Kisame vše pomalu zopakoval a Hidan se naplno rozesmál. Ani Kakuzu pod svou maskou se neubránil úsměvu.

 „No tak to je fór!“ skácel se k zemi bělovlasý ninja k zemi. „Jashine, škoda, že jsem u toho všeho nebyl!“

 „Ehm,“ odkašlal si Kakuzu a snažil se nesmát. „My jim teda máme jít pomoc, jo?“

Kisame přikývl.

 „Kisame…“ ozval se ze země blonďák. Žralok leknutím nadskočil, protože si umělce na zemi nevšiml.

 „Promiň.“

 Žraločí muž se nechápavě podíval na dvojku před sebou. Hidan se stále ještě válel smíchy po zemi, na nevyslovenou otázku mu tedy odpověděl Kakuzu.

 „To nic. Schytal ránu do hlavy a asi mu moc neprospěla.“

 To Kisamemu jako vysvětlení stačilo.

 „No,“ pokračoval maskovaný a podíval se k sídlu, „teď půjdem pomoct těm zoufalcům,“ dořekl a rovnou vykročil.

 „Tak to počkat!“

 Hidan stál najednou na nohou a přestal se smát. Své šedomodré oči zabodl do zelených.

 „My dva spolu máme ještě nevyřízené účty. Za prvé mi dlužíš prachy a za druhé to v lese ti taky neprojde.“

 Kisame se na něj zamračil.

 „Kisame ale říkal, že je to naléhavé,“ namítl Kakuzu.

 Žralok souhlasně přikývl.

 „Vydrželi doteď, vydržej ještě chvíli.“

 Kisame se na něj zamračil ještě víc.

 „Nejsme tu sami,“ vytasil se s dalším argumentem maskovaný,

 Hoshikage se na něj podíval trochu zmateně. To mu vadí?

 „Kisame,“ obrátil se na jmenovaného Hidan. „Vezmeš medika do sídla, ať se co nejrychlej dostane k Vůdci. Deidara už nám tu překážet nebude.“

  „Tak co tam sakra dělaj, Tobi?!“ vykřikl nevrle loutkař na muže v komíně. K vzteku se už začalo připojovat zoufalství.

 „Kisame tam před nějakou dobou doběh a teď se na něčem dohadují,“ hlásil. „Hidan se před chvílí válel po zemi, teď už zase stojí,“ dodal.

 Sasori zavřel oči a pokusil se myslet na cokoli jiného, jen ne na svou nezáviděníhodnou a nedůstojnou situaci.

  Kisame se rozhlédl.

 „Vy s sebou máte toho medika?“

 „Je za tebou,“ kývl mu za záda maskovaný ninja.

 Kisame se otočil a v první chvíli nikoho neviděl. Pak se podíval níž, ještě níž až konečně spatřil ležícího medika s ovázanou hlavou.

 „On spí?“ zeptal se, když viděl, že se medik nehýbe.

 „Ne, omdlel. Ale trocha vody ho probere.“

 Hoshikage přikývl, spojil ruce a začal tvořit pečetě. Kakuzu, který to viděl, k němu bleskově přiskočil.

 „Řekl jsem trochu vody. To znamená kýbl a polejt ho.“

 „Ale tohle ho taky probere. Voda jako voda, ať je jí kýbl nebo trochu víc.“

 „Kisame, v první řadě ho to tvoje množství někam odplaví, v druhé řadě mrzne. Než ho najdem, budem z něho mít nanuka.“ Což by Zetsu možná ocenil.

 „A jak ho mám tedy probrat. To mu mám dát hudlana?“

 „To nevím, jestli by pomohlo. Můžeš to zkusit. Spíš bych ti ale radil ho jemně, jemně proplesknout. A říkám opravdu jemně, ne jako tvůj předchůdce,“ loupl okem po Hidanovi, který se uraženě otočil záda a mumlal něco o medicích, kteří nic nevydrží.

 Kisame se tedy sklonil nad medikem a jemně ho propleskl. Musel to párkrát opakovat, ale nakonec se medik začal probírat.

 Maskovaný se otočil na svého týmového partnera.

 „Viděls? Takhle se to dělá.“

 „No tak jsem ho praštil trochu víc. Co na tom?“

 „Kromě toho, že nemůže mluvit?“

 „Žije? Žije. Nevím, co řešíš.“

  Medik pomalu otevřel oči. Chvilku všechno vnímal rozmazaně, pak se mu podařilo zaostřit.

 Nad sebou viděl muže s modrou kůží, žraločíma očima cenícího řadu žraločích zubů a s žábry. Oči se mu protočily v sloup a opět omdlel.

  „Hm, nechce se probrat,“ konstatoval zklamaně Kisame.

 „Che! Moje rána mu sice zlomila čelist, ale dostala ho z limbu!“ neodpustil si poznámku šedovlasý.

 Kakuzu ho ignoroval. Navenek. Ve své mysli ale dostal další záminku, proč se ho pokusit zabít.

 „Tak ho prostě odnes ke Konan. Ona už si s ním poradí. Hlavně ať tu nepřekáží.“

 Kisame si medika přehodil přes rameno a odkráčel s ním do sídla. Cestou ho napadlo, že Konan asi nebude ráda, až uvidí, v jakém stavu se medik nachází.

 A já to nejspíš schytám i když jsem v tom nevinně. pomyslel si smutně.

 Medik byl v bezpečí a tak těm dvoum už nic nebránilo ve vyřizování účtů.

 Hidan a Kakuzu se postavili naproti sobě. První se svou třízubou kosou v rukou, druhý s vyhrnutými rukávy.

 Začalo mírně sněžit.

  „Sasori-sama?“ ozval se svým pisklavým hláskem Tobi.

 „Hm?“

 „Kisame se vrací do sídla a nese někoho přes rameno!“ hlásil mužík v komíně.

 „Deidaru?“ zeptal se bez zájmu loutkař.

 „Ne-e. Na Deidara-senpai nevidím. Nese toho muže, který přišel s Kakuzu-san a Hidan-san.“

 „Tak to bude ten medik,“ zabručel Sasori. Proč ale nejde po svých?

 „A co dělá Hidan s Kakuzem?“

 „Stojí naproti sobě a civí na sebe.“

 „Tobi, to myslíš vážně?“

 „Hai, Sasori-sama. Hidan-san v ruce drží svou kosu a Kakuzu-san má vyhrnutý rukávy. Vypadá to, že budou bojovat.“

 Sasori prázdným pohledem civěl na podlahu pod sebou.

 „Tobi?!“

 „Hai?!“

 „Říkej mi o všem, co se děje a co vidíš.“

 „Nad hlavou mi plují mraky. Nad sídlem krouží vrána. Ze stromů…“

 „Jenom to, co se týká těch dvou čehosi.“

 „Žádné dvou čehosi nevidím,“ podivil se Tobi a málem si vyvrátil krk, když se snažil podívat za sebe.

 „Pro ty dva prostě není výraz,“ bručel naštvaně Sasori.

 „Pak ale nemůžou existovat,“ namítl Tobi, kterému nebylo jasné, co loutkař myslí.

 „Prostě mi říkej všechno, co ti dva rádoby ninjové dole dělaj.“ A doufám, že se ti dva zabijou navzájem. pomyslel si ironicky mistr loutkař. Pak už tady nebude nikdo, kdo by nás dva v dohledné době byl schopen vytáhnout.

  Konan už poněkolikáté vyhlédla škvírou ve dveřích. Měla už vymyšlenou svou pomstu. Čekala jen, až bude Uchiha tam, kde ho pro tu chvíli chtěla mít. A to bylo teď.

 Otevřela dveře dokořán a rázně vešla do haly. Itachi se po ní podíval očima, protože ho záda rozbolela tak, že už s ní nemohl hýbat. Přesněji, v tuhle chvíli se už nemohl hýbat vůbec. Posledních pár minut sbíral síly na závěrečný krátký posun k dece. Pak už bude jeho. Tedy, alespoň takhle si to naplánoval.

 Konan došla k té teploučké a měkoučké dečce, sebrala ji ze země a klepla s ní. Z deky se vyvalil mrak prachu.

 „Víš co, Itachi?!“ pohlédla dolů na mistra Sharinganu. „Když tu deku nechceš, tak já už budu vědět co s ní.“

 Odkráčela zpátky ke dveřím a než je za sebou zavřela, ještě dodala.

 „A příště, milej zlatej. Příště se na tebe vykašlu.“

 Dveře se za ní zavřely a nechala zoufalého Uchihu na pospas svému osudu.