„No fuj! To je strašný smrad. Tady by i…“

„Hidane, uhni!“ Květináč s kytkou, který letěl na Hidanovu hlavu, proletěl neškodně kolem jeho hlavy, vyletěl otevřenými dveřmi a dopadl na zem. Květináč se roztříštil na malé kousíčky a kytka se polámala.

„Kterej kretén po mně hází kytky?“

„Jééé, Hidane, Kakouzo, to jste vy.“

„A koho jsi čekal? Václava Klause?“

„Hidane,“ ozval se Kakouzo. „Nechtěl jsi říct Santu Klause? Václav Klaus je totiž prezident ČR.“

„To je jedno. Oba dva slibují, slibují a skutek utek,“ odsekl Hidan a vzpomněl si na dobu, kdy byl malý, byly Vánoce a on seděl na klíně Santa Klause. Chtěl po něm zbrusu novou kosu s třikrát broušeným ostřím, osobní chrám, kde by moh uctívat Jashina a na každý den tak deset obětí. Santa mu to všechno slíbil. Jenže místo slibů přijeli takoví divní chlapíci v bílých pláštích a oblékli ho do vesty se zapínáním vzadu. Někam ho odvezli, ani nevěděl pořádně kam. Ubytování se mu ale líbilo. Pokoj a celý vypolštářovaný. Mohl usnout kdekoli chtěl. Sice ta bílá barva strašně bila do očí, ale zvykl si.

„Hele, pánové, nezdálo se vám, jako by venku něco žuchlo?“ otázal se Kakouzo.

„Já myslel, že se mi to zdálo.“

„Byl s vámi ještě někdo?“ pípl vystrašeně Kisame. Hlavou se mu honily myšlenky na dalšího zloděje, či dokonce vraha. Ještě pevněji sevřel svou pálku.

„Jo, šel s námi ještě Zetsu.“ vzpomněl si Hidan.

„Kde vůbec je?“ Kakouzo vyhlédl ven ze dveří. „Zetsu omdlel,“ hlásil.

„Omdlel?“ nechápal Kisame.

„Jo, ta kytka, co jsi po nás hodil, se venku zlomila a víš, jak je Zetsu na takovýhle věci přecitlivělej,“ odpověděl mu Hidan. „Co s ním?“ dodal.

„Nic, necháme ho tam. Čekat, až se probudí, nebudu. Nemám chuť skončit jako ta kytka,“ rozhodl moudře Kakouzo. Oba dva kolegové přikývli. „I když,“ pokračoval Kakouzo, „u tebe je to Kisame stejně jedno. Zetsu se doví, kdo tu kytku hodil. Myslím, že nikdo z nás si nebude hrát na nejlepšího kamaráda a vezme to na sebe. Nejspíš z tebe udělá…“ zarazil se. Chtěl říct deset malejch. Ale udělat z Kisameho deset malejch?

„No, co ze mě udělá?“ pobízel ho netrpělivě Kisame.

„No, udělá z tebe… udělá z tebe…“

„SUSHI!“ ozval se Hidan.

„COŽE? COS TO ŘEK?“ začal křičet Kisame. Zbělal vzteky (neberte doslova, jeho pokožka měla bledě modrý nádech – kvůli modré kůži).

„No, sushi. Víš, já miluju sushi. A Deidara umí fakt skvělý sushi. Mimochodem, kolik ti je? Já jen, abys nebyl moc starej a tuhej. Takový sushi nemám rád,“ žvatlal zasněně Hidan. Avšak letící basebalové pálky si všiml a uhnul jí. Ta poprvé od doby svého účinkování minula svůj cíl. Zato trefila jiný.

„Ááá!“ ozval se srdceryvný výkřik ode dveří. Vzápětí se ozvalo žuchnutí padajícího těla. Výkřik odpoutal pohled tří členů Akatsuki od rozbitého květináče s kytkou. Okamžitě pohlédli ke dveřím.

„Zetsu zase omdlel,“ okomentoval zbytečně Kakouzo.

Zatím pod schody:

„Už jsi se konečně pohnul?“ Konanin hlas zněl čím dál slaběji. Tíha dvou těl ji nemilosrdně drtila. Měla co dělat, aby získala trochu dechu. Už dlouho se ale nic nedělo a potřebovala zjistit nějaké informace. Seshora zaslechla nějaký ruch. Pár hlasů a pak jeden zřetelný. Znělo to ale spíš jako výkřik. Čekala na odpověď. Odpovědí jí však bylo ticho.

„Hej, Itachi,“ ozvala se tlumeně. Nic. „Itachi.“ zkusila hlasitěji. Moc to ale nešlo. „Tak, Itachi!“ vydala ze sebe ten nejhlasitější zvuk, kterého byla schopna.

„Ještě pět minut, mami. Jenom pět minut a už vstanu. Slibuju,“ mumlal Itachi. Cože? To se mi snad jenom zdá. On usnul. Zalapala po dechu. Bylo to čím dál horší. Jestli ta banda nahoře okamžitě nesleze dolů a nevytáhnou je, nejspíš se udusí. A ten pitomec navrchu si klidně usne. Zase na druhou stranu, aspoň někdo se tu má dobře. A Peinovi je to jedno. Ale bude zajímavé, až se probere. Teda, jestli se probere. Začala propadat zoufalství. Snažila se najít nějaké východisko. Náhle se jí zvedl žaludek. Všimla si, že Itachimu teče z pootevřené pusy slina. Už dopadla na Peinův krk a pomalu stékala k jejímu obličeji. Začala sebou házet. Jestli teď opravdu po něčem toužila, tak to bylo být oslintaná od toho idiota. Náhle ji napadlo: Pein?! Vždyť je tu ještě Pein. Mohla by probrat jeho. Doufám, že to, co křuplo, nebyla jeho páteř.

„Peine. Peine.“ Spíš už chroptěla. „Peine, prosím tě, vzbuď se. Koukej se probrat!“ Slina se stále přibližovala. Začala panikařit. Slina, nedostatek dechu. „Peine, jestli se okamžitě neprobereš tak, tak…“ Tak co vlastně? Kdyby se alespoň mohla pohnout. To by mu jednu vrazila. A tomu hovadu nahoře taky. Náhle to měla. Dostala do plic co nejvíc vzduchu, co mohla a přímo Peinovi do ucha pronesla: „Peine, jestli se okamžitě neprobereš, tak už ti nebudu číst pohádky před spaním.“

„Pohádky před spaním? Ale mami, nemyslíš, že už jsem na pohádky trochu velký?“ To snad ne. On ještě mele ze spaní. Ale aspoň zavřel pusu. Podívala se na Peinův krk. Slina se už nepřibližovala. Zatím. Oh, co jen budu dělat? Co jen budu dělat? Nabrala tu trochu vzduchu, kterou měla k dispozici. Kdyby neměla tak stlačené plíce. Nemůžu dělat vůbec nic. Jenom čekat, jestli se Pein dostane z limbu, anebo jestli se Itachi milostivě probere. A nebo, zda toho rybího vola napadne je odsud vytáhnout.

Zase nahoře:

„A mimochodem,“ začal zvědavě Hidan, „neměl tady být i Itachi? Docela by mě zajímalo, kde je.“

„Itachi?“ zeptal se přiblble Kisame.

„Jo, Itachi. Takovej menší, vlasy jak havraní peří, oči červené, jak ranní červánky…“ popisoval Hidan.

„Přestaň s tou poezií,“ znechuceně ho uťal Kakouzo. „Tohle dělá pořád. Ani nevím, kdy ho to popadlo. Ale myslím, že to má od té doby, co se v lese praštil do hlavy o větev,“ postěžoval si.

„O větev?“ zajímal se Kisame.

„Jo, o větev. Já mu pořád říkal, že nemá skákat s rukama v kapsách. Neposlech. Jak to dopadlo, slyšíš.“

„Jo, a ještě něco,“ vzpomněl si, „Neměl by tu být ještě Itachi?“

„Vlasy jak havraní peří, oči červ…“

„Dej s tím už pokoj. A ty Kisame, kde je?“

„Itachi? No, naposled jsem ho viděl běžet k těm dveřím. Pak za nima zmizel. A vidíš ho? Ani za sebou nezavřel. To je úroveň,“ odpověděl. „Takže, abych je za ním zavřel já.“

„A nevíš, co tam chtěl? Nebo spíš, co tam dělá tak dlouho? Jsou to dveře od prádelny. A vzhledem ke stavu vašeho oblečení,“ přejel pohledem Hidan Kisameho pyžamo, u kterého už se stěží dala určit barva, „si nemyslím, že by tam šel věšet prádlo, prát ho, či co jiného?“ Kakouzo v duchu: No, ne. Taky mu to ještě někdy trochu myslí.

„No, běžel ke dveřím,“ začal vzpomínat Kisame, „a řval něco jako Konan. Ale opravdu nevím, co tím myslel.“

„Konan?“ podivili se.

„No ano, Konan. Víte, my jsme šli po zloději nebo dokonce vrahovi...“ a vylíčil jim, jak se sem dostali a proč po nich házel kytku a basebalku. „Je ale docela možný, že po tý ráně do hlavy, která ale byla opravdu malinká, Itachimu přeskočilo,“ zakončil Kisame svoje vyprávění.

„No, ať už to bylo, nebo spíš byl, kdokoli, Itachi stále nevylez. Takže bychom se po něm měli podívat.“ vykročil Kakouzo neohroženě ke dveřím. Páni, kdyby to byl nějakej známej zloděj nebo vrah, myslel si, dalo by se na tom něco vydělat. Hidan ho okamžitě následoval. Zloděj nebo vrah, to je jedno. Jako oběť Jashinovi poslouží skvěle. Oba dva se hrnuli ke dveřím. Kisame se náhle zachvěl. Neuvědomil si, jaká je tu zima. S obavami sledoval své kolegy. Neměl nejmenší chuť se k nim připojit. Rozhlédl se. Vzápětí zjistil, co je příčinou zimy. Hlavní dveře byly stále otevřené.

„Tak Kisame, nestůj tam tak a pojď nás krýt!“ hulákal na něho ode dveří Hidan. Kisame pohlédl k hlavním dveřím. Měl záminku.

„Ne, vy to určitě zvládnete. Já zatím zavřu hlavní dveře.“ Dál už si počínání svých kolegů nevšímal. Překročil Zetsua a dveře zavřel. Pohled mu padl na Zetsua. Zjistil, že je stále v limbu. Vůbec nic nevydrží, pomyslel si. Možná bych ho měl odnést. Ale tahat se s ním do jeho pokoje? Ne, nechám ho tu ležet. Když neumí omdlít až ve své posteli, tak ať si leží, kam padnul. Překročil ho, ale vzápětí se otočil, trochu Zetsua nadzvedl a opřel ho o dveře. Abys nenastyd.

„No to snad ne! Kisame, okamžitě sem pojď,“ hulákal zespoda Hidan.

„Proč?“ začal se třást Kisame. Představa, že by měl jít dolů a čelit vrahovi… Odpověď ale dostal okamžitě. Ze dveří se vynořili Hidan a Kakouzo a nesli Itachiho. Položili ho hned vedle dveří a hned zase zmizeli na schodech. Kisame se díval na Itachiho, který nejevil žádné známky života. Itachi, on tě zabil. Jsi mrtvý, začal štkát Kisame. Poklekl k Itachimu tělu, vzal ho do náruče a kolébal s ním. „Ty jsi mrtvý, zabil tě. Ach ne, co budu dělat? Můj parťáku,“ vzlykal. Mezitím se znovu vynořili Hidan a Kakouzu a vynesli Vůdce a znovu zmizeli dole. „Vůdce.“ přesunul se okamžitě Kisame, „Vůdče, tebe taky dostal. To je tragédie. Kdo nás teď povede? Co budeme dělat? Co si bez tebe počneme?“ brečel.

„Kisame, nech toho, nejsou mrtví. Akorát trochu omráčený,“ uklidnil ho Hidan. Kakouzo šel za ním a podpíral lehce zmodralou Konan. Ta okamžitě při pohledu na Kisameho začala běsnit: „Ty hovado! Ty pitomej kreténe. Máš obrovský štěstí, že jsem tak zesláblá! Jinak bych z tebe zdělala toho nejošklivějšího vánočního anděla, kterej by se našel!“ dál už nemohla. Stále ještě rozdýchávala dýchací abstinenci. To jí ale nebránilo propichovat Kisameho vražedným pohledem. Po jejím výlevu nastalo ticho.

„Ale mami, prosím tě, neječ tolik. Já vím, že jsem říkal pět minut, ale dalších pět snad neuškodí…“