstít.“
„Moc si to bereš, Itachi. Není to zas tak zlé.“ Raději se ke Kisamemu obrátil zády a začal sušit oblečení.

Konan si mnula ruce. Její mlčení stálo tu bandu idiotů opravdu hodně. Donutila je uklidit celé sídlo. Spokojeně polehávala v posteli a vítězoslavně se šklebila. Než se Pein vrátí, bude se tu všechno blýskat!
Kdosi za dveřmi zavrčel a hned poté vrhl dovnitř. „Peine?“ zděsila se modrovláska. „Jsi… tu nějak brzy!“ Prohlédla si ho pozorněji. Vůbec se jí nelíbilo, že je celý pomlácený.
„Chvíli na mne nemluv, Konan, buď tak laskavá.“ Posadil se na postel a upřeně zíral před sebe. Potřeboval si srovnat v hlavě, jak té neschopné sebrance předat tak důležitou informaci, tedy spíše rozkaz.

Vhodná příležitost se naskytla až u společné večeře. Vůdce si však nemohl nevšimnout, že není úplně všechno v pořádku.
„Itachi, co se děje? Takhle zaraženého jsem tě ještě neviděl!“
„Vůbec nic, Šéfe,“ zamumlal a dál se rýpal v jídle. Ve skutečnosti měl pořádný vztek na Konan a Kisameho, který byl očividně na její straně.
Ale ještě hůř na tom byl Deidara a Sasori. „Co je to s vámi, pánové? Vůbec se spolu nebavíte!“
„Já s ním odmítám mluvit!“ Blonďák nafouknul tváře. Nikdo z těch dvou se dokonce ani neradoval z toho, že odchází Tobi, jak jim Zetsu nezapomněl sdělit. Zato Hidan, Kakuzu a Itachi si právě tuhle novinu skutečně vychutnávali. Uchiha se zatvářil nevrle, když slyšel žraloka říkat zakuklenci, že se samozřejmě může kdykoli vrátit.

Vůdce Akatsuki už toho měl vážně plné zuby. „S tou vaší morálkou něco uděláme a to hned teď! Lenoši líní, spoléháte se akorát tak na sebe! To musí přestat!“
„Jak to myslíte, Šéfe?“ odvážil se zeptat Zetsu.
„Ačkoli už jste členy Akatsuki několik let, vaše schopnosti jsou stále průměrné! Holedbáte se, kolik jste už udělali misí, ale zapomínáte na jednu nesmírně důležitou věc! Vaši soupeři byli slabí! Nikdo z vás nebojoval s nikým skutečně silným!“ Vůdce se na malou chvíli odmlčel a jeho oči sledovaly Uchihu. „Ten pohled si můžeš odpustit, Itachi! Známe to tvé vyvraždění celého klanu. Pár lidí s obyčejnýma zbraničkama a ten zbytek se ti ani nebránil! Mohl bych vás tu teď všechny do jednoho vybít a vyšlo by to nastejno!“
Akatsuki zaraženě mlčeli. Ještě se nestalo, aby jejich velitel vybuchl tímto způsobem. Ztichli. Nezbývá nic jiného, než čekat, až se uklidní.
„Posledních pár dní jsem byl v nepřátelském terénu a sledoval skutečně silné ninji při práci. Slídil jsem, špehoval a analyzoval pohyby a především jejich týmové schopnosti. Neumíte pracovat ani ve dvou, tak jak byste se chtěli postavit bandě ozbrojenců jako skupina?“
Zastyděli se. Většina z nich utekla ze svých vesnic a na nějaké další zlepšování se ninjové jednoduše vykašlali.
„Nicméně…“ Vůdce pokračoval stále stejným tempem, nikdo ho nepřerušoval. „Právě tyto dovednosti od vás budu vyžadovat v příští misi, které se zúčastníte všichni.“
„My… bojovat pohromadě?“
„Je na tom snad něco k nepochopení, Hidane?“ zaškaredil se velitel. „Akatsuki musí být silná a mezi Shinobi si vydobýt respekt! Chci proto najít, shromáždit, popřípadě odebrat všechny dosud žijící ocasé démony!“ Nad tou novinou se všichni zarazili. Bojovat proti démonům? Zbláznil se snad? „Prozradím vám vše potřebné, až nadejde ten pravý čas. Zbývá nám měsíc na to, abych z vás vytrénoval skutečně schopné ninji. Během té doby budete samozřejmě plnit zadané mise. Začíná se zítra a nebudu poslouchat žádné odmlouvání! Berte to, jako byste se vraceli zpět na Akademii.“
Protesty a hloupé otázky zaslechl Pein vzápětí. „Přestávky na svačiny? Vy dva jste se asi vážně zbláznili! A teď jděte spát, to je to nejlepší, co teď můžete udělat. Vstává se za úsvitu!“
Po těch slovech vstal a zamířil do ložnice. „Nepřehnal jsi to trochu?“ obávala se mladá žena.
„Měla by sis jít raději lehnout. Tebe se to taky týká!“
Zůstala stát ve dveřích. „Co… cože?“



(No… není to doslova, ale… dost to tenhle obrázek připomíná… :-D)