- Velikost textu +

V temných očích bez života, se v chladném moři koupal pouze odraz měsíce, stojícího vysoko na obloze. Pro člověka pohled až příliš děsivý, než aby jeho tíhu vydržel déle, než pár vteřin.  Kdyby to však některý vydržel déle, mohl by zahlédnout jemné modré jiskry, které se v nich sem tam objevily a opět zmizely bez sebemenšího důvodu k samotnému objevení. Čert vem ty jiskry. Co na nich bylo zvláštního, v porovnání s velkými černými pernatými křídly, které tomu stvoření vyrůstaly ze zad. Vlastně to nebylo stvoření. Až na tyhle "detaily" vypadal jako obyčejný muž.  Vysoký, hubený, s dlouhými havraními vlasy, splývajícími až na ramena. Jen stál, myšlenkami vytržen z reality, což možná byla chyba, protože by býval uslyšel kroky v šustící trávě dřív, než by k němu druhý muž došel. 

„Michaeli… tady jsi,“ usmál se druhý muž a lehce mu položil ruku na rameno. Michael se s trhnutím vrátil ze svých toulek zpět a usmál se.

„Krásná noc, nemyslíš, Alexandře?“ otočil se na dotazovaného a usmál se.

„To je. Je to jediná věc, kvůli které tu stojíš tak dlouho?“ 

Michael přikývne a opět se usměje.

„Doufám, že sis kvůli mně nedělal starosti,“ upře na něj tmavé oči, snad ve snaze odpověď  vyčíst z Alexandrových očí, než ho slyšet ji vyslovit. Alexandr záměrně neodpoví a nechá anděla noci, jak Michaelovi občas říká, aby tedy odpověď našel sám.

„Nebylo třeba se tolik strachovat,“ odvětí po chvíli anděl a pevně svého společníka obejme. Ten neváhá aby gesto opětoval.

„Proč se o mě tak bojíš, Alexandře?“

Žádná odpověď.

„Alexi?“ Michael se cítí trochu nesvůj při vyslovení zdrobněliny Alexandrova jména. Je to poprvé co mu takhle řekl.

„Přemýšlím…“ odpoví po chvíli Alex. Anděl jen nadzvedne obočí v otázce, kterou je zbytečné vyslovovat.

„Přemýšlím, jestli je správné, abych ti to řekl.“

Michael se usměje.

„Tak zkus raději přemýšlet nad tím, jestli je správné, abys mi to neřekl.“ 

„To není. Asi bys to měl vědět,“ zamyslí se opět Alex a zhluboka se nadechne.

„Michaeli... známe se už dlouho, že?“

Černovlasý muž krátce zavzpomíná na chvíli, kdy Alexandra poprvé uviděl.  Na chvíli, o které si myslel že bude jeho poslední a právě díky Alexandrovi nebyla.  Jako odpověď na jeho otázku, pouze přikývne.

„Moc pro mě znamenáš... já…“ zadrhne se uprostřed věty a snaží se zkrotit hlas i třesoucí se ruce. Michael se pohne a než stačí Alex jakkoliv zareagovat, ucítí horké rty na těch svých. První myšlenka, který mu projde hlavou je pouze překvapení. Vždy si představoval že andělovy rty budou stejně studené jako jeho oči ale teď byl rád, že tomu tak není.

„Já vím, co jsi chtěl říct. Vím, že jsi to chtěl říct už dlouho,“ ozve se mu v hlavě Michaelův hlas. Alexandr sebou trhne v překvapení ale další přívaly polibků a dotyky jemného peří ho opět uklidní. Když se od něj ty horké rty vzdálí, začne mu anděl šeptat spoustu slov, v jazyce, kterému nerozumí. Stále má zavřené oči, jen Michaelův tichý hlas protíná temnotu jako stříbrná nit měsíčního světla.