- Velikost textu +

„No fůj! Podívej se na to,“ promluvil znechuceně mužský hlas.


„Na co?“ otázal se hlas patřící ženě.


„No to je právě to, co nevím.“ Muž držel věc na délku celé paže od sebe ve dvou prstech. „A ani nevím, jestli to chci zjistit.“ Odhodil věc tam, odkud ji vzal, tudíž na opěradlo křesla. Žena se mezitím rozhlížela po obývacím pokoji. Nebo spíš po tom, co mělo obývacím pokojem být. Na stole se válely špinavé talíře, hrníčky a mezitím vším (doufala, že se mýlí) se povalovaly zbytky jídel. Přistoupila blíž ke stolu. Ne, nemýlila se. Přistoupila ještě blíž. Zdálo se jí, že jeden chlebíček (aspoň si myslela, že je to chlebíček) se hýbe.


„Ííí!“ vykřikla tak hlasitě, až se to rozléhalo celým domem.


O patro výš slítl Itachi z postele. Zmateně vstal a snažil se přijít na to, co to bylo. Naslouchal do ticha svého pokoje. Nicméně už nic neslyšel a tak usoudil, že se mu to jenom zdálo. Lehl si zpátky do postele a dál se věnoval snění o Konan.


„Co je? Proč ječíš?“


„Myš! Na stole je myš!“


„Klid, už není. Vylekala jsi ji,“ uklidnil ji muž. Ach ty ženy, pomyslel si. Dál se rozhlížel po pokoji. Všude se válelo nějaké nádobí a prádlo všeho druhu. Opravdu všeho. Přistoupil k pohovce a začal se smát.


„Čemu se směješ?“ zeptala se ho žena.


„Ha ha, pojď se ha ha ha podívat ha ha ha. To ha ha musíš ha ha ha ha vidět ha ha ha ha.“ To už se muž válel po zemi. Žena přistoupila k pohovce a podívala se na zdroj smíchu jejího společníka a hned se rozesmála taky. To, co je oba rozesmálo, byly boxerky s obrázkem usmívajícího se žraloka se srdíčkem a přáním krásného dne. Oba dva se smáli a ani jeden nemohl přestat. Muž nakonec vstal a utřel si slzy smíchu. Otočil se a jeho pohled padl na stěnu a na….


„Á!“ zařval na celou budovu.


O patro výš slítl Itachi podruhé z postele. Co to kruci bylo? Znělo to jinak, než ten první výkřik. Ten byl vyšší a tenhle byl o hodně hlubší, přemýšlel. No, raději to prozkoumám, rozhodl se. Vyšel z pokoje, tak jak byl. Pak si vzpomněl na svého parťáka. Že ho to nevzbudil… No, dojdu pro něj. Přece to nebudu prozkoumávat sám. Došel ke Kisameho pokoji. Zaklepal. Nic. Zkusil to znovu. Zase nic. Že by se mu to zase jenom zdálo? Přeci není možné, aby to Kisame zaspal. Znova zabušil na dveře. Nic. Tak nic, jdu dovnitř. Vzápětí ucítil ostrou bolest na čele a kolem hlavy se mu vyrojily hvězdičky. 


„Co je? Co řveš?“


„Pavouk! Na stěně je pavouk!“


„Klid, je jenom na stěně. Tam ti ten pavouček nic neudělá. Určitě je vystrašenější víc než ty,“ uklidnila ho žena. Ach ti muži, pomyslela si. Nahlas řekla: „Pojď, podíváme se dál.“ Oba dva opustili místnost a dostali se do kuchyně.


„No to je příšerný. Ti dva jsou neuvěřitelný prasata,“ pronesla nevěřícně žena. Její parťák jí to jenom odkýval. Co taky dodat. Jestli byl v obýváku bordel, tak tady to vypadalo jak po přírodní katastrofě. Všude se válelo neumyté nádobí, zbytky jídel, v koutech u stropu byly pavučiny, po zemi běhaly myši, skrz okna nebylo pro prach a mastnotu nic vidět. Oba dva raději rychle kuchyň opustili. Do jídelny raděj ani nevkročili a vrátili se do vstupní haly. Tam to nebylo tak hrozný. U vchodu se válely pouze boty. I když pod vrstvou bahna, bláta a prachu už se nedala určit barva podlahy, pořád to bylo lepší. Ale nejspíš jenom proto, že nebylo kam odložit nedojedené jídlo a špinavé oblečení. Muž nasál vzduch. Ten smrad, který ho nemilosrdně praštil do nosu, když vstoupil už nebyl tak hrozný. Ale jenom proto, že si zvykl. Ale až já ty dva najdu, ti ať si mě nepřejou. To bude tanec, co zažijou, sliboval jim v duchu.


„Tak jo, půjdem se podívat po…“ zmlkl. Zjistil, že vedle něj nikdo nestojí. Kam jenom mohla jít? podivil se. Vydal se jí hledat. Nebylo to tak těžké. Ve vrstvě prachu zanechávala stopy. Našel ji stojící před dveřmi do prádelny. Stála strnule a naprosto nevnímala, když k ní došel. To snad ne. Jestli to tam bude vypadat tak jako všude jinde, tak, tak, tak opravdu nevím, co s těma dvěma udělám. Ale něco si vymyslím. A nebude to vůbec pěkné. Vzápětí i on zůstal stát a nevěřícně koukal na scénu před sebou. Bylo zde čisto. Tedy, oproti tomu, co viděli, byla tato místnost nejčistší. Nikde se nic neválelo, neběhaly tu myši, nebyl tu jinak všudypřítomný smrad. Zato asi nejvyšší vrstva prachu a nejvíc pavučin s pavouky. Na první pohled bylo vidět, že sem už hodně dlouhou dobu nevkročila žádná noha. Kromě pavoučích. Stáli ve dveřích s otevřenou pusou a stále nemohli věřit tomu, co za poslední hodinu viděli. Vstupní halou počínaje a prádelnou konče. Vzpamatoval se první. „Pojď, půjdeme najít ty dva.“ Přikývla. Zavřela za sebou dveře a oba vystoupali po schodech nahoru. Vejít do vstupní haly se jim ale nepodařilo. Muž, jdoucí první, byl sražen zpět. S sebou vzal ženu, která šla za ním a která nestihla uskočit. Poslední, co si pamatoval, byl výkřik: „Dostal jsem ho, Itachi. Dostal jsem ho!“