- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Trochu jsem pozměnila úpravu. Kdybych to neudělala, tak bych se do toho dost zamotala a bylo by to... No, snad raděj nic :-).

Této úpravy se budu snažit držet, je to snad víc přehledné.
---

***

„Tobi, už víš, jak se tam dostaneme?“ otázal se netrpělivě Sasori. Už asi hodinu obcházel s Tobim sídlo bez jakéhokoli úspěšného výsledku a začal být podrážděný.

„Ne, Sasori. Druhý vchod je taky zablokovaný.“ seznámil ho Tobi se situací. Ta se mu ani trochu nelíbila. A Tobi už mu lezl taky pěkně na nervy. Jako by ho ani moc nezajímalo, že se nemohou dostat do sídla, že Deidara leží s otřesem mozku před hlavním vchodem a že on sám má zlomený nos. Jak tohle se mu mohlo podařit, je mu záhadou. Kdyby neměl masku, neřekne, ale takhle…

„Tobi! Kolikrát ti mám říkat, abys nechal brouky, kytky, ještěrky, kamínky a ostatní možnou či spíše nemožnou havěť na pokoji. Opravdu nemám náladu obdivovat chrobáka! Koukej hledat, kudy se dostanem dovnitř.“ Ano, Tobi mu lezl opravdu na nervy.

 

V SÍDLE

 

„PLESK.“ Konanina ruka tvrdě dopadla na Itachiho tvář. „TY HAJZLE. TY BÍDÁKU. TY IDIOTE. JÁ SE TAM MÁLEM UDUSILA, ALE HLAVNĚ ŽE PANÁČEK SE VYSPINKAL. A DORŮŽOVA!“ Poslední slovo Konan úmyslně protáhla.

„Ale holubičko…,“ začal blekotat Itachi

„HOLUBIČKO? JÁ TI DÁM HOLUBIČKU. VRAZÍM TI TAKOVOU, ŽE SE VRÁTÍŠ ZA DESET LET…“

 

V POZADÍ

Bouchnutí dveří.

„Kam jsem ji jen mohl dát? Nejsi tady? Samehado? Kamarádko! Huůů!“ 

KONAN X ITACHI

„…S BANÁNEM V RUCE, BOTAMA OD SNĚHU, NA KRKU TI BUDE VISET OPIČKA…“

 

 V POZADÍ

„Vsaď se, Hidane, že po něm skočí.“

„Neskočí.“

„Vsadíme se?“ 

 

KONAN X ITACHI

„…NA PROVÁZKU SI POVEDEŠ LEDNÍHO MEDVĚDA…“

 

V POZADÍ

„Fajn Kakouzo. O kolik?“

„O 1000 ryu, že skočí.“

„O 1000 ryu, že neskočí.“

„Platí.“ 

KONAN X ITACHI

„…A ZA RUKU SI POVEDEŠ SVOJI MANŽELKU!“ dokončila vzteky rudá Konan.

„Ale…“ pokusil se znovu Itachi. Tohle opravdu nečekal. Tvář ho ještě po tom pohlavku pálila a teď už se na ní rýsoval obtisk Konaniny ruky.

 

V POZADÍ

„Tak neviděl jste někdo moji Samehadu? 

KONAN X ITACHI

„Itachi,“ začala varovně Konan, „Itachi. Raděj už drž hubu, nebo o ní přijdeš,“ zasyčela vztekle. Otočila se raději k lavoru s vodou a zkoušela probrat Peina.

 

„Ha!“ zvolal vítězoslavně Hidan. „Vyhrál jsem. Naval 1000 ryu.“

„Nemám.“ odsekl naštvaně Kakouzo

„Jak nemáš? Máš?“

„Nemám.“ trval na svém Kakouzo.

„Že nemáš?!“ vypěnil Hidan. „Ty kecko! Vždycky máš. Není chvíle, kdy bys byl bez peněz! Tak mě přestaň lakovat a koukej navalit prachy!“

„Já ti říkám,“ začal důrazněji Kakuzo, „…že nemám.“ Samozřejmě, že měl. Ale vůbec se mu je nechtělo dát. Těchhle 1000 ryu bylo těžce vydělaných. Ten chlapík, co mu patřili, se jich nechtěl vzdát. A toho nejdřív slušně požádal („Okamžitě mi naval všechny prachy a cennosti, co máš!“). Nedal. Jeho mínus. A co. Stejně mu bylo tak sedmdesát a vláčel se o berlích. A teď je měl dát Hidanovi kvůli nějaké blbé sázce. To tak, pomyslel si.

„Ty idiote, koukej mi ty prachy navalit! Vím, že je máš. Ten stařík o berlích byl dost nabytej“.

„O jakým staříkovi to mluvíš?“ Kruci, jak o něm může vědět? Vždyť u toho nebyl.

„Přestaň se tak blbě ptát. Prostě o něm vím a koukej mi navalit ty prachy! Nebo…!“

 

„TAK ŘEKNE MI NĚKDO DOPRDELE, JESTLI NEVIDĚL MOJI SAMEHADU?! KURVA!“ zařval nepříčetný Kisame.

 

„Sakra, Kisame, to se nemůžeš zeptat normálně?“ vyjela po něm podrážděně Konan a shýbla se pro mokrý hadr, kterým omývala obličej Peina a který jí teď vypadl z ruky. „Musíš hned tak řvát?“ dodala.

„Já jsem se ptal už několikrát a nikdo nic.“ ohradil se Kisame

„Ne Kisame. Nikdo jsme tvoji Samehadu neviděli. A ani se vzhledem k bordelu, který tu panuje, nedivím, že ji nemůžeš najít ani ty.“ pronesla a dál se věnovala buzení Peina.

„Itachi?“ obrátil se Kisame na kolegu. Nic. „TAK ITACHI!“  Nic.

„To snad ne. On už zase usnul.“ pronesl nevěřícně Hidan.

---

Autorovy poznámky na konec:
Omlouvám se, že ji sem dávám tak pozdě, ale prostě není dostatek času. :-)