- Velikost textu +

 

„Shelly, jsem doma!“ zavolal jsem a odhodil klíče do misky u dveří. Sklouzly po jejích stěnách v ideální trajektorii, kdy obkroužily přesně sedmdesát pět procent vnitřního obvodu a skončily v úhledné hromádce na dně srovnané jeden vedle druhého. Praxe je znát.

Když se neozvala obvyklá odpověď v podobě přívalu nadšení či stížností, jen jsem si pomyslel, že Rajesh se Sheldonem se zdrželi v pizzerii – byl čtvrtek – a dál o tom nepřemýšlel. Hlavu jsem měl plnou dnešních pokusů, předváděl jsem pár banálních srandiček pro houf středoškoláků a teď jsem nemohl přijít na to, proč jsem dosáhl jiných výsledků, než jsem podle videa na youtube měl. Znamenalo to buď průšvih nebo objev, a na obojí bylo záhodno přijít co nejdřív. Koneckonců, slíbil jsem vysvětlení i jejich učitelce, těm jejím úžasným nohám dlouhým až na zem. Měla i jiné klady, ale vzhledem k délce její sukně jsem si nebyl jistý ani barvou vlasů. Leonarde, další báječný trapas na obzoru!

O pár kroků později jsem zjistil, že Sheldon sedí v kuchyni na podlaze a zírá na podlahu před sebou. Rajesh zřejmě usoudil, že bude pro jeho nervovou soustavu přijatelnější, když ho napřed odveze domů, a pro pizzu zajede sám. Jen jsem zadoufal, že nebudeme muset kvůli dlaždičce ve špatném odstínu předělávat celou podlahu.

„Představ si, co se mi dneska stalo,“ zavolal jsem, zatímco jsem pouštěl domácí počítač, rozděloval poštu na obvyklé tři hromádky – já, Sheldon, odpadkový koš – a vůbec se věnoval obvyklým popříchodovým povinnostem. Byl jsem pryč jenom od včerejšího rána, ale připadalo mi, že se vracím z dovolené. „Zkoušel jsem laserem přenášet zvuk pomocí led diody a místo pár centimetrů se mi povedlo... Sheldone?“

Balíček pošty jsem odložil na stolek poslepu a ještě jsem zaslechl, jak spadl na zem a papíry se rozlétaly všude okolo. Nestály mi ani za ohlédnutí. Najednou mi došlo, že je něco zatraceně špatně. Prve jsem na Sheldona kouknul jen letmo a víc nad ním nepřemýšlel, ale on seděl ve stále stejné pozici, vůbec nereagoval na můj hlas, dlaně si tiskl na spánky a maličko se pohupoval dopředu a dozadu. Vyděsilo mě to. Vůbec jsem nevěděl, co dělat, ve vší té podvečerní pohodě to bylo jako hovět si v luxusním autě s kočkou po boku, a pak nečekaně narazit do zdi, která tam ještě před okamžikem nestála.

„Shelly?“ řekl jsem opatrně a dřepnul si vedle něj. Bylo možné cokoli, možná se jen zakousnul v nějakém problému, nebylo by to poprvé. Jenže Sheldon zaseknutý ve fyzice vypadal jenom jako duchem nepřítomný mimoň. Tenhle Sheldon byl bledý, oči třeštil před sebe, prsty si tisknul do kůže tak silně, až je měl celé bílé.

„Sheldone,“ zopakoval jsem. „Jak ti můžu pomoct?“

„V mojí posteli je mrtvé kuře,“ řekl plochým, bezvýrazným hlasem. Někde hluboko v něm vibrovala hrůza. „Nikdo nesmí do mého pokoje. V mojí posteli je mrtvé kuře.“

Proklel jsem v duchu kluky do desátého kolena. Jednou je za ty jejich stupidní fórky někdo přetrhne vejpůl, a možná to budu já. Smutné je, že zabiju pitomce, ale trest dostanu jako za normální lidi.

„Odnesu ho pryč,“ řekl jsem. „Bude to tak v pořádku?“

„Nic nebude v pořádku.“ Ten monotónní hlas mi dělal starosti. Možná bych měl zavolat doktora, možná jsme to podcenili, možná byl Sheldon cvok mnohem víc, než jsme si kdy mysleli. Tohle bylo něco nového a dost děsivého. Jo, už víc než jednou potřeboval nakopnout, aby se dostal z kruhu vlastních obsesí. Ale většinou měl vlastní mechanismy, které mu pomáhaly se vyrovnat se vším, co nezvládal, i když obskurní.

„Bude to v pořádku,“ řekl jsem. „Pomůžu ti. Půjdu odklidit to kuře, ano?“ Nejraději bych od něj utekl někam hodně daleko, mnohem dál, než jen do jeho pokoje.

„Ne! Tam nesmíš!“ Sheldon se prudce otočil ke mně a popadl mě za ramena. Na to, že jeho jediný tělocvik bylo vzpírání fixu při psaní na tabuli, měl v rukou překvapivou sílu. „Všechno je tam špatně,“ zadrmolil. „Nikdo nesmí do mého pokoje, ale přesto tam byl. Všechno je teď špatně. Kuře v posteli. Kostka na pohovce. Obrázek a druhý. Pyžamo, co není středeční.“

Zřejmě klukům nestačilo kuře, a vzali to ve velkém. Z ptáků měl hrůzu, pokud se něčeho hodně lekl a pak se zacykloval při řešení – ano, mohlo to dopadnout takhle. Chvěl se a pod očima měl černé kruhy, ruce se mu klepaly tak, že se mým ramenům dostávalo solidní masáže.

„Sheldone, jsi jako led. Vstávej, tady nemůžeš zůstat. Ksakru, jak dlouho tu sedíš?“ Kdyby ho Rajesh přivezl dnes z práce, jak bylo domluveno, nemohl tu být víc než pár minut. Jenže pár minut by s ním neudělalo tohle.

„Nevím, co mám dělat!“ zavyl Sheldon a k mému nesmírnému úžasu mě náhle objal. Definitivní důkaz, že je úplně mimo sebe. „Leonarde! Řekni mi, co mám dělat! Vždycky víš, co mám dělat.“

„Tohle chci písemně,“ utrousil jsem a opatrně mu oplatil objetí. Bylo to neobratné a kostnaté a jeho kůže chladila snad i přes oblečení, ale o co vzácnější byla taková upřímnost, o to byla účinnější. V tuhle chvíli bych to kuře z jeho postele odnesl snad i v zubech. Pokud ještě nebylo moc zelené.

„To proto, že nemáš v hlavě tolik znalostí jako já,“ dodal. „Vejdou se ti tam pak i nějaké všednodenní podružnosti.“ Fajn, jsme opět v obvyklých kolejích. Skoro. Hlas byl pořád špatně.

„Jsi unavený?“

„Jsem strašně unavený.“

„Vypadáš na to. Poslyš, když nemůžeš do svého pokoje, pojď si lehnout do mého,“ řekl jsem. „Precedent už byl, spal jsi v mojí posteli několikrát. Znáš to tam.“

„Dobře,“ svolil váhavě. „Nemáš tam to povlečení s tučňáky? Iritují mě ty jejich ortoambifolní zobáčky.“

„To je poprvé, co jsem slyšel tohle slovo v podobném významu,“ podotknul jsem, abych odvedl pozornost od skutečnosti, že ho konečně zvedám ze země, a že jsme si poněkud blíž, než by kdokoli z nás za normálních okolností toužil; jak bych alespoň přesvědčeně tvrdil do konce života, i kdybych musel vyučovat fyziku páťáky ze zvláštní školy.

„To znamená kosočtverečné,“ řekl Sheldon. Stále se klepal a držel se mě kolem krku, čímž jsme strnuli v dosti nepohodlném postoji neschopní vykročit žádným rozumným směrem. Upozorňovat ho, že je o kus vyšší než já, v téhle chvíli trochu ztrácelo význam. „Vzhledem k tomu, že geologie není pořádná věda,“ dodal, „si lze s názvoslovím pohrávat zcela libovolně.“

„Jasně.“ Jisté oživení v jeho hlase by bylo určitě pozitivní, ale tohle spíš znělo, jako by jenom mlel na volnoběh a vůbec nezapojil mozek.

„Nemáš tam to povlečení s tučňáky?“ zopakoval úplně stejným tónem jako předtím.

„Nemám. Mám tam to modré, to je přeci v pořádku.“

„Dobře. Vlnová délka modrého světla je čtyři sta třicet až pět set nanometrů. V případě tvého povlečení bychom měli mluvit spíše o pěti stech, protože je to odstín dost blízko azurové-„

„Moje povlečení není azurové,“ ohradil jsem se proti takovému nařčení.

„Také jsi nevěděl, co má Niel Patrick Harris společného s Flashem v The New Frontier, tak nevím, o čem tu mluvíš,“ odsekl Sheldon. Pomalu jsme se začali posouvat směrem ke dveřím z kuchyně. Musel to být vážně pohled pro bohy, jak se tak krůček po krůčku neobratně šouráme zaklesnutí jeden do druhého. Jestli se teď objeví kluci a začnou se smát, na mou duši je zabiju.

„Ten pokus s přenosem zvuku je popsán pro laserová ukazovátka,“ řekl Sheldon náhle. To už jsme byli skoro u mého pokoje. Měl jsem dojem, že kolem vlastních dveří prošel s pevně zavřenýma očima. „Nejsou tak přesná. Proto máš se svým laboratorním zařízením jiné výsledky.“

„Může být,“ odsouhlasil jsem mu bez odporu.

„Ne že bych měl o tvé práci přehnané představy, ale kvůli tomu sis nemusel dělat doktorát.“

„Je to kvůli těm středoškolákům.“

„Ti mě nezajímají. Pravděpodobnost, že někoho z nich zaujme fyzika a bude z něj alespoň průměrně dobrý fyzik, je tak mizivá, že se odmítám zabývat výpočtem.“

„Jasně.“ Strčil jsem do dveří a zakormidloval Sheldonem k posteli. „Lehni si.“

„Jasmín,“ určil okamžitě druh mojí aviváže. „Měl bys vědět, že jasmín se nikdy nepodařilo úspěšně syntetizovat, což laciný nasládlý pach tvého povlečení dokazuje víc než dostatečně...“

Navzdory všemu pindání se uložil s viditelnou úlevou a konečně se trochu uvolnil. Jenže nepouštěl. Buď jsem se s ním mohl začít přetahovat o vlastnictví mých rukou a zad, nebo si zadělat na pořádně rozbolavělé svaly ve zcela nepohodlném polosedu, nebo si lehnout vedle něj. Byla to dokonale jasná situace. Nikdo by mi nemohl říct ani popel.

Sheldon se stočil tak, že mi zabořil tvář do ramene. Opatrně jsem odtáhl zip bundy, aby se neodřel. Jeho dech jsem cítil na kůži na krku a skoro jsem zapomínal dýchat. Byl tak blízko!

„Zkus usnout,“ řekl jsem. „Potřebuješ vypnout.“

„Nemůžu spát. Jsi moc blízko. Nesnáším, když se mě lidé dotýkají.“

Nepokoušel jsem se upozorňovat na to, že je to on, kdo se drží jako klíště. Jednou svou jakž takž volnou rukou jsem nahmátl přikrývku a trochu ho přikryl. Až se zahřeje, nejspíš odpadne.

„Zazpíváš mi písničku?“

„Na to zapomeň.“

„Stejně neznám žádnou, která by pomáhala proti kuřatům.“ Znovu se rozklepal víc. Tohle bude dlouhé.

„Mohl bych ti něco vyprávět.“

„Tvoje historky buď znám, nebo nejsou zajímavé,“ řekl Sheldon. Bude vadit, když mu prohrábnu rukou vlasy? Docela přirozené gesto, kterého si nejspíš teď ani nevšimne. Teď by si nejspíš nevšiml ani kdybych mu řezal nohu.

„Tak mi povídej něco ty.“

„Och, Leonarde! To je snad poprvé, co mi neříkáš, abych byl zticha.“

Což byla si pravda. Trochu provinile mě z toho popíchlo. „Občas mluvíš hodně,“ řekl jsem. „Nediv se.“

Chvíli bylo ticho. „Leonarde,“ zamumlal v polospánku. „Jsi moc blízko.“

Opatrně jsem se odtáhl. Pořád ještě mi rukama svíral bundu.

„Přiměřeně blízko,“ řekl jsem tiše.

„Vždycky jsi,“ řekl. „A vždycky budeš. Jsem nejchytřejší člověk, kterého znám. To by sis nenechal ujít.“

Na to jsem už neřekl vůbec nic. Co taky? Měl pravdu. Nebo spíš – kousek pravdy. Skoro každý se mě nakonec zeptal, jak to s ním sakra můžu vydržet. Občas tu otázku dokonce hystericky vykřikoval a hodně často se při ní nechápavě vrtělo hlavou. Penny naznačovala, že jsem zvyklý z domova, i když pak vždycky hned dodávala, že o mojí matce jen dobře.

Jenže já vlastně neměl na vybranou. Jasně, ob den jsem si pohrával s myšlenkou, že tyhle jeho manýry vážně nemám zapotřebí. Víc než jednou mi na posteli ležely otevřené kufry. Jenže, co nadělám? On mě potřebuje. Ani jsem si nechtěl zkoušet představovat, že by tu v tomhle stavu byl sám. On mě potřebuje a já si zase nemůžu nechat ujít vědomí, že pro někoho takového jsem právě já tím člověkem, kterému věří ze všech nejvíc.

Tohle trapné prchavé objetí, které se zítra bude snažit vytěsnit ze své eidetické paměti, je nejspíš vším, co od něj kdy dostanu. Zavřel jsem oči. Ta podivná touha být mu blíž se na chvíli stala fyzickou. Máloco byla větší marnost. Neměl bych se tomu poddávat...

Pohladil jsem ho po vlasech a připadal si přitom jako podrazák.

 

Ven jsem vyšel až o hodinu později. Všichni seděli na svých místech, vypadali spokojeně a kolem se válely prázdné krabice od pizzy. Dost jsem si dal záležet, abych se tvářil přesně tak, jak to odpovídalo mým vnitřním pochodům.

„Nevím, co jste udělali,“ začal jsem a Howard se celý rozzářil.

„Všechno!“ vykřikl nadšeně. „Na co jsme jen dokázali... přijít...“ Konečně mu došlo, že se nijak nebavím a zřejmě si - zcela správně - v mojí tváři nepřečetl nic pěkného. Rozpačitě ztichl.

„Bavili jsme se přeci o tom, že ho zkusíme trochu vytrénovat,“ řekl Rajesh bojovně. „Aby lépe přijímal změny a nenadálá překvapení! Najednou je to špatně?“

„Ztichni, Rajeshi,“ hlesla Penny.

„Nevím, co všechno jste mu udělali,“ řekl jsem a sám jsem vnímal únavu, která mi sálala z hlasu. „Myslím, že to ani nechci vědět. Ale už to nikdy, nikdy nedělejte.“ Upadl jsem do křesla a na okamžik zavřel oči.

„Je v pořádku?“

S povzdechem jsem si sundal brýle a protřel oči. „Mám pocit, že jsem uběhl maraton,“ řekl jsem. „Uvidíme ráno. Řekl bych, že se z toho vyspí.“

Měl jsem hrozný hlad, ale oschlé a vychladlé zbytky pizzy nevypadaly vůbec lákavě. Ze zdvihajících se okoralých koleček salámu se mi skoro zvedal žaludek.

„Mám tam polévku,“ řekla Penny. Znělo to trochu provinile. „Dáš si?“

Zaváhal jsem.

„Nevařila jsem já,“ dodala rychle. „Ohřeju ti ji, ano?“

„To bys byla hodná.“

Penny bleskem odběhla a kolem stolu se rozhostilo nepříjemné ticho.

„Běžte pak uklidit jeho pokoj,“ řekl jsem, „alespoň tak moc, jak to zvládnete. Předpokládám, že vás nenapadlo předem si nafotit, jak měl rozestavěné věci?“

„Nenapadlo,“ řekl Howard schlíple.

„A buďte přitom potichu, spí v mojí posteli.“

„Ano, Leonarde.“ Ta náhlá pokora mi byla podezřelá. Rozhlédl jsem se po nich. „Myslím to vážně,“ řekl jsem. „Tohle jste přehnali. Byl vůbec dneska v práci?“

„Ráno jsem klepal, ale neozýval se,“ řekl Rajesh a po veškeré bojovnosti nezbyla ani stopa.

„Tos ho tady nechal celý den... to tě nenapadlo, že když jste na něj něco zkusili a on se neozývá – sakra to snad není pravda.“ Vyskočil jsem z křesla. Zalitoval jsem, že si neumím dát panáka na uklidnění, protože tohle byla chvíle pro něco takového jako stvořená.

Nedokázal jsem se na ně dál dívat. Chuť k jídlu mě přešla. Prostě jsem se otočil a odešel, vrátil jsem se k Sheldonovi. Už spal, cíp peřiny svíral oběma rukama a chvílemi mu zacukaly ruce, jako by i ze spánku bojoval s imaginárními kuřaty.

Sedl jsem si na zem, opřel se o postel a tiše se díval do tmy. Z vedlejšího pokoje se ozývalo kradmé štrachání, jak se ho kluci pokoušeli uvést do původního stavu.

Zavřel jsem oči a poslouchal, jak tiše Sheldon dýchá.

Vlastně jsem už dávno věděl, že ho nikdy neopustím.