No to je fakt skvělý, pomyslel si Itachi, když vycházel z místnosti, kde se telepaticky spojil s Vůdcem. On a Kisame byli v sídle Akatsuki na kraji lesa, s rybníkem a s horami v povzdálí a s nedalekou vesnicí.

„Hej, Kisame!“ zakřičel na celé sídlo. Nic. Podíval se do kuchyně, do Kisameho pokoje, do knihovny, do obýváku, podíval se všude a nic. Kde jen ta přerostlá ryba může být? Nebo spíš malý žralok? Zatímco tak uvažoval, vyšel ven a hned se chytil za hlavu. Že mě to dřív nenapadlo. Kde jinde by Kisame mohl být? Pomalu se vydal směr rybník. Kisame stál po pás ve vodě a vůbec mu nevadilo, že voda je naprosto ledová.

„Lybicky!!“ šišlal „Pojďte ke mně! Puťa puťa naaa! Puťa puťa!“ lákal je Kisame.

„Kisame, puťa puťa se dělá na slepice,“ poučil ho Itachi s nevěřícným výrazem.

„To nevadí, ty ryby na to slyšej taky,“ odpověděl Kisame.

„Ryby nemají uši,“ snažil se Itachi nedat najevo podráždění.

„Ale asi mě slyšej, vždyť na to reagujou“ nedal se Kisame.

Klid, Itachi. Hlavně klid. Je to ryba. Toho ve vodě neutopíš.

„Máme úkol,“ řekl nahlas. „Protože během několika dnů má přijít zima, máme zkontrolovat zásoby v celém domě a nakoupit dostatek všeho na několik dnů, asi tak na týden, pro devět lidí,“ vyložil Kisamemu plán na příštích několik dnů.

„Pro devět lidí? Proč pro devět? My budeme mít hosty?“ divil se Kisame.

„Ne, ale sejde se tady celá Akatsuki.“

„Proč“

„Co proč?“

„No ptám se, proč?“

„Jo proč…“ došlo Itachimu, na co se Kisame ptal. Byl už myšlenkami úplně jinde. Jestliže mají přijít všichni, tak to přijde určitě i Konan… „Vůdce si myslí, že když už bojujeme za stejný cíl, tak by bylo dobře se navzájem pořádně poznat, a zvýšit tak soudružnost Akatsuki. A protože teď bude zima a v zimě žádný akce nemáme, využijeme toho takhle,“ dokončil Itachi svůj výklad.

„A pokavaď jsi ještě nezmrzl, tak koukej vylézt. Pustíme se do práce,“ zakončil Itachi debatu.

Kisame samozřejmě zmrzl. Itachi ho musel vytáhnout ven a nějak dostat do sídla před krb, ve kterém plál oheň. Při pohledu na krb si vzpomněl, jak tu loni málem vyhořeli. Trochu to přehnal s Goukakyuu no Jutsu. Ale co, nakonec nevyhořeli, ale byli vytopeni. Kisame to pro změnu přehnal se svou vodní technikou, když se snažil oheň uhasit. Nechal Kisameho před krbem a šel zkontrolovat zásoby. V lednici toho moc nebylo. Sešel dolů do sklepa, kde byla velká místnost se spoustou mrazáků a jiných přihrádek na jídlo. Tam toho taky moc nebylo. No nic, budou muset nakoupit sakumprásk všechno. Vrátil se zpátky a zjistil, že Kisame už sice rozmrzl, ale zároveň usnul. Chvíli trvalo, než se mu ho povedlo probudit a přesvědčit, že není žádná Hanako. Po malé chvíli, kterou strávili hledáním Itachiho pláště a Kisameho klobouku, se vydali na cestu. Ještě oba usoudili, že by bylo dobré to trochu uklidit.

Z nákupu se vrátili po několika hodinách úplně vyřízení. Protože ani jeden z nich neměli ani páru o tom, kolik toho asi tak devět lidí během týdne sní a vypije, nebo vůbec kolik toho devět lidí na týden potřebuje k životu, rozhodli se koupit všechno, co jim přišlo pod ruku a co jim padlo do oka. To se ovšem neobešlo bez hlasitých protestů vesničanů. Stačilo ale párkrát podívat se zle Sharinganem a několik výhružných poznámek o useknutých částech těla a dostali všechno, co chtěli. Akorát řezník dělal problémy. Avšak po Kisameho poznámce, že mají přítele, kterému je jedno, jestli to, co má na talíři, je noha vepře nebo člověka a že by jim dokonce ještě poděkoval došel řezník k názoru, že bude lepší, když jim dá úplně všechno a navrch slíbil, že do konce týdne zase objedná speciální objednávku jenom pro ně. Samozřejmě za slušnou cenu. Po příchodu do sídla ani jeden z nich neměl náladu na nějaký úklid. Akorát rozdělili jídlo tam, kam patřilo a šli oba zalehnout. Druhý den už čekali první členy Akatsuki a nástup zimy.

„No fůj! Podívej se na to,“ promluvil znechuceně mužský hlas.

„Na co?“ otázal se hlas patřící ženě.

„No to je právě to, co nevím.“ Muž držel věc na délku celé paže od sebe ve dvou prstech. „A ani nevím, jestli to chci zjistit.“ Odhodil věc tam, odkud ji vzal, tudíž na opěradlo křesla. Žena se mezitím rozhlížela po obývacím pokoji. Nebo spíš po tom, co mělo obývacím pokojem být. Na stole se válely špinavé talíře, hrníčky a mezitím vším (doufala, že se mýlí) se povalovaly zbytky jídel. Přistoupila blíž ke stolu. Ne, nemýlila se. Přistoupila ještě blíž. Zdálo se jí, že jeden chlebíček (aspoň si myslela, že je to chlebíček) se hýbe.

„Ííí!“ vykřikla tak hlasitě, až se to rozléhalo celým domem.

O patro výš slítl Itachi z postele. Zmateně vstal a snažil se přijít na to, co to bylo. Naslouchal do ticha svého pokoje. Nicméně už nic neslyšel a tak usoudil, že se mu to jenom zdálo. Lehl si zpátky do postele a dál se věnoval snění o Konan.

„Co je? Proč ječíš?“

„Myš! Na stole je myš!“

„Klid, už není. Vylekala jsi ji,“ uklidnil ji muž. Ach ty ženy, pomyslel si. Dál se rozhlížel po pokoji. Všude se válelo nějaké nádobí a prádlo všeho druhu. Opravdu všeho. Přistoupil k pohovce a začal se smát.

„Čemu se směješ?“ zeptala se ho žena.

„Ha ha, pojď se ha ha ha podívat ha ha ha. To ha ha musíš ha ha ha ha vidět ha ha ha ha.“ To už se muž válel po zemi. Žena přistoupila k pohovce a podívala se na zdroj smíchu jejího společníka a hned se rozesmála taky. To, co je oba rozesmálo, byly boxerky s obrázkem usmívajícího se žraloka se srdíčkem a přáním krásného dne. Oba dva se smáli a ani jeden nemohl přestat. Muž nakonec vstal a utřel si slzy smíchu. Otočil se a jeho pohled padl na stěnu a na….

„Á!“ zařval na celou budovu.

O patro výš slítl Itachi podruhé z postele. Co to kruci bylo? Znělo to jinak, než ten první výkřik. Ten byl vyšší a tenhle byl o hodně hlubší, přemýšlel. No, raději to prozkoumám, rozhodl se. Vyšel z pokoje, tak jak byl. Pak si vzpomněl na svého parťáka. Že ho to nevzbudil… No, dojdu pro něj. Přece to nebudu prozkoumávat sám. Došel ke Kisameho pokoji. Zaklepal. Nic. Zkusil to znovu. Zase nic. Že by se mu to zase jenom zdálo? Přeci není možné, aby to Kisame zaspal. Znova zabušil na dveře. Nic. Tak nic, jdu dovnitř. Vzápětí ucítil ostrou bolest na čele a kolem hlavy se mu vyrojily hvězdičky. 

„Co je? Co řveš?“

„Pavouk! Na stěně je pavouk!“

„Klid, je jenom na stěně. Tam ti ten pavouček nic neudělá. Určitě je vystrašenější víc než ty,“ uklidnila ho žena. Ach ti muži, pomyslela si. Nahlas řekla: „Pojď, podíváme se dál.“ Oba dva opustili místnost a dostali se do kuchyně.

„No to je příšerný. Ti dva jsou neuvěřitelný prasata,“ pronesla nevěřícně žena. Její parťák jí to jenom odkýval. Co taky dodat. Jestli byl v obýváku bordel, tak tady to vypadalo jak po přírodní katastrofě. Všude se válelo neumyté nádobí, zbytky jídel, v koutech u stropu byly pavučiny, po zemi běhaly myši, skrz okna nebylo pro prach a mastnotu nic vidět. Oba dva raději rychle kuchyň opustili. Do jídelny raděj ani nevkročili a vrátili se do vstupní haly. Tam to nebylo tak hrozný. U vchodu se válely pouze boty. I když pod vrstvou bahna, bláta a prachu už se nedala určit barva podlahy, pořád to bylo lepší. Ale nejspíš jenom proto, že nebylo kam odložit nedojedené jídlo a špinavé oblečení. Muž nasál vzduch. Ten smrad, který ho nemilosrdně praštil do nosu, když vstoupil už nebyl tak hrozný. Ale jenom proto, že si zvykl. Ale až já ty dva najdu, ti ať si mě nepřejou. To bude tanec, co zažijou, sliboval jim v duchu.

„Tak jo, půjdem se podívat po…“ zmlkl. Zjistil, že vedle něj nikdo nestojí. Kam jenom mohla jít? podivil se. Vydal se jí hledat. Nebylo to tak těžké. Ve vrstvě prachu zanechávala stopy. Našel ji stojící před dveřmi do prádelny. Stála strnule a naprosto nevnímala, když k ní došel. To snad ne. Jestli to tam bude vypadat tak jako všude jinde, tak, tak, tak opravdu nevím, co s těma dvěma udělám. Ale něco si vymyslím. A nebude to vůbec pěkné. Vzápětí i on zůstal stát a nevěřícně koukal na scénu před sebou. Bylo zde čisto. Tedy, oproti tomu, co viděli, byla tato místnost nejčistší. Nikde se nic neválelo, neběhaly tu myši, nebyl tu jinak všudypřítomný smrad. Zato asi nejvyšší vrstva prachu a nejvíc pavučin s pavouky. Na první pohled bylo vidět, že sem už hodně dlouhou dobu nevkročila žádná noha. Kromě pavoučích. Stáli ve dveřích s otevřenou pusou a stále nemohli věřit tomu, co za poslední hodinu viděli. Vstupní halou počínaje a prádelnou konče. Vzpamatoval se první. „Pojď, půjdeme najít ty dva.“ Přikývla. Zavřela za sebou dveře a oba vystoupali po schodech nahoru. Vejít do vstupní haly se jim ale nepodařilo. Muž, jdoucí první, byl sražen zpět. S sebou vzal ženu, která šla za ním a která nestihla uskočit. Poslední, co si pamatoval, byl výkřik: „Dostal jsem ho, Itachi. Dostal jsem ho!“

Pomalu otvíral oči. V hlavě mu hučelo a měl pocit, že mu v ní buší tisíce permoníků. Otevřel oči, ale okamžitě je zase zavřel. Světlo bodající do očí mu moc nepřidalo. Pomalu oddechoval a snažil se nějak zmírnit bolest hlavy. Moc se mu to nedařilo. Znovu se pokusil otevřít oči. Teď to nebylo tak strašné. Že by se setmělo? Zamrkal. Ne. Nesetmělo. Akorát mu výhled zastiňovalo něco velkého, modro šedivého. Oči zase zavřel. Co tu vlastně dělám? Jak jsem se sem dostal? Ležím na zemi, Kisame se nade mnou sklání…?!

„Kisame.“ Překvapilo ho, jak slabě jeho hlas zní. Měl takovou chuť ho seřvat, vykuchat a usmažit. Slyšel, že žraločí maso je velice chutné. Zmohl se ale jen na: „Ty idiote.“

„Itachi, ani nevíš, jak jsem rád, že jsi konečně vzhůru. Bál jsem se, že jsem to s tou ránou přehnal. Ale já jsem si myslel, že jsi nějakej zloděj. Ze zdola jsem slyšel nějaké výkřiky a strašně jsem se bál. Nejdřív jsem se chtěl schovat do skříně, ale zjistil jsem, že se do ní nevejdu. A pak jsem si vzpomněl na tebe a chtěl jsem za tebou jít, ale pak jsem na chodbě slyšel nějaké kroky a ony směřovaly do mého pokoje. Začal jsem se bát ještě víc a naštěstí jsem našel tu basebalovou pálku, víš, tu co jsem dostal loni, schoval jsem se za dveřmi. Myslel jsem, že je to nějakej zloděj nebo dokonce vrah. Sice mi bylo trochu divný, že se ozvalo klepání na dveře, ale já jsem se tak bál a navíc to mohla bejt nějaká past. No a pak se ty dveře otevřely a já jsem si nestih všimnout, kdo to je. A byl jsi to ty,“ vychrlil na Itachiho Kisame jedním dechem. Do Itachiho hlavy toho ale moc nedošlo. Slyšel něco jako: že jsem se bál, a něco o basebalové pálce, zloděj, vrah, klepe, past. Nedokázal v tom ale najít jakýkoli smysl. Jakej vrah? Klepal? Past? To je to tak vážné? Zatracená hlava. Kdyby to tak byli permoníci. To by jim prostě vzal kladívko a všechny by umlátil. „Plesk.“ Na čele mu přistálo něco mokrého a studeného.

„Bolí tě ta hlava hrozně? Ale já jsem tě moc nepraštil. Opravdu ne. Byla to jen taková malá rána. Jenom malililinkatá (Itachi si myslel pravej opak. Neměl ale jakoukoli sílu nějak reagovat). A musíš pochopit, že jsem se opravdu bál. Nejdřív ty dva výkřiky. To by vystrašilo kdekoho…“ V tu chvíli Itachimu došlo, proč je vlastně tady. Věděl, že ho parťák praštil něčím do hlavy, ale proč šel do jeho pokoje... Teď už to věděl.

„Kisame, udělej pro mě něco. ZMLKNI!“

„Vypadá to, že je ti líp. To je dobře. A co teď?“

„No co, co. Coby. Půjdeme dolů a podíváme se po zdroji těch výkřiků.“ Pomalu se začal zvedat a s ním i jeho žaludek. Ještěže ještě nesnídal. Snídaně by se s ním asi hodně rychle rozloučila. Kisame mu přispěchal na pomoc. V ruce ještě držel basebalovou pálku. Ta mu ale při zvedání Itachiho překážela, a tak ji jednoduše pustil na zem. Nevšiml si ale, že přímo pod ní je Iitachiho noha. „Auu!“ Itachi nechtěl dělat zbytečný hluk a tak po tomto mdlém výkřiku zatnul zuby a vymýšlel Kisamemu pomstu. Hlava mu ale tolik nesloužila, takže nebyl schopen přijít na něco přijatelného.

„Jejda, jsem to ale nemehlo. Bolelo to moc?“ Itachi se zdržel komentáře.

„Pojď. Půjdeme dolů.“

„Fajn. Vezmu si ale s sebou svou basebalovou pálku. Dobře se osvědčila a je dobré mít něco po ruce.“

„Vem si s sebou co chceš, hlavně to drž daleko od mé osoby. Nebo ještě lépe. Nepřiblížíš se ke mě na míň jak jeden metr. Ideální jsou dva metry. Anebo ještě jinak. Jdi prostě přede mnou. Tak na tebe uvidím. Nechat si tě za sebou by byla hotová sebevražda.“ Ustoupil ode dveří, pokud možno co nejdál. Kisame kolem něho prošel s basebalovou pálkou. Itachi se ještě sehnul pro mokrý hadr, který si znovu připlácl na hlavu a vyrazil za Kisamem.

Kisame se pomalu plížil chodbou. Jednou uskočil na tu stranu, udělal pár kroků a zase přeskočil na druhou stranu. A tak dokola.

„Můžeš mi vysvětlit, co to děláš?“ otázal se Itachi.

„Matu.“

„A můžeš mi říct koho?“

„No přeci toho zloděje.“

„A to je přitom nutné dělat ze sebe šaška?“

„Ale já ze sebe nedělám žádného šaška,“ vysvětloval Kisame hlasem, kterým vysvětlujete dítěti, proč si nemá žužlat prsty. „To jsem viděl v televizi. Dělal to nějakej detektiv. Počkej, jak von se jen jmenoval. Jamie, John… Jo! Už to mám! Jmenoval se Johny English,“ dodal vítězně. Itachi: …?!

„Myslím si, že tady to ale není nutné. Ten zloděj určitě nebude nikde nahoře. To už bychom na něj museli narazit. Nemá se tady kde schovat. Kromě našich pokojů jsou všechny zamčené a ty naše jsou ještě ke všemu na konci chodby.“

„Jo, to je fakt,“ odvětil Kisame a odskočil na druhou stranu chodby, udělal pár kroků a zase odskočil na druhou stranu chodby, a tak dokola. Za co?! Proboha za co? Ráno, ještě jsem nic nestihl udělat, ani se pořádně vzbudit, najíst, prostě nic, a už jsem takhle trestaný. Ale to ti nedaruju, Kisame. Počkej, až budu schopen pořádně myslet a zatímco vymýšlel pomstu, vydal se za poskakujícím Kisamem.

Takhle došli až ke schodům. Nakoukli do haly, ale nikoho neviděli. Dole nikdo nebyl. Pomalu sešli dolů. Nebo spíš Itachi sešel. Kisame naskočil na zábradlí, sjel ho dolů, na konci zábradlí se odrazil (Itachi čekal, že z toho zábradlí nestihne seskočit a po hlavě spadne na zem. Upřímně mu to přál.), udělal salto, dopadl do pokleku s pálkou připravenou k úderu. Rozhlédl se vpravo, vlevo. Nic. Vstal.

„A tohle mělo být co?“ Itachi mezitím sešel ze schodů. Kupodivu bez zavrávorání.

„Tohle? Tohle dělal Spiderman. Víš, ten hrdina, co měl pav…“

„Já vím, kdo byl Spiderman. Nemáš pocit, že to trochu přeháníš?“ podrážděnost v něm stoupala.

„Ale on to tak dělal!“ bránil se Kisame. Itachi stiskl rty. Nech to být. Nech to být. Soustřeď se. Kam teď? V hale není. Podíval se na několikery dveře. Jedny vedly do jídelny, další do kuchyně, další do obývacího pokoje, pak dveře do společenské místnosti, dveře do sklepa, do prádelny, do spižírny a konečně dveře vedoucí ven. Kam by jen zloděj mohl jít? Otočil se doleva. Stál naproti dveřím do jídelny. Vlevo dveře do kuchyně, napravo dveře do obýváku. Kam jen mohl jít? Plesk! Strašně se lekl. Něco těžkého mu dopadlo na rameno. Moc nepřemýšlel. Obrátil se a pěstí zamířil na místo, kde tušil útočníkův nos. Bum. Rána dopadla. Nicméně jinam, než zamýšlel. Trefil se do něčí hrudi.

„Jé, haha, Itachi, to strašně lechtá. Prosím tě přestaň, hahaha,“ nemohl nabrat Kisame. Já ho vážně asi jednou zabiju. Já ho zabiju.

„Co je?“

„Já jen, haha, chtěl jsem ti haha, říct ha ha, že jsme od zdola hahahahaha, slyšel nějaké hlasy hahahaha.“ Stále nemoh přestat Kisame. Doteď ještě stál, teď se pomalu začal kácet k zemi.

Itachi se zhluboka nadechl a vydechl. Soustředil se na tuto zdánlivě jednoduchou činnost. Stále nemohl uvěřit tomu, co viděl a tomu, co se stalo. To bude průser, až se probere. To si ani nedovedu představit. Nádech, výdech, nádech, výdech. Do deseti. V 99% případů to prý pomáhá. On ale asi patří mezi to zbývající 1%. Otevřel oči. Viděl Kisameho, jak zděšeně kouká do dveří. Ten se chytil za hlavu a začal zmateně pobíhat po hale. „Já ho zabil. Já ho normálně zabil. To snad ne. To ne. Zabil jsem Vůdce. No já se snad půjdu utopit. Jo, to je ono. Utopím se. Ale já ho nemoh zabít. Taková malá rána…“ Zastavil se.

„Itachi?“ oslovil ho nejistě.

„Kisame, raději na mě nemluv. Buď tak laskav.“

„Itachi,“ Nedbal Kisame žádosti, „řekni, že to není ten, kdo si myslím, že to je?“

„Tak to tě zklamu. Neřeknu ti, že to není ten, kdo si myslíš, že to je, protože to, co si myslíš, že si myslíš, kdo to je, tak ten to je.“

„???“ (Kisame nechápe).

„Co? Moh bys mi to zopakovat? Nějak sem to nepobral. Vypadá to, že ten úder tě trochu rozhodil.“

Itachi: Nádech, výdech, nádech, výdech…

„Hej, vy dva tam nahoře. Byli byste tak laskaví, přestali panikařit a přišli mi pomoct?“ ozval se z hloubi chodby ženský hlas.

„Ty seš tu taky?“

„Ne! Můj duch. A jestli okamžitě nepřijdete, tak vám garantuju, že vás budu chodit strašit až do vaší smrti a budete se bát zemřít, protože to, co vás bude čekat, si ani nedovedete představit!“

„Ale já ho zabil. Já ho zabil!“ vzlykal Kisame.

„Kisame, zachovej paniku a potlač klid,“ poradil mu Itachi. Kisame se na něj nechápavě podíval.

„Není to náhodou obráceně?“ zeptal se ho. Doprčic, je. Zatracená hlava. Zatracenej Kisame s basebalovou pálkou, kterou se stále nebezpečně rozmachuje. Zatracený Vůdce, který je takhle přepad. Zatracená Konan, která na ně ječí odněkud zezdola a… Konan! Vždyť to je Konan!

„Konan, počkej! Itachi už letí! Už ti jdu na pomoc! Nestalo se ti nic?! Doufám, že nic. Jen chvíli počkej. Vydrž! Hlavně neumírej!“ řítil se Itachi ke dveřím.

„Itachi! Hlavně nepanikař. Nespěchej. A dej pozor na schody!“ volala trochu přidušeně Konan. Krucinál. Zkusila se znovu marně dostat z pod Peinova těla. Odteďka se začne dodržovat etiketa. Žena má jít vždy před mužem. Ale na druhou stranu… Kdyby šla před ním, nejspíš by tu ránu schytala ona. Jsou přibližně stejně vysocí, takže by ji to opravdu trefilo. A Kisame. Ten idiot. Ta přerostlá ryba. Nebo malej žralok?

„Áááá!“ Tok myšlenek přerušil výkřik. Vzápětí viděla velký předmět řítící se na ní, a který vzápětí s hlasitým žuchnutím dopadl doprovázen ještě hlasitějším křupnutím. Pak bylo ticho.

„Konan? To jsi křupla ty?“ otázal se nejistě Itachi.

„Ne, to jsem nebyla já. Nebyl jsi to ty?“

„Ne, já také ne.“ Oba se podívali na tělo ležící mezi nimi.

„Co myslíš, že to bylo?“ otázala se Konan. Slova ze sebe dostávala s velkou námahou. Nic moc jí nebylo. Jenom pár modřin, naražená žebra a napůl vyražený dech. Akorát na ní leželo asi sto kilogramů živé váhy.

„Nevím, a doufám, že se mu zlomil vaz. Nechci totiž vidět ten tanec, až se probere.“

„Itachi, jak to mluvíš o Vůdci?!“

„A jak seš na tom ty? Zníš nějak přidušeně. Nestalo se ti nic?“ změnil Itachi rychle téma.

„Nic moc. Možná mi pomohlo, kdyby si ze mě, teda z nás, slez. Jste oba dva těžcí.“ To je fakt, pomyslil si Itachi. Zkusil se zvednout. Zády mu však projela prudká bolest. Zkusil to znovu. Se stejným výsledkem.

„Tak bude to? Zvedáš se, jak kdyby ti nebylo dvacet ale sedmdesát,“ popoháněla ho Konan. Měla proč. Dýchalo se jí čím dál hůř.

„Já bych rád. Ale nemůžu.“

„Jak nemůžeš?“

„No, asi jsem si udělal něco se zády.“

„To mi ani neříkej. Itachi, řekni, že je to jenom vtip?

„No jistě. Já, světoznámý vtipálek,“ pronesl Itachi.

„Fajn. Tak zavolej to životu-nebezpečné hovado, když už nic jiného. Já nemůžu. Dochází mi dech.“

„S tím bych ti mohl pomoct. Někde v kapse mám žvýkačky Airwaves.“ Zkusil se k nim dostat. Zjistil ale, že nemůže hýbat rukama ani nohama. Okamžitě se ozvala prudká bolest v zádech.

„Itachi, já nechci žádné žvýkačky. Já chci, abys ze mě buďto slez, anebo zavolal toho blba!“ Začala Konan docházet trpělivost. Idiot. V tuhle chvíli bude lovit žvýkačky. To snad ani není možný. Kam jsem se to dostala? To by se mi nestalo ani v Jedličkárně. I když… Kdyby se sem dala nějaké pečovatelka, nebyl by rozdíl. Teprve teď si uvědomila, že je tu nějaké ticho. Nemělo se náhodou ozvat: Kisame?

„Itachi. Já chápu, že tobě se leží pohodlně. Jsi až navrchu. Ale mohl bys konečně začít něco dělat. Jednu z těch možností,“ mluvila k němu jako k dítěti.

„Já bych moc rád. Jenže mám obličej zabořený do Vůdcových zad. A nemůžu se otočit,“ dodal. Konan na to už radši nic. Šetřila s dechem. A začala se modlit, aby toho kreténa nahoře napadlo sejít dolů a osvobodit je. I když v to nedoufala. S jeho rybím mozkem…

„A Konan,“ ozval se Itachi, „na co že jsi říkala, že mám dát pozor?“

„No fuj! To je strašný smrad. Tady by i…“

„Hidane, uhni!“ Květináč s kytkou, který letěl na Hidanovu hlavu, proletěl neškodně kolem jeho hlavy, vyletěl otevřenými dveřmi a dopadl na zem. Květináč se roztříštil na malé kousíčky a kytka se polámala.

„Kterej kretén po mně hází kytky?“

„Jééé, Hidane, Kakouzo, to jste vy.“

„A koho jsi čekal? Václava Klause?“

„Hidane,“ ozval se Kakouzo. „Nechtěl jsi říct Santu Klause? Václav Klaus je totiž prezident ČR.“

„To je jedno. Oba dva slibují, slibují a skutek utek,“ odsekl Hidan a vzpomněl si na dobu, kdy byl malý, byly Vánoce a on seděl na klíně Santa Klause. Chtěl po něm zbrusu novou kosu s třikrát broušeným ostřím, osobní chrám, kde by moh uctívat Jashina a na každý den tak deset obětí. Santa mu to všechno slíbil. Jenže místo slibů přijeli takoví divní chlapíci v bílých pláštích a oblékli ho do vesty se zapínáním vzadu. Někam ho odvezli, ani nevěděl pořádně kam. Ubytování se mu ale líbilo. Pokoj a celý vypolštářovaný. Mohl usnout kdekoli chtěl. Sice ta bílá barva strašně bila do očí, ale zvykl si.

„Hele, pánové, nezdálo se vám, jako by venku něco žuchlo?“ otázal se Kakouzo.

„Já myslel, že se mi to zdálo.“

„Byl s vámi ještě někdo?“ pípl vystrašeně Kisame. Hlavou se mu honily myšlenky na dalšího zloděje, či dokonce vraha. Ještě pevněji sevřel svou pálku.

„Jo, šel s námi ještě Zetsu.“ vzpomněl si Hidan.

„Kde vůbec je?“ Kakouzo vyhlédl ven ze dveří. „Zetsu omdlel,“ hlásil.

„Omdlel?“ nechápal Kisame.

„Jo, ta kytka, co jsi po nás hodil, se venku zlomila a víš, jak je Zetsu na takovýhle věci přecitlivělej,“ odpověděl mu Hidan. „Co s ním?“ dodal.

„Nic, necháme ho tam. Čekat, až se probudí, nebudu. Nemám chuť skončit jako ta kytka,“ rozhodl moudře Kakouzo. Oba dva kolegové přikývli. „I když,“ pokračoval Kakouzo, „u tebe je to Kisame stejně jedno. Zetsu se doví, kdo tu kytku hodil. Myslím, že nikdo z nás si nebude hrát na nejlepšího kamaráda a vezme to na sebe. Nejspíš z tebe udělá…“ zarazil se. Chtěl říct deset malejch. Ale udělat z Kisameho deset malejch?

„No, co ze mě udělá?“ pobízel ho netrpělivě Kisame.

„No, udělá z tebe… udělá z tebe…“

„SUSHI!“ ozval se Hidan.

„COŽE? COS TO ŘEK?“ začal křičet Kisame. Zbělal vzteky (neberte doslova, jeho pokožka měla bledě modrý nádech – kvůli modré kůži).

„No, sushi. Víš, já miluju sushi. A Deidara umí fakt skvělý sushi. Mimochodem, kolik ti je? Já jen, abys nebyl moc starej a tuhej. Takový sushi nemám rád,“ žvatlal zasněně Hidan. Avšak letící basebalové pálky si všiml a uhnul jí. Ta poprvé od doby svého účinkování minula svůj cíl. Zato trefila jiný.

„Ááá!“ ozval se srdceryvný výkřik ode dveří. Vzápětí se ozvalo žuchnutí padajícího těla. Výkřik odpoutal pohled tří členů Akatsuki od rozbitého květináče s kytkou. Okamžitě pohlédli ke dveřím.

„Zetsu zase omdlel,“ okomentoval zbytečně Kakouzo.

Zatím pod schody:

„Už jsi se konečně pohnul?“ Konanin hlas zněl čím dál slaběji. Tíha dvou těl ji nemilosrdně drtila. Měla co dělat, aby získala trochu dechu. Už dlouho se ale nic nedělo a potřebovala zjistit nějaké informace. Seshora zaslechla nějaký ruch. Pár hlasů a pak jeden zřetelný. Znělo to ale spíš jako výkřik. Čekala na odpověď. Odpovědí jí však bylo ticho.

„Hej, Itachi,“ ozvala se tlumeně. Nic. „Itachi.“ zkusila hlasitěji. Moc to ale nešlo. „Tak, Itachi!“ vydala ze sebe ten nejhlasitější zvuk, kterého byla schopna.

„Ještě pět minut, mami. Jenom pět minut a už vstanu. Slibuju,“ mumlal Itachi. Cože? To se mi snad jenom zdá. On usnul. Zalapala po dechu. Bylo to čím dál horší. Jestli ta banda nahoře okamžitě nesleze dolů a nevytáhnou je, nejspíš se udusí. A ten pitomec navrchu si klidně usne. Zase na druhou stranu, aspoň někdo se tu má dobře. A Peinovi je to jedno. Ale bude zajímavé, až se probere. Teda, jestli se probere. Začala propadat zoufalství. Snažila se najít nějaké východisko. Náhle se jí zvedl žaludek. Všimla si, že Itachimu teče z pootevřené pusy slina. Už dopadla na Peinův krk a pomalu stékala k jejímu obličeji. Začala sebou házet. Jestli teď opravdu po něčem toužila, tak to bylo být oslintaná od toho idiota. Náhle ji napadlo: Pein?! Vždyť je tu ještě Pein. Mohla by probrat jeho. Doufám, že to, co křuplo, nebyla jeho páteř.

„Peine. Peine.“ Spíš už chroptěla. „Peine, prosím tě, vzbuď se. Koukej se probrat!“ Slina se stále přibližovala. Začala panikařit. Slina, nedostatek dechu. „Peine, jestli se okamžitě neprobereš tak, tak…“ Tak co vlastně? Kdyby se alespoň mohla pohnout. To by mu jednu vrazila. A tomu hovadu nahoře taky. Náhle to měla. Dostala do plic co nejvíc vzduchu, co mohla a přímo Peinovi do ucha pronesla: „Peine, jestli se okamžitě neprobereš, tak už ti nebudu číst pohádky před spaním.“

„Pohádky před spaním? Ale mami, nemyslíš, že už jsem na pohádky trochu velký?“ To snad ne. On ještě mele ze spaní. Ale aspoň zavřel pusu. Podívala se na Peinův krk. Slina se už nepřibližovala. Zatím. Oh, co jen budu dělat? Co jen budu dělat? Nabrala tu trochu vzduchu, kterou měla k dispozici. Kdyby neměla tak stlačené plíce. Nemůžu dělat vůbec nic. Jenom čekat, jestli se Pein dostane z limbu, anebo jestli se Itachi milostivě probere. A nebo, zda toho rybího vola napadne je odsud vytáhnout.

Zase nahoře:

„A mimochodem,“ začal zvědavě Hidan, „neměl tady být i Itachi? Docela by mě zajímalo, kde je.“

„Itachi?“ zeptal se přiblble Kisame.

„Jo, Itachi. Takovej menší, vlasy jak havraní peří, oči červené, jak ranní červánky…“ popisoval Hidan.

„Přestaň s tou poezií,“ znechuceně ho uťal Kakouzo. „Tohle dělá pořád. Ani nevím, kdy ho to popadlo. Ale myslím, že to má od té doby, co se v lese praštil do hlavy o větev,“ postěžoval si.

„O větev?“ zajímal se Kisame.

„Jo, o větev. Já mu pořád říkal, že nemá skákat s rukama v kapsách. Neposlech. Jak to dopadlo, slyšíš.“

„Jo, a ještě něco,“ vzpomněl si, „Neměl by tu být ještě Itachi?“

„Vlasy jak havraní peří, oči červ…“

„Dej s tím už pokoj. A ty Kisame, kde je?“

„Itachi? No, naposled jsem ho viděl běžet k těm dveřím. Pak za nima zmizel. A vidíš ho? Ani za sebou nezavřel. To je úroveň,“ odpověděl. „Takže, abych je za ním zavřel já.“

„A nevíš, co tam chtěl? Nebo spíš, co tam dělá tak dlouho? Jsou to dveře od prádelny. A vzhledem ke stavu vašeho oblečení,“ přejel pohledem Hidan Kisameho pyžamo, u kterého už se stěží dala určit barva, „si nemyslím, že by tam šel věšet prádlo, prát ho, či co jiného?“ Kakouzo v duchu: No, ne. Taky mu to ještě někdy trochu myslí.

„No, běžel ke dveřím,“ začal vzpomínat Kisame, „a řval něco jako Konan. Ale opravdu nevím, co tím myslel.“

„Konan?“ podivili se.

„No ano, Konan. Víte, my jsme šli po zloději nebo dokonce vrahovi...“ a vylíčil jim, jak se sem dostali a proč po nich házel kytku a basebalku. „Je ale docela možný, že po tý ráně do hlavy, která ale byla opravdu malinká, Itachimu přeskočilo,“ zakončil Kisame svoje vyprávění.

„No, ať už to bylo, nebo spíš byl, kdokoli, Itachi stále nevylez. Takže bychom se po něm měli podívat.“ vykročil Kakouzo neohroženě ke dveřím. Páni, kdyby to byl nějakej známej zloděj nebo vrah, myslel si, dalo by se na tom něco vydělat. Hidan ho okamžitě následoval. Zloděj nebo vrah, to je jedno. Jako oběť Jashinovi poslouží skvěle. Oba dva se hrnuli ke dveřím. Kisame se náhle zachvěl. Neuvědomil si, jaká je tu zima. S obavami sledoval své kolegy. Neměl nejmenší chuť se k nim připojit. Rozhlédl se. Vzápětí zjistil, co je příčinou zimy. Hlavní dveře byly stále otevřené.

„Tak Kisame, nestůj tam tak a pojď nás krýt!“ hulákal na něho ode dveří Hidan. Kisame pohlédl k hlavním dveřím. Měl záminku.

„Ne, vy to určitě zvládnete. Já zatím zavřu hlavní dveře.“ Dál už si počínání svých kolegů nevšímal. Překročil Zetsua a dveře zavřel. Pohled mu padl na Zetsua. Zjistil, že je stále v limbu. Vůbec nic nevydrží, pomyslel si. Možná bych ho měl odnést. Ale tahat se s ním do jeho pokoje? Ne, nechám ho tu ležet. Když neumí omdlít až ve své posteli, tak ať si leží, kam padnul. Překročil ho, ale vzápětí se otočil, trochu Zetsua nadzvedl a opřel ho o dveře. Abys nenastyd.

„No to snad ne! Kisame, okamžitě sem pojď,“ hulákal zespoda Hidan.

„Proč?“ začal se třást Kisame. Představa, že by měl jít dolů a čelit vrahovi… Odpověď ale dostal okamžitě. Ze dveří se vynořili Hidan a Kakouzo a nesli Itachiho. Položili ho hned vedle dveří a hned zase zmizeli na schodech. Kisame se díval na Itachiho, který nejevil žádné známky života. Itachi, on tě zabil. Jsi mrtvý, začal štkát Kisame. Poklekl k Itachimu tělu, vzal ho do náruče a kolébal s ním. „Ty jsi mrtvý, zabil tě. Ach ne, co budu dělat? Můj parťáku,“ vzlykal. Mezitím se znovu vynořili Hidan a Kakouzu a vynesli Vůdce a znovu zmizeli dole. „Vůdce.“ přesunul se okamžitě Kisame, „Vůdče, tebe taky dostal. To je tragédie. Kdo nás teď povede? Co budeme dělat? Co si bez tebe počneme?“ brečel.

„Kisame, nech toho, nejsou mrtví. Akorát trochu omráčený,“ uklidnil ho Hidan. Kakouzo šel za ním a podpíral lehce zmodralou Konan. Ta okamžitě při pohledu na Kisameho začala běsnit: „Ty hovado! Ty pitomej kreténe. Máš obrovský štěstí, že jsem tak zesláblá! Jinak bych z tebe zdělala toho nejošklivějšího vánočního anděla, kterej by se našel!“ dál už nemohla. Stále ještě rozdýchávala dýchací abstinenci. To jí ale nebránilo propichovat Kisameho vražedným pohledem. Po jejím výlevu nastalo ticho.

„Ale mami, prosím tě, neječ tolik. Já vím, že jsem říkal pět minut, ale dalších pět snad neuškodí…“

„Deidara-senpai, já ty dveře opravdu nemohu otevřít. Prostě to nejde.“ zkusil je ještě jednou otevřít.

„Jak nejde? To neumíš zmáčknout kliku? Ukaž, pusť mě k tomu, nemehlo.“

„Tobi není nemehlo. Tobi is a good boy,“ fňukal Tobi.

„Cože jsi?“ nechápal Deidara. Tobi: vzlykot. Chm, už z něj nic nedostanu. Raděj zkusím ty dveře. Vzal za kliku a zatlačil. Nešlo to. Zkusil to znovu. Silněji. Zase nic. Doprčic, co s těmi dveřmi je? Zkusil to ještě jednou, zase nic.

„Tobi to říkal! Tobi to říkal? Tobi is good boy!“ halekal Tobi.

„Tobi, opravdu nerozumím tomu, co říkáš, ale jedno vím jistě. Jestli toho nenecháš, budeš mrtvý Tobi!“ nakvašeně odsekl Deidara. Co to ksakru mele?

„A můžeš mi… Můžete mi vy dva vysvětlit, co tady nacvičujete? Víte, že nerad čekám a nechávám čekat,“ skočil mu do řeči třetí hlas.

„Nenacvičujeme nic. Ty dveře nejdou otevřít a Tobi neumí mluvit,“ žaloval Deidara.

„Deidaro, kolikrát ti mám opakovat, že nesnáším žalování. A uhni. Já ty dveře otevřu. Nemehla,“ dodal a sunul se ve své loutce ke dveřím. Natáhl ruku, zašátral směrem ke klice a… a promáchl. Zkusil to znovu. Ještě jednou. Jeho prsty jen lehce škrtly kliku.

„Vypadá to, Sasori-dono, že nedosáhnete,“ ozval se škodolibě Deidara.

„Jahahahahaha! To je něco! Jahahahahaha! Já nemůžu! To je fór! A Tobi is a good boy!“

„Ááá! Deidara je zlý senpai. Deidara-senpai uhodil Tobiho,“ řval Tobi.

„Deidara-senpai tě uhodil a Deidara-senpai si kvůli tobě a té tvé pitomé masce rozdrtil klouby,“ ječel Deidara.

„MOJE MASKA NENÍ VŮBEC PITOMÁ. A DEIDARA-SENPAI TO ŘÍKÁ JENOM PROTO, ŽE MI ZÁVIDÍ. A TOBI TĚ NEMÁ RÁD. TOBI IS A GOOD BOY.“

„TOBI JÁ TĚ..!“

„Koukejte toho vy dva nechat. Kdo to má pořád poslouchat! Jste jak malé děti!“ zarazil je otráveně Sasori. „Raděj mi pomozte vymyslet, pokud se na to zmůžete, jak se dostaneme dovnitř.“

„Tobi to dokáže! Tobi to dokáže! Tobi is a good boy!“ hnal se ke dveřím.

„To tedy ne. Tobi to nedokáže. Já mám totiž nápad.“ hnal se Deidara taktéž ke dveřím.

„Tobi tam bude první a ty dveře otevře!“

„To tedy ne. Já tam budu první!“ Sasori to všechno sledoval. Tihle dva jsou za trest. Co jsem komu udělal? Proč mě Vůdce tak trestá? Jeden je hyperaktivní nemehlo, druhý je chvástavý nemehlo… Tak schválně. Kdo z nich tam bude dřív? Tobi je rychlý, ale Deidara je blíž ke dveřím. Takže? Sledoval se zájmem závod a v duchu se sám se sebou sázel, kdo bude u dveří první. Když tu: PRÁSK.

„Áu! Deidara-senpai zlomil Tobimu nos. Au.“ držel se Tobi za masku v místech, kde měl mít nos. Sasori nemohl věřit tomu, co viděl. To snad ne. Oni tam doběhli najednou. Podíval se na Deidaru, který ležel bezvládně u dveří. Ten se nejspíš o Tobiho masku omráčil a Tobi, podíval se na fňukajícího Tobiho, ten, pokud nekecá, má zlomený nos. To musela být pořádná šlupka. Jenom doufám, že Deidara je opravdu jenom omráčený. Snad mu ten náraz nezlomil lebeční kost. Měl bych ho zkontrolovat. Ostatně, přemýšlel sunujíc se k Deidarovi, pokavaď bude mít otřes mozku, zjistím, zda vůbec nějaký má. A kdyby ne, do budoucna by se s ním dalo počítat jako s další loutkou. Nemusel bych se párat s mozkem. Ten mi jde vyndat vždy nejhůř. Došel k němu a začal mu měřit tep. Tep má, dýchá. Smůla. Nejspíš přežije. Škoda. Mohlo být o jednoho vola míň. A já mohl mít větší klid.

„Tobi, přestaň fňukat. Máš jenom zlomený nos. Raděj mi pomož vymyslet, jak se dostaneme dovnitř. S Deidarou počítat nemůžeme.“ A to měl nápad, pomyslel si smutně.

„Ano Sasori-sama. Tobi něco vymyslí.“ přestal okamžitě fňukat Tobi. To doufám, řekl si v duchu Sasori. Zajímalo by mě, proč ty dveře nejdou otevřít. Co tam ti uvnitř dělaj. Že by jenom jeden z jejich blbých fórků?

---

„Slyšeli jste to?“ ozval se znepokojeně Hidan.

„Co?“ reagoval Kakouzo, který se skláněl nad Peinem a snažil se zjistit všechna zranění a čekal na Konan, která šla pro vodu, nějaké obvazy a desinfekci.

„No, venku. Nějakej hluk,“ upřesňoval s pohledem upřeným na dveře.

„Zloděj!“ začal se třást Kisame. „A já nemám svou basebalku. Víte kterou… Tu, co jsem dostal k… k… už ani nevím k čemu.“ snažil se marně vzpomenout.

„Nevíme,“ ozval se Kakouzo, který usoudil, že na Peinovi prostě nic nevykouká a začal se věnovat rozhovoru svých dvou kolegů, „k čemu jsi ji dostal a ani to nemíníme zjišťovat. Co ale určitě víme je, že jsi s ní eliminoval Vůdce.“

„A mě,“ skočil mu do řeči Itachi, který byl při vědomí.

„A proto ji nech tam,“ nevnímal Kakouzo Itachiho poznámku, „kde jsi ji nechal. A ty se uklidni, Hidane. Třeba je to jenom Zetsu, kterej se probral.“

„COŽE? ZETSU! JEN TO NE!“ začal panikařit Kisame. „KAKOUZO, OKAMŽITĚ MI PROZRAĎ, KDE JE MOJE BASEBALKA! NEBO TI JÁ A MOJE KAMARÁDKA SAMEHADA… Samehada? SAMEHADA?! Ježiš, úplně jsem na ni zapomněl. Kde jen ji mám?“ odebral se ke dveřím absolutně nevnímaje své okolí. „Kam jen jsem ji mohl dát?“ mumlal si. „Mohla by být v rybníku? Nebo ve vířivce? Či snad ve skříni? Lednici?“ jeho přemýšlivý monolog se pomalu vytrácel na chodbě. Ostatní se jen nechápavě dívali.

„Je tohle normální?“ otázal se Kakouzo.

„Co tohle? Jo. Úplně. Teda, na něj. Jinak to normální není,“ odpověděl mu Itachi. 

„Tak co? Jak je na tom?“ do místnosti proplula Konan s lavorem s vodou a nějakými obvazy. Rozhlédla se kolem. Přemýšlela, kam to má všechno položit. Všude byl neuvěřitelný bordel. Ten lavor našla zaházený spoustou neidentifikovatelných věcí, které raději nezkoumala blíže. Jediné, co bylo v pořádku, byla lékárnička. Tedy, když se nepočítají léky s prošlou záruční dobou tří let a hromadou pavouků a pavučin. ‚Jednou tam pošlu pro něco Peina,‘ pomyslela si škodolibě a pousmála se při vzpomínce na ječícího Peina a malého pavoučka. ‚Teď ale, kam to mám položit. Na stole bordel, na zemi bordel, všude bordel. A ten smrad.‘ Byl všude. Je tu už nějakou dobu, ale na tohle si prostě nemůže zvyknout. ‚Ale já s nima zatočím. Itachi, tohle si vypiješ. Ty a to hovado. Nejdřív však Pein. Doprčic, kam s tím?‘

„Pánové, nemohli byste někde udělat trochu prostoru? Nemám to kam položit,“ požádala.

„Jo, hned to bude.“ Ujal se toho Hidan. Otočil se ke stolu a jednoduše shrnul věci na zem. Z hromady se začal linout ještě větší smrad. ‚A to jsem si myslela, že horší už to být nemůže.‘ pomyslela si přemáhajíc chuť zvracet.

„Kurva, to je smrad. Tady by se i tchoř mohl učit smrdět.“ zacpával si Hidan nos.

„Jo, to máš recht. Tchoř oproti tomuhle voní,“ přitakával Kakouzo.

„Teď bych Vůdce nejraději přizabil. Ty plynové masky, o kterejch jsme hlasovali do povinné výbavy sídla, by se teď hodily,“ pokračoval.

„Jo? Nebyls to náhodou ty, kdo říkal, že je to zbytečná investice? Že to jsou jenom vyhozený prachy?“ útočil Hidan.

„Tehdy by to vyhozený prachy byly. Copak jsem moh tušit, že máme mezi svými členy takový prasata?“

„To řek ten pravej,“ posmíval se Hidan.

„Cos to řek?“ vyjel Kakouzo. Moc dobře věděl, na co Hidan naráží. A opravdu neměl zájem o to, aby to tu vyšlo najevo.

„Už nevíš? Já ti teda osvěžím paměť. Takže…“

„Opovaž se. Nepotřebuju osvěžovat paměť. Pamatuju si to. Ale jestli jenom cekneš…!“ dodal výhružně.

„Pánové, nechte toho a raděj mi pomozte. Musím zjistit, co všechno má zlomeného. Vyřešíte to potom.“

„Já ti s tím pomůžu,“ nabídl se Itachi ochotně. Představa, že bude stát blízko Konan…

„Ale ale, Itachi, ty už jsi vzhůru?“ šla k němu Konan.

„Jo, už jsem,“ zazubil se Itachi.

„To je dobře. Doufám, že ses vyspinkal do růžova,“ cukrovala Konan.

„Ano. Vyspinkal. Do růžova,“ blekotal Itachi. ‚Jede po mně. Má o mě zájem.‘ Ani si neuvědomil, že se přiblble usmívá. Hidan a Kakouzo to nevěřícně sledovali. Ještě před chvílí ho chtěla zabít a teď? Konan už stála přímo u něj.

„Ach chudáčku,“ pronesla soucitně. „Jsi zraněn.“ Konanina slova byla jak cukrkandl.

„Jo. Zraněn. Kisame. Basebolka,“ nesmyslně žvatlal myslíc už úplně jiným orgánem, než je mozek. ‚Její ruka. Zvedá se. Teď mě pohladí. Možná i políbí a pak…‘ uvažoval zasněně. Sledoval její ruku, jak se natahuje a…

---

„Tobi, už víš, jak se tam dostaneme?“ otázal se netrpělivě Sasori. Už asi hodinu obcházel s Tobim sídlo bez jakéhokoli úspěšného výsledku a začal být podrážděný.

„Ne, Sasori. Druhý vchod je taky zablokovaný.“ seznámil ho Tobi se situací. Ta se mu ani trochu nelíbila. A Tobi už mu lezl taky pěkně na nervy. Jako by ho ani moc nezajímalo, že se nemohou dostat do sídla, že Deidara leží s otřesem mozku před hlavním vchodem a že on sám má zlomený nos. Jak tohle se mu mohlo podařit, je mu záhadou. Kdyby neměl masku, neřekne, ale takhle…

„Tobi! Kolikrát ti mám říkat, abys nechal brouky, kytky, ještěrky, kamínky a ostatní možnou či spíše nemožnou havěť na pokoji. Opravdu nemám náladu obdivovat chrobáka! Koukej hledat, kudy se dostanem dovnitř.“ Ano, Tobi mu lezl opravdu na nervy.

V SÍDLE

„PLESK.“ Konanina ruka tvrdě dopadla na Itachiho tvář. „TY HAJZLE. TY BÍDÁKU. TY IDIOTE. JÁ SE TAM MÁLEM UDUSILA, ALE HLAVNĚ ŽE PANÁČEK SE VYSPINKAL. A DORŮŽOVA!“ Poslední slovo Konan úmyslně protáhla.

„Ale holubičko…,“ začal blekotat Itachi

„HOLUBIČKO? JÁ TI DÁM HOLUBIČKU. VRAZÍM TI TAKOVOU, ŽE SE VRÁTÍŠ ZA DESET LET…“

V POZADÍ

Bouchnutí dveří.

„Kam jsem ji jen mohl dát? Nejsi tady? Samehado? Kamarádko! Huůů!“ 

KONAN X ITACHI

„…S BANÁNEM V RUCE, BOTAMA OD SNĚHU, NA KRKU TI BUDE VISET OPIČKA…“

 V POZADÍ

„Vsaď se, Hidane, že po něm skočí.“

„Neskočí.“

„Vsadíme se?“ 

KONAN X ITACHI

„…NA PROVÁZKU SI POVEDEŠ LEDNÍHO MEDVĚDA…“

V POZADÍ

„Fajn Kakouzo. O kolik?“

„O 1000 ryu, že skočí.“

„O 1000 ryu, že neskočí.“

„Platí.“ 

KONAN X ITACHI

„…A ZA RUKU SI POVEDEŠ SVOJI MANŽELKU!“ dokončila vzteky rudá Konan.

„Ale…“ pokusil se znovu Itachi. Tohle opravdu nečekal. Tvář ho ještě po tom pohlavku pálila a teď už se na ní rýsoval obtisk Konaniny ruky.

V POZADÍ

„Tak neviděl jste někdo moji Samehadu? 

KONAN X ITACHI

„Itachi,“ začala varovně Konan, „Itachi. Raděj už drž hubu, nebo o ní přijdeš,“ zasyčela vztekle. Otočila se raději k lavoru s vodou a zkoušela probrat Peina.

„Ha!“ zvolal vítězoslavně Hidan. „Vyhrál jsem. Naval 1000 ryu.“

„Nemám.“ odsekl naštvaně Kakouzo

„Jak nemáš? Máš?“

„Nemám.“ trval na svém Kakouzo.

„Že nemáš?!“ vypěnil Hidan. „Ty kecko! Vždycky máš. Není chvíle, kdy bys byl bez peněz! Tak mě přestaň lakovat a koukej navalit prachy!“

„Já ti říkám,“ začal důrazněji Kakuzo, „…že nemám.“ Samozřejmě, že měl. Ale vůbec se mu je nechtělo dát. Těchhle 1000 ryu bylo těžce vydělaných. Ten chlapík, co mu patřili, se jich nechtěl vzdát. A toho nejdřív slušně požádal („Okamžitě mi naval všechny prachy a cennosti, co máš!“). Nedal. Jeho mínus. A co. Stejně mu bylo tak sedmdesát a vláčel se o berlích. A teď je měl dát Hidanovi kvůli nějaké blbé sázce. To tak, pomyslel si.

„Ty idiote, koukej mi ty prachy navalit! Vím, že je máš. Ten stařík o berlích byl dost nabytej“.

„O jakým staříkovi to mluvíš?“ Kruci, jak o něm může vědět? Vždyť u toho nebyl.

„Přestaň se tak blbě ptát. Prostě o něm vím a koukej mi navalit ty prachy! Nebo…!“

„TAK ŘEKNE MI NĚKDO DOPRDELE, JESTLI NEVIDĚL MOJI SAMEHADU?! KURVA!“ zařval nepříčetný Kisame.

„Sakra, Kisame, to se nemůžeš zeptat normálně?“ vyjela po něm podrážděně Konan a shýbla se pro mokrý hadr, kterým omývala obličej Peina a který jí teď vypadl z ruky. „Musíš hned tak řvát?“ dodala.

„Já jsem se ptal už několikrát a nikdo nic.“ ohradil se Kisame

„Ne Kisame. Nikdo jsme tvoji Samehadu neviděli. A ani se vzhledem k bordelu, který tu panuje, nedivím, že ji nemůžeš najít ani ty.“ pronesla a dál se věnovala buzení Peina.

„Itachi?“ obrátil se Kisame na kolegu. Nic. „TAK ITACHI!“  Nic.

„To snad ne. On už zase usnul.“ pronesl nevěřícně Hidan.

---

„Jsi si tím jistý Tobi?“ zeptal se Sasori maskovaného muže a dál nedůvěřivě sledoval jeho počínání.

„Jasně, Sasori. Tobi is a good boy. Tobimu se jeho nápad povede,“ zahuhlal trochu nesrozumitelně Tobi zpod masky a dál se nakláněl nad komínem. Oba dva stáli na střeše Akatsuki sídla a nakláněli se nad komínem. Měli plán: Tobi, vleze do komína (Sasori se tam prostě v té své loutce nevejde), spustí se dolů, vyleze z krbu, najde ostatní a zeptá se, proč nejdou otevřít ani jedny dveře. Sasori se znovu podíval do komína.

„Jsi si jistý, že to zvládneš? Pamatuješ si, co máš říct?“ zeptal se nedůvěřivě. I teď se stále rozhlížel a  koukal, jestli nenajde jinou možnost. Zatracenej Deidara, nadával v duchu. Kdyby se neomráčil, nemusel bych pracovat s tímhle nemehlem. I když, Deidara je taky nemehlo, ale aspoň někdy projeví záblesky inteligence. Zato tohle individuum…

„Neměj péči, Sasori. Mám to všechno tady napsaný.“ strkal mu Tobi pod nos kus papíru.

„Ty to máš napsaný?“ nevěřil Sasori. Náhlá zlá předtucha mu řekla, proč bylo několik předchozích misí neúspěšných.

„No samo. Tobi to tak dělá vždycky, aby nezapomněl. Ale Tobi posledních pár papírků ztratil a už nenašel.“ odpověděl lítostivě Tobi.

Sasori na něj jenom zíral. Tohle už tušil ve chvíli, kdy mu Tobi strčil skoro do nosu ten cár papíru. A co teď? Krev v něm vřela, ale pokud by Tobimu teď nějak ublížil... Je to přeci jen jeho jediná naděje.

„Tobi… Já prostě nemám slov.“ odsekával Sasori jednotlivá slova.

„Jo, Sasori. Já jsem taky strašně nervózní. Nikdy jsem komínem ještě nelez.“ huhlal Tobi.

„Ale nebojte.“ otočil se čelem k Sasorimu a zády ke komínu. Tobi is a good boy.“ dodal vesele.

 Tak tohle bylo na Sasoriho moc.

„Já ti dám, Tobis gůboj.“ a vztekle strčil do Tobiho břicha. Výš nedosáhl. Tobi udělal pár kroků zpět a pozpátku zapadl do komína.

No tak tohle už je fakt moc. Tohle se opravdu může stát jenom mně. Bože, vím, že jsem několikrát zhřešil. Že jsem neměl před obědem jíst sladkosti a každý večer jsem si měl čistit zuby, ale není to už na jeden den moc? Kdyby byl pátek třináctého. Nebo je ten kluk opravdu takové hovado? přemýšlel Sasori a dál odevzdaně zíral na Tobiho, který bezmocně máchal nohama a rukama ve vzduchu, zatímco jeho zadek vězel v komíně.

V SÍDLE

„Hele, hele. Vypadá to, že se probouzí.“ promluvil hlas kdesi nad ním.

„Jo Hidane, to vidíme všichni. A nepřekážej.“ odpověděl mu uštěpačný ženský hlas.

„Já tu vůbec nepřekážím.“ odpověděl dotyčný dotčeně.

„A stejně. Co je to za Vůdce, když skoro nic nevydrží.“ dodal posměšně.

„Já to říkám furt, že taková malá rána mu nemohla ublížit.“ zapojil se třetí hlas.

Na čelo mu dopadlo něco mokrého a hlavně studeného. Slastně vzdychl.

„Vzdychl.“ oznámil prvý hlas.

„Neříkej.“ ženský hlas přetékal ironií.

„Peine?“ znovu ten ženský hlas. Tentokrát ale milý, jemný…

Začal pomalu otvírat oči. Všechno bylo rozmazané. Hlava mu třeštila. Zasténal.

„Jo já vím. Musí to hodně bolet. Taková rána.“ pomalu mu přejížděla hadrem přes celý obličej.

„To byla jenom malá rána. Já fakt nemůžu za to, že nic nevydrží.“ bránil se Kisame.

Zkusil se pohnout. Tělem mu projela další ostrá bolest. Znovu zasténal.

„Prosím tě, zůstaň ležet. Nehýbej se. Pravděpodobně máš ještě něco zlomeného. Jenže nevíme co.“ seznámila ho žena s jeho zdravotním stavem. Ostatně, ani nemusela. Neřekla mu nic, co by dávno nevěděl.

„Konan.“ vyrazil ze sebe slabě.

„Ha, je to vcajku. Vzpomněl si na tvoje jméno. Paměť má v pohodě.“ spokojeně se ušklíbl Hidan. Představa, že by vůdce ztratil paměť, byla horší, než cokoliv jiného. Sice tohohle neměl zrovna rád, ale pořád lepší, než někdo jiný. Podíval se koutkem oka na Itachiho, který stále spokojeně spal opřený o stěnu.

Obrysy okolo začínaly nabývat ostřejších tvarů. Ten druhý hlas, ten patří Hidanovi a ten třetí, ten zněl jako Kisame, přemýšlel. Co to ale žvanili o malé nebo velké ráně? A co je to tu tak strašně cítit?

„Konan?“ ozval se slabě. „Proč je tu takový smrad? Chce se mi z toho…“

Nedořekl a začal zvracet přímo na Konaniny nohy. Ta okamžitě odběhla s rukou na puse na záchod. Tohle už se nedalo vydržet.

„No, ženská. Ta nikdy nic nevydrží.“ poznamenal bledý Hidan. I když by to nikdy nepřiznal, málem to v sobě neudržel.

„A co Pein?“ zajímal se Kakouzo. Na tom jediném nebylo nic vidět. Ale kdo ví, jak vypadá pod tím svým šátkem.

„Nic nového pod sluncem. Zase je v limbu.“

---

Pomalu vstal a rukou se držel za hlavu. Na čele si nahmatal bouli o velikosti tenisového míčku.

„Tobi, až tě dostanu pod ruku, tak se těš. Nadělám z tebe sekanou a naservíruju tě vlkům v lese.“ vyhrožoval potichu Deidara Tobimu.

„Úuuu,“ zaúpěl. „To je bolest.“ opatrně ohmatával bouli. „Kde vůbec jsou?“ Otočil se ke dveřím. V tu chvíli si vzpomněl, proč vlastně má na hlavě bouli.

„Ty dveře,“ zamumlal, „nešly otevřít.“ Vydal se k nim. Okamžitě ho přemohla závrať. Chvilku stál, než se mu přestala točit hlava, pak se znovu rozešel. Udělal několik vrávoravých kroků. Náhle se mu zamotala hlava a znovu se v bezvědomí skácel k zemi. Jeho poslední myšlenka patřila Tobimu a nebyla vůbec lichotivá.

„Hele,“ ozval se ze země Itachi, který se už konečně probral. „když vám ten smrad tak vadí, proč jste neotevřeli okna?“

Všichni vzhlédli a podívali se na sebe. Každý měl v obličeji výraz: No jasně, proč jsme neotevřeli okna?

Ozvala se Konan. „Asi proto, že bysme tu všichni zmrzli. Jestli sis neráčil všimnout, tak je zima a mrzne.“ odsekla nevraživě.

Všem se v obličeji objevil výraz: No jasně, protože je zima a mrzne.

„Že je zima, jsem si všiml, abys věděla,“ odpověděl dotčeně Itachi. „Ale taky jsem si všiml, že ve vstupní hale máme krb a také je jeden přímo v této místnosti. Z obou dvou vede potrubí, které rozvádí teplo do všech místností, kromě sklepa, kde je uschované jídlo,“ odpálkoval ji.

Konan vztekle stáhla rty a zle na Itachiho zahlížela. Nejraději by mu ty jeho červené oči vydloubla a hodila někam hodně daleko.

„To je fakt,“ ozval se Hidan. „Kakuzo, dojdi pro nějaké dříví, je vyskládané v zadní chodbě, u druhého východu.“

„Jo, pojď mi pomoct.“

Oba dva opustili místnost.

„Hele,“ začal ve vstupní hale Hidan, „neměli bysme se pokusit vzbudit Zetsu?"

„Jo, a potom se snažit Zetsu zabránit zabít Kisameho a zároveň se bránit Kisamemu, aby on nezabil nás. Ne, bude lepší, až se probere sám a my u toho pokud možno nebudeme,“ pravil moudře Kakuzo. „Raděj vezmeme to dříví a tohle necháme být,“ dodal.

Hidan se jenom ušklíbl.

„Fajn Konan. Otevři ta okna. Už je tu docela teplo.“

„Fajn.“

„Ne, počkej. Nejdřív ještě přesuneme Peina blíž ke krbu. Je v tak špatném stavu, že kdyby nastydl, nemusel by to přežít.“

„Jo, to je dobrej nápad,“ odpověděla. Hlavně rychle. Chci se nadýchat čerstvého vzduchu. Toužebně vyhlédla z okna. Za ní se ozývaly zvuky posunující se pohovky.

„No fůj! Co je tohle?“

„Hidane! Opovaž se k tomu přiblížit.“

„Jé hele, ono to na mě mrklo.“

„Fakt? Počkej, podívám se…“

„No fakt že jo.“

„Kakuzo, podívej.“

„Je to živý?“

„Itachi, co bys řek, když to na nás mrká…“

„Víš, co věcí už na mě mrkalo?“

„Tohle je noha?“

„Hm, nevím, ale tohle by mohl bejt…“

PRÁSK! Kolem hlav jim prolítl smeták a připlácl to pod sebou. Všichni nevěřícně zírali na místo, kde ještě před chvílí mrkal předmět jejich zájmu.

První se vzpamatoval Kisame. „Konan, tys to zabila.“

„Okamžitě přesuňte Peina,“ odsekávala slova Konan. „Hned,“ dodala, přelítla je všechny výhružným pohledem a významně pozvedla smeták.

Všichni se jali okamžitě plnit její rozkaz. Představa smetáku, který jim dopadá na hlavu, nebyla vábivá.

Pein byl přesunut během chvilky. Konan rychle otevřela všechna okna. Dovnitř se okamžitě začal valit čistý a čerstvý vzduch, byť mrazivý. Všichni se slastně nadechli.

„Páni, to je boží.“ Ostatní jen přikývli. Další komentáře nebyly třeba.

„Hej, Deidaro, prober se,“ zatřásl Zetsu s Deidarou. Před malou chvíli se probudil opřený o dveře. Trochu se mu motala hlava a vevnitř byl takový smrad, že se mu ještě ke všemu začal zvedat žaludek. Zvracel by, ale ten chlapík, co ho ještě dneska měl k snídani, byl tak báječný, že mu bylo líto se ho zbavit. Vyšel ven a narazil na Deidaru v bezvědomí a s obrovskou boulí na čele. Teď se ho pokoušel nějakou dobu probudit.

„Tak Deidaro,“ propleskl ho. „Deidaro vstávej, už je dávno den.“

„Den? Ale já chci ještě chvíli spát…,“ zamumlal Deidara.

„Nezájem, koukej se probrat, je tu zima. Nastydneš.“

„Dej mi pokoj.“

„Nedám.“

„Tak mi aspoň pomož na nohy. Sám to nejspíš nezvládnu.“ Pomalu se posadil. Okamžitě se mu začala strašně motat hlava. Čekal. Stále se nic nedělo. „Tak co je? Říkám, že to sám nezvládnu.“ Žádná reakce. „Tak Zetsu…,“ zarazil se při pohledu na Zetsu. Zetsu nad ním stál, ve tváři nic neříkající výraz upřený na Deidaru zabalený v té své kytce. „Ehm, ehm,“ odkašlal si Deidara, „myslím, že to přeci jen zvládnu sám.“

„Sasori, já se odtud nemůžu dostat.“

„Neříkej,“ utrousil útrpně Sasori. Už asi hodinu sledoval Tobiho, kterak bezmocně máchá nohama a rukama ve vzduchu. A i tento pohyb byl dost omezen, vzhledem k tomu, že v komíně vězel po ramena.

Co teď? Sám se z toho nedostane, žádné dveře nejdou otevřít, Deidara je v limbu… Co mám dělat?

---

„Myslím, že by někdo měl dojít pro doktora,“ řekla Konan. Právě vyměnila obklad na Peinově hlavě. „Vypadá dost špatně. Má horečku a nevíme, co všechno má zlomené.“

„To není špatnej nápad. Doktor by se hodil. A nejenom Peinovi,“ podpořil ji Kakuzo s výmluvným pohledem na Itachiho, který měl na hlavě také připlácnutý mokrý hadr.

„Kdo pro něj dojde?“

„Já! Já půjdu,“ nabídl se dychtivě Kisame.

„Ne, ty nepůjdeš. Jsi rád, když trefíš k rybníku a zpátky,“ zchladil jeho nadšení Itachi.

Kisame se na něj jenom zle podíval. Nadechoval se k odpovědi, předešel ho však Hidan.

„A taky Kisame, vzpomeň si na Zetsu. Mohl by se probudit, až bys procházel kolem.“

Kisame se na něj vyděšeně zadíval.

„A kdo tedy půjde? Hlavně se dohodněte rychle. Čím dřív, tím líp,“ popoháněla je Konan.

„Klidně já. Stejně nemám co na práci. Je tady ve vesnici nějakej doktor?“

„Jo, jeden,“ odpověděl Itachi a podrobně mu popsal cestu a jeho vzhled.

„Dost přesný popis,“ podivil se Hidan.

„To víš. Itachi měl jednou běhavku a prášky nezabíraly. Musel běžet několikrát,“ pronesl jízlivě Kisame.      

„Máš štěstí, že mě bolí hlava,“ pronesl temně Itachi.

„Máš štěstí, Itachi, že jsem dobrák od kosti a že nebiju bezbranné.“

„Ha, ha. Ty bys mě rozesmál.“

„No, myslím, že raději půjdu pro toho doktora. Vypadá to, že tady bude opravdu brzo potřeba,“ vložil se do toho Hidan. „Jdeš se mnou, Kakuzo?“

„Jo jasně. Půjdu. V tomhle blázinci nezůstanu dýl, než budu muset.“

Oba spěšně opustili místnost, a neslyšeli tak další špičkování Kisameho a Itachiho.

„Hele, koukej,“ šťouchl Hidan do Kakuzeho a kývl hlavou ke dveřím. „Zetsu se asi probral.“

„Neměli bychom to říct Kisamemu?“ otočil se Kakuzo směrem k obýváku, odkud se momentálně ozýval křik naznačující hádku.

„Ne, necháme to být,“ zavrtěl hlavou Hidan. „Nebudeme je přeci rušit v jejich zábavě,“ zaposlouchal se do hluku, který vycházel zpoza dveří. „Nerad bych dostal koštětem přes hlavu,“ dodal, když rozpoznal rány pocházející od koštěte.

„Hm, je fajn, když si tak rozumíme.“ zazubil se Kakuzo.

„Kakuzo, ty a takové řeči?“ podivil se Hidan.

„No, čas od času… Půjdem, co říkáš? Jinak se můžeme vykašlat na doktora a zajít k pohřebákům.“

„Na co pohřebák? Máme Zetsu. A taky, pohřebáci něco stojej, Zetsu bude zadarmo,“ brnkal Hidan na strunu hamižnosti Kakuzo.

„Pokud bude Zetsu v takovým stavu, aby toho byl schopen… Ber to tak, Hidane, že jsme náš pobyt ani nezačali a už máme přizabitého Vůdce, praštěného Itachiho a přidušenou Konan. K tomu Zetsu s psychickou újmou. V pořádku jsme prozatím my dva a Kisame, pokud opomineš jeho inteligenci. Kde jsou ostatní, čert ví.“

„Fajn, dojdem pro toho doktora a asi ho přesvědčíme, že by tu měl chvíli zůstat.“

„Mám taky takový dojem, že doktora tu budem potřebovat.“

ZATÍM VENKU

„Tak co, jak je?“ zeptal se Zetsu Deidary.

„Motá se mi hlava a je mi blbě.“

„To přejde.“

„Potřebuji se opřít.“

„Opři se o dveře.“

„Tam sám nedojdu.“

„Je to jen metr.“

„I kdyby cenťák, tak nedojdu.“

Zetsu si povzdechl. „Fajn, tak se opři o mě, pomůžu ti dojít ke dveřím.“

Deidara se rozzářil. „Dík.“

Vzápětí toho litoval. Během chvíle byl z jedné strany obalen nějakým slizem. Zvedl se mu žaludek a Zetsu pozvracel.

„A mě je špatně,“ zalknul se Zetsu. Rychle mrštil bledého Deidaru ke dveřím. Ty se ale otevřely a praštily Deidaru do hlavy a odmrštily ho zpět na Zetsu. Ten náhlý náraz a váhu neunesl a svalil se na záda s Deidarou na břiše.

„Uch!“ vyrazil ze sebe zdušeně.

„Co to bylo?“ zarazil se Hidan, když cítil, jak do dveří něco zvenku narazilo.

„Co co bylo?“

„A ten zvuk?“

„Jaký zvuk?“

„No to snad…“ nedokončil větu, když vyšel ven a spatřil Deidaru válejícího se na Zetsu.

„Co? Co? Uhni Hidane. Já to chci také vidět.“ strkal Kakouzo Hidana ven. „No teda…,“ vydechl, když spatřil scénu před sebou.

„Mmm,“ vydal ze sebe Zetsu zvuk.

„Teda Deidaro,“ založil Hidan ruce v bok, „…to jsem si myslel, že máš lepší vkus.“

„Mmm,“ vydal ze sebe Zetsu naléhavěji.

„No,“ pochechtával se Kakouzo, „my už vás nebudeme rušit,“ dloubl loktem do Hidana. Oba se na sebe ušklíbli a chechtajíc se odešli pro doktora.

„Deidaro, já tě zabiju,“ procedil skrze zuby Zetsu.

Žádná reakce.

„Deidaro?“

„Ještě, ještě. Jó.“

Proč já?

Hidan? Kakuzo? Kam jdou? Mám volat o pomoc? Koutkem oka se podíval na Tobiho, který odevzdaně seděl uvězněný v komíně a broukal si nějakou melodii. Znovu se podíval na dvojici směřující do lesa. Ne, už jsou příliš daleko. Neslyšeli by mě. Chvíli se za nimi lítostivě díval, než zmizeli v lese, pak se rozhlédl po okolí. Kdypak bude sněžit? podíval se na oblohu, která měla ocelově šedou barvu. Nejspíš brzo, usoudil. Pohlédl na holé koruny stromů, jež se kývaly ve větru. Začíná tu být zima, uvědomil si. Náhle se mu zorničky rozšířily, a kdyby mohl, praštil by se do čela. Já jsem idiot. nadával si. Pokud ti dva vyšli ven, pak se já můžu dostat dovnitř.

„Tobi!“

„Hm?“

„Dostal jsem nápad, jak tě odsud dostat. Chvilku tu počkej.“

Tobi mu věnoval nic neříkající pohled svého jednoho oka.

„Eh, no,“ zakoktal se Sasori. „Prostě, hned jsem zpátky.“

Otočil se. Ozvalo se zavrzání, zapraskání a vzápětí se pod jeho rukou propadla střecha. Instinktivně se prudce zapřel druhou rukou. Jenže narušená střecha ten náhlý tlak nevydržela a propadla se. Sasori slétl po hlavě dolů a byl by se propadl úplně, ale jeho tělo uvězněné v mohutné loutce se ve střeše napůl zaseklo. Zůstal viset hlavou dolů, zatímco jeho nohy trčely směrem k ocelově šedé obloze.

„Jsem muž,“ mumlal si. „Jsem chlap. A chlapi nepláčou.“

K uším mu dolehl Tobiho smích tlumený maskou a dřevem nad ním…

„Nebudu brečet. Nebudu brečet. Já nebudu brečet,“ pevně zavřel oči. „Já se rozbrečím!“

„Začíná tu být chladno.“ promnula si Konan zimomřivě ruce. Pohlédla k oknům otevřeným dokořán.

„Jo, máš pravdu. Asi bychom ta okna měli zavřít,“ přitakal Itachi. Sám se už nějakou chvíli třásl zimou.

„Zavřít okna? To nepřipadá v úvahu. Během chvíle by tady ten smrad byl znovu.“

„Ale jestli ta okna nezavřeš, tak tu všichni umrzneme.“

„Itachi, já bych to neviděla tak tragicky.“

„No dobrá. Ale co Pein?“ dloubl si Itachi. „Tomu vadí zima nejvíce z nás. On nesmí nastydnout.“ Takže ta okna koukej zavřít. Radši smrad, než zimu.

Konan starostlivě pohlédla na Peina. Položila mu ruku na čelo. Bylo zpocené a horké. Má pravdu. Pein si nemůže dovolit nastydnout. Ale ta okna… Dívala se ven. Něco ji napadlo.

„Itachi?“ zeptala se medově.

„No?“ zavětřil jmenovaný podezřívavě. Už ze zkušenosti věděl, že tenhle hlas je dost nebezpečný. Bezděčně si přejel rukou po tváři.

„Říkal si, že v přístupové hale je další krb?“ usmála se Konan.

Itachi se na ni zle podíval.

„Fajn. Kisame, byl bys tak hodný a v tom krbu zapálil?“

„Jasně. Itachi, helpneš mi?“ otázal se společníka.

„Rád bych, ale strašně mě bolí ta záda. Stačilo mi, když jsem se šel podívat na tu věc, co mrkala,“ odpověděl.

„Hm. Konan? Kam jsi dala sirky?“ rozhlížel se kolem.

„Jsou na stole.“

„Jo, dík.“ vzal sirky a odešel splnit úkol.

Chvíli mu trvalo, než se mu podařilo nanosit dříví a vyrovnat ho v krbu. Potom pro změnu nemohl najít sirky.

Kam jsem je jen mohl dát? Kruci, Itachi, ty bys to měl podpálený hned. láteřil na Itachiho. Po kapsách je nemám, šacoval se, na zemi taky nejsou. Že bych je nechal v obýváku? zvedl se a šel se tam podívat.

„Čekala jsem, kdy se objevíš,“ podávala mu Konan krabičku se sirkami. Čekal nějaký kousavý komentář ze strany Itachiho, ale žádný se neozval.

„Zase usnul,“ sdělila mu Konan, když si všimla jeho pátravého pohledu.

Jenom si povzdechl a odešel zapálit dříví v krbu.

Škrtl sirkou, chvíli čekal, než se rozhoří, pak ji pomalu přibližoval k dříví. Náhle zhasla. Sakra. zaklel potichu. Škrtl druhou. Rychle se rozhořela, avšak po cestě mu také zhasla. Teda, co to? Proč to nejde? láteřil, když mu takhle zhasla čtvrtá. Během chvíle kolem něj byla hromádka sirek a zbyla jediná.

To snad není pravda. Co tam vymýšlí? Ten snad ten oheň zapaluje očima. mnula si Konan ruce. Byla jí čím dál větší zima. Pein vedle ní se neklidně zavrtěl. Položila mu ruku na čelo. Uklidnil se. Přiložila dříví do krbu. Znovu se zachvěla. Raději se za ním půjdu podívat. rozhodla se.

„Co tu, prosím tě, vyvádíš?“ ozvalo se za ním. Nadskočil a málem pustil tu poslední sirku, která mu zbývala.

„Konan, neruš. Mám v ruce poslední sirku a nerad bych o ní přišel,“ odpověděl nevrle.

„A co jsi udělal…“ zalapala po dechu, když si všimla hromádky vyhořelých sirek kolem Kisameho.

„Já za to nemůžu. Všechny mi zhasly,“ soustředil se Kisame na poslední sirku. Jestli mi zhasneš, tak nebude mít Itachi radost.

„Bodejť by ti nezhasly, když jsou otevřené dveře dokořán. Je tu průvan.“ To je den. To je den. šla Konan zavřít dveře. Tak si myslím, Peine, že to nebyl zase až tak dobrý nápad. Jestli už nás chceš všechny zabít, měl jsi nařídit sebevraždu. Bylo by to jednodušší a bez těchto hovad. zavřela dveře.

„Můžeš!“ houkla ke Kisamemu. Ten škrtl, sirka se rozhořela a konečně se mu podařilo zapálit oheň.

„Už hoří!“ zavolal zpátky. Hurá. pomyslela si spokojeně.

„Ne, nehoří!“ volal Kisame.

„Jak to, že nehoří? Vždyť hořel,“ šla zpátky ke Kisamemu.

„Hořel, ale nějak se mu nechce,“ dloubal pohrabákem Kisame v ohništi.

„Jak to, že se mu nechce?“ stanula mu za zády.

„Já nevím. Zkusím do něj fouknout,“ nadechl se.

„Ne. Počkej,“ zarazila ho Konan. „Raděj do něj fouknu já. Ty bys ho mohl sfouknout,“ odstrčila Kisameho. Nadechla se a foukla. Ohýnek se na chvilku rozhořel a za chvíli začal pohasínat. Konan foukla znovu. A znovu. A znovu. Za chvíli byla v obličeji úplně rudá.

„Nic Kisame,“ nabrala dech. „To bude chtít Itachiho,“ foukla. Nadechla se. „Dojdi pro něj,“ foukla.

„Jo. Už jdu.“ zvedl se.

„Jak to, že se ti nechce? Okamžitě se zvedni, sbal si svoje fidlátka a pojď,“ domlouval Hidan malému mužíčkovi v plášti medika.

„Já s vámi nikam nepůjdu!“ ječel vysokým hlasem medik. „Pacienty zásadně nenavštěvuji doma. Pokud chcete, abych je léčil, přiveďte je sem.“

„Tak se mi zdá, Hidane, že ho asi budeme muset přesvědčit,“ protáhl si Kakouzo prsty, až klouby zapraskaly.

„Jo, asi jo,“ zahýbal Hidan svými širokými rameny.

„Doufal jsem, že to půjde po dobrém, ale ty nám jinou možnost nedáváš,“ otočil se Kakouzo na medika.

„Vždycky jsem považoval mediky za inteligentní a chytré lidi, kterým to rychle pálí,“ promluvil Hidan. „Jsem rád, že jsi mě nezklamal,“ poplácal medika po rameni. Pod tím se podlomila kolena a málem skončil na zemi.

„Hmm,“ zamručel medik. Po té, co mu ti dva ukázali, co ho čeká, když s nimi dobrovolně nepůjde, si sbalil své věci a šel s nimi. Tohle jsem nikdy nezažil, aby se mnou nějací dva holobrádkové takhle cvičili. vztekal se v duchu.

„Mohl by se ale tvářit trochu šťastněji,“ rýpal Hidan. „Jde léčit, dělat svoji práci, kterou dělá rád, a místo toho vypadá, jako by se měl jít hrabat v sudu s mrtvýma mouchama.“

Při slově léčit medik trochu ožil. „Víte, ctění pánové,“ Hidan se ušklíbl. „Jdu léčit, jak jsi mi teď laskavě sdělil,“ otočil se k němu. „Ale já vůbec netuším, co jdu léčit.“

„Ále,“ mávl rukou Hidan. „Jenom pár zlomenin, vnitřních zranění, přetržených vazů… Zapomněl jsem na něco?“ obrátil se ke svému parťákovi.

„Jo. Itachiho záda a Deidaru se Zetsu. Ti dva rozhodně nevypadali v pořádku,“ Pod maskou mu zacukaly koutky. „A taky nevíš, co se stane, až se Zetsu probere. Víš, že Kisame to má u něj rozlitý.“

„Jo, to je fakt. A Konan je pěkně naštvaná na Itachiho. Pokud si ten trouba nedá pozor, něco se mu stane.“

„To je fakt. A nezapomeň na Peina. Ten až se doví, kdo je zodpovědný za jeho zranění…“ nedokončil větu.

„Teda,“ ozval se medik. „Vy se tam asi moc nenudíte, že?“

„Nenudíme?“ zamyslel se Hidan. „To rozhodně ne,“ zasmál se.

„Já bych řek,“ vložil se do toho Kakouzo, „…že u nás je i docela veselo.“

„Veselo?“ zděsil se medik. Bože, co jim může přijít veselého na zraněních?

„Áu! Trochu opatrně!“ ječel Itachi na Konan a Kisameho, kteří se ho snažili dotáhnout ke krbu. Když za ním přišli, že potřebují pomoc, snažil se protestovat, ale marně.

„Neječ tak,“ okřikla ho modrovláska. „Tak hrozně to bolet nemůže.“

Uchiha zatnul zuby. Nemůže tolik bolet? Přál bych ti, aby tě ta záda bolela tak jako mě.

„Už jsme skoro tam, tak vydrž,“ povzbudil ho parťák.

„Skoro?“ zaúpěl Itachi.

„Za jak dlouho tam asi tak budeme?“ zeptal se medik svých únosců.

„Za chvilku,“ odbyl ho Hidan.

„Ty, Hidane?“ oslovil svého parťáka Kakuzo.

„Co?“

„Nepřipadá ti něco divný?“

„Někdo je poblíž?“ chopil se hned Hidan kosy a dychtivě se rozhlížel kolem.

„Ne to ne. V okolí nikdo není,“ uklidnil ho maskovaný.

„Ach,“ povzdechl si Hidan zklamaně. „Co mi má připadat divný?“

„Deidara.“

Hidan se na Kakuzo podíval. „ A to mi má připadat divný?“ zeptal se nechápavě. „To ví přece každý, že Deidara není v pořádku.“

„Furt tě to netrklo?“ podíval se Kakuzo na Hidana.

„Co mě má trknout?“ stále nechápal šedovlasý.

„Třeba koza,“ vypěnil Kakuzo. „Třeba by se ti konečně rozsvítilo.“

„Tak hele,“ naježil se Hidan. „Přestaň mě urážet. Nebo uvidíš.“

„Nebo bych tě mohl kopnout. To by mi udělalo větší radost.“

„To by ses ke mně nejdřív musel dostat,“ posmíval se Hidan.

Jejich dohadování využil medik a tiše se vytratil.

„Tak se předveď!“ zahulákal Hidan s kosou v ruce.

„Moc se s tou kosou neoháněj. Mohl bys trefit medika,“ upozornil ho maskovaný.

„No jo,“ rozhlédl se kolem Hidan. „Kde ale vlastně je?“

Kakuzo se rozhlédl. „Utek.“

„Neříkej. Fakt?“

„Přestaň mě štvát,“ varoval ho Kakuzo.

„To bych nerad,“ usmíval se Hidan.

„Raději jdem najít toho medika,“ ovládl se silou vůle Kakuzo. „Jestli se vrátíme bez něj, nebude Konan zrovna nadšená. Rozhodně nemám chuť dostat se na její seznam s krycím názvem: Zabít.“

„Tak to jsme dva.“

„Tak už jsme tady,“ položil Kisame Uchihu na zem vedle krbu. „Můžeš to podpálit,“ vybídl ho.

„Ten krb, Itachi. Ne sídlo.“ Modrovláska se na něj významně podívala.

Uchiha jí věnoval jeden zlý pohled a dal se do pečetění. „Katon: Goukakyuu no jutsu.“ V krbu okamžitě začalo hořet. „Tak a je to,“ usmál se spokojeně Itachi. „Nechápu, v čem jste vy dva měli problém.“

„V tom, v čem ho budeš mít i ty,“ ukázala Konan do ohniště. Ohýnek začal pomalu skomírat.

„Proč?“ vydechl udiveně Uchiha.

„To je to, co nikdo z nás neví,“ odpověděla mu. A upřímně doufám, že ty na to přijdeš, Itachi. Nahlas řekla: „Nemáš nějaký nápad, čím by to mohlo být?“

Uchiha zůstal zticha. Když jí to řeknu, moje šance u ní stoupnou. Jenže nezavře ta okna. Když jí neřeknu, bude mě považovat za hňupa, ale zavře ta okna a nebude tu ta zatracená zima. Co teď?

„Á, tady jste mediku,“ postavil se Hidan uprchlíkovi do cesty. Usmíval se, ale ve tváři měl zlověstný výraz. Takový, že medikovi přejel mráz po zádech.

„Myslím, že jste si spletl cestu,“ ozval se za ním hlas maskovaného.

Medik se vyděšeně otočil.

„Naštěstí se nám tě podařilo najít, a chybu tak napravíme,“ přiblížil se Hidan.

„Je nám líto, že jsme se nechali unést a hádali se před tebou. Byla to od nás neomalenost. Očividně ti došla trpělivost a rozhodl ses najít sídlo sám,“ blížil se maskovaný z druhé strany.

Medik se vyděšeně otáčel ze strany na stranu. Ti dva jsou cvoci. Maniakové. Určitě mě zabijí. Vzápětí se s ním svět zatočil a zhasnul.

  „Tak co, Itachi?“ zeptala se netrpělivě Konan Itachiho. Jestli v obýváku byla zima, tady už docela slušně mrzlo.

 Itachi se nadechl.

„Ten komín netáhne,“ odpověděl.  

„Cože nedělá?“ zeptal se zmateně Kisame.

 „Netáhne,“ zopakoval mu to Itachi. Pak si všiml Kisameho nechápavého výrazu. Povzdechl si.

 „To znamená,“ pomalu vysvětloval, „…že je s největší pravděpodobností ucpaný.“ 

„A co s tím má společného ten oheň?“ nebylo to stále Kisamemu jasné. 

A tomuhle chlapovi je vážně přes třicet? pomyslel si Itachi. Konan se k tomu raději nevyjadřovala.

 „Oheň potřebuje k tomu, aby hořel, vzduch,“ začal s podrobnějším vysvětlením. Kisame přikývl, že to chápe.

 „Proto je…“

  „To teď není důležité,“ skočila mu do řeči netrpělivě Konan.

 „Prostě,“Otočila se ke Kisamemu, „…pokud je komín ucpaný, oheň hořet nebude.“  

„A co s tím?“ otázal se Kisame. Itachi byl rád, že se nemůže hýbat. Jinak by asi po Kisamem skočil a něco mu provedl.

 Konan se usmála.

 „Nejspíš ho bude muset někdo uvolnit.“ významně se na Kisameho podívala.

„A kdo?“

To to hraje, nebo je fakt tak blbej? uvažovala Konan v duchu. Nahlas však řekla: „Kdo bys řek?“ 

Kisame se podíval dolů na Itachiho. Uchiha vypadal, jak když sedí na jehlách. Asi ho ty záda opravdu bolí. Podíval se zpátky na Konan, která se na něho mile usmívala. Ten úsměv mátl, ale oči hovořily zcela jasně.

„Že by já?“

„Šikovnej, přišel na to,“ pochválila ho Konan, „…a měl by sis pospíšit. Začíná tu být fakt zima.“

 „Omdlel, nebo ho sklátil infarkt?“ sklonil se Hidan nad bezvládným medikem. 

„Najdi mu tep,“ poradil mu Kakouzo. 

„A kde ho mám asi tak najít?“ odsekl naštvaně Hidan. Tep, tep. Bůh ví, kde ho má. 

„Zkus se rozhlédnout kolem,“ opáčil maskovaný, "třeba nějaký najdeš.“ 

Hidan si ho změřil naštvaným pohledem. Pak se začal opět věnovat medikovi. Tep… Jak mám asi najít tep? Nikdy jsem u nikoho tep nehledal. Nikdy to nebylo třeba. Jak mám vědět… 

On to fakt neví?  pomyslel si Kakouzo. Jednou ho zabiju.  

„Je opravdu nutné najít ten tep?“ 

„Jestli chceš zjistit, jestli omdlel, nebo ho sklátil infarkt, budeš ho muset najít.“

Hidan se na něj chvíli zamyšleně díval. Pak se usmál a sklonil se nad medikem. Maskovaný si jeho úsměvu všiml. Co chce dělat? Odpověď dostal vzápětí.   

Ucpaný komín. Jak ho mám asi uvolnit… dumal Kisame, zatímco vybíhal do vyšších pater. Vzápětí mu bliklo. Vždyť mám vodní element. Jenom to trochu propláchnu... No jo, ale… zarazil se. Propláchnu… A zase vytopím celé sídlo… Budu muset vymyslet něco jiného. Ale co?     

„Něco mě napadlo,“ ozvala se tiše Konan. 

„Hm?“ zamručel Uchiha v odpověď. 

„Kisame má vodní element.“ 

Uchiha se chvíli nechápavě díval do krbu. Vodní element. Proč mi to říká?

 „Mohl ten komín propláchnout,“ vysvětlila Konan, když se nedočkala žádné reakce. 

„A vytopil by sídlo,“ procedil Itachi skrz zaťaté zuby, protože bolest byla v tu chvíli nesnesitelná. 

„Kdyby to udělal od zdola nahoru,“ kývla Konan řečeným směrem, „sídlo by nevytopil. Voda by neškodně proletěla komínem.“

 „To je sice hezké,“ pokusil se Itachi natočit jejím směrem, „ale oheň potřebuje kromě vzduchu ještě něco a to je sucho. Těžko bych mohl podpálit oheň v louži.“

V zádech ho bolestivě píchlo, a tak svou snahu o otočení vzdal.   

„Hidane, ty idiote. Chceš ho snad zabít?“  

„Jenom jsem si chtěl ověřit, jestli je naživu,“ bránil se jmenovaný. 

„A to ho přitom musíš zabít?“

 „Ale vždyť se mu nic nestalo a podívej,“ ukázal na medika, „…dokonce ho to probralo.“ 

„Asi proberu tebe,“ odvětil mu Kakouzo temně, „Myslím, že víra v Jashina ti totálně zatemňuje mozek.“ Pokud nějaký vůbec máš.

 „Jashina si do huby neber!“ Načepýřil se šedovlasý. 

Maskovaný to přešel. Došel k medikovi, který se před ním vystrašeně skrčil. Chytil ho za límec a natočil k sobě.

 „Jsem zvědavej,“ Natočil medika k Hidanovi, „co nám na tohle řekne Konan.“  

„Zatraceně,“ zaklel Sasori po bůhví kolikátém pokusu o dostání se ze střechy. „Zatracená loutka, která mi brání v pohybu. Debilní Tobi, který zapadl do komína a nemůže se z něj dostat. A nemožní všichni, co jsou tady a vůbec se po nás neshánějí.“

„Uf,“ otřel si Kisame pot z čela, „…za chvíli už tam budu. Nikdy jsem si neuvědomil, jak je to vysoko. Celý tři patra… Ve třetím jsem,“ pohlédl přes zábradlí dolů. Z té výšky se mu zatočila hlava. „Už jenom schůdky na půdu, prolézt vikýřem a jsem tam,“ jal se zdolávat poslední úsek svého výstupu.

 „U Peina žádná změna,“ informovala Itachiho modrovláska.

 Itachi přikývl a pevně zatnul zuby. Už hodnou chvíli jimi drkotal. Konan nesmí zjistit, jaká je mi zima. To by byl můj konec.

 „Není ti zima?“ zeptala se Konan, když si všimla, jak se Uchiha choulí zimou. Což mu přes bolest v zádech moc nešlo.

 „Ne,“ odpověděl a nahodil úsměv. Aspoň doufal, že je to úsměv. „V tom tričku a šortkách je mi fajn.“

 Konan si povzdechla. „Pro něco ti dojdu,“ otočila se ke schodišti.

 Záleží jí na mně.

 „Potřebuji, abys měl ruce zahřáté a mohl provádět techniky. Bez tebe ten oheň nezapálíme,“ dodala.

  „Ale vždyť se mu tak moc nestalo,“ bránil se Hidan.

 „Nestalo?“ opáčil Kakuzu, „Podívej se na něj,“ obrátil medika směrem k Hidanovi. Medik měl groteskně zkroucenou spodní čelist. Jasná známka toho, že ji má zlomenou.

 „No co. Tak má hubu trochu šejdrem, no,“ pokrčil rameny.

 „Tohle se ti zdá trochu?“

 Hidan se na to ušklíbl.

  Kakuzu se raději začal věnovat medikovi. „Dáš si to dohromady?“

 Medik přikývl.

 „Tak dělej. Nemáme moc času.“

Zetsu stál vedle Deidary a oklepával si plášť. Proč mě tohle nenapadlo dřív? Používám to furt, pro rychlejší cestování… Asi jsem byl v šoku. usoudil. Co teď? Kde jsou ostatní? Kakuzu a Hidan odešli…

 Ti dva jsou pitomci. pomyslela si jeho druhá část.

 Pak je tu ještě Itachi a Kisame. Kisame je mrtvá ryba. A vůbec… Co tu dělá Deidara? Otravuje… On je přeci s Tobim a Sasorim… Vůbec bych se nedivil, kdyby byl Tobi mrtvý a Sasoriho dávno klepla pepka… To je sice možný, ale o tom bych už věděl… Půjdem dovnitř, je tu zima.

Dobrý nápad.

Už jenom kousíček. Kousek… A jsem tady… vyfuněl Kisame posledních pět schodů ze třetího patra. Nahoře se opřel o stěnu a těžce vydýchával. Uuuuf. Asi už bych se sebou měl opravdu něco dělat.

 Ještě chvíli vydýchával. Pak si otřel pot z čela a pustil se do hlubin půdy.

 Musím najít vikýř. Jinak se ven nedostanu. uvažoval. Ale že je tu hrozná zima. založil si zimomřivě ruce na hrudi. I když, není se čemu divit. Jsem na půdě a nade mnou je jenom tenká střecha.

 „Ahoj Sasori.“

 Kde jen ten vikýř může být? 

 Kroky? zbystřil sluch Sasori. No jo! Kroky. Teď ustaly. zaposlouchal se do nastalého ticha.

 Odněkud zepředu, odkud tušil dveře na půdu, se ozývalo funění a hekání.

 Teda, kdo to může být? Nikdo z Akatsuki by snad nefuněl po třech patrech a pěti schodech. Že by někdo cizí? Vzápětí si uvědomil, jaká je to blbost. Jak by se sem mohl dostat cizí…

 Kroky mu oznámily, že se dotyčný dal opět do pohybu.

 Konečně. Za chvíli budu osvobozen.

 Před ním se zhmotnila obrovská postava. Přes světlo, které dovnitř pronikalo skrze díru, si všiml, že dotyčný má modrou pokožku. To znamenalo jediné… Kisame.

 Nadechl se, že na něj promluví. Byl ale předběhnut.

 „Ahoj Sasori.“

 Ahoj Sasori?

 Postava kolem něj prošla.

 Ahoj Sasori?! To snad nemyslí vážně?!

  Do vstupní haly zavanul prudký ledový vítr. Itachi, který na sobě měl stále jen šortky a tričko se otřásl zimou.

 „Mohl bys ty dveře zavřít?!“ křikl nevrle na příchozího.

 „To je mi teda uvítání,“ ozvala se dotčeně lepší část Zetsu.

 „Zetsu?“ podivil se Itachi. „Ty jsi vzhůru?“

 „Očividně,“ utrousil. „Co tady děláš?“

 „Čekám.“

 „Na co? Až z toho krbu vypadne Santa Klaus? Jestli jo, tak se načekáš. Vánoce jsou až za dlouho.“

 „Santa Klaus není.“

 „Och, takže ty patříš k té skupině, co už to ví,“ pokýval hlavou Zetsu. „Tak to prosím tě neříkej před ostatními.“

 Ostatními? On je mezi námi někdo, kdo věří na Santa Klause? pomyslel si nevěřícně. Vlastně, zamyslel se, Tobi. Nejspíš.

 „Můžeš mi teda vysvětlit, když tu nečekáš na Santu, co tu děláš? A co se děje? Najdu tě tu v tričku a šortkách. Což není v téhle zimě nijak dobrý nápad. Hidan a Kakuzu někam odejdou. A když se proberu, válí se kousek ode mě Deidara, který vypadal, jak když našel basu rumu a celou ji vychlastal sám.“

 „Deidara tak vypadá pořád,“ odvětil Itachi. „A co se týče ostatního… Co si pamatuješ?“ podíval se na něj. „Já jen abych věděl odkud mám začít vyprávět.“ vysvětlil, když si všiml zmateného pohledu Zetsu.

 „Vím jen, že jsem se probral na zemi před sídlem a vedle ležel Deidara v limbu. Po chvíli se probudil. Pokusil se dostat dovnitř. Dostal ale dveřmi po hlavě a skácel se na mě. Hidan a Kakuzu někam odešli a já jsem se zpod Deidary dostal sám.“

 „Dobrá, vysvětlím ti to.“ Jen doufám, že se tu teď neobjeví Konan.

 „Hotovo?“ zeptal se Hidan medika.

 Medik místo odpovědi začal něco hledat ve svém baťůžku. Hidan si s Kakuzu vyměnil pohled.

 „Proč se tak na mě díváš?“ zeptal se podezřívavě Hidan.

 „Ty se ještě ptáš?“ odvětil maskovaný.

 „Vždyť se toho tak moc nestalo.“

 „To už jsem slyšel.“

 „No jo, no jo. Jsem chabý ve výmluvách.“

 „Hidane?“

 „Eh?“

 „Zabiju tě.“

 „To už jsem slyšel.“

 Vikýř. Vikýř. Kde by tady asi tak mohl být vikýř? rozhlížel se Kisame kolem. Zatracený světlo. Oslepuje mě a já ten vikýř nemůžu najít.

 Ahoj Sasori?! To ten chlap prostě nemůže myslet vážně. zuřil v duchu Sasori. Je natvrdlej? Blbej? Navedenej? sledoval jeho záda. Všechno dohromady.

 „Že nemůžeš mluvit?“ vyletěl Hidan, když si přečetl medikův vzkaz, který jim napsal na papír.

 Medik přikývl.

 „Jak to?“

 „To je snad zjevné, Hidane,“ kývl směrem k medikovi, jehož obličej vězel v obvazech.

 „Dobrá, dobrá,“ gestikuloval smířlivě. „Chodit může, tak konečně vyrazíme. Už takhle máme zpoždění.“

 Cože?! Oni mě i přesto vezmou s sebou? pomyslel si zděšeně medik. To ne! Já s nima nepůjdu.

 „Tak co?!“ otočil se na medika výhružně Hidan. „Půjdeš nebo ti mám pomoct?“

 Medik si ihned posbíral své věci a připojil se k těm dvěma.

 „Jestli mu něco provedeš…“

 „Neboj, Kakuzu. Na něj stačí zadupat.“

 Světlo, které mě oslepuje? Sasori? Kisame se pomalu otočil. Jeho pohled se setkal s pohledem loutky.

 „Hh,“ zasmál se nervózně Kisame. „Sasori?“

 „Konečně ti to došlo?“ zeptal se hlasem, ve kterém jen stěží skrýval vztek.

 „Co tady děláš?“ drbal se Kisame na hlavě.

 „Zkoumám kvalitu střechy,“ odpověděl ironicky.

 „A k čemu jsi došel?“

 Sasori to se zatnutýmy zuby přešel. „Byl bys tak laskavej a dostal mě z toho?“

 „Eh. Já bych ti moc rád pomohl,“ spustil omluvně Kisame. „Ale mám tu důležitý úkol.“

 „Kisame?!!“ zvýšil hlas Sasori.

 „Musím uvolnit komín!“ začal obranně šermovat Kisame rukama ve vzduchu. „Itachi-san je dole a čeká až to udělám.“

 „Ko… Komín?“

 „Ano, komín. Když bude ucpaný, nebude v krbu hořet oheň,“ vysvětlil důležitě.

 „V komíně je Tobi,“ odpověděl nevzrušeně.

 „Tobi?“

 „Tobi.“

 „A co tam dělá?“

 „Hraje si na Santu.“

 „Santu?“

 „Bohužel se ten idiot zašprajc,“ zakřičel.

 „Tobi is a good boy,“ dostalo se jim dotčené, huhňavé odpovědi.

„Ty, Kakuzu,“ zastavil se Hidan. Křupání větviček pod trojím párem bot rázem ustalo.

 „Co?“ ozval se tázaný.

 „Nedlužíš mi náhodou něco?“ podíval se bělovlasý na společníka.

 Vzpomněl si?

 „Chceš snad vyrovnat účet?“ přimhouřil oči maskovaný.

 Hidan překvapeně zamrkal očima.

 „Jasně že chci. Uf,“ oddechl si, „nečekal jsem, že to půjde takhle lehce,“ a viditelně se uvolnil.

 „Počkej. Co to děláš?“ znejistěl, když si všiml, že Kakuzu si vyhrnuje rukávy u pláště.

 „Kakuzu?“ Do očí nesmrtelného se vkradl strach.

 Na levé ruce Kakuzu se začaly odmotávat nitky.

 Hidanovi oči se doširoka otevřely.

 „Kakuzu!“ zařval, když ruka rychlostí blesku zamířila na jeho hlavu.

 „Tak co?“ sešla po schodech Konan s jakousi dekou do vstupní haly.

 „Zetsu?“ podivila se, když u Itachiho spatřila stát masožravou kytku, která má podobu, byť vzdálenou, muže.

 Jmenovaný jí kývl na pozdrav.

 „Zatím nic,“ odpověděl Itachi na otázku, která byla určena jemu.

 „Hah,“ zamručela Konan unaveně. Asi jsem měla jít nahoru sama.

 „Na,“ hodila po Itachim deku a aniž by jednomu nebo druhému věnovala jediný pohled, zmizela v obýváku.

 „Co s ní je?“ zeptal se udiveně Zetsu.

 „S Konan?“ zahleděl se Itachi do krbu na pár polínek, která čekala, až je někdo podpálí, „Ale nic. Ženská, no…“

 Zetsu chápavě přikývl.

 „Půjdu do svého pokoje,“ oznámil a nechal Itachiho dál zničeně civět chladného krbu.

 „Víš, co tím myslel?“ zeptala se světlá část tmavé.

 „Tou ženskou?“ upřesnila si černá půlka.

 „Co jiného asi?“ odsekla světlá.

 „Netuším.“

 Nastalo ticho. Zetsu se přesunul k oknu a pohlédl ven. Husté, ocelově šedé mraky, na pohled těžké se líně převalovaly po obloze, jen začít sněžit.

 „A ty?“ dodala černá otázku.

 „Také ne.“

 Na louku, která byla z jeho okna vidět, se snesla vrána. Cestou sem jich viděl spoustu. Směrem k sídlu ale jejich počet slábl. Usmál se, když si vzpomněl na důvod tohoto jevu.

 „Orá! Orá!“

 Křik vrány byl tak pronikavý, že lehce pronikl zdmi a zavřeným oknem.

 „Přijdem na to?“ navrhla světlá polovina tmavé.

 „Určitě.“

 Vrána vzlétla, párkrát zakroužila a zmizela mu z dohledu.

  Itachi seděl před krbem, který na něj výsměšně zíval. Aspoň jemu to tak připadalo. To ho ale nyní netrápilo. Smutným pohledem se díval na místo asi čtyři metry od něj. Na místo, kde se povalovala teplá, měkoučká a kupodivu čistá deka.

 Pohled stočil na dveře, za kterými zmizela -

 „Konan…“ zašeptal.

 Čtyři metry… Zachvěl se zimou.

 „Eeeehhhh,“ vydal ze sebe muž ležící na zemi jakési zaúpění. V hlavě mu bušilo jako po proflámované noci a dokonce se tak i cítil.

 „Huuuuhhhh,“ vydal další zvuk. Hlava s blonďatou hřívou se trochu pohnula. Kde to vlastně jsem?

 Do těla se mu opřel ledový vítr a on se bezděčně zachvěl. Proč je tu taková zima? Chvíli tak přemýšlel, zatímco jím začala třást zima. Že bych zapomněl zavřít okno?

 Kolem něj se na zem sneslo pár posledních suchých listů. Dva ještě udělali poslední piruety vzhůru, jakoby na vzdor zemské přitažlivosti. Gravitace ale zvítězila.

 To okno bych měl zavřít. usoudil. Pravou ruku přesunu do výše ramene a dlaní se zapřel ne do měkké postele, jak předpokládal, ale do –

 Hlína? Kde by se tady vzala hlína? Zašátral rukou kolem sebe a nahmatal jeden suchý list. Hlína. Všude kolem hlína… A ta zatracená zima… Zima?! Hlína?! Ne, to ne! To není pravda. honilo se mu zoufale hlavou. To se nemohlo stát. Nemohl jsem… Nebo ano? Nebylo by to poprvé… Zatřásl se zimou. Všechno to do sebe zapadá… Uslyšel nad sebou zašumění křídel.

 „Orá! Orá!“

 Vrána?! Co tady dělá?! projelo mu hlavou v narůstající panice. Ty idiote. napomenul se v duchu. To je nad slunce jasné. Vrána je taky takovej mrchožrout co nepohrdne mrtvolou…

 „Orá! Orá!“

 To ale znamená – Že jsem vyhodil sídlo do povětří!

  Hidan zíral s vytřeštěnýma očima na Kakuzu. Kolem nich vál ledový vítr, který zmítal téměř holými větvemi stromů a vzdouval černé Akatsuki pláště s červenými mraky. Krmě toho se nikde nic nepohnulo. I těch pár ojedinělých lístečku, které se na podzim zapomnělo, zůstalo tvrdošíjně přilepených k větvím stromů. Snad se jim chtělo na tom světě zůstat ještě o chvilku déle, snad se bály sletět dolů…

 Hidanovi na čele a skráních vyvstanul chladný pot. V břiše měl pocit, jakoby se mu tam převalovalo desítky obrovských kamenů a tepová frekvence dosahovala tepu sprintera po jeho nejlepším výkonu v běhu na dvě stě metrů.

 Jedna kapka potu mu začala pomalu stékat po straně tváře až k bradě. Tam se chvíli přelévala ze strany na stranu v nerozhodnosti, zda pokračovat dál, či spadnout. Matička země to vyřešila za ni a svou mocnou silou si ji přitáhla k sobě. Kapička začala svůj krátký, asi metr devadesát vysoký volný pád.

 Buch-buch. Buch-buch.

 Jeden ze zbývajících lístečků se neudržel a hnán větrem se vydal na svou poslední a zároveň jedinou cestu.

 Buch-buch. Buch-buch.

 Na jedné z větví stromu se usadila vrána.

 „Orá! Orá!“ rozneslo se lesem.

 Buch-buch. Buch-buch.

 Kapička dokončila svůj let a roztříštila se o ledovou lesní zem.

 „Mám tě,“ přerušil ticho hluboký bas.

 „Orá! Orá!“

„Tak co?!“ vyjel na Kisameho svým hrubým hlasem Sasori.

 „Co, co?“ dělal nechápavého Kisame.

 „No co, co! Vytáhneš mě nebo ne?!“

 „Když já…“ zašoupal nohama Kisame.

 „Co ty?!“ skočil mu loutkař do řeči.

 „Když to…“

 „Co to?!

 „To, to…“

 „To, to, to?!“

 „To, to, to, to?“

 „Tak jo nebo jo?!“ došla loutkáři trpělivost.

 Kisame nadskočil. „Já nevím.“

 „Jak nevíš. Prostě mi pomoz dolů.“ To snad není pravda. Co je tohle za chlapa? vztekal se v duchu.

 „Ale já nejdřív musím uvolnit ten komín. To je akutní,“ ukončil debatu Kisame a otočil se najít vikýř.

 „Střecha se může znovu propadnout,“ varoval ho loutkař.

 Kisame se zarazil.

 „Nechceš přeci dopadnout jako já,“ kul železo, dokud bylo žhavé.

 Žralok se otočil a zamyšleně se na Sasoriho podíval. Tak to by byl opravdu malér. pomyslel si a při představě, kterak visí hlavou dolů šprajclý ve střeše, se otřásl.

 „Nechceš,“ konstatoval Sasori.

  Konan seděla zády ke krbu a držela Peina za ruku. Ruka byla suchá a velmi horká. Znaky vysoké horečky.

 Hidan s Kakuzu už jsou skoro dvě hodiny pryč. zamyšleně přejížděla pohledem po pokoji. Binec tentokrát ale nevnímala.

 Pein zamumlal cosi, čemu nebylo rozumět.

 Snad se cestou zase nezasekli v nějaké hospodě. To by jim bylo podobné. Vzpomněla si, jak je jednou poslala pro pytel brambor a našla je v hospodě totálně namol. Ty ženské, co jim seděly na klíně, ignorovala. Tehdy to nebylo naposledy.

 Povzdechla si a natáhla se k Peinovi, aby mu vyměnila hadr na čele. Byl už úplně suchý. A to jsem ho měnila před několika minutami.

 Pein se neklidně zavrtěl. Jemně mu stiskla ruku. Ihned se uklidnil.

 Hidane. Kakuzu. otočila s k oknu, za kterým viděla neútěšnou ocelovou oblohu. Pospěšte si.

  „Orá! Orá!“

 „Mám tě,“ opakoval hlas.

 Hidan pomalu stočil pohled vpravo. Vedle jeho krku vedl proud nitek vycházející z Kakuzovi levé ruky. Pomalu se otočil a pohlédl do tváře na smrt vyděšeného medika, jehož pod krkem držela ruka Kakuzu.

 „Kakuzu! Ty idiote! Já myslel, že mě chceš zabít!“

 Vrána při jeho hlasitém výlevu emocí vzlétla a s pohoršeným zakrákáním odlétla pryč.

 „Tys myslel,“ opáčil maskovaný. „Novinka.“

 „Kakuzu!“

 „Zase bys ho nechal utéct,“ vyčetl mu.

 „V jednu chvíli jsem si myslel, že mě chceš opravdu zabít,“ Jakoby to šlo.

 To byl taky můj původní plán, pomyslel si Kakuzu.

 „Měl bys na něj dávat větší pozor,“

 „Jenže se mi nechtělo věřit, že bys to udělal!“

 Udělal.

 Nahlas však řekl: „Hidane neřvi. Tak moc se toho nestalo.“

 „Moc nestalo!“ zopakoval naštvaně, „Prej nestalo!“

Obrátil se k medikovi. „Slyšels to?!“

 Medik, v obličeji bílý jako stěna, vyděšeně zíral na ruku, která ho držela pod krkem a Hidana vůbec nevnímal. Jeho pohled pomalu klouzal po svazku čehosi až k majiteli ruky. Zavřel oči. Chci se probudit. Chci se probudit. Je to sen. Jenom sen. Bohužel pro něj byl stisk ruky kolem jeho krku až příliš realistický.

 „Myslím, že bys ho měl pustit, Kakuzu,“ promluvil kupodivu klidně Hidan.

 „Hm.“

 Tlak na krku medika povolil a s ním povolila i jeho roztřesená kolena. Zhroutil se na zem. Bože! Co jsou zač! Co jsou zač?!

 „Tak abychom šli, ne?“ vybídl je Hidan a jakoby se nic nestalo, namířil si to do sídla.

 Zase zapomněl? díval se maskovaný na záda nesmrtelného.

 „A Kakuzu,“ prohodil přes rameno Hidan. „Na nevyrovnaná účet jsem nezapomněl.“

 Kakuzu zatnul ruce v pěst.

 „Vyřešíme to, až budeme sami,“ dodal Hidan a dál si ho nevšímal.

 Kakuzu se otočil a sebral medika, který očividně nebyl schopný chůze. Měl jsem ho vzít skrz. Ne mimo. hodil si ho na záda a vykročil za parťákem.

 Lesem se neslo rytmické křupání pod dvojím párem nohou.

  Nad sídlem se v chladném prosincovém vzduchu už nějakou chvíli vznášela vrána a svým hlasitým křikem o sobě dávala vědět. Nudila se. Těch pár objektů, které potkala jí nepřinesly žádnou zábavu. Tedy, až doteď. Spatřila ležící něco, co upoutalo její pozornost. Neváhala a co nejrychleji přistála.

  Deidara ležel zničeně na zemi a hlavou se mu honily chmurné myšlenky.

 Vyhodil jsem sídlo do povětří. Všichni jsou mrtví. Zůstal jsem sám. Co budu dělat? Kde jinde se najde taková organizace, jako byla tahle?

 Myšlenky pokračovaly, byla mu čím dál větší zima a ještě ke všemu si na něj cosi sedlo a bolestivě mu zarylo drápy do ramene.

 Co to kruci…

 „Auu!“ zakřičel, když ho to cosi štíplo do tváře. „Co to…?

„Orá?“
 Vrána?

 „Orá?“

 Sedla si na mě vrána?

 Pootočil hlavu a zamžoural očima do denního světla. Proti ocelové obloze se rýsoval černý obrys, který připomínal vránu.

 „Orá!“

 Klov. Vrána ho bolestivě klovla do tváře. Ohnal se po ní rukou. Vrána s výkřikem vzlétla.
 Sedla si na mě vrána. a dokonce si na mě pochutnává! napadlo ho zděšeně.

 Opeřenec zamával křídly a posadil se o kousek dál. Odtud ho z bezpečné vzdálenosti pozoroval svýma černýma očima.

 Deidara ji vyděšeně sledoval svým jedním modrým okem. Vrána. Sedla si na mě… Jedla mě…

 Černé oči ho dál zkoumavě sledovaly.

 Jsem snad mrtvý?

 Kisame se podrbal na zátylku.

 „No jo, jenže jak tě z toho mám dostat?“

 Nad tím Sasori také přemýšlel. Pokud mě vytáhne za ruce, hrozí, že na něj spadnu a nějak mu ublížím. Ne, že by mi zrovna tohle vadilo… Ale podlaha od půdy by se pod námi mohla propadnout. Na střechu nemůže. Bůh ví, jak hodně je narušená nebo zchátralá. A Kisame nepatří k nejlehčím… Počkat! Něco mě napadlo.

 „Hele,“ upoutal na sebe pozornost žraločího muže. „Pokud vím, je s tebou Itachi.“

 Kisame přikývla nevěda, kam tím loutkař míří.

 „V tom případě by mohl vylézt na střechu a nějak mě odtud vytáhnout. Nevím přesně jak, ale to se vymyslí. Je lehký, pod ním by se střecha propadnout neměla a zároveň silný, aby mě odsud dostal.“

 Kisame na to smutně zavrtěl hlavou.

 „To nepůjde.“

 „Proč by to nešlo?“ podivil se Sasori. Uchiha dovede být pořádně arogantní, když chce, ale snad by…

 „Slítl ze schodů a poranil si záda,“ vysvětlil Kisame. „Nemůže se hnout.“

 „Uchiha slítl ze schodů?“ nevěřil loutkař. Ten chlap si vymýšlí…

 „Jo, poté co zjistil, že tam je Konan.“

 „Konan?“ Kde ta se tam vzala…

 „Jo, Konan.“

 „A můžeš mi říct, z jakých schodů slítl?“

 „Z těch, co vedou do prádelny.“

 „A co tam dělala Konan?“

 „Jak to mám vědět?“ rozmáchl Kisame rukama. „Když odtamtud vylezla, byla strašně naštvaná.“

 Sasori mlčel a přemítal, jestli se má ptát dál nebo raději ne. Kisame to vyřešil za něj.

 „Vím jen, že ji zezdola vynesli po Itachim a Vůdci.“

 Sasori otevřel oči dokořán. Začínalo toho být na něj moc.

 „Po Vůdci?“ vypravil ze sebe přiškrceně.

 „Jo. Před tím jsem ho totiž nechtěně praštil basebolkou do hlavy.“
 „Do hlavy?“

 „Spletl jsem si ho se zlodějem.“

 „My máme v sídle zloděje?“ Tohle je noční můra a já se probudím. Tohle je noční můra a já se chci probudit.

 „Ne. Byl to omyl.“

 Sasori na něj zíral a přál si, aby tohle všechno byl taky omyl. Jeden velký omyl.

 „Kisame, ty žertuješ, že jo?“

 „Ne. Proč?“

 Poslední malý plamínek naděje v Sasoriho nitru zhasl docela. Nic, musím to vzít jako fakt. Zhluboka se nadechl k další otázce.

 „Kam šli Hidan a Kakuzu?“ Doufám, že šli shánět pohřebáky. To už by byl vrchol.

 „Šli pro medika.“ Kisame si zimomřivě založil ruce na hrudi.

 „Proč?“ Chci to vůbec vědět?

 „Protože, jak jsem Vůdce uhodil tou pálkou, srazil jsem ho ze schodů a pak tam na něj dopadl Itachi. Vůdce na tom není nejlíp a Itachiho bolí ty záda. Každou chvíli by měli být zpátky.“

 S Vůdcem jsem začal počítat jako s alternativou za Itachiho.

 „Tobi!“ křikl na mužíka v masce, uvězněného v komíně.

 „Hmn?“

 „Omlouvám se, že jsem ti řekl, že jsi hovado a idiot! Omlouvám se, že jsem si myslel, že jsi nepoužitelné individuum!“

 „Vážně?!“ ozvalo se šťastně.
 „Jo!“ houkl Sasori v odpověď. „Našel jsem totiž větší.“

  Dole před krbem se Itachi nervózně rozhlížel. To, co celou dobu považoval za průvan, nabylo na síle a dokonce mu to začínalo připomínat slova.

Hlasy. Aspoň mi to tak připadá. 

 Rozhlédl se kolem, jak mu to zraněná záda dovolila. Zdálo se mu, že nesrozumitelné mumlání vychází z –

 „- Krbu?“ zamumlal a podíval se na tu temnou zející díru.

 Zaposlouchal se. No jo. Jde to z krbu!
 Blázním?

  Deidara, ležící na zemi před sídlem se natolik utápěl v sebelítosti, že si ani nevšiml, jak vrána odlétla. Dokonce ani neslyšel kroky, jež patřily třem párům nohou a které se před ním zastavily.

 „On tu ještě leží?“ ozval se nad ním udiveně hluboký bas.

 „Dobrej postřeh, Kakuzu,“ odpověděl druhý.

 „Hej, Deidaro!“ křikl na blonďáka nesmrtelný a pro zdůraznění svých slov do něj kopl. „Koukej vstávat, nastydneš.“

 Blonďák pomalu zvedl hlavu a zamžoural do denního světla. Viděl křenícího se Hidana a Kakuzu s nečitelným výrazem.

 „Hidane. Kakuzu,“ zamumlal.

 „Je to v poho,“ oznámil nesmrtelný. „Vnímá.“

 „Prosím, promiňte mi to,“ mumlal Deidara do prachu cesty. „Já vás nechtěl zabít.“

 Hidan s Kakuzu si vyměnily nechápavé pohledy.

 „Zabít?“ zeptal se maskovaný. „Jak jsi na tohle přišel?“

 „Jo!“ vzkřikl Hidan. „Mě přece ani zabít nejde!“

 „Zabil jsem vás,“ mumlal dál mistr výbušného umění. „Vyhodil jsem sídlo do povětří.“

 Hidan a Kakuzu se podívali přímo před sebe. Sídlo stálo přesně tam, kde ho opustili a rozhodně nevypadalo, že by bylo na kusy.

 Hidan si poklepal na čelo a nechápavě pokrčil rameny.

 „Víš co Deidaro?“ sklonil se nad blonďákem Kakuzu. „Zvedni se. Já ti pomůžu. Půjdeš si lehnout a Konan ti udělá čaj. Pořádně se vyspíš a ráno vstaneš s pročištěnou hlavou.“

 „Lehnout?“ zeptal se mdle Deidara. „Proč? Vždyť už je to jedno, ne? Jsem mrtvý, vy taky. Já za to můžu…“

 Medik sledoval scénu před sebou a nevěděl, co si o tom má myslet.

 Nebo spíš bude lepší nemyslet si o tom nic a prostě to tak brát. usoudil. Tahle banda je dost nebezpečná a o tom, že jsou to šílenci, jsem se už přesvědčil. Ale že jsou až takhle vyšinutý, to jsem netušil.

 Hidan se k němu přitočil a lehce mu poklepal na rameno. Medikovi se opět podlomila kolena. Přeci jen byl proti Hidanovi poloviční.

 „Já ti říkal, že tady budeš mít hromadu práce.“

 Jo, to vidím.

 „Tak co chceš tedy dělat?“ položil zásadní otázku Kisame a snažil se ovládnou třas, který jím lomcoval.

 „Já?“ nadzvedl obočí Sasori. „Co chci dělat? Copak já něco dělat můžu? Já jsem tady zaseklej v týhle zatracený střeše a nemůžu se dostat ven. Na rozdíl od tebe.“

 „No tak promiň, no,“ omluvil se uraženě žralok.

 On ještě bude uraženej.

 „Sasori-sama?“ ozvalo se huhňavě seshora.

 „Co je?! Tobi?“

 „Dole na cestě vidím Hidana a Kakuzu a nějakého dalšího muže!“

 „Jsi si tím jistý Tobi?“ zeptal se loutkař s nadějí v hlase.

 Ti dva jsou naše poslední naděje.

 „Jo, jsem si jistý!“

 Sasori se podíval na třesoucího se Kisameho, kterého tato skvělá zpráva očividně vůbec nevyvedla z míry.

 „Tak na co čekáš?“ zeptal se ho netrpělivě.

 „No, chci uvolnit ten komín.“

 „Dole jsou Hidan a Kakuzu.“

 „A?“

 Myslím, že se budu muset zeptat Itachiho na ty jeho oční techniky. Třeba když přijdu na princip, možná vyvinu techniku „Vražený pohled“.

 „Kisame,“ začal mluvit pomalu a klidně. „Okamžitě střelhbitě seběhneš dolů, pro Hidana a Kakuzu a dovedeš je sem.“

 Kisame chvíli přemýšlel.

 „Ne.“

 „Ne?“

 „Ne.“

 „A to jako proč?“ vypěnil loutkař.

 „Protože, už jsem ti to říkal několikrát, musím uvolnit komín!“ nevydržel to Kisame s emocemi.

 „A napadlo tě, že když doběhneš dolů pro ty dva, oni nás odsud budou schopní vytáhnout?!“

 „Tobiho můžu vytáhnout taky.“

 „Pod tebou se propadne střecha a všichni tu zůstaneme trčet.“

 „To je fakt.“

 Pomalu se otočil a kráčel dolů.

 „A samozřejmě nemusíš spěchat. My už tady vydržíme. Jenom klídek. Jestli tu budu viset o chvíli déle nebo více, na tom už nesejde…“

 Kisame se otočil, věnoval mu úsměv a zamával.

 „Ale dovol abych tě upozornil, že čím dřív dole budeš, tím dřív oni dva budou moci vytáhnout mě a Tobiho a tím dřív se uvolní komín.“

 Kisame se zarazil. Vida, to mě nenapadlo.

 Vzápětí se prudce rozběhl dolů a ven, pro jedinou naději dvou uvězněných.

 Dole před krbem se Itachi doplazil na dosah ruky k dece, kterou mu tak nehezky hodila Konan. Už natahoval prstíky a v duchu už cítil tu jemnou látku, jež ho zahřeje. Špičkami prstů se už už dotýkal cípu deky. Jen si ji trochu přitáhnout a pevně uchopit.

 Už to bude. Jenom kousíček. Malý kousíček a bude mi teplo.

 Na schodech za ním se ozval strašný dupot a rámus a vzápětí se k němu řítila modrá hmota.

 „Ahoj Itachi. Za chvíli jsme zase zpátky. Komín bude uvolněný hned jenom chvíli vydrž!“ vzkřikl Kisame. Jako vítr se prohnal kolem a během chvíle byl venku.

 Itachi se chvíli nechápavě díval na hlavní dveře a snažil se srovnat si v hlavě, co vlastně slyšel.

 „Jo takhle,“ zamumlal, když mu konečně došlo, co jeho parťák řekl.

 Pak se jeho pozornost opět zaměřila na…

 Kde je ta deka?

 Podíval se kousek dál a zjistil, že jeho drahocenná deka se vlivem průvanu, který vznikl vinou prudkého běhu žraločího muže, posunula o další dva metry dál.

 Fajn. Myslím, že začnu pracovat na technice „Vražedný pohled“.

 Dveře od sídla hlasitě práskly a Hidan s Kakuzu se otočily, aby zjistily, co bylo důvodem vzniku tohoto zvuku. Přímo k nim se obrovskou rychlostí řítil modrý předmět.

 Kisame. napadlo Kakuzu a Hidana.

 Balvan na nožičkách. pomyslel si zděšeně medik a pro jistotu omdlel.

 Nesmrtelný ani maskovaný mu nevěnovali pozornost a Deidara se stále utápěl v přesvědčení, že je vrahem celé jejich organizace.

 Modrý muž k nim velmi rychle doběhl.

 „HidaneKakuzuahojMusíterychlesemnouSasorizapadldostřchyaTobijevkomíněkterýmusímneprodleněuvolnitnapříkazItachihoabymohlazapálitoheňvkrbuprotožejinaktambudehrozitánskázimaaPeinjinakumřeprotožejenatomhrozněšpatněaKonanpotomzabijeměaItachiho.“

 Kisame dodrmolil a zhluboka se nadechl.

 „Cože?“

 „ŘíkámvámžeSasori…“

 „Zadrž, Kisame,“ zarazil ho Kakuzu. „Není ti vůbec rozumět. Mluv pomalu a srozumitelně.“

 Žraločí muž přikývl.

 „Tedy, co se stalo?“

 Konan zaslechla na chodbě venku rámus a šla zjistit, co se to tam děje. Avšak našla už jen Itachiho ležícího na břiše a natahujícího ruku k dece, která byla ještě poměrně dost daleko od něj.

 „Co to bylo?“

 „Hovado.“

 „Kisame někam šel?“

 „To je mi ukradený.“

 Konan se s ním dál nebavila. Než však za sebou zavřela dveře, při pohledu na Uchihu plazícího se pro deku ji napadla –

„Tohle bude moje malá pomsta za to, co jsi mi udělal.“

  Kisame vše pomalu zopakoval a Hidan se naplno rozesmál. Ani Kakuzu pod svou maskou se neubránil úsměvu.

 „No tak to je fór!“ skácel se k zemi bělovlasý ninja k zemi. „Jashine, škoda, že jsem u toho všeho nebyl!“

 „Ehm,“ odkašlal si Kakuzu a snažil se nesmát. „My jim teda máme jít pomoc, jo?“

Kisame přikývl.

 „Kisame…“ ozval se ze země blonďák. Žralok leknutím nadskočil, protože si umělce na zemi nevšiml.

 „Promiň.“

 Žraločí muž se nechápavě podíval na dvojku před sebou. Hidan se stále ještě válel smíchy po zemi, na nevyslovenou otázku mu tedy odpověděl Kakuzu.

 „To nic. Schytal ránu do hlavy a asi mu moc neprospěla.“

 To Kisamemu jako vysvětlení stačilo.

 „No,“ pokračoval maskovaný a podíval se k sídlu, „teď půjdem pomoct těm zoufalcům,“ dořekl a rovnou vykročil.

 „Tak to počkat!“

 Hidan stál najednou na nohou a přestal se smát. Své šedomodré oči zabodl do zelených.

 „My dva spolu máme ještě nevyřízené účty. Za prvé mi dlužíš prachy a za druhé to v lese ti taky neprojde.“

 Kisame se na něj zamračil.

 „Kisame ale říkal, že je to naléhavé,“ namítl Kakuzu.

 Žralok souhlasně přikývl.

 „Vydrželi doteď, vydržej ještě chvíli.“

 Kisame se na něj zamračil ještě víc.

 „Nejsme tu sami,“ vytasil se s dalším argumentem maskovaný,

 Hoshikage se na něj podíval trochu zmateně. To mu vadí?

 „Kisame,“ obrátil se na jmenovaného Hidan. „Vezmeš medika do sídla, ať se co nejrychlej dostane k Vůdci. Deidara už nám tu překážet nebude.“

  „Tak co tam sakra dělaj, Tobi?!“ vykřikl nevrle loutkař na muže v komíně. K vzteku se už začalo připojovat zoufalství.

 „Kisame tam před nějakou dobou doběh a teď se na něčem dohadují,“ hlásil. „Hidan se před chvílí válel po zemi, teď už zase stojí,“ dodal.

 Sasori zavřel oči a pokusil se myslet na cokoli jiného, jen ne na svou nezáviděníhodnou a nedůstojnou situaci.

  Kisame se rozhlédl.

 „Vy s sebou máte toho medika?“

 „Je za tebou,“ kývl mu za záda maskovaný ninja.

 Kisame se otočil a v první chvíli nikoho neviděl. Pak se podíval níž, ještě níž až konečně spatřil ležícího medika s ovázanou hlavou.

 „On spí?“ zeptal se, když viděl, že se medik nehýbe.

 „Ne, omdlel. Ale trocha vody ho probere.“

 Hoshikage přikývl, spojil ruce a začal tvořit pečetě. Kakuzu, který to viděl, k němu bleskově přiskočil.

 „Řekl jsem trochu vody. To znamená kýbl a polejt ho.“

 „Ale tohle ho taky probere. Voda jako voda, ať je jí kýbl nebo trochu víc.“

 „Kisame, v první řadě ho to tvoje množství někam odplaví, v druhé řadě mrzne. Než ho najdem, budem z něho mít nanuka.“ Což by Zetsu možná ocenil.

 „A jak ho mám tedy probrat. To mu mám dát hudlana?“

 „To nevím, jestli by pomohlo. Můžeš to zkusit. Spíš bych ti ale radil ho jemně, jemně proplesknout. A říkám opravdu jemně, ne jako tvůj předchůdce,“ loupl okem po Hidanovi, který se uraženě otočil záda a mumlal něco o medicích, kteří nic nevydrží.

 Kisame se tedy sklonil nad medikem a jemně ho propleskl. Musel to párkrát opakovat, ale nakonec se medik začal probírat.

 Maskovaný se otočil na svého týmového partnera.

 „Viděls? Takhle se to dělá.“

 „No tak jsem ho praštil trochu víc. Co na tom?“

 „Kromě toho, že nemůže mluvit?“

 „Žije? Žije. Nevím, co řešíš.“

  Medik pomalu otevřel oči. Chvilku všechno vnímal rozmazaně, pak se mu podařilo zaostřit.

 Nad sebou viděl muže s modrou kůží, žraločíma očima cenícího řadu žraločích zubů a s žábry. Oči se mu protočily v sloup a opět omdlel.

  „Hm, nechce se probrat,“ konstatoval zklamaně Kisame.

 „Che! Moje rána mu sice zlomila čelist, ale dostala ho z limbu!“ neodpustil si poznámku šedovlasý.

 Kakuzu ho ignoroval. Navenek. Ve své mysli ale dostal další záminku, proč se ho pokusit zabít.

 „Tak ho prostě odnes ke Konan. Ona už si s ním poradí. Hlavně ať tu nepřekáží.“

 Kisame si medika přehodil přes rameno a odkráčel s ním do sídla. Cestou ho napadlo, že Konan asi nebude ráda, až uvidí, v jakém stavu se medik nachází.

 A já to nejspíš schytám i když jsem v tom nevinně. pomyslel si smutně.

 Medik byl v bezpečí a tak těm dvoum už nic nebránilo ve vyřizování účtů.

 Hidan a Kakuzu se postavili naproti sobě. První se svou třízubou kosou v rukou, druhý s vyhrnutými rukávy.

 Začalo mírně sněžit.

  „Sasori-sama?“ ozval se svým pisklavým hláskem Tobi.

 „Hm?“

 „Kisame se vrací do sídla a nese někoho přes rameno!“ hlásil mužík v komíně.

 „Deidaru?“ zeptal se bez zájmu loutkař.

 „Ne-e. Na Deidara-senpai nevidím. Nese toho muže, který přišel s Kakuzu-san a Hidan-san.“

 „Tak to bude ten medik,“ zabručel Sasori. Proč ale nejde po svých?

 „A co dělá Hidan s Kakuzem?“

 „Stojí naproti sobě a civí na sebe.“

 „Tobi, to myslíš vážně?“

 „Hai, Sasori-sama. Hidan-san v ruce drží svou kosu a Kakuzu-san má vyhrnutý rukávy. Vypadá to, že budou bojovat.“

 Sasori prázdným pohledem civěl na podlahu pod sebou.

 „Tobi?!“

 „Hai?!“

 „Říkej mi o všem, co se děje a co vidíš.“

 „Nad hlavou mi plují mraky. Nad sídlem krouží vrána. Ze stromů…“

 „Jenom to, co se týká těch dvou čehosi.“

 „Žádné dvou čehosi nevidím,“ podivil se Tobi a málem si vyvrátil krk, když se snažil podívat za sebe.

 „Pro ty dva prostě není výraz,“ bručel naštvaně Sasori.

 „Pak ale nemůžou existovat,“ namítl Tobi, kterému nebylo jasné, co loutkař myslí.

 „Prostě mi říkej všechno, co ti dva rádoby ninjové dole dělaj.“ A doufám, že se ti dva zabijou navzájem. pomyslel si ironicky mistr loutkař. Pak už tady nebude nikdo, kdo by nás dva v dohledné době byl schopen vytáhnout.

  Konan už poněkolikáté vyhlédla škvírou ve dveřích. Měla už vymyšlenou svou pomstu. Čekala jen, až bude Uchiha tam, kde ho pro tu chvíli chtěla mít. A to bylo teď.

 Otevřela dveře dokořán a rázně vešla do haly. Itachi se po ní podíval očima, protože ho záda rozbolela tak, že už s ní nemohl hýbat. Přesněji, v tuhle chvíli se už nemohl hýbat vůbec. Posledních pár minut sbíral síly na závěrečný krátký posun k dece. Pak už bude jeho. Tedy, alespoň takhle si to naplánoval.

 Konan došla k té teploučké a měkoučké dečce, sebrala ji ze země a klepla s ní. Z deky se vyvalil mrak prachu.

 „Víš co, Itachi?!“ pohlédla dolů na mistra Sharinganu. „Když tu deku nechceš, tak já už budu vědět co s ní.“

 Odkráčela zpátky ke dveřím a než je za sebou zavřela, ještě dodala.

 „A příště, milej zlatej. Příště se na tebe vykašlu.“

 Dveře se za ní zavřely a nechala zoufalého Uchihu na pospas svému osudu.

Kisame otevřel dveře od sídla a když je za sebou zavřel, spatřil na podlaze ležící bezvládné tělo.

 „Itachi-san!“ vykřikl, když poznal majitele. Medika odhodil kamsi stranou a s nejčernějšími představami přiskočil k Uchihovi. Prstem na krku se snažil dopátrat známky života, přičemž ho šokovalo, jak je jeho kůže ledová. A když se podíval blíž, zjistil, že mladý muž má poněkud nafialovělý, namodralý nádech kůže.

 Kisame zbleděmodral. Takto ledovou kůži s tímhle namodralofialovou barvou mají jenom…

 Přinutil se na to nemyslet a raději se snažil najít Uchihův tep, což se mu nedařilo.

 „Tak ksakru!“ klel potichu. „Kde ho máš?“

 Pomalu už začínal být skutečně zoufalý a dokonce začal hledat tep na sobě.

 Když najdu tep na svém krku, nebude těžké najít ho i na Itachi-san. Pokud…

 Rychle to „pokud“ vyhnal z hlavy. Po chvilce marného hledání začalo jeho zoufalství hraničit s panikou. A konečně mu došlo, že tu vlastně není sám. Že je tu ještě jedna osoba, který mu může pomoci.

 Sasorimu cosi tvrdého a bolestivého narazilo do pozadí. Nad ním se ozvalo nadšené zatleskání a smích. Vzápětí následovala další rána a zase nával smíchu.

 „Tobi?!“

 „Zásah, Sasori-sama!“ povykoval nadšeně mužík v komíně. Vzápětí poslal další sněhovou kouli na Sasoriho zadek a opět se trefil.

 „Zase zásah!“ zavýskl.

 „Tobi! Ty zmetku! Okamžitě toho nech nebo-“

 „A už jsou na zemi!“

 Sasori se zarazil.

 „Kdo?“

 „Hidan-san a Kakuzu-san.“

 „A co?“ Proč mi tohle říká? To se při boji stává.

 „Nehýbou se.“

 Sasori úplně zapomněl, že chtěl Tobimu vynadat a říct opravdu cosi peprného. Plně ho zaujalo Tobiho hlášení.

 „A teď?“

 „Stále sněží.“

 „Na to sem se neptal,“ zavrčel nedůtklivě loutkař. „Chci vědět, co ti dva?“

 „Hidan-san a Kakuzu-san?“

 „Kdo jiný?“

 „Jestli se nezvednou nebo jestli je někdo neodnese, tak tam nastydnou.“

 Sasori-donno mlčel. Jeho… Jejich poslední naděje na vysvobození se venku povaluje na zemi.

 Jediní, kdo zbývá jsou jen Kisame-blb a Konan o které nevím, zda má dost síly mě vytáhnout.

 „Třeba jen odpočívají,“ pokusil se ho povzbudit Tobi.

 „Jo, třeba…“ zamumlal loutkař a v jeho hlase zaznívala rezignace.

 Chvilku bylo ticho.

 „Začíná více sněžit,“ poznamenal muž v komíně. „Jé! Sasori-sama! Co takhle postavit sněhuláka?!“ dodal nadšeně.

 Sněhuláci budou spíše z nás dvou. pomyslel si Sasori. Nebo spíše rampouchy.

 Loutkař si povzdechl a vzápětí se mu další sněhová koule rozpleskla o pozadí.

 „Zase zásah!“

 Když si Kisame uvědomil, že tu vlastně není sám, v mžiku vyskočil a hnal se ke dveřím od obývacího pokoje.

 „Konan!“ zakřičel. „Konan!!“

 Natahoval se po klice, když se dveře prudce otevřely.

 „No co-“ nedořekla, protože dveře do něčeho narazily.

 „Auuu!“ zaskučel žraločí muž a chytil se za čelo, kde mu už nabíhal boule.

 „Jejda, promiň. To je mi líto,“ omluvila se bez stopy lítosti v hlase. „Přimáčkni si na to stříbrnou lžíci.“ Pokud je tedy už Kakuzu všechny neprodal. Mám takové tušení, že už tu jsou jenom ty dřevěné…

 „A vůbec, co je?“

 „Itachi-san,“ mával jednou rukou do míst, kde ležel Uchiha.

 „Co s ním?“

 „On… On asi…“ zakoktal se.

 „No co on?“

 „Je asi mrtvý.“

 Poslední slovo mu Konan musela odečíst ze rtů.

 „Kisame, na tyhle vtípky nemám momentálně náladu,“ oznámila mu a mumlajíc něco o malých dětech se chtěla zavřít v obýváku. Kisame ji ale zadržel. Naštvaně se otočila, žralok ale promluvil první.

 „Konan, Itachi-san bezvládně leží na zemi. Kůži má namodralofialovělou, tep jsem mu nenašel a nevím, jestli dýchá.“

 „Tak to je mi taky líto,“ ucedila a opět se pokusila zavřít dveře. Tady na chodbě je fakt strašná kosa. napadlo ji a zimomřivě se zachvěla.

 „Konan.“

 Kunoichi se otočila a v jeho tváři spatřila čisté zoufalství a prosbu.

 „Fajn. Podívám se na něj, ale jestli je to jenom vtip…“ varovala ho a šla se podívat na údajně mrtvého Uchihu.

 Už ve chvíli, kdy k němu došla s Kisamem v patách jí bylo jasné, že žralok nepřeháněl.

 „Kisame,“ oslovila žraloka, který k ní přikročil. „Pomož mi ho otočit.“

 Žraločí muž přikývl a jedním prudkým pohybem Itachiho otočil. Ozvalo se hlasité lupnutí, ze kterého se mu zježily vlasy v zátylku.

 „Konan?“

 „To teď neřeš,“ odbyla ho. Přiložil mu prst na krční tepnu a druhou ruku na hruď. Zjistila, že žije.

 „Je to dobrý, akorát je silně podchlazený a…“

 „CHrrrrrr!“ Uchiha silně zachrápal a na závěr zamlaskal.

 „… já ho kopnu!“ dokončila větu.

 „Nejspíš z tý zimy usnul,“ pokusil se ho omluvit Kisame.

 Konan nebyla schopna slova.

 „Jak si říkala, je podchlazený. Vezmu ho do tepla.“

 Hodil si Itachiho přes rameno a odkráčel s ním do obývacího pokoje.

 Modrovláska stále klečela na místě a užírala se vztekem. Po chvilce, když už si myslela, že je dostatečně klidná, se zvedla a otočila se ke dveřím, za kterými bylo teplo. Do jejího zorného pole se ale dostalo něco, co upoutalo její pozornost.

  Kisame za sebou nohou zabouchl dveře a přemýšlel, kam s Uchihou. Jeho zrak padl na gauč u krbu, na kterém ležel polomrtvý, skutečně polomrtvý Vůdce. Zavrtěl hlavou. Konan by se asi nelíbilo, kdybych to místo uvolnil pro Itachi-san.

 Rozhlížel se po místnosti a hlavou se mu honilo tisíce nápadů. Položit ho na stůl, na zem, na Leadera... Nic nepřicházelo v úvahu. Nakonec ho opřel z boku pohovky. Uchiha tak byl nejblíže ohně, jak jen mohl být. K tomu ho Kisame přikryl dekou, kupodivu víceméně čistou a pak s Itachim zatřásl. Mladý muž po chvilce otevřel své onyxové oči a zmateně se rozhlížel okolo.

 „Uf,“ oddechl si žralok. „Už jsem se bál, že jsem tě ztratil.“

 „J-j-j-j-j m-m-m-i s-s-s-s-t-t-t-rašn-n-n-á z-z-z-z-z-z-im-m-ma.“

 „Není divu, když na sobě máš jen šortky a lehké tričko. Chvilku tu vydrž, dojdu ti do pokoje pro něco teplejšího a taky cestou najdu něco ostřejšího. To tě taky zahřeje.“

 Itachi se vzmohl pouze na přikývnutí. V tu chvíli se dveře s prásknutím otevřely a v nich stála -

 Bohyně pomsty. napadlo Kisameho.

 „Kisame!“ zahřímala „bohyně“. „Můžeš mi vysvětlit-“ Na zem dopadl neforemný balíček.

„-co znamená tohle?!“ ukázala na balíček, ve kterém poznal medika.

  Kisame se zhrozil. Úplně na medika zapomněl.

 Co teď? Nervózně přešlápl z nohy na nohu a neodvažoval se Konan podívat do očí.

 „Hepčí!!!“ Uchiha posmrkl a pokusil se posadit blíže k ohni.

 „Tak co mi k tomu řekneš?“

 „Já mu to neudělal!“

 „Na to jsem se tě neptala! Chci vědět, jak je možné, že jsem ho našla v rohu na chodbě! A v mdlobách!“

 „To byl Hidan!“

 „Hidan ho tam hodil?“

 „Ne, to on mu zlomil čelist.“

 Další otázka zanikla v ohromné ráně, která otřásla celým sídlem. Konan a Uchiha překvapeně vzhlédli.

 „Co to sakra bylo?“

 Vzápětí jen tak tak stihla uhnout Kisamemu, který se vyřítil ze dveří a vrhnul se na schodiště. Zaslechla něco jako Sasori. Nelenila a vyběhla za žralokem.

 Ve chvíli, kdy otevřeli dveře od půdy, se na ně vyvalil mrak prachu a oba ovanul ledový vzduch. Odněkud před sebou zaslechli sprosté nadávky a nadšený smích.

 „Co se tady…“ dívala se Konan udiveně na tu spoušť před sebou. „Hej, Kisame!“ vykřikla na muže, který se vrhnul do hlubin půdy a který vzápětí zmizel v cloně prachu.

 Konan zaváhala. Do toho prachu a zimy se jí ani za mák nechtělo. Zvědavost byla ale silnější a tak se vydala přímo za hlukem.

 Kisame neviděl ani na krok, cloumala jím zima, ale statečně postupoval do nitra půdy. K místu, kde prach osvětloval pruh světla a odkud se ozývalo tlumené klení.

 „Sasori?!“

 „Kurva fix se na to můžu vysrat!“

 „Juchů!“ zatleskal Tobi nadšeně. „To byl povedený kousek, Sasori-san!“

 „Sasori?! Kde seš?!“

 „Kisame! Koukej mi odpovědět!“

 „Zasraná střecha a podlaha!“

 „Ještě jednou!“

 Kisame se snažil zrakem proniknout prašnou clonou. Vzápětí ucítil silnou bolest v břiše, jež ho ohla v pase a druhou schytal do obličeje. Omráčeně se zhroutil na zem.

 „Doprdele! Kterej kretén mi ošmatává nohy?!“

 Konan se zastavila. Skrze nadávky a povykování Tobiho zaslechla zaúpění.

 „Kisame?!“ zavolala.

 „Konan?“ ozvalo se jí v odpověď. „Konan? To seš ty?“

 „Sasori?“ zavolala překvapeně.

 „Jo, to jsem já. Konan, ani nevíš, jak rád tě slyším.“

 Sasorimu se ulevilo. Konečně inteligentní bytost.

 „Konan, řekni tomu žraločímu blbovi, ať mě odsud vytáhne.“

 „A kde seš?“

 „Tady!“

 „Kde? Není tu vidět na krok. Budeš muset počkat, až si ten prach sedne.“

 Sasori odevzdaně upíral pohled na chodbu, kde byli pokoje na uložení kdejakého harampádí.

 „Jasně, počkám. Ta chvilka už mě nezabije.“

 Konan se rozhlížela a všimla si, že kousek před ní je o něco více světla. Založila si ruce na hrudi a vykročila tím směrem a málem se přerazila o něco tvrdého, co vyčnívalo z podlahy. Zkusmo do toho kopla a k jejímu údivu se to něco zavrtělo.

 „Byla bys tak laskavá a přestala mě kopat do prdele?“ ozvalo se zespod rozzuřeně.

 „Sasori?“ vydechla překvapeně modrovláska a lehce šťouchla nohou do Sasoriho zadku.

 „Baví tě to? Mě totiž ne.“

 „Promiň. Co tam děláš?“

 „Zasekl jsem se tu.“

 „A můžeš mi říct, jak se ti to povedlo?“

 „Klidně ti povyprávím, ale dal bych přednost vyproštění.“

 „Juchů! Konan-san. To ti byla sranda!“

 „Tobi?!“

  Konan zvrátila hlavu dozadu, protože se jí zdálo, že hlas zní odněkud shora.

 „Tobi vězí v komíně,“ odpověděl na nevyslovenou otázku Sasori. „To ti Kisame neřek?“

 „Ne, neřek,“ odpověděla a rozhlížela se kolem. Tím se mnohé vysvětluje. „Kisame?!“

 „On je tu s tebou?“

 „On mě sem zaved, ale nikde ho tu nevidím a ani neslyším.“

 „Víš, možná jsem ho kopl.“

 Prach už se skoro usadil a Konan začínala lépe vidět. Všimla si neforemného předmětu, který ležel na zemi.

 „Myslím, že jsem ho našla.“

 „Je v pořádku?“

 „Copak, máš o něj strach?“ popíchla loutkaře, zatímco se skláněla nad Kisamem.

 „Ne, ale je jediný, kdo mě odtud může vytáhnout.“

 Jasně, jak jinak. Jde ti jenom o sebe.

 „Jak to? Ještě jsou tu Hidan a Kakuzu. A někde okolo se musí ještě poflakovat Deidara, když vy jste tady.“

 „Deidara je v bezvědomí, stejně jako Hidan a Kakuzu,“ informoval Konan Sasori.

 „Počkej, ale vždyť – “

 „Konan, to probereme, až se odsud dostanu. Oni už chvilku vydržej.“

 „Fajn, tak mi dej chvilku. Kisame je tak trochu mimo. Kopnul jsi ho do obličeje.“

 Loutkař hlavou dolů si uvědomil, že do něčeho kopnul dvakrát. Jednou do měkkého, podruhé do tvrdého. No nic, pomyslel si. Život je boj.

 Když sídlem otřásla mohutná rána, Zetsu vyplašeně odskočil od okna.

 „Co to bylo?“ zeptala se vylekaně bílá půlka.

 „Nevím. Znělo to, jako když balvan prorazí střechu,“ odpověděla černá.

 „Jdem to zjistit?“

 Černá se nenamáhala odpovědět a Zetsu vykročil.

 „Je to marný, Sasori. Jeho neproberu,“ vzdala snahu probrat Kisameho.

 „Musíš,“ zaúpěl zoufale. „Víš, jak dlouho už tu trčím a čekám na záchranu?“

 „Ne, nevím,“ odtušila Konan.

 „Dlouho.“

 „A co Tobi? Vytáhnu jeho a ten tě odsud dostane.“

 „Ať tě ani nenapadne. Střecha je narušená. Mohlo by se ti něco stát.“

 „Takové péče,“ odfrkla si a prohlížela si díru, která zůstala po Sasoriho loutce. Všimla si, že kromě prachu kolem poletují sněhové vločky.

 Sněží… To se dalo čekat. Mraky už sníh slibovaly hodně dlouho.

 „Vytáhnu Tobiho z komína,“ rozhodla se Konan a připravila se vyhoupnout na střechu.

 „Konan, ta střecha je opravdu zle narušená, jestli se propadneš -“

 „Nepropadnu,“ nenechala loutkaře domluvit. „Je tu trám, který podpírá střechu. Skočím na něj a nebudu tak zatěžovat ztrouchnivělá prkna.“

 „I trám může být ztrouchnivělý.“

 „To se tolik bojíš o mě nebo toho, že se mi něco stane a ty tu pak zůstaneš do tý doby, než se probere Kisame?“

 Loutkař mlčel. Konan ani odpověď nečekala.

 „A proč ty nám vlastně pomáháš?“ zaútočil loutkař.

 „Protože nutně potřebuju uvolnit komín. Tobi ho ucpává a v krbu se pak nedá zatopit. Proto tebe tady klidně nechám, zatímco Tobiho dostanu ven.“

 S těmito slovy se lehce a pružně odrazila a ladně dopadla na místo, které si vybrala. Vše vyšlo, jak naplánovala. Až na jeden drobný detail, který do svých plánů nezahrnula. Zledovatělou a sněhem pokrytou střechu, na které jí ujely nohy.

 Itachi u ohně rozmrzal. Cítil, jak se jeho prokřehlé svalstvo zahřívá, jak teplo proniká do jeho těla a dodává mu životní energii. Cítil se báječně, jako ještě nikdy v životě.

 Takový klídek a pohoda… zavrněl v duchu spokojeně.

 Klídek a pohodu narušil vysoký a ostrý výkřik zvenčí.

 Uchiha sebou trhl a vyskočil na nohy.

 To byla Konan. Nejspíš se něco stalo.

 V prvním hnutí mysli se vrhl ke dveřím, vyběhl na chodbu a začal vybíhat schody.

 Na druhou stranu… Jeho kroky zpomalovaly. Na druhou stranu se ke mně nezachovala hezky, když jsem se ji snažil zachránit a místo vděku mi vrazila facku…

 Zastavil se s rukou na zábradlí. A ten krb tak příjemně hřál… Usmál se nad tou hřejivou vzpomínkou. Však ona si poradí. Jednou jsem jí pomáhal a jak se mi odvděčila. Otočil se a vrátil se zpátky před krb. Cestou se stavil pro něco ostřejšího v kuchyni.

 „Jó, moje milá zlatá. Když si pomoc nechtěla, tak se na tebe teď vykašlu,“ pousmál se a otevřel láhev sake.

  Konan ucítila, jak jí na zledovatělé střeše ujely nohy a ztratila rovnováhu. Ostře vykřikla a rukama zašátrala ve snaze udržet balanc a najít něco, čeho by se zachytila. Našla. Pod rukou ucítila látku, do které zaryla nehty.

 „Auuu!“ zaskučel Tobi. „To je moje noha!“

 „Neječ!“ napomenula ho ostře a zaťala nehty ještě více, aby náhodou nesklouzla.

 „Au au au,“ naříkal o něco tišeji. „Proč?“

 „Nutná oběť pro dobro věci,“ odvětila a přitáhla se. Nohama hledala místo, na které by si stoupla bez nebezpečí pádu či propadnutí.

 Odzdola k ní dolehl Sasoriho hlas.

 „Jsi v pořádku, Konan?!“

 „Jo, zatím jo!“ křikla nazpět a pomalu se postavila. Stála těsně u komína a přemítala, jak z toho Tobiho dostat.

 „Díky bohu,“ zamumlal si potichu Sasori.

 Tahat za ruce ho nemůžu, vyklouzne a spadnem oba. přemítala zatímco se na ni upíralo Tobiho ublížené oko. Za nohy… To bude se stejným výsledkem jako s rukama… Jsou dvě možnosti. Buď někdo vleze do komína a vystrčí ho spodem nebo si stoupnu na hranu komína a zkusím ho opatrně vyprostit táháním za ramena.

 Zimomřivě se zachvěla a dýchla si na zmrzlé ruce. Ani za mák se jí druhá možnost nelíbila. Ale koho by poslala do komína? Chvilku uvažovala, pak jí svitlo.

 „Tobi, chvilku tu ještě vydrž. Za chvilku budeš venku,“ uvědomila Tobiho, opatrně se spustila na podlahu půdy a rozběhla se zpět do obýváku.

 Sasori slyšel její kroky, ale nestihl se jí zeptat, co se děje.

 Doufám, že na něco přišla. Jestli ne, doufám, že se co nejrychleji probudí ten velkej hňup.

 Itachi měl v sobě láhev sake a druhou držel v ruce. Třetí se stále zavřená povalovala vedle něj. Bylo mu báječně. Alkohol hřál zevnitř, oheň zvenku. Zrovna se rozhodl dopít láhev celou a načnout i tu třetí, když se za ním ozvalo zmučené povzdechnutí. Pootočil se za zvukem a koutkem oka si všiml, že se za ním něco pohybuje.

 Co to je? Kdo to sem přines? A proč se to hejbe?

 Znovu si lokl a čekal, co z toho bude. Něco opět vydalo jakýsi povzdech a znovu se pohlo. Uchihu přemohla zvědavost. Položil láhev a po čtyřech se doplazil k onomu něco. Nebyl ještě natolik opilý, aby nepoznal, že to je muž.

 Muž, který má ovázanou hlavu. pomyslel si. Bože, to je dedukce. napadlo ho znechuceně. Asi už bych to sake neměl pít.

 Muž se opět zavrtěl a zaúpěl.

 „Hej! Chlape! Prober se!“ zatřásl s ním. Proplesknout se ho bál. Pravděpodobně byl zraněný.

 „No tak! Vstávej!“

 Medik začal pomalu otvírat oči. Pokolikáté už v tomhle dni se válím v bezvědomí na zemi… politoval se. Otevřel oči do kořán a nad sebou nespatřil žádné žraločí zuby, žábry, prapodivné oči ani nic podobného. Výraz muže sklánějícího se nad ním byl dokonce normální. Postrádal jakékoli maniakální rysy či prapodivný škleb. Normální černé vlasy, černé oči. Přesto v obličeji toho muže bylo cosi, co ho vyvádělo z míry či dokonce děsilo.

 „Tak už ses probral?“

 Je opilý. uvědomil si, když rozluštil, co mu muž poněkud nesrozumitelně řekl. Nasál nosem vzduch. Jasně, je z něj cítit sake.

 „Hej, na něco jsem se ptal.“

 Přikývl a pomalu se posadil.

 „Nemůžeš mluvit, co?“

 Opět přikývl.

 „Myslel sem si to.“

 Tentokrát medik nerozuměl a protože to znělo jako konstatování, nenamáhal se větu luštit.

 „A co tu vůbec děláš?“ Uchiha se opět odplazil ke své lahvi ze které si notně přihnul.

 Medik na něj nechápavě civěl. Co to řek? Byla to otázka, ale co říkal?

 „Vlastně ty nemůžeš mluvit, tak mi to asi neřekneš.“

 Ani teď nerozuměl, ale vycítil, že muž před ním odpověď nechce.

 „Dáš si?“ nabídl Uchiha sake zraněnému. „Pít snad můžeš, ne?“

 Medik opět nerozuměl, co říkal. Za to skvěle porozuměl gestu, které Uchiha učinil. Přikývl a po čtyřech se přesunul ke krbu a přijal láhev. Zhluboka se napil a tělem se mu začalo šířit teplo. Teplo, které potřeboval.

 Možná všichni nebudou tak špatní. pomyslel si a nepřemýšlel nad tím, proč a čím ho ten muž tak znepokojuje. Prozatím nebezpečný nebyl.

 Konan rychle sbíhala ze schodů a v hlavě dokončovala myšlenku, která ji napadla na střeše. Byla jednoduchá. Probere medika, ten uzdraví Uchihovi záda, Uchiha pak vleze do komína a vystrčí Tobiho ven. Pak se postaraj o Sasoriho.

 A když už bude medik vzhůru, pustí se do léčení Peina. Přeci jen, ten je tady na tom nejhůř.

 Na chvilku se zastavila. Smrad, který naplňoval sídlo ji opět téměř srazil k zemi. Znechuceně a s obracejícím se žaludkem se opět rozeběhla. Už aby se všechno vyřešilo a dalo se tu uklidit a vyvětrat. Jinak do tý doby nesmím na čerstvý vzduch.

 Kisame se probouzel. Zprvu registroval pouze to, že je mu strašná zima a že ho hrozně bolí hlava.

 Zase jsem to přehnal s pitím. pomyslel si a rukou se dotkl čela. Málem vyletěl bolestí z kůže, když se dotkl své druhé čerstvé boule o velikosti vejce.

 Zaúpěl a pomalu se posadil.

 „No konečně!“ ozvalo se tlumeně. „Už jsem myslel, že tu zcepením!“

 „Sasori?“ rozhlédl se Kisame zmateně kolem. Všiml si páru nohou, které před ním trčely do vzduchu.

 „Tak co je s tebou?!“

 „Mám asi otřes mozku,“ zamumlal.

 „Ty?!“ křikl pochybovačně Sasori.

 „A kdo jinej?!“ odpověděl podrážděně žraločí muž.

 To už spíš Tobi. pomyslel si loutkař. Nahlas ale nic neřekl.

 „Koukej se zvedat a pomoz mi odtud!“

 „Počkej, strašně mě bolí hlava.“

 „Kisame! Já už tu trčím několik hodin a nemíním tu trčet ani o minutu déle!“ vypěnil Sasori.

 „A kdo tě nutí tady trčet?!“ odsekl nakvašeně Kisame. „Na tvým místě bych mlčel a čekal, až mi někdo pomůže a nenadával na všechny okolo!“

 „Ty se mi opovažuješ vyhrožovat?!“

 „Já si to můžu dovolit. Ty ne!“

 Sasori zmlkl. Ve svém nitru cítil obrovský vztek. Vztek způsobený z velké části tím, že Kisame měl pravdu.

 Sasori se chystal něco říct, zaujal ho ale pohyb u schodiště.

 „Zetsu?“

 Jmenovaný se rozhlédl.

 „Odkud to bylo?“ zeptala se bílá černé.

 „Těžko říct. Nikdo tu není,“ odpověděla černá.

 „Tady. Nahoře.“

 Zetsu vzhlédl a zaraženě se díval do obličeje Sasoriho.

 „Co tam děláš, Sasori-san?“ otázala se zdvořile bílá půlka loutkaře.

 „Odpočívám. Nový druh rekreace,“ neodpustil si ironii Sasori.

 „Trochu nepohodlné, řekl bych,“ poznamenala černá.

 „Jde o zvyk.“

 Bílá půlka se zatvářila chápavě, černá ho podmračeně sledovala.

 „Spíš to vypadá jako bys potřeboval pomoc.“

 „To bych potřeboval,“ souhlasil Sasori. „Bohužel je mi pomoc upírána!“ křikl.

 Zetsu už se chtěl ohradit, že na něj Sasori nemusí křičet, seshora se ale ozvala odpověď.

 „Říkal jsem ti, že ti pomůžu jen co povolí bolest hlavy. A přestaň na mě řvát! Kdo si myslíš, že jseš?!“

 „Kisame?“

 Sasori přikývl.

 Konan doběhla do obýváku. Scéna, která se jí naskytla ji téměř připravila o poslední zbytky sebeovládání. U krbu na zemi leželi v objetí Itachi a medik a oba spokojeně spali. Kolem nich se povalovalo několik lahví sake. Modrovlásce bylo jasné, že tyhle dva za nic na světě nevzbudí a i kdyby se jí to podařilo, k ničemu by to nebylo. Měla sto chutí je zabít, což by v případě Uchihy i udělala, ale věděla, že by jí to Pein nikdy neodpustil. Přeci jen to byl silný člen Akatsuki a Vůdce na něm i přes neshody lpěl.

 V tom případě už mi zbývá pouze jediná možnost. pomyslela si naštvaně. Nejdřív se ale půjdu oblíknout.

 Kisame toho měl akorát tak dost. Na něj si nikdo hubu otvírat nebude. Zatnul zuby a vstal. Počkal, až ta nejhorší bolest přejde, pak se odrazil a s dupnutím přistál na Sasoriho pozadí.

 Sasori se vzmohl jen na heknutí. Vzápětí se Kisame odrazil podruhé a podruhé tvrdě dopadl. Ucítil, jak se pod ním Sasori probořil více skrz podlahu. Ještě jednou a bude venku. Odrazil se po třetí a po třetí doskočil. Za zvuku lámaných prken, trhání látky a nové obrovské vlny prachu Sasoriho konečně uvolnil z jeho vězení. Sídlem otřásla rána, pak druhá. V kuchyni se rozbilo několik hrníčků a talířů. Myši doteď poklidně pobíhající ve špíně a prachu s vyděšeným pískáním mizely do svých úkrytů. Pak vše utichlo.

 Konan stojící na schodech se zděšeně dívala do tváře Sasoriho, který se před ní pohupoval a díval se na ni vykulenýma očima.