- Velikost textu +
Poznámky:

Povídka do jedné soutěže.. První fanfiction na anime.-.

Já bych tomu říkala spíš pokus o drama, než drama...:)

Předvídatelný děj, ale snad se to dá číst..

 

„Alucarde!“ zakřičela Lady Integra přez celou pracovnu. Ruce měla pevně stisknuté v pěst, klouby jí zcela zbělaly. V jedné z nich mačkala papír od svého člověka.

Netrvalo dlouho, a ze stínu jednoho rohu se vynořila temná postava v rudém plášti s neodmyslitelným kloboukem. „Ano, Integro?“ do jeho hlasu se jako vždy vkradl osobitý sarkasmus. Každý, kdo způsob, jak spolu hovořili neznal, by řekl, že velí Alucard a ne blondýnka s drahou cigaretou v ústech.

„Máš práci..“ zavrčela na něj. Alucard pozvedl obočí. Tohle nebylo úplně normální. Integra uměla své emoce vždy perfektně ovládat. Ledová královna. K tomuto označení její chladné oči akorát přispívaly. Ale teď se v nich zračil hněv. Špatně skrývaný hněv.

„Co se děje?“ zeptal se Alucard- na první pohled s naprostým nezájmem.

Integra akorát zavrčela adresu a poslala ho pryč.

Neposlechl. Místo toho  se rukama opřel o desku stolu, obličej v její těsné blízkosti. Po tváři se mu rozběhl úšklebek. „Odkdy hlava rodu Hellsingů takto ztrácí nervy?“ jeho slova přetékala ironií. Upřel na ni oči, a čekal. Jeho neinformovanost mu vadila.

„Od té doby, co ztratila přítele.“ odpověděla vztekle a nehty si zaryla hluboko pod kůži v dlaních. Na stůl skápla kapka temně rudé krve.

„Ty nemáš přátele.“ oznámil jí Alucard suše. Potlačoval v sobě slabé nutkání ochutnat tu kapku krve. Bylo to dlouho, co ho právě její krev probudila.

Integra si odfrkla. „Jako bys věděl všechno.“

„Tak mi pověz.. O tom tvém – příteli. Jak jsi nějakého mohla mít, když tě tvůj otec stále učil?“ dedukoval Alucard celkem logicky.

Integra se zasmála. „Ti, co žijí ve zlaté kleci, si vždy chtějí najít cestu ke svobodě. I já si jí našla.“ popotáhla z cigarety a foukla mu kouř do tváře. Její myšlenky se neodvratně vracely do minulosti.

 

Dírou v plotě, která byla pečlivě zakrytá keříkem se protáhla dvanáctiletá brýlatá blondýnka.

„No konečně, Integro! Už jsme mysleli, že tu přenocujem.“ zavolal na ni jeden ze dvou chlapců, kteří seděli na druhé straně silnice na obrubníku. Integra k nim doběhla. „Tak vypadněme, než si otec všimne, že sem pryč..“ rychle se zase dala do kroku, a za chvíli zmizela za nejbližším rohem. Oba chlapci jí doběhli. „Kam vyrazíme?“ zeptal se ten se světle hnědými vlasy. „Šel bych se někam bavit- žádný intelektuální debaty na téma upíři a podobné hlouposti. Upřímně, tvůj otec je šáhlej, Integro.“

Blondýnka si svůj názor na otcovi lekce raději nechlala pro sebe. Jen mrkla na druhého z kluků- černovlasého, který se na oplátku vševědoucně usmál. „My víme, Jamesi.. Radši bys balil holky. Inteligentní konverzace tvůj mozeček přemáhaj, co? A ještě ke všemu seš malej. V tom klubu můžem bejt jen protože tam tvůj otec pracuje..“ rýpnul si.

„Drž hubu, Michaeli.“ houknul James přátelsky, a neomylně je vedl k malému zapadlému klubu, kam chodili. Kromě pár parků, kde se schovávali mezi keři to bylo jedno z mála míst, kam Integřin otec ještě nevtrhl, když svou zatoulanou dceru hledal..

*                           *                            *                           *                        *

 

Seděli pod oblíbeným stromem uprostřed parku. Tam už moc lidí nechodilo. Obzvlášť večer ne. Integra se zády opírala o kmen a po stranách seděli její neodmyslitelní společníci. A přátelé- jediné, které měla.

„A to tě vážně nutí, abys mu ty jeho nesmysly věřila?“ nechápal James a nakrčil nos.

Integra pokrčila rameny. Ona svému otci všechno věřila. Kolikrát vídala jejich zraněné lidi, jak stáli přede dveřmi a o něčem mluvili s otcem. I přez neustálý dohled Waltera jí to neuniklo.

Zamyslela se, jak to, že může tak snadno utéct.. Právě Walter ji měl na dohled. A jeho vycvičenému oku a inteligenci jen tak něco neuniklo. Napadlo jí, že jí asi nechává. Třeba chápe, jak jí je.. Být stále zavřená v té kleci.

Michael do ní šťouchnul, aby jí probral. „Hej, Integro? Nespi..“

Integra bleskově zahnala myšlenky na otce i Waltera a zaměřila se na své přátele.

Kluci se zrovna bavili o jedné spolužačce ze školy. Michael si z Jamese utahoval.

„No tak, nechte se..“ napomenula je rozhodně. „Co podnikneme?“ pokusila se odvést téma jinam.

James se vyšvihl na nohy a naštvaně strčil ruce do kapes. „Já teda nic.. Nemám na něj náladu.“ kývnul hlavou k Michaelovi, který se snažil o nevinný pohled. Jiskřičky v očích ale prozradili, že se náramně bavil. „Ale no tak.. Přece by ses hned neurazil..“ provokoval ho dál. Integra měla dojem, že záměrně.

„Jdi do háje. Čau Integro..“ zabručel James a zmizel z dohledu.

 

„Tos nemusel.“ řekla Integra Michaelovi trochu vyčítavě po chvíli nervózního ticha.

Černovlasý mladík pokrčil rameny. „Nemůžu za to, že je taková netykavka. Tak co provedem?“

„Nevim.“ tentokrát rameny pokrčila Integra. Měla otrávený výraz, a raději si lehla do trávy. Skrze stromy se zadívala na podmračené ztmavlé nebe.

Michael jí upřeně pozoroval. „Na co myslíš?“

„Snažim se na nic..“ odpověděla mu po pravdě. Poslední dobou toho na ní bylo dost. Vrchol všeho byla hádka mezi jejím otcem a strýcem. Sice skoro nic nelyšela, díky bleskovému Walterově zákroku, ale jen pomyšlení, že se ti dva hádají jí nebylo příjemné.

„Hej, Integro. Netrap se..“

„Já se netrápím.“ odporovala mu tvrdě. Možná až příliž, jak se snažila své pochybnosti a nejistotu zamaskovat, a Michael smutně odvrátil pohled. „Tak promiň.“

Omluva zůstala bez odezvy. Integra mu to asi odpustit nechtěla. Pochyboval o její schopnosti přejít všechno s ledovým nadhedem- přesně jak ji to učil otec.

Dále pozorovala tmavé nebe, když jí ve výhledu najednou zabránil stín.

Stihla postřehnout jiskřičky ve známých očích, než se na její rty přitiskly Michaelovi.

Překvapením vyřeštila oči a úplně ztuhla.

Po pár okamžicích, které ji připadali jako věčnost, se od ni Michael trochu odtáhl.

„Už jsem to nevydržel. Proto jsem Jamese tak provokoval..“ vysvětlil, a opět jí letmo nezkušeně  políbil.

Integra se probrala a odstrčila ho od sebe. „Co blbneš?“ oči měla vytřeštěné.

Michael se k ní trochu přiblížil. „Blbnu z tebe..“ přiznal se.

„Jsme-sme děti,“ Integra se zoufale snažila najít argumenty, „Jsme kamarádi.“

Michael zavrtěl hlavou. „S Jamesem možná..“

„Michaeli,...“ Integra mu chtěla vysvětlit, že je jen kamarád, ale nestihla to. Michael se ji pokusil obejmout, v poslední marné naději, že dostane šanci.

Integra ho od sebe hrubě odstrčila, až spadl a praštil se hlavou o kmen stromu. Rozběhla se pryč.

„Počkej!“ zavolal na ní, držel se za hlavu. Bolela ho.

Integra zastavila a ohlédla se.

„Kdy se uvidíme?“ zeptal se nešťastně.

Zavrtěla hlavou. „Radši už ne.. Nikdy, Michaeli. Tohle nejde..“ řekla a zase se rozběhla pryč. Poslední, co od Michaela slyšela byl jeho zoufalý křik: „Proč musíš být furt tak rozumná?!“

 

„Integro?“ Alucard nakrčil čelo. Lady se zasnila. To nebylo dobré.

„Co je?“ zavrčela a odklepla popel z cigarety. Vyrušil jí ze snění. A od vzpomínek.

„Tak co ten tvůj ,,přítel,,??“ Alucard chtěl znát odpovědi.

„Je mrtvý, a zabil ho upír. Víc vědět nepotřebuješ. A teď ven..“ Integra opět ovládla své emoce, a Alucarda vykázala s ledovým pohledem, který nepřipouštěl žádnou diskuzi.

Alucard se ušklíbl. „Vítej zpět v realitě.“ zamířil ke dveřím.

„Alucarde..“ zastavila ho, než zmizel na chodbě. „Ano, Integro?“

„Vezmi tu malou sebou..“  „Jak si přeješ..“  „A toho upíra mi přines živého. Chci to udělat sama..“

Alucard jako odpověď zamručel a vyšel ven.

Musí v tom být víc- zauvažoval. Chce tu zrůdu zabít sama.. Ten mrtvý- skutečně byl jejím přítelem?

Zamířil za Seras. Vyrazí spolu na lov.

*                            *                               *                        *                           *

 

„Hmmmm, tady si někdo dal opravdu záležet.“ prohodila Victoria při pohledu na rozsápané tělo, jehož kousky se váleli po celém pokoji. Bylo to odpudivé, a pro upíra naprosto nezvyklé.

„Ten upír musel být hodně naštvaný.“ přisvědčil jí Alucard a dal se na průzkum pokoje.

Zatímco Seras prohlížela pozůstatky těla, prohlédl všechny šuplíky.

Úplně na dně toho posledního byla fotografie. „Neuvěřitelné.“ zašeptal a pečlivě si ji prohlédl. Trojice dětí, nebo spíš mladých teenagerů, zadumaná nad nějakým plánkem.

Blondýnku uprostřed by poznal, i kdyby byla tma. Mladá Lady Integra. Nemohla být o moc mladší, než když ho svou krví vysvobodila z jeho dlouhého spánku.

Zadíval se na chlapce, kteří seděli vedle ní. Hnědovlasý byl taktéž zaujatý tím plánkem, ale černovlasý upíral své oči nanápadně na Integru. Fotografie dokonce zvěčnila jiskřičky v očích. Prý přítel.. Alucard se zasmál.

„Je tu něco zábavného?“ zeptala se Victoria a zadívala se na něj.

„Ne, nic..“ zalhal a strčil fotografii do náprsní kapsy.

„Aha..“ zareagovala Victoria odměřeně, „Našla jsem tu vypadlou navštívenku. Ten hotel je kousek odtud.. Nepodíváme se, jestli tam ten upír náhodou neni?“

„Ztráta času.“ zavrhl její nápad chladně. „Půjdem po pachu krve.“

Seras se zamračila. Ještě si stále pořádně nezvykla na nový život a schopnosti, tak pracovala jako kdysi. Jako policistka. Jako detektiv.. „Dobrá..“

Vydali se na cestu. Alucard byl plně soustředěný a zápach životadárné tekutiny, kterou na sobě ten upír teď nesl. Victoria se ho snažila napodobit, ale smysly byly zmatené a rozostřené. Chvíli něco cítila, a pak zas něco jiného. Alucard byl naštěstí záruka úspěchu.

Nakonec došli doprostřed lesa. Stála tam polorozbořená budova, jejíž účel se v těchto místech nedal přesně určit.

„Je tady.“ oznámil Alucard. Victorii do nosu praštil ostrý zápach krve. Té, kterou cítila v bytě toho mrtvého. „Ano.“

„Jdi z druhé strany. Nechci, aby utekl.“ zaúkoloval ji.

„Vám by přece neutekl..“ pronesla obdivně, ale šla kam jí poručil.

Alucard se zasmál. „Ano. Pravda.“ vešel do budovy. Vytáhl svou milovanou zbraň, a v duchu se jí omluvil. Dnes nebude střílet on. Dnes bude jen zásilková služba.

Uprostřed tmy, která uvnitř panovala klečela shrbená postava, které v náruči leželo bezvádné tělo. Zřetelně slyšel mlaskání a sání. Upír měl stále hlad.

Dnes to nebude těžké.. Vůbec ne..

Tiše k němu přešel, a přiložil mu zbraň k hlavě. „Hni se a skončíš se životem dřív, než jsi doufal.“ oznámil mu suše.

Zrůda pod ním zasyčela. „Přece bys neublížil vlastnímu druhu..“

„Hlupáku..“ Alucard se zasmál. „Pusť to tělo, a zvedni se..“

Upír ho poslechl. Byl buď hlupý, nebo měl strach. I obojí bylo možné.

Pomalu si ho k sobě otočil. „Chmm.. Proč mě to tolik nepřekvapuje..“ před ním stál, o mnoho let starší, hnědovlasý kluk na fotce..

„Seras. Můžem jít.“ zavola na jeho takzvanou parťačku.

Victoria překvapeně nahlédla dovnitř. Nechápala, co se děje.

„Lady chce tady toho poznat osobně.. Vlastně se s ním znovu vidět..“ zazubil se.

*                   *                               *                          *                                       *

 

Integra byla bledá jako ještě nikdy. „James..“ pochodovala po své pracovně, zatímco její bývalý přítel klečel, a u hlavy měl stále přiloženou Alucardovu zbraň.

Victoria nic nechápala, a ani pochopit neměla. Když už se potřetí nadechla k otázce: O co tu vlastně jde? Integra ji zpražila zlým pohledem. Došla ke svému stolu a vyndala vždypřipravenou zbraň nabitou stříbrem. „Ven!“ zavelela Seras i Alucardovi.

Victoria okamžitě poslechla.

Alucard chvíli počkal, než ho přesvědčila o své spolehlivosti dlouhým ledově klidným pohledem. Pak odešel.

 

„Jaks mohl?!“ obořila se na Jamese, když se za Alucardem zavřeli dveře. „Jak si mohl ze sebe udělat takovouhle zrůdu! Jak jsi ho mohl zabít!“ oči jí plály hněvem, prázdná ruka se jí třásla. V druhé držela zbraň, a mířila jí na zrůdu, kterou kdysi měla ráda.

„A potřeboval jsem nějakej důvod?“ opáčil James lísavě. „Ale ano, potřeboval že? Jinak bych přece nezabil.. Ty to víš, Integro.. Víš proč.. Víš, co všechno se v naší trojici událo. Víš, co se událo mezi tebou a Michaelem.. Proč jsme se rozešli, každý k sobě domů..“

Integra zalapala po dechu.. Jak? Jak to mohl vědět?

„Přesně tak, Integro. Po tom všem.. Po všech těch posměškách, a debatách, kterým jsem nerozuměl. Potom, co jsi nám vyprávěa o upírech.. Ano, podlehl jsem jejich moci. A čekal, až zesílím. Protože jsem se chtěl pomstít, protože jsem nedostal, co jsem chtěl- už tenkrát chtěl.“ zadíval se na Integru, která ztuhla zděšením. „A ty mě nedokážeš zabít, že ne? Jsi slabá. Jen ten upír tě jistí. ... Přece bys nezabila jediného přítele.. Nikdo jiný ti už nezývá.. Pojď se mnou žít věčný život..“ z jeho odporně sladkého pomalého podlézavého tónu se jí dalalo zle. Měla pocit, že se jí podlomí kolena, že omdlí..

„Hajzle..“ zašeptala.

*                                                    *                                      *

Sídlem Hellsingů se ozval výstřel.

Victoria se zarazila uprostřed kroku. Nebyla si jistá, kdo vystřelil. Pevně doufala, že lady Integra. Nevěděla o co jde, ale Lady toho upíra asi nenáviděla.

Walter se zarazil a doposlech si ozvěny od rány. Slabě se pousmál a přikývl.  Ona je pravý Hellsing.

 

Alucard se zničehonic vynořil ze stínu temného rohu místnosti.

„Bravo.“ zatleskal třesoucí se Integře. „Už jsem se bál, že to nezvládnete, Lady..“

Zalovil v kapse a podal jí fotografii.

Integra si ji prohlédla. Maličko se pousmála.

Byla to slabá útěcha za to, že přišla o oba přítele, ale alespoň nějaká.

Zamířila ven z pracovny. „Ukliď ten bordel.“ poručila Alucardivi znechuceně a kývla na to, co z Jamese zbylo.

Odešla si zapálit cigaretu a zavzpomínat. Na lepší časy.

Její nenávist k upírům se ještě prohloubila.