„Hej, Nee-chan, my chceme nějakou pohádku!“
„Cože? Vám nějak přeskočilo? Proč bych zrovna já měla vyprávět pohádku?! Zalehněte a spěte.“
„My chceme pohádku! My chceme pohádku!“
„Uh, když přestanete běhat po pokoji, tak vám nějakou povím.“
„Huráááá!!!“

Před dávnými a dávnými časy, když Sarutobi měl na obličeji o jednu nebo dvě vrásky méně a Namikaze Minato byl ještě malé kuřátko, žil byl udatný princ shinobi jménem Jyraia. Jeho odvaha neznala hranic a každá bambusová zástěna z horkých pramenů se před ním třásla strachem.
Jednoho dne si Jyraiu dal přivolat jeho vznešený otec a pravil mu. „Synu můj, už na ženění čas máš, a proto se do světa nevěstu svou vydat hledáš. Tu je klíč od komnaty mé, kéž cestu ke správné nevěstě ti nalezne.“ (ano, mluvil v rýmech) S těmito slovy podal Jyraiovi klíč a nechal ho o samotě.A tak princ ať chtěl, nebo nechtěl vydal se do nejvyšší komnaty té nejvyšší věže, která na zámku byla.
Jyraia vešel do kruhové pokoje, kde kolem dokola byly vystavené samé portréty těch nejspanilejších a nejsličnějších princezen. Všechny byly pěkné(dokonce pěknější než ty v lázních) ale jeho upoutal portrét zakrytý černým závojem stojící až úplně vzadu.
Když závoj odkryl, zjevila se mu dívka tak nádherná, že samou radostí začal dokonce i veršovat: „Ona musí být má a žádná jiná. I kdybych na konec světa měl jít, však já ji musím mít.“ 
Ta dívka se jmenovala princezna Tsunade z dalekého království a byla to vnučka velkého krále Shodaimeho. Bohužel, když se navršil její patnáctý rok, zjevil se před ní zlý černokněžník Orochimaru, který jí chtěl pojmout za svoji choť. Ale jak už to v pohádkách bývá, princezně se slizký Orochimaru vůbec nelíbil a poslala ho do… ehm k vodě. On si to ale nenechal líbit a unesl ji do svého odporného doupěte ukrytého v černém lese a střeženém brejlatým Kabuťákem.
Ale udatný Jyraia se neulekl ničeho a tak se po krátké inspirativní přípravě v lázních vydal na cestu. Osedlal svého věrného žabího oře Gamabuntu a už klusali (spíše skákali) pryč z Listového království.  
Byli na cestě už tři dny a tři noci a.…k Černému lesu se nepřiblížili ani o píď. Možná to bylo jejich častými zastávkami na sake a „hledání inspirace“.  
Už se smrákalo a oni byli dlouho na cestě. Tu se před nimi objevili tři cesty. „Hej, Gamabuto, vyskoč nahoru a podívej se, jestli někde nevidíš nějaké světélko, kde bychom mohli přespat.“ Pravil Jyraia. Jak řekl, tak se i stalo. Jeho oř se nejdřív pořádně odrazil a potom skočil vysoko nad vršky stromů. 
Ihned, co spadl dolů podal svému pánovi hlášení. „Tam, tam a tam vidím nějaký světýlka. SAKRA! Obklíčili nás. Světlušky útočí, zachraň se kdo můžeš!“ po takovém namáhavé řeči sebou praštil o zem po chvilce začal vydávat podivné zvuky, které měly do chrápaní daleko.
Jyraia se jenom poškrábal na hlavě. „Asi to dneska přehnal s pitím. Nu což, správnou cestu nechám na štěstěně.“ Tak pravil a rozhodl se pro prostřední cestu, která vedla hlubokým lesem.
Byl to však les, kde sídlila ježibaba z Papírové chaloupky-Konan. Odchytla každého, kdo prošel kolem jejího sídla a nutila se ho dívat na její velkolepou výstavu origami dokud z toho neoslepl. To ale náš Jyraia nevěděl, tak se neohroženě pustil na cestu.

„Tak a pokračování příště. Teda pokud nebudete zlobit.“