- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

aneb dva dni pred zkouskou

***

 

„Uaaaa! Neeee…. Proč já!!?????“ ozývali se podivné zvuky z Allassinho pokoje. Brácha, jako správný sourozenec se pakoval co nejdál od jejích dveřích, kterými těsně vedle jeho hlavy proletěla složka s papíry a za nimi viditelně zoufalá Allassa.

„Někam jdeme?“ zeptal se docela zbytečně Brácha a snažil se uvolnit stisk dívčiny ruky na jeho zápěstí.

„Jo. S tou hrůzou mi pomůže jenom jedna osoba,“ zavrčela a zvedla ze země složku s příznačným názvem: Podniková ekonomika, přednášky.

Brácha si povzdychl a nechal se odtáhnout někam úplně do pryč.

 

Host Club měl zrovna plno. Tamaki dělal oči směrem k Haruhi, která hostila dvě dívčiny, Kyoya to všechno sledoval ukryt za závěsem s jeho věrnou propiskou a poznámkovým blokem v rukou, Honey a Mori baštili s dívkami jahodový dortík a dvojčata spolu laškovala, povzbuzována jejich obdivovatelkami. Skutečně krásné a klidné odpoledne. Ale ne na dlouho…

 

Dveře se rozletěli a než stihl Tamaki zatáhnout za šňůru vedoucí ke koši s rudými lupeny z růží, vlítla dovnitř holčina tahajíc za sebou v závěsu chlapce, který se tvářil nanejvýš vyjeveně.

„Kde je!“ zařvala na celý host club a pustila svého ubohého Bráchu, který si sedl rovnou na zem.

„Já jsem tady, my lady,“ vstal se samolibým úsměvem Tamaki, ale dívka procházející kolem něj ho šťouchla do hrudi a tak znovu spadnul do svého křesla.

„Nemyslím tebe, princátko,“ zavrčela Allassa a jala se prohledávat všechny závěsy kolem. Tamaki chudák odmítnutí nezvládl a nad jeho hlavou se objevil šedivý mráček.

„Etó, promiň, ale kdybys nám řekla, koho hledáš…“ upřela na Allassu své velké oči Haruhi.

„Ona hledá, já našel,“ usmál se Brácha a vyhodil Tamakiho z křesla a začal nabalovat jeho zákaznice.

„KYOYA!!! Nemysli si, že se přede mnou schováš,“ s vítězným úsměvem ukázala prstem na šedou eminenci klubu, který se právě vynořil za ní.

„Ehm? My se známe? Nikde tady v těch papírech nevidím, že bys chodila do téhle školy. Ani tvé, ehm…“ prohlédl si její černé oblečení od hlavy k patě Kyoya: „oblečení není uniforma.“

Allassa nad tím mávla rukou a padla před ním na kolena a s co nejvíc psíma očima se na něj podívala: „Prosím prosím prosím!! Si jediný, kdo mi může pomoct!“

To už se k nim sběhli všichni hosti, kteří vyprovodili všechny jejich slečny ven. Brácha teď otráveně seděl sám, nepočítajíc Honeye, který mu chtěl půjčit jeho Usa-chan.

„S čím bych ti měl pomáhat?“ zeptal se Kyoya a posunul si brýle na nose.

Allassa odněkud vytáhla žlutou složku a podala mu ji.

„Nebude to zdarma, je mi jasné, že neuděláš nic, z čeho bys neměl prospěch,“ pousmála se. Kyoya zatím studoval papíry.

„Myslím, že se dohodneme, tohle není nic co bych nezvládl,“ zavřel složku s hlasitým PLESK. Allassa vyskočila a už na něm visela. Kyoya ji odvedl dozadu místnosti, sedli si k stolku a začalo vysvětlování.

 

„Tono, poslouchej, stalo se někdy, aby si Kyoya takhle vzal zákaznici?“ zeptal se Tamakiho, který se přetahoval s Bráchou o jeho pohodlné křeslo Hikaru.

„Mockrát ne… pusť to ty troubo, moje křeslo!“

„Tak jo,“ řekl Brácha a svezl se na zem v křeči smíchu, když křeslo přepadlo na stranu a zavalilo blonďaté princátko.

„Maminkooo! Pomóc!“ ozývalo se spod křesla. Kyoya se otočil a zařval, ať je zticha, že pracuje. Tamaki nahodil nejsmutnější pohled a hledal někoho dalšího.

„Haruhiiiii, pomóc! Tatínka napadlo velké křesló!“ zkoušel to na převlečenou dívku za chlapce. Ta jenom odvětila, že má co chtěl. Nakonec Tamakiho spod křesla dostal Mori-senpai za výdatného povzbuzování  Honeye-senpai.

 

Allassa mezitím zuřivě kousala tužku a snažila se pochopit co jí Kyoya vysvětloval. Občas se práskla do čela a přepsala to, co měla napsáno úplně naopak, popřípadě co nemohla rozlušit z jejího škrabopisu.

Dvojčatům to nedalo a potichu se vynořili zpoza křesla, ve kterém dívka seděla, každý z jedné strany. Chvíli jí takhle nahlíželi nad rameny, nakonec se podívali po sobě a pokrčili rameny.

 

Brácha mezitím seděl na gauči, krmil se dorty a pil čaj. Takových výletů by mohli mít víc. Nemusí nic dělat, jenom se krmit.

„Ségra, venku se stmívá, jak dlouho ještě?“ zívnul.

„Neruš blbečku, ještě chvíli,“ zařvala na něj a on přikývl. Jo, vrací se do normálu, pomyslel si, když zrovna přemýšlel nad čokoládovým řezem.

 

Přešla další hodina… pak další a pak ještě jedna. Tamaki seděl v křesle a házel zuřivé pohledy na Bráchu, který se tvářil, že ho odsud brzy vyhodí, když se ozval klapot tužky po stole a úlevné vydechnutí. Celý host klub zvedl hlavu (půlka jich klimbala, tak sebou škubli) a zadívali se na konec místnosti.

„Tak… to by bylo,“ oddechla si Allassa a protáhla se: „Brácha! Ne, to křeslo si domů vzít nemůžeš. Že proč? Protože já se o princátko starat nebudu!“

Brácha tedy rezignoval, vyplázl na blonďáka jazyk s tím, že má štěstí a šel ke dveřím.

„Takže jsme dohodnuti. Po zkoušce ti pošlu ty disky cos chtěl. Děkuji moc, Mamko,“ usmála se na Kyoyu Allassa a podívala se na hodinky na mobilu: „ A do prdele, Brácha švihej, před dvěmi hodiny byla večeře!“

Brácha nestihl ani škodolibě zamávat Tamakimu a už byl zas drapnut za zápěstí a tahán pryč.

 

„Kdo to byl?“ zeptali se dvojčata Kyoyi společně.

„Allassa a Brácha,“ odpověděl jim chlapec a začal sepisovat poznatky o dnešním dni do bloku.

„Mori, co myslíš, že chtěl Kyoya za pomoc od té Allassy?“ zeptal se Honey-senpai svého bratrance a ten pokrčil rameny. Bylo pozdě a tak se Host club rozešel směr domů…

 

Allassa si četla poznámky z doučování s Kyoyou a u toho pálila soundtracky k Ouran High School Host Club. Ať má Kyoya na čem vydělávat, když ona snad úspěšně zvládne zkoušku. Brácha mezitím usnul v kuchyni u netknuté večeře. Jo, když to někdo přežene se sladkostmi…