- Velikost textu +
Autorovy poznámky ke kapitole:

Blbost na entou, jak jinak :-D

***

Ležím na posteli. Je mi špatně. Asi jsem neměla ráno pít. Ne, to neměla. A už vůbec jsem to neměla míchat. Jo, přesně tak. Coca cola, mirinda, sprite a malinová šťáva v jedný skleničce nedělá dobrotu, obzvláště pak střevům. Bublinky mi lezou snad i ušima. Připadám si jak po flámu. Jen ležím na posteli a sípu. Tohle nezaléčím, i kdybych sebevíc chtěla. A proč? Není to alkohol! Tak snad zbývá jen zalehnout a spát… a pěkně tvrdě.

   Čtveřice ninjů zabijáků se skláněla nad blonďatou dívkou stočenou do klubíčka. Ruce měla sepjaté těsně u hlavy. Na první pohled vypadala roztomile.
   „Kdo je to, Itachi-san?“ vyzvídal Tobi.
   „Nech mě taky kouknout!“ Za Uchihou se tlačil Deidara.
   „Ztichněte!“ zasyčel černovlasý a poslednímu členu výpravy ukáplo několik slin na postel. „Já nevím, kdo to je! Ale bude to někdo, kdo stojí za naší nesmrtelností.“
   „Tobi to nechápe,“ pípnul mužíček.
   „To po tobě ani nikdo nechce,“ vzdychl blonďák a začal listovat v nějaké knížce.
   „Na nic nešahejte!“ zaúpěl Itachi a obrátil se k muži s modrou kůží. „Kisame, mohl bys zkontrolovat naše padací dvířka, prosím?“ Mávl rukou směrem k sešítku na podlaze, který se neúměrně zvětšil a vytvořil bránu do nového prostoru.
   „Bez obav!“ Žralok zasalutoval.
   „Budeme ji budit?“ zeptal se blonďáček, který už odložil knížku.
   „Nemyslím, že by to byl dobrý nápad,“ mínil Itachi a sklonil se nad dívčiným lůžkem. Vzal ji do náručí. Zavrtěla se a zcela nečekaně se ho chytla kolem krku.
   „Myslíte, že o nás ví?“ vypískl Deidara a znejistěl Uchihu natolik, že začal padat dozadu.
   „Držím tě, Itachi!“ Kisame úpěl pod váhou ninjova těla, ale i přesto se ho pokoušel nadzvednout.

   Bez další úhony proskočili barevnou dírou a hlučně dopadli do trávy, přesto vyvázli bez zranění. „Co s ní? Nebudu jí držet celou dobu a budit se mi jí nechce,“ zabručel Itachi.
   „Co řešíš? Šoupnem ji prostě na postel.“ Deidara nechápavě vrtěl hlavou.
   „Jo? A na čí asi tak?“
   „Ještě se ptej! Tvoje jediná je volná!“
   „Zapomeň!“ zasyčel Uchiha takovým tónem, až se blonďáčkovi strachem zježily všechny chlupy v nose.
   „Tak ji dáme k Zetsuovi, no,“ navrhl zkroušeně.

   Blonďatá dívka pomalu otevřela oči. Něco tu nehrálo. Matrace byla mnohem tvrdší a chlupatější než ta v jejím pokoji. Přece zas neshodila kytku? To vše zjistila po hmatu. Prudce se zvedla a zrak jí padl na cosi zeleného a plazivého blízko její ruky…

   „Ááá!“ Vysoký ženský hlas se prohnal sídlem Akatsuki jako meluzína.
   „Asi už se vzbudila,“ poznamenal Hidan, aniž zvedl oči od nové bingo knihy. Členové výpravy s nejistým začátkem a ještě nejistějším koncem mu ji vytrhli z ruky a přemlouvali ho, aby šel s nimi. „Když to musí být…,“ uchechtl se bělovlasý, zapraskal klouby v prstech a vstal.

   Krčila jsem se u stěny a snažila se dostat na místo, kam by nedosáhly úponky navršených rostlin, jejichž květináče byly všude, kam jsem se podívala.
   „Je někdo doma?“ ozvalo se ode dveří.
   Hidana jsem poznala okamžitě. Aha, další bláznivý sen. Někdo tam nahoře mě fakticky nenávidí. Usmála jsem se, ale ne moc, protože sebemenší reakce nepůsobila dobře na mou stále ještě třeštící hlavu. Ninjové se upřímně podivili.
   „Ahoj.“ Zamávala jsem jim a opatrně prošla kolem, což je udivilo ještě mnohem víc, protože mě ani nenapadlo zastavit se a pokračovala jsem klátivou chůzí stále rovně.
   „Moment!“ Itachi se vzpamatoval první. Rozběhl se a chytil mě za ruku. „Kam si myslíš, že jdeš?“
   „Ven, je tu zima!“ odsekla jsem a uculila se na něj. To už k nám přicházeli i ostatní. Začala jsem větřit. „Netvařte se tak divně. Je to přece sen, ne?“
   Nesmrtelný zavrtěl hlavou a pořádně mě uhodil do zad. „Uf,“ vydechla jsem.
   „Tak co?“
   „Pěkně to bolí, co jinýho?“ Pak jsem si uvědomila, co jsem právě řekla a zděsila se. Krutá realita to je, žádný sen! Sešit… bylo by to možné? Ano, nejspíš bylo, usoudila jsem.

   Rozhodila jsem rozpačitě rukama. „Bezva. Tak holt nespím,“ pravila jsem klidně, ale v krku zůstal jeden velký knedlík. Co sakra chtějí?
   „Tobi se moc omlouvá za tu postel, slečno.“
   „Jakou?“ Upřela jsem na ninju s oranžovou masou zkoumavý pohled.
   „Na tu, co ji Kisame-san zaneřádil slinami,“ žaloval a zářil přitom jako sluníčko.
   Veškeré pochybnosti o tom, jak jsem se zde ocitla, byly v tom jediném okamžiku rozptýleny. „Jo, neměla jsem experimentovat,“ povzdychla jsem si, a ačkoli bylo na ninjech vidět, že mi ani jeden z nich nerozumí, neříkali nic.

   Seděli jsme v něčem, co se dalo nazývat obývacím pokojem. Každý z těch chlápků v černých pláštích měl spoustu otázek vztahujících se k mé osobě. Odbyla jsem je s tím, že se jmenuju Leonyda a víc že vědět nepotřebujou.
   „A kdy jste si vlastně všimli, že jste nesmrtelný?“ položila jsem dost netaktně otázku.
   „No… když se Mistr Sasori vrátil celý zalitý něčím fialovým a byl děsně zmatenej, tak nám to ještě divný nepřišlo,“ začal Deidara.
   „Chtěl jsem se zabít! Musel jsem! Pro dobro svého nezdárného bratra a vlastní vesnice!“ zlobil se Itachi. „A byl jsem tam… na divným místě… ale pak mě něco srazilo dolů a já se probral.“
   „Nikdo z nás mu to nevěřil,“ ušklíbl se Hidan. „Dokud se nestalo, že jednou Kakuzu uhodil Tobiho…“
   „A on zůstal celej,“ doplnila jsem ho mdlým hlasem. „Jo, jasný, to by udivilo každýho.“
   „Kdo to udělal? Proč jsme dostali novou šanci?“ bědoval stále Itachi.
   „Hele, nebuď hloupej,“ zkusila jsem ho uklidnit. „To bys radši teďka ležel někde pod drnem?“ Kdyby mohl vraždit pohledem, už bych vám tuhle příhodu nemohla vyprávět.
   „Mě taky zajímá, kdo nás oživil,“ přihlásil se Deidara a pak bez varování sundal plášť a ukázal obrovskou díru v boku. „To se tak rychle nezahojí,“ posteskl si.
   „No, já nevím, kdo vás oživil první, jestli On nebo Ona. Já jsem jenom pokračovatelem.“
   „Ten někdo po sobě nechal odkaz?“ vyvalil oči Kisame.
   „Ne, jsem si jistá, že ta osoba ještě žije,“ ušklíbla jsem se. „Hele, s tím nic nenaděláte, nás jsou tisíce! Buďte rádi za to, že jste.“
   „Nedávno jsme chytili dvouocasou a pěkně pomalu ji odpravili,“ dumal Hidan. „A jenom pár dní potom jsme zjistili, že běhá po světě! Má pak mít člověk z toho zabíjení nějakej požitek?“ bědoval.
   „Svatá pravda!“ přidal se Kakuzu. „Dáš si s tím takovou práci a pak ti tvou oběť nějakej lump zase oživí. Neni to fér!“
   „Aspoň si to můžete zopakovat,“ zabručela jsem.

   O několik hodin později seděli všichni v jídelně. Neměla jsem tušení, kudy z toho ven a utíkat se mi nechtělo. Sasori v kostkované zástěře mi naservíroval pod nos talíř plný špaget a masa. Raději jsem se neptala na nic a vcucla do sebe první nudli.
   „Itadakimasu!“ vřískl Tobi.
   Zpozorněla jsem a začala si prohlížet maso. „Nechci bejt nezdvořilá, ale… můžu se zeptat, co to bylo, než jste to rozporcovali?“ zeptala jsem se s jistými pochybami.
   „Tobi viděl, jak to Sasori-san lovil, slečno,“ pochlubil se mužíček. „Mělo to ocásek!“
   „Přestaň si vymýšlet!“ okřikl ho loutkář. „Je to ryba!“
   Oči se mi rozšířily hrůzou a prudce jsem odsunula talíř. „Já nemůžu jíst ryby!“ Udělala jsem odmítavé gesto. Vědí snad o mé alergii?
   „Ty se mi líbíš!“ nadchl se žralok a sevřel mě v náručí.
   „Přestaň ji mačkat, Kisame, nebo z ní nic nedostaneme!“
   Vykroutila jsem se modrému ninjovi. „No tak to prr! Ze mě nic dostávat nebudete! Nechte všechno pěkně tam, kde je to teď!“ prohlásila jsem rázně. Pak jsem si všimla Hidana a zapnula si i ty nejhořejší knoflíky na košili. „A nekoukejte, kam nemáte! Obzvlášť ty, co už jsi dávno mrtvej a já žádnýmu duchovi nebudu ukazovat nic svýho.“
   „Ale duch si může klidně šáhnout,“ opáčil.
   Vyskočila jsem. „Proboha, Hidane!“
   Vyskočil taky. „Je pouze Jashin, to nevíš?“
   Udělala jsem na něj dlouhý nos. „Pche! To my uctíváme pomelo, bláznivý ovce a pařeničky. Jo, a abych nezapomněla… nejvíc ceněnej je u nás Spolek žroutů knih a Lemry a flákači, s. s. n,“ vynesla jsem trumf a ninja, nyní bez kosy, běsnil.
   „Mohl bych si to děvče na chvíli půjčit?“ zaskřehotalo to za námi.
   „Ne! Ty taky musíš být u všeho!“ zaprotestoval Itachi.
   „Važ slova, chlapče, nebo na tobě spočine Uchihovská kletba,“ prohlásil příchozí s vážnou tváří. Vyprskla jsem smíchy a Madara toho využil a někam si mě vedl.
   Vešli jsme do chodby. Zastavil se a rozmýšlel. Mě ještě pořád nepřešel ten strašný záchvat smíchu. „Teď ti zavážu oči, abys nevěděla, kde mám laboratoř,“ prohlásil slavnostně, byl si jist svým správným postupem.
   „A ty si jako myslíš, že se tady vyznám?“ Měla bych mu vykat? A co si vůbec myslí? Že se bez pomoci dostanu ven z téhle obrovské ubytovny? Já s mým orientačním smyslem na baterky? Kde to žije?
   Tvářil se vážně. „Já nebudu koukat,“ slibovala jsem.
   „Ne, já vím, že budeš podvádět. My Uchihové na tohle máme nos.“
   Chytila jsem okamžitě další výtlem. Chtěla jsem pak po zralé úvaze dodat, že má leda tak houby, ale když nic nevidíte a kdosi vám svírá ruce, tak se moc protestovat nedá.
   „Je to formalita,“ dodal na vysvětlenou a vykročili jsme.

   Když jsme se konečně usadili, málem jsem oslepla, protože Madara zapnul v místnosti snad vše, co zapnout šlo.
   „Takový vzácný host v mé pracovně…,“ začal a ztratil nit. Pak náhle vybafl: „Pověz mi vše o své rase!“
   „Prosím?“
   Ne, ani po dalších několika minutách můj mozek nestíhal jeho myšlenkové pochody. Bylo to celé komické. Vztekal se, žadonil, dokonce klečel, ale vytáhl ze mě jen pár základních informací o televizi, jako například to, že se na ni dívá a že současný sled pořadů je naprosto nemožný.
   „Dobrá, zkusíme to tedy po zlém!“ Rozpřáhl ruce a já se bála, že mě milý Madara začne škrtit. A pak to začalo…
   „Chce se ti spát…“
   „Tobi vám nese čaj!“ ozvalo se ode dveří. Mužíček se dovnitř vřítil, zakopl o natažený počítačový kabel a vylil obsah hrnku do Madarova kompjůtru. Začalo to v něm praskat a na druhé straně pokoje se vytvořil portál ladící všemi barvami. Nečekala jsem a využila šance, zatímco Madara řval na Tobiho, že kdo si myslí, že vůbec je, když mu kazí jeho ďábelské plány, a že větší nemehlo v životě neviděl.
   „Tobi se moc omlouvá, Madaro sensei.“ Poslední slova, co jsem ještě zaslechla.

   Vylétla jsem ze sešítku a řítila se rovnou do skleněné výplně dveří. Naštěstí se mi kolem nohy omotalo lano a kdosi mě chtěl vtáhnout zpátky. Byla jsem sice ráda, že k ráně nedošlo, ale k Madarovi už se mi nechtělo. Rychle jsem nahmátla jednou rukou nůžky, druhou se křečovitě držela židle, přestřihla provaz a zaklapla sešit. Úlevně jsem vydechla, setřela z čela pot a v duchu si pomyslela, že teď by mi jeden panák bodl.

KONEC

 


(Kisame si Leonydu zamiloval, protože ona odmítá jíst ryby :-D)