Toho dne v poledne panovalo nesnesitelné horko. Slunce stálo vysoko na obloze a svými paprsky nemilosrdně spalovalo vše, co se nacházelo pod nimi. Nefoukal žádný vítr, který by pročísl nehybný vzduch a přinesl tak příjemné osvěžení. Malé dřevěné městečko na okraji sluncem rozžhavené pouště se proto utápělo v nesnesitelném žáru poledního slunce. V jeho ulicích se pohybovalo několik obyvatelů, jež povinnosti zavolali ven a kteří se nyní apaticky trousili zpět do chladu svých domovů. Zde si dají vydatný oběd a počkají, než bude venkovní teplota snesitelnější.

 Jeho apatii narušila nečekaná událost. Na jeho okraji se objevil cizinec. Bylo to opravdu nečekané, protože v tomto horku cestuje málokdo. Prakticky nikdo. Podle všeho to byl muž. Všichni, co měli postavu v dohledu, na ni upřeli udivený zrak a čekali, až se dotyčný přiblíží. Nemuseli čekat dlouho. Muž se pomalým krokem vydal do středu města.

 Zprvu nebylo možné rozpoznat rysy jeho obličeje, když však přišel blíž, mnohým se hrůzou rozšířili oči. Dlouhé černé vlasy rámovaly nepřirozeně bledý obličej. Tenké rty měl zvlněné do pohrdavého úšklebku s náznakem krutosti. Dominantou obličeje byly jeho oči. Oči, které nebyly lidské… Oči, jež byly hadí… Při pohledu na něj se všem ježily vlasy v zátylku.

 Kráčel klidně středem hlavní ulice. Jeho hadí zrak co chvíli spočinul na tom či onom muži nebo ženě. Nepůsobil nervózně ani roztěkaně. Z celé jeho osobnosti sálala chladná krutost.

 Poznali ho. Nebylo pochyb o tom, že je to On. Ten, před nímž je nedávno varovala skupina písečných shinobi. Ten, jež se nerozpakuje zabít kohokoli pro své potřeby. Muž, žena, dítě. Nikdo před ním není v bezpečí. Osoba, skupiny lidí, vesnice… Na množství nezáleží. Důležité jsou cíle, kterých chce dosáhnout. Důležité jsou touhy, jež kolují v jeho žilách a zmítají jeho jinak chladným srdcem. Není důležité, kolik životů jeho touhám a cílům padne za oběť… Důležité jsou výsledky. A ty jsou vskutku velkolepé.

 Muž si to pomalu namířil do místního baru. Jako pes ho věrně následoval jeho stín. A za stínem se tiše a nenápadně, jako mor, šířil děs…

 V baru tou dobou seděla početná skupina mužů, kteří si sem přišli svlažit vyprahlé hrdlo a užít si trochu zábavy, která byla v plném proudu. Sake teklo po litrech, hráli se hazardní hry a mnozí se věnovali svým něžnějším protějškům. Všichni si užívali pohody, když se náhle ve dveřích objevil On. V nejhlučnější budově městečka bylo rázem ticho jako v kostele.

 Muž ve dveřích se rozhlédl po přítomných. Okamžitě si všiml dvou mužů, kteří byly s největší pravděpodobností shinobi s písečné. Ti ale problémy dělat nebudou. Ve dvou si na něj netroufnou a nejspíš tu jsou pouze jako informátoři. Ani ostatní v místnosti nejevili známky toho, že by ho chtěli vyzvat na souboj. A to na něj byla vypsána odměna, za kterou by spokojeně a pohodlně žilo několik generací.

 Nasál vzduch a ucítil nezaměnitelný pach strachu. Pach hrůzy, jež se zmocnil mužů a žen v místnosti. Jeho rty se zvlnily do pohrdlivého šklebu. Došel k baru a objednal si u barmana pití. V místnosti se nikdo neodvážil pohnout ani promluvit. Všichni seděli zaposlouchaní jen do svého vlastního dechu...

 Užíval si tu atmosféru. Vždy se mu líbilo, mít ostatní pod svou kontrolou. A čím větší strach dávala oběť najevo, tím se cítil líp. Toužil ovládat, kontrolovat. Mít absolutní moc nad životem a smrtí. Nad sebou i nad ostatními…

 Usmál se a  pomalu dopil. Do absolutního ticha zazvonily mince hozené na barový pult. Ze zvuku, který se ozval při dotyku kovu s vyleštěným dřevem, všem vyvstanul po těle ledový pot. Pomalu se otočil a aniž by věnoval jediný pohled hrůzou ochrnutým lidem, vyšel do slunečního žáru. Bez jediného ohlédnutí, bez jediného pohledu zpět se vydal na konec městečka a za chvíli zmizel jak z doutníku dým.