- Velikost textu +

 

Sněží. Probouzím se a zjišťuji že je zítra štědrý den. Nejsem z toho nijak nadšený, vánoce neslavým. Od té doby, kdy se mí rodiče rozvedli jsem je neslavil. Je to sice už devět let, ale stále se mi to vrací, takže je zase strávím někde opřený o zeď se svým kocourkem. Ale je pátek a já musím do práce. Je mi sice jen dvacettři, ale už pracuji v státní bance. Přes drobné protesty unaveného ale krásného těla jsem se zvedl z vyhřáté postele do poměrně chladného bytu. Jako každé ráno si stoupnu pod teplou sprchu a zbavím se nečistot. Rychle se obleču do předem připraveného obleku a poslídám svůj oblíbený kakakový jogurt. Vystoupím ze svého bytu a v tom slyší jak někdo volá mé jméno: ,,Naegi, Naegi tobě to ale trvalo, pospěš si ať nepřídeme pozdě!" Je to má kolegině Mia, je moc hodná i hezká, ale necítím k ní nic víc než malé kamarádství.

 

Jak jsem předpokládal, banka je jako vždy před prázdná. Nudou se mohu ukousat a tak si čtu horrový román. Klid mého čtení vyruší až zavrzání bankovních dveří. Nadšeně zvednu hlavu od knížky a vidím asi 185 cm vysokou dámu s krvavě rudýma vlasa po pás, v džínech a světle oranžové halence. Když však přijde blíž uvědomím si že to je muž, docela hezký, dalo by se říct, snadno si ho splést se ženou. Ačkoli moje přepážka je nejdále ode dveří, muž zamíří ke mě.Nechápu proč, když přímo před dveřmi sedí za přepážkou krásná Mia.
,,Mohl by jste mi prosím ověřit částku peněz na mém účtu? Jeho číslo je sedm jedna tři nula nula tři nula sedm pět,˝ požádá mě, já přikývnu a zadám do počítače příslušné údaje.
,,Sedmdesáttři tísíc jenů,˝ odpovím mu a muž se usměje: ,,V tom případě prosím vybrat dva tisíce.˝ Také se na něj usmějua jeny mu vydám. Mladík poděkuje a odejde. Ano, připadá mi velmi mladý ne víc jak pětadvacet. Nejsem schopný pokračovat dál ve čtení, neboť stále musím myslet na ty krásné rudé vlasy a hnědé oči kterými se díval. Při pomyšlení na své kratší a tmavě zelené vlasy je mi špatně, ale tenhle, má tak krásné vlasy. Nevím proč ale stále na něj myslím. V tuto chvíli se mi dokazálo pravidlo že čas letí nejrychleji a opravdu. Je večer. Dojdu domů ale nechce se mi šlapat ty schody jako vždycky a tak nastoupím do výtahu asi v druhém patře. Jako by to čert chtěl, on tam stojí ten mladík, opírá se o veliké zrdcadlo a má slastně přivřené oči. Ty krásné hnědé oči. Dveře výtahu se zavřou a mě se rozbuší srdce. Každé patro se modlím aby už vystoupil, ale obávám se že bydlí až nahoře stejně jako já. Bohužel se mé obavy naplnili takže jsem vystoupil z výtahu tak rychle jak to jen bylo možné. Přišel jsem ke dveřím a chtěl odemknout a le slyším jak na mě tím jemným dívčím hlasem volá: ,,Pane Neagi, něco vám asi upadlo.˝ Otočím se na něj a vídím jak mává nad hlavou s mojí peněženkou. Přijde ke mně a peněženku mi dá a já mu poděkuji tím nejjemnějším hlasem co umím. Ale on chytl moji a zeptal se: ,,Nechtěl by jste dnes přijíd na čaj a koláčky? Jak vás znám zase někam pujdete s Vaším kocourkem a já se nemohu na vaše utrpení dívat.˝ Zaskočil mě. Moje srdce se rozbušilo tak, že by to u hluchý slyšel kdyby ucho přiložil k mým zádúm, a tak jsem přikývl. Jeho oči se naplnily štěstím, je tak krásný pomyslel jsem si. Ukázal mi deře bytu kdy bydlí a pak se se mnou rozloučil. Tak nějak jsme se domluvili na devátou a ono půl sedmé. Nevím co mám dělat. Snažím se nějak si uikrátit dlouhou chvíli ale nejde to. Moc se na to těším, že budu s tak krásným mužem trávit večer by mě ani nenapdalo, a tak se v přemýšlení dostal někam k mé sexualní orientaci. Nikdy by mne nenapdlo že by se mi mohly líbít i muži, neboť jsem ženy velmi obdivoval. Neřeším to, a podívám se na hodiny. Tři čtvrtě na sedm. Nechce se mi tak dlouho čekat. Popadl jsem peněženku a vyrazil na nákupy. Asi nejsem jediný koho tohle napadlo, neboť jsem v obchodě potkal Jimatu, svého nového kamaráda.

Nenakupoval jsem moc dlouho, protože mě dotáhl domů. Jen co za námi zaboucne dveře zjišťuji že je opravdu půl deváté. jako by uměl číst myšlenky, šel do kuchyně a přinesl saké. Diostali jsem se až k tomu, proč šel v bance ke mně a ne k mé kolegini. Jimatovi naskočil na tvář narůžovělý ruměnec, přiblížel se ke mně a řekl: ,,No, víš, mě se odjakživa líbili muži více než ženy.˝ A s tím mě políbil. Mé srdce buší co to jen jde a mé tělo se naplňuje touchou poznat víc než jen rty. Už jsem se s pár ženami líbal to ano, ale nikdy to ve mně nevzbudilo tolik vzrušení a touhy. Jimata zřejmě poznal, že se mi ten polibek líbí, a tak mě k sobě přitáhl a položil na gauč, na kterém seděl. Jakzykem se mi dobývá do úst a já cítím novou energii, která mně naplňuje. Ležíme na sobě a líbáme se. Jenže je normální aby obyčejný polibek někoho tolik vzrušil jako mně? Ptám se sám sebe a musím se tomu smát, ano je to možné, vím že jsem vzrušený, neboť mi začínají být kalhoty trochu těsné. Ale Jimata na tom není o moc lépe, jsme na sobě tak přilepení že i já cítím jeho vzrušení. Na chvíli se od sebe odtrhneme abychom se nadechli, ale to už se zase topíme v dalším polibku. Je mnohem vášnivější než ten předtím. Musím něco udělat nebo se touhou snad zblázním, ale nejde to. Podívám se na hodiny a zhruzou zjišťuji že je půl jedné. Lechce od sebe Jimatu odstrčím, ještě ho políbím na tvář a odejdu. Jsem unavený ale docela vzrušený. Nejradši bych se zabil, propásnout šanci s tím krásný mužem, je mi k vzteku. Nejradši bych si šel lehnout, ale jsemm zpocený takže si to mířím do sprchny. Svlékám se z z menším překvapením zjišťuji, že mi stále stojí, povzdechnu si a pustím na sebe mírně vlažnou vodu... Je to příjemné, obzvlášť chvíle, kdy prod voudy zasáhne moje mužství. Rád se sprchuji ale musím nechat vodu i pro jiné lidi, a tak jsi jdu lehnout. Usínám s chutí Jimatových rtů na těch svých, i když je to je představa.

 

Ráno se probudím okolo desáté.Docela mě to překvapí, neboť normálně vstávám po sedmé, ale dnes je štědrý den a je mi dovoleno se vyspat. Celý týden volno, oddychnu si, jsem celkem rád. Dlouho jsem si neodpočinul, takže si to zasloužím. Vzpomínám na včerejší večer a do žil mi naběhne nová energie. Jen stále myslím na to proč jsem Jimatovi utekl. Mohl jsem prožít krásnou noc. Sice nevím proč, ale již to neřeším. Usnesl jsem se, že večer k němu opět zajdu. Už teď se na to těším. Jenže ze snění mě vytrhne hlasité zakručení v žaludku. Začnu se smát a zamířím do kuchyně a připravým si snídani. Dnes jde čas pomalu, opravdu pomalu. Tři minuty do přípravy ramenu se táhnou neuvěřitelně dlouho a já se cítím tak unavený že bych si nejradši šel zase lehnout. Konečně, očekávané cinknutí, signál toho, že žaludek dostane dlouho očekávanou krmi. Po snídani zamířím do sprchy, kde strávím alespoň čtyřicetpět minut. Přemýšlím o svém dennním programu, ale asi to závisí na Seimíkovi, jak jsem svého koucoura pojmenoval.Myslím že s ním půjdu ven, navštívím dětský domov ve kterém jsem vyrůstal a pak..nevím...

Seimi se nenechá dlouhopřemloouvat a už skáče v sněhových závějích v parku. Je tu příjemně, město je celé klidné,a všude všemožně blikají vánoční světýlka. Nutí mě to vzpomínat na krátké dětsví. Ukápnemi slzička ale hned ji střu a zamířím k dětsému domovu. Jdu se tam podívat znovu po pěti letech co jsem ho opustil. Je to už doba. Postavím se vedle dveří od společenské místnosti a zaposlouchám se do zvuku vánoc, který jsem dlouho neslyšel. Zní ta koleda a zvuk dětí naplněných radostí z vánoc. Koleda, zpívá se v ní o človělu který trávil vánoce dlouho sám a že pak nakonec našel své šťastné vánoce s někým jiným. Jako by v ní byl použit můj příběh, Ano o vánocích by nikdo neměl být sám, jenže já nikoho nemám. Jen ten malý kocourek, co jsem ho před třemi lety našel na ulici.Jeden jsme našli druhého. Usměju se i přes slzy, které naplnily moje oči a odejdu domů......

Ve schránce najdu dopis a docela mě to řekvapí, protože takovéty blahopřání k vánocům od nějaké vládní strany co potřebuje hlasy chodí až odpoledne.Dopis není popsaný, jen čistá bílá obálka, ale je poznat že není prázdná. Zavřel jsem za sebou dveře a začal se dobývat do té obálky. No šlo to špatně, ale k dopisu uvnitř jsem se dostal a začal ho číst: Nikdo by neměl vánoce trávit sám. To co se včera stalo je jen mezi námi. Nikdo se to nedozví. Potom, co jsi mi utekl, si nemyslím, že by jsi chtěl pokračovat tam, kde jsem přestali. Nevím kdy se znovu setkáme. Můj dárek pro tebe najdeš v kuchyni.

Jimata

Nemohl jsem tomu uvěřit.Opět mě naplnil pocit osamělosti a bezcenosti. Vyběhl jsem bytu a začal bušit na dveře se štítkem Jimata Usegi. S hlasitým NE a stálím bušením na Jimatovi dveře jsem se rozplakal a svezl se po zdi dolů na zem.Neměl jsem sílu.Těchto pár slov mě dokázalo ranit. Bodalo mě u srdce, a stále se mi chtělo plakat.Ale neměl jsem ani na těch pár slz sílu.Kdybych tak věděl že to samé se dějě i za dveřmi na které jsem tak úzkostlivě bušil. Usnul jsem, v slzácha bez citů a schpnosti vykonat jakoukoli lidskou samozřejmost.

 

Probudila mě až jakási stará paní. Poděkoval jsem jí a přesunul jsem se do bytu, který byl celou tu dobu co jsem spal na chodbě otevřený. Jdu do kuchyně, abych si uvařil kávu, která by mne probrala, ale místo kávy to udělá modro zelený balíček. Na to jak je ten balíček velký je celkem lehký - pomyslím si začnu ho rozbalovat. Uvnitř najdu polovinu přívěšku a v něm pár vlasů. Je mi jasné čí to jsou vklasy a od koho to je a opět se mi oči naplní slzami. Uvařím si kávu a sednu si k televizi. Hodiny ukazují devatenáct třicet. Jsem docela překvapený, neboť když jsem se vrátil mohlo být něco po dvanácté hodině. Zapl jsem teklevizy kde byli zase ty samé zprávy, takže jsem tomu nevěnoval pozornost.Stále jsem si prohlížel ten pívěšek od Jimaty. V tuto chvíli bych dal všechno co mám jen mít Jimatu u sebe. Jak moc mi chybí. Ale ještě jedna věc tu chybí. Ta moje malá chlupatá koule, se kterou se tak rád mazlím. Vyzkočím z pohovky a začnu prohledávat byt. Nikde není. Jemi ke vzteku. Kamrád a možná i jediný člověk kterého jsem schopen milovat mě opustil a teď i Seimí. Jsem z toho docela vykolejený, neboť Seimí by nikam sám nešel.Už několikrát měl svá kočičí dvířka otevřená a já byl celý den pryč a vždy jsem ho tam našel, tak proč teď? Proč utekl zrovna teď v tuto dobu.... Nemám chuť k životu. Bezcílně si lehám do postele v oblečení na ven. Je mi to jedno. Zbyl jsem sám.

 

 

 

 

Mám pocit jako bych ani pořádně neusnul a když v tom cítím něčí horký dech. Nesnažím se ani otevřít oči, protože mě políbil a já poznal Jimatu. Mé srdce se rozbušilo samoou radostí. Potřebuji se nadechnou a tak pootevřu rty ale Jimata toho využije a začne se mi do úst dobývat jazykem. Je to příjemné. Teď vím že to bude lepší a delší nežli včera.
,,Jimata-kun,˝ vzdechnu mu do rtů a on mi odpoví dalším rozvášněným polibkem. Najednou cítím jeho ruce pod tričekem. Ty jemné ruce se teď dotýkají mého hrudníku. S každým novým dotykem se mi rozproudím celým tělem nová enrgie. A další a další. Cítím se jako v nebi. Nechám se vysvléknout a unáším sse pocitem toho, že můžu být se svopou láskou. Ano miluji ho. Jsem tak ponořený do víru citú který v mém těle proudí že se ani nezajímám o to že zatímco já jsem v rouchu Adamově Jimata je stále oblečený. Mám zavřené oči a jen vnímám rty svého přítele na svém těle. Doje až k podpřišku kde se všek zastaví. Znovu mě políbí na rty. Je nádherné. Podívám se na něj vyzívavým pohledem a on se podřídí.Také se nechá zbavit oblečení stejně jako já. každé nově bjevené místečko na jeho krásném těle zahrunuji drobnými polibky. Když jsem oba nazí opět se na mně převalía zase mě políbí. Cítím, jako by mi to všechno utrpení v tom polibku vynahradil. A opět mě to vzrušuje.Ale tentokrát to neukončí můj útěk, ne, teď se bude pkračovat. Opět mě líbá po celém těle. Ale tetokrát se na podbřišku nezastaví. Nesměle a bezzábran pokračuje níže a níže. Zastaví ho až moje prosebné zastenání když mě políbí na špičku vzrušení. je chytrý a ihned pohopí. Jako by se mlsně olízne a to už mě bere celého do úst. Já opět zasténám. Vidím v Jimatových očích jiskru a ten roztoužený pohled mě až hypnotyzuje. Probere mě až ten fakt že jezdí jazykem nahoru a dolů. Mé hrdlo vyšle další steny, které jakoby ho popoháněli a nutili pokračovat.Přívali slasti ukončí až moje vyvrcholení. Jimata poněkud nepochití všechno mé semeno, které se náslodovně rozlije po celém mém podbřišku i břiše. Jimata se jen usměje a ochotně ho všechno slíže. Je příjemné mít Jimatu tak blízko u sebe, asi ho opravdu miluji. Vím to, a chci mu to nějak dokázat ale nevím jak. Mé tělo je očištěno od všeho. co by tam být nemělo. Cítím se dobře. Posadím se a Jimatu obejmu, ale ten se z mého objetí vysmekne a tázavě se na mně podívá.nevím co chce dělat ale příkývnu mu v souhlasu. Vidím záblesk v jeho očích, ale stále si nejsem jistý, co vlastně chce dělat. Nahmatá ve tmě svoji bundu a vyndá z ní nějakou krabičku. Nevím co to je, neboť ložnici osvětluje jen měsíc. Myslím si že ví, že já nevím co se teď chystá.
,,Prosím, lehni si na břicho,˝ požádá mně tím svým jemný hlasem a já poslechnu. Netrvá to dlouho a cítm jak do mně vsunuje mastné prsty. Neovládám se a vzrušeně zasténám. A další. Má ve mně tři prsty. Jemně s nimi začne kroužit. Já slastně vzdychám, i když se vám to zdá zvláštní, mě je to velmi příjemné. Cítím že ze mne prsty vytahujhe. Myslím, že vím, co přijde teď. Zavřu oči a chytnu se kraje postele a v očekávání bolesti. Ale nebolí to, jen to nepříjemně tlačí. Jimata asi cítí že ho nepřijímám a tak se asi v půklcen zastavý a vyčkává.
,,Uvolni se, bude to lepší,˝ zašeptá vi do ucha a já se podřídím. A má pravdu. Trochu zatnu zuby, ale cítím že už to bude dobré, že je ve mě celou svou délkou. Zase chvíli vyčkává abych si zvyknul. Je to zvláštní pocit mít někoho v sobě. Jimata se začal pohybovat a já začal vzdychat. Přiráží stále častěji a já cítím něco, co jsem nikdy nepoznal. Je to touha jít stále dál i když je cesta trnitá. Stále pokračujeme i když víme, že by jsme neměli. Je to jako porušovat ten nejpřísnější zákon. Už nám je jedno co by nám za to mohli udělat a jestli nás třeba někdo nepozoruje. Jde nám o vlastní blaho. Jimata zrychlil přírazy a já zhlasitil vzdechy. Jen pár chvil uběhne a já cítím jak se vě mě rozlévá to co kdysi patřilo Jimatovi, jsem nadmíru šťastný.
,,To je ten nejkrásnější vánoční dárek jaký jsem mohl dostat,˝ pošeptám a spokojeně usnu v jeho náruči.

 

 

KONEC

Autorovy poznámky na konec:
Eh. D?sná debilita, co myslíte?